Kitabı oku: «Filosofská historie», sayfa 3

V

Zástup lidí se rozešel, všechen hluk potuchl a oheň doplanul. Kolem noční šero, jímž u lesů na obzorných výšinách ještě tu a tam ohně jako krvavé hvězdy zářily. A jak tichá, vlažná noc svou drahou se ubírala, všecka zahalena tmavým, vzdušným pláštěm, zhasínal oheň po ohni, až po veškeré krajině nebylo ani jiskřičky. Halekání, zpěv a jásot bujných junáků umlkly a zavládlo tajemné ticho první májové noci.

Luzná, velebná chvíle velikého mystéria —

Nepronikneš, nedopátráš se, ale tušíš, a jak všecko živne, se probouzí, pučí a oplozuje, jihne ti u srdce a v mysli se rodí snů jako květů, i rozumíš tomu čistému životu vypučelé rostliny, rozumíš tlumenému hovoru šplounavého potoka na dole ve stínu omlazených olší; pak víš, proč zachvívá se mladistvá bučina ve svahu nad ním a proč trnka bělostným květem obalená.

Jdou lichotné sny tmavým hájem, nad nímž září jasné souhvězdí, jdou ke stromům po zahradách a dál do tichých komůrek a komnatek, a všude samý květ a omlazení, jako když rosa na vše rostoucí tiše padá.

Tak míjí noc, až za tmavým lesem zastkví se světlý pruh, posel mladého, májového dne. Z dolin a z hebounkých lučin mizejí chorovody luzných vil a divoženek a prchají v tmavé hlubiny lesní.

Na jasném, vybraném nebi zašlehl zářící, chvějný pruh zlatého světla; prchly sny, nastal den, život.

Na růžové peruti letěly sny z komnatky Lenčiny.

Dívčina probudivši se, hleděla před se, dosud v moci líbezného snu. Ale vtom utkvěly její oči na stromech před oknem v zahrádce, a již vyskočila, jako když křepelka za časného jitra vyletí. Každá koruna, každá haluzka jeden bělostný květ! Otevřela chvatně okno, hleděla radostně na ten div. Slunce dosud nevyšlo, ale byl již jasný den. Čerstvý proud vzduchu zavanul, a slyš! Dole, kdes na náměstí hudba, slavící první zářící den krásného měsíce trnopuku. Ale dobře, že to staročeské slovo zašlo. Nebyl to trnopuk, byl to květen opravdivý, v němž všecko kvetlo. Růžový, vonný máj!

A jak ztlumené zvuky hudby až sem do komnatky zaletěly, zachvěla se Lenka tichou blažeností. Připomněly jí, že to není sen, že to pravda, skutečnost, uvedly jí na paměť slova, která jí byl Vavřena včera na chodbě pošeptal.

Hudba mohutněla, blížila se, zahřměla u zámku. Slunce zatím vzešlo a zlaté jeho světlo rozlilo se pokojem.

Tou dobou pan aktuár Roubínek, maje bílou noční čepici na hlavě, oblékal „obršta“, strakatý, květovaný župan, zděděný po nebožtíkovi strýci plukovníkovi.

Právě přistoupil k oknu, když kapela, oděná v uniformu městských ostrostřelců, před starým panským domem stanula, aby zahrála své zastaveníčko.

Za otcem zjevila se slečna Lotty v bělostných nedbalkách, co zatím Lenka, úplně již přistrojená, čilá, veselá jako vlašťovička, obstarávala domácnost.

Málokdo zaspal to krásné, májové jitro. Kdo nevstal a nevyšel ven, aby ho užil, přistoupil aspoň k oknu podívat se na jasně zářící nebe, na hudebníky ostrostřelecké městem procházející, jichž hudba hlučně zněla a hřměla, pak ochabla, až na jiném konci znovu zplna zazvučela.

Jen Špína spal jako zabitý. Slečna Elis nemálo se divila, že se vrátil domů tak pozdě na noc. Vavřena odešel záhy zrána, brzo po něm Zelenka, nesa knihu pod pažím.

Když nastávala doba snídaně, otevřela slečna Elis zlehounka dveře studentského pokoje, chtějíc se přesvědčiti, spí-li dosud pan Frybort. Ale ten přecházel pokojem ustrojen, drže nějakou knížku, ze které pilně studoval.

Div divoucí! Copak jej přimělo, že tak záhy vstal a studuje!

Když pak slečna osaměla, vstoupila do studentského pokoje, aby rovnala na stolech po svém obyčeji. Na samém kraji ležela nevelká knížka, kterouž ihned poznala. Byla to ta, ze které Frybort ráno studoval. Jaká to kouzelnice, že na tak dlouho připoutala filozofa, jenž se do filozofie tuze nehnal? Slečna Elis otevřela knížku tam, kde bylo znamení založeno, a četla:

MLYNÁŘOVA OPIČKA

 
„Ženo! přestaň pořád vrčet,
jako had vždy na mne syčet!“
zakřik mlynář Toničku —
„jako bych ti mlejn prohejřil,
nebo se ti pronevěřil,
že mám rád svou opičku!“
 

Ah, to ta filozofie! Žertovná báseň! Ovšem, oč jiného by se ten šelma staral než o kudrlinky a žerty? Jaká to knížka? Slečna Elis četla nápis, který Vavřena u Lenky byl nahlas četl. Když chtěla přiklopiti desku, padly jí do očí psané řádky na vnitřní straně. Zarazila se. Přečetla je jednou, podruhé, pak přistoupila k oknu, naklonila se k rukopisu, bedlivě jej prohlížela. Na zvadlé tváři bylo patrno pohnutí. Chvilku stála zamyšlena nad tím písmem, pak rychle odešla do svého pokoje, kdež ze skříně vytáhla modlicí knížky.

Z těch vyňala již nažloutlý list do památníku se zlatou ořízkou.

Na listu tom vymalována vodovými barvami bělokorá bříza, jejíž dlouhé, hebké haluze dotýkaly se náhrobku v římském slohu. Strom i náhrobek břečťanem hojně ovinutý stály na travnatém břehu nějakého jezera, na jehož druhém břehu jako na obzoru hustý háj se modral. Za lesík ten zapadlo slunce.

Na druhé straně památního lístku bylo latinkou napsáno:

 
Rov patř nizounký, svíží jej tráva oplítá.
Ó, ten rov nízký tak mnoho, všecko chová!
Dej mi, děvenko, ruku! Slza velká tvář ti polívá! —
 

Dále slečna Elis nečetla. Písmo v almanachu i na lístku bylo stejné. Papír vypadl jí z ruky na knížku, na jejíž nápis „Myslimírem“ podepsaný znova hleděla. Ale oči se jí zakalily, a odvrátivši se, patřila na podobiznu mladého kněze, nad jehož hlavou vinul se půlvěnec umělých květin. Drobné, suché ruce její se bezděky sepjaly.

Po jedenácté přihrnul se chvatně domů Frybort a spěchal do svého pokojíku. Slečna jej hned zastavila, od koho má tu knížku, ten malý almanach. Dověděla se, že to Vavřenův.

Když ten pak brzo domů se vrátil, byl překvapen otázkou slečny Elis.

„Povězte mi, záleží mi na tom.“ Hlas i ty dobré, bledě modré oči prosily. Pověděl, že mu ji půjčila Lenka.

„Ah, slyšela jsem o tom děvčeti a viděla je asi dvakrát. Málokam vyjde, a já, stará osoba, já už docela nikam.“

Vavřena se ještě více divil.

„Viďte, je hodná, pane Vavřeno, ale chudinka tam asi nespí na růžích.“

„Chcete s ní mluvit, slečno Elis?“

„Ó, to snad nemožno,“ a zrak jí zazářil.

„Třeba dnes ještě.“

„Ó, pane Vavřeno, jistě?“

„Slečno, prosíme oběd,“ volal z druhého pokoje Frybort. „Spěcháme!“

Májový jasný den rozehřál se na teplé poledne. Odzvonil biskupský zvonek, odzvonilo pravé poledne a pan aktuár Roubínek byl v plném požívání pokrmů, které mu jak náleží chutnaly. Slečna Lotty byla nějak zamlklá. Matinka měla dnes téměř samojediná slovo, nebo Lenka nikdy mnoho nemluvila; nadto často musila vstát od stolu, aby v kuchyni obstarala jídla. Rozveselení dnešního jitra z tváře jí nezmizelo. Kdykoliv šla kolem okna, neopominula ven, dolů ke koleji piaristské nahlédnout. Jindy bývala vážná; dnes nejednou zjevil se na její rtech úsměv, zvláště když tetinka vypravovala, jak je ten první máj pohnutý, že prve dole v městě pozorovala veliký ruch, zvláště studentstvo že se rojilo před kolejí i v městě jako včely.

„To tím, že mají tu zápověď. Koho by to také nemrzelo?“ mínila Lotty.

Pan aktuár si těch řečí mnoho nevšímal. Než pojednou rázem ztuhl, ústům nedodal nabodnutý na vidličku kus knedlíku, a oči jeho opustivše Herodesa krále, ohledly se udiveně po manželce a dceři, které první okamžik také svůj zrak plný podivení naň upřely. Lottynka vskočivši k oknu, vyhlížela ven.

„Muzika, opravdu muzika!“ vzkřikla Lenka, ale hned nabyla klidu.

„Co je to? O polednách muzika? Jakživo to nebylo!“ divil se Roubínek.

„Bylo, bylo, když majáles —,“ podotkla rychle dcera.

„Snad by přece —?“ Roubínková přistoupila také k oknu, zatímco Fricek, mrštiv vidličkou, vyskočil jako šipka a bez čepice uháněl dolů na ulici.

Káravý otcův hlas ho již nestihl.

Hudba, která tlumeně ze vzdáli zněla, stávala se jasnější, až nedaleko koleje zahřměla. Tam zarazili. Zatím nastal na ulicích neobyčejný ruch.

Lidé vybíhali z domů, spěchali k oknům, dole hrnulo se vše ke koleji; mládež, lidé měšťanští, nejvíce studentů filozofů, jimiž se zanedlouho začernalo celé návrší mezi zámkem, kolejí a gymnáziem.

Co tak u Roubínků všichni žasli, kromě Lenky, kteréž byl Vavřena včera vše šeptem svěřil, vstoupil mimo nadání pan instruktor. Ukloniv se, oznamoval, že dnes slaví se filozofská slavnost „majáles“, ke kteréž uctivě zve, za malou chvíli že vytrhne celý průvod studentský i s hudbou, jako jindy bývalo, do háje nedošínského.

Než udivená Roubínková se mohla na vysvětlenou otázati, byl už Vavřena tentam.

Lottynka jásala, a hned spěchala do šatníku, z kterého přinesla nové jarní šaty.

„Honem, matinko, honem, ať nezmeškáme!“

„Zvolna, Lotty, zvolna! Kdož ví, jak se věci mají!“ pronesl vážně aktuár.

„Ach, zas něco! V poslední chvíli dostali zajisté povolenou!“ tvrdila aktuárová.

Na ulici rostl dav a s ním hluk a šum. Hudba ustala a jasným vzduchem zahučelo jako hromadný výstřel:

„Vivat academia!“

A celá kapela spustila hlučnou fanfáru.

„Vivant professores!“ volalo několik set mladých hrdel a slavný tuš zazvučel poznovu.

„Vivant professores!“ opakoval potichu Roubínek a zakýval spokojeně hlavou.

To bylo chvatu, zmatku a pospíchání! Divná věc! Lenka snesla vše, pomohla tetě i Lottynce, a přece byla připravena, jako by na všecko se byla uchystala. Nechodívala nikam s tetou, byť tato ji vybídla, ale dnes přišla ta „umíněná“, jak jí aktuárka říkala, smí-li také do háje.

Teta pohlédla tázavě na muže.

„Ať si jde, může vzít Fricka s sebou! Beztoho oba tu komedii ještě neviděli.“

Aktuár dále se nestaral. Seděl v lenošce, kouřil z dýmky a díval se na Herodesa krále. Až dokouří, půjde do kanceláře.

Chodbou piaristické koleje kráčel bělovlasý stařec vysoké postavy, páter German, profesor historie v koleji filozofické; proti němu vystoupil suchý, bledý profesor náboženství.

„Slyšel jste, viděl jste?“ tázal se rozechvělým hlasem vážného kmeta.

„Ano, je dosud vidět, a slyšíte?“ odtušil P. German usmívaje se.

„Vivant professores!“ hučelo bouří před budovou.

„Ale toť něco neslýchaného! Coniuratio!“

„Secessio!“ usmál se stařec. „Toť máte v malém, co v historii na každé stránce čteme. Potlačené svobody, privilegia —“

„Ale tomu se musí zabránit, jdu k rektorovi.“

„Půjdu s vámi.“

Rozhněvaný kněz vstoupil napřed, za ním klidný Germanus.

Zastali rektora, an odstrčiv některé fyzikální přístroje na stole, nedaleko okna stál a hleděl ven na množství lidu a studentů.

„Co se děje?“ zabědoval profesor náboženství.

„Uhodila temperatura horké, mladé krve.“

„Račte jim, prosím, rozkázat, aby se rozešli.“

„Nerozejdou se. Když se tak odvážili —“

„Třeba je rozehnat!“

„Kým? Kmoníčkem?“ dodal za rektora German a na rtech zjevil se mu jemný úsměv.

„Vyzvu je sám, aby se pokojně rozešli!“

„Je-li libo. Ve jménu mém,“ odtušil rektor. Katecheta odešel.

Zatím se filozofové skoro plným počtem seřadili. Byla podívaná na mladíky a mladé muže, jak, své filozofské hole v rukou, se šikovali. Co hlasů, křiku a volání, co smíchu, vtipů a výskotu!

Lid kolem se tlačil a na tváři každého bylo viděti veselí a souhlas. Málokdo v překvapeném městě ozval se proti studentům. Právě sestoupil katecheta k fortně, vtom na okamžik ztichnuvši hudba zazvučela zplna, hudebníci dali se v pochod a za nimi vykročili filozofové.

Krok několika set mladých, bystrých noh byl pádný a hřmotný. Za studenty hrnuli se ti, kteří pokdy měli; všude po městě vybíhali lidé, aby se šli přesvědčit, že pravda, co o smělém kousku pánů filozofů se rozneslo. Mnozí, jak zhlédli valící se zástup, rychle se domů vraceli, aby se přichystali do háje. Bývalať o slavnosti „majáles“ skoro všecka Litomyšl v nedošínském háji.

Dav studentů zašel, hudba zanikla.

U fortny stál zděšený, rozhněvaný profesor náboženství. To se nestalo, co filozofie filozofií!

Spiknutí jak náleží se vydařilo. Studenti stáli za jeden muž, neprozrazeno na nebezpečném místě ani slovíčka.

Po celém městě neobyčejně živo. Nastalť mu znenadání neočekávaný svátek, který už po tři léta byl z litomyšlského kalendáře vyškrtnut.

Z každého domu někdo vycházel a ubíral se směrem k háji nedošínskému. Tu měšťan s rodinou, tam matka s dcerami, tu jednotlivě, tam v houfcích, a všude hovořili o neočekávaném a tím vítanějším veselí.

Slečna Elis nemálo se zalekla, když Frybort v poslední chvíli jí pověděl o slavnosti a do háje ji zval. Zdráhala se, nechtěla; ale když Vavřena jí pošeptal, že uvidí Lenku a tam že s ní promluví, rozhodla se.

Studenti odešli a stará, dobrá panna se strojila. Vše na ní bylo tak, jak to za jejích kvetoucích let bývalo. Navlekla dlouhé rukavice, sahající vysoko nad klouby, vzala hedvábný, úzký salup; vtom vkročila paní domácí.

„Ach, to jsem ráda, panno Elis, že jdete. Ta má holka mne moří, div nepláče. Musí tam být, myslí si, že by se to bez ní neskončilo. Pro tu muziku přece nemohu krám zavřít a pantáta je na trhu.“

„I ať jen jde panna Márinka se mnou. To budu velice ráda,“ vpadla slečna Elis.

„Chvála Bohu! No, ta bude mít radost! Čekat nemusíte; když to jde k muzice nebo nějaké merendě, to jsou holky skočny.“

„Mladost radost, paní domácí!“

Ó Nedošíne, Nedošíne, sláva tvá pominula!

Prořídlo tvé stromoví, tytam jsou pavilónky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se za veselé hudby jará mládež tanci oddávala.

Ale tenkrát, tenkráte ještě kvetla sláva háje nedošínského.

Cesta vedoucí vesnicí k háji a druhá kaštanovou alejí kolem rybníka před hájem se lesknoucího, ani se netrhla. Za rybníkem hned zelenalo se husté stromoví v novém, světlém šatě. Nad hájem vypínal se dosti strmý, hustě zarostlý svah, na jehož planince háj se dále rozkládal. Dnes zvučel všechen veselým humorem, křikem, smíchem, hudbou i zpěvem.

Blížící se již z daleka slyšeli jásavou muziku z hlubin hájových, a když umlkla, rozléhal se jasným vzduchem sborový zpěv. Stinnou klenbou košatých stromů zaznívala starostudentská píseň.

 
In silvis resonant
dulcia carmina,
in silvis resonat
dulce carmen!
 

A sotvaže sbor dozpíval, odpovídal mu jiný z jiného stinného místa:

 
Dulcia carmina
in silvis resonant,
in silvis resonat
dulce carmen —
 

Když slečna Elis s Márinkou domácích do Nedošína došly, byl háj už všecek plničký. Dole před restaurací, nevelkým to, úhledným domkem s krytým sloupořadím, usadili se hosté na prostých, prkenných lavicích v háji, neb rozložili se na hebkém trávníku pod košatými stromy. Všude živo, všude hluku a smíchu. Hlavní proud mířil stezičkou od restaurace pod strání kolem kapličky svatého Antonína do návrší, kdež byl sál. Tam hlavní veselost.

Klenbami omladlých korun proudilo zlaté světlo, a v čerstvé zeleni májové strakatila se roucha světlých barev.

Márinka hořela nedočkavostí. Mžikem prohledl bystrý její zrak houfce tu se procházejících, tu vesele popíjejících studentů. Elis také bedlivě se rozhlížela.

Náhle stanula. Od restaurace blížila se paní aktuárová a jí po boku Lottynka.

„Ta schovanka s nimi není,“ podotkla Márinka.

„Ó, ta ani neví. Neberou ji nikam.“

Sotvaže zas několik kroků ušly, obrátila se Márinka hloub do háje.

„Tam někdo přednáší, ah, to je pan Frybort. Pojďme poslechnout.“

„To musíme.“

Došly četného zástupu studentů a jiných, uprostřed něhož Frybort stoje na pařezu starého, skáceného stromu deklamoval. Slečna Elis poznala, že to ta deklamace o mlynářově opičce, které se dnes ráno tak pilně zpaměti učil. Všichni napjatě naslouchali; chvilkou vybuchli v hlasitý smích, kterýž vzbudil výtečný deklamátor.

Márinka nespustila očí z milého filozofa. Jen pak za hlučného tleskání ukončil a seskočil a již zamířil zrovna k milému děvčeti.

Sotvaže je uvítal a pozdravil, vedl je tam, kam mladé děvče toužilo. Vyšli ze stínů hájových na stezičku, minuli kapličku vystavěnou na způsob jeskyně, pod níž se prýštila jasná studánka, a již stanuli před tančírnou: na čtyřech seseknutých kmenech spočívala lehounká střecha; pod tou rovná podlaha. To byla prostá taneční síň, kdež v plném kole již pilně tančili.

Opodál usazená kapela hrála skočnou. Nežli se slečna Elis jak náleží rozhlédla, osamotněla. Spatřila, jak Frybot blaženou Márinku do kola odvádí, zahlédla je pak, ani se mezi tančícími kmitli.

Dav diváků se kol hustě tlačil.

Hledala Vavřenu, myslila, že ho tu najde, ale ani stopy po něm. Ptala se prve Fryborta na něj a ten jí pověděl, že jej nejprve viděl s paní aktuárovou a s dcerou. Lotty teď tančila s jiným.

Po chvíli prodrala se zástupem diváků, chtějíc si odpočinout. Odešla a vzdalujíc se ocitla se zanedlouho na tichém osamělém místě, kdež jen ohlas šumu a hudby se ozýval.

Stanula, vydychla si. Bylo jí volněji, a přece divná tíseň napadala její mysl.

Zvuky veselého kousku ztlumeně k ní zaléhaly; v nich zazvučel jí ohlas dávno minulých let, šťastného mládí. Zadumala se. Všecko tu, jako bývalo: krásný jarní den, háj stinný, nezměněný, ruch a veselí, „majáles“ jako jindy – jen jiné tváře.

Vzpomněla na svá léta. Doba minulá obživla a ze šera hájového vystupovaly známé milé postavy; a tu ten štíhlý mladík, jenž ji z kola do háje odvádí. Jde zavěšená na jeho rámě, zapomíná na tanec i hudbu a naslouchá jen jeho slovům. Mžikem vrací se ve vzpomínání šťastná chvíle za chvílí, až stane u té poslední a nejbolestnější. Bylo to také v tom háji, v těch místech, kde naposledy s ním stála, kde se s ní loučil navždy. Obětoval se pro rodiče, obětoval ji a sebe.

Ten starý, nahrbený strom v hloubi háje nepomyslil si, že by dnes mohl někoho k sobě přivábiti. Ale stalo se tak.

Lenka opustivši hlučnou společnost, ohlížela se po slečně Elis, o které jí byl Vavřena, jakmile paní aktuárovou v háji uvítal, stručně pověděl. Tak bezděky zašla až v stinnou samotu a stanula u starého, shrbeného stromu, kdež se jí zalíbilo. Již dávno nebyla v lese, který tak milovala. Strávilať mládí své v krajině bohaté na lesy, ve kterých v bujném veselí pobíhala sama anebo se strýčkem se procházela.

Teď po dlouhém čase zašuměly jí opět stinné koruny nad hlavou, znova ucítila jemný, lahodný dech háje. Nepospíchala ven. Nadto zahlédlo její cvičené oko něco, což ji teprve připoutalo. Kus nad zemí vyrážela ze starého omšeného kmene mohutná větev, a v koutečku, který s kmenem tvořila, bylo jako přilepeno ptačí hnízdo.

V tu chvíli také nalezl filozof Vavřena samotu, vlastně to, co v samotě hledal.

Vystoupiv z houštiny, spatřil Lenku ve světlých, modrých šatech, jak bedlivě hledí do výše na starý kmen. Postavila se na špičky, hledí a hledí —

Jak je štíhlá, svěží, jak jí ten živý ruměnec sluší!

Krade se tiše ke stromu – vtom náhle se zastavila a ohlédla. Nach jejího líce potemněl, ale hned prstíkem Vavřenovi velí ticho. Připlížil se, stanul vedle Lenky, a ty lidičky zahleděli se k ptačímu hnízdu.

„Vidíte?“ šeptala Lenka.

„Nevidím.“

„Sem hleďte, vidíte zobáček, hlavičku a ta černá očka?“

„Ano, ano, již vidím.“ Hleděl upřeně na ptáčka, jemuž přes okraj hnízda vyčnívala hlavička. Tak stáli chvilku těsně vedle sebe. Vavřena cítil, jak se mu krev rozproudila, jak mu vstoupá do tváří. V tom tichu kolem nich tepala prudce dvě srdce, divže hlas jejich nebylo slyšeti.

Filozof odvrátil hlavu od hnízda. Zrak jeho setkal se se zrakem Lenčiným, a když se v ty zářící, zavlhlé oči zahleděl, bylo mu, jako by se mu hlava zatočila.

Zrak, líce, čerstvý ret její, vše se naň usmívalo, záříc tichou, vroucí blažeností.

„Pojďte, abychom ho nesplašili!“ zašeptala jako ve snu.

Poslechl. Vystoupili opět před strom; vedli se za ruku jako děti.

Kráčeli mlčky travnatou stezičkou mezi křovinami a stromovím. Jas sluneční i lahodný stín mile se střídaly; od stráně zalétaly sem ztlumené zvuky veselé hudby.

Znenadání vyvinula Lenka ruku svou z pravice filozofovy a zahleděla se vpřed, kde před nimi stála nějaká žena v staromódním, velkém klobouku, salupu a dlouhých rukavičkách.

„Ah, slečna Elis!“ zvolal Vavřena.

Za chvíli byli dobrými známými. Nedaleko od místa, kde stáli, byla pod starým bukem prostá lavička, na kterou usedli.

Elis s Lenkou brzo se domluvily. Dobrá, stará slečna pověděla mladé dívce, jak už dávno si přála s ní pohovořiti; že nikam už nevychází, ale že se vydala dnes tak daleko, poněvadž chtěla se s ní setkati, k tomu že hlavně přispěl onen almanach, který u pana Vavřeny našla.

„Ty verše tam psal pan farář?“ a sklopila oči.

„Ano, ty psal strýček.“

Nastalo pomlčení.

Vtom zahučela hudba. Vavřena trhnuv sebou, naslouchal. Tvář jeho se zasmušila.

„Ah, čtverylka, a já jsem se zadal s pannou Lottynkou!“

„To musíte, ale již spěchejte!“ napomínala Elis.

„Jak nerad! Počkáte-li tu, abych vás tu opět našel!“

„Bude-li chtít panna Lenka —“

„S radostí,“ a usmála se na mladého filozofa, jenž ukloniv se, zmizel za křovinami.

„Znala jsem vás také,“ začala Lenka po chvilce poněkud ostýchavě.

„Již dříve, u strýčka?“ ptala se Elis. „Ano, měl vyšívaný obraz od vás, je-li pravda?“

„Víru, naději a lásku, ano,“ odtušila Elis a povzdychla.

„Ano, a ten choval v neobyčejné vážnosti. Našla jsem na něm v koutku vaše jméno a datum, domýšlela jsem se, že to nějaká drahá památka, a pak – pak jsem našla list od vás v české knize, v Slávy dceři.“

Přítomnosti nebylo. Elis i Lenka zašly v minulý čas, ke zdroji svých nejmilejších vzpomínek, a mysl obou, zvláště Elisina, okřívala i rozechvívala se jimi. Lenka musila vypravovat o svém dobrém strýci a stará slečna naslouchala z celé duše. Hlavu měla sklopenu, ruce na klínu sepjaty. Často povzdychla a do svěží tváře dívčiny se zahleděla, až se jí srdce otevřelo, a z něho vynesla sladké i bolné tajemství, jež po tolik let přede všemi uzavírala. Jak začala vypravovat a se svěřovat, volnilo se jí v duši a již pak mluvila důvěrně, upřímně; vypravovala dívce, která rovněž nade vše milovala toho, jenž jí na světě byl nejdražším.

Strýček, farář Jiří, byl rodič litomyšlský a daleký příbuzný slečny Elis, kterou si jako student na filozofii oblíbil. Mladé děvče již dávno k němu lnulo. Tak po čas blažili se nejsrdečnější, ale tajenou láskou.

„Ale matka jeho, vaše babička, byla tuze pobožná, a zaslíbila syna svého, když ještě byl dítětem, stavu kněžskému,“ pokračovala slečna Elis, když familiaria byla vyložena.

„Když byl ve fyzice, vyslovil se, že nemá chuti státi se knězem. Ale tu matka jeho prosila, plakala, a když na svém stál, tak se nad tím rozžalostnila, že upadla do těžké nemoci. Trápila se nad tím, že nedodržela učiněného slibu. I starý otec synovi přimlouval, prosil, žadonil, ba padl před synem na kolena – a tak – Po vagacích měl odejíti do semináře. Než odešel, prosil mne, abych mu dovolila s ním promluvit. Sešli jsme se tu, v tom háji nedaleko odtud – a tu – jsme se navždycky rozloučili.“

Slečna Elis pohnutím umlkla. Dobrotivé, jasně modré oči se jí zakalily.

„A už nikdy jste se s ním neshledala?“ ptala se soucitně Lenka tichým hlasem.

„Ó, ano. Babička vaše se uzdravila. O svatém Janě Nepomuckém jela s dědečkem do Prahy Jiřího navštívit. Pozvali mne s sebou. Chtěla jsem se tomu shledání vyhnout, a zase bych ráda, ale odříci jsem nemohla; naši mne nutili. A tak jsem jela. Když jsme do Prahy přijeli, bylo tolik lidí tam, že mne v té tlačenici a tom hluku od vašeho dědečka odtrhli. Šla jsem nazdařbůh těmi hřmotnými ulicemi. Tu jsem potkala starého pána ve vysokých, lesklých botách; vypadal jako náš pan děkan. Byl to také kněz. Šla jsem k němu a ruku políbila a prosila, aby mně pověděl, kde je tady seminář. Myslila jsem, že se tam se všemi sejdu. On se dobrotivě usmál. ‚Máte tam bratříčka?‘ ptal se a já – Bůh ví, jak mně bylo. Zavedl mne až k velikému, černému stavení. ‚Jděte tou branou, pak přes dvůr nalevo a za druhým je seminář. Tam se zeptejte fortnýře.‘ Poděkovala jsem a šla. Bylo už pozdě odpoledne. Mezi těmi tmavými staveními bylo šero a nebylo tam skoro ani človíčka. Přijdu na poslední dvůr a tu kus proti mně jde nějaký mladý kněz takové postavy jako Jiří. Když jsem tu černou kleriku jeho uviděla, píchlo mne u srdce.

‚Takovou také nosí!‘ pomyslila jsem a slzy mně vstoupily do očí. Bože, Bože! Jakživa nezapomenu – přišel blíž – kolena se mně třásla – to byl on, Jiří! Ale jak změněný, bledý, přepadlý. Když jsem ho tak viděla, dala jsem se lítostí do pláče a zapomněla, kde jsem. Chytla jsem se jeho ruky, jako by mně chtěl uprchnout. On stál nade mnou, těšil mne, ubohý, a hlas se mu třásl, až přišli jeho rodiče. Dobře, že už bylo šero, – a pak radostí nad synem majstrem nevšimli si, jak jsem byla uplakaná. Zůstali jsme dva dni v Praze a on nás všude vodil. Ale já nic neviděla, já nic nemohla doma vypravovat.“ Slečna Elis se opět odmlčela.

Lichotný větřík, táhna křovinami a stromovím, zanášel až sem zvuky veselé čtverylky.

„Přicházíval na vagace,“ začala po chvíli Elis znova, „ale tu jsem skoro nikdy s ním nemluvila. Vyhýbala jsem se mu, jen pro něj, ale bylo to tuze krušné. A nikdo nic nevěděl, nikdo netušil. Než byl vysvěcen, psal mi list a poslal lístek do památníku. Však to písmo mi nejvíce pomohlo, že jsem poznala v knížce jeho rukopis. Pak měl slavnou primici tady v děkanském kostele. Byla jsem tam také, aby nebylo divno, proč nechci jíti, ale když vstoupil k oltáři v ornátě, tu napadly mne mrákoty a já musila z kostela. Pak jsem to odstonala. Jak ráda bych byla zemřela!“

Chvíli panovalo ticho. Žádná z nich nebyla s to, aby slovíčka ze sebe vypravila. Staré slečně bylo bolno i volno; ulehčilať srdci, že svěřila se duši dobré a citlivé.

„To tam, já to už přestála,“ začala po chvíli a na rtech její zjevil se elegický úsměv. „A vám se to, milá Lenko, nestane!“ dodala. Děvče pohledlo na ni tázavě, pak sklopilo oči, když spatřila Vavřenu kvapně se blížícího.

„Ten knězem nebude!“ zašeptala Elis, sklonivši se k mladé své sousedce.

„Aj, už je po čtverylce? Co to, pane Vavřeno? Vždyť ještě hrají!“

„Ó, neštěstí, slečno Elis! Pospíchal jsem odtud jako jelen, abych ještě včas přišel. A byl bych také, kdyby ta nešťastná Rollerka do cesty mně nepřišla. To víte, zastaví mne po svém způsobu, zapřádá hovor, já se jí vytrhl, omluvil se a běžím k sálu. Když jsem tam přišel, bylo pozdě. Tančilo se již, a Lotty seděla opodál s paní aktuárovou.“

„I propána, pane Vavřeno!“ zvolala slečna Elis.

„To bude bouře!“ povzdychla Lenka.

„Ba už byla. Šel jsem k nim a omlouvám se. Lottynka sedí zamračená, ani se na mne nepodívala, a paní aktuárová mne zostra odbyla.“

„To věřím. Hleďte to napravit, mohlo by vám to ublížit!“ napomínala Elis.

„Já vás zdržela!“ a Lenka hleděla starostlivě na mladého filozofa, který však odhodlaně rukou mávl a usmívaje se pravil:

„Už se stalo! Ničeho se nelekejte. Dovolíte-li, zůstanu u vás; je tu tak pěkně.“

„Mám strach o Fricka, pane Vavřeno.“

„Odevzdal jsem jej spolehlivému studentovi.“

„Bude-li se však teta na vás opravdu hněvat?“

„Aby vám dala proto výpověď!“ povzdechla Elis.

Na ta slova pohledli na sebe Lenka a mladík a oběma kmitla se stejná myšlénka, která je zarazila.

Pak by se denně nevídali.

Než Vavřena vzpamatovav se, zakroutil hlavou. „To se nestane!“

V ten okamžik zašustělo opodál křoví.

„Zase! Jestřáb krouží nám nablízku!“ podotkl a všichni pohledli v tu stranu, kde nedaleko zjevila se nevelká, obstárlá již paní. Nebyla ani suchá, ani zavalitá; na zvadlém jejím obličeji nejvíce vynikaly pichlavé oči bystře a rychle vše pozorující a přehlížející.

Na levé ruce visel jí nezbytný váček na klubko, dráty a punčochu.

Okamžik hleděla na skupinu pod stromem a divně se usmála.

„Ah, ah, pane filozofe, už je po čtverylce?“ spustila po německu. „Proto jsme tak pospíchali? Ah, slečna Elis, dobrý den!“

Změřivši je všechny pichlavým pohledem, pozdravila ironicky, a nečekajíc odpovědi, kráčela dále.

Vavřena prudce vstal, než Elis zachytila jej za ruku a Lenka, prve sklopivši oči před jedovatým pohledem paní Rollerové, prosebně vzhledla k rozhorlenému mladíkovi.

„Zasloužila by, abych jí řádně odpověděl, té klepně. Mysliť si, že je pořád paní pulmistrovou, že může dosud tak mistrovat a poroučet, jako to chodívalo za času nebožtíka muže!“

„Ale vždyť ji znáte, pane Vavřeno, vymstí se vám,“

chlácholila Elis.

„Baže znám! Obchází všude a sbírá klepy. A vy ji také znáte, tu Češku-Němkyni, o které jste mi vypravovala, že nebožce Rettigové mnoho na příkoř činila.“

„Ale tu panna Lenka —,“ vpadla slečna Elis do řeči.

„Ach ano, k paní aktuárové také dochází,“ dodal mírněji student. Napadlo mu, že to dobré děvče zas utrpí.

„Chodívá k nám a znám ji také podle řeči. Ale nechť si přijde a žaluje. Já už to snesu.“ Lenka se usmála. „Ale nevím, jak vy!“ Pohled, který na Vavřenu upřela, dopověděl. „Teď však musím jít.“

„My vás doprovodíme,“ a Elis vstala.

Vavřena, jakoby náhodou se obrátiv, hleděl ke starému stromu. Náhle zvolal:

„Hle, panno Lenko, teď ten ptáček vyletěl!“

„Vzpomněla jsem prve, přijde-li vichr nebo bouřka, že by to jeho hnízdečko snadno mohly srazit.“

„Vyčkáme a já vám za nějaký den povím, co na tom krásném místečku nového.“

„Ó, to budete mít se mnou práce! Přes ten ‚Mostek‘, který jste mi zapůjčil, také dobře nemohu. Mnohému jsem nerozuměla. Těžko být filozofkou.“

„S radostí vám ruku podám. Ale dnes přinesl jsem —“

„Dnes mi půjčíte, jak jste pravil, – tedy jste nezapomněl.“

Vavřena vyňal z náprsní kapsy malou, tenkou knížku. „Tu se podívejte a já zatím přivedu Fricka.“ Odkvapil. Děvče zvědavě nahlédlo na první stránku.

 
Byl pozdní večer – první máj —
večerní máj – byl lásky čas —
 

stálo na prvních řádcích.