Kitabı oku: «Lucerna», sayfa 2

Výstup 10

Braha, předešlí.

Braha (ve dveřích mlýnice vzrušen). Pane otče, pane otče, je tu!

Mlynář. Kdo?

Braha. Vodní mužíček, hastrman.

Zajíček, Klásková. Hastrman!

Braha. Spustili jsme a všecko šlo jako když namydlí, vždyť jste viděl, a teď najednou se kolo zastavilo a stojí; a všecko na něm v pořádku, ale hastrman se za ním kmiť, červená čepička, zelený kabát a knoflíky se mu blýskaly jako zlato, já ho viděl, byl to on, vodní churota. Já jsem vám povídal, že se bude mstít za Haničku.

Klásková. Co, že taky obchází! Kvůli Haničce? Taky takový kocour?

Mlynář. Pojďte.

Braha. Vezměte provaz z lýčí.

Mlynář. Poženu ho i bez provazu (kvapně do mlýnice).

Braha (za ním).

Klásková (k Zajíčkovi). Pojďte se podívat. (Kvapně do mlýnice.)

Zajíček (jde za ní. u dveří se však zastaví, okamžik čeká. pak odběhne dveřmi na síň).

Jeviště okamžik prázdno.

Výstup 11

Hanička, pak bába.

Hanička (skrývajíc za zády starou lucernu, dřevěnou, dost velkou, stane ve dveřích ze síně, rozhlédne se, pak rychle vstoupí a postaví lucernu na stůl, prohlíží si ji. otevře dvířka, zavře, pojednou naslouchá, rychle postaví lucernu na lavičku ke kamnům, postaví se před ni, obrácená ku dveřím ze síně, odkudž vejde.)

Babička. Sama? A bez koření a bez kvítí? (Pohlédne na stěnu.) Áh, věneček.

Hanička. Koření je už na půdě na komůrce. Zanesla jsem je tam, dvéře byly otevřeny.

Babička. Proč nečekalas? Kdož ví, jak jsi to uložila.

Hanička. Ó dobře, můžete se podívat.

Babička. Teď už tam je šero.

Hanička. S lucernou tam nechcete?

Babička. Kdož by teď chodil s lucernou.

Hanička.. Já hned. Mám ráda lucernu.

Babička. Její světlo; to obveselí. Je smutná tma, je smutná noc, všemu dějů mátě. Ta má svou moc a svý právo.

Hanička (tišeji). Je královna duchů a ti jsou její služebníci.

Babička. Královna duchů a nikomu dobrá. Proto světlo obveselí, zvláště když člověk bloudí širým polem o podzimním večeru a když najednou proskočí tmou světylko, v lucerně na lišni, když vůz zahrkotá opuštěnou silnicí.

Hanička. A ještě veselejší je v zimě, když všecko zaváto, večer, když děvčata pospíchají na přástvu a na cestu si lucernami svítí, když pruhy světla se kmi tají po sněhu a po stromech a dlouhé stíny kolem poskakují a se honí, když všude smích.

Babička. Však smutné je to světylko, když je nesou před knězem cestou k nemocnému, když smrt už čeká.

Pomlka.

Hanička (pojednou). A já, babičko, mám ráda lucernu i ve dne, bez světla.

Babička. Hele, a proč ?

Hanička. Ó co jsem v lucerně všecko vídala, když stála přede mnou a její sklo, její stěny se leskly! To byl skleněný pokojíček, můj skleněný zámek. A v něm byla malá, krásná princezna a krásný princ, ty jsem viděla, a jeho dvořané tam byli, páni a paničky ve vyšívaných šatech, všecko se na nich třpytilo zlatem a drahými kameny, všecko jen svítilo v tom skleněném paláci. (Ustupuje pozpátku ke kamnům.) A dnes jsem v něm byla zas. Stál v háji, v samém kvítí. Kolem něho houšť černobýlu, zlatá divizna a modrý jedhoj, plícník, pivoňka a divné koření. Všecko kolem vonělo rmenem, mateří douškou a skleněný zámeček stál v tom sám a sám, opuštěný zaprášený.

Babička (hledí na ni tázavě). Skleněný zámeček?

Hanička. Na půdě, na komůrce, babičko, tuhle, (vezme lucernu, jde s ní k babičce). Tu je. (Zdvihne ji proti oknu, v němž hoří červánky.) Hle, rozsvítili, vidíte, princ přišel za princeznou.

Babička. Dítě, cos to udělala?

Hanička. (divíc se). Co.

Babička. To je ta lucerna. – Viděl ji Libor, ví o tom? Viděl tě?

Hanička. Neví nic, neviděl mne. Což by ji nerad viděl? Ah, proto stála schovaná v koření a zahrabaná v kvítí.

Babička. Aby mu ani na oči nepřišla. Nemělas jí snášet.

Hanička. Proč? Co by ta lucerna.

Babička. Jen trochu skla a dříví a přece je těžkým břemenem na našem starém mlýnu. Ve vsi a všude a po panství vzdychají v poddanství a všechny tlačí hrozná můra, robota. Jen náš mlýn byl a je od nepaměti svobodný. Ale za Liborova děda, kdož ví jak, ale jistě neprávem, mu té svobody vrchnost přece uštípla. Děd i nebožtík můj muž nadarmo se bránili, aby se sprostili toho břemena.

Hanička. Jakého břemena?

Babička. Takovouhle povinnost nám ukovali: Když vrchnosti tohoto panství se zalíbí, když si usmyslí, že půjde tady od mlýna do starého lesa za vodou na zámeček u jezírka, ať o honu, neb v kterýkoliv čas, ba v pravé poledne, ať o samé půlnoci, pokaždé jí musí odtud ze mlýna posvítit.

Hanička. Kdo – A touhle lucernou?

Babička. Touhle lucernou a sám hospodář. Tu musí nést před pány, ač je na svém lánu jako zeman, a musí jít třeba s robotníky ze vsi. Svítit musí pánům až za živý mezník, za starou lípu, v palouku u lesa, tam, co někdy za dávných časů kostel stával.

Hanička (zahledí se na lucernu). Ah, ta lucerna ošklivá – (pojednou). A babičko, pod tou starou lipou je prý poklad.

Babicky Vzácný poklad, drahá koruna. (Zasmuší se.) Pro ni snad se pánům teď i staré lípy zachtělo. Dědovi brali svobodu, vnukovi chtějí vzít majetek i právo.

Hanička (s důvěrou). Libor se nedá.

Výstup 12

Klásek, předešlé.

Klásek (má klarinet pod paždí). Dej pán bůh – (Stanuv ohlíží se.)

Hanička (rychle odnáší lucernu a postaví ji na lavičce u kamen). Klásku, hledáte někoho?

Klásek. I pana spomocníka. Myslel jsem, že tu je. Řek’, abych doběh’ na zámek přeptat se.

Hanička. Byl tu, ale už odešel.

Klásek. Tak to půjdu za ním. (Obrátí se.)

Babička. A vás tu žena hledala.

Klásek (se lekne, stane.) Mne?

Babička. A nějak zle. Viděla jsem ji od srubu a už venku se po vás zlostně sháněla.

Klásek. A to snad ne, i bože ne, co by se zlobila, to ona se nezlobí! To já mám tuze hodnou ženu. Patnáct let, a kdepak, víc, jsme spolu a ještě jsme se nezlobili.

Výstup 13

Klásková, hned za ní mlynář, Braha, předešlí.

Klásková (stane nepozorovaně ve dveřích mlýnice).

Klásek. To když já řeknu: mámo, teče voda nahoru, ona přisvědčí: teče, táto, teče. To je u nás táto, mámo pořád, to kdybych já řek’.

Klásková (hněvivě vyrazí). Co – co – Co kdybys řek’, ty votipero.

Klásek (schová rychle klarinet pod kabát).

Klásková. Tak co bys řek’, tak řekni, řekni ty, kocoure roztoulaný, jen řekni, kdes byl, kdes brousil, obcházel. A co tu chceš, tady, co, co.

Klásek. Ale Kačenko, vždyť já byl u spomocníka, u Zajíčka a pak na zámku.

Klásková. U Zemánkové, viď, viď.

Klásek. Na zámku, manželko, můj klenote, nikde jinde. Ze školy rovnou tam a zase rovnou do školy a ze školy rovnou sem: na pravo, na levo ani krok, na pravo, na levo ani oka mžiknutí.

Klásková. A sem, proč sem.

Klásek. Za spomocníkem a taky – taky pro to mletí.

Klásková. To bude až doma.

Mlynář. Ale, Klásková, to spíš člověk skrotí hastrmana nežli vás. (K babičce.) Byl tu před chvílí, kolo zarazil, obcházel.

Hanička. Zas!

Babička. Viděli jste ho?

Braha Já a dobře.

Výstup 14

Zajíček, předešlí.

Zajíček (ku Kláskovi). Tu je!

Hanička (odnese nepozorovaně lucernu v pravo do komory a hned se zase vrátí).

Klásek. Honíme se.

Zajíček (k mlynáři). Pane otče, jde k vám návštěva.

Mlynář (s úsměvem). Snad ne zas mušketýr?

Zajíček. O ne. Sám pan vrchní. Došel jsem ho, pěkně pozdravím, chci dál, a tu on, pan vrchní: » Počkal, učitelský, kam jde.« Řku: »S dovolením, prosím, do mlýna.«

Mlynář (s úsměvem). A on na to: (dělá po vrchním) Do mlejna? Co tam chce učitelský; mletí nemá, tak co on s mlynářem. To je takový rabulist. Co, Zajíčku, tak to řek’.

Zajíček (překvapen). Na mou pravdu. Jak to víte, pane otče.

Výstup 15

Vrchní, předešlí.

Vrchní (stane u dveří, rozhlíží se).

Zajíček (jej úzkostně pozoruje a ustupuje do pozadí ku dveřím).

Vrchní. Byl tu mušketýr?

Mlynář. Byl a vyřídil.

Vrchní. A co vy.

Mlynář. To mušketýr snad také vyřídil.

Vrchní. Jestliže dobře vyřídil, byla by to od vás, mlynáři, rebelie. Co by řekli nahoře! Teď opakuju já, já vrchní, a poroučím, že na uvítanou Její Jasnosti vyjedete rejtharsky, a že vinšem uvítáte.

Mlynář (vpadne). Nepojedu a vinšem vítat, to teprve ne. Za to, že chcete mou starou lípu porazit a půdu její vzít, za to, že musím bránit svůj majetek a starodávné právo, za to měl bych.

Vrchní (vpadne). Právo! Právo! A starodávné právo! Právě, že je tak starodávné, proto už nic neplatí. A ostatek, právo, neprávo; shora mně přikázali a dost. A já bych vám radil, abyste nechal soudů, abyste se poddal, nebo co zmůžete, co pořídíte? Jen poddat se, a na to, co jmenujete svým právem, zapomenout.

Mlynář. Zapomenout? Na vlastní, staré, dobré právo zapomenout? Kdo zapomene ran, kterými jej ponížili, zůstává bitým psem, a kdo zapomene na své právo, ať je sluhou, ať otrokem! A vy, kdybyste nebyl zapomněl, z čeho jste pošel, že i vy jste naší krve

Vrchní. Mlčet! Jaká troufalost! Pamatujte si, že plním svou povinnost a dost. Tedy nepojedete?

Mlynář. Ne.

Vrchní. Nebudete vítat?

Mynář. Ne.

Vrchní. Ale tu ta holčina půjde za družici. Tady se nemůžete ohánět žádným právem. Je sirotek a patří vrchnosti.

Mlynář. Ale není z tohoto panství.

Braha. To není, ne. Já ji našel, já ji sem přivedl. Všude nás odbývali, jen tady ve mlýně se smilovali a přijali sirotka, ubohé dítě, jako za své,

Vrchní. Ale proto není jejich. (K Haničce.) Vystrojíš se a přijdeš.

Hanička. Ó, to se načekáte!

Mlynář. A kdyby i chtěla jít, nenechal bych ji.

Vrchní. Furiante! Nehrej si na zemana. A jsi přece poddaný a máš povinnost. A abys nezapomněl (velitelsky, přísně) lucernu dolů a ven s ní nade dvéře.

Počíná prosvitat od měsíce.

Mlynář. Rozbiju ji.

Zajíček (se lekne a vyklouzne dveřmi na síň).

Klásek (jenž to zpozoroval, ohlédne se po ženě a vyběhne tiše za Zajíčkem).

Klásková (sledujíc spor, hned si toho nevšimne).

Vrchní. Ale ne svou povinnost. To by vrchnost sama musila rozbít lucernu a, haha, to se načekáte. (Zhurta.) Lucernu ven nade dvéře!

Mlynář. Až tu bude vrchnost. Dříve ne!

Vrchní. To bude brzo. A brzo také uslyšíte víc. (Odejde.)

Klásková. Tohle je krkavec, pane otče. Takový tuhle na mého (obrátí se po muži) ah – i ten! No počkej! (Rychle odejde.)

Výstup 16

Mlynář, babička, Braha, Hanička.

Braha. Zámecká churota, ze mhy upletená, v příkopě nicoty vyválená.

Babička, Co teď?

Mlynář. Bránit se,

Babička. A ještě ten hastrman.

Braha. Dnes budu ponocovat já a odváží-li se ta churota zelená! – (Odejde do mlýnice.)

Výstup 17

Mlynář, babička, Hanička.

Mlynář (s úsměvem). Nebojíš se, Haničko?

Hanička (důvěrně). Nebojím.

Babička (stále zamyšlená). Vodní panáček pokoje nedá. Divný strach mne obchází jako někde v lese na smutném místě. (Okamžik přemýšlí, až se rozhodne.) Pro všechno přinesu Brahovi Černobýlu.

Mlynář. Není snad potřeba. Mám tu (ukáže na almarku nad stolem) provaz z lýčí.

Babička. Ten bude dobrý tu, ale do mlýnice černobýl. (Odejde do mlýnice.).

Výstup 18

Hanička, mlynář, pak vodník Míchal.

Hanička. Co se babička tak leká.

Mlynář. A dnes zrovna nebude, myslím, potřeba ani Černobýlu ani lyčáku. (Za řeči uklidil inkoust a péro do koutnice a chce odnést kroniku. Jak ji zavírá, postřehne proutky mateří doušky. Rychle položí kroniku zase na stůl a skloní se k ní.)

Hanička (vedle něho).

Vodník Míchal (stane nepozorován u otevřeného okna. pak sedí pojednou na okně hledě dychtivě po Haničce).

Mlynář (obraceje listy v kronice). Ah! Mateřídouška. Tu proutek, tu proutky, a tu a tu – Haničko.

Hanička. Teď už víš, kam jsem uschovala mateřídoušku. Dýchne na tě z kroniky, zavoní.

Mlynář. A v té vůni si vzpomenu na tebe, ty má mateřídouško. (Jak jsou nachýleni nad knihou, vloží jí ruku na rameno.) Nedám tě, ani dotknout se tě nesmějí.

Míchal (z hluboká vzdychne).

Hanička (se ohlédne a slabé vykřikne).

Mlynář. Ty! I ty zlejduchu! (Rozpřáhne se, jakoby chtěl vodníka uhodit.)

Míchal (se na něj zlostně zašklebí). Tak pojď!

Výstup 19

Babička, předešlí.

Babička (vyjde ze světničky, nesouc několik prutů černobýlu). Tu je Černobýl. Ah!

Hanička (se k ní přitulí).

Míchal (vzdorně). Jen pojď!

Mlynář. Hned! (Skočí ke koutnici pro lyčák.)

Míchal (toužebně). Haničko! Sluníčko!

Mlynář (s provazem v ruce). Už jdu! (Žene se po vodníkovi.)

Míchal. Však já ještě přijdu! (Zmizí z okna. Ozve se krátké zařehtání, pak žbluňknutí.)

Okamžik ticho.

Mlynář (zavře okno). Dnes dá pokoj.

Babička On; ale zítra páni!

Hanička. Nedáš se.

Mlynář (s úsměvem). Ne; (pak vřele a rozhodně:) a tebe teprve ne!

Jednání druhé

Zámecká síň. Hlavní vchod v pozadí. Od něho na levo křeslo pod nebesy. Několik stupňů k němu. V pravo, v levo dvéře.

Výstup 1

Vrchní, pan Franc.

Vrchní (ve svátečním obleku). Tedy všecko je jak se patří na to uvítání.

Franc. Prosím všecko; ale zahradník mně povídal, že zahleď v parku cizí lidi, pána s dámou, něco snad vznešeného.

Vrchní. To má zahradník zas už mhu; kdo ví, co viděl.

Franc. Viděl, prosím, a také viděl, že ten párek přijel k zadní bráně v parku a hned šli do parku, a ještě povídal zahradník, že to snad nějaká návštěva, že přijela dřív nežli vrchnost.

Vrchní. Tak co se jich neoptal?

Franc. Prosím, povídal, že chtěl, ale že mu zašli v aleji.

Vrchní. A on nebyl dost na nohy. Návštěva hm – ať čekají. My o nich nic nevíme, nám se neopověděli, neohlásili, proto my o nich nic nevíme, a ostatek, pane Franc, kdož pak ví, co to je. Hlídat by se to mělo.

Franc. Prosím, už jsem za nimi poslal starého Žana.

Vrchní. Tak co mne zdržují? Tak tedy všecko v pořádku stran uvítání?

Franc. Prosím, všecko jak se patří; všude samá chvoj, samý fábor, samý květ, máje, koně, rejthaři, družice, všecko samý fábor, samý květ.

Vrchní. Přijeli ze všech vesnic, všichni?

Franc. Všichni, prosím, všecko je v nádvoří, všichni až.

Vrchní (mračně). Na toho mlynáře. A což to jeho děvče ?

Franc. Prosím, to také nepřišlo.

Vrchní. A jak s tím vinšem, to uvítání? Komu to dali?

Franc. Prosím, slavonínský rychtář to nechtěl, že by si to nepamatoval.

Vrchní. Osel.

Franc. Tak jsem to dal rychtáři Kroužilkovi.

Vrchní. Co to vyvedli!

Franc. Prosím, ten má moc kuráže.

Vrchní. Ale je drmola.

Franc. To je, prosím, ale když si dá záležet, je mu rozumět.

Vrchní. Ale jestliže to zkazí! (Hrozivě.) Pane Franc! (Pojednou.) A co varty? Poslali je, aby ohlásily, až shlídnou, že vrchnost jede?

Franc. Právě odjely.

Vrchní. Cože, teprve teď?

Franc. Prosím, vrchnost vyjede z Březovic o desáté, vždyť to přišlo ouředně na kancelář a sem dojede o jedenácté. A pak, prosím, na Hůrce jsou s hmoždíři, tam také dají znamení.

Vrchní (pohlédne na hodinky). No, pravda; bude dost času, vyjedeme-li naproti tak za půl hodiny, za malé půl hodiny.

Franc. Prosím.

Vrchní. Tak ještě jednou ty hřbety obhlídnou a rychtářům poručejí – ne, nic, těm poručím sám. Já mám zodpovědnost nahoru, na nich není spolehnutí.

Franc. Prosím.

Vrchní. Tak jdou, přivedou rychtáře.

Franc (se ukloní a odejde).