Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 14

Tento hlas přezvučel v otráveném nitru druhý – Thám povaloval se na loži, až usínal pak s tou myšlénkou, že bylo dobře, že se nezastavil a na ženu nepromluvil, že to všecko komedie, komedie. —

Ráno však v jasném světle si to tak pevně již nejistil. Na Paule nezpozoroval žádné mrzutosti pro nezdařený pokus. Byla ten den i pak jako jindy. Večer ji zastal s matkou při práci, druhý den opět samotnu – Chovala se pořád stejně jako poslední dobu, klidněji, mírněji, ač ani slovem se nevtírala. Nemluvila víc, ale také ne vřeleji nebo ledověji než poslední čas – Upokojil se, podezření se rozplývalo —

Když za nějaký den zastal Paulu večer zase samotnou při práci, vyhrkl „dobrou noc“, temným hlasem, ne dost jistým, kvapně a ne s jasnou tváří. Zvedla kvapně hlavu, okamžik mlčela, jako překvapením, pak dala „dobrou noc“ mírně, tónem laskavě smutným. Nehnula se však a on se neobrátil. Byl rád a v nitru svém spokojen, že odpověděla tak. Pak už pokaždé pozdravil na noc, když přišel, a ona vždycky jen poděkovala. Více nic.

Vykládal si, že si snad netroufá – Když zašel do svého pokojíku, četl nebo psal; přes tu chvíli však zvedl hlavu a naslouchal, co vedle – Dřív o to nedbal, Teď jako by žíznil. S dychtivostí naslouchal, a když onehdy uslyšel, že Paula vstala, a zpozoroval, že zhasila světlo, když zavadil šust šatů, jak se svlékala, o jeho sluch, neubránil se chvění, jež ho jako zima roztřáslo, až se sám na sebe rozmrzel. Vždycky teď přicházel v napětí očekávání, jak Paula, poví-li slovem, co poslední čas naznačovala chováním, že by si přála sblížení, že touží po změně nynějšího trapného poměru.

Toho večera však, když přicházel z kavárny od Modrého hroznu, na to nepomyslil. Tížilo ho, že nic nepořídil, že nikdo mu nechce nic půjčit, že byt bude všechen mrazivý. A jak říci za těch okolností, že nepochodil…

Když prošel průjezdem na dvorec a vstoupil na dřevěné schody ku svému bytu, zaslechl bouchání, jako by někdo štípal dříví. Vzácný to a líbezný zvuk toho mrazivého večera.

A nahoře na síni uviděl při svíčce, stojící v železném svícnu na obrácené konvi, tchyni v čepci, ve velikém šátku přes ňadra dozadu uvázaném, ana seká do bukového špalíku a že již má slušnou hromádku pěkných bukových polínek u pece, v níž hořelo, v peci jejich kamen! Samy si Tedy opatřily dříví, nechtěly na něj čekati. Ale jak —

Jak madame Butteau žasnoucího zetě zhlédla, hned se vzpřímila, od práce zardělá, s očima veselýma.

„To se to štípe,“ zvolala. „Je po zimě. A jaké to dříví, vyschlé, jadrné, to hoří!“

„Kde jste je pořídily?!“

Paula vyšla z pokoje a stanula u prahu v lehkém šátku přes ramena. Nezasmušila se, neustoupila jako jindy, když jí Thám přišel znenadání do cesty. Usmála se a žádala matku, aby toho již nechala, na dnes a ráno že mají už dost dříví. Thám stanul u nich v nejistotě, v rozpacích, a znovu se ptal, odkud to dříví – Paula v nelíčeném úžasu se na něj podívala.

„Ale vždyť o tom víš!“

„Nevím —“

Matka s dcerou se na sebe podívaly a stará hned začala vykládat, že navečer přijely těžké selské saně, vrchovatě dřívím naložené, a sem, až na dvorec, a že přišel k nim nahoru nějaký sedlák, hodně velký, nemladý, v kožiše, a že mluvil, jako kniha že mluvil, tak hochbóhmisch. „Ani jsme mu dobře nerozuměly,“ dodala.

Paule se kmitl úsměv přes rty, ale jen kmitl a hned se přemohla.

„A co chtěl!“ ptal se Thám, žasna víc a víc.

Paula se ozvala, aby šli dál, nač tady na studené síni, v pokoji že je líp – Ustoupila tam a za ní vešel Thám; paní Butteauová však ještě zůstala, volajíc:

„Přijdu hned, jen co ještě přiložím a dříví uklidím.“

Z pokoje svíčkou osvětleného zadýchalo příjemné teplo. Vanulo celým, i u dveří, u oken. Bělavá kamna s antikizující vázou navrchu, tratící se ve stínech kouta, po dlouhé době znamenitě zas vydávala.

Všechna místnost připadla Thámovi vlídnější, útulnější. Vstoupil však neklidně, zvědav, jaká to událost tajemná, a ještě více proto, že vstoupil s Paulou. Jindy by byl šel dále, do svého pokojíku. V tomto předním nikdy nezůstal, jen když přišel ke stolu. V tu chvíli však nemohl jen tak odejít —

Nitro se mu zachvělo, jako by sem poprvé za Paulou vstupoval. Hleděl na ni, jako by ji už dávno byl neviděl. Její tvář, poněkud bledší, jako unylejší, ho dojímala a celá se mu zdála sličnější.

Stanula u stolu a on zůstal proti ní, opodál. Vypravovala, doplňovala, co matka začala, o tom sedlákovi, že to nebyl jen tak sedlák, ale nějaký čtenář a vlastenec.

„Mluvil o tvých knihách, o divadlu také, chválil tě, a že s tvým vědomím přivezl to dříví.“ Umlkla. Thám okamžik stál tiše, pak se na ni zadíval, poslouchaje, až se vytrhl: „Neptala jsi se na jméno?“

„Ptala, ale on se jen usmál a řekl, však že ty víš, že také rád česky – Bože, jak to jen řekl, tak podivně, nějak staré nebo nové slovo, nepamatuji se již, nevzpomenu —“

Thám se vyptával na podobu a postavu, až začal skoro najisto hádat, že to byl Vavák. Jeho uznalost i šetrnost ho těšila; i to ho nemrzelo, že milčický rychtář tu, před Paulou, tak o něm mluvil. Thámovi oči i tvář se vyjasnily i tím, že ho rozehřívalo, jak tak s Paulou hovořil, její přítomnost, zvuk jejího hlasu, jenž mu v tu chvíli zazněl jako před lety v tom milému zvuku, jak mu rád naslouchával.

Mluvil o Vavákovi, připomínal, že to je ten, jenž před osmi nebo kolika lety přivedl mladou šlechtičnu, tu z Květnice, jak potom —

„Ach, už vím, už se pamatuju,“ vpadla rychle Paula, „ale od toho rychtáře je to hezké – Přec jednou uznání,“ dodala s úsměvem; přitom se však Thámovi do očí nepodívala a plaché zardění se jí kmitlo po tváři. Rychleji pak pokračovala, a co maminka, tu že měl vidět, jak se dala do dříví, hned že zatopila.

Thám jako by si vzpomněl, vytáhl sáček a řekl, že zapomněl dát na večeři. Dal z toho, co měl na dříví uchystáno, a dal značně víc, nežli poslední dobou dával. Paula vzala peníze a zanesla je ven matce jakožto hospodyni. Vrátila se však hned a začala se stolu uklízeti. Zeptala se vlídně, zůstane-li s nimi u večeře.

Cítil z tónu i na očích jí viděl, že by ráda, aby tak učinil. Znělo to upřímně, beze všeho koketství. Přisvědčil, už s úsměvem, a chtěl do svého pokojíku svléci kabát. Stála právě nedaleko do Thámová pokoje.

„Ještě tam nebude dost teplo. Nemohly jsme hned zatopit —“

Všiml si toho „nemohly“. Tedy snad ona, Paula, zatopila v jeho pokoji. Chtěl říci, že si na něj vzpomněla, ale ztajil to a jen pověděl:

„Přijdu zas sem —“

Stáli proti sobě. Okamžik si hleděli do očí, až Paula podala mu pojednou ruku a tlumeně vyrazila: „Děkuju ti.“

Pak se rychle obrátila; Thám vkročil kvapně do svého pokoje. Svlekl kabát, hledal kamizolu, která na stěně visela, sáhl po ní a nemohl ji hned ani ze hřebu sundat, jak po ní chvatně, neklidně sáhal. A jak ji oblékl, jako by tuhl. Chvilku stál nehnuté, hleděl před se, až pak opět vkročil do předního pokoje, ještě vzrušen a v nejistotě, co z toho, co teď, co dál, jak s Paulou mluvit —

Nezastal jí. Přišla však za okamžik z kuchyně s talíři a za ní madame Butteau s jídlem čiperně, vesele, jako kdysi, když klidněji strojila a víc, a spokojeněji – Ale bylo zas po nouzi. Dříví dost a zeť dal peníze, tolik, že až nechtěla uvěřit – a přišel tak – a Paulinka —

Sedli, večeřeli, všichni.patrně spokojeni. V pokoji teplo, po tuhém mrazu tím příjemnější. Libý pocit rozléval se blaženě tělem; než i nitro se Thámovi rozehřívalo i jasnilo v smírném utišení. Skřítek domácího krbu a jeho klidu, tak dlouho vyplašený, jako by se vrátil a všechny těžké stíny zažehnal.

Thámovi zapadla v tu chvíli památka na to, co ho tu kdys tak vzbouřilo. I s tchyní bylo mu jinak. Její pobízení se mu neprotivilo, poslouchal, co hovořila, o dříví, o Vavákovi, a zas o dříví, jak se jím topí, jak krásně hoří, to že je radost přikládat, hned však na Kovaříka, toho děsivého loupežníka, vzpomněla, slyšel-li on, Thám, také cestou. Už ho mají, toho Vojtu či Kovaříka, teď samý večer se rozneslo, že ho přivezli spoutaného v těžkých řetězech.

Ani nečekala, zeptají-li se, a již sama vykládala: „Mráz a chlad ho vyhnaly z lesů. Kdepak v lesích, když tady v městě, v kvartýrech je tak zle – Bože, co teď lidé zkusí. Chudí a také jiní, kdopak si teď může opatřit dost dříví. Vzpomínám často – oh —“

Thám si všiml, že tchyně se za řeči několikrát neklidně obrátila po dveřích, jako by naslouchala. Několikrát také vstala, že se musí podívat do kuchyně. Paula jí chtěla pomoci uklízet, ale stará nedopustila.

Thám s Paulou zůstali sami. Hned nepromluvil a ona také ne. Než bylo jim přece jinak nežli loni v zimě a pak zjara i v létě, kdy sedávali u stolu v dusném mlčení, kdy Thám od stolu pospíchal.

Až Thám začal. Zeptal se Pauly, jak jí je se zdravím. Usmála se vděčně, že už líp, značně líp.

„Skoro už dobře,“ dodala.

Stihl její plachý pohled, jenž se ihned sklopil. Začala hned o matce, ta že měla radost. Vtom vešla madame Butteau s košíkem dříví. Otřásla se u dveří a zvolala:

„To je tam, lidičky, mráz. Byla jsem dole na dvoře.“

„Zeptat se na toho loupežníka.“

„Na Kovaříka, ano, ráda bych věděla, co a jak. Ale nic nevědí —“ To stanula s košíkem u dveří zeťova pokojíku. Postavila však dříví a živě se obrátila ke stolu, když zahlédla, že Thám vstal.

„A ne, počkejte,“ protestovala, „ještě minoutku. Hned to bude.“ Zanesla košík, vrátila se a hned zase ven do kuchyně.

Thámovi se kmitl stín po čele, váhal, sedl však, když ho Paula mírně požádala a matku omlouvala, aby zůstal, že má jistě nějaké překvapení, však že beztoho již dávno —

Vtom zacinklo sklo, zadrnčely sklenice; do pokoje se hrnula madame Butteau, nesouc na táci sklenice kouřícího se punče i nasekaný jiskřivý cukr a zlaté citróny.

„Říkejte si co chcete,“ bránila se již napřed jakoby žertem, ale rozhodně, „když je takový mráz a když —“ zardělá, i po čele, stavěla tác na stůl, „abyste si nepopřáli, a tady Paulince to bude zvlášť zdravé —“ Thámovi nebyl ten punč vhod; to že stará, když dostala o groš víc, hned musila něco vystrojit, jako by tu Betynu měla; však že je div, že ještě o ní nezačala —

V duchu tak v ten okamžik zabroukal, ale nezamračil se, neřekl, že to zbytečnost, ano usmál se, když už byl tak smířlivé nálady. Paní Butteauová přisedla zase k nim. Pili; když už dosrkovala vonný, horký nápoj, oddechla si, a to že je, to že hřeje. – Najednou se zarazila, oči před se upřela (zasmušily se jí), povzdechla, teď smutně, ach, copak jim, ale Betyna chudák, to že ona se doma v koutku zimou klepe, ta že teď zkusí —

Pro lítost umlkla. Thám se zasmušil a hnedle se mu zas kmitlo, že to všecko snad je nalíčeno…

Ale Paula se lekla, jak se matka zmínila o Betyně, to viděl; upokojilo jej to, a že zaváděla hned řeč jinam. Paní Butteauová se proto patrně zamrzela. Do jejich hovoru již ani nepromluvila, za chvilku pak vstala, sklidila sklenice a odnesla je do kuchyně.

Thámovi se uvolnilo; mrak důmnění se rozplynul. Paulino chování jej zažehnalo. Začal o divadle, co slyšel, že prý kuronský vévoda hledá v Praze nové síly pro své divadlo na náchodském zámku, hlavně na letní sezónu, že prý Arnoldi (byl u Stavovského divadla a dobrý přítel Amlingův) dostal už nabídnutí.

Dvéře z kuchyně se pootevřely, paní Butteauová se jimi nachýlila do pokoje a volala kvapně, hlasem tlumeným:

„Paulinko! Pojď sem!“

Paula vstala, podívala se na Tháma, jakoby na rozpacích. „Copak zas, maminka —“

„Snad máš pomoct,“ řekl to důvěřivě. Když Paula odešla, zamyslil se, že takhle v klidu bez hořkosti by to bylo líp; a nutno zapomenout, nebo vlastně nutno si nepřipomínat; co plátno. Paula že už snad nahlíží —

Z kuchyně se ozvaly hlasy. Vypjal hlavu a naslouchal. Živý hovor – a – co se tam děje, jako by v pláči někdo mluvil. Že ona stará – Chvilku čekal, a když chtěl vstát, kvůli Paule, vkročila Paula sama. Vkročila, zůstala

však u dveří, jako by se dál jít ostýchala. Ten ostych zahlédl i v tváři. „Co je, prosím tě?“ ptal se kvapně. Stanula před ním vzrušena. „Ach bože – to je – ty budeš —“ Ptal se znovu, co se stalo.

„Prosím tě —“ A prosil hlas, prosily oči, „já za to nemohu, věř – Betyna —“

Zrak se mu rozšířil a v ramenou mu trhlo.

„Co je s ní!“ vyhrkl ostře.

„Přiběhla znenadání —“

„Pozvaly jste ji!“ Řekl to prudce, vytýkavě.

„Ne! Já nic nevím, věř. Já za to nemohu, jak jsem řekla.“ Znělo to pevně, přesvědčivě, s jistotou. „Co bych – Byla bych proti sobě. Když vím, že ty jí – Kvůli ní zas – a právě teď —“ Nedořekla, ale rozuměl, že to povzdech obavy, že Betyna mezi ně vstupuje zrovna v tuto chvíli příměří —

„A co chce, proč přišla,“ ptal se tlumeněji, ne tak zostra.

„Že nemůže doma vydržet zimou. Už dva dni prý ani nezatopila, nemá prý ani třísky – a nedostatek – Voda jí zmrzla ve sklenici – Je s ní zle. Věřím jí to.“

Thám stál chmurně a tvrdě řekl: „Udělala si to sama.“

„Já vím, já jí nehájím – ale, je to bída, a takový mráz! Maminka pláče, a je to přece jen má sestra. Nezlob se, a nemysli – Kdyby nebylo tak zle v té zimě, vždyť vím —“

„A co chce —“

„Přišla se ohřát, chce, abychom ji tu nechali na noc, v bytě že nemůže vydržet.“

„A chce tu ostat —“

„To bych ti přec neřekla, a dnes!“

To ho poněkud upokojilo. A Paula prosila: že je Betyně zle, věděl. V tom mrazu – Nemohl říci ne, odehnat švagrovou od prahu. Okamžik však mlčel, poněvadž hned nevěděl, jak vyslovit, že nebrání, až kývl hlavou a řekl: „Pro mne,“ a měl se k odchodu. Paula mu však sáhla kvapně na rukáv.

„Ne, proto nemusíš odcházet. Betyna zůstane v kuchyni —“

V té šetrnosti bylo velké podrobení, ano pokoření pro Betynu, pro ně

všechny, že tak daleko slevily; ale nedalo mu, aby bezohledně toho užil.

Nemohl už kvůli Paule.

„Přec v kuchyni nezůstane. Ať jde dál; a já půjdu, bude líp pro nás všechny.“

„Ale kdybys snad myslil, tak —“

„Ne, o tom už nemluvme.“

„Zůstala by v kuchyni —“

„Ne, je to tvá sestra.“

Podala mu ruku a vděčně, jako s pohnutím děkovala. Nechala svou ruku v jeho ruce a on ji chvilku tak podržel, stiskl ji a řekl s úsměvem, trochu nuceným:

„Dobrou noc.“

V kuchyni u nenatřeného stolku, na němž kahan hořel, seděla Betyna podomácku, ne zrovna pečlivě oděná, a jedla chvatně, s hladovou chutí z talíře, který jí paní Butteauová vytáhla z trouby. Matka stála v pohnutí nad dcerou, litujíc ji, chudáček, jak jí, jaký měla hlad. Pobízela ji, krájela chléb, pobízela, tlumeným hlasem, a že ještě má, že jí ještě nechala, punče také, aby se zahřála —

„Ještě že tě trefila doma.“ Myslila dolejší mistrovou, kterou pro Betynu poslala.

„Kde bych teď byla, snad ne někde na hostině,“ odsekla Betyna, hledíc si jídla. „A vidíte Paulu,“ tu se obrátila po matce. „Tak ona nechtěla.“

„Ale to ne, ale já jí nic neřekla —“

„Tak vidíte, protože nechtěla,“ opakovala Betyna umíněně. „Ne, to ne, myslely jsme obě na tebe, a pořád, abys k nám zas přišla – vždyť víš, vždyť o to jednáme. Ale já nemohla přec před Thámem Paule říct, že pro tebe pošlu. Paula chtěla se napřed s Thámem udobřit, a pak teprve, abys ty —“

„Tak ještě se milostpánu neuráčilo? Ještě nejsou dobře?“

„Už jako by.“

„Ale mne on požene.“ Usmála se zlostně.

„Kdepak, už ne, však ona to Paula pořídí. Když už jsou takhle daleko – Ty kosti nech, tuhle máš ještě kousek – A teď ti udělám punč.“ Hned se k tomu měla jako mladice.

„Ten bude chutnat, tady v kuchyni!“

„Pst, ne tak nahlas, Betynko, mluv tiše. Co je dělat, dítě, však on si dá říct, jen počkej, a pak —“

Za chvilku vstoupila Paula, zasmušilá, rozmrzelá. Paní Butteauová upřela na ni dychtivě oči.

„Tak jak—“

„Pojďte do pokoje. Ale také jste mohla, maminko, počkat den, dva —“

„Abych zmrzla, viď, měla bys pak po starosti,“ vpadla Betyna, mačkajíc citrón do punče.

„To víš. Ale mohly jste to všecko zkazit, a pak byste to měly – A tak se mu poddávat a prosit ho a chlácholit —“ Stáhla obočí. Bylo znát na tváři i na hlase, jak nechutě se k tomu odhodlala.

„No mlč, Paulinko, mlč, už je to odbyto,“ konejšila paní Butteauová, „a dobře to dopadlo.“ A hned chutě pobízela: „Tak pojďte, Betyno, pojď, udělám ještě sklenici, je tuze dobrý, Paulinko, také ještě jednu.“ Tvář jí zase zářila. Tu chvíli bylo dobře. A pak se těšila důvěrou, že to zase půjde, když už takhle – ,,Pojď, pojď!“ pobízela Betynu, jež vstávala ze svého sedadla zvolna, jako by se rozpakovala.

„Bude on tam také?“ ptala se. „A musím ho odprosit?“ Uštěpek jí stáhl koutky sličných úst.

„Ne, odešel,“ řekla Paula, vytrhujíc se ze zamyšlení. „Ale žádné smíchy, Betyno, a ne dlouho sedět —“

Paní Butteauová stála již u dveří a vstoupila první s cukránkou a citróny. Za ní Paula, poslední Betyna, štíhlá, ale pohublejší, v šatech sešlejších, ale pořád zajímavě sličná. Do pokoje, z něhož ji švagr loni vyhnal, nevstupovala váhavě a nejisté, nýbrž se zrakem vpřed upřeným, zvědavým i smělým, jako vítězně —

Thám nevešel do svého pokoje tak, jak z něho prve vykročil, když se chystal zasednout s Paulou k večeři. Staré stíny, na chvíli zažehnané, zvedly se jako vyplašené a padly do klidného zjasnění usmiřující se duše. Do tepla, jež do srdce zadýchalo, studeně zaválo, jak uslyšel o Betyně.

Že sama přiběhla, možná. Ale hned se zase vtíralo důmnění, že ji zavolaly, že to všechno nastrojeno, že to nalíčily. Ale snad jen tchyně, jen ona. Připomínal si v paměti všecko o ní, shledával, jak byla nějak nepokojná, jak se obracela po dveřích, jako by naslouchala. A do kuchyně tak často chodila, i na dvoře byla. Že prý kvůli tomu loupežníku, kvůli Kovaříkovi —

Ale na Paulu nevěděl nic; ani stín na ni nepadl, jak o všem uvažoval. Jestliže si stará pro Betynu poslala, Paula o tom asi nevěděla. Leklať se, když matka o ní začala, a hned to zamlouvala. A jak potom přišla, jak ulekaně – A prosila! Ne, ona ne, tchyně – a nechť; pro dnes – Ale myslí-li dál, ať zkusí.

Vedle hovořily, tlumeně a ne dlouho. Pojednou zašramotily židle, vstávají – Thám sfoukl rychle svíčku, svlékal se nakvap a pospíchal do postele. Učinil tak náhle, bez rozmýšlení, z opatrnosti i z obavy, aby snad nepřišly, myslil tchyni s Betynou, se smiřovat, sehrát nějakou komedii.

XVI. NAMNOZE VÁLEČNÁ

P. Matouš Vrba nepřenášel tuze často v šose svého tmavého kabátu „dvaatřicet loupežníků“, starých a usmolených, do přízemí domu v rohu gallasovské zahrady. Byl by tam častěji chodil pohrát si v karty s Ignáciem Ceypkem a pohovořit s ním. Ale příkrá zima nedala. Panovala dál, jako začala před vánocemi, jako mořila Prahu i všecku zemi po vánocích, v lednu. A únor nebyl lepší.

Ze svého pokoje P. Vrba hrubě nevyšel, ani ne ke Sv. Ignáci mši svatou odsloužit. Ani svým pokojem se tuze netoulal a do druhého, někdy faráře Hejny, ani nevkročil. Netopil v něm a zavřel ho, aby ušetřil tepla. Čerhý svůj psací stůl s mřížkou přitáhl ke kamnům; tu sedal, četl, psal, tj. opisoval všelijaké památnosti historické.

Nejdelší procházku konával do výklenku okna, aby na něm trochu pocuchal spleť ledových fantastických květů a listů, často jiskřivých, aby vydýchaným, prsty vytřeným v nich kolečkem jako okénkem mohl se dívati na Dobytčí trh, pozorovati saně, jež přivážely dříví, i ohně mezi nimi planoucí.

Vídal řady saní plné bukového nebo měkkého dříví. Přiváželi je obchodníci a ještě více ho dávali stavové z krajů dopravovat, aby pomohli v nouzi.

P. Vrba je v duchu pochvaloval a hned se zas divil a počítal, co už dříví Prahou rozvezli, kolik tisíc sáhů již; a pořád ho nebylo dost, pořád pronikaly stesky, že je zle, že mráz všecko drtí.

Ten v jiskrném svém bělostném plášti, plný rampouchů, zuřil za hvězd-natých, tichých nocí a nesmiloval se ani za dne. P. Vrba se před ním také krčil. Stará Hanělka pořád topila a nemohla se dotopit. Hned všecko vyfoukalo. Proto se musil starý kaplan kamen držet. Sedal u nich v bačkorách, s vlňákem přes kolena (bál se „brabenců“), v kabátě, četl, psal nebo jen tak tiše seděl, hledě před se k zamrzlým oknům, od nichž se v klenuté jizbě přišeřilo.

Upíral oči na ledové květy, naslouchal, jak venku vítr hučí a pláče… A tu viděl v duchu dál, jak je s těmi chudáky, kteří si nemohou zatopit, jak teď farní ohřívárny obleženy. A jak venku, ubohé ptactvo a zvěř. I na hrob svého faráře si často vzpomněl, jak je sněhem zavátý; divná věc, v tom nerušeném, hlubokém tichu svého klenutého pokoje, v olověném přísvitu zamrzlých oken, kdež seděl jako v hrobce, ztracený, zapadlý, kdež viděl jen zimavou, mrtvou šed, připadaly mu častěji minulé dny, staří lidé jeho mládí, rodný pohorský kraj, že ono všecko, že všichni leží pod sněhem, a jak tam je teď, v těch roubených chalupách, do břehů přikrčených, do spoust závějí zapadlých, v těch nízkých, dusných jizbách, kde při mrkavé louči dělají za stavem, jako on dělával.

Někdy se mu od těch myšlenek a vzpomínek divně zastesklo, touhou po všem, co mu pominulo. Někdy ho již čtení a psaní omrzelo a zlobil se na mráz, na sníh, kdy tomu bude konec. Na Hanělku, která mu chodila každý pátek do Expedice pro noviny, čekával jako Noe na holubici. Jak vstoupila mrazem zardělá, často ještě se sněhem na šátku, ve vlasech, hned se vyptával, jak je. A pokaždé slyšel:

„To tam mrzne, velebný pane, až to zatajuje.“ Nebo: „Věje hrozně, všecko jeden bílý mrak, a nikde ani člověka —“

Zklamán v své naději zůstal zas u kamen. Pro první chvíle měl alespoň noviny. Četl je pobožně, od první řádky do poslední, nejprve ovšem rubriku o válce, kterou čekal a prorokoval najisto, když bylo pořád takové hnutí mezi vojskem, když i za těch nekřesťanských mrazů a metelic mašírovaly regimenty Prahou, nejvíce na západ, do německé říše, kdež na Rejně „ti jakubíni“ se zas hýbali.

P. Vrba se jich už tak nebál a bez ohrady prorokoval jejich zkázu, hlavně protože „povstal vítězný národ slovanský“, jak četl, Rusové, že se již valí jako hrozná mračna hlavné od té doby, co arcikníže Josef se v „Petrově“ oženil s velkou kněžnou ruskou Alexandrou Pavlovnou, že ten šedý hrdina Suvorov je již na cestě do Vlach —

Toto vše si měl nechat jako předešlé noviny a neměl to Ceypkovi ohlásit a vypravovat; a karty už také hrůzu časů neměl v rukou. Proto vstal a chtěl se odvážit. Hanělka však mu nedala. S hrůzou vypravovala, jaké je náledí, cesty jako sklo, že s novinami sotva sem dolezla, lidé že venku padají jako hniličky, že už kolik si jich zlámalo ruku nebo nohu, a nejvíc nohy, a v Jezuitské ulici že se ráno zvrhl formanský vůz velkého naložení a šafáře, jak podle šel, zamačkal do smrti.

I musel se Suvorovem a Rusy zůstat u kamen; pozejtří však, když venku ulevilo a sníh cesty posypal, vypravil se s nimi (a s „loupežníky“ v šose), v čepici s ušima, se šátkem přes bradu a ústa, v plášti a v teplých botách o holi s ostrým bodcem vzhůru Dobytčím trhem kolem nemocnice do Ceypkova bytu.

Toho odpoledne málo hráli, protože P. Vrba víc vypravoval, prorokoval a jakubíny porážel; ale proto dostal bití až na jednou, kde protivník s cvočkem v uchu ze šetrnosti k hostovi dopustil se neobyčejných hloupostí.

Cesta k Ceypkovi se uvolnila koncem února, když uhodila náhlá obleva. Začalo tát, silně tát, den dva. V noci pak, bylo z 22. na 23. den února, se P. Vrba vytrhl prudce ze spaní a jako zmatený naslouchal. Temný rachot bubnu zalehl v jeho tichý byt. Bubnovali, rychle, děsivě, na poplach, víc a víc, hřmotněji, blíž a blíž; a vtom dělová rána houkla, za ní druhá – Led! Velká voda!

Vstal rychle, nakvap se přistrojil, a k oknu. Čirou tmou mihalo se několik rudých světel v lucernách, v oknech kol širého prostranství, černou tmou zalitého, proskakovala v oknech světla. Lidský křik tu a tam pronikl, a zase bubnování a dunivé výstřely – Světla luceren se nesla jako v kvapném letu, a všecka vzhůru, ke Slovanům, k Podskalí nebo dolů k Myslíkově ulici, všecko k vodě, i několik zažehnutých pochodní, jež vysvítily intenzívně do černé tmy a v jejichž pronikavé rudé záři pod chuchvaly černého čoudu bylo vidět vojáky kvapící k vodě. P. Vrba, vrátiv se do postele, začal se modlit a modlil se, až usnul.

Ráno přinesla Hanělka, když přišla zatopit, děsivou novinu, že je zle – Podskalí pod vodou, Poštovská, Platnéřská, Kaprova ulice také a František, Poříč také, do Jezuitské ulice že se také voda rozlila, až skoro na Malý rynk, kobyly u mostu že voda vzala, Kampa že je zatopena i kus Malé Strany a ostrovy všechny, všecko až po Libeň —

P. Vrba se pokřižoval a hned vzpomněl na Krameria a na profesora Vydru, na ty že voda také dorazila, zvlášť na Expedici – Ach bože, to že je trest, co škod bude! – Za dne přicházely Jobovy zprávy dál o Praze, kdež voda stoupala a kdež, jak napočítali, tři sta domů bylo zatopeno, i o venkově, jak je zle okolo Zbraslavi a Chuchle, kde ledy ucpaly vodu, Lohovská Ves že je pryč, nadobro ledovými krami zničena, a v Štěchovicích že pobořily také mnoho příbytků. V těch stranách že se i lidé utopili. —

Odpoledne navštívil P. Vrba Ignácia Ceypka; ten na karty ani nevzpomněl, a kdyby vzpomněl, P. Vrba jich ani nepřinesl. Mluvili jen o tom neštěstí, o velké vodě.

„To je zkouška, velebný pane! Nejprve takové mrazy neslýchané a Teď ta povodeň hrozná!“

„A válka k tomu. Ta vypukne co nevidět. Pěkně tento rok začal a pěkně skonává toto ‚osvícené‘,“ vyrazil to s úsměškem, ,,,filosofické století‘ —“

Druhý den přišel doktor Held k P. Vrbovi; že se jde podívat, jak je s „brabenečky“, a že ho již dávno neviděl.

„To jsou hodný, pozdrav jich pánbůh. Brabenci nic, mají nějak ze mne strach. Ale to neštěstí všude a tady! A taky se nemohu dočkat novin, četu, že příští numero ohlásí vojnu —“

„A ta už je – Právě dnes přijela štafeta z Vídně, že před čtyřmi dny, ano, dvacátého, ji vypověděli.“

„Kdo, kdo!“ P. Vrba div se dychtivostí netřásl.

„Snad ne direktorium?“

„Ne, naši a Rus.“

„Rus? Jistě? Jistojistě?“ Ptal se, ač sám už předtím kolikrát ohlašoval, že Rusové již vytrhli, že táhnou jako mračna. Ale byl by to potvrzení ještě jednou rád uslyšel.

„Jistě, velebný pane. Možná dost, že je uvidíme.“

„To není možná!“

„Proč by nebylo. Vždyť všecko ruské vojsko nepotáhne jen do Itálie, také do Němec, a tu pak musí také přes Prahu —“

P. Vrba zčervenav naslouchal jako pěkné pohádce. Pak potěšen vydechl.

„To by bylo, pane doktor!“ Rozveselené oči upíral na Helda, „tak bych je uviděl, Slovany, a snad, a snad – slyšejí – také Suvorova, toho hrdinu!“

„Já bych je také rád uviděl, a ještě milejší by mně byli, kdyby mně přinesli novinu —“

„Jakou —“

„O bratrovi Ignácovi.“

P. Vrba věděl o neblahém osudu Heldova bratra, že v Polsku nebo v Rusku bez památky zmizel. „Tak ještě nic, žádná stopa?“ ptal se s účastenstvím.

„Nic, ani zdání. Kdož ví – ale bratr, on,“ a Held mávl rezignovaně rukou. „Hůř je o naši panímámu, ta pořád pláče, jak sestry píšou.“ Mluvil to zasmušile, hned však zavedl řeč, jako by si náhle vzpomněl:

„Abych nezapomněl, velebný pane, Věk z Dobrušky jich pozdravuje.“

„Psal jim? Tam oni také užili mrazů a sněhů.“

„Zle, píše o tom, že to také ucítil na handli. Má pořád tolik plátna dodávat, sem do Prahy, píše; odtud to jde, vědí, všecko k vojsku. Píše, co zkusil s těmi vánicemi, jaké byly necesty, do hor že často ani nemohl a tkalci k němu také ne, takže se často omeškal s dodávkou, a že mu tím ušlo výdělku. Ale jinak si to chválí, že jsou s tím handlem slušné výdělky —“

„Když se takový kupec přizná na slušné,“ P. Vrba se usmál, „to jsou výborné. Věk bude boháč, uvidějí, a dobře tak, dobře, pánbůh mu požehnej.“

„Ale mají také zármutek v domě. Babička jim umřela, jako babička jeho ženy, stará Snížková, znali ji —“

„A bodejť, hodná sousedka, taková Staročeská sprostná. Pánbůh jí odpusť, hodná. To má Věková zármutek – A co se jí stalo?“

„Zápal plic. Nastydla ona někde, a v tom věku – Věk také píše, že sem brzo přijede, jak jen bude trochu cesta —“

„Povodeň tam neměli —“

„Psal ještě před ní.“

Ostali při povodni, hlavně při pražské. Held musil vypravovat, jak je na Malé Straně. P. Vrba však u vody dlouho nevydržel. Hned zase na vojnu a o Rusech, potáhnou-li tudy a jak budou s našimi ty jakubíny hladit, až doktor Held vstal a měl se k odchodu. Když už stanul u samých dveří, vzpomněl si P. Vrba na Tháma, ví-li o něm, že si teď za těch mrazů kolikrát na něj vzpomněl. I pověděl, jak se s Thámem setkal v Ječné ulici.

Doktor Held stáhl obočí a zamával zkrátka svým kloboukem.

„I to je neveselá historie, velebný pane. Býval dřív u mne často, také v kafirně jsme se vídali. Ale teď nějaký ras, dost dlouho, jsem ho ani okem nespatřil. Ke mně nepřišel a v kafirně jsem ho netrefil. I ptám se po něm a tu mi povídali, tak se smíchem, že snad sedí doma, když se zas s ženou udobřil —“

„Ale!“

„Když s ní ostal pod jednou střechou, velebný pane, co konečně. Jak to mohlo jinak dopadnout. Ale i švagrovou prý také zas k sobě vzal —“ „Je-li to možná!“

„On to zapírá.“

„Tak s ním mluvili.“

„Asi tři dny před velkou vodou, za toho posledního mrazu. To ke mně přišel —“ Doktor Held zatajil, že si Thám přišel k němu vypůjčit na dříví, že co měl zásobu, a pověděl, jak ji dostal, to že už spálili.

„Tu jsem mu také sáhl na zub, jak je se švagrovou, a pověděl jsem mu, co jsem slyšel. Bránil se a dost ostře, že ne, že švagrová není u nich, že chodí jen na noc za těch mrazů, že on s ní nemluví a nemluvil. To ono je pravda. Ale dál, vědí, velebný pane – Ale nic jsem neříkal, že ty ženské na něj jdou. Co bych také – Nic by to nevydalo —“

„Ne, ne!“ divil se P. Vrba s účastenstvím. „Takový učený muž – Je to neštěstí! A co, prosím jich,“ tu ztlumil bezděky hlas, jako by jich někdo poslouchal. „Pije? Pije?“

„Teď snad míň, ale – taková nemoc může zas vypuknout, kdyby – a pak —“

Hned nazejtří pospíchal P. Vrba k Ceypkovi, aby mu oznámil novinu, že je válka vyhlášena, též o Rusech, že tudy potáhnou. Toho odpoledne si zas chutě zahrál. Pak častěji, jak mohl docházeti, když obleva vydržela. Pokaždé skoro přicházel s novinami, někdy i s tištěnými, z nichž četl a vykládal, jaké hrozné divadlo krvavé se otevřelo, že přes tři sta kanónů bouchá z jedné i druhé strany, od Dunaje až k Rejnu, v Tylořích, ve Švejcarsku, ve Vlaších, tam že již Rusové docházejí na svém marši.

Ignácius Ceypek poslouchal většinou s účastenstvím, jako starý voják, někdy trpělivě, když se pan páter zabral do výkladu tuze obšírně. Jednou za takového hovoru vzpomněl si Ceypek, a upřímně, na pana obrlajtnanta Jeníka z Bratříc, není-li už, ten že byl s nebožtíkem panem obrstvachtmistrem dobře známý, také že tu v domě u nich býval; co ten, je-li živ, nepadl-li někde tam dole, v Itálii.

„Nic, nepadl, v žádné Itálii, a žádný obrlajtnant. Pan Jeník z Bratříc už je hejtmanem, při armádě v říši, v Němcích —“