Kitabı oku: «Filosofská historie», sayfa 4

VI

Nedošínský háj zvučel hudbou, zpěvem, smíchem, veselým hovorem a křikem. Nejvíce lidí skupilo se u tančírny, pak v dolejší části u restaurace. Než po všech cestičkách, i odlehlejších, bylo viděti procházející se, nejvíce mladé.

V tichém zákoutí, hluboko v háji kráčel zvolna, jak na filozofa se sluší, Špína všecek zadumaný. Měl na sobě černý frak po nebožtíkovi strýci, který byl na dnešek tak cídil a připravoval; na filozofské hlavě trčel dosti slušný kastor. Mladý muž bojoval se svou neodhodlaností a bázlivostí. Viděl prve Márinku v kole krásnou, zářící, a oheň jeho srdce rozplápolal se žíravým plamenem.

Chtěl také té rozkoše užít, aby ji mohl v tanci přivinouti, než poněvadž byl nejistým v tanci, rozpakoval se, až najednou z kola zmizela a darmo se po ní ohlížel. Pátraje po ní, umiňoval si, že ji přece provede, a kdyby stůj co stůj! Přemýšlel, jak ji osloví, jak ji o taneček poprosí, nahýbal se, zkoušel se v komplimentu, vtom se vzpřímil, jako by jiskra tělem mu proběhla.

Za houštinou ozvaly se ztlumené hlasy. Naslouchal.

„Vyhrál jsem kytičku, takovou jako ta na schodech, víte?“

„Tu máte kytičku.“

„A tu —“

Více neslyšel; než viděl, sám nejsa viděn, jak Frybort k Márince se sklání a ji líbá. A ona se nebrání, nekřičí!

Šťastní milenci v šepotu a líbání kráčeli dále. Jako ohromený stál Špína a upřeně hleděl na místo, kde ten úlisník to děvče jako jahodu svěží tak směle líbal. Procitnuv z ustrnutí, loudal se odtud, maje hlavu více skloněnou, více zamračenou, než by se na filozofa slušelo a patřilo.

Paní Rollerová, vdova po bývalém purkmistru, přísnější a mocnější než sám „pulmistr“, domnívala se, že dosud moc v její rukou, a nevzdala se proto úřadu svého cenzorského. Nic nezatajeno před jejím bystrým zrakem, vše stíhala svou ostrou i zlou kritikou. Zbrousivši háj, zastavila se u paní aktuárové, s kterou ihned zapředla důležitý hovor.

Lottynka tančila i nestála téměř ani chvilenku. Nicméně byla nespokojena. Zklamalať se ve svém očekávání. Vavřena, ten sličný, rázný student, vzbudil v ní náklonnost, o níž se domnívala, že to láska. Přála mu a lichotilo jí, že k ní povždy zvláště pozorně se choval. A mladý filozof choval se jinak lhostejně, ba nevšímavě k dámám. Bylo by jí tak zalahodilo, kdyby se mohla pochlubiti, že ten chladný mladík před ní se pokořil a o lásku prosil. A na to právě dnes se těšila. Za dnešní slavnosti mělo se přání její vyplnit, a proto se jí dočkati nemohla.

A jak byla zklamána!

Vavřena je sice uvítal, ale zanedlouho odešel a nevracel se, jako by jí tu ani nebylo. A což neslýchaného!

Nepřišel ani včas na čtverylku, na kterou se s ní zadal. To už nebyla náhoda, to bylo zúmyslně jednáno. Byla hluboce uražena.

Náklonnost její k Vavřenovi rázem byla tatam a zraněná samolibost zavládla.

Ó, již si ho nevšimne, toho hrdého filozofa. Ať ucítí.

Než pořád ještě čekala, že bude žadoniti; on se však jen omluvil, odešel a nevrací se. Snad jej to bolí, snad se neodvažuje —

Šla ze sálu k matince všecka od tance rozehřátá. Právě odcházela od paní aktuárové Rollerka.

„Pojď, Lotty, komm, komm, mein liebes Kind! Bedenke nur! Die Leny!“

„Co se stalo?“

Uslyšela, co paní pulmistrová matince pověděla. Lotty hněvem se zarděla, zkřivila pyšně pěkné své rty a pohrdlivě se zasmála.

„Ah, tu je,“ zvolala náhle Roubínková, spatřivši blížící se Lenku.

„Gratuluju, gratuluju!“ oslovila ousměšně Lotty svou příbuznou.

„Vida, tichá vodička!“ dodala máti a jízlivý zrak stihl Lenku, kteráž stála klidně, neodpovídajíc, jako na všecko připravena.

Čekala smích, bouři, všecko protivné; mnohé již v domě strýcově snesla a příštího se nestrachovala. Ba uvnitř zajásala, vždyť ona vlastně zvítězila. Nechť se děje cokoliv, není již sama, opuštěná. Září jí tolik teplého světla, že nelekala se bezcitného, ledového ousměšku.

To byly majáles!

Den se již nachyloval k západu. Poslední paprsky zářily hájem, z travnaté půdy po kmenech ke stinným korunám. Dosud neochablo veselí. Hudba téměř nepřetržitě hrála, smích a žert nemdlely, zpěv rozjařených studentů zavzníval veseleji a hlučněji.

Dole v háji byl jich houfec rozložen. Někteří z nich seděli na hrubě tesaných lavičkách, jiní v trávě pod stromy a každý z nich často a důkladně nahýbal džbánek k ústům. Zpívali, smáli se a vtipkovali. Jen Špína z nich byl zamlklý. Seděl na kraji lavičky, opíraje spánky do dlaní. Kastorový klobouk seděl mu v týle, dlouhé šosy, jako vlašťovčí křídla, visely mdle, jako zlomená peruť přes lavičku.

„Tys nějaký zoufalý, Špíno! Co je ti?“ volal jeden ze studentů.

„Nech mne!“ odtušil mrzutě dlouhý filozof a chopiv se džbánku pil dlouhým douškem.

„Kde je Zelenka, toho jsem tu ještě neviděl!“ ptal se opět první. A jiný mu za Špínu odpověděl:

„To víš, ten tu není, ten doma dře, baba. Bojí se výslechu, je příliš opatrný.“

„Jestřáb! Jestřáb!“ zvolal náhle jiný a ukazoval džbánkem na Rollerku, která majíc na levé ruce váček opodál vyzvídavě kráčela.

Všichni se dali do smíchu.

„Vivat commissarius!“

„Vivat doctissima!“

„Vivat Xantippe!“

Studenti připíjeli „paní komisarovi, veleučené“, neboť paní Rollerová chodívala co rok na veřejnou zkoušku filozofskou, kdež vedle učených pánů přísedících a pozvaných sedala, s autorem v ruce.

Rozumí se, že zkoušení z toho měli malé potěšení, poněvadž Rollerka neřídila se starým pravidlem, aby to, co ve škole připraveno, se tam snědlo. Zanedlouho po zkoušce věděly i báby na podsíni prodávající, který z filozofů propadl.

Zdálo se, že paní pulmistrová porozuměla, komu ty hlučné přípitky svědčí.

Zastavivši se nedaleko, hleděla na hlučné a rozjařené studenty svým pichlavým zrakem.

„Vivat Horatius Flaccus!“ vzkřikl náhle jeden z nich a druhý hlasem daleko znějícím dodal:

„Ale ten vzhůru nohama!“

Hlučný, bujný smích byl odpovědí a džbánky zacvakaly poznovu.

Rollerku jako by sršeň bodla. Obrátivši se, kvapně pospíchala odtud.

To jméno římského básníka ji vypudilo. Dalť jí minule páter German, když byla opět zkouškám přítomna, jako všem hostům autora. U ní však dopustil se té výjimky, že knihu obrátil, a tak paní pulmistrová za celou zkoušku měla před sebou zpěvného Horatia „vzhůru nohama“.

To bylo studentům nemalým zadostiučiněním. A nyní ještě příhoda ta nanovo je rozveselila. Jen Špína měl mysl zaraženou, ale pil.

A čím více pil, tím hlouběji do týla sedal mu již naježený kastor, tím více rozmrzelost mizela z jeho tváře, a v očích jeho obrážela se hluboká elegie.

Srdce mu měklo; časem obracel se po svém sousedu, krajanu.

Pak zase pil a sklonil svou tvář hlouběji do dlaní. „Špíno, ty mi chceš něco říci,“ domlouval se krajan, co zatím kolegové zpívali, smáli se a žertovali. „Řekl bych ti,“ odtušil stísněným hlasem Špína. „No tak mi důvěřuj.“

„Ale tady ne.“

„Tak pojď stranou.“

Špína vstav, šel klátivým krokem za svým krajanem, až stanuli opodál pod starým dubem. Druhové hleděli za nimi. Krajan Špínův na ně mrkl a porozuměli.

„Přebral —“

„Tak mluv, co je ti, tys nějak smutný.“

„Víš – víš —,“ mluvil přervaně Špína. „Ale ty se mně vysměješ. Všichni mne opustili, nikoho nemám – sám —,“ tu hlas selhal, hrdlo se mu stáhlo a dal se do pláče.

„Vidíš – nikoho – jsem sirotek – víš,“ a dlouhý ten filozof plakal jako opuštěné děcko.

Krajan mu domlouval, aby pláče nechal a se svěřil.

„Ono se ti řekne – tobě – ale víš, jak sám a sám, ubohý sirotek —“

Kolega se zasmál.

„Pořád vedeš jednu, takový velký sirotek, jako jsi ty! Nech toho a svěř se mi, co chceš.“

„Vždyť jsem to věděl, že se mi vysměješ! Každý se mně vysměje – co je —,“ a vzlykot opět přerušil mu řeč. Sklesnuv na obrostlý kořen starého stromu pohroužil hlavu, pláčem se potřásající, do dlaní.

Krajan chvilenku nad ním stál a domlouval, ale pak vida, že je důvěry zbaven, odešel k veselým druhům, kteří se kol něho shrnuli a vyptávali se, co se Špínovi přihodilo.

„Vím tolik jako vy. Pil z dišperace, a jak je trochu stříknutý, rozpláče se a nevěří nikomu.“

„Vtělená elegie!“

„Ale my – gaudeamus!“

„Gaudeamus!“ vzkřikli všichni a džbánky jen rachotily a cvakaly.

Slunce zapadlo za háj; dav výletníků řídl a na cestách vedoucích do Litomyšle bylo zase živo.

Byly to většinou měšťanské rodiny, které tudy se ubíraly, aby před nocí domov stihly. Mladším pak, zvláště studentům, nechtělo se dlouho z té stinné klenby hájové, kde se tak výborně vyráželi.

Hudba dosud hrála a z různých míst zaznívaly veselé, studentské písně.

Slečna Elis byla by již také odešla, než panna Márinka, Frybort i Vavřena tolik ji prosili, že nemohla odříci. Usedla stranou, čekajíc a přemýšlejíc.

S Lenkou nemohla již promluviti.

Po oné nemilé příhodě čtverylkové přišel Vavřena opět ke slečně Lottynce a její paní mateři, než u obou marně se namáhal.

Kdyby nebylo Rollerky, minula by zajisté ta přeháňka zlého rozmaru; ale když paní aktuárová uslyšela, jak ten jejich instruktor, jehož svatou povinností bylo, aby přece si jich jak náleží všímal a k nim pozorný byl, s tou tvrdohlavou Lenkou, jak jí říkala, téměř sám seděl a s ní se bavil a tak ji před nimi vyznamenával, nemohla odpustit a hrubé porušení slušnosti a galantnosti, jak se domnívala, jen tak přehlédnouti. Její Lotty, ta nejhezčí a nejbohatší, musela ustoupiti takovému venkovskému děvčeti! Vavřena hluboko klesl před očima Roubínkové. Domýšlela se do něho jinších věcí, lepšího vkusu a volby.

Lottynka šla s ním přece ještě do kola, když ji potom o taneček poprosil, ale byla málomluvná a odbývala filozofa, jenž hovor s ní zaváděl, velmi stručně.

A náhle umlkl. To ji také zlobilo. Chtěla jej vytrestati, přála si, aby prosil a se domlouval; ale ten hrdý student mlčel nyní, jako by se hněval a byl uražen.

Jindy chodívala paní Roubínková s průvodem za večera domů, dnes chystala se, sotvaže slunce za háj se sklánělo, na zpáteční cestu. Vavřena, aby povinnosti své dostál, nabídl se, že je sprovodí, jmenovitě že Fricka domů povede. Mínilť, že se potom ještě do háje navrátí.

„Fricka povede Lenka a nechceme jich vytrhovat ze zábavy,“ odbyla jej paní.

Uklonil se a poslední jeho pohled utkvěl na tváři Lenčině. Byla klidná, jasná jako jarní krajina kol a z očí zasvitlo mu světlo štěstí, důvěry a odhodlanosti. – Šero se rozložilo v nedošínském háji. Ostrostřelecká kapela sestoupila z taneční síně dolů do háje k restauraci. Zpěv, výskot a smích ani teď neumlkly a vesele jako spoledne řadili se filozofové v šik, aby se dali na zpáteční pochod.

Hlučný a veselý pluk jejich nebyl ovšem tak četný jako ráno, nebo nejeden opustil řadu, aby konal službu rytířskou a ramenem svým podporoval milou dívčici cestou do Litomyšle.

V poslední řadě kráčel klátivým krokem Špína po boku svého krajana, který jej vzal ve svou ochranu. Dlouhý sirotek se již vyplakal, ale nezbavil se dočista svého zármutku a opičky.

Opodál za legií studentskou, vesele zpívající, kráčel dav věrných městských výletníků, mezi nimi slečna Elis, již Vavřena vedl, a Márinka, kterouž svěřila péči a lásce páně Frybortově.

Pozdním večerem rozlehla se městem muzika naposled. Pochod dozněl, výletníci se rozcházeli. Měli načas, nebo když k městu docházeli, zatáhlo se nebe mračny a strojilo se na déšť.

Když slečna Elis se svými filozofy domů se vrátila, odevzdavši předtím svěřenou sobě, všecku blaženou pannu Márinku domácí paní, seděl Zelenka u stolu a pilně studoval.

„Ale, pane Zelenko, toho jste si měl přece dopřát a nebýt z jiných,“ vytrhla jej stravovatelka, spokojená s dnešní slavností.

„Není času, slečno Elis. Až jednou něčím budu, pak si už dopřeju,“ odvětil hubený student.

„Chlebaři! Pak zahodíš zase knihy a do smrti se na žádnou nepodíváš,“ mínil Frybort, jenž ukládal kytici fialek do sklenky plné čerstvé vody.

Dlouho ještě seděli Frybort a Vavřena se slečnou v pokoji, rozmlouvajíce o dnešním dnu.

Byli všichni spokojeni. Jen starostlivá Elis vrhla za hovoru několik stínů: co bude v koleji a co u aktuárů? Ale mladíci se nelekali.

Špína upadl v hluboký spánek a zapomněl na to, že je sirotek a že v háji něco hrozného byl spatřil.

Nastala májová noc.

Ve své komůrce seděla u malého stolku poloodstrojená Lenka při svíčce vrhající světlo na malou, rozevřenou knížku. V domě hluboký klid, všickni už spali. Mladá dívka majíc ruce volně na stolku upřeny, hleděla snivě před sebe. A zase naklonila se po chvíli a četla:

 
Je pozdní večer, první máj —
večerní máj, je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas —
 

Znova se vytrhla. Venku zašumělo. Přistoupila k oknu, hleděla ven, pak zhasivši světlo, otevřela. Bylo vlažno, příjemně; z tmavých nebes řinul se první májový déšť a šuměl mile v kvetoucích korunách stromů před oknem stojících.

A jako všecky květiny a stromy tou tichou vlažičkou okřívaly, volnilo se jí v duši. Naklonila se ven, naslouchala jímavému šumění. Zapomněla na své nevolné postavení a svou odvislost. Duše její hroužila se ve sladké sny první, šťastné lásky.

Bylo jí blaze. Vzpomínala na krásnou hodinu sotva uprchlou. Stanula v šerém háji u starého nahnutého stromu. Co asi ten ptáček, ten svědek blažené chvíle, nyní dělá?

Vzpomene-li také on na něj? —

Tou dobou již Márinka sladce spala. Neslyšela deště, jenž na okna jejího pokojíku bubnoval. Bylať zase v háji, kdež splácela Frybortovi svou ztracenou sázku.

VII

Nastal nový den a s ním obyčejný život. Na vížce gymnazijní odzvoněno, studenti se scházeli plným počtem do koleje jako jindy. Opojení radostné, nadšení zmizelo a střízlivé uvažování zavládlo.

Profesor náboženství opět nepřišel do koleje. Vzpomněli na slova přísného rektora, že profesor dotud nepřijde, dokud mu nebude učiněno zadost. Rokovali

o tom co činiti. Prve však, nežli se dohodli, voláni jsou někteří k rektorovi, a mezi nimi Frybort a Vavřena.

Nastalo to, co každý očekával a čeho se slečna Elis strachovala, přísný výslech pro onu bouři a pro majáles. Tyto věci ve Venkovském městě se neutajily, a přišly ve všeobecnou známost. Všecka Litomyšl přála filozofům a nejedna dívka se zalekla slyšíc, že by mnozí i vyloučením mohli býti potrestáni.

Fryborta už ty výslechy začínaly mrzeti, ne že by se bál, ale že doma slyšel slečnu Elis skoro neustále bědovati, že Márinčina jasná tvář se také zasmušila.

Vavřena byl klidný jako jindy, vymlouval vše starostlivé stravovatelce; ale když nic nezmohl, mlčel. Zelenka vyučoval, studoval, pojídal k večeři chléb a ovocnou kaši jako jindy. Než na jeho předčasně uvadlé tváři zračilo se teď jakési tajné uspokojení.

Špínovi jako by do výslechu nic nebylo. Seděl u otevřené knihy, kouřil, a maje líce zamračeno, zamyšleně hleděl před se.

Slečna Elis domnívajíc se, že snad se pro ty výslechy a nastávající trest kormoutí, přistoupila k němu vloživši jemně ruku svou jemu na rameno, začala jej těšit.

Ale než domluvila, obrátil se Špína a hlubokým svým hlasem zahučel:

„Jen kdyby to už bylo! Byl bych rád, kdyby mne vyhnali.“

Elis strnula. To by tak bylo, aby někdo z jejího bytu vyloučením byl potrestán!

Čtyřicet sedm filozofů bydlelo u ní, všickni byli povždy mezi prvními, jsou už velkými pány a teď! Čest jejího bytu byla by tatam!

Strachovala se víc než sami studenti. Že prý všecka Litomyšl byla na jejich straně – Přece ne. Kdyby všichni, zajisté ne paní Rollerová a rodina páně aktuárova.

Hned ráno druhého dne po slavnosti májové jala se paní Roubínková manželu svému, v „obrštu“ si hovějícímu, vyprávěti, jaké ty letošní majáles byly; začala velmi obšírně a zrovna nespravedlivě o tom vykládat, jak jejich pan instruktor ji a zvláště Lottynku urazil a neslušně se choval.

Dotkla se tím velmi citlivě pana aktuára. Referát svůj stupňujíc došla až k tomu, jak Lenka sama se po háji procházela, jak se s instruktorem bavila.

Aktuár dnes už několikráte hlavu svou od Herodesa krále odvrátil a byl by počal úředně vyslýchati, kdyby nebyla nastala hodina, které musel do kanceláře.

Když pak o polednách přišel domů a se naobědval, začala Roubínková znovu, dokládajíc se svědectvím paní půlmistrové Rollerové. Lenka byla v kuchyni. Dobře však tušila, že se o ní jedná. Bylť pan strýček za oběda několikráte na ni svůj chladný, ledový zrak obrátil, a tomu rozuměla.

Nelekala se, na všecko připravená, než zarazila se přece, když na Vavřenu pomyslila.

Ten přišel odpoledne v obyčejnou hodinu Fricka vyučovat. Paní aktuárová chladně jej přivítala, Lotty jako by ho neviděla. Darmo se po Lence ohlížel. Jistě jí teta nějakou práci vykázala tak, aby nemohla přijíti do pokoje. Když odcházel do pokoje, potkal na chodbě Rollerku.

Radostně a velmi sladce uvítala ji paní aktuárová a zdržovala milou návštěvu tak dlouho, až aktuár přišel z kanceláře domů.

Všecko se vymklo z koleje.

Co byl od své manželky slyšel, to dotvrdila a dovršila paní purkmistrová, jež mimo jiné dodala, že Lenka se přátelí s tou slečnou Elis, která je taková vlastenka, která by všecko ráda na rub obrátila; na doklad toho uvedla, že Elis byla velmi dobrou přítelkyní nebožky Rettigové, co chtěla celou Litomyšl zvlastenčiti.

Když Rollerka odešla, nesvlekl aktuár svůj úřední kabát, ale vyšel ven přímo do Lenčiny komůrky.

Nedaleko okna seděla jeho neť šijíc, jak jí teta přikázala.

Děvče bylo překvapeno, poněvadž strýc sem nikdy nepřicházel. Stanul uprostřed a hleděl upřeně na Lenku. Vážně, přísně začal jako v kanceláři. Vyptával se na včerejší den, na Vavřenu a slečnu Elis.

Lenka odpovídala pevně a pravdivě, nezapírajíc, že s nimi mluvila. Již strýc umlkl a zdálo se, že je po výslechu; vtom upřel svůj zrak na stolek.

„Co to máš pod šitím?“

Lenka se zarazila a mlčela.

„Podej sem.“

Nebylo zbytí.

Roubínek vzav malou knížku, pohledl na ni zběžně. Když poznal, že je českým jazykem psána, ptal se, od koho ji má.

„Je má,“ bezděky zalhala Lenka, chtějíc ušetřiti Vavřenu.

„Ah, tak ty přijímáš prezenty?“ a strýc ukázal na vnitřek desky, kdež instruktor jeho synáčka byl podepsán. Dívka se zarděla a mlčela.

Bylo již pozdě chybu napraviti. Nepromluviv už ani slova, odešel aktuár vážným krokem, nesa s sebou zabavenou knížku.

Večer si dal Roubínek mimo obyčej rozsvítit svíci, a usednuv ke stolu ve svém květovaném „obrštu“, rozevřel corpus delicti a jal se čísti.

Ubohý Mácha!

Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho Máj a nyní soudil jej poznovu aktuár Roubínek.

Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu.

Manželka i dcera již ulehly, v domě nastalo ticho. Roubínek drže v kostnaté pravici knížku, četl a četl, patrně s velkým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nadto byla tato v „rajmech“, jak aktuár říkal.

Úchvatné verše Máchovy hrozně málo naň působily. Tvář úředníkova se neměnila a po chvíli jej čtení namáhalo.

Ustal na okamžik, ale pak chtěje povinnosti své dosti učinit a knížku jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem.

Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovat. Oči jeho však přebíhaly ještě verše, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl – Již hledí jen na jedno místo, oči přimhuřuje, zavírají se; teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a blaženě klímá. Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verše:

 
Je pozdní večer – druhý máj —
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas.
 

Roubínku, Roubínku!

Pan aktuár vstal dle všeho levou nohou z postele. Byl mrzut. Snad příčinou toho byly ošklivé sny, jaké jej téměř po celou noc soužily. Arest, řetězy, policajti daleko větší a hroznější než Kmoníček, šibenice, kostlivci, to všecko se mu pletlo v zmateném snu, z něhož div se nepropotil hrůzou a zděšením.

A to všecko ta knížka, ty „rajmy“!

Takové neznabožské knihy čte jeho schovanka, takové jí půjčuje instruktor jeho syna! Dobře to tušil, že to takový vlastenec, novotář. Mrzut odešel do kanceláře.

Téhož dopoledne setkala se paní aktuárová s paní purkmistrovou Rollerovou a hodnou chvíli spolu rozmlouvaly. Rollerka vypravovala, že byla navštívit pátera rektora a tam že se všeho jak náleží dobře dověděla.

A než poledne minulo, byla jedna řeč, že nejhůře v tom jsou filozofové z bytu slečny Elis, z nichž dva aspoň budou vyhnáni.

Tuto novinu vypravovala Roubínková svému muži po obědě, když se mu při dýmce v mrzutosti jen poněkud ulehčilo.

Slečna Lotty sedíc u okna na pohodlné židli, škodolibě upírala své oči na Lenku, ubrus ze stolu skládající. Viděla, jak její sokyně sebou trhla a zbledla, jak ustrašeně k tetě vzhledla.

„Ten divně jednou skončí! Ještě tak mladý a už se drží novot a dělá proti představeným revoluci. Zaslouží si notně přísný trest,“ chladně pravil Roubínek a pustil vážně kotouč dýmu.

Lenka, předtím na okamžik jako strnulá, vztyčila nyní hlavu a kvapně odešla. Do duše urazila ji ta bezcitnost a obmezenost.

„Ta bude vyvádět!“ mínila Lotty, když sestřenka odešla.

„Ta bude ještě paličatější! Na, es wird sich zeigen!“

Od slečny Elis odešla paní domácí, když jí bezděky způsobila velkou starost. Povědělať Márinčina matka, co zaslechla o studentech, zvláště o Vavřenovi a Frybortovi.

Stará, suchoučká slečna seděla, teskně očekávajíc, až by někdo z pánů filozofů se vrátil.

Konečně zahřmotilo na schodech a do pokoje kvapně vstoupil veselý Hanák.

„Ach, pane Fryborte, že konečně jdete! Mám srdce jako jáhlu. Řekněte mně, co se děje? Odkud jdete?“

„Od výslechu.“

„A je pravda, že – vás – že budete musit pryč?“ Filozof se zasmál.

„To vyženou celou filozofii. Všichni za jednoho!“

„A což když se tak stane?“ Frybort zasmál se znova. „A vy se ještě smějete? Ta hanba!“

„Nic špatného jsem nevykonal. Bránili jsme starý zvyk.“

„Ale bude po studiích.“

„Co potřebuju vědět, abych byl řádným občanem, to vím, knihožrout by beztoho ze mne nebyl!“

„A Márinka?“

„Márinka? Ta mne má ráda a vezme si mne, budu-li sedlákem na Hané, tak jako kdybych byl nějakým advokátem!“

„Což vy, ale pan Vavřena! Co by ten dělal!“

„Však oni si to dobře rozmyslí, než takového výborného studenta vyženou a zkazí. Ostatně, páter German se ho zastane a koneckonců: ex moribus primam, cetera eminenter!“

Slečna majíc po tolik let filozofy, přiučila se těm latinským třídám na vysvědčeních a rozuměla dobře, co Frybort řekl:

„Kdyby to tak Pán Bůh dal! Je po výslechu?“

„Ano, zejtra snad již bude vyhlášen rozsudek.“

„A kde je pan Vavřena?“

„Šel do hodiny.“

Vavřena kráčeje po schodech k bytu aktuárovu, hleděl dychtivě před se a čekal, že Lenku uvidí. Ale chodba byla prázdna, dveře Lenčina pokojíku zavřeny. Již druhý den jí neviděl. Toužil ji spatřiti. Věděl, že to není náhodou, že aktuárka jí brání. Dnes bylo jako včera, ani matka, ani dcera si instruktora tak nevšimly, jako jindy.

Jediné bylo dnes kromobyčejné to, že pan aktuár už byl doma. Vavřena učil. Jindy přes tu chvíli přicházívala slečna Lotty pro to neb ono, teď se z prvního pokoje ani nehnula. Když bylo po hodině, aktuár sedě ve své lenošce a hledě na Herodesa krále, zastavil Vavřenu a mluvil k němu. Pověděl svým lhostejným, chladným způsobem, že je úředníkem, jenž musí býti pořádným, a že tedy pořádek také na jiných žádati musí. Pan instruktor však že si všímá příliš jiných věcí, co se naň nepatří, a že mu to bude ještě jednou škodit více než teď. Že by měl jen studovat, a ne si rebelie a zbytečného vlastenčení všímat a jiné kazit.

„Žižka a císař Josef byli také Čechové,“ tentokrát nedodal však „a ten kostel tu máme po nich na památku“, nýbrž: „a nečetli taky takové hloupé, neznabožské knihy, jakými mladým holkám rozum pletete. Nač holce kniha? Vařečka a ne lejstro! A pak chci, aby Fricek —“

„Pane aktuáre, račte mně laskavě zkrátka říci, co míníte.“

Aktuárův zrak opustil Herodesa krále a utkvěl na tom opovážlivém mladíkovi, což znamenalo, že Roubínek byl nemálo udiven a překvapen.

„Míním, že si jiného – instruktora – a tu máte za měsíc —“ Ukázal na stůl, kdež byl Vavřenův měsíční plat na květen vysázen.

Vavřena podotknuv, že si těch peněz ještě nezasloužil, poděkoval a odešel bez peněz.

Roubínková i dcera byly překvapeny. Domnívalyť se, že bude Vavřena ohromen, že bude se omlouvat, a on ukloniv se a hrdě vztýčiv hlavu, odešel.

„Ó, toho hrdopýška! Jak jsme se v něm zmýlili!“ zvolala aktuárová.

Od aktuárů nešel Vavřena přímo domů, ale volným krokem ubíral se z města ven, až se v nedošínském háji ocitl.

Než se v svém zamyšlení nadál, stanul nedaleko starého, nahrbeného stromu v hloubi hájové. Plížil se opět pod jeho korunou, a hleděl upřeně k mocné haluzi, k níž bylo hnízdečko jeho přilepeno.

Bylo celé, dobře zachovalé.

Pak zacházel dále, až na lavičku pod starým bukem se usadil; myšlenky jeho byly dosud u starého stromu, kde s Lenkou stál, kde ruku její tiskl.

Jak jí dá zprávu, kterou byl přislíbil, jak bude dále?

Slečna Elis i její studenti byli dávno po večeři, když Vavřena přišel. Zůstal v předním pokoji.

„Slečno, stalo se, co jste předpovídala.“

„Pustili vás?“ a polekaná vzhledla k mladému muži.

„Ano, ublíží mně to, ale nezabije. Než —“

„Rozumím, pane Vavřeno. Kdož ví, proč to je dobré, a věrnost vítězí!“ dodala významně.

„Ano, doufám, věřím, ale vy musíte býti se mnou.“

Elis podala mu svou drobnou ruku, kterou mladý filozof vděčně stiskl.