Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 3
Thám se dostal až poblíž k bývalému hybernskému klášteru, nyní jejich divadlu, kam se chtěl protlačit. A skoro u samého uvázl a musil zůstat. Stržen výjevem, zapomněl na Helda; jejich divadlo mu však připadlo, to že dnes bude zase prázdno, jako by vymet, že snad ani nezačali.
Trvalo dlouho, nežli proud vozů a jezdců přejel houstnoucím šerem a zarudlými prošlehy svítilen, nežli za vozy se objevil zbytný houf, nové oddělení kyrysníků v bílých pláštích, a nežli zajeli do Prašné brány. Tu teprve se dostal Thám do divadla. Bylo tam, jak tušil, jako by vyplákl. Zastavil se za jevištěm přeptat se, jak bude se zkouškami k české hře (chystali Bruncvíkovu cestu do Prahy), a vrátil se hned, jakmile svou věc vyřídil. Zamířil zase zpátky a mínil rovnou domů.
Šel opět Starou alejí. Před hospodou U černé růže vedle Nosticova paláce musil se zastaviti. U průjezdu pod svítilnou stál herec Svoboda, kolega Thámův, vytáhlý, suchý, ve fraku cihlové barvy a v květované vestě. V německých představeních hrával sluhy, v českých druhé milovníky a intriganty.
Pohvizdoval si a na dlani své pravice balancoval těžkou, krátkou holí, která byla po nejnovější módě. Jak Tháma zočil, jako ostříž po něm vykročil.
„Herr von Tham! Herr von Tham!“ Dvěma kroky dlouhých, tenkých nohou byl u něho. Chytl ho za rukáv. „Kam tak pospíchají? Počkají, a slyšeli tu novinu – kdopak mně to povídal – rychtych – madam Šiketanc, včera odpoledne, už zdaleka na mne křičela, to vědí, selka na tyátru i doma: Herr von Svoboda, wissen Sie schon, madame Strunz ist wieder da. Na, der Mihule ist fort, die Luft ist wieder rein —“
Herec v cihlovém fraku, oholený, dost vynikajícího nosu, napodobil širokou, pohodlnou výslovnost paní Šiketancové a dal se do smíchu, když pověděl novinu o madam Lichtenfeldové, vulgo Štruncové, která před pěti lety utekla řediteli Mihulovi se zálohou, nadělavši kromě toho mnoho dluhů.
„Chce zas hrát?“ ptal se Thám.
„A ne, hat einen Liebhaber, s nějakým starým majorem přijela. Kam jdou?“
„Domů.“
„A jdou s námi, jdeme se starým Meruňkou na Starou rychtu; tam jim teď mají pivo jako křen. Na – wo ist der Alte,“ a ohlédl se po průjezdu. Zrovna jím vycházel neveliký mužík v límcovém plášti, s třírohým kloboukem na hlavě, nemladýjuž, kolega obou, jenž hrál komické starce, notáře, kantory a židy v českých i německých představeních a také zpíval jako Thám.
„Ach, Meruňka!“ zvolal Thám, a bezděky se usmáv, optal se Svobody, ví-li to o Štruncové.
„A ví,“ Svoboda se smíchem a schválně nahlas mluvil, „však má taky radost – bude ji moct zase entfůhren jako před pěti lety, vědí, Meruňka. To se měli —“
Mužík přimhouřil očka a usmál se.
„To měl, ale brzo dost až po krk, ale bitte schón, já nic, já ji neunes, sie hat mich —“
„Verführt und entführt,“ Svoboda se zasmál. „A co nejdou —“
„A když jsem nemoh. Chyt mne Partš, a to vědí, ten hned někoho nepustí.“
„Nadával Guardasonimu,“ podotkl Thám.
„Jako vždycky; pořád do mne cpal, jaká je to špína ten Talián a že jen Taliáni mu udělají recht a žádný jiný.“
„Ale tomu on rozumí.“
Meruňka se zkrátka zasmál, jak to Thám řekl.
„Na, tohle měl Partš slyšet, Tháme! Ten by tě dal taky do novin; Guardasonimu hrozí, však že si někoho najde a ten že to o něm všecko napíše do Leipziger Musikzeitung, jaká je špína, že strhuje chóristům —“
„A co nám do toho. Pojďte, na Rychtě čekají,“ vpadl Svoboda a pobízel Tháma, když řekl, že musí domů. Pak i Meruňka lákal, že tam bude také Šedivý; Thám se však ubránil. Jako by se sám sebe bál, podával chvatně oběma ruku na rozloučenou, a když jí nepřijali a dál lákali, vytrhl se a pryč. Záhy jim zmizel, jak zahnul za roh u Špinku.
Minuv zavřené a ztichlé kotce i boudy, bral se vzhůru Koňským trhem, jejž na konci nahoře zavírala Koňská brána a vysoké hradby vpravo vlevo napříč se táhnoucí. Tměly se, vystupovaly do šera jako veliké stíny rovné linie. U černého jícnu klenuté brány mrkaly dvě svítilny. V nevysokých domech vpravo vlevo, většinou patrových, svítili. Na prostranství samém bylo ticho, skoro pusto.
Thám uvolňoval krok. Byl rád, že kamarádům nepovolil, ač by si byl chutě s nimi zašel na Starou rychtu. Nebylť celý den z domu a psal při všem tom novém neklidu, který přišel s nemocí do jeho bytu. Vydržel však – kvůli Paule. Ale domů nechvátal jako jindy a netěšil se. Oči mu maně utkvěly na kašně v náměstí (docházel k nárožnímu domu U císařských), opodál kteréž stávala nevzhledná ta Bouda dřevěná, jemu osudná.
Tenkrát, když tam hrál, když tam dávali první jeho kusy, když Paula je tak ráda opisovala, když mu psala ceduličky, ty rozmilé ceduličky!
Co od těch čas – co zklamání!
S pochýlenou hlavou, ruce v kapsách kabátu zahnul napříč náměstím ke svému bytu. V domě u nich nahoře svítili, v přístavku dole, v barvířských dílnách byla tma. Ale nad nimi, z nízkého patra, padaly zarudlé pruhy do tmy úzkého, špinavého dvora.
V kuchyni zastal Betynu, poloodstrojenou, v kabátku, v účesu již uvolněném. Ukusujíc z namazaného krajíce, stavěla na lavičku u kamen dva talíře od polévky a kuthan, na němž bylo znáti stopy po smažených vejcích a žebírka z uzeného masa. Betyna upřela na švagra oči překvapením rozšířené a s podivným úsměvem, skoro úsměškem ho vítala:
„Ale – pan švagr! Copak —“
Thám ani nehlesl. S kloboukem na hlavě šel kolem ní do druhého pokoje. Na stole hořela lojová, mrkavá svíčka, vedle níž se rdělo pivo v skleněné pintě mohutného ucha. Thám hodil klobouk na postel a chtěl jiti dál. Vtom Paula vystoupila ze zadního pokoje. Vyšla kvapně, ale hned u prahu se zastavila. Viděl, že je překvapena. A tak divně na něj pohlédla; zdálo se mu, že skoro nejisté.
„Jak je mamince?“ V hlase znělo účastenství.
„Stejně.“ Z tónu nebylo však znáti žádného povděku nad otázkou.
„Medicínu jsi jí dala?“
„Dala. Bety pro ni byla.“ Pak začala volněji, ale ne váhavě a také ne prosebně: „Poslouchej, dnes bys moh spát v kuchyni.“
„Proč?!“
„Že by mně Bety pomohla maminku hlídat. Já bych to celou noc nevydržela.“
V druhém pokoji měli dvě postele. Na jeho ležela teď nemocná tchyně, druhá byla Paulina. V předním pokoji stála postel staré paní. Co stonala, měl to lůžko Thám. Přání ženino uznal, svolil, a to tak, aby viděla, že ochotně, a dodal: „Papíry si vezmu hned do kuchyně. Budu ještě psát. Ale – Paulo, já nevečeřel.“
„Ne?“ divila se lhostejně. „A já nic nemám, leda kousek sýra.“
„Ale Betyna —“
Paula stáhla obočí. „Měla se mnou trochu polévky.“
„A vejce a maso.“
„Dala jsem jí. Myslila jsem, že nepřijdeš.“
„Ale vždyťjsem povídal, že přijdu hned.“ Řekl to prudčeji.
„Tos řekl víckrát a nepřišels.“
Zčervenal, upřel na ni oči, v nichž zablesklo. Žena se ani neusmála, ani se nezarazila nad tím, co řekla. Stála nehnuté a výraz její tváře byl chladný, až tvrdý.
„Dnes jsi mě mohla čekat.“ Řekl to prudce, s výčitkou, „copak jsem —“
„Chceš-li sýra —,“ odvětila lhostejně.
To dorazilo. Zableskl po ní očima; zdálo se, že vybuchne. Vtom ode dveří do kuchyně připomenula mu káravě a štiplavě mladá švagrová: „Snad se nebudete hádat, když maminka —“
Otočil se po Betyně. Nozdry se mu hněvem rozšířily a chvějícím se hlasem ji odrazil:
„Vy – dobrá, starostlivá dceruško!“
Po Paule se již neohlédl a vyšel z kuchyně.
Betyna pohodila za ním hlavou a ušklíbla se: „No, teď má aspoň zas záminku.“
Paula neřekla nic, ale naslouchala. Čekala, že muž ze zlosti odejde. Přecházel, jak bylo slyšeti, prudce; kroky se však neutišily, dvéře neza-vrzaly. Zato se pak ozvalo žbluňkání vody, jako když ze džbánu nalévá.
„Podívejme se, co se děje!“ zvolala Bety tlumeně, s posměškem, v strojeném úžasu. „Ostane doma a pije vodu!“
Paula se obrátila a mlčky odešla k nemocné matce.
III. O ROZLIČNÝCH BOJÍCH, TÉŽ O MÚZÁCH I MÍRU
Held přišel k Thámovým nazejtří hned dopoledne. Tháma zastal v prvním pokoji a zase u práce. Doktorovi hned bodlo do očí, že je ve tváři požloutlý a ne dost svůj. Pohled jevil únavu a jakýsi nelad. Doktor v duchu ihned usoudil, že se Thám včera, když se rozešli, jistě někde stavil a hodně se tam omeškal. Sám o sobě pověděl, jak se včera ztratil, že ho ten proud zanesl až k samé Prašné bráně a že pak Tháma marně i u Modrého hroznu hledal.
„A ne, já nikde nebyl. Zvali mne sic na Starou rychtu, ale já šel rovnou domů. Když tady tchyně —“
„Jak spala?“
Doktor postřehl, že ta otázka překvapila. Odpověď nezněla zcela jistě. „Kašlala v noci, slyšel jsem —“
Vtom vešla paní Thámová, jež podala určitější zprávu, že maminka měla neklidnou noc, ale teď že se jí zdá, jako by se jí maličko ulevilo.
Held vešel s paní Thámovou do druhého pokoje. Thám zůstal. U lože nemocné paní Butteauové setkal se mladý doktor s Betynou, vkusně, po domácku oblečenou, v módním účesu. Když ho s ní paní Thámová seznamovala, neřekl, že ji zná; hned se k nemocné obrátil.
Zjistil, že není hůř, potěšil nemocnou a nařídil, aby jí dávali lék, jak včera poradil; pokloniv se dámám, vyšel hned do předního pokoje a zastavil se opět u stolku, kde Thám seděl o lenoch opřen, maje ruce spuštěny a oči někam před sebe upřeny. Hned se vzpružil, když zahlédl doktora. Ten mu oznámil, co shledal, a začal pak o včerejšku, o příjezdu dvorských vozů a vojenského průvodu. Jednal hlavně s Thámem, s patrnou pozorností. Paní Thámová záhy se poroučela a odešla k nemocné.
Betyna zůstala; mladý doktor si jí však všímal jenom tolik, co nejnutnější zdvořilost žádala. Než ona byla vytrvalejší nežli sestra. Chytila okamžik a začala o hudbě. Věděla, jaký je doktor zpěvák, jak výborně hrá na housle, zvláště však na kytaru, a jaký je hudební entuziast. Ptala se na představení u apelačního rady Kaňky (kdysi nalhala F. Věkovi, že při těch představeních účinkuje), s nadšením o nich mluvila a ptala se, jakou vlašskou operu tam letos chystají.
„Gli Orazi e i Curiazi,“ odpověděl doktor a hned se opět k Thámovi se vší pozorností obrátil. Tomu se zjasnila tvář a po rtech jako by úsměv se mu kmitl, když panna švagrová tak pochodila a když se pak dost úsečně poroučela. Bylo mu to zadostiučiněním.
Doktor i Thám pohlédli si do očí. Ani nehlesli, ale jako by si oba řekli: ,,Dobře tak.“
Brzo poté doktor odešel a Thám s ním. Před domem se však rozloučil. Měl zkoušku a doktor v sousedstvu návštěvu. Odpoledne pak zašel na Dobytčí trh, k páteru Vrbovi, svému bývalému dobrodinci, v jehož seznamu chudých studentů býval na prvním místě. Zastal ho v posteli. Starý kaplan dost pronaříkal ohavné „mravence“, že ho jmenovitě v noci tuze zlobili, teď že jako by si dali říct, jako by doktora čili, že si po obědě pěkně zdřiml, ale to že nic, copak, to že ví, najednou že jich nezazené ani celá celeberrima facultas medica – bolesti, no, co naplat – ale kdyby se mohl alespoň hnout, ale takhle. Se starou Hanělkou že nic není, ta že všechno splete, všecko že už mu donesla, kdo přijel, celý dvůr, a teď že přijede sám císař, všecko že utíká – ach bože, bože – ti jakubíni – a most se prý až třásl, co vozů přes něj jelo, a celou prý noc. V noci že vezli poklady, a všecko na Hrad, do skrýší, u Svatého Víta že bylo celou noc světlo.
„No, bába, vědí, všemu věří, všecko splete, a já nevím, na čem jsem.“
Held ho vyvedl. Pověděl mu, co sám včera viděl, a že dnes, před chvílí zrovna, přijelo zas oddělení kyrysníků a mnoho kočárů a vozů, a všecko nahoru na Hrad, a také oddělení jízdné gardy; na Hradčanech že je plno, pro vozy a koňstvo ani hnutí, všecky dvory že jsou plné. ,,A v těch kočárech —,“ ptal se P. Vrba.
„Přijeli arciknížata a arcikněžny, dřív nežli je tu čekali, dřív než jak byli ohlášeni.“
„A ta královská francouzská princezna taky?“
„Taky.“
„Přijela! Už!“ P. Vrba usedl dost hbitě na loži. „A chudáček, ach kvíteček! Viděli ji, viděli? Povídají —“
„Ba ne, velebný pane. Kočáry byly zavřitý a všude kolem tolik lidstva, že nebylo možná se blíž dotlačit. A na Hradčany také ne.“
„Snad s někým mluvili, kdo ji viděl.“
„Taky ne, ale jak se dovím, tak jim povím; a snad ji sám uvidějí, vždyť nebudou pořád ležet a ta princezna tak hned neodjede.“
„A kdoví; ta má chudák neštěstí. Pořád aby utíkala, a před svými, před krajany! Jen si to rozvážejí. Jak ti jakubíni se do Vídně dostanou, je zle —je zle,“ a třepal rukama a třásl šedou hlavou.
„Ale vždyť loni, povážejí – to byli už blíž, u bavorských hranic – a pak najednou —“
„Z božího dopuštění to vítězství u Švarcenfeldu. To je pravda, to by —“
Nedomluvil; mladý doktor totiž, jak o tom vítězství se zmínil, náhle vstal, a rozepjav svůj kabát, vyňal z náprsní kapsy složený papír.
„Tady to je, velebný pane, jak jsem včera povídal, to skládání.“ Rozbalil arch, jenž byl plný veršů švabachem psaných, a obrátil ho k nemocnému.
„Co je to, co —,“ ptal se P. Vrba dychtivě.
„Poslechnou, já jim to přečtu.“
Obrátiv se více tváří k nemocnému, začal, jak stál, čisti svým zvučným hlasem:
Nadmutí Frankové, svobodou zpití,
po krvi žízníc co vlkové lítí,
králům se rouhali v zpustlosti slov,
svobodu hlásali nad zlatý kov.
P. Vrba sedě přihrbeně, s rukama na svrchnici položenýma, rychle obrátil hlavu. V užaslém jeho pohledu pak svítalo souhlasem, uspokojením, když doktor četl verše líčící hrůzy, kterých se Francouzové dopouštěli.
Oubrkem jako mrak pádili dále,
Čechy by vydrali, zhubili krále —
P. Vrba potáhl ruce, sedl rovněji a krátkým, prudkým pohybem obrátil víc hlavu po doktorovi, jenž četl živěji a s větším důrazem, jak vtom
Čechové jako blesk povstali nyní,
na slavné předků si vzpomněli činy;
vzhůru v tom český jak jindy vstal lev,
aby svůj na Franky vysoptil hnčv —
Vzhůru, Češi! Vzhůru, bratři!
Pán Bůh z nebe na nás patří,
žehná vojska českého —
P. Vrbovi zasvítilo v očích; zavrtěl sebou a divže nevytrhl Heldovi papír z ruky. Když pak dočetl líčení francouzské porážky a že
Čechové bránili milé své země,
slovutných dedů jsouc udatné plémě —
neudržel se a vykřikl:
„Heldičku! Co to je! Je to tam tak?“
Arch spočinul před ním na svrchnici. Starý kaplan, těkaje zraky po jeho verších, mručel se zálibou, co oči ve chvatu chytly:
„Řehtali koňové, břinkaly meče – jejej Heldičku, opravdu! Popředu, pozadu lítala smrt —“ A vtom zvedl hlavu.
„Od koho to mají? Kdo to složil?“ A zase bloudil po verších a říkal polonahlas:
Čechové bránili milé své zemč,
slovutných dčdů jsouc udatné plémč.
„To sepsal můj dobrý známý, Nejedlý.“
„Nejedlý?! Ten teolog? Viděl jsem ho v Expedici.“
„Ne, ten ne, ale jeho mladší bratr, Jan, jurista.“
„Toho ještě neznám.“
„Velebný pane, to je jim chlapík. Nejpilnější a nejlepší žák Pelclův.
Nevynechá ani jedno jeho čtení o českém jazyku. A taky se v češtině vyzná, v těch starých spisech. Když mu sám Dobrovský přeje! A Ungar, ten ho má ňáko rád. Když dává musikalische Akademie, vědí, vždycky ho pozve. A tam se zas Nejedlý seznámil s jinými. Už ho zvou i u Lobkoviců, u Šternberků; u Nosticů také bývá, u hraběte Vratislava —“
„A jejej, jejej!“ žasl starý kaplan, jemuž to šlechtické zvaní velmi imponovalo. Mělť veliký respekt před šlechtou a oficíry; pamatovalo se mu to z jeho původu a že ustavičně od mládí až do času své penze žil mezi poddaným lidem.
A v tom úžasu se optal:
„Řeknou mně jen – - A to umí francouzsky?“
„Francouzsky, englicky; a je hezký chlapík, velký, jako malovaný. A tak nóbl. Celý kavalír.“
„A odkud je, a čí, prosím jich.“
„Řezníkův, ze Žebráka.“
„I pane králi!“ P. Vrba ve svém úžasu se usmál.
Vtom se zakroutil a pak se zase položil. Bolest, jež v kolenou tiše pořád vrtala, zaťala hloub.
P. Vrba sevřel rty, pak přemáhaje bolest pochvaloval hlasem zkaleným:
„To je dobře, vidějí. A oni také, doktore, mezi takové panstvo. Tak je někdy pošťouchnou, připomenou, že neumřela, ne, ale spí.“ Prstem zatřepat nemohl, zatínalť pod peřinou ruce, ale věrné oči zpod hustého obočí na doktora obrácené mluvily. „A co to skládání, rád bych – šije – opsal.“
„S radostí je půjčím. Však to bude, myslím, taky vytištěno.“
„Ale! Kde? V novinách —“
„Ne, má vyjít nový svazek Sebrání. Nejedlý povídal – Ale, teď si už odpočinou, velebný pane —“
„Nový svazek, tak – a to je dobře,“ liboval si P. Vrba, jako by napomenutí lékařova neslyšel. „Ten první mám, krásné rejmování – no – ti mladí, pomáhej pánbůh, ať máme taky svůj Parnas. To zas budu roznášet, chválit, budu – však já ty knížky udám – jen kdyby pánbůh dal, a —“
„Ti mravenci.“ Doktor se usmál. „No, vyženem je, vyženem —“
„Ale dřív ty jakubíny. Dokud nebude pokoj —“
„Ba, to je pravda.“ Held bral klobouk. „No snad – a bude-li co, přijdu povědět. Hlavně o té princezně,“ dodal s úsměvem. Opakoval lékařskou radu, co dělat, jaké obklady dávat; P. Vrba poslouchal, posvědčoval. Pojednou svitlo mu v očích i žlutavé tváři a vyhrkl:
„Teď jsem si vzpomněl! Když povídali, že je ze Žebráka. Vždyť já už mám taky skládání od jednoho Žebráckého. Ale to je už tuze staré. A latinské. Magister Clemens Žebracenus to napsal. A to už je kolik let, co jsem si to opsal. Mám to v lejstrech, začíná to, počkejme, no, ano:
Czechias antiquum, populosum et nobile regnum —
Znají to?“
Doktor Held, obávaje se, že by mu ty verše starý kaplan všecky říkal, a chtěje ho ušetřiti, přisvědčil, že zná, a chtěl odejít. Ale P. Vrbovi hned zase něco jiného připadlo.
„Prosím jich, ten pan Nejedlý —,“ začal starostlivým hlasem, „když chodí mezi takové panstvo, není taky frajmaur? Tam jsou, mezi těmi pány jsou!“ opakoval, stahuje sivé obočí, jako by hrozil a zároveň tajně i doktora varoval. Ten se v duchu jen usmál, nahlas však starého dobrodince a přítele těšil, že ne, že přítel Nejedlý nemá žádných takových spolků a že teď nic není, když vláda tak po nich pase. Tu teprve propustil P. Vrba mladého doktora.
Osaměv chopil se hned archu s básní Nejedlého a četl si polonahlas, dokud bolesti daly. Usedl, hlavou pokrucoval, ponenáhlu hlas zesiloval a také pravicí zašermoval. Báseň vřele cítil; jeho hněv na Francouze „jakubíny“ byl upřímný jako u většiny krajanů. Nemusil se jím tajiti, bylť zároveň loajální. A mohli přitom důrazněji přihlašovat a připomínat svou národnost i českého krále.
Báseň stěží dočetl. Musil zas ulehnout a divže se bolestí nesvíjel. Když nazejtří doktor Held opět přišel, uslyšel, jaký měl P. Vrba zlý den i zlou noc a že se mu teprve po ránu ulevilo.
„Slyšejí, doktore, taky mně napadlo, že jsem včera se zapomněl optat. Jak je u Thámů?“
„Staré paní je líp, myslím, že to půjde.“
„Jako s tchyní, ale jak s naším vlastencem —“
„No —,“ doktor váhavě začínal, „to bude těžká správa. To vědí, s ženskými. Ale s tchyní má dost starostí, myslím větší nežli jeho švagrová. To je takové fanfárum, pořád je ji vidět v Alejích a na veřejnosti. Teď jsem ji zrovna potkal —“
„Jen kdyby se víc bránil a toho ďábla přemáhal,“ mínil starostně P. Vrba.
Doktor rozuměl, přisvědčil a vzpomněl, jak včera večer zastihl Tháma na Staré rychtě zase podnapilého. Vrbovi však se o tom nezmínil, ani o tom, jak vyrozuměl z Thámovy řeči, když ho doprovázel, že asi měl Thám zase nějaké silné nedorozumění doma —
Pozejtří poté dostal P. Vrba mimo nadání návštěvu. Dopoledne byl u něho doktor Held, jehož péče a šetrnost ho dojímala, pozdě pak odpoledne přišel Kramerius.
„Stýská se nám po velebném pánu,“ zvolal majitel České expedice a sedl až k samé posteli, aby stačil krátký jeho zrak. P. Vrba jevil hlasitě svou radost a děkoval, a jak ho to těší, že si vzácný vlastenec na něj vzpomněl, však že tu leží jako Lazar celý den sám, kromě když přijde doktor Held, tomu aby pánbůh požehnal.
Kramerius rozmlouval o nemoci, pak vykládal, když se kněz ptal na Expedici, o jednotlivých stálých jejích návštěvnících i co nového.
„To vědí, teď válka panuje i u mne v Expedici, mezi knihami. Strach z Francouzů vjel do každého.“
„To si myslím, když sám dvůr – S Vídní je zle, Jobovy zprávy, vědí.“ Kramerius sebou na tuto připomínku živěji hnul, jako by si na něco vzpomněl.
„Je tuze zle,“ pravil, „ale náš Dobrovský věděl by radu.“ A prese rty kmitl se mu úsměv.
„Byl u nich?“ ptal se P. Vrba.
„Ne, on tu není, jel do Horšova Týna; panímáma mu stůně. Odtud si zajel do Domažlic, psal o tom Pelclovi, a to se rozumí, že hned na rathouz, jako v Domažlicích, prohlížet stará lejstra.“
P. Vrba upíral zvědavě i udiveně oči na Krameria, na jehož tupet a půl tváře padal od okna poslední svit. V klenutém pokoji počínalo se šeřit, staré obrazy i sošky ze zrušených klášterů na stěnách se již tměly.
„A co myslí pan abbé?“ ptal se P. Vrba nedočkavě.
Kramerius přímo neodpověděl.
„Našel tam staré listiny našich králů a také psaní, co Žižka psal, a jiné od Jana Jiskry z Brandýsa, toho slavného válečníka českého; obojí psaní české s podpisy. O tom psal Dobrovský a také to, že by tyto dva hrdiny poslal se šedesáti tisíci Čechů do Vídně, když se tam tak bojí Bonaparta.“
„Ach, kdyby bylo možná!“ povzdychl kněz.
„A ještě to píše Dobrovský, že by věděl, jak sebrat v Čechách a na Moravě sto tisíc mužů, ale vídeňským ministrům že radit nebude. Komu není rady, tomu není také pomoci. Loni že by ho byli málem ve Vídni zavřeli, když jim tam povídal, že do jara budou mít Napoleona před Vídní.“
P. Vrba se za té řeči opřel o loket. Okamžik mlčel, pak se tlumeněji optal: ,,A myslejí, že pan abbé —Jak je mu teď? Už to na něj nechodí?“ a zakmital prsty u samého čela. „Myslejí, že tohle je ze zdravého rozumu, co psal?“
„Tohle je – Aby ho pánbůh při něm zachoval. O, veliký duch! Veliký i ve smyslů zmatení. Veřejí, do smrti nezapomenu, jak jsem ho viděl v takovém stavu. Byli jsme ho tuhle s profesorem Pelclem v Nosticově paláci navštívit. Seděli jsme, rozprávělo se, hovořilo o všelijakých důležitostech a zdrželi jsme se dost dlouho. Bylo už skoro jako teď, ta chvíle. Dobrovský mluvil většinou pořád sám, a jadrně, jasně, radost poslouchat, ale najednou, seděl proti Pelclovi, vstane a povídá z ničeho nic:
‚Tam je neřád, neřád, všecko neřád,‘ a začal přecházet pokojem mezi knihami, několik jich měl ležet na podlaze, a chodil, ruce na prsou založené, s hlavou sklopenou, jako zamyšlený.
Jak to ‚neřáď vyřkl, on, takový uhlazený pán, Pelcl se lek a já taky, že je zase zle. To on, jako Dobrovský, vždycky začne takovými šerednými slovy, když ho šílení popadne.
My seděli a on chvilku přecházel sem tam, ruce pořád na prsou, až najednou se před nás postaví a dívá se na nás a pak, jako by měl černé na bílém, povídá tak jistě a určitě:
‚Pruský král ztratí Slezsko, které nám patřilo, a Sas Lužici. Království české rozmnoží se nesmírně, a Polsko ztrestané, že zanedbalo řeč mateřskou, šlechta á la mode, ta nejvíc, zase pokvete a carství ruské se rozšíří až k hranicím Persie a indické země.‘ A najednou se na mne zadíval,“ Kramerius vstal za řeči, „stál proti oknu, tu se mně mihlo, jak je přepadlý a zažloutlý ve tváři a vlasy měl kolem čela a po spáncích, nic srovnané. A tak se na mě chvilku dívá a najednou ukáže na mne rukou a povídá: ‚Oni napsali v předmluvě k Letopisům trojánským: Slavný národe slovanský! Slyšeli teď, jak se rozšíří, až k Persii a Indii, zpátky zas až tam, odkud vyšel. České království dojde zvelebení a Polsko zas pokvete a Rusko, to poroste – Slavný národe slovanský, bůh veliké věci na tobě a skrze tebe zjeví světu!‘
Velebný pane, já se třás a v tu chvíli jsem zapomněl, že je Dobrovský nemocen, že to je – To byl jako prorok a řeč jeho uchvátila srdce. Pelcl byl také jako pěna. Ale procitli jsme, a když jsme odcházeli, bylo nám smutno.“
Kramerius se odmlčel. V pokoji, pod jehož klenutím houstlo šero a obrazy na stěnách zčernaly i sošky, nastalo hluboké ticho. P. Vrba seděl sehnutě, s tváří po Krameriovi obrácenou, až pojednou zhluboka povzdechl. Host potáhl stolici a sedaje na ni dokončoval:
„Veřejí, do smrti na to nezapomenu. V ten okamžik, já nevím, jak se stalo, ale já věřil a byl jsem jako u vytržení. Ale pak, když Dobrovský začal zas přecházet pokojem a pořád zlobivě a tak s opovržením: ‚Kacafirkové! Kacafirkové!‘ to jsme se probudili.
Hned za dveřmi jsme si oba povzdechli a na schodech se Pelcl zastaví a povídá:
,Rozuměli? V tom zmatení zjevil, nač myslí, co ho tíží a čeho si toužebně přeje. To je Slovan, ó jistě nej větší! Pánbůh ho pozdrav!‘ “
„A je teď líp?“ optal se tišeji, s patrným účastenstvím starý kněz.
„Je, jen aby tak vydrželo. Ale medle, vlastenče, už je skoro tma.“
Za chvilku Kramerius odešel. P. Vrba ani nerozsvítil. Dlouho zůstal tak v šeru: myslil na Dobrovského, jeho „proroctví“, jak by těch sto tisíc mužů chtěl sehnat. Té noci dobře spal a také nazejtří bylo mu líp. Nemoc se ponenáhlu lepšila. Už mohl vstát a došourat se k starému černému stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule. První bylo, že si opsal do svých memorabilií verše pana Nejedlého O bitvě černopolské, kteréž také staré Hanělce přečetl. Nějak mu to málo chválila a nadto se i optala, má-li to skládání také nějakou notu. A tu ji starý pán mrzutě odbyl.
Za chvíli se však u něho pojednou vyjasnilo, když mu kluk z tiskárny, z České expedice, od pana Krameria, přinesl ceduličku, na kteréž bylo napsáno:
„Oznamuju, mnohovzácné poctivosti pane vlastenče, radostnou novinu, že pokoj zatím“ (to slovíčko bylo podtrženo) „až do plného pqjfcvrzení a podepsání jeho zjednán jest. Pokoje poslové překvapili vojska v Itálii i v říši uprostřed ohně a mečů blyštících. Proslýchá se, že císař pán Francouzům Nydrlandů postoupil —“
P. Vrba pozvedl svých očí ke stropu a zhluboka povzdechl.
„Deo gratias!“
Pak hned sháněl hůl a kabát a ven. Ode dveří se však vrátil ke stolu, odkiidž vzal Nejedlého báseň a strčil ji do kapsy. Daleko se nepustil, jen přes dvůr, k sousedce, k paní Markové, oznámit jí veselou novinu.
Stará paní v bílém čepečku byla velmi potěšena, že se velebný pán už tak sebral a že si na ni vzpomněl.
Stírala prach ze židle, ale hned si vzpomněla, že má škaredou starou zástěru. Vešla, pořád se omlouvajíc, kvapně vedle do pokojíčku, odkud se vrátila s čistou zástěrou a s čerstvým šátkem přes prsa uvázaným, s tím, jenž měl tištěné pastýřky (již vyrudlé) na okraji, a hned stoličku sháněla velebnému pánu pod nohy.
Ten ještě nesedl a již ohlašoval novinu. Paní Marková měla radost, a to že je dobře, však že už byl čas, alespoň teď bude zas maso lacirější a všechno, když ti cizinci, co se do Prahy nahrnuli, zas odjedou.
„Oni to, velebný pane, neviděli – ale veřejí – všude samý Francouz nebo Němec z říše, a jak by ne, kolik tisíc se jich sem sběhlo. A k tomu garda na Hradě, u Svatého Jiří je jí plno, jak by pak všemu ňenaskočilo, to musí být drahota.“
„A dvůr —“
„Ti oni teď taky neostanou.“
„A ta francouzská princezna – Slyšeli o ní?“
„Slyšet? Já ji viděla, velebný pane! Na vlastní oči viděla. Bože můj, berušku drahou, ubohou —“
„Kde, kde,“ ptal se P. Vrba dychtivě.
„Nahoře, u Sv. Víta, aigentlich, šly z kostela, jako princezny, a knížata taky, a jak se tak na ni podívám, bildšén, líbezná, krása, povídám, po matce, a taková frajndlich – a tak ainfach – a mladinká, ať jí je osmnáct. Každý se jen po ní obracel, jen po ní. Jak by ne! Když tak člověk vzpomene, co zkusila a že rodiče museli na krvavé lešení —“
„Ano, ano. Jakubíni – vidějí, krvežíznivci!“
„Mně se zalily oči, velebný pane, a nebyla jsem sama.“
„Věřím, věřím. Jen aby mně neujela, taky bych ji rád spatřil. A ti jakubíni! A taky dostali,“ a už to chytl. Hned rozpínal kabát a vytahoval Nejedlého báseň. Stará paní stála u prádelníku, nad nímž visely v rámečkách dvě siluety s mašlemi v týle a mezi siluetami mosazné pouzdro se skleněným víčkem, pod nímž ve stříbrných dracounových květech bylo vidět malý svatý obrázek bledých vodových barev a ceduličku s vyrudlým nápisem, označujícím jméno světce, z něhož kostičku kryly ty dracounové arabesky. Paní Marková poslouchala pozorně, nutila se, oči nespustila ze starého kněze, jenž, maje papír v rukou před sebou, pokrucoval šedou hlavou.
„Moc pěkné!“ zašveholila, když dočetl a oči na ni upřel, aby seznal dojem. „Moc pěkné, ale trochu moc vysoko, našinec tomu všemu ani dobře nerozumí.“
To souseda v duchu zamrzelo. Nadál se většího účinku a úspěchu. Poněkud zklamán vrátil se do svého bytu, kamž za chvíli poté přišel doktor Held. Nic neříkal, že se pacient už pustil z pokoje, ano doložil, že už bude moci brzo ven.
„Stromy jim začínají krásně kvést, obzvláště v Kanálce je tuze příjemně. Však jich tam za nějaký den vyprovodím. A k Thámům jdu dnes asi naposled.“
Šel tam odpoledne. Thám byl doma a zavedl ho do druhého pokoje. Paní Butteauová, která již dva dni neležela v posteli a mohla přecházeti pokojem, seděla právě ve staré lenošce, hodně přepadlá, s čepcem na hlavě, s velikým, už starším šátkem přes ramena a v bačkorách na nohou. Paula u okna něco šila; hned přistoupila k lenošce, jakmile doktor vstoupil.
Stará paní, velice mu vděčná, že ji pozdravil, vítala ho radostně a oddaně., že je tak mnoho laskavý a starostlivý, že ho dnes ani nečekala. Betyna že také tak myslila. Hned se také omlouvala, že ho ani neuctí, ale až sama bude moct, že jim pan doktor musí prokázat čest a přijít, že mu ukáže, jaké kafíčko umí uvařit.
Paule se mihl po tváři zarudlý stín. Doktor kvapně děkoval a zamlouval, radě, aby za dva tři dni, bude-li tak pěkně jako dnes, vyšla na zahradu a pak také ven na čerstvé povětří. A dodal:
„Nu a máj je tu, tady paní dcera a přítel Thám pojedou s divadlem do Teplic a vezmou jich s sebou.“
Všiml si, že Thámová paní, která tiše stála u lenošky, sebou hnula a nějak polekaně k němu vzhlédla.
„Já myslila, pane doktor, že by maminka měla letos právě zůstat. Taková daleká cesta jí neposlouží. Pohodlných kočárů nemáme —“
Thám pohlédl na ženu v úžasu a kvapně se optal:
„A kdo by maminku opatroval?“
„Zůstala bych tu s ní.“ Odvětila hned, ale na něj se ani nepodívala.
„To nemůže být! To nejde!“ Rozhodoval prudce.
Rasy se jí zakmitly, koutky úst hnuly se chladným úsměvem.
„Proč by nešlo! Mé role už někdo zastane!“ Řekla to trpce i s výčitkou.
„Betyna tu na léto taky sotva bude. Tak kdo by tu ostal s maminkou?“ dodala pak umíněně.
Doktor cítil, že se paní Thámové nechce do Teplic, matka že je víc záminkou. Tháma to nemile překvapilo, znepokojilo, viděl to na něm, jak se Thám na něj podíval a optal, myslí-li, že by se maminka nemohla na tu cestu vydat.
„Kdy pojedete do Teplic?“
„Asi za čtrnáct dní.“
„O, do té doby bude paní matka jako rys, i ať jede, cesta jí neublíží a Teplice jí znamenitě poslouží.“
Paní Thámová se zasmušila a zpod víček jí blesklo po doktorovi. Než neodpírala dál a také se jen nucené pousmála, když ji matka pohladila a chlácholila, že je dost silná, že by už třeba zítra mohla jet, a co by tu taky pak v létě v tom horku dělaly —