Kitabı oku: «Filosofská historie», sayfa 2

III

V neděli časně ráno, kdy Špína ještě spal a Zelenka již pilně v posteli studoval, zasedl Vavřena s Frybortem k malému stolku, kdež listinu, kterou minule Hanák sepsal a Vavřena opravil, znovu četli a o ni rokovali. Hovořili potichounku, šeptem, takže jim nebylo nic rozuměti; nadto byl Zelenka do svého studia tak zabrán, že kolegů tajemně rokujících ani nedbal.

„Musí to být, smáli by se nám!“ dokládal Frybort.

„Fyzikové jsou s námi zajedno.“

Proud zlatého světla vnikal do pokoje ohlašuje krásnou neděli a jako na oslavu zazvučely z děkanského chrámu zvony, jejichž vážný, příjemný hlas čistým vzduchem jasně se rozléhal. Zanedlouho na to ozval se také pronikavější zvonek z budovy gymnazijní. Sotvaže zazněl, chopil se Vavřena, již úplně přistrojený, klobouku a holi, která byla privilegiem všech filozofů, a chvátal z domu.

„Copak je to?“ ptala se slečna Elis, když ostatní přišli do jejího pokoje posnídat; „pan Vavřena tak kvapně odešel a nečekal ani na snídaní.“

„Snad šel procházkou užít tak krásného jitra,“ odtušil Frybort.

Zanedlouho i oni odešli.

Bylo okolo deváté hodiny. Ve velkém sále koleje sešli se filozofové obou ročníků na exhortu.

Bylo jich přes tři sta. V rozlehlé síni hučelo to a šumělo tolikerým, tu tišším, tam hlasitějším hovorem. Mluvili německy, česky. Dnes bylo nadobyčej živo, a skoro všichni promlouvali o témže předmětu. Kdož ví, kdo začal, kdo tu jiskru mezi ně hodil; ale zapálila. Ostatně to bylo dosti přirozeno. Duben byl u konce a nastával první den měsíce máje, který jindy býval tak hlučný a veselý.

Toho dne odjakživa slavívali filozofové podle starodávného obyčeje a jaksi již svého privilegia „majáles“, slavnost májovou, na kterou se nejen oni a děvčata, ale i všecko město po celý rok těšilo.

Před dvěma léty zakázal však biskupský komisař ve jménu biskupa hradeckého tuto slavnost. Letos mělo to býti potřetí, co den prvního máje bez hluku, hudby a šumného veselí měl minout. O tom synové múz živě rokovali.

Kolem Fryborta, u okna proti dveřím stojícího, skupilo se jich nejvíce a tam také nejživěji hovořili. Dveře se otevřely a do sálu vstoupil Vavřena. Zahlednuv svého přítele, zamířil ihned k němu. Aby se nemusil tlačiti, dal se přímo přes výstupek profesorské katedry, u které náhle stanul. Skloniv se, vzal, jako překvapený, arch papíru tam ležící, a jal se jej potichu čisti.

„Hleďme, co tam Vavřena našel!“

„Co to máš?“ ozývaly se hlasy.

„Svědčí to vám.“

Přemnozí hrnuli se ke katedře.

„Ukaž, ukaž!“ volali hlasitě.

„Přečti to!“ křičeli jiní.

„Ticho!“ zvolal Frybort. „Vavřena to přečte.“

Filozofové umlkli a Vavřena stoje za katedrou, jal se jasným, zvučným hlasem čisti provolání ku všem posluchačům učení filozofického, jímž neznámý pisatel připomínal starodávný obyčej a privilegium slavnosti májové. Vylíčil ji znova živými barvami, aby krásu její živě na paměť uvedl, dovolával se cti a reputace studentské a nakonec vyzýval je, aby jednomyslně a svorně, ničím zastrašiti se nedadouce, „majáles“ jako jindy slavně slavili, staré privilegium tak obnovili a čest starodávné filozofie zachránili.

Hlučný pokřik pochvaly a souhlasu rozlehl se prostornou síní. Sotvaže Vavřena z katedry mezi kolegy sestoupil, vkročil do síně profesor náboženství, dlouhý, suchý piarista. Tvář jeho byla vážná, přísná; malé pronikavé oči jeho zpozorovaly ihned neobyčejný ruch a pohnutí.

Usednuv vyňal ze svých explik listinu, kterou když rozevřel, oznámil svým jednotvárným, tenkým hlasem, že prve než exhortu začne, pánům přečte přípiš biskupské kanceláře.

Temný hukot ozval se vzadu jako hlas blížící se bouře. Profesor jal se čisti listinu a suma všeho bylo, že biskup opětně zakazuje všeliké hlučné slavení prvního dne měsíce května, a znovu že se připomíná zápověď, která již dříve byla vydána.

Prve než profesor dočetl, strhla se neočekávaná bouře. Hučení, sykot, šoupání podešví, nevrlé a odbojné hlasy, rány filozofických holí o lavice, to vše naplnilo sál pekelnou vřavou, takže hlas profesorův v hluku tom zanikal jako volání kapitánovo na vzpurné lodníky za hukotu bouře.

Umlkl, ale jakmile hřmot poněkud se utišil, jal se nanovo čisti. Sotvaže začal, nová vřava. Bledý hněvem povstal a měře lesknoucíma se očima řady nespokojených posluchačů, chtěl k nim promluviti. Ale když ani tu sluchu nedošel, sebral své papíry, a rozlícen nad tou potupou, kvapně odešel.

Ze sálu však hlučely dosud vášnivé hlasy a ze všeho hřmotu a hučení ozývalo se bouřlivé: „Majáles! Majáles!“

Na filozofskou mši, která bývala o deváté hodině, chodívalo mnoho lidí. Dnes za krásného nedělního jitra shromáždilo se záhy před začetím bohoslužby zvláště veliké množství. Pěkně strakatilo se v lavicích různobarevnými šaty paní a dívek, které nejhorlivěji na devátou „filozofskou“ chodívaly.

Určitá hodina již minula a dosud posluchači nepřicházeli. Kostelník vyšel několikráte ze sakristie před oltář, vyhlížeje k hlavnímu vchodu, ale filozofie nešla.

Již svíčky na hlavním oltáři rozsvítil, již chvíli hořely, tu teprve ozval se temný hluk a hned nato valily se proudy studentů hlavním vchodem i postranními dveřmi do chrámu.

Nejedna slečna pozvedla hlavu, aby snad všechny, snad také jen někoho zahledla. Jindy zas ji hned zbožně ke knížce sklonila; ale dnes všechny udiveně hleděly na valící se zástup.

Kde byl obyčejný pořádek a postup? Co se stalo? Přihrnuli se jako stádo pomíšeni, neseřaděni; a v jakém nepořádku přišli, tak se postavili neb usadili. Hle, jak tu tam hlavy dohromady strkají, šeptají, jak významně na sebe hledí! Bývalý klid byl tentam a nebývalý ten rozruch nemohl ani v poklidném chrámu se utišiti.

Podivení všech vzrostlo však ještě více, když u oltáře neobjevil se, jako vždycky, profesor náboženství, nýbrž jiný kněz z bratří kolejných.

A když bylo po mši, nerozcházeli se filozofové jako jindy, nýbrž zastavovali se před kolejí aneb odcházeli v tlupách nadobyčej četných a živě rokovali. Největší tlupa byla kolem Fryborta a Vavřeny.

O tom všem živě vypravovaly paní Roubínková s dcerou, když se navrátily domů. Pan aktuár dokončuje svou toaletu, strojilť se na velkou, na kterou co neděli chodíval, naslouchal, aniž jevil jakéhosi udivení neb živějšího účastenství. Vůbec zachovával ve své poněkud bledé, málo význačné tváři stálý klid, jaký úředníkovi, aby úctu vzbuzoval, dobře sluší, a nikdo neviděl tuto lhostejnou, jakoby voskovou tvář pohnutou.

Co manželka a dcera jedna přes druhou živě vypravovaly, stál před zrcadlem, omakávaje bílý, naškrobený šátek, těsně kolem krku na umělou kličku uvázaný, přehlazoval si vlasy v „šístky“ do spánků sčesané.

Když Lottynka líčila, jak ti filozofové nějak rozháráni do kostela se přivalili, obrátil se klidně a pravil suše:

„Lenko, áróna!“

Lenka, která za sebe i za strýce pilně poslouchala, odskočila k almaře, odkudž přinesla tmavomodrý frak, který zvolna a vážně, jako by nějakou důležitou listinu podepisoval, na se oblékal. Jako pan hrabě dával svým koním rozličná jména, tak pan aktuár svým kabátům a frakům, z nichž jeden po druhém ne maně a libovolně,

ale dle určitého pořádku, a jak čas vyžadoval, na sebe brával.

Dnes byl „árón“ na řadě, který měl odtud jméno, že látku naň pan Roubínek koupil od žida Áróna. Mimo áróna měl ještě „abraháma“, kabát perníkové barvy, který zakoupil od žida Abraháma. Nejen izraelská, ale též křesťanská jména měly částky jeho šatnice.

Když nastal nějaký svátek Panny Marie, oblékl vždy šedomodré pantalóny, jež v rodině i dále mimo dům pod jménem „mariánských“ byly známy. Všecko mělo svůj čas, vše chodilo podle určitého a nezměnitelného pořádku jako na drátkách.

Když už měl áróna na sobě, chopil se lesklého kastorového klobouku a dal se na cestu.

Prve než ze dveří vystoupil, políbil chladně a vážně svou manželku. Nato ta nevelká, suchá, jako strnulým klidem napuštěná osoba vážného úředníka zmizela.

A teď se ženským jazýčky rozvázaly.

„Jen si pomyslete, matinko, pan Vavřena se po nás ani neobrátil, ani se nepodíval!“

„Byl jako všichni. Ale snad odpůldne přijde a pak nám musí všechno povědět! Aber alles!“

Odzvonili velkým, minulo poledne.

Zrovna o půl jedné, jako vždycky, byli u Roubínků po obědě. Fricek vyběhl ven, někam do zahrádky; Lenka se služkou poklidivši, usedla v prvním pokoji. Nedělní odpoledne byl jí nejmilejší čas. Co strýc s tetou a Lottynkou seděli v zadním pokoji, mohla ona v prvním volně podle své vůle jednati. Tu vytáhla z kufříku nějakou knížku po nebožtíkovi strýcovi, a usednuvši u okna, anebo v létě do zahrádky, jala se číst, a to horlivě, s celou duší; nejednou přitom se zamyslila, oddávajíc se dumám i milým vzpomínkám. Tu jí bylo nejvolněji.

Tou dobou hověl si strýc Roubínek, svléknuv áróna, v měkké lenošce u stolu. Lottynka přinesla otci již nacpanou, dlouhou sádrovku i oheň a tatínek jal se chutě bafati. Nekouřilť nikdy jindy než v neděli odpoledne po obědě a navečer. A když tabák v bílé hlavičce v modrošedý dým se rozplynul, vážně vyklepal dýmku a pak obyčejně psal nějaké psaní. Jiných dnů mu nevěnoval. Zatímco Lottynka k nějaké přítelkyni zaběhla a matinka u stolu blaženě podřimovala, „skládal“ pan aktuár psaní. Vše dobře a jak náleží promyslil, nežli napsal; zato nic neopravoval a věty jeho byly urovnány a vypulérovány až radost poslouchat. Ovšem trvalo to někdy několik neděl, než list dokončil. Neměl spěchu a korespondence páně Roubínkova nebyla velká. Když co napsal, vzbudil svoji manželku, které pak periody své, vážné a těžkopádné jako obrněnci, nahlas předčítal. Tak bylo každé neděle.

O něco později přicházel pan listovní buď sám nebo se ženou a nastala „zábava“.

Na stěně proti lenošce Roubínkově visel starý obraz v tmavém, vyřezávaném rámci. Obraz ten počítal majitel jeho mezi nejvzácnější v celém městě, ba jednou, když nadobyčej se rozohnil, pravil poněkud živěji: „Ať takový někdo hledá! V celém Českém království ho nenajde!“

A nebylo divu. Na obraze tom zpodoben byl ukrutný Herodes král, jenž dal nemilosrdně betlémská mláďátka povražditi. Byla tu jen jeho hlava vymalována, ale tak důmyslně, že všecken ten krvavý skutek z ní bylo lze vyčisti.

Ovšem musil pozorovatel blíže přistoupit; a tu pak spatřil, že celá hlava uměle složena jest ze samých dětských těl, takže tělíčka bílých dětí tvořila čelo a vlastní obličej, tělíčka pak černých sloužila za vousy a vlasy. Patrně bylo za onoho času mnoho černochů v městě Betlémě.

Na výtvor ten byl tedy pan aktuár nemálo hrd a nebylo ceny, za kterou by jej byl prodal.

Když kouříval v lenošce, byly zraky jeho obráceny na obraz, a hleděl dále naň, když s manželkou rozmlouval. Ano i když pan listovní anebo někdo jiný přišel, nepatřil mu do očí, nýbrž na ukrutného Herodesa krále.

Snad si tak již navykl, nebo nemohl se dosyta na umělecké to dílo nadívati.

Pan Roubínek byl na svůj úřad velmi bohatý člověk. Jmění to nepřinesla mu jeho manželka, kterou pojal z pouhé náklonnosti a spíše ještě následkem zdravého rozumování o dobrých vlastnostech, zvláště o hospodářském nadání jejím. Nebyloť by dobře domýšleti se, že pan aktuár za svého mládí byl ohnivým a náruživým. Neměnilť se vůbec. Vrstevníci jeho tvrdili, že vypadal před léty zrovna tak jako nyní. Buď tomu jakkoliv, jisto jest, že jmění své zdědil po starém strýci plukovníkovi, který bohatství svého dobyl si za válek napoleonských. – I dnešního nedělního odpoledne, kterého paní Roubínková pro samou nejistotu a zvědavost opominula klidně si zdřímnouti, psal manžel její docela poklidně jako obyčejně list, a to kolegovi a příteli svému panu aktuárovi na zámku a panství rychmburském. Rozumí se samo sebou, že psal německy, ne snad že by mateřským jazykem svým opovrhoval, ale že byl tak navyklý a že německým jazykem dovedl se v písmě jadrněji a trefněji vyjádřiti. Nebylť pan aktuár nepřítelem své národnosti, ale také ne přítelem. Slovem, byl pravým, celým úředníkem, oddaným milostivé vrchnosti, jenž dbal na starý, obvyklý pořádek a novot z duše nenáviděl. Než podle některých výpovědí jeho bylo možná souditi, že se povznesl k mnohým opravným náhledům dějepisným, které od běžných valně se odchylovaly. Tak neměl Žižku za loupežníka a krutého vraha, jak onoho času namnoze ještě mínili. Říkávalť: „Žižka a císař Josef, to byli Čechové!“ A když listovní přikývl hlavou, dodal: „A ten kostel náš, ten je po nich na památku!“ Z dějepisu jenom toto podotýkal, takže se zdálo, jako by jiných osobností dějepisných neznal, anebo znáti nechtěl.

Žižka a císař Josef, nad ně pak Herodes král, byli zamilovanými, ačkoliv jakživ šíře se o nich nerozpustil, než jak uvedeno.

Tak dnes již napsal nadpis a dokončoval první periodu svého listu, když Lottynka rychle vběhla do pokoje a u matinky se zastavila. Nečekajíc ani na její vyzvání, jala se vypravovati svým způsobem a jazykem, čeho se u přítelkyně dověděla. Podobných zpráv, domněnek a různých úsudků bylo plné město.

Nezatajiloť se, že páni filozofové udělali dnešního jitra v koleji takovou revoluci, že profesor ani exhortu nezačav, musil odejíti ze sálu.

Paní a dívky a větší část měšťanstva byly na straně studentů, jen vznešenější a starší povážlivě kroutily hlavou; mínily, že to hrubé uražení a že nikterak nelze takového jednání schvalovati.

„Z toho bude výslechů a trestů,“ mínila paní Roubínková.

„To pan Vavřena je také v tom!“ povzdychla Lotty.

„Ale proč jim takovou nevinnou radost kazí.“

„Ó, to už letos opět majáles nebudou. A já jsem se tak těšila!“ povzdychla slečinka a pěkné oči její smutně obrátily se po nových jarních šatech, které již hotové a zvláště na majáles chystané v koutě na posteli roztomile se rozkládaly. Zatím v předním pokoji byla čtoucí Lenka vyrušena. Když dveře tiše se otevřely, sklopila knihu a mile, jako minule, byla překvapena.

Vavřena mlčky pozdraviv, přistoupil k ní a pravil tichým hlasem:

„Jsou tam?“ a ukázal na zadní pokoj.

„Všichni.“

Rozepjav kabát hbitě vytáhl z náprsní kapsy knížku a podal jí Lence:

„Něco vážného. Na prvního máje vám přinesu lahodnější a zábavnější,“ usmál se.

Lenka zatím se podívala na titul.

„Chcete býti filozofkou?“ tiše ptal se Vavřena.

Dívka se zarděla.

„Jen s vaší pomocí.“

Stiskl jí kvapně ruku, a zaklepav, vstoupil do druhého pokoje. Lenka byla v blahém vzrušení. Sice zaslechla lehounký, radostný výkřik Lottynčin, který jindy by ji mrzel, ale dnes! Hleděla dosud na titul knížky:

MOSTEK

ANEB

SESTAVENÍ MYŠLÉNEK O TOM,

NA ČEM KAŽDÉMU ZÁLEŽETI MÁ.

Z MLADÉHO VĚKU A PRO MLADÝ VĚK VYDAL

M. F. KLÁCEL

Co Lenka list za listem v nové knize zvolna převracela a nevědomky hlubokému zadumání se oddávala, byl Vavřena v ohni. Matka i dcera ptaly se o překot pana instruktora, jak se osudná ona věc dnešního rána zběhla.

Filozof odpovídal, jak mohl a směl, a úsměv zjevil se na jeho rtech, když Lottynka jakoby smutně klonila hlavu a v koketném soucitu a v obavách prohodila, že pan Vavřena snad také bude přísně potrestán.

„Jeden za všechny a všichni za jednoho.“

„A majáles?“

„Nebudou,“ odtušila matka, a instruktor mlčel. Tím stvrzoval Lottynce tak nemilou a smutnou pravdu. Vtom však stalo se cos neobyčejného.

Pan aktuár, který na druhém konci pokoje hluboce jsa zamyšlen, novou periodu puléroval, nevšímaje sobě toho, co opodál se hovořilo, položil brk na stůl, a upřev chladné oči na Herodesa krále, promluvil suchým, jednotvárným hlasem.

„Pane instruktor, co to má být? Jaké neslýchané novoty zavádějí se do té češtiny?“

„Čím mohu sloužit, pane aktuáre?“

„Jdu dnes na hrubou a potkám jakéhos pana studenta a ten docela uctivě a slušně, jen co pravda, smekne a pozdraví. Ale jak! ,Dobré jitro přeji!‘ – Co je to?“

„Zcela správné, pane aktuáre. ‚Vinšuju‘ jak se říká, je německé a ‚dobrýtro‘ není podle gramatiky.“

Přísný pohled svezl se z obrazu na smělého filozofa.

Hned však nato upíral Roubínek opět své oči na Herodesa krále a mluvil k Vavřenovi:

„Mluvilo se tak odjakživa a bylo dobře. Říkali to staří a vysoce postavení mužové a ti tomu snad také tak rozuměli. Taky víme, co je gramatika; Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové —,“ a umlkl. To mluvilo. Instruktor neodpověděl.

Paní Roubínková zaváděla novou řeč a Vavřena v duchu se smál a doplňuje: „a ten kostel náš je po nich na památku,“ vyšel vyhledat Fricka.

Aktuár skloniv hlavu k brku, kterého se byl opět chopil, nemohl dlouho přijíti do psaní.

Lottynka smutně ukládala modré šaty do široké, starožitné almary s vykládanými stěnami.

Znenadání pozvedl Roubínek hlavu a prohodil nahlas, na nikoho se nedívaje:

„Také takový novotář a rebelant!“

Patrně zapomněl na větu v péře a myslil dosud na domácího instruktora.

IV

Nedělní událost v koleji filozofické byla v městě něco neobyčejného, na dlouhé časy neslýchaného. Mnoho o tom všude mluvili a rozumovali, co se nyní těm odbojným studentům stane. Čekali, že hned na druhý den bude důkladné vyslýchání, ba mnozí se obávali, že někteří z pánů filozofů dostanou consilium abeundi.

Ale mimo nadání jako by věc usnula. Nepřišel ovšem profesor náboženství druhého dne do koleje, ale prozatím nic jiného se nestalo.

„A kdyby jim vše prominuli, mají přece po slavnosti!“

„Litomyšl jakživa již neuvidí majáles!“

„Baže; škoda!“

Více než kdo jiný polekala se slečna Elis. Trnula strachem uslyševši o všem tom hluku, a káravě i starostlivě hleděla na své studenty, o něž jako matka se starala. Zároveň jí šlo o čest bytu. Zakládala si nemálo na tom, že bydlelo u ní již čtyřicet sedm posluchačů filozofie, kteří byli vždy mezi předními a nejlepší pověsti požívali. Mnozí z nich dosáhli už znamenitých úřadů, mnozí byli kněžími a vždy se k ní za příležitosti hlásili, ba také jí psávali. Ale teď by její studenti měli být potrestáni, a to pro přímý odpor?!

V pondělí ráno, když všichni odešli a jen Vavřena zůstal, pravila mu všecka sklíčená:

„Pane Vavřena, po celou noc jsem nespala. Je to pravda, co mi Řezníčková povídala?“

„Copak?“

„Že vy, pane Vavřeno, a pan Frybort jste to všechno nastrojili?“

„Ale, slečno Elis, jen se nelekejte! Pouhé klepy.“

„Vždyť jsem si myslila, že to ze závisti na můj byt; hned jsem povídala: Kdyby všichni, tak ne pan Vavřena. Ono to sice s panem Frybortem je vždycky do aleluja, ale tohle —“

„Mnoho se povídá, ale málo pravdy.“

„Sedmačtyřičet filozofů —,“ a již chtěla vykládati, jaké studenty v bytu měla; než Vavřena vzal klobouk a odešel.

V bytu slečny Elis bylo ticho, ač se tam vlastně mnoho dálo, ale potajmu. Zelenka žil jako obyčejně a nic ho nevyrušovalo. V koleji stál za té bouřky vzadu, nedělal hřmot a měl čisté svědomí; jenom jej mrzelo, že by mohl také být vyslýchán. Vyučoval jako jindy, doma pak studoval a pojídal vyměřené díly chleba a ovocnou kaši.

Špínovo nebe bylo dosud zamračeno a kol hlavy kroužily se mu skoro neustále husté kotouče dýmu, který z dlouhé dýmky sál. Nyní měl novou práci. Vytáhnuv ze šatníku dlouhý, černý frak, dědictví po nebožtíku strýci faráři, jenž oděv ten za svých studentských let nosíval, dlouhé chvíle zamyšleně jej prohlížel a skoro denně jej na chodbě rákoskou klepal a kartáčoval.

Ano teď kromě filozofie zanášel se také počestným řemeslem krejčovským.

„Špatný student, který každou neděli nevyšije za groš nití!“ říkával mu nebožtík strýc farář, když Špína u něho o prázdninách býval. Teď plnil horlivě slova zesnulého, zkoušeje se v šití a opravách na fraku, ale nebyl s to, aby mu přes všechnu snahu i práci dodal bývalého lesku. Proč se tak namáhal, proč dbal tak o zevnějšek mladý filozof, o němž dosud bylo možná se domnívati, že spíše ke škole kynické se kloní? Tajemství to choval hluboko v srdci, ale slečna Elis hádala. —

Několik posluchačů, mezi nimi Vavřena a Frybort, bylo voláno k rektorovi, kdež se měli o minulé bouřce zodpovídati. Pravilť rektor, že dříve profesor náboženství nevstoupí, dokud mu nebude dáno řádné a náležité dostiučinění.

Ale než všecko skoncováno a ujednáno, nastal poslední den měsíce dubna.

Pozdě odpoledne odcházel Vavřena z hodiny. Ještě ze dveří druhého pokoje volala za ním paní Roubínková:

„Pane Vavřena!“

Vrátil se.

„Byla bych málem zapomněla. Prosím jích, bude-li muž přítomný, mluvěj raději německy, anebo aspoň jako obyčejně, ne hochbömisch. Ta nová slova nerad slyší. Er kann es nicht ausstehen. Myslí, že to všechno naschvál – ty novoty.“

Vavřena zčervenal od krku až po čelo, a usmáv se jen, učinil hlubokou poklonu a odešel nepromluviv ani slova. Nemohl, a kdyby tak učinil, bylo by to něco kousavého.

Ale všecken hněv přešel jej už na chodbě, kdež potkal Lenku.

V očích se jí zjasnilo i v líci, když zahlédla Vavřenu.

„Panno Lenko, musím vám něco svěřit,“ pravil kvapně, a ohlédnuv se opatrně kolem, sklonil se k dívce, a pošeptal jí něco do ouška. Když hlavu vzpřímila, byl tentam a jen ohlas jeho rychlých kroků na schodech a chodbou se ozýval.

Stála okamžik tiše, hledíc za ním, jako by vysvětlení očekávala. Kroky však dozněly. Vytrhnuvši se, vklouzla rychle do pokoje, jako když svižná laňka vesele vskočí a v tmavém zelení zmizí.

A bylo jí opravdu jako do skoku a zajásání.

Dokud Špína měl strýce faráře naživu, bylo dobře. Podporovatel však zemřel a studentovi, jenž ani rodičů, ani přátel, ani jmění neměl, nezbylo, než aby se živil vyučováním po domech. Právě se vrátil pozdě odpoledne „z hodiny“ a již chápal se dýmky, aby při knize si zabafčil, tu najednou se u dveří jen přivřených zastavil, jako by jej někdo tam přimrazil. Dech se mu na okamžik zatajil a kolena zachvěla. Nebyl by ani za dukát v tu chvíli slovíčka ze sebe vypravil.

Oči jeho upřeně hleděly skulinou do pokoje slečny Elis, kdež se jasný, zvonivý hlásek znenadání ozval a filozofa tak polekal.

Uviděl tam pannu Márinku, dceru paní domácí, svěží jako orosený květ, boubelatého, veselého líce. Byla „jen tak“, po domácku ustrojena; bílá zástěrka, krátká sukně a nízké střevíčky slušely jí výborně.

„Přišla jsem jen tak na odskok. Páni filozofové nejsou doma —“

„Jsou v hodinách,“ odtušila slečna Elis, nevědouc, že se Špína vrátil.

„Nedalo mi; myslila jsem, že vy to, panno Elis, nejlépe asi víte —“

„Co je, panno Márinko?“

„Povídá se, že bude majáles, ó, to by bylo radostí!“ Pozorující filozof viděl, jak jaré děvče jako rozradostněné děcko rukama zatleskalo, jak mu oči jen hrály. Jak byla hezká, roztomilá!

Teď mohl jen vystoupit a příležitost, po které toužil, sama se mu naskytla. Mohl jí povědět, a tak se jí zavděčit, ale bylo mu nyní zrovna tak jako jindy. Nemožná, aby se přemohl. Rád, z té duše rád by s ní promluvil, ale jak začíti? Byla veselá, šprýmovná, a proto se obával, že by mu nějak vtipně odsekla. Kolikráte se už zastavil, kolikrát už téměř ústa otvíral, aby s ní hovor zavedl, ale vždy se zarazil. Teď by mohl krásně začíti. Ptala se, vystoupí, odpoví – Srdce mu tlouklo. Bože, má se jí postavit tváří v tvář, má popatřiti v ty šelmovské oči. Jednou to musí být – Ještě chvilinku, co slečna Elis odpoví.

„Ó, milá panno Márinko, ti páni filozofové vyvedli takovou rebelii, že už nic nebude.“

Špína vydechl, a chytal kliku, aby vystoupil, ale vtom otevřely se dveře druhého pokoje a rychle vešel Frybort, ten smělý, drzý Frybort. Bylo po všem!

Špínovi sklesla ruka. Vedle toho hubaře se postaviti nemůže, na to neměl odvahy; věděl, že by neobstál. Hořkost závisti a žárlivosti rozlila se mu v srdci. Stál dosud sehnutý u dveří a musil na to patřit, jak domácích Márinka se zalekla a zarděla, jsouc tu překvapena.

„Dobře, že jdete, pane Fryborte,“ a slečna Elis stručně pověděla, jaká je žádost panny Márinky.

„Nemají být ty slavné majáles, ale poněvadž si je přejete, udělám je a budou tak hlučné a veselé jako v minulých letech.“

„Uvidíme, jste-li tak všemocný!“

„Saďme se; oč?“

„Prohrajete-li, dám vám kytici kopřiv.“

„A vyhraju-li, kytičku fialek, takovou, jako —,“ a významně se zamlčel.

„Dobře, tedy kytičku,“ vpadla mu rychle Márinka do řeči a pohlédla plaše na slečnu Elis.

Špína byl jako na trní. Všeho využitkuje ten Hanák, nač na vše nepřipadne! Žárlivému filozofu bylo milo, že Mařenka náhle zlehounka pozdravivši, z pokoje vyběhla. Ozvalť se venku hlas paní domácí, jenž dceru domů volal.

Když brzy poté Frybort do svého pokojíku vstupoval, narazil ve dveřích na Špínu, někam se ženoucího. „Kam tak kvapně?“

Ale jen nesrozumitelné zahučení bylo mu odpovědí.

Nastal večer noci před svatým Filipem a Jakubem.

Večer příjemný, ale bez světel nebeských. Zato na výšinách poličských, u lesů strakovských a kolkolem po celé krajině halící se v šeré, tajemné roucho vzplanulo množství zářících ohňů. Mládež i dospělí vycházeli z města užít příjemného večera a podívat se na to, jak „pálí čarodějnice“. Největší dav shromáždil se na výšině u sochy svatého Prokopa, nad nímž mladistvé listí staré košaté lípy tichounce ševelilo.

Opodál hořel veliký oheň, kolem něhož bujní chasníci běhali, pokřikovali, planoucí košťata do výše metali. Co chvíli ozval se jásot, jenž provázel nejvýše letící a déšť jisker sršící z těch prostých pochodní.

Stranou stál Vavřena, odvrácen od ohně. Nepřipojil se ke svým kolegům, jichž se tu celý mrak sešel. Hledal samotu.

Patřil zamyšleně k nedošínskému háji, jenž v šeru večerním se rozlehle a tajemně černal. Na výšině z tmavého stromoví jeho vystupoval bílý panský dvorec, jako tichý, opuštěný hrádek, a v dolině, kam dlouhé stíny šerého háje nezasláněly, blyštěla se hladina širého Košíře.

Za hájem, stranou, všude na výšinách plály ohně a kmitala se světla.

Večer, ohně, světlo i křiky, vše upomínalo Vavřenu na domov. Bezděky zabloudil v mysli v chlapecká léta, kdy boudy na výšině strojil, je zapaloval, přes oheň skákal. Roj vzpomínek jako sršící jiskry v mysli se mu zableskl.

„Nevím, co na tom mají!“ ozvalo se opodál. „Ach, das gemeine Volk!“

Poznal po hlase paní Roubínkovou a dle dodatku slečnu Lottynku. Neobrátiv se ani, aby ho nepoznaly, odešel, a nerozmýšleje se, dal se po mezi do polí. Dámy přešly, hluk a křiky mdlely, až jen z temna se ozývaly.

Vavřena oddal se myšlenkám. Chladivý, lichotný větřík vál mladým osením. Zrosená tráva byla jako samet.

Ale teď už pod tichým, večerním nebem nevzpomínal na domov. Napadlo mu, kdyby tak Lenka byla přišla k ohni.

A začal básniti. Vmyslil se, jako by ta něžná dívka po boku mu kráčela, mluvil k ní, svěřoval se jí se svými myšlenkami. Ona mu odpovídala, určitě, ano tak by jistě mluvila.

Tu do někoho vrazil, jenž proti němu také s hlavou sklopenou kráčel.

„Ah, Špíno! Tys to? Co tak —“

Kolega však chytil ho prudce za ruku a chvilku hleděl Vavřenovi do tváře. Byl pohnut, rozčilen.

„Kamaráde!“ vyrazil ze sebe. „Kamaráde, já se ti musím – Ale ne – ne!“

A nežli se Vavřena nadál, byl Špína tentam.

Ohlédnuv se spatřil, an po mezi velikými kroky ubíhá k městu.