Kitabı oku: «Navždy Pryč », sayfa 13
“Obávám se, že to není možné,” řekl Newbrough. “Nemohu o tom hovořit po telefonu. Jak brzy se se mnou můžete sejít?”
Riley cítila, že je v moci Senátora Newbrough. Chtěla odmítnout, ale nějak se k tomu nemohla přinutit.
“Právě teď jsem mimo město,” řekla. “Domů se dostanu až pozdě. Zítra ráno vezu dceru do školy. Mohli bychom se sejít ve Fredericksburgu. Třeba v kavárně.”
“Ne, ne na veřejnosti,” řekl Newbrough. “Musí to být méně nápadné místo. Pronásledují mě většinou reportéři. Jsou mi v patách, kdykoli k tomu mají příležitost. Raději bych zůstal mimo jejich dohled. Co třeba Quantico, centrála Oddělení behaviorální analýzy?”
Riley si nemohla odpustit náznak zahořklosti v jejím hlase.
“Já už tam nepracuji, vzpomínáte?” řekla. “To byste vy měl vědět lépe, než kdokoli jiný.”
Pak následovalo krátké odmlčení.
“Znáte Country Club Magnolia Gardens?” zeptal se Newbrough.
Riley si povzdychla nad absurditou té otázky. V těch kruzích se ona určitě nepohybovala.
“Nemohu říci, že ano,” řekla.
“Je snadné jej najít, je na půli cesty mezi Quanticem a mou farmou. Buďte tam v deset třicet dopoledne.”
Riley se to líbilo čím dál méně. Nežádal ji, dával jí příkaz. Poté, co jí zničil kariéru, jak se od ní mohl ještě něčeho dožadovat?
“Je to příliš brzy?” zeptal se Newbrough, když Riley neodpověděla.
“Ne,” řekla Riley, “jenom—”
Newbrough ji přerušil, “Pak tam přijeďte. Je to pouze pro pozvané, ale já je budu informovat, aby vás pustili dovnitř. Určitě vás to bude zajímat. Uvidíte, že to je důležité. Věřte mi.”
Newbrough zakončil telefonát, aniž by se rozloučil. Riley byla ohromená.
“Věřte mi,” řekl.
Kdyby nebyla Riley tak vynervovaná, bylo by jí to přišlo vtipné. Vedle Petersona a toho dalšího vraha, po kterém pátrala, byl Newbrough pravděpodobně tím posledním, komu by na světě věřila. Věřila mu dokonce ještě méně, než Carlu Walderovi. A to už hovořilo samo za sebe.
Ale zdálo se, že nemá na výběr. Musel jí mít co říci, cítila to. Cítila, že to je něco, co by snad mohlo vést k tomu vrahovi.
Kapitola 30
Riley se přiblížila ke Country Clubu Magnolia Gardens a byla zastavená u malé bílé budovy u brány. Cestu jí blokovala zeleno-bílo pruhovaná padací závora a strážce v uniformě, který třímal psací podložku se svorkou, vykročil z budovy a kráčel k vozu, na stranu řidiče.
Riley otevřela okno.
“Vaše jméno?” zeptal se strážce stroze.
Riley si vůbec nebyla jistá, jaká jsou pravidla pro vsup do klubu, ale Newbrough řekl, že jim dá vědět, že přijede.
“Jsem Riley Paige,” řekla. Potom zakoktala, “Jsem, ehm, host Senátora Newbrough.”
Strážce si pročítal seznam a pak pokýval.
“Vjeďte,” řekl.
Padací závora se zvedla a Riley projela dovnitř.
Příjezdová cesta se vinula pojmenovanými zahradami, extrémně luxusními, barevnými a v tuto roční dobu voňavými. Konečně zastavila u cihlové budovy s bílými sloupy. Na rozdíl od pohřebního ústavu, který nedávno navštívila, tyto sloupy se zdály být pravé. Riley cítila, jako by narazila na nějakou jižanskou plantáž z devatenáctého století.
Obsluha spěchala k jejímu vozu, předala jí kartičku a vzala si její klíče. Odjel s autem pryč.
Riley tam stála sama před famózním vstupem, cítila, jako by sem nepatřila, stejně tak jako v domě Senátora. Oblečená do džínsů, přemýšlela, jestli ji vůbec pustí dovnitř. Nemělo by se na taková místa chodit v nějakém předepsaném oděvu? Bylo dobře, že měla bundu volně přehozenou přes ramenní popruh na pouzdro.
Dveřník v uniformě k ní vykročil, aby ji uvítal.
“Vaše jméno, madam?” zeptal se.
“Riley Paige,” řekla a přemýšlela, jestli ji požádá o nějakou formu identifikace.
Dveřník se podíval na svůj seznam. “Tudy, madam,” řekl.
Doprovodil ji dovnitř, chodbou a do malé soukromé jídelny, neměla ponětí, zda dát dveřníkovi spropitné, či ne. Ale ani tak neměla ponětí o tom, kolik ten muž bere. Je možné, že bere víc než ona jako agent FBI? Pomyslela si, že dát mu spropitné by mohlo být neohrabanější, než mu nedat vůbec žádné. Zdálo se být nejlepší to vůbec neriskovat.
“Děkuji,” řekla muži.
On pokýval a nevypadalo to, že by byl zklamaný, a vrátil se zpět, odkud přišel.
Místnost byla malá, ale byla to ta nejhonosnější jídelna, do jaké kdy vstoupila. Nebyly zde žádná okna, ale jediná malba na zdi byla originální olejomalba zahrad, kolem kterých venku projela.
Jediný stůl byl prostřený stříbrem, čínským porcelánem, křišťálem a lněnou tkaninou. Vybrala si plyšem pokrytou židli, která byla čelem ke dveřím a posadila se. Chtěla vidět Senátora Newbrough, až vejde.
Jestli přijde, pomyslela si. Neměla žádný reálný důvod si myslet, že by nepřišel. Ale tato celá situace se zdála být neskutečná, nevěděla, co má čekat.
Číšník v bílém obleku vstoupil dovnitř a na stůl položil tác se sýry a variací krekrů.
“Přejete si něco k pití, madam?” zeptal se slušně.
“Jen vodu, děkuji,” řekla Riley. Číšník vyšel ven a za pár sekund se vrátil s křišťálovým džbánkem vody a dvěma stejnými sklenicemi. Nalil jí vodu a džbánek a druhou sklenici nechal na stole.
Riley upíjela svou vodu. Musela si přiznat, že se jí líbilo držet v ruce elegantní sklenici. Čekala jen další minutu nebo dvě, než přišel Senátor, vypadal stejně tak chladně a přísně jako předtím. Zavřel za sebou dveře a posadil se na protější stranu stolu.
“Jsem rád, že jste přišla, Agentko Paige,” řekl. “Něco jsem vám přinesl.”
Bez dalších okolků postavil Newbrough na stůl tlustý blok, vázaný v kůži. Riley se na něj ostražitě dívala. Vzpomněla si na seznam nepřátel, které jí Newbrough dal při jejich prvním setkání. Bude toto něco podobně problematického?
“Co je to?” zeptala se.
“Deník mé dcery,” řekl Newbrough. “Vzal jsem si ho u ní doma, když ji … našli. Vzal jsem si ho, protože jsem nechtěl, aby ho někdo viděl. I když vlastně nevím, co v něm je. Nikdy jsem si ho nepřečetl. Ale jsem si docela jistý, že obsahuje věci, které by se neměly dostat na veřejnost.”
Riley nevěděla, co říci. Neměla ponětí, proč chtěl, aby se dostal k ní. Viděla, že Newbrough pečlivě zvažoval, co řekne dál. Od prvního momentu, kdy se s ním setkala, si byla jistá, že před ní ukrývá informace. Mravenčilo ji nedočkavostí, že by jí to nyní mohl říct.
Nakonec řekl, “Má dcera měla problémy s drogami, během posledního roku jejího života. Kokain, heroin, extáze, všechny tyto tvrdé věci. Její manžel ji k tomu přivedl. Byl to jeden z důvodů, proč její manželství zkrachovalo. Její matka a já jsme doufali, že se z toho dostává, když zemřela.”
Newbrough se odmlčel a hleděl na deník.
“Nejprve jsem si myslel, že její smrt s tím měla co do činění,” řekl. “Uživatelé a dealeři v její blízkosti byli odporná banda. Nechtěl jsem, aby se to dostalo ven. Jsem si jistý, že to chápete.”
Riley si nebyla úplně jistá, že tomu rozumí. Ale určitě byla překvapená.
“Drogy neměly s vraždou vaší dcery žádnou souvislost,” řekla.
“To si nyní uvědomuji,” řekl Newbrough. “Další žena byla nalezena mrtvá, že ano? A není pochyb o tom, že budou další oběti. Zdá se, že jsem se mýlil, když jsem si myslel, že toto má souvislost se mnou nebo s mou rodinou.”
Riley byla ohromená. Jak často tento neuvěřitelně egoistický muž přiznal, že se v něčem mýlil?
Rukou poplácal po deníku.
“Vezměte si to s sebou. Možná to bude obsahovat nějaké informace, která vám s tímto případem pomohou.”
“Už to není můj případ, Senátore,” řekla Riley a nechala kousek své hořkosti vyplynout na povrch. “Já myslím, že víte, že jsem byla z Úřadu vyhozena.”
“Ó ano,” řekl Newbrough a zamyšleně uklonil hlavu stranou. “Obávám se, že to byla moje chyba. Není to nic, co bych nemohl napravit. Budete dosazena zpět. Dejte mi trochu času. Mezitím doufám, že využijete toto.”
Riley byla tím gestem překvapená. Zhluboka se nadechla.
“Senátore, věřím, že vám dlužím omluvu. Já – já jsem na tom nebyla nejlépe, když jsme se naposledy setkali. Byla jsem po pohřbu přítele a byla jsem zničená. Řekla jsem věci, které jsem neměla říkat.”
Newbrough tichým pokýváním přijal její omluvu. Bylo jasné, že on se jí omluvit nehodlá, i když věděla, že si to zaslouží. Musí jí stačit jeho doznání, že udělal chybu. Alespoň se snažil věci napravit. Na tom stejně záleželo víc, než na omluvě.
Riley si vzala deník, aniž by ho otevřela.
“Je tu ještě jedna věc, kterou bych si přála, abych věděla, Senátore,” řekla. “Proč to dáváte mně a ne Agentu Walderovi?”
Rty Senátora Newbrough se zkroutily do něčeho, co mírně připomínalo úsměv.
“Protože jsem o vás zjistil jednu věc, Agentko Paige,” řekl. “Nejste ničí pejsánek.”
Riley nemohla odpovědět. Tento náhlý respekt od muže, který se jinak zdál mít úctu jen sám pro sebe, ji jednoznačně omráčil.
“A nyní byste si možná ráda dala oběd,” řekl Senátor.
Riley o tom zapřemýšlela. I když byla Newbroughovi vděčná za změnu jeho názoru, stále se kolem něj vůbec necítila pohodlně. Zůstával chladný, tvrdý a nepříjemný. A kromě toho měla práci.
“Jestli vám to nebude vadit, myslím, že se raději omluvím,” řekla. Ukázala na deník a dodala, “potřebuji z tohoto začít okamžitě čerpat. Není času nazbyt. Ó – a slibuji, že cokoli najdu, nevypustím na veřejnost.”
“Vážím si toho,” řekl Newbrough.
Vychovaně vstal ze své židle, když Riley opouštěla místnost. Vyšla z budovy a předala obsluze kartičku. Zatímco čekala, až jí přiveze auto, otevřela deník.
Jak si zběžně prohlížela jeho stránky, okamžitě viděla, že Reba Frye poměrně hodně psala o svém nedovoleném užívání drog. Riley měla také okamžitě dojem, že Reba Frye byla velmi sebestředná žena, která se zdála být posedlá drobným roztrpčením a averzemi. Ale nakonec, nebyl toto důvod, proč mít deník? Bylo to místo, na kterém má každý právo být sebestředný.
A kromě toho, pomyslela si Riley, i kdyby byla Reba narcistická jako její otec, jistě si nezasloužila tak strašný osud. Riley zamrazilo, když si vzpomněla na fotografie těla té ženy.
Riley pokračovala v listování deníkem. Její auto zastavilo na štěrkové cestě, ale ona obsluhu ignorovala, byla uchvácená. Stála tam, ruce se jí třásly, a četla vše až do samého konce, zoufale hledala jakoukoli zmínku o vrahovi, cokoli, jakékoli vodítko. Ale byla zklamaná, že žádné nenašla.
Chystala se těžkou knihu spustit dolů, cítila se ubitá. Nebyla připravená čelit další slepé uličce.
A v okamžik, kdy ji spustila dolů, začínal z knihy vyklouzávat malý kousek papíru, který byl založený mezi dvěma stránkami. Chytila ho a zvědavě si ho prohlédla.
Jak si ho prohlížela, náhle jí v hrudi začalo bušit srdce.
Ze šoku jí deník upadl.
V ruce držela účtenku.
Z obchodu s panenkami.
Kapitola 31
Je to tu. Po všech těch slepých uličkách, Riley nemohla ani uvěřit tomu, co měla v ruce. Ve vrchní části ručně psaného účtu byl název a adresa obchodu: Madelina Móda v Shellysfordu, Virginia.
Riley byla jako zařezaná. Neznělo to jako obchod s panenkami nebo hračkami.
Na mobilu našla web stránky s Madelinou Módou. Bylo to zvláštní, ale byl to obchod s dámskou módou.
Pak se ale podívala detailněji a viděla, že měli také panenky pro sběratele. Byly k prohlédnutí pouze po předchozí domluvě.
Riley zamrazilo v zádech.
Toto musí být to místo, pomyslela si.
Třesoucíma se rukama zvedla deník, zalistovala stránkami a našla zápis ze dne, který byl na účtence. Tady to bylo:
Právě jsem koupila perfektní malou panenku pro Debbie. Narozeniny má sice až za měsíc, ale bylo tak těžké ji sehnat.
Tady to bylo jasně napsáno. Reba Frye koupila panenku pro svou dceru v obchodě v Shellysfordu. Riley se cítila jistá, že všechny další oběti zde také koupily panenku. A že právě tam je vrah poprvé spatřil.
Riley si na mobilu otevřela mapu, která jí ukázala, že Shellysford je hodinu cesty autem. Musí se tam dostat co možná nejdříve. Podle jejích informací si už vrah vyhlédl další oběť.
Ale v přípravě potřebovala získat nějaké informace. A potřebovala učinit bolestný telefonát, který už hodně dlouho odkládala.
Od zmatené obsluhy si vzala klíče, skočila do auta a vyjela, až jí hvízdaly pneumatiky po pečlivě upravené cestě klubu. Jak zrychlila po průjezdu branou, vyťukala Billovo číslo na mobil a přemýšlela, jestli se bude obtěžovat to zvednout. Nemohla ho vinit, kdyby se byl rozhodl, že už s ní nikdy nepromluví.
Ulevilo se jí, když v telefonu zazněl Billův hlas.
“Haló,” řekl.
Riley bušilo srdce. Nevěděla, jestli to je z toho, že se jí ulevilo nebo jestli je zděšená, že slyší jeho hlas.
“Bille, to je Riley,” řekla.
“Vím, kdo to je,” odpověděl Bill.
Rozhostilo se ticho. Toto nebude snadné. A věděla, že si ani nezaslouží, aby to bylo snadné.
“Bille, já nevím, jak začít,” řekla. V krku jí uvízly emoce a připadalo jí těžké promluvit. “Je mi to tak strašně líto. Já jen – no všechno se tak zvrhlo k horšímu a nebyla jsem v nejlepším rozpoložení a—”
“A byla jsi opilá,” přerušil ji Bill.
Riley nešťastně vzdychla.
“Ano, byla jsem opilá,” řekla. “A omlouvám se. Doufám, že mi můžeš odpustit. Je mi to líto.”
Zaznělo znovu ticho.
“Okay,” řekl konečně Bill.
Riley posmutněla. Znala Billa lépe, než kohokoli jiného na světě. Takže v tom slově slyšela ještě jiný význam. Neodpustil jí a nepřijal její omluvu – alespoň ještě ne. Vše, co udělal bylo, že vzal na vědomí, že se omluvila.
No nic, nyní nebyl čas se tím zaobírat. Bylo nutné se zaměřit na mnohem důležitější věc.
“Bille, mám vodítko,” řekla.
“Co?” zeptal se překvapeně.
“Našla jsem ten obchod.”
Bill nyní zněl, jako by měl obavy.
“Riley, zbláznila ses? Jak to, že pořád na tom případu pracuješ? Walder tě vyhodil, proboha.”
“Odkdy čekávám na dovolení? No nic, stejně to vypadá, že budu dosazena zpět.”
Bill nevěřícně vzdychl.
“Říká kdo?”
“Newbrough.”
“O čem to mluvíš?” zeptal se Bill a zněl víc a víc rozčileně. “Kriste, Riley, nešla jsi znovu k němu domů, že ne?”
Riley se honily myšlenky v hlavě. Musí toho tolik vysvětlit. Musí zůstat u základních informací.
“Ne a tentokrát byl jiný,” řekla. “Bylo to divné a nyní o tom nemůžu detailně mluvit. Ale Newbrough mi dal nové informace. Bille, Reba Frye si koupila panenku v obchodě v Shellysfordu. Mám důkaz. Mám jméno toho obchodu.”
“To je šílený,” řekl Bill. “Naši agenti celou tu oblast prohledali. Byli v každém městě. Myslím, že v Shellysfordu ani žádný obchod s panenkami nenašli.”
Riley připadalo těžší a těžší udržet své vzrušení na uzdě.
“To je proto, že tam žádný není,” řekla. “Je to obchod s oblečením, který prodává panenky, ale jsou ke shlédnutí jen po předchozí domluvě. Madelina Móda, je to jméno. Jsi teď na Oddělení behaviorální analýzy?”
“Ano, ale—”
“Tak sežeň někoho, kdo to místo prověří. Získej vše, co bude možné, na každého, kdo tam kdy pracoval. Já tam právě teď jedu.”
Billův hlas byl hlasitý a rozčilený.
“Riley, ne! Nemáš pověření. Dokonce ani nemáš svůj odznak. A co když tam najdeš toho chlápka? Je pravděpodobně nebezpečný. A Walder ti vzal tvou zbraň.”
“Mám svou vlastní zbraň,” řekla Riley.
“Ale nebudeš moci nikoho zajmout.”
S odhodlaným zabručením Riley řekla, “Udělám cokoli bude nutné. Ve hře je možná další život.”
“Mně se tohle nelíbí,” řekl Bill a nyní zněl více smířený.
Riley telefonát ukončila a šlápla na plyn.
*
Bill seděl ve své kanceláři a němě hleděl na svůj mobil. Uvědomil si, že se mu třesou ruce. Nebyl si jistý, proč. Rozčilením nebo frustrací? Nebo to bylo ze strachu o Riley, kvůli hloupostem, které se chystala udělat?
Její opilecký telefonát před dvěma dny ho zanechal zmateným a zničeným. Bylo klišé, že partneři, prosazující zákon, se část cítili jeden k druhému blíž, než ke svému vlastnímu manželovi. A Bill věděl, že to je pravda. Už dlouhou dobu cítil, že má k Riley blíž, než ke komukoli jinému ve svém životě.
Ale v tomto druhu práce nebyl prostor pro romantiku. Komplikace nebo zaváhání v práci by mohly mít smrtelné následky. Vždy mezi nimi udržoval profesionální vztah a vždy důvěřoval Riley, že udělá totéž. Ale ona nyní tuto důvěru zklamala.
No, zdálo se, že si je té chyby vědomá. Ale co měla na mysli, když řekla, že bude dosazena zpět? Budou spolu znovu pracovat? Nebyl si jistý, že to chce. Byla dynamika a příjemný profesionální vztah, který už tak dlouho sdíleli, navždy pryč?
Ale kvůli tomu se teď nemůže trápit. Riley o požádala, aby prověřil zaměstnance v tom obchodě. Ten požadavek pošle dál, ale ne Carlu Walderovi. Bill zvedl telefon a zavolal na číslo do kanceláře Zvláštního Agenta Brenta Mereditha. Meredith nebyl zařazen do tohoto případu, ale jak Bill věděl, mohl s ním počítat, že tu práci udělá.
Plánoval, že telefonát bude krátký a efektivní. Právě teď se musí rozjet do Shellysfordu a jen doufal, že se tam dostane ještě předtím, než Riley Paige provede něco opravdu hloupého.
Jako že se nechá zabít.
Kapitola 32
Rileyino srdce bušilo očekáváním jak odbočila do malého města Shellysfordu. Madelinu Módu nešlo přehlédnout. Byla vidět z hlavní ulice a jméno bylo přes výkladní skříň. Shellysford byl trochu luxusnější, než čekala. Některé historicky vypadající budovy byly dobře udržované a hlavní ulice hraničila s elegancí. Šik vyhlížející obchod s módou dobře pasoval do prosperujícího okolí.
Riley zaparkovala na chodníku před obchodem, vystoupila z auta a rozhlédla se po okolí. Okamžitě si všimla, že jedna z manekýn ve výloze drží panenku – princeznu v růžových šatech, která má na hlavě třpytivou tiáru. Agenti, kteří toto město pročesávají, toto mohli snadno považovat pouze za dekoraci ve výloze. Pouze malý nápis na výloze naznačoval něco jiného: Panenky pro sběratele na vyžádání.
Nad dveřmi se rozezněl zvonek, jak Riley vstoupila dovnitř, žena u přepážky se podívala jejím směrem. Vypadala mladistvě, i když byla středního věku, a její šednoucí vlasy byly husté a zdravé.
Riley hodnotila možnosti. Bez svého odznaku musí být opatrná. Pravda, už se jí podařilo bez ní rozmluvit i jiné obchodníky. Ale tuto ženu nechtěla nijak vystrašit.
“Promiňte,” řekla Riley. “Jste Madeline?”
Žena se usmála. “No, moje jméno je vlastně Mildred, ale říkám si Madeline. Líbí se mi to víc. A jako název obchodu to zní lépe. ‘Mildredina Móda by prostě tak dobře nevyznělo.” Žena se zachichotala a mrkla. “Nepřilákalo by to tu klientelu, na kterou jsem zaměřena.”
Zatím dobré, pomyslela si Riley. Žena byla otevřená a hovorná.
“Pěkné místo,” řekla Riley a rozhlížela se. “Ale zdá se, že na jednu osobu tu je hodně práce? Pomáhá vám někdo? Jistě to všechno neděláte sama.”
Žena pokrčila rameny.
“Většinou ano,” řekla. “Někdy zaměstnám jednu mladou dívku, aby pracovala u kasy, zatímco pomáhám zákazníkům. Dnes je ale poměrně klid. Nebylo nutné, aby přišla vypomoci.”
Zatímco si stále rozmýšlela ten správný přístup, Riley přešla k věšákům s oblečením a sahala na některé zboží.
“Krásné oděvy,” řekla. “Není mnoho obchodů, které by měly takové zboží.”
Madeline vypadala potěšeně.
“Ne, nic takového nikde jinde nenajdete,” řekla. “Je to móda pro bohaté, ale já je kupuji z firemních prodejen, když se daný styl přestane vyrábět. Takže ve velkém městě by toto byla včerejší móda.” A poté s dalším mrknutím a úsměvem dodala, “Ale v malém městě, jako je Shellysford—no, je to jako by to bylo to nejnovější.”
Madeline ze stojanu sundala koktejlové šaty levandulové barvy.
“V tomhle byste vypadala báječně,” řekla. “Jdou perfektně k vaší barvě—a hádám, že také k vaší osobnosti.”
Riley si to nemyslela. Vlastně si nedokázala představit, že má na sobě kterýkoli z těchto snobských kousků. I tak si ale byla jistá, že v country clubu by byl tento kousek mnohem vhodnější než to, co měla právě na sobě.
“Vlastně,” řekla Riley, “jsem doufala, že se budu moci podívat na některé vaše panenky.”
Madeline vypadala trochu překvapeně.
“Domluvila jste se předem?” zeptala se. “Jestli ano, zdá se, že jsem na to zapomněla. A jak jste přišla na naši sbírku panenek?”
Riley vytáhla z kabelky účtenku a ukázala ji Madeline.
“Někdo mi dal toto,” řekla Riley.
“Ach, doporučení,” řekla Madeline potěšeně. “V tom případě mohu udělat výjimku.”
Šla dozadu do obchodu a otevřela široké skládací dveře a Riley ji následovala do malé místnosti. Na policích byly vyřazené panenky a pár stojanů, které stály na zemi, byly plné doplňků pro panenky.
“S tímto malým postranním obchůdkem jsem začala před několika lety,” řekla Madeline. “Měla jsem příležitost odkoupit zásobu od výrobce, který končil. Majitel byl můj bratranec, takže když výrobu uzavřel, dostala jsem speciální nabídku. Ráda předávám to, co jsem zachránila, svým zákazníkům.”
Madeline vzala jednu panenku a pyšně se na ni podívala.
“Nejsou krásné?” řekla. “Malé dívenky je milují. Jejich rodiče také. A tyto panenky se již nevyrábí, takže to jsou skutečně sběratelské kousky, i když to nejsou starožitnosti. A podívejte se na tyto kostýmy. Každá z mých panenek je může mít na sobě.”
Riley si prohlédla řady panenek. Všechny vypadaly podobně, i když se barva jejich vlasů lišila. Stejně jako jejich oblečení, moderní šaty, róby pro princezny a historické oděvy. Mezi doplňky Riley viděla, že ke každému stylu je i nábytek. Ceny panenek byly všechny přes sto dolarů.
“Doufám, že chápete, proč tuto sekci nemám otevřenou,” vysvětlila Madeline. “Většina z mých klientů, kteří sem přijdou, nehledá panenky. A jen mezi námi dvěma,” dodala a ztišila hlas na šepot, “mnohé z těchto menších věcí je příliš snadné ukrást. Takže jsem opatrná, komu je ukazuji.”
Zatímco čechrala panenčiny šaty, Madeline se zeptala, “Mimochodem, jak se jmenujete? Ráda znám jména všech mých zákazníků.”
“Riley Paige.”
Pak Madeline zamžourala a tázavě se usmála.
“A od kterého zákazníka máte doporučení?” zeptala se.
“Od Reby Frye,” řekla Riley.
Madelinin obličej se zachmuřil.
“Ó je,” řekla. “Senátorova dcera. Vzpomínám si, když přišla. A slyšela jsem o…” Na chvíli se odmlčela. “Ó je,” dodala a smutně kroutila hlavou.
Potom se obezřetně podívala na Riley.
“Prosím, řekněte mi, že nejste reportérka,” řekla. “Jestli ano, musím vás požádat, abyste odešla. Byla by to špatná reklama pro můj obchod.”
“Ne, jsem agentka FBI,” řekla Riley. “A pravdou je, že jsem tu, abych vyšetřovala vraždu Reby Frye. Před chvílí jsem se setkala s jejím otcem, Senátorem Newbrough. Dal mi tento účet. Proto jsem zde.”
Madeline vypadala víc a víc nepohodlně.
“Ukázala byste mi svůj odznak?” zeptala se.
Riley zadržela povzdychnutí. Musí nějak blufovat. Musí alespoň trochu zalhat.
“Nejsem ve službě,” řekla. “Nemáme u sebe odznaky, když nejsme ve službě. To je standardní postup. Přišla jsem sem ve svém volném čase, abych zjistila, co se dá.”
Madeline soucitně pokývala. Zdálo se, že jí věří – nebo alespoň to nezpochybňuje. Riley se snažila, aby její úleva nebyla patrná.
“Jak mohu pomoci?” zeptala se Madeline.
“Jen mi řekněte cokoli můžete o tom dni. Kdo další přišel do práce? Kolik přišlo zákazníků?”
Madeline natáhla ruku. “Mohu vidět tu účtenku? Mám na mysli, kvůli tomu dni.”
Riley jí účtenku podala.
“Á, ano, vzpomínám si,” řekla Madeline, když se na ni podívala. “To byl šílený den, bylo to před několika týdny.”
V Riley to vzbudilo pozornost.
“Šílený?” zeptala se Riley. “Jak to?”
Madeline svraštila obočí, zatímco se rozpomínala.
“Přišel sběratel,” řekla. “Koupil naráz dvacet panenek. Byla jsem překvapená, že má tolik peněz. Nevypadal tak bohatý. Byl to jen smutně vyhlížející starší muž. Dala jsem mu speciální cenu. Byl tu pěkný nepořádek, zatímco jsme s pomocnicí připravili všechno zboží. Nejsme zvyklé na tak velké obchody. Byl tu chvíli pěkný chaos.”
Rileyina mysl pracovala, dávala si všechny ty informace dohromady.
“Byla Reba Frye v obchodě ve stejnou dobu jako ten sběratel?” zeptala se.
Madeline kývla. “No ano,” řekla. “Nyní, když jste to zmínila, ano, byla v tu dobu tady.”
“Vedete přehled o vašich zákaznících?” zeptala se Riley. “S kontaktními údaji?”
“Ano, mám,” řekla Madeline.
“Potřebuji vidět jméno a adresu toho muže,” řekla Riley. “Je to velmi důležité.”
Madelinin výraz se změnil na velmi obezřetný.
“Říkáte, že vám dal tento účet Senátor?” zeptala se.
“Jak jinak bych se k němu dostala?” zeptala se Riley.
Madeline kývla. “Jsem si jistá, že to je pravda, ale …”
Odmlčela se a zápasila se svým rozhodnutím.
“Ó, je mi to líto,” vyhrkla, “ale to nemohu udělat—mám na mysli, nechat vás nahlédnout do záznamů. Vždyť nemáte ani žádnou identifikaci a moji zákazníci si zaslouží soukromí. Ne, opravdu ne, Senátor, neSenátor, nemohu vám dovolit si je prohlédnout bez povolení k prohlídce. Je mi to líto, ale prostře se mi to nezdá být správné. Doufám, že to pochopíte.”
Riley se dlouze zhluboka nadechla, zatímco se snažila situaci zhodnotit. Nepochybovala, že se tu Bill ukáže hned, jak bude moci. Ale jak rychle tu bude? A bude žena stále trvat na tom, že chce vidět povolení k prohlídce? Kolik času si to vyžádá? Podle Riley by mohl být něčí život právě v tento okamžik v ohrožení.
“Já to chápu,” řekla Riley. “Ale mohu se tu kolem jen poohlédnout? Možná najdu nějaké vodítko.”
Madeline pokývala. “Samozřejmě,” řekla. “Jak dlouho budete chtít.”
V Rileyině mysli se rychle zrodila taktika pro odvedení pozornosti. Začala si procházet panenky, zatímco Madeline uklízela některé doplňky. Riley se natáhla na vysokou polici, jako by se snažila dosáhnout na panenku. Místo toho se jí podařilo z regálu shodit celou řadu panenek.
“Ó!” řekla Riley. “Moc se omlouvám!”
Začala couvat jak nejvíce neohrabaně to šlo. Narazila na polici s doplňky a převrhla je.
“Ó, strašně moc se omlouvám!” řekla znovu Riley.
“To je v pořádku,” odpověděla Madeline s nádechem více než mírného rozhořčení. “Jen—jen mě nechte to uklidit.”
Madeline začala sbírat rozházené zboží. Riley ve spěchu opustila místnost a zamířila si to k hlavnímu pultu. Ohlížela se, aby se ujistila, že ji Madeline nesleduje, Riley se vrhla za pult. Okamžitě si všimla pokladní knihy na pultě pod kasou.
S třesoucími se prsty Riley knihou listovala. Potom rychle našla datum, jméno muže a jeho adresu. Neměla čas si to zapsat, tak si to vryla do paměti.
Vykročila zpoza pultu, právě když se Madeline vracela ze zadní místnosti. Madeline nyní vypadala opravdu podezíravě.
“Bude lepší, když odejdete,” řekla. “Jestli se vrátíte s povolením k prohlídce, ráda pomohu. Samozřejmě chci pomoci Senátorovi a jeho rodině jakkoli jen budu moci. Mám špatný pocit z toho, čím si právě prochází. Ale právě nyní – no, myslím, že byste měla jít.”
Riley si to zamířila přímo k východu.
“Já—já rozumím,” zakoktala. “Je mi to velmi líto.”
Hnala se ke svému autu a nastoupila. Vyndala mobil a zavolala na Billovo číslo.
“Bille, mám jméno!” téměř vykřikla, když to zvedl. “Jmenuje se Gerald Cosgrove. A mám jeho adresu.”
Riley předříkala Billovi pečlivě zapamatovanou adresu.
“Jsem tam za pár minut,” řekl Bill. “Předám jeho jméno a adresu, uvidíme, jaké informace se vrátí z Úřadu. Dám ti hned vědět.”
Bill položil telefon. Riley se vrtěla a nervózně vyčkávala. Podívala se zpět na obchod a všimla si, že Madeline stojí u okna a podezíravě se na ni dívá. Riley nemohla Madeline vinit za nedostatek důvěry. Její chování před malou chvílí bylo víc než podivné.
Riley zazvonil mobil. Zvedla ho.
“Bingo,” řekl Bill. “Ten chlapík je registrovaný sexuální delikvent. Adresa, kterou jsi udala, není daleko. Možná jsi u něj blíž, než já.”
“Právě teď tam jedu,” řekla Riley a přidala plyn.
“Pro Kristovy rány, Riley, nechoď tam sama!” vyštěkl na ni. “Počkej na mě venku. Budu tam co nejdřív to půjde. Slyšíš mě?”
Riley položila telefon a ujížděla. Ne, nemůže čekat.
*
Ani ne za patnáct minut Riley zastavila na zaprášeném a opuštěném pozemku. Uprostřed něj stál ošuntělý karavan. Riley zaparkovala a vystoupila.
Před pozemkem bylo zaparkované staré auto, ale Riley neviděla žádné známky po náklaďáku, který popsal svědek poté, co byla unesena Cindy MacKinnon. Samozřejmě, že Cosgrove ji může mít schovanou někde jinde. Nebo ji snad ze strachu, že bude vystopován, někde nechal.
Riley se otřásla, když vzadu na pozemku spatřila pár kůlen, jejichž dveře byly zamčeny zámky. Bylo to to místo, kde ženy schovával? Byla tam jedna právě nyní, kterou týral a připravoval se na to, že ji zabije?
Riley se rozhlédla po okolí. Pozemek nebyl úplně izolovaný. Nedaleko bylo pár domů a karavanů. I tak se zdálo pravděpodobné, že nikdo nežil dost blízko na to, aby z kůlny zaslechl křičící ženu.
Riley vyndala svou zbraň a přiblížila se k přívěsu. Byl zde zaparkovaný natrvalo a vypadal, jako by zde byl už mnoho let. Před nějakou dobou někdo podél karavanu zasadil květiny, aby se víc podobal normálnímu domu. Ale nyní byl záhon prorostlý plevelem.
Zatím to místo souhlasilo s jejím očekáváním. Cítila se jistá, že je na správném místě.
“Už je po všem, bastarde,” procedila mezi zuby. “Už nikdy se nezmocníš další oběti.”
Když došla ke karavanu, zabouchala na kovové dveře.
“Geralde Cosgrove!” vykřikla. “Toto je FBI. Jste tam?”
Bez odpovědi. Riley vystoupala po schodech ze škvárobetonových tvárnic a nahlédla malým oknem ve dveřích. Z toho, co vevnitř spatřila, jí zamrazilo.
Zdálo se, že místo je přeplněné panenkami. Neviděla živou duši, jen panenky všech tvarů a velikostí.
Riley zahýbala s klikou. Bylo zamčeno. Znovu zabušila na dveře. Tentokrát zaslechla hlas muže.
“Jděte pryč. Nechte mě na pokoji. Nic jsem neudělal.”
Riley myslela, že někoho zaslechla, jak se prodírá vnitřkem. Dveře karavanu se otevíraly ven, takže je nemohla vykopnout. Vystřelila na uzamčenou kliku. Dveře vypadly ven.
Riley vtrhla do malé hlavní místnosti. Byla na okamžik zmatená z počtu a variace panenek. Musely jich být stovky. Byly prostě všude – na policích, na stolech a dokonce na podlaze. Chvíli jí trvalo, než mezi nimi spatřila muže, který se krčil na zemi vedle oddělující přepážky.
