Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 13

Zápas ten po dvojí porážce vybojoval P. Vrba vítězně. Dvakrát se přitom podíval přes karty, překvapen, nedůvěřivě, co ten Ceypek dělá, že snad zase naschvál, to že by se mu poděkoval. Ale Ceypek kmital prsty a tichý hvizd zněl mu ze rtů, jak se díval do svých karet jakoby v hlubokém přemítání o poslední, zoufalé obraně. Nic však nevymyslil, když nechtěl. Podlehl, naoko statečně se bráně; když bylo rozhodnuto, řekl s úsměvem: ,,Toť jsou jako ten Rus, velebný pane!“

Karty zmizely v šose černého kaplanova kabátu. Nežli se však P. Vrba úplně přistrojil, pověděl ještě nějakou novinu, vojenskou, válečnou, a také co on o té vojně míní a troufá. Rád to tu vykládal, poněvadž byl Ceypek jinačí posluchač nežli stará Hanělka; rozuměl tomu. Vysloužilý voják!

Ale to starému kaplanu také lahodilo, že býval takového náhledu zrovna jako on a že také soudil, že s Bonapartem je amen, ten že je v Egyptě pochován, bodejť, a Teď že jakubíni – no! A Suvorov, ten šedivý slovanský hrdina, ten že je zničí napadrť. To „slovanský šedivý hrdina“ Vrba četl a tuze se mu to zalíbilo. Ale Ceypek zrovna tomu nerozuměl a divil se v duchu, proč „slovanský“, když je ten chlapík generál Rus.

Ale ani nehlesl; přisvědčoval a stál zase „habt acht“, třeba ne jako struna a v bačkorách, když se měl host k odchodu. Ostal tak, až mu P. Vrba podal ruku. Tu mu teprve upřímně děkoval, že si na něj vzpomněl, na něj, opuštěného člověka, a prosil, kdyby zas velebný pán přišel, když by mráz nebyl přílišný.

„Ostane-li takhle, přijdu. A přinesu zas knížku,“ dodal štiplavě, s úsměvem. „No ale už musím, mám ještě cestu.“

Ale kam, neřekl. Odešel.

Ceypek osaměv odtáhl stůl na místo, usedl zase na lavičku u kamen a seděl okamžik v tom hlubokém tichu, až pojednou vstal, zatáhl dlouhou svou pravicí po šňůře sloupkových hodin na prádelníku a zas usedl. Hrací jejich stroj spustil.

Kovové zvuky, slabé, ale lahodné jako nepronikavá, příjemná vůně, sladce vyznívající, linuly se hlubokým tichem jako zakletého pokoje, do něhož padal svit sněhu hustěji se chumelícího, tlumený kmeny starých stromů před okny v hraběcí zahradě.

Kdys tak uspával svého obrstvachtmistra a sám přitom usínal. Teď stará vojenská píseň o princi Eugenu Savojském začínala loudit sen na víčka jen jeho a hned. Kdys ozýval se v takovou chvíli o patro výš chrapot z pokoje obrstvachtmistrova, pak i z toho, kde seděl Ceypek u hodin, shrben, s hlavou nachýlenou, klímaje. To bývalo duo obou starých vojáků. Teď měl Ceypek sólo. —

P. Vrba, vyšed ze zahradního domu, dal se Lípovou ulicí, také pustou a tichou, z té do Ječné, kterou měl namířeno do Štěpánské. Zmrzlý sníh vrzal pod nohama, a jak se od Petřína sem opíraly šikmé paprsky odpoledního slunce, růžově se rozjiskřoval. Přituhovalo.

Všude, kudy starý kaplan šel, byla okna, ucpaná pilinami a mechem, jako cejn, jeden ledový květ; a vrata všude, dvéře zamčeny. Všude se bránili krutému mrazu, který ostře pronikal každou skulinou.

Ani Ječná ulice, zasněžená, místem se závějemi sněhu, nebyla živější. Odshora jako vymřelá; ani pes nikde se nekmitl. Jen jedny saně přelítly níže s někým v beranici a v ohromném kožichu. Kůň od mrazu plný jíní, po srsti, v uších, uháněl tryskem v oblacích páry, již vydechoval, a zvonce jeho v ten okamžik se ztlumily v hlasu, jako by se v mrazu zajíkaly.

Dvě chudé ženy zabalené v obnošených šátkách mihly se kolem P. Vrby a pospíchaly skoro poklusem k Sv. Štěpánu. Mráz P. Vrbu také nutil do rychlejší chůze. Cítil zase jeho jehly ve tváři, jak jedovatě pro-fukoval pod plášť až do rukávů, jak tuhla dobrá obuv a jak nohy začínaly zábsti. Vzpomněl si, že by z toho se mohli probudit brabenci, že by měl jít raději domů.

Nešel však, nýbrž k Sv. Štěpánu. Namlouval si, však že se dlouho nezdrží a těm tam že je hůř. Od kostela vpravo opodál zvonice stál patrový dům, ne tuze vzhledný. Dvéře byly přivřeny, ale ne zamčeny. Jak vešel, zhlédl na šeré síni kolik mužů, mezi nimi obě ženské, které ho předběhly. Všichni se tlačili u dveří do světnice, všichni chudě odění, muži v chatrných pláštích, dva i bez nich, jen v starých kabátech po krk zapjatých, všichni bez teplých čepic, jen v třírohých, sešlých kloboucích, v obuvi hadrami otočené, všichni schoulení, hladem zmoření, zimou se třesoucí, zkřehlí, zsinalí, ubozí.

Jakmile P. Vrba mezi ně vstoupil, oživli, jako by jiskra do nich vjela. „Co tu děláte?“ ptal se, oklepávaje s bot umrzlý sníh. „Proč nejdete dál?“

„Nesmíme, nemůžeme.“

„Nejsme z téhle čtvrti.“

Odpovídali najednou a hned v to prosila jedna z žen: „Poníženě prosím, jemnostpane, vezmou nás tam.“

„Vezmou, proboha jich prosím,“ žebronila druhá a v kvílivou tu prosbu žen povzdechl zhluboka chorobný hlas mužský:

„Už jsem dva dni nic nejedl!“

A ostatní muži, schoulení, zsinalí, zapadlých zraků, žalovali sborem, jeden přes druhého:

„A mrzneme! Už to nevydržíme!“

„Proč nejdete do své čtvrti?“ ptal se P. Vrba hodně nahlas, skoro přísně, v nitru zkormoucen. „Je tam plno.“

„Všude je plno, v každé čtvrti.“

„Byl jsem tam den,“ oznamoval nejstarší v usmoleném třírohém klobouku, „u Svatého Jindřicha, ale přišli zas jiní, chtěli se také ohřát a najíst, tak jsem musel dále.“

„Když je té bídy tolik, milí zlatí, ve vaší čtvrti, tady, všude.“ P. Vrba se odmlčel, jako by se rozmýšlel, pak vzal za kliku a řekl:

„Počkejte, podívám se, ale nevím.“

Ještě nedořekl, už se k němu tlačili, aby se s ním dostali do ohřívárny v tento čas krutých mrazů a hladu u každé fary zřízené. Chudáci hladem a zimou divočeli. Mačkali se a strkali, lokty šťouchali, nejvíce mužští, aby se dostali hned za pátera a s ním do teplé jizby, kdež také podávali občas i teplé jídlo. Ženské se bránily a úpěnlivě vykřikovaly na P. Vrbu, aby se jich ujal. Ten se dostal na okamžik sám do tísně v tom klubku zuřivých chudáků, až i od kliky ho strhli. Chytiv ji však nanovo, vykřikl:

„Žádného nevezmu, nejde to. Ale tu máte – Počkejte, zpátky! Jíst vám dám.“

Zarazili a ztichli, když viděli, že sahá pod límec svého pláště, do kapes. Ale jak vytáhl kus chleba a pečiva kus, chňaplo po něm deset ruk, až jedna z nich, kostnatá, žilovatá ho Vrbovi zrovna vytrhla. Ostatní byli by se na šťastného lovce vrhli, ale P. Vrba měl pro každého kus. Vytahoval z pláště, rozdával a důtklivě nabádal:

„Tu máte, jezte, jezte, ale tu musíte počkat. Počkejte, podívám se, budu prosit, a bude-li trochu místa, nechají vás. Ale teď mne pusťte!“

Zaklepal jednou, podruhé; když se nikdo neozýval, vzpomněl si, že ti tu chudáci jistě také klepali a bušili, že vnitř už na to ani nehlesnou. Proto hlasem volal, kdo je, aby ho pustili – Ženy a mužové na chodbě zatím polykali hltavě hrubá sousta, jež z božího daru zuřivě utrhali rukou i zuby.

Dvéře ohřívárny se napolo otevřely a tou průlinou protáhl se starý kaplan. Prostorná, vytopená jizba, jejíž teplo P. Vrbu příjemně ovanulo, přestože vzduch tu byl dusný, byla plna ubohého lidu. Seděli na dlouhé lavici podél zdi u oken, zamrzlých, plných ledových květů, seděli prostřed kolem dlouhého, nekrytého stolu, krčili se na podlaze, na konci, dál ode dveří, stáli o zeď opřeni, vše ve směsi, starci, stařeny v šátkách i čepcích;

stařen tu bylo nejvíc a žen s dětmi. Všichni takoví chudáci jako ti tam přede dveřmi, v chatrném oděvu, přepadlí, ale ne ve tvářích mrazem promodralí nebo zsinalí.

Měli tu teplo a také tu dostali jíst, sice jen polévku a kus chleba, ale neměli alespoň tak velkého hladu. A seděli v suchu, v teple.

Proto také nezmlkla jizba zoufalým tichem jako mrazivá chodba nebo pustá ulice. Hovor se ozýval ze skupin těch ubohých, většinou tlumený, nejživější z koutů, kde se děti slezly v kupku. Někteří však, muž i žena, stáli nebo seděli mlčky, s hlavou sklopenou, s kalným zrakem na černou podlahu upřeným, a myslili na své, pro které tu nebylo místa, i na to, jak budé, až i také je samy odtud pustí, aby uvolnili zase jiným z farnosti.

P. Vrba promluvil několik slov s dozorcem, jenž mu byl otevřel, pak šel volně jizbou a zkoumavě všímal si všech v tom azylu, kteří neměli doma do ústa ani sousta a do kamen ani třísky. U každého se zastavil, s každým slovíčko promluvil, každému vtiskl do dlaně.drobný peníz nebo několik. S vetchými starci, s vrásčitými babkami postál déle a jim také hojněji nadělil, ale tak, aby ostatní nevěděli.

Dětem rozdával ostatek pečiva, jež vlastně pro nejen přinesl v hlubinách svého pláště, donedávna ještě skladišti vlastenských knih. Tak šel neveselou jizbou, samou bídou, a co krok provázelo ho žehnání a děkování, přerušované kašláním neduživých starých.

Ale P. Vrba jako by neslyšel, nebo jako by těm díkům utíkal, a utrhoval kvapně ruce, kde mu je chtěli políbit.

Někdo zabušil na dvéře.

P. Vrba se zarazil.

„To jsou ti!“ připomenul si. „Hlásí se.“ Volal na dozorce, jenž popuzen běžel ke dveřím okřiknout ty tam z cizí farnosti, aby počkal, aby jich nechal. Hned se také domlouval, prosebným tónem, nebylo-li by přece možná, aby je sem pustili.

„Ale vždyť ráčejí vidět, velebný pane —“ Dozorce mávl rukou po světnici, v níž se černalo postavami.

„No pravda, pravda. Ale jakpak, prosím vás, polévky trošku neostalo, kapka jen, na lžíci —“

„Ani na lžíci. Kdepak!“

„Šlaka, šlaka!“ P. Vrba se na okamžik zamyslil, pak požádal dozorce, aby mu otevřel, že již půjde.

„Ale tady jich nepovedu, velebný pane —“ Dozorce ukázal na dvéře, kterými P. Vrba přišel. „Tadyhle půjdeme.“ Vedl jej k vedlejším dveřím do světničky.

„Ale přijdu tudy také tam k těm na chodbě?“

„I přijdou.“

Z pokojíčku, v němž páchlo po hrachové polívce a kdež stálo několik prázdných hrnců a kupa hliněných misek, vyšel P. Vrba na studenou, nejasnou chodbu, v niž jako hrozivé stíny kupily se schoulené postavy mrznoucích u dveří ohřívárny. Jejich bledé, přepadlé tváře zdály se mu ještě zsinalejší. A ozvali se, jak kaplana zhlédli. Byly to hlasy zklamání a nevrlosti. Ani nehlesl, nepokusil se ani, aby jich slovem chlácholil, hrabal se však pod pláštěm v kapse, až vytáhl váček. Teprve když měl peníze v rukou, začal konejšiti: „Lidičky, nebylo možná, není možná, je tam plno, ani hnutí —“ Stanul a začal stahovat kroužek z váčku. „Ale vy tady ostat, to také nejde.“ Vtom vytáhl první stříbrňák a dal jej tomu nejstaršímu. „Tu máte na nocleh a jděte – a tuhle vy,“ začal rozdávat, co měl ještě stříbrných i drobných měděných peněz. Jeden po druhém vycházel s podarem, až vykročil také – nejposlednější – P. Vrba. Ale ten bez groše, bez haléře, s váčkem prázdným, s pláštěm prázdným

Nemrzel se, ale byl zasmušilý, pro bídu. Zasekávaje bodec své hole ostřeji do umrzlého sněhu, opakoval si v duchu:

„Co to je, co to je! Dnes se ohřejí, ale zítra, zítra!“ A nepomýšlel, že se vydal z peněz. Vracel se zase do Ječné ulice. Ale jen do ní vkročil, už se zastavil. Vyhlížel muže v plášti, jenž k němu kvapně docházel.

„Pane Thám! Pane vlastenče!“

Thám v obličeji od mrazu rudý šel s pochýlenou hlavou, do límce co nejvíc zabořenou. Vzhlédl před se, ne tuze mile; nerad se zastavil. „Ach, oni, velebný pane!“

„Odkud, pane Thám; z Dobytčího?“

„Ano, byl jsem tam dříví kupovat.“

„Koupili? Koupili? A zač?“

„Nekoupil nic, všecko je tuze drahé.“

„A co, prosím jich, žádají?“

„Za měkké deset zlatých, za tvrdé šestnáct.“

„To není možná, vždyť páni stavové dali zas kolik set sáhů přivézt a to je levnější, bukové za osm, dubové za šest třicet a měkké za pět —“

„A to už je všechno pryč, hned si to všecko rozebrali, jako na pochmátku; teď tam jsou jen samí handlíři a ti chtějí nekřesťanské peníze, to není možná vytknout – Ale, velebný pane, je mráz, až se mně tají dech – musím – Mají se hezky, spánembohem.“

Thám přitáhl plášť, hlavu v třírohém klobouku přikrčil mezi ramena, aby dostal část obličeje víc do pláště, a rychle vykročil. Dal se vzhůru, zahnul do Štěpánské ulice a spěchal směrem ke Koňskému trhu.

P. Vrba Šel dál Ječnou ulicí k Dobytčímu. Myslil na Tháma, že je chudák bez dříví, že na ně snad nemá, to že doma asi mrzne, takovým, jako Thám je, že je nejhůř; aby se šel jinam ohřívat, to nejde, a jinak jak – A on Thám zvlášť. Herec, co má, zvláště těchhle časů, kdy je divadlo beztoho pořád prázdno. Kdo by také chodil do divadla zmrzovat —

Pozapomněl však na Tháma hned krajem Dobytčího trhu, jak minul stavení stojící v něm blíž Ječné ulice a zahlédl průvod saní vyjíždějících na širé, sněhem bílé prostranství od Vodičkovy ulice; sáně se daly trhem vzhůru vyjetou cestou, okluzkou a lesklou.

Byla jich dlouhá řada, samých těžkých, nákladních, plných dříví. Hlavy zapražených koní, ošedivělých jíním, pokrytých houněmi, ztrácely se skoro v oblacích par jejich ostrých výdechů. Pacholci u saní v bílých ovčích kožiších na zádech plných strakatých květů kráčeli s límci vyhrnutými, s beranicemi přes uši, ve vysokých botách. Nic nepokřikovali, nepobízeli, neláli.

Bič pod paždí, ruce v hrubých rukavicích do kožichu zastrčené, kráčeli mlčky a krčili se zimou. Nejeden oklepával botu o botu, v chůzi, aby zahřál mrznoucí nohy —

Sáně volně svištěly, chvílemi v nich zapraskalo, sníh chrupal a vrzal pod nohami, svítě se jiskřivě v posledním světle zapadajícího slunce. Modravé, mátožné stíny pacholků a koní se po něm sunuly; pak jich přibývalo, jak lidé začali z domů vybíhat a jak nakvap přicházeli za saněmi užít příležitosti a nakoupit levnější dříví.

Sáně se rozjížděly zasněženým prostranstvím, jak je obecní zřízenci rozváděli a jak jim místa vykazovali.

Něco saní, plných hrubých polen bukových, bez koní tu již stálo. Lidí v pláštích nebo v kožiších se u nich kupilo, u ohňů, jež mezi saněmi hořely. Dým stoupal rovně jako sloup mrazivým, tichým vzduchem, plameny jasněji, ruději vyšlehovaly, neboť stín padal už na všechno, a bylo cítit kvapící soumrak zimního dne.

P. Vrba začal se klepat zimou; nohy ho již chvíli zábly. Než pustil se přece rovnou za saněmi.

Pozoroval teď každého dne, stoje u okna svého bytu, dřevný trh a strávil tím mnohou chvíli. Když pak stavové dávali dříví přivážet, vždycky sem na Dobytčí trh, dal se pokaždé přeptat nebo i sám vyšel přezvědět, z kterého kraje, odkud ta drva a co platí.

V tu chvíli se také proto za nimi pustil, a když uslyšel, že přijeli od Kolína a od Poděbrad, promkl se mezerou v řadě jedoucích saní a rovnou do svého bytu, kam neměl daleko.

Již se těšil, jak se přezuje a obuje bačkory, jak v teplém podvlíkáči usedne ke kamnům, Hanělka že beztoho zas zatopila – a povzdechl si hned, že to už počtvrté, počtvrté, ani ne do večera!

Těšil se na ticho a klid u kamen a našel hosta, hned na síni, jak vstoupil do domu. A rád ho uviděl. Až vykřikl překvapením, poněvadž se nikoho nenadál, a nejméně Fraňka Vaváka, milčického rychtáře, kterého již tak dávno neviděl. Vracel se již, když od Hanělky uslyšel, že velebný pán není doma —

Hned se musil vrátit se starým kaplanem. V kamnech hučel oheň, Hanělka právě venku zatopila. V klenuté, tiché jizbě k severu obrácené, ulehaly soumračné stíny kvapněji. Už bylo v ní znát zardělé zákmity ohně planoucího venku před stavením.

Milčický rychtář svlékaje květovaný ovčí kožich, vysokou vydrovici smekl hned ve dveřích s dlouhých svých vlasů, vykládal, že přijel s lidmi od nich, že přivezli dříví z panství, a to že byla líbezná cesta! A hned oba o zimě, jak u kamen seděli. Tady že je zle, mínil Vavák, ale venku že je hůř, co už telat a sviní pošlo mrazem a ovcí, lidé že si již berou dobytek do stavení, do sednice, a jaká nouze o krmení, že už tu tam trhají došky ze střech, pes že žádný venku nevydrží, hned že zimou vyje —

„Vody na potocích vymrzly, a co je sněhu! Vítr navál ukrutné závěje, sněhu je koním až po sedla. Všecko mrzne a lidé dost promírají —Jaktěživo to nebylo. Před dvanácti lety bylo co říct, to jsme bez rukavic neorali, a roku čtyřiaosmdesátého zima také bláznila, to okolo svatého Prokopa v ruce záblo a do Hostouně šlo tenkrát ženské pohlaví na pouť v kožiších, a některý den se ženci ani zahřát nemohli —“

„A teď rozsévači,“ skočil rychle P. Vrba. Vavák se na něj podíval, cože to myslí, rozsévači teď, v tenhle čas. „Ano, rozsévači, milý vlastenče. O jednom alespoň vím, právě jsem ho potkal. Rozsívá dobré semeno na vlastenské roli.“

„Aha. A který?“

„Thám. Potkal jsem ho nedaleko, v Ječné ulici. Byl kupovat dříví, ale nekoupil. Bylo tuze drahé,“ dodal šedý kaplan; podíval se významně na rychtáře a pohodil hlavou.

„To nerad slyším, velebný pane, nerad. Za tu všechnu práci, kterou na vydávání českých knih a na divadlo vynaložil – A dychtí upřímně po zachování a rozmnožení našeho zvuku českého —“

„Jeho neštěstí je, abyste věděl, manželství. Žena. Bylo už tak zle, jen od ní odejít. Povídal doktor Held —“

Rychtář kroutil za té řeči vážně hlavou.

„Takový znamenitý muž,“ povzdechl s účastenstvím, „a takové trápení, a ke všemu nedostatek, povídají. Nemít ani do kamen —“ A zase zakroutil hlavou. „A co vojna, vlastenče —“

„Bohužel, už zase začne, jak noviny oznamují —“

„Ano, ale jinač, jinač.“ P. Vrba sebou zavrtěl a v očích mu živě svitlo. „To se budou jakubíni mít. Vy jste o nich psal nejlíp, výborně, opravdu, to je čtení. ‚Tma ve dne jako v noci‘, té knížky jsem už roznes hromadu. Ale bude po francouzské pejše. Bonapart se nevrátí, toho Mamalukové a Engličané drží za šosy, nevrátí se. A ostatní jakubíny dorazí Suvorov.

O tom by bylo čtení, krásné sepsání. A to je slovanský hrdina! Rozumíte —“

„Ano, jeho famílie pochází z udatných Slovanů, to našince upřímně těší.“

„A jak! Já se vám Teď novin nemůžu ani dočkat. Pan Kramerius aby je denně vydával.“

„Že je o něm řeč. Také chci k němu.“

„Ještě dnes?“

„Ještě teď do večera.“

„Ale počkejte.“

„Musím, velebný pane. Viděl jsem jich, a ostatek, kdybych jich nemeškal, stavil bych se zítra. Teď ještě musím k chase, k saním —“

Venku se ozvaly těžké kroky a bylo slyšeti, že si někdo oklepává zasněžené boty. Pak se otevřely dvéře a pacholek v kožichu, všechen od zimy zardělý, se ptal, není-li tu pantáta rychtář. Ten ihned vstal.

„Mám jít k saním.“

„Nějaký pan kancelářský se po vás ptal.“

„Už jdu, řekni to. Opatruj pánbůh, velebný pane!“

„Však vy přijdete a ještě dnes, ke mně na noc. Místa mám dost, farářskou postel vám dám, nebožtíka jemnostpána.“ Vavák pozvání přijal. „Kdo ví, bude-li pan Thám v Expedici,“ ptal se jako mimochodem. „Tou chvílí tam někdy bývá.“

„Ještě ostává na Koňském trhu?“ To se ptal Vavák už u dveří.

„Co vím, ostává. Tak přijďte, budu vás najisto čekat.“

Vyprovodil rychtáře až na síň, ale hned se odtud vrátil a pospíchal jako křeček do díry do tiché jizby, tmící se, plné obrazů a obrázků, té chvíle již ztemnělých, po nichž se zamíhala zardělá zář, jak venku před domem prošlehly mrazivým soumrakem výš plameny ohně v sněhu u saní.

XV. O LSTNÝCH ŽENÁCH I STARÉM DOBRODRUHU

Když Thám došel Štěpánskou ulicí na Koňský trh, pustil se dolů náměstím. Kráčel rychle, na rohu však Vodičkovy ulice, před domem U Bohuslavů, se zastavil. Chtěl do svého bytu, ale když k němu došel, uvázl mu krok. Měl oznámiti, že nepořídil, že nekoupil topivo, pro které vyšel a na které tam čekají. Přijíti s prázdnou a zůstat doma v tom studenu s nimi —

Tchyně se mu mihla v černém čepci, jejž nosila teď i doma, nejen na ulici, všecka zabalená v starém, velkém šátku přes ňadra dozadu uvázaném, jak stáhne rty, až uslyší, jak začne povzdychovat kolem Pauly, sedící na posteli. A ta jak se na něj podívá, trpce, snad s výčitkou —

To již šel dál, dolů zasněženým prostranstvím, kvapně, jako by ho někdo honil, dále napříč, ke Špinkům, odtud k Havířské ulici.

Už dva dni u něho v bytu jen poskrovnu topili a dnes v poledne přiložila tchyně poslední kousky dříví. Paula ani nehlesla, ač jí poslední dny nebylo valně. Viděl na ní, že je nějak bledší.

Celé dva dni sháněl peníze, ale nesehnal. Něco vypůjčil, než to nestačilo. Odpoledne řekl v divadle o zálohu, ředitel však ukázal mu v knize řadu číslic; nebyly velké, stály však dlouhou řadou a byly všecky jeho, pod jeho jménem, samé zálohy. Přitom ředitel stýskal, jaká je teď bída, příjmy žádné a vydání tolik při takovém personálu, že neví, jak to dále vytkne, že bude třeba redukce.

Thám rozmrzen, že jej, dramaturga, režiséra a vlastně ředitele českých her, tak odbyl, zamířil naposled k doktoru Heldovi. Dlouho se tomu bránil a váhal i tímto jej obtěžovat. Ale šel přec. Než nezastal ho doma a nedočkal se ho. Potkal pak P. Vrbu. Tomu o peníze neřekl; nebyl s ním důvěrněji známý —

Promrzlý a rozmrzelý vešel do kavárny U modrého hroznu. V prvních místnostech se ani neohlédl a nikoho si nevšiml. Usedl ve třetí do kouta, sám, neboť nezastal žádného známého. Byloť ještě záhy. V druhém koutě seděli tři páni, dva mladí, Pražané, třetí, nejstarší z nich, patrně venkovský nějaký vrchnostenský úředník, hodně vypasený. Thám si jich hrubě nepovšiml. Srkal horký punč a hleděl před se, do prázdna.

V hlavě však bylo živo, myšlénky se různo kmitaly. Na dříví myslil, na peníze, a co ten ředitel, že tolik peněz jistě měl, ale nechtěl, držgrešla! A co s tou redukcí – Že by lidi ze společnosti propustili – a snad už o příštím termínu, o velikonocích. Koho – Snad myslí méně potřebné síly. Snad také Paulu, ženu —

Myšlení se zastavovalo – Kdyby ji pustil – A dobře! Vždyť to všecko peklo z divadla, že jí k němu povolil – A kdyby snad i jeho, také jeho – Ředitel Steinsberk když teď musel od národního, když stavové všechno odevzdali Quardasonimu – Steinsberk si u Hybernů podrží spíše ty, které měl už u národního a spíše pustí je, starou hybernskou společnost. Ach, ale jeho přece ne —

Dopil naráz chladnoucí punč.

Koho by měl na české hry, ach – to nejde – A kdyby Paula musila od divadla, ušla by pokušení – On by měl spíš pokoj, nemusil by tak pozorovat a hlídat jako celý ten čas. A spíš by snad zapomněla a přivykla zase.

Zrak se mu šířil, hleděl před se strnuleji, jak se hloub zamýšlel. Viděl ji, Paulu, jak sedí doma přibledlá, tichá, jiná, jiná nežli tenkrát, té noci – Míval teď okamžiky, kdy si tak na ni vzpomněl, bez hněvu a výčitek, bez rmutu, kdy vše, čím se provinila, ustoupilo, kdy viděl jenom ji, ženu, její tvář, postavu.

Tak přišlo po velikém napětí. Unavovalo jej a přemáhalo žít vedle ní v hněvu, v trpkém mlčení, pak v těch krátkých rozhovorech, mrazivých, vynucených domácností, skládajících se z několika otázek a odpovědí o nejvšednějších věcech.

Dokud Paula tak zachmuřeně mlčela a vzhlížela, dokud se mu doma vyhnula, jak mohla, bouřila se mu krev – Zůstal také tvrdým, neustoupil, nepolevil. Ale bylo to namáhavé, samý nepokoj, nepohodlí. A on toužil po klidu – Než to musil doznati, že Paula po celý ten čas s Amlingem se nesetkala, co ji pozoroval, a v létě, když hráli v lázních, nezvěděl ani o řádce, která by ji došla.

Někdy již bez pochybností o tom myslil, že Paula uznala, že přestala v těch stycích – Než co mu tenkráte řekla, té noci, jaký odpor k sobě viděl v její tváři, jak se třásl v jejím hlase – To zadmýchalo vždycky v hasnoucí palčivost. Udržel se, zatvrdil a zase pochyboval.

Než pak už si musil bez pochyby doznati, že se Paula mění. Říkal si již, že se nemýlí; její tvář se mírnila klidnějším svitem, trpkost a tichý vzdor se tratily – A spíš promluvila, spíš prokázala tu tam malou pozornost v jídle, v péči o domácnost.

Nikdy se také o sestře, o Betyně, před ním nezmínila, a když stará o ní začala, zamluvila to. Posledně, bylo koncem roku, stýskala si paní Butteauová u stolu, jaké má teď Betyna soužení, kdyby ten rada byl alespoň poslední vůli zanechal – a to nic, a umře – když už bylo takřka před svatbou —

Thámovi přitom svitlo úštěpkem v očích pro tu svatbu. „A co teď, co teď,“ naříkala stará paní; Paula jí soucitně nepřisvědčila, nýbrž řekla dosti tvrdě: ,,Proč byla Betyna takový blázen a vypověděla u divadla, jak si to ten starý přál —“

„Ale když – když – to víš, on si to vymiňoval, má-li si ji vzít —“

„Ale maminko!“ vpadla jí Paula tenkrát káravě do řeči, takže paní Butteauová přestala. Thám ani nehlesl; ale to, že Paula tak mluvila, překvapovalo jej a rád to slyšel. Ale po stole, jak byl sám, připadlo mu, není-li to nějaká komedie, nějaká předehra, nějaká síť na něj, aby vzal Betynu zase k nim, když jí umřel bohatý příznivec, a nemá teď nikoho, kdo by ji vydržoval, metresu.

Ale tchyně se pak dlouho potom o Betyně nezmínila, Paula ani slovem. Ani o to nezavadily, že by mohl povolit a zas ji vzít. Zaslechl, že se nemá dobře, že při starém svém příznivci sobě nic nezachovala, ač se dost naplatil, ač tchyně dost u něho vypůjčovala. Betyna marnila. Teď že to bídně přetlouká, povídalo se mezi herci. Nelitoval jí.

O tom nepochyboval, že tchyně k ní dochází, a zvěděl, jak byl teď opatrný, že se Betyna též u nich časem staví, když on není doma. To však mu bylo podivno, že se o to nepokouší, aby směla zase zůstati, tj. že tchyně o tom ještě nezačala. Snad Paula nechce – Rád by tomu uvěřil a svědčilo by to, že Paula se opravdu obrací, že pomýšlí na smíření —

Rád by tomu uvěřil, protože si to vlastně sám přál, ač si to nedoznal. Kolikrát se mu již zdálo, že Paula na něj pohlédla, jako by chtěla promluvit vážnější slovo, jako by chtěla začít. Až v něm hrklo a čekal, čekal, s tváří sic vážnou, nutě se do přísnosti —

A pojednou zhasl ten zákmit v Pauliných očích, tvář tuhla, a jako by se jí kmitla nechuť, vnitřní otřesení, výraz podobný, jaký zahlédl oné noci a na který nemohl zapomenouti. – Než hned zas mířViě promluvila a nedávno teď optala se i s účastenstvím na jeho práci pro divadlo, kterou měl rozepsanou. Tenkrát se nemohl dost přemoci a utajiti, že ho to těší. Tváří to vyzradil, ač ne slovem —

Tálo v něm, víc nežli si doznával. Na to, že se měl trhnouti, že měl od ženy nadobro odejiti, už nevzpomněl jako první čas po té ráně.

Když poslední dny Paula ochuravěla, nechodil nevšímavě a tvrdě kolem jako loni, když po té bouři začala polehovat. Teď ji pozoroval a horlivěji sháněl peníze, aby mohl opatřit dříví, aby nemusila sedět v pokoji jen slabě vytopeném jako dosud.

Seděl nad prázdnou sklenicí se zrakem před se upřeným. Uvažoval, jak se odtud vrátí, jaká bude u nich zima a dočká-li se tu někoho. Doufal, že by tu snad ještě něco vypůjčil, až přijdou kolegové a známí —

Hlasitého hovoru vedle si nevšímal, vlastně vypravování, nebo vypasený úředník vrchnostenský měl slovo, a pořád jen o tom, jak je u nich s tou ukrutnou zimou, co mají se zvěří a s chudým lidem, hrabě že už poručil, aby mu rozdávali houně, a že v sousedství, v Duchcově —

Vtom ho jeden z jeho společníků, nejmladší, nějaký synek pražský bohatý, zarazil a ptal se, bývá-li v Duchcově a zná-li snad Casanovu —

„Ach, toť se ví, znal jsem ho a mluvil jsem s ním, ještě nedlouho před smrtí —“

„On už zemřel?! To ani nevím – A v Duchcově?“

„V Duchcově, bodejť, loni přede žněmi. A jak často jsem ho vídal – Takový velký, jako Herkules, a smědý! A oči měl, tuze ostré oči; ale býval moc mrzutý k posledu – Ten by se teď,“ správec se usmál, „v té zimě klepal. Bodejť, Talián. Už na podzim chodil v kožichu a v beranici, kožich měl takový úzký a přes obličej ještě šátek, vždycky červený, takhle vždycky,“ ukazoval, že přes dolní část obličeje. ,,A chrta vám měl, takovou vyzáblou mrchu, ale velikého —“

„Tak mrzutý býval, takový světák a galantní rytíř!“

„Mrzutý, bodejť, no, když mu bylo už přes osmdesát! Mrzutý, zlostný a přes tu chvíli naříkal a křičel, že ho chtějí otrávit, to když se přejedl, hehehe – a to že mu jakobíni nastrojili, nebo když ho kočí jednou převrhl. A nadával, že Němci jsou takový dobytek – A pořade: ‚Vy jste tu všichni canaille‘ —“

Všichni tři dali se do smíchu.

„Canaille,“ opakoval správce, smíchem svých společníků povzbuzen, „a hned na hraběte proč to netrestá, proč ho nechá urážet. To se vám na hraběte osopil:

‚Urážet mne, mne!‘“ Správce mluvil po Casanovovi, a nápodobě i pohyby jeho, vstal prudce, až židle zahřmotila. Thám tím vytržen ohlédl se a chvilku bezděky naslouchal. Správce dal levou ruku v bok, pravou pateticky šermoval a přitom také tak mluvil:

„‚Cospetto, mne urážet? Já jsem velikého generála Podolského střelil v souboji, já měj souboj s korunním maršálem Branickým —’ Vtom se hrabě Valdštejn usmál, jen usmál a hned byl oheň na střeše.“

„Snad ho Casanova nevyzval!“

„A vyzval, to se ví; ale když přinesl hrabě pistole, dal se staroch do pláče, že má svého dobrodince zastřelit, a pořád: ‚Oh, che cosa bella!‘“

Opět se všichni tři smáli a Thám se neodvrátil. Čekal, bude-li ten venkovan dále vypravovat o Casanovovi, kterého od vidění znal.

„Předloni byl tu v Praze,“ začínal správce.

„To jsem ho viděl v divadle. A když tu ještě byla Strinasacchi, když zpívala —“

Thám se náhle obrátil k otevřeným dveřím do druhého, kulečníkového pokoje. Zahlédl Meruňku, herce, jenž vešed ledabyle pozdravil a k němu přisedl. Hovořili chvilku a Thám začal záhy o půjčce.

„Právě jdu od ředitele,“ vpadl Meruňka. „Byl jsem také o zálohu.“

„Dostals?“

„Ani vindry, stýskal až běda, ani groše, nic; sám bych potřeboval, milý kamaráde, a také na dříví —“

Thám nepochodil a pak také ne, když přišli ještě dva kolegové herci a třetí zpěvák. Pozbyl naděje a omrzelo ho ještě na někoho čekat a někomu říkat. Zaplatil a šel.

Už byl večer a nebe temně modré jiskřilo se hvězdami. Mrzlo. Thám se ubíral rovnou domů. Chtěl přijít ještě včas, dokud by neulehly, aby mohl alespoň povědět, že se staral, třebaže marně, aby nemyslily, kdyby přišel pozdě, že je naschvál nechal tak v mrazu.

Minulé zimy, po tom ohromujícím objevení, chodil nechutě domů a z úmysla se zdržoval, aby přišel pozdě. To již měl pokaždé v bytě tmu a Paula byla vždycky už na loži v předním pokoji, kam ji tenkrát vyhostil. Šel vždycky rovnou kolem, vždycky v neladu mysli, ať v opilosti hněvivě podrážděn, ať střízliv s nechutí a pokaždé kvapně, aby už byl ve svém pokojíku. Tak bylo i na jaře i později.

Pak k podzimu zastal někdy Paulu s matkou při práci u svíčky. To již sám začínal dříve přicházeti. Než i tu míjel je mlčky, zamračen, nepozdra-vil a nedal „dobrou noc“. Jednou zastal Paulu samotnu v pokoji. Šila. Zarazil se, když ji tak zhlédl, ještě oblečenu, schýlenou nad šitím. V tom tichu nočním, při světle připadl mu její zjev nějak nově, jímavě. Bezděky šel volněji, tlumeněji, a nutilo ho, aby jí dal „dobrou noc“. Než nevypravil těch slov z úst; na prahu však svého pokojíku se ohlédl a setkal se s jejím pohledem. Nemohl pak dlouho usnouti.

Dva hlasy mu našeptávaly. Jeden, že kvůli němu zůstala vzhůru, že na něj čekala a že by ráda sním zas mluvila – Druhý, že to všecko nastrojeno, že se stará schválně uklidila, Paula že počítala, že když budou tak sami, sami – Snad touží po objetí, ne kvůli němu, ale kvůli tomu – kvůli Amlingovi, aby byla volnější, jistější, aby pro všechen případ mohla složit vše na něj, na svého muže – Kvůli tomu že se paní Šturmová, jak tuhle o tom v divadle vypravovali, se svým mužem také smířila, že si ho po velkém hněvu sama nadcházela, a pak že se měl její milovník zas dobře —