Kitabı oku: «Hordubal», sayfa 5

XVI

A rovnou ke komoře a bouchá na dveře: “Otevři, Polano!”

Dveře se otevrou a stojí tu Polana – jako stín.

Hordubal si sedl na truhlici, ruce opřeny o kolena, a dívá se k zemi. “Manya se vrátil,” povídá.

Polana nic, jen rychle dýchá.

“Byly – jakési řeči,” mumlá Juraj. “O tobě… a o čeledínovi. Proto jsem ho dal pryč.” Hordubal rozmrzele zafuněl. “A vrátil se, kašpar jeden. To tak nemůže zůstat, Polano.”

“Proč?” vyhrkla prudce Polana. “Kvůli těm hloupým řečem?”

Hordubal vážně kývá hlavou. “Kvůli těm hloupým řečem, Polano. Nejsme tu na samotě. Štěpán – je chlap, ať se lidským hubám brání sám; ale ty – Ech, Polano, jsem přece jen tvůj muž – aspoň před lidmi. Tak je to.”

Polana se opírá o veřeje, nohy jí klesají, a mlčí.

“Zdá se,” bručí Hordubal, “zdá se, že Hafie je na Štěpána zvyklá – Je hodný na dítě. A koně – schází jim Manya. Byl na ně tvrdý, ale i v tom se hovadům zalíbilo.” Juraj zvedl oči. “Co bys tomu řekla, Polano, – zasnoubit Hafii Štěpánovi?”

V Polaně hrklo. “Ale to přece – není možno,” vydechla zděšeně.

“Inu, pravda, Hafie je maličká,” dumá Hordubal. “Ale zasnoubit – není vydat. Za starých časů, Polano, zasnubovali i děti v kolébce.”

“Ale vždyť Štěpán – Hafie je o patnáct let mladší než on,” brání se Polana.

Juraj kývá hlavou. “Jako ty, dušinko. To bývá. Ale Manya tu nemůže zůstat jako cizí člověk. Jako Hafiin ženich – á, to už je jiné: patří k rodině, ženičku si vysluhuje —”

Polaně se začíná rozbřeskovat. “A to by tu tedy zůstal,” praví, napjatá jako luk.

“Zůstal. Proč by nezůstal? Jako u rodičů by byl. Jakýpak cizí člověk? Zeť je to. A lidem se zacpe huba. Aspoň budou vidět, že… že vedli jen mrzké řeči. To kvůli tobě, Polano. A jinak – nu, zdá se, že má rád Hafii – a koním rozumí. Není do práce, pravda. – ale zbohatne-li pracovitý?”

Polana úsilovně přemýšlí, až vraští čelo. “A myslíš, že Štěpán bude chtít?”

“Bude, dušinko. Mám peníze – což, může je mít on. Prosím tě, co já s penězi? A Štěpán – je chtivý; chtěl by mít louky, koně, rovinu, až kam dohlédneš, – zrovna mu oči zasvítí. Sedne si do tepla – bude on se rozmýšlet!”

A Polanina tvář je zase neproniknutelná. “Nu, jak myslíš, Juraji. Ale já mu to nebudu říkat.”

Juraj vstává. “Sám mu řeknu. Nestarej se, i s advokátem se poradím jak a co. Jakási smlouva musí, myslím, být. Což, i to obstarám —”

Hordubal otálí, snad si myslí, že Polana ještě něco řekne. Ale do Polany náhle vjíždí spěch: “Musím chystat večeři.”

A Juraj se loudá za stodolu, jako druhdy.

XVII

Manya veze hospodáře do Rybár, prý s rodiči promluvit. C – c. A koně, hlavy nahoru, radost pohledět.

“A tak ty, Štěpáne,” mluví Hordubal zahloubaně, “máš jednoho bratra staršího, jednoho mladšího a sestru provdanou. Hm, dost vás. A pravda, u vás je rovina?”

“Rovina,” povídá ochotně Štěpán, a zuby mu blýskají. “Hlavně buvoli se u nás pěstují – a koně. Buvoli rádi v močále, hospodáři.”

“Močál,” přemýšlí Juraj. “A nešel by vysušit? Viděl jsem takovou práci v Americe.”

“Nač vysušit?” směje se Štěpán. “Půdy je, pane, nazbyt. A škoda by bylo močálu, roste tam proutí; u nás se v zimě pletou koše. Místo prken máme proutí. Vůz – košatina; ploty, chlévy – samá košatina. Však pozírejte, tamto ten košiar.”

Jurajovi se rovina nelíbí, nemá konce, ale co dělat. “A otec živ, říkáš.”

“Živ. Bude se divit, koho mu vezu,” praví Manya nějak pyšně, chlapecky. “Však tuto, to už jsou Rybáry.” A klobouček nazad, prásk bičem, a jako barona veze Juraje do dědiny a do dvorce Manyů.

Z chalupy vychází krátký a sporý parobek. “Počuj, Dula,” volá Štěpán, “postav koně do stínu a dej jim obroku a vody. Tudy, hospodáři.” Hordubal si jen tak po očku prohlíží dvorec: stodola rozvalená, po dvoře se prochází prasnice, tuto se čepýří krůty; do pažení dveří zabodnuto jakési veliké šídlo —

“To je jehla, pane, jehla na pletení košů,” vysvětluje Štěpán. “A novou stodolu budeme stavět zjara.”

Na prahu stojí starý Manya s dlouhými vousisky pod nosem.

“Vedu vám, tatko, hospodáře z Krivé,” hlásí Štěpán a jaksi se nadýmá. “Chce s vámi mluvit.”

Starý Manya vede hosta do jizby a nedůvěřivě čeká, co bude. Hordubal důstojně usedá, jen na půl zadku, aby bylo vidět, že není ještě ruka v rukávě, a káže: “Nu, řekni, Štěpáne, co a jak.”

Štěpán ukazuje zuby a vyklopí celou tu velikou novinu: že by mu tuto hospodář dal svou jedinou dceru Hafii, až dospěje; a že proto chce mluvit s tatkou, aby se dohodli —

Hordubal kývá hlavou: ano, tak.

Starý Manya ožil. “Hej, Dula, dones pálenky! Vítám vás, Hordubale; a což, byla dobrá cesta?”

“Dobrá.”

“Chvála Bohu. A pěkná u vás úroda?”

“I pěkná.”

“A zdrávi všichni?”

“Děkujeme pěkně, zdrávi.”

Když takto bylo řečeno, co se sluší, povídá starý Manya: “A tak vy máte jen jednu dcerku, Hordubale?”

“Inu, jen jedna se urodila.”

Stařík se pochechtává, ale očima zkoumá. “Neříkejte, Hordubale, ještě může přijít syn. Odpočaté pole dobře plodí.”

Juraj jen potrhl rukou, jako by chtěl mávnout.

“Narodí se třeba synek, dědic,” šklebí se stařík a slídí očkama. “A dobře vypadáte, Hordubale; ještě padesát let budete gazdovat.”

Hordubal si hladí pomalu týl.. “Nu, jak Bůh dá. Což, Hafie nebude muset čekat na dědictví. Chvála Bohu, věno bych pro ni měl.”

Starému Manyovi svítí očka. “Jak by ne, povídá se tak. V Americe prý jen sbírat peníze na zemi, že?”

“Tak lehké to není,” míní Hordubal starostlivě. “A to víte, Manyo, peníze. Máš je doma – ukradnou ti je; dáš je do benku – ukradnou také. Lepší by bylo hospodářství.”

“Svatá pravda,” souhlasí starý Manya.

“Dívám se tady,” pokračuje Hordubal rozvážně. “Mnoho lidí u vás půda neuživí. Samý močál a výběh. Hádám, tady jeden hospodář aby měl desítky jiter pusty, má-li být z toho živ.”

“Inu pravda,” brouká opatrně stařík. “Těžko tady dělit hospodářství. Náš nejstarší, jako Michal, by měl podědit gazdovstvo, a ti druzí dva – jenom. podíly.”

“Kolik?” vystřelil Juraj rovnou.

Starý Manya překvapeně zamrkal. Ech ty, co nenecháš člověku pokdy? “Tři tisícky,” bručel, šilhaje rozmrzele po Štěpánovi..

Hordubal si to narychlo přepočítal. “Třikrát tři – tedy devět, deset tisíc, říkáte, má vaše hospodářství cenu?”

“Jak to, prosím, třikrát tři?” zlobí se stařík. “I dcera má dostat podíl.”

“Pravda,” uznává Hordubal. “Tedy řekněme – třináct.”

“A ne, to ne,” vrtí hlavou stařík. “A to vy, Hordubale, jen tak žertem?”

“Nic žertem,” stojí na svém Hordubal. “Já bych chtěl vědět, Manyo, co asi stojí takové hospodářství v rovině?”

Starý Manya je zmaten, Štěpán vyvaluje oči: chce snad boháč Hordubal koupit usedlost Manyů?

“Takový statek byste nedostal ani za dvacet tisícek,” řekl starý váhavě.

“Se vším všudy?”

Stařík se zachechtl. “Vy jste dobrý, Hordubale. Míváme čtyři, pět koní ve dvoře.”

“Já myslím bez koní.”

Starý Manya zvážněl. “A co vy vlastně, Hordubale, – přišel jste statek kupovat, nebo zasnoubit dceru?”

Hordubal zrudl. “Statek kupovat – já, a kupovat statek v rovině? Bláto budu kupovat, ne? Pruty na píšťalky, ech? Děkuju uctivě, Manyo, ale já rovnou. Dohodneme-li se my dva, zasnoubí-li se váš Štěpán s Hafií, odkážete vy svůj dvorec Štěpánovi. Po svatbě – dostane váš Michal ode mne vyplacen svůj podíl. A Ďula také.”

“A Márja?” vydechl Štěpán.

“A Márja – už nikoho víc nemáte? Ať si Štěpán gazduje tady v Rybárech.”

“A co Michal?” ptá se stařík nechápavě.

“Nu, dostane podíl, ať jde s Pánembohem. Mladý člověk – raději vezme peníze než půdu.”

Starý Manya vrtí hlavou. “Ne, ne,” mručí, “to nepůjde.”

“A proč by to nešlo?” vyhrkl horlivě Štěpán.

“A ty táhni odtud, hybaj!” rozkřikl se stařík. “Co ty se máš co plést do řeči?”

Brumlaje uraženě loudal se Štěpán na dvorek. Dula – rozumí se – u koní.

“Tak co, Ďulo?” plácl ho Štěpán po rameni.

“Pěkný koník,” oceňuje znalecky parobek. “Mohl bych se na něm projet?”

“Příliš dobrý pro tvou řiť,” cedí Štěpán a ukazuje hlavou k jizbě. “Náš starý —”

“Co?”

“Ech, nic. Dělá, co může, aby mi zkazil štěstí.”

“Jaké štěstí?”

“A, žádné. Co ty víš!”

Ticho je na dvorku, jen svině chrochtá sama pro sebe; od močáluje slyšet chřástaly, i žáby už začínají —

“A zůstaneš v Krivej, Štěpáne?”

“Snad – ještě jsem se nerozhodl,” naparuje se Štěpán.

“A gazdová?”

“Co ti je po tom?” dělá tajnosti Štěpán. Ech, komáři! a vlašťovky div nebrousí břichem po zemi. Štěpán zívá, jen že si nevymkne čelist. Co ti dva staří tam uvnitř – Bodejž si nosy ukoušete!

Štěpán ze zlosti a z dlouhé chvíle vytáhne košikářskou jehlu z pažení dveří a zabodává ji ze vší síly. “Tak, teď ji vytáhni,” pobízí Ďulu.

Ďula ji vytáhne. “Pojď, kdo hloub?” Chvilku je baví zabodávat jehlu do dveří, až z nich lítají třísky.

“A co,” povídá Ďula, “půjdu za děvčaty. S tebou už nic není.”

Pomalu je soumrak, obzor nad celou rovinou se zardívá fialovou mlhou. Mám jít dovnitř? myslí si Štěpán. A naschvál ne. – Hybaj, řekne mi starý, nepleť se do řeči! Nabízí Amerikán Hordubal jemu svou dcerku, či mně? Dovedl bych já se o sebe postarat, a zatím – hybaj! A co mi máš co poroučet, vzteká se Štěpán, do jiné už patřím rodiny!

Konečně se hrne Hordubal ze dveří, je podroušen pálenkou, dohodli se asi staříci; starý Manya ho doprovází a pleská ho po zádech. Štěpán – stojí u hlav koní a drží je za řetízek udidel, inu, jako štolba; ani Hordubalovi to neušlo a kývl pochvalně na Štěpána.

“Tak v neděli ve vároši,” volá starý Manya, a c – c, vůz se rozjel. “Šťastnou cestu!”

Štěpán pokukuje po očku na hospodáře, nechce se ptát; snad sám začne —

“Tamto – naše řeka,” ukazuje bičem.

“M.”

“A tam, ten vůz s rákosím, to je asi náš Michal. U nás steleme palachem místo slamou.”

“Tak.”

A nic. Štěpán drží koně, jak pěkně jen dovede, ale hospodář – jen hlava se mu klátí. Konečně to Manya nevydržel. “Tak co, hospodáři, kolik jste jim dal?”

Hordubal zvedl obočí. “Co?”

“Kolik jste jim upsal, pane?”

Hordubal nic. Teprve po chvilce: “Po pěti tisíckách každému.”

Štěpán přemítá, a pak utrousí mezi zuby: “To vás okradli, hospodáři. Po třech tisíckách – bylo by dost.”

“M,” bručí Hordubal. “Tvůj otec – jako dubový pařízek.”

Ech ten, myslí si Štěpán; druhým dává, a mně – jako by to bral.

“A tobě – také pět tisícek,” dodává Hordubal. “Abys prý měl do hospodářství.”

Dobře, myslí si Štěpán. Ale teď, když jsem skoro jeho syn, – jak to bude se mzdou? Nemůže mě už platit jako čeledína. Snad by mi mohl dát to hříbě? Prodej si je, Štěpáne, nejsi-li už jako nás vlastní?

“A jeď pořádně!” káže Hordubal.

“Ano, pane.”

XVIII

A už jedou z vároše, teď je to zpečetěno. Důkladnou smlouvu urobili u žida advokáta, však stála dvě stě korun; a to tam dejte, pane velkomožný, a i toto tam napísajte – Inu, sedlák je opatrný na majetek, holenku, nedá se obelstít; a ještě na toto se musí pamatovat, Hafii připsat polovinu statku v Rybárech – Dobře, povídá pravotár, dáme tam takovou klau-zu-li. Aha, brachu, i ta tam je. A pak to všichni podepsali: Juraj Hordubal – tři křížky, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Starý Manya – tři křížky. A Michal Manya, kytka za kloboučkem, nafukuje tváře a důležitě se podpisuje plným jménem. Márja, provdaná Jánoš, s hedvábným šátkem na hlavě, a Štěpán, celý sváteční – A ještě někdo podepíše? Ach ne, Ďula musí být u koní, a není ani plnoletý. Tak hotovo, pánové, a mnoho štěstí vám přejeme. Dvě stovky to stálo; inu, důkladná robota, i klau-zu-le tam je.

A pak všichni do krčmy, popít aldamáše. Chtěj nechtěj tyká si teď Juraj Hordubal se starým Manyou, ba se i pohádali, jako mezi příbuznými. “A jeď, Štěpáne!” Štěpán by rád s Hordubalem jako s otcem, ale což je s ním jaká řeč? Sedí na žebřině, oběma rukama se jí drží, oči pod obočím, a stěží odpoví. Ech, divné to zásnuby, myslí si Štěpán, není člověku volno s hospodářem. C – c.

A už vjíždějí do Krivé, pěkně tryskem, jen podkovy cvakají. Juraj Hordubal vzhlédne zpod obočí, a najednou ruku nad hlavou, luská prsty a zpívá, juchá, výská jako o fašangu. A to asi je opilý, ohlížejí se lidé, co se tak Hordubal Amerikán rozjařil? Na návsi děvčat a parobků, musí se jet krokem; Juraj se zvedá, rukou objímá Štěpánovo rameno a volá dolů na lidi: “To si vezu zetě, co? Ej, juch!”

Štěpán hledí setřást jeho ruku a syčí: “Tiše, hospodáři!”

Hordubal mu sevřel rameno, divže Manya nevyjekl bolestí.

“Počujte,” huláká Juraj, “mám zetě pro Hafii, slavíme zásnuby —”

Prásk do koní! Štěpán se mračí a kouše si rty div ne do krve. “Vzpamatujte se, hospodáři, jste ožralý!”

S rachotem zatáčí vůz do dvorka Hordubalů. Juraj pouští Štěpána, tichý najednou a vážný.

“Proveď koně,” káže suše. “Zapotili se.”

XIX

A Polana neví, co si myslet o Jurajovi. Štěpána chce vytáhnout do hospody, a co prý, už nejsi čeledín, jsi jako náš syn. A místo aby zalezl za stodolu, chodí po dědině, zastavuje se a s tetkami dává se do řeči: prý Hafii jsem zasnoubil, inu, je ještě dítě, ale přilnula k Štěpánovi, když neměla otce doma; a Štěpán, sousedo, má Hafii za svatý obrázek – ech, je radost z takových dětí. A Štěpána chválí do nebe, jak se má k práci, bude prý z něho dobrý gazda, dvorec v Rybárech podědí po otci. Po vsi má plno řečí, ale doma – jako by zařezal, to a to udělej, Štěpáne, a dost.

Juraj chodí po dědině a hledá, koho ještě nezastavil; i na Fedeleše Gejzu kynul rukou, jen Geričovi se vyhnul. A Gerič už natahoval ruku, ale Juraj se odvrátil. Pokud živ budu, neznám tě: co mně máš co povídat, nechci vědět, co si myslíš.

Tetky se smějí: divné zásnuby. Ženich se mračí jako kakabus a řeči jen urývá, žere se vztekem. Nevěsta – u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí. A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm. Jen Polana – divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že tu je lidem něco pro smích, neukáže ani nos před stavením. Tak je to, lidi, a neříkejte, že tu je všecko v pořádku.

Cože Hordubal ani nevidí, že se Štěpán mračí? I vidí to snad, ale vyhýbá se mu. Jen tak mu poručí přes rameno, co má robit, a už míří kamsi. A Štěpán za ním pozírá, jako by mu chtěl ukousnout hlavu.

Ale teď už se Manya nedá, čeká na hospodáře, zuby zaťaty, až mu to cuká v tváři pod kůží. Gazda jde po dvorku. “Měl bys, Štěpáne, jet dolů.” A už zase chce pryč, ale Manya se mu staví do cesty. “Musím s vámi, hospodáři, o něčem mluvit.”

“Nu, co zase?” uhýbá Hordubal. “Hleď si raději svého!”

Štěpán je až popelavý vztekem – divné, vždycky býval žlutý. “Co vy to povídáte o mně a o Hafii?” vyhrkl prudce.

Hordubal zvedá obočí. “Cože povídám? Že jsem dcerku zasnoubil čeledínovi.”

Manya supí zlostí. “A proč – proč vy – Teď se mi lidé posmívají, kam přijdu. Brzo-li prý budou křtiny, Štěpáne, a utíkej, Štěpáne, tvou nevěstu honí houser —”

Hordubal si počíná hladit týl. “Nech je, ať se smějí. Omrzí je to.”

“Mne, mne to omrzelo, hospodáři,” drtí mezi zuby Manya. “Já – nechci být lidem pro smích.”

Hordubal nějak těžce oddychuje. “Ani já – nechci být lidem pro smích. Proto jsem tě zasnoubil. Tak co?”

“Já nechci,” skřípe Manya. “Já – já tady nebudu pro smích jako ženich usmrkaného děcka!”

Hordubal, ruku ještě za týlem, ho měří shůry očima. “Počkej, cos to řekl? Že nebudeš?”

Manyovi je vztekem do pláče. “Nebudu! Nechci! Dělejte si, co chcete, ale já —”

“Nebudeš?”

“Nebudu!”

Hordubal zafuněl nosem. “Počkej tady!”

Manya se zalyká, je mu hanba být pro posměch celé dědině; raději utéci odtud či co —

Hordubal vychází z chléva a prudce trhá v rukou jakousi listinu; trhá ji na menší a menší kousky, vzhlídne na Manyu a hodí mu útržky do tváře. “Tak, už nejsi ženich. Můžeš říci starému, že jsem roztrhal smlouvu.” Paže v bílé košili letí nahoru a ukazuje: “A tamto jsou dveře, hybaj!”

Manya rychle oddychuje, oči se mu zužují jako kmín. “Nepůjdu odtud, hospodáři!”

“Půjdeš. A kdybys ještě jednou přišel, – mám pušku!”

Štěpán rudne. “A co – když nepůjdu?”

Hordubal hrudí na něho, Manya ustupuje. “Dejte si pozor!” syčí.

“Nepůjdeš?”

“Dokud neřekne gazdová, – ne!”

Hordubal jaksi zavrčel, a najednou – kolenem Manyu do břicha, Manya se bolestí sehne, a tu ho jedna pracka popadá za límec, druhá za kalhoty, zvedají ho, a přes plot s ním, do kopřiv.

“Tak,” oddychuje Hordubal. “Když jsi nenašel vrátka, tož přes plot.” A klátí se zpátky, hladí si týl; takové divné horko v týle —

Někde za plotem sousedovým zachechtnutí.

XX

Polana, to se rozumí, zavřená v komoře, a ticho, jako by byla mrtva.

Hordubal hned zrána zapřahá do vozu, tříročka a těžkého valacha, nerovné spřežení: valach kývá hlavou, hřebeček hlavu nahoru – divný pár.

“Vyřiď mamce, Hafie, že jedu do města; až večer se vrátím, dá-li Bůh.”

Ať bučí krávy hladem, ať tlukou koně kopyty, ať svině chrochtají a podsvinčata kvičí: však přestane Polana vzdorovat, nedá jí to, je přece jen selka; půjde a poslouží zvířatům, a možno-li se hněvat, když jsi s božími tvory?

Valach kývá hlavou a hřebeček ji nese hore. I Štěpán tak hlavu nosí – tříročka zapřahoval s klisničkou, dobře prý jdou k sobě. Na, na, co hryzeš valacha, ty bagáne? Však vyjde Polana, když nejsem doma, nakrmí zvířata a potěší se. A vidíš, i pomalu dojedeš do města.

Nejprv k advokátovi, a pane velkomožný, rád bych urobil poslední vůli; člověk nikdy neví. Tož takovou poslední vůli: mám ženu, Polana se jmenuje; sluší se, aby manželka dědila po člověku.

A co jí odkazujete, pane Hordubal: dvorec, peníze, cenné papíry – Hordubal nedůvěřivě pozírá: nač ty to chceš vědět? Napiš jen: všecko, co mám.

“Nu, napíšeme tedy: veškero jmění movité i nemovité—”

Hordubal kývá hlavou: tak, pane velkomožný, tak, důkladně je to řečeno, veškero jmění movité i nemovité, za všechnu její věrnost a lásku manželskou.

A podepsat, ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Hordubal ještě otálí. “A co, pane velkomožný, možno-li znovu se stěhovat do Ameriky?”

Á, kdežpak, pane Hordubal, v Americe mají příliš mnoho robotníků, nikoho tam teď nepouštějí —

Hm, tak. A není snad nějaká factory tady ve městě?

Á, fabrika. Jsou tu fabriky, ale stojí, nepracují. Zlé časy, pane Hordubal, vzdychá advokát, jako by sám nesl břímě zlých časů.

Hordubal kývá hlavou. Co dělat, není už třeba lidí. Nikdo nepotřebuje takového Hordubala; škoda těch šikovných rukou. Ale snad koní potřebují, koní, co nesou hlavy hore.

Juraj Hordubal hledá pana komandýra od vojáků. Tamto prý, v kasárnách. A co, strýčku, hledáte tu syna? Ne syna, ale prodal bych tuto tříročka, pane dragoune. Tady se nekupují koně, povídá voják, ale ruce mu jedou po koníkovi, ohmatává mu nohy a šíji – — Koník jako srn, báči.

A už je tu nějaký pan oficír a vrtí hlavou. Prodat koně? Těžká věc, sousede, teď není odvod koní. Už zjara byl váš koník odveden, říkáte? Pěkné zvíře, a je-li už oježděno? Není, pravíte, nemělo dosud sedla, jen bosky je projížděl váš čeledín. A už tu stojí asi pět oficírů, a co, strýče, možno-li zkusit koníka? Proč ne, na to Hordubal, ale je to divoký kůň, pane. A co prý, divoký; dejte mu, hoši, uzdu a deku, to bychom se podívali, že by shodil Toníka.

Než bys řekl pět, sedí pan oficír koni na hřbetě. Hřebeček poskočil, vzepjal se, a pan oficír na zem. Šikovně padl, na zadek, směje se jenom, a teď, hoši, chytejte koníka po kasárenském dvoře. Tlustý pan komandýr se směje, až se mu houpe břicho. “Inu, sousede, znamenitý kůň; ale nechte si ho ještě doma, my musíme napsat jakousi žádost, aby nám povolili koupit koně —”

Hordubal se chmuří a zapřahá koníka k vozu. “Co dělat, pane. Prodám ho tedy cikánovi – či řezníkovi.”

Komandýr se drbe na hlavě. “Poslyšte, škoda hřebce. Což vy se ho chcete stůj co stůj zbavit?”

“Tak, zbavit,” bručí Hordubal. “Nehodí se mi.”

“A tak ho nechte tady,” rozhodl se pan komandýr, “a my vám dáme… takovou listinu, že máte u nás koně. A později vám napíšeme co za něj. Hodí se vám to tak?”

“Hodí, proč by se nehodilo,” povídá Juraj. “Je to pěkný koník, pane, hlavu nese hore. Prý osm tisícek —”

“To si ho zas vemte,” praví honem komandýr.

“Nu, snad by i pět,” váhá Hordubal. Je tam jiný tlustý vojenský pán, maličko kývne hlavou. “To by šlo,” povídá komandýr. “My vám ještě napíšeme. Kdybyste nechtěl, – můžete si koně odvést. Platí? A teď vám dáme tu listinu.”

Hordubal jede domů, má na prsou listinu s razítky a pytlík se svými dolary. Valach klusá a kývá hlavou – Už není hřebečka. Jako by Štěpán podruhé odešel, když je tříroček pryč. I klisničku raději prodat, i kobylu s hříbětem – Hý, valášku, jen otěžemi tě polechtám na zadku, a běžíš. A cože nemluvit s koněm. Když člověk promluví, kůň otočí hlavu a pohne ocasem; vidět, že rozumí. I hlavou kývá, protože přemýšlí. Dlouhá ještě cesta, milý, ale nahoru se dobře běží. Na – a, neboj se, to jenom teče stružka přes cestu. Nech ováda, sám ho zaženu. Hý! A Juraj počíná tiše, táhle zpívat.

Valach obrací velké oko po hospodáři: co to bručíš? Hordubal kývá hlavou a zpívá.

“Á, Polana, Polana,

á, Polana neblahá,

nech těPán Bůh potěší,

á, Polana, Polana.”