Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 2

II. POČÍNÁ SE DRAMA

Doktor Held ubíral se rychlým krokem z Dobytčího trhu kolem Novoměstské radnice a dál Vodičkovou ulicí. Spěchal k Thámovi, kterého si velice vážil. Jako vášnivý hudebník staral se již za studentských let o divadlo; vše, co se týkalo divadla, vábilo jej a živě zajímalo. Znal zpěvačky a zpěváky a herce obou divadel. Tháma snad nejdříve. Vídal ho ještě v Boudě na Koňském trhu v českých hrách, vídal ho pak v národním divadle o německých představeních, i u Hybernů v českých. Tu jako milovníka a hrdinu. Věděl o něm, že obětoval všecko vlasteneckému divadlu, své postavení, ouřad. A české kusy, jež hráli, byly většinou od něho, původní i přeložené.

To vše budilo úctu v mladém studentu. Pak román Thámův, jak si šíleně zamiloval němou dívku, jak se s ní oženil a jak se pak během let všecko změnilo, jak je Teď nešťastný, to vzbudilo živé účastenství i soucit mladého muže.

Slyšel ledacos, znal i sestru jeho ženy, vídal ji v národním divadle ve sboru, znal jeho ženu z několika představení a byl při Thámovi i pak, když se o tom mluvilo, že pije, že už i na jeviště kolikrát vystoupil podnapilý.

Held se s Thámem seznámil v zimě v kavárně proti německému divadlu a tu s ním pak častěji sedával. Vážil si toho nemálo a byl rád, když mohl Tháma na kus vyprovoditi.

Tenkrát se také domluvili o F. Věkovi; to když se Thám ptal Helda, jaký je krajan. Když uslyšel, že je z Hradecka, z Třebechovic, vzpomněl si, že tam v těch stranách má dobrého známého, v Dobrušce, F. Věka, že ho zná, když tu studoval. Held se chutě pochlubil, že se s ním také zná a tomu že je dobře, že je šťastný, samostatný člověk. Tentokrát si Held toho povšiml, že se Thám odmlčel a na chvilku zamyslil.

O Věkovi se pak už nezmínil, až po čase jednou, když jej Held vedl z hospody. To ho zastal už zmoženého a nepolevil, až Thám vstal a vydal se s ním domů. A tu tou cestou kolikrát opakoval:

„Tak oni jsou Věkův krajan, pane Held.“

„Jsem, pane Thám.“

„A je šťastný, má hodnou ženu?“

„Hodnou, co slyším, má ho ráda.“

„Hodnou, má ho ráda,“ opakoval Thám těžkým jazykem. „A děti —“

„Také má.“

„A mně umřelo, mé jediné umřelo – umřelo —“ Zastavil se kolísavě a hleděl kalným zrakem před se. Byli nedaleko nárožní olejové lucerny, v jejímž rudém zásvitu kmitaly se tiše pápěrky sněhové. Held chvilku čekal, pak šetrně pobízel, aby šli, že je zima. Thám se vytrhl, vykročil, mlčky pak jako pro sebe zabručel:

„Šťastný – tak je šťastný – a kdyby mne byl neposlechl – tenkrát, vědí“ (Held nevěděl nic o tom, co se mezi Věkem a Thámem přihodilo), „moh mít mé štěstí – mé —“ A dal se do smíchu. Ale víc už neřekl ani slova. Než i několika těmi slovy Heldovi prosvitlo.

Od těch dob se ještě několikrát s ním setkal, a vždycky v kavárně U hroznu proti divadlu. Před týdnem bylo naposled. Dnes došel pojednou Thámův lístek. Held chtěl rád a ochotně posloužit, než jakási nevolnost ho sklíčila, když měl vstoupit do Thámovy domácnosti.

Na konci Vodičkovy ulice nalevo, jak doktor Held se ubíral, stál na rohu ulice a Koňského trhu patrový, prejzami krytý dům, U Bohuslavů. V nároží ve výklenku měl nevelkou sošku mariánskou a v průčelí do Koňského trhu, kde se vedle vypínala renesanční vížka tehdy k domu příslušná, na zdi malovaný obraz svaté rodiny, v barvách dost zašlý.

Klenutý, táhlý průjezd vedl do dlouhého nádvoří, nad nímž nalevo nesly se schody na mohutné, obloukovité podezdívce vně do prvního patra.

Napravo se táhl dlouhý přístavek o nevysokém patru rovněž pod tmavorudou prejzovou střechou. Zadní část sousedního domu zavírala to úzké nádvoří, dost nečisté, s několika barvířskými káděmi v pozadí.

Z přízemních místností táhlého přístavku ozývalo se temné bouchání forem, jimiž tam potiskovali barevné plátno i kartouny. U průjezdu seděla bába ve velkém, špinavém čepci, prodávajíc pučálku. V průjezde samém stály dva ruční vozíky, u nichž se hádali dva učedníci barvami hodně pomazaní.

Doktor Held se jich optal, kde tu přebývá pan Thám.

„Thám?“ ptal se jeden z učedníků, jako by se divil, a nevěděl. Druhý věděl.

„Víš, ten od komedie.“

„Aha, ten —“ Oba hned ukazovali k pavláčce dlouhého přístavku, ku dveřím pod ní.

Held šel, jak učedníci ukázali; vstoupil dveřmi pod nízkou pavláčku a po nevysokých dřevěných schodech dostal se do Thámova bytu. Nejprve do kuchyně, vychladlé a málo spořádané, vzduchu nějak zakyslého. Nádobí stálo, patrně ještě neumyté, na lavičce u ohniště, po stěnách visely různé kusy obleku; nějaký červený plášť divadelní ležel přes postel v koutě.

Z kuchyně vkročil Held do pokoje. Nábytku mnoho neměl, ale byl jasný, v zátopě odpoledního slunce. Thám, dvaatřicetiletý, volných hnědých vlasů, v kamizole, seděl u stolu a psal. Před ním leželo něco papíru a několik knih; v koutu pokoje, na podlaze, v bedničce a vedle ní byly narovnány samé rukopisné sešity. Celý stoh jich.

Jak Held pozdravil, Thám se rychle obrátil, vstal a šel hosti vstříc. Na krku neměl nic, a jak ošumělá kamizola byla rozepjata, probělávalo se na prsou volné okruží košile. Vpadlé tváře byly zardělé, oči se ještě leskly od horlivé, napjaté práce.

„Vytrhuju —,“ začal Held.

„O ne, vlastenče, jsem rád, že přišli.“

„Skládají zase něco, pane doktor?“ ptal se Held.

„Aby Múza neplakala,“ Thám se usmál, „v těch pobouřených časích, co nikoho nepobouří: Kalounkář z Domažlic aneb Čarodějná růže. Taková volšebnická povídka.“

Held upřel na něj oči. Thám na nich viděl, že mu mladý doktor nerozumí.

„To jest, ein Feenmärchen, rozumějí.“

„To jsou německé školy,“ a Held se usmál. „Člověk ani svému jazyku nerozumí. Kolikáté již opus, pane doktore?“

„A já skoro už ani nevím. Tamhle,“ ukázal do kouta na stoh rukopisných knížek, „to jsou všecko mé děti, mé a cizí. Iffland, Schröder, Moliére —“

Dvéře sousedního pokoje se pootevřely. Held se uklonil mladé, asi šestadvacetileté paní, kterou tam zahlédl.

„Pan doktor Held, Paulo,“ hlásil Thám. Než dořekl, vstoupila do pokoje uvítat lékaře, kterého již čekala.

Byla štíhlá, ve světlých šatech úzkých rukávů, s černým fiši na prsou zkříženým a vzadu svázaným v lehounký uzel s dlouhými cípy. Tmavé vlasy poprášené pudrem s pentlí světlomodrou přes temeno splývaly v týle dlouhými, volnými kadeřemi. Tmavé, zapadlé oči i přibledlá sličná tvář, na níž byly zřejmé účinky častého líčení, dojímaly stopou tichého stesku a starostí. Ve dveřích se zjevila jako stín, netečně, ale jak uslyšela, že doktor přišel, oživla. Začala německy, ach, jak je ráda, že přišel, mamince že není dobře. Znělo to pravdivě.

„Jen se nelekej, ženuško,“ těšil Thám. Ale ona jako by ho ani neslyšela. Ani se neohlédla a zvala Helda, aby vstoupil. Thám pokročil za nimi až do dveří druhého pokoje, pak se pojednou vrátil ke stolu, ale k práci nesedl. Zadíval se oknem ven přes zahradu starých, pěkných stromů příslušící k domu, přes její zeď, za níž se rozkládaly holé koruny sousedních zahrad, k františkánskému kostelu, jehož pilíře a úzká, štíhlá okna vysoko se nad ně nesly. Cihlová jeho střecha s věžičkou rděla se v poslední záplavě zlatého světla; níž, po zahradách, se již stíny ukládaly —

V pokoji bylo ticho. Z vedlejšího ozývaly se tlumeně hlasy, doktorův a Paulin. Thám se ani neohlédl, ale naslouchal. Čelo i pohled se mu zasmušily. Jako stín mu zůstalo, že si ho Paula ani nevšimla. Ani pohledem neodpověděla. Či je tak starostí spletená – Ale Betyně neřekne nic, ani slova, že si teď vyběhla, ač věděla, že přijde doktor.

Z vedlejšího pokoje vykročila Paula. Chvátala do kuchyně; vrátila se odtud s umyvadlem. Jen je odnesla, přišla zas, pro džbán, pak v pokoji něco narychlo hledala. Thám, uklízeje rozepsanou práci, pozoroval svou ženu. „Co říká?“ ozval se tlumeně do trapného ticha.

„Bude pouštět žilou,“ řekla chvatně. Ani se neohlédla. Klekla u truhlice v rohu, přehrabovala se v ní, vyhazovala, v tom chvatu šátky, staré kusy obleků, látek, ostřižků.

„Co hledáš?“

„Plátno.“ Vtom kus našla, prudce vstala a zmizela v druhém pokoji. Nepřišla až za drahnou chvíli a to již s doktorem. Thám k němu přistoupil a ptal se, jak je.

„V tu chvíli je těžko říct, co z toho bude, jaká nemoc. Horkost je dost veliká, ale včas jsme pustili. Doufejme.“ Požádal o papír a napsal recept. „Paní matce je potřeba klidu, jen pokoj,“ připomínal, odevzdávaje dlouhý pruh papíru paní Thámové.

„A medicínu dávat, jak jsem už řekl.“

„Pošlu hned pro ni.“ Bylo znát na hlase i na tváři, že je vzrušena obavami.

Doktor Held se měl k odchodu.

„Doprovodím jich,“ řekl mu Thám. „S dovolením,“ a oblékl kabát. Paula se na něj podívala, neřekla však ani slova. Doktora vyprovodila až na chodbu a tam ho zastavila.

„Pane doktore,“ její zrak vzhlédl k němu úzkostně – „Je to nebezpečné —“

„Myslím, že poněkud vážné, ale pevně doufám; nelekají se, netěšil jsem tam v pokoji jen naplano.“

Vydechla si a v tom uvolnění zeptala se muže, když jí dával sbohem, kdy přijde.

„Jen se podívám do divadla stran zítřka, a přijdu hned.“

Sestupoval s doktorem mlčky po schodech, na nichž se počalo šeřiti, jakož i v táhlém, klenutém průjezde.

Před ním přecházel jakýsi švihák ve vysokém, měkkém klobouku špičatém, kudrnatý, urostlý, v módním utáhlém kabátě s třemi nevelkými límci přes ramena. Přecházel, nahlížel do průjezdu, ustoupil však hned, jak zahlédl Tháma s doktorem Heldem. Minuli ho, aniž si ho povšimli, a dali se Koňským trhem dolů. Švihák okamžik čekal, hledě za nimi, pak rychle vešel do průjezdu a z toho k Thámovu bytu.

U dveří se zastavil, okamžik naslouchal, pak zaklepal a vstoupil. V prvním pokoji nezastal nikoho. Kouty i nábytek už temněly; okny se linulo poslední světlo podvečerního, jasného ještě nebe. Švihák dlouho nečekal. Dvéře druhého pokoje se pootevřely, paní Thámová povyhlédla.

Lekla se, rychle však vykročila a hned za sebou zavřela.

„Pan Amling!“

Švihák statné postavy, sličný, kypící jarou silou mládí, člen společnosti národního divadla na Ovocném trhu, zdvořile pozdravil a omlouval se, že přichází tak pozdě, že se stavuje pro pana Tháma. Mluvil německy jako paní Thámová.

„Jen teď odešel.“ Nemluvila zcela klidně. „Musil jste ho potkat.“

Amling vzhlédl vroucně i pokorně k mladé paní, okamžik mlčel, pak se zkroušeně přiznal:

„Já ho viděl.“

Paní Thámová jako by se ulekla, upřela na něj oči, levici přitiskla maně k fiši.

„Nehněvejte se, ó prosím vás, jemnostpaní – já vás musil vidět, musil —“ Znělo to vášnivě. „Už tak dlouho jsem —“

„Pane Amling, co mluvíte! Co se opovažujete! Jděte, jděte!“ Hlas se jí chvěl, ale ne rozhořčením.

„Vy se na mne hněváte?“ Pokročil k ní.

Ustoupila na krok a ohlédla se po dveřích druhého pokoje.

„Vy se na mne hněváte!“ opakoval chvějícím se hlasem.

„Ne, ale jděte, jděte, maminka těžko stůně —“

„Ach – To jsem nevěděl. Promiňte! Ach, jakou máte starost!“ Mluvil tišeji s vřelou soustrastí.

Jako uvábená naslouchala měkkému hlasu a upřela oči na mužně sličnou tvář, v tom temnosvitu ještě půvabnější.

„Dobrou noc!“ zašeptal a pokročil, podávaje jí ruku. Vytrhla se, mávla rukou ke dveřím a rychle ustoupila do pokoje, jako by se bála. Mladý herec okamžik zůstal, čekal, pak rychle vyšel ven. Ze schodů zrovna seskakoval.

Paní Thámová, jak byla vzrušena, neohlédla se po nemocné matce a rovnou k oknu. Proč, nevěděla. Podívala se ven; stromy na zahradách už černaly a františkánský kostel trčel nad nimi jako obrovitý stín. Na okně stál bílý hrneček. Bez myšlénky přestavila ho na druhou stranu. Cítila, že se jí ruce chvějí.

Opřela se lokty o okno; zraky její se zahleděly nehnuté ven do šerého prázdna, ale nedívaly se. Smysly jako by žasnuly v návalu krve. I tíha obav o nemocnou matku zmizela, jak se jí nitro zvířilo prudkým dojmem. Lekla se, když zhlédla mladého herce, ale v tom leknutí kmitlo se hned tušení, že přišel kvůli ní, jen kvůli ní.

A doznal to také. Zachvěla se, když to vyslovil, ač už delší dobu pozorovala, že si jí všímá, a tušila, že na ni myslí. A nebylo jí to nemilo. Líbil se jí. Než takové smělosti se nenadála. Stála tiše, tvář k oknu obrácenou, v tom přísvitu jakoby bledší. Stála jako socha a bála se pohnouti; zdáloť se jí, jako by tu ještě, vedle, blízko ní stál. Kmitla se jí jeho tvář, cítila jeho pohled, i zvuk jeho hlasují náhle zavanul.

Nevšimla si, že se nemocná na loži pohnula, až když podruhé se ozval do teskného ticha šerého pokoje mdlý hlas: „Pauličko!“

Paní Thámová se prudce vytrhla. Rychle přistoupila k posteli a sklonila se nad nemocnou v bílém kabátku, bez vlády ležící.

„Byl tu někdo?“ ptala se paní Butteauová slabým hlasem.

„Tady? Ne, maminko, nebyl.“ Odpověď byla kvapná; zapřela, zalhala.

„Kde je Betyna?“

„Ještě nepřišla.“

„A ty chudáčku – pořád u mne – Máte-li pak večeři – Kdybych mohla vstát a uchystat,“ posteskla si nemocná, jejíž blahem bývalo dcerám shánět a strojit, třebaže většinou na dluh. Dceru zchvátilo náhle rozcitlivění. Sklonila se níž a hladila matce vlasy.

„Má zlatá maminko, nic se nestarejte, dost jste se nastarala; jen tiše, tiše, doktor nařídil, jen pokoj a ticho, to kolikrát opakoval.“

Jen dořekla, vztyčila se a naslouchala.

„Počkejte, maminko, mně se zdá, že Betyna —“ Řekla to neklidně, nejisté a hned šla do předního pokoje. Mohla se jen sestry nadít, a přece hleděla v napětí do šera.

Z kuchyně rachotily pokličky, jako by je někdo rychle a prudce zvedal a hladově do nádob nahlížel. Náhle ten rachot ztichl, a nežli paní Thámová došla ke dveřím, přišustěla jimi Betyna, mladší sestra.

Štíhlá její postava stanula v šeru, prosvitaném u oken, jako temná silueta, v kloboučku s pérem na hlavě, krátkého životu, vysoko pod ňadry přepásaná.

„Kdes byla tak dlouho?“ Hlas paní Thámové zněl káravě.

„Na Barvířském. Bylo tam tak krásně. Nic jste mně nenechali? Jak je mamince?“

„Byl tu doktor.“

„Který?“

„Held.“

„Ach, ten mladý, hezký! Toho znám. Já myslila, že přivede“ (neřekla ani Thám ani švagr), „toho starého, ušňupaného Kavku. Co říkal?“ A vešla rychle do pokoje, sotvaže doslechla, co sestra povídala, že doktor pustil mamince žilou.

„Jak je, mami?“ ptala se něžně, sedajíc na pelest postele.

„Trochu – líp —,“ povzdechla paní Butteauová, ač úlevy necítila. „Jen ta horkost —,“ zavanulo přes uschlé, zanícené rty. Hořela a cítila, jak z nosu sálá žhavý dech.

„Jsi ustrojena, Bety, dojdi mamince pro medicínu,“ vyzvala paní Thámová. Sama šla do předního pokoje rozsvítit. Betyna za ní. V kmitavé záři lojové svíčky zahořelo na jejím kloboučku rudé péro, jehož stín se neklidně houpal na stěně. Zjevila se v šedavě modrém špencru úzkých rukávů; byl kratinký, až pod ňadra jen, k vysokému přepásání, bez šůsků, toliko s jemnými varhánky vzadu. Přiléhavě těsně objímal vábné poprsí postavy jinak neplné, spíš pohublé. Ale nesla se pružně a v každém pohybu byla svěžest, živý temperament, jakož i chtivost rozkoše ve žhavém svitu jejích tmavých očí, stíněných dlouhými řasami.

Stanula za sestrou, jež vytahovala zásuvku tmavého prádelníku.

„Co hledáš, recept?“

„Ne, peníze.“

Úsměšek kmitl se po Betyniných rtech. „Jestli ti co nechal. Nevybral zas všechno?“

„Ne.“ Paní Thámová vytáhla ze zákoutí zásuvky váček. „Teď se drží.“ Dodala bez zákmitu uspokojení.

„Tobě snad ještě dá, ale kdybych já mu řekla – nebo maminka —“

„Doktorovi psal hned.“ Obrana zněla dosti mdle.

„Hm —“ Betyna pohodila hlavou. „Když to nic nestojí!“ A pojednou si vzpomněla:

„Nikdo tu nebyl?“

Sestra nachýlená ještě nad váčkem náhle se na tu otázku obrátila, plaše pohlédla na Betynu a mlčela.

„Nikdo tu nebyl?“ opakovala Betyna. „Nikdo.“

„A žádné psaní, nic?“

„Nic, od koho čekáš?“

Betyna se usmála, až se jí krásné zuby zplna zabělaly. Okamžik tu stála, jako by se rozmýšlela, má-li své tajemství prozradit, pak pojednou brala peníze ze sestřiny ruky.

„Nic, teď nic. Až to psaníčko přijde. A ono přijde!“ Znělo určitě, skoro vítězně.

„Tak už jdi radši.“ Paní Thámová vzala svíčku a chtěla s ní k nemocné.

Pojednou však stanula; Betyna, již u dveří, se náhle obrátila a zeptala: „Amling tu nebyl?“ Paní Thámová se zarazila. ,,Amling?“ opakovala, nejisté hledíc na sestru.

„Ptal se mne, budu-li dnes doma a kdy —“ Betyna se významně usmívala. „Ale co, já musila na Barvířský.“

Sestře se rázem uvolnilo; určitěji pobídla Betynu, aby již šla, že není mamince dobře. Sama vkročila do druhého pokoje. Lekla se sestřiny otázky, a teď jí bylo jasno, proč se Amling Betyny tak ptal. Schválně, kvůli ní, aby se s Betynou nesetkal. A na Tháma čekal. – Co si myslí!

Postavila svíčku stranou, aby nesvítila matce do obličeje, a sama také, když matka nic nechtěla, usedla do kouta a myslila dál na smělou návštěvu.

Muž její, jak prve vyšel z domu s doktorem Heldem, chvíli mlčel. Měl na mysli, co právě od něho slyšel, že nemoc je vážná, že však lze se nadíti pozdravení. Kolikrát už za ta léta byla mu tchyně obtížnou; co mrzutostí bylo pro její lehkovážné vypůjčování a dluhy a ještě více proto, že ve všem a vždy se zastávala svých dcer a nejvíce Betyny, i když nebyly v právu. Betyně všechno dovolila, všechno prominula a skoro vždy dovedla ještě Paulu získat na svou stranu.

Co sporů a často prudkých nevolí i hádek se strhlo mezi ním a nimi, co kyselostí a trpkých chvil míval kvůli těm ženským! Jak rád by se byl často odtrhl od tchyně a švagrové, co se kolikrát naprosil své ženy, aby se od nich oddělili, aby byli sami, matku že bude dle možnosti podporovat, že jim bude oběma líp, že nebude tolik mraků v jejich manželství, když Betyna jich nebude soužit svou rozmarností, když nebude moci maminku proti nim popichovat, že budou sami dva, svorni, spokojeni.

Marně prosil a žádal, marně se zlobil i pak hrozil. Paula nechtěla za živý svět od matky, ba měla mu přání jeho za zlé jako nepřátelství k matce i sestře.

Cítil, jak ta nevůle, jak ty spory jsou jako ostré mrazy sežehující manželské jeho štěstí. A přitom aby se stále a klopotně staral o peníze pro ně pro všechny i pro Betynu. Věděl, že jí Paula podstrčí, jak může, třebaže věděla, jak ztěžka ten groš sehnal. A když nebylo, když nestačil, zahořkly a byly nespravedlivé; nejednou mu vyčetly, proč nešel tenkrát do Vídně, když je tam Loty zvala, když mohli tam mít všichni pěkné místo u divadla, to že udělal kvůli těm vlastencům – i Paula. Tenkráte mu ještě trpko vytýkala, že jsou mu ti „vlastenci“ víc nežli ona, že kvůli vlasteneckým záležitostem o ni tak nedbá. I zahořkla ku všemu jeho snažení, ona, která, když ještě němá byla, na svobodě, s celou duší naslouchala jeho nadšeným výkladům vlasteneckým, která tak ráda čítala jeho kusy i je opisovala. A teď už hrubě nedbala o jeho dílo, ani jak usilovně pracuje. A to pálilo —

Co Paula řeči nabyla, co své jediné dítko oplakala, toužila z ústraní, mezi lidi, především po divadle. Lásku k němu měla v krvi a Betyna ji jen podněcovala i matka, jež se nadála najisto velikých úspěchů. S těmi hmotnými počítala víc. Tenkrát bylo Paule dvacet let. Thám jí bránil.

Rmoutilo ho, že teď, co může mluvit, nemá dost na něm; dřív že se držela jenom jeho, že byla s ním šťastna. Nechtěl jí na jeviště pustit, protože také přízrak žárlivosti vyvstával v jeho duši. Paula se však nedala udržet. Hrála a Thám ji hlídal. Žárlivost mu tím spíše kalila zrak, poněvadž cítil, jak se mladá žena jeho k němu mění. Cítil, jak její vroucnost hasne, jak bývá doma zamlklá, až chladná k němu, ale jak oživuje v divadle, ve společnosti – Všecku vinu dával domácnosti, jejím příbuzným.

Doma nevole nebo chlad a v duši roztrpčení. Práce již netěšila a nechuť k ní často zaléhala mu duši jako dusivá mlha. Odhazoval péro, ucházel z domu a hledal zapomenutí ve společnosti, v hospodě.

Na chvíli docházel úlevy. Ale kořínky lásky a úcty mladé jeho ženy k němu schly, schly. Když se vrátil domů z hospody, pozdě, na nepevných nohou, nevídal, s jakou nechutí se od něho odvrací. Lék stával se mu vášní. Už i zvečera někdy se opil a také tak i na jevišti vystoupil. Proto ředitel Mihule mu dal výpověď.

Jak mu to tenkrát před čtyřmi roky, 1793, řekl, s kulatými brejlemi na nose a s kloboukem na pudrované vlásence s dlouhým copem, v kanceláři plné divadelních rekvizit, Thám se jen trpce usmál. „To mám za své služby,“ řekl. Ale v ten okamžik se mu uvolnilo pomyšlením, že takto dostane Paulu od divadla.

Novinu, že je propuštěn, zvěděl právě po představení, po posledním za Mihulova řízení. Bylo německé a dávali Čarovný buben čili Dobročinný derviš od Šikanedra. Paula v tom představení také hrála, ale jen malou úlohu jako obyčejně. Thám, jenž pro ni přišel, potkal ji na chodbě.

Pohleděla na něj pátravě, nebo věděla, že se jedná o zřízení nové společnosti. Těšila se, že se s ní dostanou z Prahy a že bude teď hrát přednější role. Thám mlčel. Venku před divadlem opodál Prašné brány (byla vlažná májová noc) se ho optala, ví-li už něco.

A pak, to už kráčeli pod ševelícími korunami staré aleje na Příkopech, dala se náhle do pláče, když uslyšela, že je Thám propuštěn, že je po jejích snech a plánech. Plakala celou cestu, nemohla se přemoci – Thámovi bylo jí líto a zpočátku ji konejšil. Ale když neustala, když pak doma, to ještě bydleli v Řetězové ulici, začala mu vyčítat, popudil se a rozdráždil, když také Betyna se ozvala a ostře.

Kolik dní byla domácnost jeho chmurami zaklopena. A chlad z ní foukal. – Zatím byl už opět přijat k divadlu U hybernů, když správu převzal nový ředitel, komik Fasbach. A ženě své Thám podruhé povolil. Vystupovala zas, ač opět jen v menších úlohách.

Paní Butteauová povzdechovala, co by nebožtík tatínek říkal, toho že by rmoutilo, jaké neštěstí mají dcery u divadla, jaké nesnáze a jak divné intriky proti nim pracují. Věřila tomu, jako před lety, když tu měla ještě nejstarší, Loty, u divadla, stýskala tak upřímně, jsouc v tom ohlasem svých dcer, zvláště nejmladší, i v tom, že se Thám o ně nestará, že se jich nikde nezastane, ani Pauly ne.

Proto toužily z Prahy pryč, zvláště Paula, jinde že by měly víc uznání.

Pojednou však přestala mluvit o umělecké pouti. Byla klidnější a v Praze spokojenější. Thám se divil a domníval, že je to jistě kvůli matce. Byl tomu rád, ač to nebylo bez pelyňku. Kvůli němu by tak žena neudělala, na něj neměla žádných ohledů, až když začala matka churavět.

Ale proto přec, když se tchyně vážně roznemohla, měl o ni vážnou starost. Kdyby zemřela, strhly by se boje o Prahu a nové působiště znovu. A on nechtěl z Prahy, nechtěl se odtrhnout od českého divadla, kjterému tolik už obětoval.

Proto také, když vyprovázeje Helda přerušil mlčení, bylo jeho první, že se znovu zeptal na tchyni. Mladý doktor se až po něm obrátil, cože má takovou starost, a znovu potvrdil, že stará paní má zdravé jádro a že pevně doufá.

Šli Koňským trhem dolů.

Doktor začal o divadle, jednak že ho zajímalo a že se od Tháma nějakých novinek nadál, jednak že chtěl hovor kvůli Thámovi jinam obrátit. Zeptal se, jak je teď s divadlem U hybernů, je-li už líp. Thám mávl rukou.

„Ani o znání. Ještě hůř. Ta nešťastná vojna! My míváme dost prázdno a v národním ne míň. A taky nač by chodili.“ Dodal s úsměškem. „Na ‚Honzu z Přelouče‘, aby viděli, jak přijede na kobyle, a jak kobyla dělá extempore?“

Held se smál. Thám však chmuře čelo se rozhorloval:

„Co je pořádného, co má jen trochu jiskru, to se nesmí teď hrát. Don Carlos, Maria Stuart, Loupežníci a takové, to ne. Vědí, kde se jedná nějak o potentáty nebo o prožluklou svobodu. Ani muk o ní, ani zmínky, z té mají strach. To vědí, Francouzové jim nahánějí. A z nynějších příběhů se teprve nesmí nic vzít.“

Held přisvědčil a mínil, v muzice, s operou, že to je přece lepší.

„Aspoň nemají takové návštěvy jako my. Dřív k nám také nechodily, za císaře Josefa, ó to byly jiné časy!“

Held pohlédl naň tázavě, jaké to návštěvy – „Páni cenzoři nás teď pilně navštěvují.“ Thám se hlavou nachýlil k doktorovi a vyrazil ta slova tlumeným hlasem. „Všichni tři mají nařízeno, aby divadlo pilně pozorovali. Musí hlídat, mluví-li se tak, jak to přeškrtali.“ Usmál se trpce, a dotknuv se doktorova rukávu, řekl jako s úžasem i politováním:

„I náš znamenitý vlastenec, pan Procházka – No poroučejí, a tak musí, co naplat. Teď on také na Josefovu dobu vzpomíná. Teď by nesměl vydat Dalimilovu kroniku s tou staročeskou předmluvou od Pavla Ješína. Četli jí? Ne? A tu si přečtou, ta stojí za to, ta to povídá!“

Zatím se dostali na dolejší část Koňského trhu. Minuli zděné kotce a krámy v dřevěných boudách. Bylo tam živo, zvláště kolem krámců, kde prodávali jaternice a uzeniny. Z Ovocné ulice, z Příkopů ozýval se rachot kočárů a temný šum z proudů lidí, jak se hrnuli nahoru směrem k Prašné bráně i dolů k vodě.

Nebe bez mráčku bylo ještě jasné, po ulici však, mezi domy ulehly stíny podvečera; toliko okna nejvyšších pater proti západu leskla se zhasínajícím zlatým zásvitem. V měkkém prvním soumraku temněl proud lidí. Jen jasnější barvy, pestrá pštrosí péra a pentle dámských kloboučků, běl vlá-senek a účesů, cihlové, světlomodré kabáty a fraky a mezi nimi bělostné uniformy vojenské i pestré šátky dam přes ramena volně přehozené, jejich špencry živých barev, prosté nebo á collet s krátkými límci, a mantlety světle odrážely se z proudu a nesly se jím v stálé proměně jako pestré vlny.

Thám s Heldem zapadli do něho a chvilku nemohli spolu mluvit, jak je proud sevřel a šum jeho jim sluch zalehl.

Hokyně skládaly už své krámečky, ale kluci preclikáři s preclíky nastrčenými na vysoké tyči přes tu chvíli zahvízdali na píšťaly, hned tu, hned tam.

Thám s Heldem dostali se až k samému zábradlí pod stromy Staré aleje. Held začal opět hovor, tj. pokračoval v něm, o divadle.

„Pojede vaše společnost na léto zase do Karlových Varů?“

„Ne, letos pojedeme do Teplic.“

„Ták?“ divil se Held. „Já myslil, když teď baron Stenzsch převzal vaše divadlo – Ten může přece něco na to dát, léto by tu snad vydržel; ať připlácí, když je toho takový milovník.“

„Je.“ Thám se usmál. „A baletu ještě víc. A připlácí už beztoho, až se ohýbá. Ale přes léto musí také ven.“

„Jak s českými hrami, přeje jim?“

„Není proti nim, ale ani večeru jim nepřidá. To je ta svízel, milý doktore,“ povzdechl Thám upřímně, kdežto do té chvíle lhostejněji odpovídal, hledě před se. „My jsme pořád jen v podruží, pořád jen z milosti, my čeští sprosťáčkové. A když také ani u svých, u našinců, nemáme dost podpory. Lepší nás opouštějí, vědí, jako Majober. Toho je škoda, to byl tuze šikovný režisér našich českých představení.“

„Chyť se profesury —“

„Na Akademickém gymnasiu je mu ovšem líp, pěkně v suchu. Ale kdyby tak každý – Mne by snad taky zas vzali do ouřadu, ale – To by byl konec těch chudých začátků. Kdybychom aspoň při té trampotě se mohli víc hýbat. Kdybychom měli takhle své divadlo!“ Mluvil už vřele. „Divěji se? Ó já bych je chtěl udržet, třebaže se nám teď posmívají, našim hrám, a všemu – No, ale teď, když je zle,“ tón hořkl a osten úsměšku bylo z něho cítit, ,,á to je něco jiného! To volají: Čechové! Čechové! To jsme národ, to jsme tady, ale jinač? Velké divadlo má des Volkes edeler Teil – my nic, nás nechají si jen v neděli, ve svátek a jen v té ratejně zahrát. Tam nechodí der Mann von besserem Gefühl, v lepším kabátě se nemluví česky – Vidějí, jak se po nás ohlížejí, že doktoři —,“ dodal žíhavě, schválně, jak se trpce rozehřál, a když postřehl, že průvodce jeho v záchvatu náhlého ostychu a studu nějak poplašeně se ohlížel.

Thám nedomluvil a Held neodpověděl. Před nimi, to docházeli na konec aleje, v níž právě rozsvěcovali olejové lampy na červenobílých kolech, strhl se náhlý šum a ruch. Všechen proud se rázem ucpal. Nikdo nemohl dál, kolem nastala pojednou tlačenice. Pokřikovali, dotazovali se, co se děje, co se stalo, natahovali krky, všecko se obracelo kupředu, směrem ku Prašné bráně. Mnozí se začali tlačit, prodírat se bokem, lokty.

Ti, které prudký náraz tlačícího se davu tiskl k zábradlí nebo je již tam přirazil, bránili se, křičeli, láli. Tu ten přelízal, jiní sbíhali z chodníku. A z protějšího také. Dav se rozlil ulicí, ale dál naproti na rohu u obezděné zahrady vedle Prašné brány shlukoval se zase v mrak a rostl. Černalo se tam lidmi.

Held s Thámem nemohli chvilku ani vpřed ani dozadu. Pak je hlučící proud strhl a nesl je. Jak se tak dostali bfíže ku Prašné bráně, zaslechli z hučení a z pokřiků zástupu hlučný dusot koní na dlažbě, pak signál vojenské trouby zalehl podvečerem, a vtom zahlédli přes spoustu hlav jako přes zčeřenou černou hladinu řadu helmic s černými hřebeny, bílé pláště, tasené palaše, které se mdle leskly.

Oddělení kyrysníků jelo k otlučené Prašné bráně, jejíž nízká cihlová střecha již ztemněla. Koním bylo sotva hlavy vidět pro množství, ale jezdcové nad ně vynikali, všichni v bílých pláštích, všichni velké postavy. Jako zjevení se nesli nad zástupem, mlčky, vážně, s tasenou zbraní, a zanikali v temném klenutí Prašné brány, před níž hořící lucerna šlehala po jejich bílých pláštích zarudlými pruhy.

V dusot koní zarachotila lomozně kola. Hned za jezdci ukázaly se vozy, čtyřmi tažené, dva, pět, šest, celá řada jich; konce neměly, samé nákladní vozy, a v každém po čtyřech, v některých až po šesti koních. Pacholci v tmavých pláštích seděli v sedlech na podsedních a po stranách ve větších mezerách jel kyrysník za kyrysníkem.

Dláždění se ozývalo cvakotem podkov, zpod nichž chvílemi jiskry prostřikly, a rachotem kol; ti, kteří blíže stáli, slyšeli řinkot držení a řetězů. Všecko jelo nekonečnou řadou od Poříčské brány, vynořujíc se z temna ulice Hyberňáckým náměstím ku Prašné bráně, v červenavých zákmitech několika olejových svítilen na zdech.

Lid stál vpravo vlevo, jako hradba, ale rozčiloval se. Pohnutí ho zchvátilo jako vítr klasný lán; ne pro ten nekonečný řad koní, vozů a jezdců (nejeden podobný jel tudy poslední čas), ale ti tu všichni přijížděli z Vídně a přiváželi majetek dvoru.

Přijížděli! Utíkali. Dvůr se stěhuje, prchá před nepřítelem. Francouz je na cestě do Rakous —

Kde se vzalo, žádný nevěděl, letělo však zástupy, tohleto že jest jenom začátek, za těmi že přijde ještě množství povozů, a také arciknížata a arci-kněžny s německou gardou, všeckno že je na útěku, ve Vídni strach a zmatek, všecko že prchá, na vídeňské silnici že není hnutí pro spoustu kočárů a vozů. A to rozechvělo a děsilo, a strach, jejž od loňska ještě měli v kostech, ozval se prudce, že tentokráte Francouzů nikdo nezadrží, to že již vtrhnou až sem —

Thám se zpočátku po Heldovi ohlížel, aby se mu neztratil. Také ho měl chvíli pořád po boku, pak se mu jen ozval, když ho volal. Hned potom však schvátil proud mladého doktora.