Kitabı oku: «Navždy Pryč », sayfa 12

Kapitola 29

Riley zdráhavě mířila do srdce svého raného dětství. Nevěděla, co čeká, že tam najde. Ale věděla, že to je rozhodující záležitost – pro ni každopádně. Připravila se na to, že spatří svého otce. Věděla, že se s ním musí střetnout.

Všude kolem ní se tyčilo Appalačské pohoří, až daleko na jih, kde nedávno prováděla vyšetřování. Určitým způsobem byla cesta sem dolů posilující a se staženými okýnky se začínala cítit lépe. Už zapomněla, jak nádherné bylo údolí Shenandoah. Ocitla se, jak míří vzhůru skrze skalnaté průsmyky a podél plynoucích potoků.

Projela typickým horským městečkem – byl zde shluk budov, benzínová pumpa, obchod s potravinami, kostel, pár domů, restaurace. Vzpomněla si, jak své nejrannější dětství strávila v právě takovém městečku.

Také si vzpomněla, jak smutné bylo, když se přestěhovali do Lantonu. Matka jí řekla, že to bylo proto, že univerzitní město mělo víc co nabídnout. To přenastavilo Rileyina životní očekávání ještě v době, kdy byla velmi mladá. Mohly by věci být lepší, kdyby mohla strávit celý svůj život v jednoduchém a nevinnějším světě? Ve světě, kde by její matka nebyla zastřelena na veřejnosti?

Městečko se za ní ztratilo mezi četnými zatáčkami horských cest. Za několik mil Riley odbočila na točitou prašnou cestu.

Zanedlouho přijela k chatce svého otce, kterou si koupil předtím, než od námořní pěchoty odešel do penze. Poblíž byl zaparkován starý potlučený užitkový vůz. Nebyla zde v horách víc než dva roky, ale velmi dobře si to tu pamatovala.

Zaparkovala a vystoupila z auta. Jak kráčela k chatce, vdechovala čistý lesní vzduch. Byl nádherný slunečný den a v této nadmořské výšce bylo chladno a příjemně. Vychutnávala si výborné ticho, které nebylo narušováno ničím jiným, než ptačími písněmi a šustěním listí ve vánku. Byl dobrý pocit, být ze všech stran obklopena hlubokým lesem.

Šla ke dveřím, kolem špalku, kde její otec štípal dříví. Poblíž byla kupa dřeva – jeho jediný zdroj tepla za chladného počasí. Také tu žil bez elektriky, ale do chaty byla trubkou zavedena pramenitá voda.

Riley věděla, že tento jednoduchý život byl záležitostí výběru, ne nouze. Se svými výbornými příspěvky si mohl dovolit se uchýlit kdekoli si přál. Vybral si toto místo a Riley mu to nemohla vyčítat. Možná, že jednou udělá totéž. Samozřejmě, že větší penze byla nyní méně pravděpodobná, když už nemá svůj odznak.

Zatlačila na dveře a ony se otevřely. V těchto končinách nepanoval strach z vetřelců. Vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Volný pokoj byl potemnělý, sem tam byly umístěné nezažehnuté plynové svítilny. Borovicové panely vydávaly teplou a příjemnou vůni dřeva.

Od doby, kdy tu byla naposledy, se nic nezměnilo. Stále tu nebyly žádné jelení trofeje nebo jakékoli jiné známky po honu na zvěř. Její otec zabil mnohem víc zvěře, než potřeboval, ale bylo to spíš kvůli jídlu a oblečení.

Ticho bylo narušeno výstřelem zvenčí. Věděla, že není doba lovu jelenů. Pravděpodobně byl na lovu menší zvěře – veverek, vran nebo svišťů. Vyšla z chatky a šla do kopce, kolem udírny, kde měl uložené maso, potom následovala cestičku do lesa.

Prošla kolem zakrytého pramene, odkud pocházela čerstvá voda. Přišla na okraj zbytku starého jablečného sadu. Ze stromů viselo malé hrbolaté ovoce.

“Tati!” vykřikla.

Nepřišla žádná o odpověď. Pokračovala do zarostlého sadu. Brzy spatřila otce, jak stojí poblíž – vysoký, čahounský muž, který měl na sobě loveckou čapku, červenou vestu a držel brokovnici. U nohou mu ležely tři mrtvé veverky.

Otočil k ní vrásčitý, tvrdý a ošlehaný obličej, nevypadal vůbec překvapeně, že ji vidí – a už vůbec ne potěšeně.

“Neměla bys tu být bez červené vesty, holčičko,” zabručel. “Je štěstí, že jsem tě nezastřelil.”

Riley neodpověděla.

“No, teď už tady není na co střílet,” řekl rozhořčeně a vyndal ze zbraně náboje. “Všechny jsi je vyplašila svým křikem a draním se skrze křoví. Alespoň mám k večeři veverky.”

Začal kráčet z kopce dolů, směrem k chatě. Riley ho následovala, sotva stačila jeho dlouhým a svižným krokům. I když byl léta v penzi, stále vykračoval starým vojenským způsobem, jeho celé tělo bylo napnuté jako ohromná ocelová pružina.

Když došli do chaty, nepozval ji dovnitř a ani nečekala, že to udělá. Místo toho hodil veverky do koše u dveří a pak přešel ke špalku u kupy dřeva a posadil se na něj. Sundal si čepici a odhalil šedé vlasy, které měl stále ostříhané nakrátko, ve stylu námořnické pěchoty. Na Riley se nepodíval.

Riley si neměla kam sednout, tak sebou plácla na schody u vstupu.

“Máš to v chatce hezké,” řekla a snažila se najít něco, o čem by se dalo hovořit. “Vidím, že stále nemáš žádné trofeje.”

“No což,” řekl s úšklebkem, “Když jsem zabíjel ve Vietnamu, také jsem neměl žádné trofeje. Tak teď už s tím začít nehodlám.”

Riley kývla. Tuto poznámku slýchávala často, vždy doprovázenou jemu typickým ponurým humorem.

“Tak co tady děláš?” zeptal se její otec.

Riley se zamyslela. Co jen proboha očekávala od tohoto tvrdého muže, tak neschopného projevit základní cit?

“Mám potíže, Tati,” řekla.

“S čím?”

Riley zakroutila hlavou a smutně se usmála. “Nevím, kde začít,” řekla.

Plivl na zem.

“Bylo zatraceně hloupé, že ses nechala chytit tím psychopatem,” řekl.

Riley byla překvapená. Jak to ví? Nebyla s ním v kontaktu celý rok.

“Myslela jsem, že žiješ úplně mimo dění,” řekla.

“Čas od času se dostanu do města,” řekl její otec. “Něco zaslechnu.”

Málem řekla, že ta “zatraceně hloupá” věc zachránila život jiné ženě. Ale rychle se rozpomněla – že to vlastně vůbec nebyla pravda, ne z dlouhodobého hlediska.

I tak Riley přišlo zajímavé, že o tom ví. Vlastně se obtěžoval zjistit si něco o tom, co se jí přihodilo. Co dalšího mohl vědět o jejím životě?

Asi ne moc, pomyslela si. Nebo alespoň nic, co jsem podle jeho standardu udělala dobře.

“Tak co, složila ses po té události s tím vrahem?” zeptal se jí.

Riley se kvůli tomu rozzlobila.

“Jestli máš na mysli, že jsem utrpěla PTSD, pak ano.”

“PTSD,” opakoval a cynicky se zachichotal. “Už si ani nevzpomínám, co ta zatracená slova znamenají. Podle mě jen hezčí formu toho, že jsi slabá. Nikdy jsem netrpěl tím PTSD, ani poté, co jsem se vrátil domů z války, ne po všem tom, co jsem viděl a udělal a co udělali oni mně. Nechápu, jak někomu může projít, že to používá jako výmluvu.”

Odmlčel se, hleděl do daleka, jako by tam ani nebyla. Riley došlo, že toto setkání neskončí dobře. Možná by měla trochu pohovořit o tom, co se děje v jejím životě. K tomu nebude moci říci nic povzbudivého, ale alespoň o tom mohou hovořit.

“Mám potíže s případem, Tati,” řekla. “Je to další sériový vrah. Týrá ženy, škrtí je a pak je vystaví někde venku.”

“Jo. O tom jsem taky slyšel. Vystaví je nahé. Nechutná záležitost.” Znovu si odplivl. “A nech mě hádat. Kvůli tomu máš spor s Úřadem. Ti, kteří třímají moc neví, co dělají. A nechtějí tě poslechnout.”

Riley byla zmatená. Jak to mohl uhodnout?

“Měl jsem to ve Vietnamu stejné,” řekl. “Pohlaváři nedokázali ani pochopit to, že bojujeme v zatracené válce. Kriste, kdyby to nechali v rukou lidí jako jsem já, vyhráli bychom to. Dělá se mi zle jen na to pomyslet.”

Riley v jeho hlase zaslechla něco, co neslyšela moc často – nebo si toho zřídkakdy všimla. Byla to lítost. On vlastně pociťoval lítost nad tím, že nevyhrál válku. Nevadilo vůbec, že se za to nemůže vinit. Cítil se zodpovědný.

Jak si Riley prohlížela jeho obličej, něco si uvědomila. Vypadala jako on, podobala se mu víc, než své matce. Ale bylo v tom něco víc. Ona byla jako on – nejen v tom, že měla neúspěšné vztahy, ale v tom, že byla paličatě odhodlaná, měla přehnaný pocit zodpovědnosti.

A to nebyla zase tak špatná věc. V tento vzácný okamžik spříznění přemýšlela, jestli by jí skutečně nemohl říci něco, co potřebuje vědět.

“Tati, to co on provádí – je tak odporné, zanechává těla hrozivě naaranžovaná, ale—”

Odmlčela se, snažila se najít ta správná slova.

“Místa, na kterých je zanechává, jsou vždy tak nádherná – v lesích a zátokách a v takových podobných přírodních koutech. Proč si myslíš, že si vybírá taková místa pro něco tak ohavného a ďábelského?”

Otcův pohled se zaměřil do vnitra. Zdálo se, že prohledává své vlastní myšlenky, vlastní vzpomínky, když promlouvá o jiných, vlastně hovoří os sobě.

“Chce začít znovu,” řekl. “Chce se vrátit na samotný začátek. Není to s tebou také tak? Nechceš se prostě vrátit tam, kde jsi začala a začít úplně znovu? Vrátit se do doby, kdy jsi byla dítě? Najít místo, kde se vše zvrhlo a život se změnil?”

Na okamžik se odmlčel. Riley si vzpomněla na své myšlenky, když sem jela – jak smutná byla jako malá holčička, když musela tyto hory opustit. Ve slovech jejího otce byla skutečně určitá pravda.

“Proto tu já žiju,” řekl a ponořil se hlouběji do svého snění.

Riley tam tiše seděla a tyto myšlenky vstřebávala. Slově jejího otce jí pomáhala něco si vyjasnit. Dlouho si myslela, že vrah schovával a týral ženy ve svém domě, kde vyrostl. Nenapadlo ji, že si to místo vybral z nějakého důvodu – že se chtěl nějak dostat zpět do své minulosti a vše změnit.

Otec se na ni stále nedíval a zeptal se, “Co ti říká tvůj instinkt?”

“Má to co do činění s panenkami,” řekla Riley. “To je něco, co Úřadu nedochází. Honí se za tím, co není správně. On je posedlý panenkami. A to je nějakým způsobem klíčové.”

Zabručel a zašoupal nohama.

“No, tak dál naslouchej svému instinktu,” řekl. “Nedovol těm parchantům, aby ti říkali, co máš dělat.”

Riley byla oněmělá úžasem. Nebylo to jako by jí lichotil. Nesnažil se být milý. Byl tím stejným vznětlivým pitomcem, jakým býval vždycky. Ale tak nějak se snažil říct přesně to, co potřebovala slyšet.

“Nevzdám to,” řekla.

“Zatraceně, že to nesmíš vzdát,” zabručel šeptem.

Už nebylo co říci. Riley vstala.

“Ráda jsem tě viděla, Tati,” řekla. A vlastně to i napůl myslela vážně. On neodpověděl, jen tam seděl a hleděl na zem. Nastoupila do auta a odjela.

Jak jela, uvědomila si, že se cítí jinak, než když přijela – a nějakým prapodivným způsobem se cítí lépe. Cítila, že se mezi nimi něco vyřešilo.

Také se dozvěděla něco, co předtím nevěděla. Ať už vrah bydlí kdekoli, nebydlí v nějakém činžáku, stoce nebo dokonce v ubohé zchátralé boudě někde v lesích.

Bude to krásné místo – místo, kde krása a děs existovaly vedle sebe, bok po boku.

*

Zanedlouho, seděla Riley u stolu v kavárně v blízkém městě. Její otec jí nenabídl nic k jídlu, což nebylo překvapující, ale teď měla hlad a potřebovala se před cestou domů najíst.

Když před ni obsluha položila sendvič se slaninou, salátem a rajčaty, zazvonil Riley mobil. Podívala se, kdo volá, ale číslo se neukázalo. S obavami telefon zvedla.

“Je to Riley Paige?” zeptala se žena výkonným hlasem.

“Ano,” řekla Riley.

“Mám na telefonu Senátora Mitche Newbrough. Chce s vámi hovořit. Můžete zůstat na telefonu, prosím?”

Riley zpozorněla. Ze všech lidí, se kterými nechtěla hovořit, byl Newbrough na začátku jejího seznamu. Měla choutky ten telefonát bez dalšího slova ukončit, ale pak si to rozmyslela. Newbrough byl mocný nepřítel. Nebyl dobrý nápad ho proti sobě ještě více popudit.

“Počkám,” řekla Riley.

Za pár vteřin zaslechla hlas Senátora.

“Senátor Newbrough. Hádám, že hovořím s Riley Paige.”

Riley nevěděla, zda má být rozčilená nebo zhrozena. Hovořil, jako by volala ona jemu.

“Jak jste získal toto číslo?” zeptala se.

“Dostanu se k věcem, když je chci,” řekl Newbrough typicky chladným hlasem. “Chci s vámi hovořit. Osobně.”

Rileyino zděšení se stupňovalo. Jaký mohl mít jen důvod pro to, aby se s ní sešel? Toto nemohlo být dobré. Ale jak mohla říci ne, aniž by tím situaci zhoršila?

“Mohl bych se zastavit u vás doma,” řekl. “Vím, kde bydlíte.”

Riley se téměř zeptala, jak to, že zná její adresu. Ale připomněla si, že už jí tu otázku zodpověděl.

“Raději bych vše vyřešila hned teď po telefonu,” řekla Riley.