Kitabı oku: «Knihy veršů», sayfa 4

Slaměný vínek

 
Před mrzutým soudcem děvče stojí,
studem, strachem oči k zemi klopí,
vyhaslé má oči, bledé tváře,
na rtech hřích a v tvářích hříchu stopy.
 
 
Soudce pokračuje: »Pověz nyní,
co ta stébla asi znamenají;
skrývala’s je na prsou svých – jisto,
že cos zvláštního ta stébla tají“—
 
 
Děvčeti se náhle oči zrosí —
„„Ovšem, že cos tají – ty můj bože,
dalo mně tři stébla na památku
troje slzami provlhlé lože.
 
 
První stéblo, zde to žluté dlouhé,
líhávalo se mnou na otepi,
když umíral v náruči mé slabé
hladem nebohý můj otec slepý.
 
 
Druhé rudší, kratší vzato z lože,
na němž bratr u vězení zchřadl;
drahý bratr živil mne i sebe,
měli hlad jsme – a – můj bratr kradl.
 
 
Třetí nejkratší a nejbělejší,
jediná to památka mně zbyla
z lože, na němž matka beznadějná
mrtvé jsem své dítě porodila.“„
 

Skočme, hochu

 
„Vítr hvízdá chladné písně,
trochu chladné – hej co škodí,
aspoň se to při té bídě
přece v taktu světem chodí!
 
 
S nebe déšť se ledný lije,
že mne to až v kosti mrazí,
hej co škodí, – pěkných šatů,
kterých nemám, nepokazí!
 
 
Půda pode nohou skluzká,
noha klesá – eh, což z toho,
bez toho, zda k předu, nazpět —
všechno jedno, bludná noho!
 
 
Proč mne jen tam nenechali
aspoň týden ještě sedět,
nepotřeboval jsem dnes už
o smrti své dcerky zvědět.
 
 
Hej, co škodí, hej co škodí,
zapomenu snad i na ni,
jako na svou hezkou ženu,
když ji vzali k sobě páni.
 
 
Hej, jak se ty vlnky točí,
hvízdej, větře, chladný hochu,
most je nízký, hvízdej, hvízdej,
skočíme si s nimi trochu!“
 

Před fortnou milosrdných

 
Nech, hochu, nech – zde lávka – jenom chvíli!
Můj život sice chvatem k hrobu pílí,
však kdo se naposled již na svět dívá,
snad přece nějaká mu chvíle zbývá.
Já sice po odpočinku již práhnu,
však tato fortna děsně vábivá
mne nevypustí více za živa —
jen chvilku ještě, na zvonec než sáhnu!
 
 
Už dobíhají moje staré síly!
chléb pro rodinu žádá velkou píli,
a pracoval jsem, jak jen otec může,
vždyť ruka má, hle, mozol, kost a kůže!
Ty ještě neznáš, milý hochu blahý,
ty ještě neznáš, seznáš teprve,
až rozpracuješ ruce do krve,
že lidský život jest až příliš drahý.
 
 
Dej mně svou ruku, milý dobrý hochu,
ty’s jediný měl pro mne chvíle trochu,
aj otec pro synáčka život sází,
syn sotva otce k smrti doprovází!
Ach odpusť starci, že si stýskat zkusí!
Vím – nejednali ke mně nevděčně,
a loučili se se mnou srdečně,
a také vím, že – vydělávat musí.
 
 
Ty’s jediný vždy slouchal děda hlasu,
ostatní neměli, chudáci, času!
Dej dědu čelo, ty můj hochu zlatý,
ne rty! – vždyť starcův dech je jedovatý
a jedno políbení na tvé líce,
už je to políbení poslední —
a ještě jednou na mne pohledni, —
teď, hochu, zazvoň, – nemám síly více.“
 

Dědova mísa

 
V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
 
 
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají —
„Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!
 
 
Dřevo ukradl jsi v panském lese —
komu děláš z něho koryto?“
„„Dědovi; – již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito.“„
 
 
„Nauč mne to!“ – „ „Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!“„
„Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!“
 
 
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče —
„Táto, proč se kolo nehýbá?“
 

Otrhánek

 
Pláče hošík otrhaný:
,Přec se jednou seberu,
tatínkovi, kde ho najdu,
notně holí vyperu.’
 
 
„Kdož tvůj otec?“ ,Nač se ptáte —
otec můj je velký pán,
odejel nám, dávno tomu,
když mi dával marcipán.’
 
 
„A kam odjel?“ ,Ach což já vím —
odejel mil na tisíc,
o maminku nedbá více,
má prý mam těch ještě víc.’
 

Romance

 
Po mém pohřbu křepčili,
hudba skočnou hrála,
matka jídlem, nápojem
hosti častovala.
 
 
Druhý den se dělili
o mých zámkův devět,
že jsem málo zůstavil,
nadělali klevet.
 
 
„Komu že mou bývalou
milenku dá máma?“ —
„O tu já se nestarám,
postará se sama.“
 

Průvod

 
Z šedých mračen déšť se hustý lije,
po dláždění voda proudem teče,
ulicemi prázdnými tu města
vojenský se pohřeb truchle vleče.
 
 
Černý vůz s tím bílým křížem táhne
s hlavami svislými čtvero koní, —
mrtvý v suchu – vozka však promoklý
rozmrzele spřež svou k spěchu honí.
 
 
Na vozíku kříž a lesklá lebka,
v jejíž oční důlky had se vrývá,
a za lebkou lesklou, dutou, prázdnou,
prázdné čáko lidem „s bohem“ kývá.
 
 
Buben potažený černým suknem
trudně odměřeným taktem zvučí,
k tomu z bratrů, již ho sprovázejí,
každý mrzutě si kletbu bručí.
 
 
„Arci stejně se nám zvede, až nám
místo rakve dají otep slámy, —
však by bez nás také cíle dojel,
také chuďas bez nás došel jámy!“
 

Při balletu

 
Divadlem zašlehla
mocná, skvostná záře,
veselá v něm hudba,
veselé v něm tváře.
 
 
Lidé radujou se
hlučně jásajíce,
že tak krásně tančí
mladá tanečnice.
 
 
Rychle jako vichr
tančí tanečnice,
že už sotva stačí
mladé její plíce.
 
 
Směle jako kamzík
skáče tanečnice
věčný, věčný úsměch
vtištěn v její líce.
 
 
Takové usmání
v lících rozpučilo,
že by bolestí se
srdce rozskočilo.
 
 
Tak se zvykly tváře
zřejmé na radosti,
že by člověk rád v ně
veklel trochu zlosti.
 
 
Lidé radujou se
hlučně jásajíce —
náhlý vzkřek a v prachu
leží tanečnice.
 
 
Nemůž’ vstát a bolesť
slabé tělo svírá,
ale úsměch ještě
tváře obestírá.
 
 
Odnášejí lidé
mladou tanečnici,
ale za plat úsměch
ještě v její líci!
 

Doňa Anna

 
V krásném vodojemu vlnky
obraz hvězdný houpají,
po trávníčku lehké nožky
každé noci stoupají.
 
 
– Doňo Anno, doňo krásná,
což ty vlny šeptají?
Zdaž se po manželi starém,
krásná doňo, neptají? —
 
 
„Kmetovi již třeba spánku,
aby mnohý dožil den, —
mlada jsem a nepokojný
mám já ještě v noci sen.
 
 
Bych mu nerušila spánek,
pudí mne to z lože ven,
a don Fernan, krásný, mladý,
ten má se mnou stejný sen!“
 

Jako do skoku

 
Zaluskal si prstem,
zatočil si džbánem,
zavejsknul a myslí,
že je světa pánem.
Klobouk na stranu a ruku do boku,
je mu lehko, lehko – jako do skoku!
 
 
„Jdi už domů, nemámť
více piva, hochu!“
„„Však ho bude, nahni
 
 
jenom soudek trochu,
trochu na stranu a klínek do boku,
vždyť mi lehko, lehko – jako do skoku!“„
 
 
„A čím splatíš dluhy?“
„„Vždyť mám chatrč svoji;
chatrčka ta malá
jako já se strojí:
střechu na stranu a kládu do boku,
je nám lehko, lehko – jako do skoku!“„
 
 
Propil vše, co přines’,
propil chatrč k tomu,
vracel se co žebrák
kolem mlýna domů —
klobouk na stranu a ruku do boku,
bylo mu tak lehko – jako do skoku!
 

Oběšenec

 
„Oj! to divně nade krovem hučí!
bouř se vzpírá v šedých skalinách?
pláč to snad? či vichr bolně skučí?
co to hýká v pustých roklinách?
 
 
Modlete se děti – poklekněte!
Jistě že se někdo oběsil.
Meluzína úpí, naslechněte —
tak by divý vichor neběsil.“
 
 
Dvé robátek útlé ruce zdvíhá,
plachá ústa píseň zachvějí.
Hu tu rána! – blesk se v blesku mihá
dvéře lítnou z vetchých veřejí —
 
 
A na prahu chlapec uděšený,
oči v sloup a ret má zsinalý;
„„Otec – na jabloni – oběšený!“„
Klesá – děs mu mysl pokalí.
 
 
Dále svítí blesky v hromův víru,
sotva že se křížem požehnáš;
neviňátka pějí v blahém míru
za hříšného otce „Otče náš!“
 

O třech kolech

 
Za tabulí u plného
pytlák Joza vesel sedí,
na šenkýřku, hezkou vdovu,
jak by zamilován hledí.
 
 
„Ale ženo, vámť se daří!
rozkvítáte jako růže!“
„„Viďte? Vždyť jsem pochovala
třetího teprvé muže!“„
 
 
„Třetího! – Však povídají,
že jste jim vždy udělala!“ —
„„Nu jen potud, abych sama
dříve v hrob si neustlala!
 
 
První klekl před oltářem
dřív než já při svatbě naší —
mohu-liž já za to, že to
muži dříve smrt přináší?!
 
 
Druhý umyl po hostině
ruce sobě v vodě živé,
kdo dřív béře vody živé,
známo, že též umře dříve.
 
 
Třetí za svatební noci
usnul dřív než já jsem spala —
to přináší smrť dřívější! —
tak – no tak jsem udělala!“„
 
 
„Eh což! však bych se vás nebál!
Vdova tří a přede jak růže!“ —
„„A což myslíte, že bych já
čtvrtého se bála muže?“„
 
 
„Ne? nu tedy na pozoru,
sic vás k čtvrtým vdavkám svedu!“ —
„„Budiž tedy, aspoň k peklu
o třech kolech nepojedu!“„
 

Poslední ballada z roku dva tisíce a ještě několik

 
Pro poslední krádež, která vůbec
ve světě zde byla spáchána,
poslední se sešli biřicové,
poslední lavice zchystána.
 
 
Poslední tu stojí soudce přísný,
strážce posledního zákona,
aby holí za krádež dal ztrestat
nejposlednějšího barona.
 
 
Baron, potomek to slavných předků,
třese se jak vetchá osyka;
předkové se nebáli ni mečů,
potomek už pro hůl naříká.
 
 
„Milý bratře, strážce stanov přísných,
milosrdně na mne pohlédni,
nechci krást už, odpustiž mně bití.
vždyť jsem baron – a to poslední!“
 
 
Soudce naslouchá a hlavou kývá,
pak se milostivě usměje:
„Barona si dáme pod lavici,
na lavici jenom zloděje!“
 

Ask

 
Ask, první člověk, stvořen byl už chvíli
a nižší bohové se hněvali,
když mlčky na Aska se dívali. —
„Proč, pane, nevybíraľs s větší pílí,
proč ze dřeva jsi Aska urobil;
proč neztopiľs ho ve své krásné záři,
vždyť výraz daľs i zvěře němé tváři,
když jsi ji pestrou barvou ozdobil?!“
 
 
Bůh Odin trochu klobouk pošinul
a jediným svým okem pokynul.
„Hej ticho, hoši! nebo do vás peru!
Což z toho, jakou látku sobě beru?
Já nechal v špalku všechnu jarní šťávu,
ta bude věčným jarem k výši stoupat
a za ovocem hned zas síla poupat
ověnčí Askových potomků hlavu.
Ta míza nedá nikdy pokoje,
vždy znovu bude člověk zase zkvítat
a nových jar zas nové výboje
ve věčný věnec věčně sobě splítat.
Však Ask pak sobě omaluje sám
ty výrazu teď prázdné, mrtvé tváře
a v oku zkušenosti vzplane záře
že vzroste z toho strach i závisť nám!”
 

Allegorije

 
Když tvořil bůh a stvořil umění,
tu přišla Hudba hořkou se zlobou,
a počla s vášní mluvit, s žalobou:
„O bože, utiš moje kvílení!
Proč jsi v můj kalich všechnu hořkost slil!
tak mnoho hořkosti! tak malá nádobka!
Toť jinak Básnictví si obmyslil —
jsem vedlé něho sprostá chudobka!
Básnictví vložiľs lidstvu do kolébky,
Básnictví vzrůstá s každým člověkem
a jako podlé skal mech měkký, hebký,
tak vzrůst svůj řídí podlé lidské lebky,
vždy okamžiku jesti přiměřené
a vždy se v lásce znovu utuží.
Mně splácí lidstvo jenom nevděkem
a staví Básnictví mne v podruží.
Když posílám své děti opeřené,
jen někdy člověk zlý a nadutý
je přijímá, však jindy mrzutý
je odmršťuje a v svém zlolání
zas od sebe v svět šírý zahání.
Nežádám více lásky pro sebe,
však pomstu, pomstu žádám od tebe!“ —
„„Nuž budiž!“„ odvětil se smíchem bůh.
„„Jdi spokojena, navštiv lidi zase,
nechť v příhodném neb nepříhodném čase —
vždy otevřen ti má být lidí sluch!
Hned k pláči, k smíchu hned je donutíš,
hned rozraduješ, hned zas rozsmutíš,
a můžeš pomstu svou v tom vyhledávat,
že, když tvá bujnosť nejvíc toho ztropí,
přede hříčka člověk nikdy nepochopí,
co může jím tak podivně zahrávat!“„ —
A od těch dob je Hudba povždy lživá
a tím se posměchem teď lidem mstívá:
při těchže zvucích, při nichž Evropan
roztoužením a bolem hořce pláče,
že radostí až dětinskou zas skáče
Falklandských smutných ledů truchlý pán!…
 

Legenda o chudobě

 
Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru,
otec Osud; zetě vybral dobře věru:
 
 
vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka,
za mudrce z pariů i za rolníka.
 
 
Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu:
„Třeba chudi, předce prospějeme světu!“
 
 
A když dožili si lidská svoje leta,
povolal je Osud před soud všeho světa:
 
 
„Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí:
čím že byl jest světu v Chudoby objetí?“
 
 
Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly —
o svatbě se byly přede tak pyšně nesly!
 
 
„Nemohl jsem platit učitelův zvěsty,
byl jsem prázdný rybník podél lidstva, cesty.
 
 
Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty,
zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:
 
 
slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila,
poutníka však vlna moje nesvlažila!“
 
 
Kněz tak dí, a voják vystupuje na to:
„Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,
 
 
chtěl jsem vymstit všechno, co kdy lidstvo hnětlo,
povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo.
 
 
Neměl jsem však zbraní – smáli se mně, smáli,
jako hadu, jemuž zuby vylámali.“
 
 
Rolník na to: „V bídném živobytí boji
drobně utratil jsem všechnu moudrost svoji
 
 
za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce —
lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce.“
 
 
Obchodník pak: „Chtěl jsem spojit světa konec –
byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec.“ —
 
 
„A ty, pario,“ dí Osud, „jak ty s ženou?
Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!“
 
 
Paria tu stojí s hlavou povznešenou:
„Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou!
 
 
Sotva se mne dotkla prostým svojím květem
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.“
 

Kniha veršů lyrických a smíšených

Otci

 
Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.
 
 
Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou Velkonocí.
 
 
Cítím, jak ty mocné zvuky
moje srdce budí,
jak se srdce rozzvonilo
v třesoucí se hrudi.
 
 
Rozzvonilo jak za dávných,
jak za dětských časů,
když jsem ještě rozumíval
kovovému hlasu.
 
 
A teď zase srdce zvučí
hučí, porozumí,
v rozechvělé pobožnosti
v chorus zvonů šumí.
 
 
Letí s sebou, šumí s sebou,
celo rozechvělé,
jak by putovalo k Římu
ve kovovém těle.
 
 
Skáče, jako v dětském těle
dětské srdce skáče
bože, zvuk ten k smrti smutný,
kdož to, bože, pláče?
 
 
Jaký zvonův šumem zvoní
zvonek pronikavý? —
jeho zvuk jak smrtná trýzeň,
jako uhel žhavý!
 
 
Zvonku truchlé naříkání
v srdce náhle padne,
že mu zápal horký, žhavý
náhle v ledy zchladne.
 
 
Znám tě, znám tě, zvonku pláče,
znám tvé naříkání,
vždyť jsi předrahému otci
zvonil k umírání!
 
 
Vždyť tvůj pláč mně srdcem mojím
věčně, věčně zvoní,
vždyť i v radovánkách náhle
moji hlavu skloní!
 
 
– - -
 
 
Vždyť mne ze dne vzvoníš v noci,
z noci vzbudíš ke dni —
zvoniľs otci ku hodince
a to ku poslední!
 
 
– - -
 
 
Těch žhavých zvuků umíráčka,
těch nikdy nezapomenu,
vždyť jsem je nehty vryl v svá prsa
a čelem vtlačil ve stěnu.
 
 
Vždyť jsem je vdychal ve své plíce
a posud mne tam dusily,
že i mé písně umíráčkem
v svět krásný zvonit musily.
 
 
– - -
 
 
Otec pomalu umírá
jako naděj zmírající,
ret se hýbe, jak by předce
ještě nechtěl „s bohem!“ říci.
 
 
Brzo, brzo dojde míru,
o bolesti snad už neví,
ale syn – ten si až zoufá,
že mu bol dán bez úlevy.
 
 
V prsa prázdná bůh sám ví co
by se ještě smutku shluklo,
ale srdce přeplněné
malou kapkou už by puklo.
 
 
K zemi hledí oko suché,
oko v uhel rozohněné,
čelo rozpálené, horké
tlačí se ku mrtvé stěně.
 
 
Oko uhel, čelo plamen
a ta stěna je tak chladna —
bože, což mně neuleví
žádná slza? žádná – žádná?
 
 
– - -
 
 
Dále, chaso pomáhačská,
přibiju si sám ty hřeby!
Nemohu si sám zavříti
dvéře k ztracenému nebi?
 
 
Jediný mne milovával —
a vy pomáhat teď chcete? —
Kdo si lásku pochovává,
může sám stát v šírém světě!
 
 
– - -
 
 
Nad hlubokým, tmavým hrobem
černá rakev se tu vznáší —
ach tak černá, že mně černosť
všechno světlo z oka plaší.
 
 
Že mně rozum rozplašila,
až ta hlava k prsoum sklesla,
až ta lebka kolotá se
jako loďka beze vesla.
 
 
Byla by mne umučila
snad ta nekonečná muka,
štěstí moje, že mne náhle
vyrušila cizí ruka.
 
 
Štěstí moje, že tak náhle
slova ruší sen můj těžký:
„Nemá se snad otčenášek
předříkávat pouze česky?“
 
 
– - -
 
 
Otce zde už pochovali
v tmavou hlínu přehluboko —
posud žádná, – žádná slza,
posud jako troud mé oko.
 
 
Posud ani jedna horká
slza neskanula k hrobu,
aby vykouzlila kvítek
nade rovem v jarní dobu.
 
 
Prsa by se rozskočila,
rozskočilo by se čelo —
což ni k jedné slze nemůž’
rozkvést moje mladé tělo?
 
 
Ve mdlobě se hlava náhle
k přítelovým prsoum sklání —
„Aj proč jste se nevyplakal —
máte to jen z přemáhání.“
 
 
– - -
 
 
Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,
a u hrobu ta pýcha zlá
se v nás zas obou budí.
 
 
Jsme blízko zas i daleko,
jak jsme si vždycky stáli,
zas rozpínáme ruce své,
bychom se neobjali.
 
 
Jsme blízko zas, však v oči zas
druh druhu nepohledí,
zas velká láska pojí nás —
a dělí nás zas ledy.
 
 
– - -
 
 
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.
 
 
A předc stála jakás síla
příkré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jako žijou
dobří ale chladní známí.
 
 
Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli – chladně
proti sobě zas jsme stáli.
 
 
– - -
 
 
Já ležel na rov natažen
a holý rov jsem líbal,
a zdálo se mi, jako by
se rov ten holý hýbal.
 
 
A tisknul jsem vždy znovu zas
ku hlíně ret horoucí
a při líbání cítil jsem
tam dole srdce tlouci.
 
 
– - -
 
 
Kéž dobudu si jména věčného,
kéž vydobudu všechnu světa slávu,
bych nesmrtelností pak ověnčil,
o otče drahý, syna tvého hlavu!
 
 
Byľs jedním z těch, jimž svět náš věnem dal,
by pro život se o den oloupili,
a za ten hřích, že žít a cítit chtí,
se vlastní krví bídně vykoupili.
 
 
Tvůj život pestrý byl a bohatý
a přemnohé jsi přežil utrpení,
a když si páni spánkem hověli,
budilo chudáka tě kůropění.
 
 
A práce celé jaké ovoce ? —
Že zaplatiľs si místo vlastním v hrobě!
Kde jiným po radostech oddech dán,
tam po otroctví mír zakoupiľs sobě.
 
 
Nad hrobem strmí prostý, černý kříž
a čtoucím ochotně tvé praví jmeno —
tak bude kříž ten sedm let tam stát —
pak bude také jmeno zapomněno.
 

Matičce

 
Proto mně draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička.
 
 
A kdyby byla snad
chudší než oblázek,
přede bych ji v srdci svém
choval co obrázek.
 
 
A kdyby byla snad
svázána v uzlíčku,
předc bych ji miloval
tu drahou matičku.
 
 
– - -
 
 
Ze všeho jediná
zbyla’s mně, matičko,
vychladlé zemi jak
podzimní sluníčko.
 
 
Podzimní sluníčko
neslní, nepálí,
předce se zatřesem,
když se nám zakalí.
 
 
– - -
 
 
Dí matka: „Ty prý písničky
tak často na mne skládáš,
to není hezké, tím mne jen
do lidských úst zas vkládáš.“
 
 
Ty nevíš, drahá matičko,
co se mým písním dívá:
k nim nikdo nápěv neskládá
a nikdo je nezpívá.
 
 
Písnička, při níž pláčeme,
je jiným lidem něma,
a kdybych složil tisíc jich —
vždyť mluví jen k nám dvěma!
 
 
– - -
 
 
V sobě jen a mlčky nesu,
nechť zakusím čehokoli,
zamlčím i matce drahé,
co mne těší, co mne bolí.
 
 
Jak to přijde, matičko má,
že přec všechno uhodnete —
když mně srdce v těle plesá,
zrak že jasně pozvednete?
 
 
Jak to přijde, matičko má,
že tak všechno uhodnete, —
když mně srdce v těle pláče,
že si v koutek zasednete?
 
 
– - -
 
 
Má matka někdy čítává
ve starém planetáři:
„Brzy a náhle dokonáš!“
s prorockou káže tváří.
 
 
A denně za mne říkává
svůj růženec klokočí
a hořké řinou slzy se
z těch starých věrných očí.
 
 
– - -
 
 
Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji
o zlatém slunci a o matce jeho,
jež každé noci na klíně svém sešlém
kolíbá ve sen syna zemdleného?
 
 
Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,
vždyť po dny celé světem bloudit musí,
dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,
ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.
 
 
Co kmet si lehne a co jinoch vstane
a s novou silou po novém plá nebi,
o matko, matko! vždyťs jak anděl dobra —
mám toho jak to slunko zapotřebí!
 
 
– - -
 
 
Nic nemáš víc, vše dala’s mně,
co bůh v Tvé ruce skládal,
a předce bych já nevděčník
vždy víc a více žádal!
 
 
Dej ještě bílé vlasy své
na rubáš svému synu,
by ještě v hrobě spočíval
jako by ve Tvém klínu!
 
 
– - -
 
 
Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas,
Tvé ruce jsou jak stromu větve v jíní,
jak mrazu vzdech je stříbrný kdys hlas,
a co kdy jarého, je stuhlé nyní.
 
 
Nuž vezmi vlasy mé a utkej šat,
snad zahřeje, co dávno uvadlo,
snad zahřeje ta chladná prsa Tvoje; —
na roucho to co šperk a spínadlo
dám mladobujné teplé srdce svoje.
 
 
– - -
 
 
Neslyšel jsem Tě zazpívat,
myslím, že už přes tři leta,
což je i po marianských,
což je po všem zpěvu veta?
 
 
„Moji smyslové jsou, synu,
dřímotou už obetkáni;
večerní jsem odzpívala —
a teď čekám na klekání.“
 
 
– - -
 
 
Zakoupila’s místo,
otcova kde hlava
na sedmé již léto
věčný sen vyspává.
 
 
Hrob ten otcův, matčin,
mým též hrobem bude,
povedeme spolu
hospodářství chudé.
 
 
Malý domek z hlíny,
vlhké čtyry stěny,
v něm však lásky, že jí
v šírém světě není.
 
 
– - -
 
 
Dozpěv.
 
 
Ty’s šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě —
ach matko, zlatá matko má,
jak je Ti dole v hrobě?
 
 
Ta naše malá světnička
se děsně, prázdně šíří,
o její klenby tlukou se
myšlénky netopýří.
 
 
Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma —
ven musím, ven – tam do světa,
mně je tak zima doma!
 
 
– - -
 
 
(Psáno na asijském Burghurlu)
 
 
Lož nemá blaha více ani hoře,
ta krásná zem, to širé, bouřné moře?
 
 
Mne nevábí nic dále v svět,
mně všude je tak jedno,
mne nevábí nic k vlasti zpět —
tam doma je tak ledno!
 
 
Však ne! – Když první kvítek na hrobě se třese,
když první skřivan nad hřbitov se vznese,
tu přede bych náhle doma býti chtěl,
bych utrh’ kvítko, zachvěl se – a šel!