Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 12
A tak pro ty protivné, bohu nemilé jakubíny pěkně hubu.utřeme, jak se říká. Aby si pánbůh už na ně vzpomněl! Aby viděli, jak se o nich všude smejšlí, nejen já“ (to bylo podtrženo a Věk rozuměl), „posílám jim tento obrázek pravého jakubínství.“
V psaní byla uložena nevelká dřevorytina rukou kolorovaná, zpodobu-jící republikánského vojáka francouzského bez kalhot, v otrhaném fraku vojanském, v rozedřené obuvi; ten, maje ústa dokořán otevřená, chystal se spolknouti zeměkouli, již v rukou držel a pod níž bylo napsáno: „II y passera. Es wird gehen.“
„Takový je ten jakubínský národ,“ psal P. Vrba dále, „celý svět by chtěl, vždyť četli, jak nakládali se svatým Otcem, a ten Bonapart opravdu pánaboha pokouší, až do Afriky se pustit! Čtli přec, ale uvidějí, tam bude hrob jeho hříšné slávy.“
Ani tentokrát by P. Vrba nebyl s Věkem býval spokojen, kdyby ho v ten okamžik uviděl. Karikatuře se sic usmál, hned ji však uschoval do stolu. A těm „jakubínům“, že jsou všeho vinni, že kvůli nim nechali ve Vídni tu změnu na českých školách usnout, tomu se také usmál, a trpce, a pomyslil si, ve Vídni zkrátka nechtějí, a proto že jim je vojna i na to dobrá.
Toho dne byl velmi mrzut, a když navečer přišel k nim starý Bílek, hned mu pověděl, a s peprnou jíchou.
„To nám to světýlko brzo sfoukli,“ řekl soused, ,,a myslím, tak hned nám to z Vídně nepřijde.“
Věk neodpíral a také ničím se v duchu nechlácholil. Vzpomněl si hned na svého synka, chystal se s ním právě do školy, ten že Tedy tomu trápení také neujde, že nebude mít žádné úlevy, jako on jí neměl, když neuměl německy a musil se všemu německy učit, zpaměti, jaká to byla trýzeň a jak se jim, Čechům, ještě smáli, a jak ten piarista jim pokaždé vjel do vlasů a třepal je, když to s němčinou dost nešlo, a jak na ně křičel, svítě zlostně očima: ,,Du Raker-Šlovake!“
Za dva dni poté vedl svého Vašíčka do školy. Klučinu bystrých, tmavých očí na první tu cestu matka pečlivě vypravila, křížkem požehnala, i babičky obě; ,,stará“ babička, Snížková, nadto ho pokropila svěcenou vodou. Všechny i s malou Lidkou vyprovázely malého hrdinu s bukovou tabulkou ze světnice krámem ven, přes podsíň až před stavení, a dívaly se za ním; matka a báby v pohnutí, Lidka zvědavě. Staré jmenovitě se divily, jak je hoch smělý, jak chutě jde, že ani nezaplakal, to že je co říct, když jiné děti brečí a muse jí je zrovna do školy táhnout i metlou poháněti.
Věk měl z kloučka také radost. Povzbuzoval ho cestou, chválil, že je hodný, když jde tak rád do školy. Nakláněl se k němu, hovoře, přitom však přece viděl, vpravo vlevo, dívá-li se kdo na ně. Tichá, radostná hrdost zářila mu z očí, z tváře.
Ale pak, když došli ku škole, k nízkému roubenému stavení pod šindelovou střechou, cestou, kterou Věk kolik let denně chodíval s tabulkou, pak se slabikářem, prvním dílem, s archem papíru složeným, brky a s kostěným kalamářem, když jim na síni vstříc zašuměl bzučivý hluk z plné klasy, cítil Věk, že jeho samého se zmáhá neklid.
A nebyl klidnější, když vstoupil do třídy, jediné celé školy, plné starých, pořezaných, pokančených škamen (pamatoval šije), za nimiž vstalo náhle dětí jako máku, na jedné polovici hoši, na druhé děvčata, a vítali ho hlučným pozdravením: „Pochválen Pán Ježíš Kristus. Poníženě vítáme,“ když stanul u černého stolku, za nímž kmotříček, „chori et scholarum“ rector, starý Havránek, v copu a obnošeném kabátě, ořezával žákům brky tak, jako před lety jemu činíval.
Mladšího Věka, Václava, opouštěla statečnost v té nízké, začoudlé místnosti s tabulí na stojanu, s tabulí na stěně, s velkou pecí a tmavými kamny. Spousta dětí, všecky ty oči na něj upřené, jej zmátly; v rozpacích přiložil ke rtům tabulku. Hned ho však svěže ovanulo, usmál se, jak ho starý „kmotříček“, jenž k nim chodíval a často s ním zažertoval, za bradu vzal, jej pochválil, nový dvacetník, bílý a lesklý, ukázal, když mu řekl, že bude sedět vedle Bílkova Toníčka. To byl starého Bílka vnuk a mladého Věka nejlepší kamarád.
Věk se díval za synkem, jak ho kantor uvádí, a když pak odcházel, ještě na prahu se ohlédl, jak hošek sedí jako pěna, vyjevený, v napětí, ve straších, ručky na lavici – V ten okamžik mu ho bylo líto. Zlatý věk má tentam; za tím prahem, za těmi dveřmi přišel do prvních starostí.
Když se vrátil domů, čekalo už na něj psaní. Z Prahy, z obchodu, kam plátna posílal, mu psali, aby opatřil pláten víc nežli jindy, co nejvíc může sehnat a co nejdřív, jen hodně brzo. To v listu opakovali a nabízeli hned větší cenu, bude-li nutno, jen když budou mít plátna. Ať je Tedy shání a též ať jich dá nadělat, co ví stavů; že mají, oni v Praze, odevzdat velkou zásilku pláten k vojsku.
„Vojna! To je —vojna!“ pomyslil si Věk. Mlčel však a jen o plátna se staral.
Nastaly dni horečné práce. Lhůta byla krátká, objednávka veliká. Věk sháněl sám v místě i v nejbližším okolí, jezdil do blízkých hor, kupoval hotové kusy, i přízi, dával dělat, objednával u překupníků. Vzadu ve skladišti kop denně přibývalo, stohy jich rostly až do stropu, až místnost skoro již nestačila.
To již podzim nastal. Věk na svých pochůzkách zkusil dost, zvláště kdykoliv se vydal do vesnic dále v horách. Cesty byly vůbec bídné a v tu dobu častých dešťů místem neschůdné. Často nemohl ani vozem, proto jezdíval také koňmo, skoro pořád na větru, nebo toho podzimu nebylo dne, aby si větřice nezabouřila.
Často promoklý, unaven vracel se domů; zapomněl však na všecku psotu, jak jen svůj práh překročil a vstoupil do světnice příjemně vytopené, uklizené, kdež žena i matka na něj starostně čekaly, kdež děti mu vždy vesele vstříc přiběhly.
Na knihy ve skříni nahoře na sedničce nebylo Teď pomyšlení a klavír mlčel jako zakletý. Věk byl rád, když si mohl pohodlně usednout večer mezi svými a odpočinout si, pohrát si s dětmi, sáhnout Vašíkovi na zub stran školy. Jen po novinách chutě sahal, aby zvěděl, co a jak Bonapart v Egyptě, co Mamalukové, Arabové, a jak je v Itálii. —
Jednou odpoledne, bylo koncem října, když přijel z kopců od Olešnice pod Vrchmezím, zastal před svým příbytkem vůz s párem hnědáků.
Znal je, že jsou ze Solnice, odkudž co den už čekal zásilku příze. A přivezli ji, byla již složena, tak zaslechl v krámě od mládence, a Patrčka, s nímž byl v obchodním spojení, že je ve světnici.
Seděl za stolem se starou Věkovou; mladá donášela právě kávu na stůl, hosti na uctěnou. Patrčka, dobrý čtyřicátník, vysoký muž pěkné hlavy, v zeleném kabátě vysokého límce a v botách s holínkami, hned hlásil, že čeká na Věka, kvůli sobě ne, že co se zboží dotýče, to že v pořádku, ale tuhle kvůli – Ukázal k lavičce u pece, kdež si děti Věkový hrály s vytáhlým chlapcem asi jedenáctiletým. Věk hned k němu.
„Ach, vítám tě, Michálku —“
Mladý Michal se začervenal až po vlasy.
„Musel isem ho vzít a musel,“ vykládal Patrčka, „ale to jste vy toho příčinou.“
„Já?! Aha!“ vzpomněl si Věk a zasmál se.
„Když jste tuhle u nás byl,“ vykládal Patrčka s úsměvem, „a hoch seděl u kalendáře, a já řek, že je na čtení zrovna žhavý, pochválil jste ho —“
„Už vím, a řek jsem, aby přišel sem k nám, že mám dost knih a že mu nějakou půjčím. Opravdu, Michale,“ a Věk pohladil chlapce po hlavě, „byl bych zapomněl. Ale to jseš hodný, žes přijel —“
„Nedal, ne a ne – škemral, až jsem ho vzal,“ vykládal Patrčka otec. „A to jste ho měl vidět, když nám tu řekli, že nejste doma. Čekal by třeba do noci —“
„Tak pojď, Michale, pojď,“ Věk potěšen tou dychtivostí vedl chlapce nahoru na sedničku. Mladý Patrčka zrovna ztuhl, když stanul před skříní plnou knih a viděl ještě na dvou prknech na zdi stát knihu vedle knihy těsně, namačkaně. Z knih smekly se jeho zraky po klavíru a zrovna se v nich zajiskřilo, když se Věk s úsměvem ptal, tak chtěl-li by nějakou. Hoch hned chutě a hodně hlavou přikývl. „Tak počkej.“ Věk šel k těm, které byly na prknech, a vybíral.
„Tuhle si nech, ta je tvá, vidíš, Rybrcoul na krkonošských horách, a tuhleta také.“ Byly to Arabské pohádky, vydané Krameriem. Věk hledal dál, až vytáhl třetí knihu, první díl Pelclovy Nové kroniky.
„Tu ti, Michale, půjčím a hodně v ní čti. Až k vám do Solnice přijedu, zeptám se tě a uvidím, jak jsi četl. Až sem pantáta zas pojede, přijeď s ním, já ti zas rád půjčím. Jen čti, čti, Michale,“ a Věk ho zase pohladil.
Hoch byl jako v nebi; knihy chytl a tiskl v náručí, aby mu žádná nevypadla.
Jak jen dolů sešli, začal je hned přehlížet a nic se již nebránil, jako prve, když Věk nebyl doma, jak Patrčka chlapci připomenul, že je čas, aby jeli. —
U Věků mluvili skoro celý večer o Patrčkově chlapci, jmenovitě ženské, jak je rozumný, jaký čtenář a co Patrčka o něm vypravoval, jakou má paměť, to že je k neuvěření, že když si jen jednou něco přečte, že to hned zpaměti odříká, i kdyby bylo plno cifer, a také že pořád něco kutí, mlýnky na vodě a takové. —
Do týdne pak měli u Věků zase hosta, až z Prahy, kam se Věk už sám chystal. Čekal jen, co sežene ostatek zboží.
Vtom přijel pražského velkoobchodníka syn, krevnatý, kulatý, bílých masitých rukou, na němž nouze nebylo znáti. Přijel proto, že otec nemohl už čekat, že mají náramný kvalt a potřebují zboží dřív, nežli udali a ujednali. Věk musil opatřiti hned povoz a hned také začali nakládat, co bylo. a nakládali až do večera při světle.
Nenadálý ten příjezd Pražanův vzrušil Věka i jeho rodinu, zvláště když host večer vypravoval, že před čtyřmi dny odjela z Prahy Jeho král. Vyvýšenost arcikníže Karel s celým plnomocenstvím jakožto říšský maršálek k armádě do německé říše.
„A tak nakvap odejel zrovna před svým svátkem,“ dokládal Pražan, ,,ani ten den nemohl v Praze počkat, ačkoliv se mu chystala sláva na oslavu jeho svátku; a také byla, kunštovný oheň na Střeleckém ostrove a také osvícení, tuze krásné, a rachejtle, celé jméno arciknížete vyletělo v ohni do povětří, ale to on už neviděl, to už odjížděl do Němec.“
„A cože tak najednou?“ ptala se Věková.
„To je vojna!“ vyhrkl Věk a host přisvědčil, že ano, že musí být, když ti Francouzové – Mladý kupec hned chytal záštím k nim. Bylo to znáti na hlase, jak mluvil zvučněji a rychleji a jak začal také rozkládat rukou.
„Tolik si toho nadrobili. Jak by, kdo by to také vydržel. Všecko se už proti němu bouří. Neapolský král už sebral vojsko, náš císařský generál Mack už tam dojel, už přišly štafety a že už táhne na Řím se sto dvacíti tisíci muži. To budou Francouzové pelášit! A z Piemonta také; nic jim to nebude plátno, že krále vyhnali, v Piemontu je už také všecko vzhůru, a Švejcaři, aspoň větší počet, jsou k rakouskému dvoru, a sultán už také vydal prohlášení války proti Francouzům.“
„To jsem četl —“
„Ale to asi ještě ne, Herr von Věk, že se strhlo také v Nydrlandu vzbouření proti Francouzům.“
„To ne!“
„A Teď ta trojnásobná aliancí, povážejí, proti nim, Turek, Englicko, Rus —“
„To je jisté?“
„Je, jakpak by nebylo, a toť se ví, a náš dvůr už také přistoupil, to je také jisto. Povážejí, to je Evropa, řekněme skoro celá Evropa, a jejich hrdina, Bonapart, v pasti, v pasti!“ To vykřikl a zamnul si ruce. „Pěkně se chyt do toho Egypta, teď ať odtud leze. Ani lodičky nemá, a Středozemní moře plno englických šífů. Ať se vrátí, ať se vrátí!“ volal kupec posměšně a hned zase dál horlivě:
„Jejich hrdina v pasti a tady dva na ně: tady arcikníže Karel a Suvorov. Suvorov!“ opakoval kupec vyšším hlasem v obdivu i v nadšení. „Ti dva Francouze poženou! Ti jim dají! Suvorov! Jezusmarjá, vědí, jak Turky mazal, no a tady Varšava – a ten teď na ně pustí kozáky, und diese Tataren und Kalmuken – ti jedí —,“ tu se k paním obrátil, „syrové maso a muchomůrky; jistě.“ Stará Věková žasla, mladá pohlédla na muže, co ten, patrně pochybujíc o zprávách svého hosta. Ten však, obrácen k staré Věkové, stupňoval své líčení, že Rusové, hlavně diese Tataren und Kalmuken, řežou také uši a nosy zajatým nepřátelům, a to že budou Francouzové koukat —
V koutku seděl školák Vašíček, sotva dýchaje. Vyjevené oči upíral na Pražana, z jehož Rusů vanula taková hrůza —
Celou dlouhou noc mrkalo rudé světlo v lucerně zavěšené za přední lišni formanského vozu, stojícího před Věkovým stavením. Byl vysoko plátny naložen pod pevnou rohoží a bělavou plachtou a hlídač přecházel u něho celou noc.
Časně ráno, ještě za šera, zapřáhli do vozu dva páry koní a spánembohem vytrhli ku Praze. S vozem vydal se také mladý kupec v pěkném kožichu a Věk hosta na kus vyprovázel hustou mlhou, v níž povoz, koně a muži u vozu pohybovali se jako šeré stíny. Byl tuhý mráz a nepolevil, ani když po ránu spadla mlha a na vybraném nebi vysvítilo slunce.
V tu chvíli seděl Věk zas už v sedničce u svého stolu a přepočítával stříbro i zlato, jež mu mladý kupec přivezl za zboží. Peníze leskly se v několika řadách. Věk, jak přepočítal, mnoho-li mu jich zbude čistých, maně vzpomněl na nebožtíka otce, co by tak říkal, kdyby tolik peněz viděl, tolik zlata a stříbra – To by se pantáta spokojeně usmál a hlavou pokýval. A co si o něm myslíval, že z něho nebude pořádný kupec, co měl starostí, když ho poprvé posílal nakoupit lnu – A on, Věk sám, jaký míval odpor ke kupectví, když mu byla muzika nadevšecko, když z domu utíkal.
Nitro se mu zachvělo bolným zatrnutím jako ještě první čas, kdy začal samostatně kupčit, sám ještě, svobodný. Rozvážně si připomněl, co by teď byl a měl. Tolik bojování a nepokoje… A teď pokoj, spokojenost a za všecku práci a přičinění také požehnání… Jen aby všichni při zdraví zůstali… A ta vojna…
Kdyby se byl před lety stihl při takových myšlenkách, byl by se sám sobě usmál, že zachází do Abdéry – Teď, spokojeně si vydechnuv, vstal, aby zavolal matku a ženu. Přišla jen matka, Márinka že šla do krámu. Stařena žasla, když tolik blýskavého zlata a stříbra uviděla. Bezděky sepjala ruce.
„Inu hochu – hochu – to je peněz – to by pantáta – jen aby ti to hlavu nepomátlo. Kdo stojí, hled, aby nepadl, říkával dědeček. Ale na pánaboha nezapomínej —“
Usmál se tiše, nic neřekl. Uložil peníze do zásuvky, dukáty zvlášť. Ty do menší tajné zásuvky, ukryté za velkou. Vtom vešla žena, pořád svěží, jako panenka. Už ode dveří s úsměvem oznamovala: „Máme nejspíš zas hosta.“
„Koho!“
„Pojď se podívat!“ Vedla ho a vypravovala:
„Šla jsem do krámu pro trochu šafránu, a vtom zahlédnu na podsíni nějakého hoška v beranici. Byl celý červený od mrazu a tolik se ohlížel do krámu, také u okna ostal, jako by na někoho čekal, a nikdo v krámě nebyl. Kouknu, a že to je – pojď se podívat —“
Došli ke dveřím. Věk je otevřel, až nad nimi zvonek prudce zaječel, a vyšel ven. Na hlas zvonce obrátil se jako na obrtlíku vytáhlý chlapec v beranici, v kamizole, koženkách a vysokých botách, jak šel kousek s uzlíkem v ruce dolů po síni.
„U všech všudy, Michale, co tu děláš!“ volal Věk.
Patrčkův ze Solnice ostal jako přimražený, rozpačitě se usmíval a hnul uzlíkem.
„Snad mně neneseš kroniku!“ optal se Věk, žasna. Hoch přisvědčil. Věková, která za mužem na podsíň vstoupila, všimla si, že má ruce červené jako rak, a hned ho zvala dál. Šel a Věk dále bádal, zdali už Michal kroniku přečetl. Přikývl.
„A to chceš jiné čtení.“
„Prosím vás.“
„S kýms přijel?“ ptala se Věková, to již v krámě. „Já přišel.“
„Sám? A vědí vaši o tom?“ ptala se kvapně, s úžasem.
Chlapec zakroutil hlavou a vyznal pak, že přiběhl sám (tři hodiny cesty), že když je čtvrtek a nemusel do školy a kroniku již přečetl, že se rozběhl —
To již byla žízeň čtenářská, prudká, nedočkavá. Věka nemrzela, nicméně chlapci domluvil, že jednal nerozvážně, že se měl doma ohlásit, že budou mít doma starost.
V teplé světnici, kdež Věková posilnila malého hosta jídlem, Patrčkův Michálek rozvázal, když Věk zavedl řeč na knihy. Vytáhlý, hubený hošek příjemné tváře, výrazných očí, přečetl je všechny, a jako by řeč o nich ho vzpružila, vypravoval hbitě a plynně na Věkový otázky, co četl, co si pamatoval, až se všichni podivili.
Věk mu přinesl Hájka, Harantovu cestu, aby se podíval na obrázky. Chlapce pak od těch knih sotva dostali k obědu. Věk mu zatím také uchystal několik knih domů, do Solnice, které zabalil, a když bylo po obědě, dal zapřáhnout koně, aby čeledín zavezl Michálka Patrčkova do Solnice, k rodičům. Chlapci, jejž Věková dobře do vozu opatřila. Věk slíbil, že mu přes čas zas nějaké čtení vybéře a pošle.
XIV. O TVRDÉ ZIMĚ
P. M. Vrba postupoval zvolna a opatrně holou alejí líp podél všeobecné nemocnice směrem k Lípové ulici. Byl v plášti, ve vysokých botách, huňatou čepici měl přes uši a kolem krku vysoko přes ústa teplý šátek, takže mu bylo viděti jen část obličeje kolem očí a nosu. A ta byla všecka od mrazu červená a husté obočí bělalo se jíním.
P. Vrba maje na rukou teplé rukavice, ostře zasekával bodec své hole do náledí, chodníku se vyhýbal a zacházel raději do sněhu.
Pod holými stromy, jejichž haluze tížil umrzlý sníh, kráčel sám jediný. Celá ulice jako by vymřela. Ani plaché hejno vrabců nepřelétlo, nezafrčelo mrtvým vzduchem. Nikde ani hlasu. V ostrém mrazu ztichlo a ztuhlo vše, jenom sněhové pápěrky poletovaly prošedlým vzduchem.
P. Vrba šel navštívit Ignácia Ceypka, někdy kuchaře a ,,bandu“ či hudebního společníka starého obrstvachtmistra Materny z Květnice. Od jeho smrti, ba již dřív, co odešla mladá Maternová od starého strýce, Ceypka málokdy viděl. Zato od konce minulého roku častěji.
Když na podzim, na sv. Cecílii, uhodil první tuhý mráz, kterýž pak v jednom vydržel bez oblevy, do vánoc a přes ně, onemocněl Ceypek a tu ve své samotě a sklíčenosti dal poprosit velebného pána, aby k němu přišel; ten hned se vydal nemocného navštívit. Přišel jednou, dvakrát a přicházel zas i pak, když starý Ceypek dalekou cestu za nebožtíkem panem obrstvachtmistrem odložil a znovu se sebral.
P. Vrba přišel ponejprv z křesťanské povinnosti, pak chodil z outrpnosti a konečně, když pacient ozdravěl, také již kvůli sobě. Byl také tak sám a opuštěn; cítil to zvláště, když se vrátil posledně, na podzim, ze své zdařené výpravy, kdy se mu po těch potulkách zdál jeho pražský byt ještě tišším a osamělejším. Sice měl Expedici a mohl si tam pohovořit
O „vlastenských důležitostech“, ale tak na pohovor, na všední pohovor neměl nikoho.
Proto nepřestal navštěvovat starého kuchaře a společníka nebožtíka Materny z Květnice. Sic Ignácius Ceypek nebroukal a nehuboval jako nebožtík farář Hejna, jak na to P. Vrba zvykl a jak to měl rád, také nedovedl, starý voják, zvyklý na subordinaci na vojně i za nebožtíka svého pána, se škorpit, ano postavil se na uvítanou pokaždé, když starý kaplan přišel, dle své již přirozenosti po vojansku, jak stával před nebožtíkem obrstvachtmistrem, ale jedno bylo: uměl hrát v karty.
A P. Vrba byl zvyklý denně hnout těmi starými, které měl ještě z fary, kdy u nebožtíka faráře Hejny kaplanoval a v které s ním tady v Praze hrával. Starému Ceypkovi byly také medicínou v té jeho opuštěnosti. Při nich pokaždé okřál a také vojanský duch, tak dávno uspalý, se mu probouzel. Jako když nebožtíku obrstvachtmistrovi v kuchařství se postavil, tak
I v kartách zmužile se bránil a potíral starého kaplana, kterého jinak měl v hluboké úctě.
A to se P. Vrbovi líbilo. Starý Ceypek byl nebezpečnější protivník nežli nebožtík farář, jenž pravicí objížděl svůj široký límec pod krkem i v týle, jako by ho škrtil, když měl v levé špatnou kartu. To Ceypek nedělal a také si nehladil prsa a límec u kabátu jako nebožtík pan farář, když padala karta dobrá.
Nic na Ceypkovi nevystudoval a nemohl ho někdy ze šetrnosti nechat vyhrát jako nebožtíka pana faráře, ani pomyšlení. Sám musil tuho zápasit, aby se ubránil, neboť starý Ceypek při kartách měl divné finty a pořád si jen tiše pohvizdoval a prsty volné ruky pokmitoval, ať padala karta jakákoliv. Ano, on sám někdy schválně prohrál z úcty k svému hosti; alespoň se tak P. Vrbovi zdálo. Když se proto ozval, žádného pardonu nechtěje, bránil se Ceypek, co to pro pána krále velebného pána napadá, on že nic a že uvidí, že se přesvědčí. A také ho hned v následující hře přesvědčil: porážel a zabíjel mu všecko tak neočekávaně a znamenitě, že až P. Vrba zlostí rudl a hodně sebou vrtěl —
Na takový zápas šel také toho dne; mrzlo krutě, bylo však snesitelněji nežli o vánocích a po nich, kdy pro třeskuté mrznutí nemohl vyjít, kdy omrzaly na ulici lidem uši, nos i celá tvář, kdy po zahradách i po cestách leželo plno zmrzlých vrabců a jiného ptactva, kdy na silnicích lidé hynuli mrazem a ve sněhu a dobytek místem i v chlévích.
P. Vrba skláněl hlavu a přimhuřoval oči, jak se bral proti mrazivému vanutí, jež zrovna jehlami šlehalo do tváře. Na okamžik stanul v Příčné ulici, jež přetínala stromořadí. Rozhlédl se, přešel šourem Příčnou ulicí nalevo k rohu, kde stálo patrové stavení s mansardovou střechou, sněhem bílou, někdy obydlí obrstvachtmistra Materny z Květnice.
Všecko to stavení, ozdobené při zakulacených rozích plochými sloupy, bylo sněhem ošleháno. Nejvíc se ho bělalo na zašlých barokových římsách nad okny, jejichž zelené žaluzie byly spuštěny.
Také na zdi, táhnoucí se od stavení dál směrem aleje k Lípové ulici, ležel sníh i na pískovcových začoudlých vázách i na soškách boubelatých putti po zdi střídavě s vázami postavených; holé stromoví za zdí vznášelo nad nimi své zasněžené širé koruny jako bělostný baldachýn.
Ticho, teskno bylo v tom zapomenutém koutě u barokového domu jako opuštěného, u veliké zahrady, jejíž pustý park za zdí ztrácel se v prořídlé, tiché chumelce.
P. Vrba zahýbaje k stavení, pohlédl k jeho spuštěným zeleným žaluziím, ale hned také k parku, kde z mrtvého ticha vyrazil chraptivý hlas vrány. Zhlédl ji, jak se tam snášela, a za ní druhá, třetí —
U zavřených dveří zazvonil. Do mrazivého ticha zaječel hlas zvonce. P. Vrba chvilku čekal, přešlapuje, pak oklepával o zeď boty plné tuhého sněhu; když chtěl opět po zvonci sáhnout, pootevřely se dvéře a povyhlédlo děvče jakés, všecko u veliký šátek zachumláno. Hned však ustoupilo a dvéře rozevřelo, jak poznalo velebného pána.
„Pozdrav tě pánbůh. Co dělá pan Ceypek?“ ptal se P. Vrba, jak vešel do vybílené síně cihlami vydlážděné.
„Je doma.“
„To si myslím.“ Přisvědčil s úsměvem. Dřevěné staré schody vedoucí nahoru, jež měly masivní zábradlí se soškou nějaké zkroucené Flóry na podstavci schodu, minul. Kdys po nich s Vavákem vedl nahoru k starému obrstvachtmistrovi, poslednímu po meči staročeského rodu Maternů z Květnice, poslední po přeslici téže vladycké rodiny, poslední ratolístku a kvetoucí.
Po těch schodech se P. Vrba pokaždé mrzutě ohlédl. Připomínaly mu, jak se o pannu Terezku staral, aby z ní byla urozená slečna, jak se přičinil, aby ta ratolístka se ujala a sama nezašla. A sama pak – Utéci s komediantem! Ublížit tak svému erbu!
U Ceypkových dveří, k nimž síní přišel, utíral ještě jednou boty, umrzlým sněhem olepené. V klenuté, nevelké světnici, jejímiž dvěma okny, nyní dobře zamčenými a ucpanými, bylo vidět do hraběcí zahrady, zrovna na kmeny starých stromů sněhem ošlehané, seděl starý Ceypek v teplé kamizole, v gamaších a bačkorách u kamen na lavičce. Stydly mu a posledním jich teplem vyhříval hřbet. Vlasy v týle černou mašlí podvázané měl už bílé i přistřižené kníry. Byl sušší a oči v hubené zapadlé tváři jako by vystoupily. Díval se nalevo ven do zahrady, jak sníh poletuje, pak přímo na protější stěnu, na níž visely staré housle a flétna, na starý prádelník, na němž stály sloupkové hodiny. To byly ty, jimiž po obědě uspával nebožtíka pána, když zatáhl za šňůrku a spouštěl, třikrát, kousek po kousku. Nebožtík obrstvachtmistr mu je odkázal, jakož i měděné kuchyňské nádobí; ustanovil tak poslední vůlí, kterouž po jeho smrti našli v jeho psacím stolku.
V tom mrtvém, uspanlivém tichu zimního odpoledne (a bylo brzo po obědě), a jak upřeně se zadíval na sloupkové hodiny, jejichž mosazné figurky se mdle leskly, přikrádala se dřímota.
P. Vrba mu ji však splašil.
Ceypek ihned vstal, skoro se vymrštil, až se mu cvoček v uchu zableskl, a hned do pozice (na bačkory zapomněl), dlouhé ruce k stehnům, a stoje tak, třebaže již nějako struna, vítal radostně překvapen:
„Poníženě vítám, velebný pane!“
P. Vrba začal o mrazu, že dnes trochu polevil, ale proto že hodně fičí. A Ceypek zas, baže, však že se nemůže dotopit, ne a ne a že ucpal každou skulinu, že nemůže vystačit s dřívím, třebaže mu pan hrabě přidal na topení, to že teď padne dříví, a proboha živého že ještě všechno promrzne.
„A také mrzne a hladu je mezi lidmi a ptactvem – Tady, když jsem docházel, celé hejno vran; tady v městě, mezi domy!“
„A to jich přes tu chvíli máme celý mrak —“ Ukázal k oknům, na zahradu.
„Hladoví to —“
„Zajíci a koroptve jdou až ku stavením a do stavení, na dvory, a všecko je prý hubené jako louč, sotva nohama plete.“
„To věřím, nebylo by divu, kdyby i vlci —“
„Taky že tu jsou, tady za Náchodem, ke Kladsku na horách, tam se ukázali.“
„I propána! – Ale já přiložím, velebný pane —“
„A pro mne ne, je tu hezky – a oni si zůstanou u kamen. Přitáhneme si pěkně stůl. Tak oni pořád dřívím? A uhlím ne?“ pokoušel a usmíval se, jak Ceypek na něj oči vyvalil a žasl: „Uhlím? Jakým uhlím? Kovářským?“
„A ne, kamenným uhlím. To jim je novota. To je o tom řečí —“
„A jak že kamenné uhlí —je to kámen, a že hoří —“
„Je to kámen, černý, ze země vykopaný.“
„A kde, prosím jich; myslejí to opravdu?“
„Opravdu. Tady u Žebráka a u Hořovic to dobývají.“
„A hoří to? A je tím možná topit —“
„No, takoví nedočkaví novotáři už začali; také některé vrchnosti – Ale já bych s tím netopil! Smrad je z toho a páry nezdravé z toho jdou, a jak to černí! Člověk je hned jako kominík, a kamna muse jí přestavovat – Ach nic po tom, není nad dříví. Ale kdyby nebylo tak drahé! A ještě ho není. Já to vidím u okna. Jindy na Dobytčím plno fůr, Teď sem tam nějaká fůrka a dost, a ještě nevědí, co za to. Dnes už chtěli, povážejí, za sáh měkkého 10 zlatých, a to je neslýcháno, a za tvrdé 16 zlatých! A ještě jaká chatrná míra, je toho na saních jako šafránu.“
Za řeči už chopil se stolu; když ho však chtěl přitáhnout ke kamnům, Ceypek nedopustil a učinil to sám.
Zůstal za stolem na lavičce u kamen, P. Vrba usedl naproti na židli a hned sahal do šosu pro karty; ale kniha, která ležela vlevo od něho v rohu, mu přece nedala. Byla nevelká, prostě vázaná, z tuhého papíru. Jak ji zvědavě otevřel a uviděl řádky klikatého písma švabachového na linkách olovem tažených, neodolal, nachýlil se, nahlédl.
„Naštiků modrau Sardelovau Sos. Vezmese kus másla, Sardele drobek Mauky, citronoviho Softu, nalegese vyna a trošku včemse Ripavařy.“
„A oni mlsnoto!“ zahrozil P. Vrba vesele.
Ignác Ceypek vázl v rozpacích. Usmíval se, že na své úkropy a kaše knihu nepotřebuje, ale že ji měl, když ještě tu panu obrstvachtmistrovi strojil, to se ví, že teď podle ní nevaří, kdepak a co – usmál se zatrpkle, to že si jen tak někdy čte, jako by vařil.
„To já vím, vědí, ale tady to, že tu knížku, kterou jsem jim onehdy půjčil, jistě nečetli.“
„Čtu, ó čtu, velebný pane, ale ještě s ní nejsem hotov. Když také zrak už – a —“
„Ó oni ferino, na štiky – a tady —“ Maně zas obrátil listy, a s úsměvem nahlížeje, říkal: „Kanirované Karbonatle – a na Geonezr Smaženy Passtičky – na to mají zrak,“ žertoval. „No tak si sladějí život a polykají sliny. Ale teď, vědí,“ zavřel knihu a odstrčil, „když jsme se tak dlouho postili —“
Vytáhl ze šosu staré, dost usmolené karty, položil je na stůl, ale nehnul jimi. Seděl nad nimi okamžik jako zapomenutý, až se ozval: „Bože, co ten chudý lid zkusí, takové mrazy!“
„A tak dlouho již to trvá!“
„Věřejí-li pak, že lidé už sekají nábytek, když není čím topit. Já vím, tam vedle nás ostává chudý krejčí. Měli jen dvě postele a jednu už rozsekali —“
P. Vrba začal míchat.
„A vojsko co zkusí!“ vzpomínal soucitně Ceypek. „Teď na marše! A muse jí prý mašírovat.“
„Mašírují. Ženou je zas na ty jakubíny. Ale tentokrát!“ Hlas mu zjadrněl a v očích zahrálo. „No Rusové – To slyšeli, že už táhli Moravou dolů do Itálie.“
„Tady, zahradník něco povídal, já nikam nepřijdu, a že prý měli ležení před Brnem, ve sněhu —“
„Ve sněhu a v těch mrázích ve dne v noci, a ještě si prosekali rybník a koupali se. Pravda, ne všichni, ale koupali se. Kozáci, vědí, jejich jízdní vojsko. To prý naši na to koukali. A císař pán tam z Vídně přijel, s císařovnou, uvítal je, a Rusové se mu ukázali ve zbrani, měli před nimi cvičení jako v ohni. A to se zeměpánu tak líbilo, že dal každému vojáku, jako sprostému, po zlatém, kaprálům po dvou a ofícíři, no to se ví, dostali prezenty.“ Ceypek přikývl hlavou, usmál se a bral karty, jež P. Vrba rozdával.
I dali se do hry. Hráli a hráli, až P. Vrba sebou zase zavrtěl, jak mu proskočila hlavou myšlenka hru rušící. Neodolal však. Ozval se pojednou do pleskání karet a tichého pohvizdování Ceypkova:
„A o jejich komendantu slyšeli?“
Ceypek upřel na něj vyjevené šedé oči.
„O jakém, velebný pane.“ ,,O ruském —“
„To ne, neslyšel.“ Znělo to dost netečně, bez zvědavosti, neboť Ceypek se v boji nerad vyrušoval.
„A jak by ne! Vždyť byl s nimi v sedmileté vojně!“
Protivník náhle oživl.
„Je-li možná, velebný pane!“
„A toť se ví, to už bojoval —“
„Když nám Rusové pomáhali?“
„To je starý slovanský hrdina Suvorov! Znají ho? Tenkrát byl majorem, četl jsem o něm.“ ,,A toho neznám.“
„Teď už je maršálem a nejvyšším celé ruské armády – Ten už Turkům něco nasolí skrze hrdinství.“
„Trumf! Trumf!“ vrazil Ceypek do proudu.
„No a teď nasolili mně.“ P. Vrba se té ráně jen usmál; to že se tak rozehřál Rusy a Suvorovem. „Ale vědí, já se jim odsloužím jako Suvorov. Ten byl také zabitý. Štych je můj – hele, zabitý, jak vedl vojsko na Turky – Sešikoval to. Dávají! Tak —já nesu. Sešikuje to a teď vor-wárts, marš – a vtom bác – dostal ránu, omdlel – ale najednou se vzpamatuje – Inu, inu, to je karta – Tedy copak chci říct – pravda, prokoukne – vidí, že vojsko coufá. Ale šlaka – to zas mně? A tu křičí, ještě jak na zemi seděl: Mé děti, já jsem naživu, stůjte, počkejte, my musíme ty turecké psy pobít. Vyskočí a —“ P. Vrba zesílil hlas a přízvukem, jenž měl býti ruským, volal: „Stupajte, na pravý!“ Starý kaplan také povstal, kartu v ruce nad hlavou, pak jí pleskl o stůl a vzkřikl u válečné náladě: „Stupajte!“ Hned se však nahnul na stůl, jak dopadla Ceypkova vítězná a druhá po ní zas… Poslední rány padly. Ceypek špulil rty a ticho, tichounko pohvízdl, zakmital prsty volné pravice, až se zasmál (nemohl se ubrániti), když P. Vrba vykřikl:
„Oni Turku jeden!“
Kaplan zčervenal, ale dal se hned do smíchu. „Tak ještě jednou a půjdu, mám ještě cestu.“
