Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 22

Dejme tomu, klademe do protivy vědu a víru; věda vyvrací víru a chce ji nahradit poznáním. A tu zvedne Masaryk varovný prst: Je věda a věda, je víra a víra. Věda vyvrací víru slepou, pověrčivou, nevědomou; a zase bývá věda mandarínská, sufisantní a polovědecká, která se domýšlí, že ví už všecko. Dokonalá věda a dokonalá víra se nevylučují. To je příznačný masarykovský obrat: ne protiva mezi vědou a vírou, ale mezi vědou a lživědou, mezi vírou pravou a uvědomělou a vírou povrchní, nemyslivou a modlářskou. Není rozporu mezi svobodou a kázní, ale je rozpor mezi svobodou anarchickou a svobodou pravou, mezi kázní otrokářskou a kázní vzájemné služby. Tak je to ve všem. Ve svém dovršení, ve své plnosti a dokonalosti se lidské ideály přestávají vylučovat; domýšlejíce a dokonávajíce věci, dospíváme k jejich syntéze. Zase ten rys zvláštní klasičnosti: v celosti a úplnosti už není rozporů. Poznávajíce skutečnost líp a líp, řídíce své konání stále důsledněji poznáním a láskou, blížíme se skutečně a činně, krok za krokem, k objektivní harmonii světa – k řádu božímu, jak jej nazývá věřící Masaryk.

Zvláštní je jeho pojetí času. Mluví třeba o politice a začne: “Podíváme-li se trochu nazpět…” Čekáte, že bude mluvit o počátcích naší republiky nebo o Körberovi, ale ne; to “trochu nazpět” je třeba římské císařství nebo středověká církev; celé dějiny jsou aktuálním argumentem, jako by se dály dnes. Dovolává se Platóna, jako by Politeia vyšla loni a byla ještě pořád poslední novinkou politické literatury. Čas, který ho obklopuje, je tisíciletý; zahrnuje celé dějiny lidstva i jeho budoucnost. A přitom myslí pořád dopředu: co bude zítra, za deset let, za staletí; veškerým svým konáním pokračujeme v dějinách a připravujeme budoucnost; proto se musíme ptát, co jsou to dějiny a kam míří vývoj budoucí. Je skoro prost vzpomínek; ještě o svém dětství se rád rozpovídá, jako každý starý člověk, ale jinak ho víc zajímá dívat se do budoucna. To je charakteristické pro jeho metafyzickou důvěru, že celý běh světa je vývoj k lepšímu a dokonalému. Zlatý věk není za námi, nýbrž je úkolem všeho lidského usilování; nesmíme být netrpěliví, že není na dosah našich rukou, a nesmíme ztrácet odvahu. Boží mlýny melou pomalu, říká. Není-li tato trpělivá a statečná naděje pravý optimism, pak nevím, co tak pojmenovat. Ale nic z toho, co můžeme udělat už teď, není odročeno na budoucnost, a žádnou vírou, že za pár tisíc let bude lépe, se nevyzujeme z povinnosti uskutečnit už teď, nač stačí naše síly; i když žijeme ve věčnosti, žijeme opravdově a plně, jenom když zde a nyní pracujeme, poznáváme a milujeme. To je, řekněme, hlavní klíč k myšlení Masarykovu.

Tady nešlo o charakteristiku nebo dokonce rozbor Masarykovy filozofie, nýbrž o něco jiného: abyste měli na očích cosi jako duchovní pozadí nebo prostor, ve kterém se snovaly věty a kapitoly Hovorů. Pravda, bylo tehdy zářijové ráno, hodina desátá, rok ten a ten; před chvílí se skončila četba novin a za chvíli se začne úřední práce se vším, co “patří ke kšeftu” prezidentovu. Ale zatím nad touto besídkou z březových kmenů se klene jiný, tisíciletý čas; v té besídce mluví Platón i Augustin, věky a staletí se rovnají vedle sebe; pomalu, zamyšleně se rozumuje o tom, co se právě stalo – rozpadlo se římské impérium, vznikly a zanikly světovlády, osvobozoval se lidský duch; Hus usiloval o pravdu, Jiřík o mír a Komenský o vzdělanost; vše, co kdy bylo a co se dálo se světem i s námi, je bráno v počet, tak jako si ze svých ranních novin děláme obraz dne. Tož tak je to. Jako když se řemeslník dává do práce: rozhlédne se nejdřív po své dílně a po všem, co tu je a má být na svém místě. Ano, všechno je na svém místě: dějiny všech věků, hlasy všech učitelů, boží řízení i lidské úsilí. A tu prodlí ještě prezident u toho neb onoho a myslí už na svou práci.

Myslí na svou práci: tak a tak věci jsou, bylo by třeba udělat konkrétně to nebo ono. Ale nad tou denní politickou situací, kterou věcně a starostlivě prožívá, se zase klene cosi jako ohromný prostor: ta úhrnná koncepce lidství a božství, součinnosti a prozřetelnosti. Třeba se na něco hněvá, třeba mluví o denních starostech, třeba mlčí: pořád je tu ten celý veliký pořádek. Někdy to, co říká, zní skoro suše; žádná veliká slova, žádné ohnivé kázání, žádné pojmové čarování; jenom holá fakta, střízlivé definice, věcná kritika nebo praktický common-sense. Ale dáte-li dobrý pozor, uslyšíte něco víc; s každou tou větou spoluzní celý ten rozlehlý, pevný a krásně sklenutý prostor; každé slovo je článek toho nosného systému poznání, víry a lásky; je uděláno z látky země, ale náleží k výstavbě chrámové. Každou větu je možno potěžkat jako stavební kvádřík; ale pochopíme ji plně teprve tehdy, budeme-li mít na očích pilíře a sloupy, kladí i štít celé stavby. Teprve pak oceníme krásný a moudrý pořádek, jenž je uložen i v tom nejprostším kousku stavební látky.

To tedy je míněno tím, co jsme nazvali Mlčení s T. G. Masarykem. Nenaslouchejme jeho slovům, ale tomu tichému a hlubokému souznění. Teprve v něm je pravý a plný obsah, jeho celá i plná pravda. Třeba je řeč, nu, o něčem tak těžkém a pozemském, jako je politika; a přece i tady to souzní, je to tu mlčky a beze slov; neslyšíte hučení dějin i příkaz boží? Nezní s sebou platónská antika i Ježíšovo kázání lásky, veliký řád církve, ruch života světského, výdech osvobození i tichá trpělivost rozumu? Co všechno musí souznít, aby se zrodila harmonie! Číst Masaryka, číst jej harmonicky, to také je hovor a mlčení. Hovor o všem časném, na čem nám záleží. A tiché přemýšlení o tom, co je věčné. Kdo na to nebude myslet, nebude si s ním nikdy rozumět plně.

A NAKONEC – TROCHU HISTORIE

Prvá část Hovorů byla poprvé knižně zveřejněna v roce 1928, druhá 1931 a třetí 1935. Části prvá a druhá vyrůstaly z rozhovorů současně od roku 1926, část třetí se objevila poprvé v obrysu hovorů 1927. Tož celkem to bylo asi devět let vyptávání, uvažování, vzpomínání, vypravování a – mlčení.

II. JEDINEC A DĚJINY

PÍSEŇ PRAPORU

 
Modrá, rudá, bílá alej slávy stelou
A tak jásají, že zpívati se zdají
Svěží notou svou a písní rozechvělou;
Aj tu, pozvedni se, aj tu, větře, duj:
Rudá, modrá, bílá zpívají a vlají,
Yankee-Doodlem zvoní, Marseillaisu hrají,
Kvetou silně, sličně svým “Zde domov můj!”
 

KRONIKA PESTRÁ

 
Chceš-li, synu, zprávy slyšet,
uši sotva stačí ti.
Nevím, kde mám potom skončit,
nevím, kde mám začíti.
Slunce si už zavedlo
zákon osmi hodin práce;
svítí do čtyř od osmi,
což je přec jen trochu krátce.
Jinak dosud teplo bylo
při pošmourné obloze.
Teprve nás zamrazilo
Rašínovo expozé.
Ožila nám Praha tuze,
táhne se sem mnohý lid.
O byty je velká núze.
Také Plocek hledá byt.
Jediný kout prázdný zbývá,
snít a mlčet, kde se dá.
V parlamentě šeptají jen
zpravodaj a předseda.
Na Slovensku Károlyi
demarkační dělá čáry.
S tvými čáry, druhu zlý,
s tvými kouzly vari! vari!
Doktor Lodgmann a ti jiní
vydali se na cesty,
když se s námi rozloučili
hřejivými protesty.
V Prostějově hrůzám války
postavili korunu:
vztáhli ruku na svobodu,
vztáhli ruku na Munu.
Naše pluky v Rusku sic
nějaký svár s Munou měly;
mám-li to tak sprostě říc,
byl to zkrátka casus belli.
Svoboda je svoboda,
je však třeba pevné ruky.
Aby Muna volný byl,
zatknem prostě naše pluky.
Tomáše den požehnaný,
štědřejší než Mikuláš.
Co jsi chtěl a zač ses modlil,
národe můj, tu to máš!
Tomáš tu! Po čtyřech letech
z apoštolských přišel cest,
přinášeje v ruční tašce
(žluté) novou blahověst.
“Nebojsa” tu konstatuje,
lojální, jak dlužno, jsa,
že v něm do Čech navrátil se
největší náš Nebojsa.
Slávy bylo, hudby bylo,
lidu mnoho nadmíru.
“Ulice” svůj měla debut,
ale pěkně v špalíru.
V ten den vládl divný čas,
slunce, vítr, sníh i zima,
chvíli teplo, chvíli mráz,
zkrátka pravé české klima.
Radostnou tou novinou
kronika se končí pestrá.
Byli jsme a budeme,
jmenovitě na Silvestra.
 

VÍRA

Hlasatel humanitní myšlenky, o níž dr. Herben ve své krásné sněmovní řeči tvrdil, že se stane, jak doufá, budoucím evangeliem národů, zastával od počátku své veřejné dráhy názor, že jen v případech docela mimořádných je dovoleno odchýliti se od klidné evoluce a připustiti zbraň násilí. Tento jeho filozofický směr, tato jeho optimistická víra v lidský pokrok a vývoj uschopnily jej jako prezidenta, aby loď mladého státu našeho ochránil násilnických otřesů zprava či zleva, a my máme důvěru, že právě jeho pronikavý a dalekozraký kriticismus, posunující každou dnešní situaci do zorného úhlu budoucnosti, i nadále je přede všemi povolán k tomu, aby vnitřní naši politiku vyvaroval extrémů a aby v obtížných poměrech zachoval i hrdost národa rovnoprávného s ostatní Evropou, i důstojnost moderního, sociálním cítěním proniknutého lidství.

VAŠEK PŘED PANEM PREZIDENTEM

Stalo se Vaškovi při jakési víceméně slavnostní příležitosti, že se s několika pány ve fraku octl poprvé ve svém životě před panem prezidentem. Než k tomu došlo, cítil slabý neklid, zda něco neprovede; ale v rozhodné chvíli, když pan prezident pěkně přišel po červeném koberečku, nechal se Vašek zcela odhodlaně strčit kupředu několika rukama, jež ho představovaly. V tu chvíli ho zaměstnávala jediná otázka: zda pan prezident a páni ve fraku také tak hrozně cítí benzín z jeho (Vaškovy) čerstvě vyčištěné vesty. Zatímco se marně hleděl dopíditi nějaké jistoty v této otázce, konaly se obvyklé řeči; bylo to, jak bys četl noviny. Tu tedy měl Vašek dosti času podívat se na tváře kolem dokola; shledal že civilní výraz úcty záleží v jistém vystrčení hlavy vpřed, mírném uchýlení k jedné straně, velmi potlačeném mrkání a podobně. Vašek si nebyl jist, je-li to docela slušné, ale začal si prohlížet pana prezidenta. Vždyť ho viděl tak zblízka poprvé.

A tu, na první pohled, přímo užasl: jak je ten pan prezident podoben svým podobiznám! Vždyť to ani není, jako by tady stál živoucí člověk; je to jako nový obraz nebo nová socha, která má být někde veřejně a slavnostně instalována. Vašek s výtvarným zájmem porovnával rys po rysu s tím, co viděl na tolika obrazech, a byl živě potěšen podobností tak dokonalou. Byl by ji určitě nahlas pochválil, kdyby zrovna nemluvili jiní.

Znovu se Vašek rozhlédl dokola po přítomných; mírně pokyvovali k pronášeným řečem a tvářili se tak neobyčejně místně a hodnostářsky, že Vašek teprve nyní si uvědomil: vždyť tady stojí pan prezident, hlava státu, představitel republiky! Výtvarný smysl Vaškův rázem ustoupil zmatenějšímu vědomí čehosi abstraktního; hlava státu, představitel, republika, to je něco obecného a symbolického, a ten, kdo tady stojí, není skutečný v tom smyslu, že by si na něho bylo možno sáhnout; je to spíše představa, obecnina, pojem, formule či co, a to, co se k němu mluví, jsou zas jen abstraktní pojmy a formule, celá událost není nic skutečného a opravdického; tohle kolem také nejsou skuteční lidé, nýbrž samí představitelé a reprezentanti čehosi veřejného a já sám, Vašek skutečný, soukromý a vaškovitý, jenž nejsem abstrakce ani představa, sem jaksi nepatřím… V tomto vědomí své zdrcující nepatřičnosti tuhne Vašek úctou a zaujímá výraz, o kterém předpokládá, že vypadá i veřejně, i slavnostně jako ty ostatní tváře.

Nyní mluví pan prezident. Vašek zvedne oči, ale ne až nahoru; neboť nechce být opovážlivý; upře je pouze tam, kde asi se končí běloučká brada pana prezidenta. Je tam bílá kravatka, čistá a klidná jako maminčino prádlo. A nad ní, vida, to je koštěný knoflíček. Obyčejný koštěný knoflíček, žádný veřejný reprezentant, ne, zrovna takový knoflíček, jako má sám Vašek na krku. Vašek k němu rázem pojme důvěru; oddechne si, je jako doma na půdě staré známé spolehlivé a intimní skutečnosti. Tenhle knoflíček nemá nic abstraktního a slavnostního; dívá se na Vaška po očku a přátelsky. A nyní, Vašek, ani sám neví jak, začíná také sám něco povídat; už se tu necítí nepatřičný, skáče kdekomu do řeči, vykládá své rozumy a stěží pustí k slovu samotného pana prezidenta. Ale ten už se uklání a odchází; a Vaškovi je najednou líto, že si nemohl víc popovídat a že už je po parádě.

KOMUNISTICKÁ DUŠE

Komunistická duše je duše složitá. Jest to prokázáno již tím, že se v ní měšťák naprosto nemůže vyznat (ostatně by se správný komunista velmi proti tomu ohradil, aby byl chápán měšťákem). Ve svých dohadech o duši komunistické tápe tedy měšťák v nejtemnějších tmách a domnívá se, že duše komunistická je černá jako smůla pekelná, hořká jako koňský kaštan a palčivá jako jedovatý ryzec, jsouc výhradně prosycena a rozpálena nepříznivými šťavami třídní nenávisti. Není však tomu tak zle. V soukromí je duše komunistická naopak duší veselou a úsměvnou, jež se dovede líbezně kochati na věcech, nad nimiž by hned ztratila všechen humor tlustokožná a sádelnatá duše měšťákova. Například co je komunistovi podle Rudého práva “příjemným a veselým pobavením”? “Příjemným a veselým pobavením” je mu četba brněnských komunistických Šlehů, neboť ony bičují a mrskají všechnu “faleš, zradu a ničemnost vládnoucích vrstev”. Jest jí tedy příjemnou a veselou zábavou dočítati se o falši, zradě a ničemnosti vládnoucích vrstev a miluje mrskání bičem. Kde by v jiné duši nad slovy o falši, zradě a ničemnosti tesklivě hrklo, tu se koutky komunistických úst roztáhnou k pobavenému úsměvu. Stojí-li tedy v Rudém právu, že “éra Masarykova je i v kulturním oboru vládou nejhoršího temna, pokrytectví a mravní korupce”, není to myšleno tak tuze černě, ba ne, to je tu jen proto, aby byla komunistická duše příjemně a vesele pobavena. Je upřímně potěšena, když se dovídá o nejhorších hanebnostech, mrzkostech a gaunerstvech ve vládnoucích vrstvách a v éře Masarykově. A Rudému právu nutno je přiznati, že o tuto příjemnou a veselou zábavu svých čtenářů pečuje měrou štědrou, pilně a vydatně, udržujíc takto složitou komunistickou duši v ustavičném veselí.

BLAHOPŘÁNÍ

Když byl člověk maličký, stávalo se mu několikrát do roka, že ho oblékli do nejlepších šatů, dali mu do ruky kytičku a strkali ho do dveří, až stál před dědečkem nebo babičkou, tatínkem nebo maminkou, a pak odříkal jedním dechem veršované blahopřání k narozeninám, a pak dostal hubičku a nový zlatník. Když potom dorostl na mladého chlapíka, tu ho již nikdo nestrkal do dveří a on sám nemyslel na to, že leta utíkají a že jsou dny, kterým se říká narozeniny a v nichž se člověk s trochu divným pocitem ohlíží na minulý rok a ještě dále zpátky, ba ještě mnohem dál zpátky; nemyslel na to a zapomínal podat ruku v takový den. A ještě později se také tak divně zamyslívá, když klopýtne o den, který nese datum jeho narození. Dnes bylo panu prezidentovi vyslechnout mnoho řečí, třeba ne veršovaných, ani ne odříkávaných jedním dechem. Ale jistě mezi nimi nebo po nich najde okamžik, kdy se trochu divně zamyslí a někam zahledí, někam a mimo tento čas. V ten okamžik by chtěl každý z nás jaksi zakašlat, aby se pan prezident vrátil do přítomnosti, a říci mu, a říci mu “to nejlepší”, nebo “ještě mnoho a mnoho let”, nebo něco jiného, syntakticky zmateného, ale lidsky nesmírně upřímného. A potom po špičkách odejíti.

* * *

V příštím rozmachu vyjde zajímavý článek Jaroslava Durycha Prezident Masaryk. “Jest přirozeno, že jako katolík mám jiný světový názor než prezident Masaryk”; ale “osud Masarykův jest skvělým mystériem. Proč to byl on? Proč to nebyl jiný? Kdo ho poslal? V tom jest tajemství, kterého nerozluští žádné vědecké zkoumání… Tím, že profesor Masaryk svolil státi se nástrojem Prozřetelnosti, nabyl právního titulu, aby se stal ve své vlasti prezidentem z boží milosti. Mystický, nadpřirozený vliv prozřetelnostního poslání Masarykova to byl, jenž způsobil v lidech změny představ a donutil vůli lidu k souhlasu s vůlí boží. Lze říci, že prezident Masaryk jest jediným ze všech prezidentů všech republik evropských, kterému titul ,z boží milosti‘ náleží. Jest velmi podobno pravdě, že jest též jediným prezidentem ,z vůle lidu‘.” – Probíraje se dále odpůrci Masarykovými, píše katolický autor na vrub katolické strany: “Názor českých katolíků, kteří se politicky organizovali ve své straně, jest po válce týž, jako před válkou. Nepočeštil se. Víra jejich jest materialistická v nejhrubším a nejsurovějším smyslu slova. Předválečná nenávist k profesoru Masarykovi se změnila v poválečnou nenávist k prezidentu Masarykovi, kterému nic nebylo odpuštěno… Jest to rezistence pro dobro, čest a slávu katolické církve? Ne, jest to hnutí katolického předválečného materialismu. – Prezidentovi Masarykovi patří právní titul ,z boží milosti‘. Lhostejno, jak sám o tom soudí, lhostejno, zda z toho činí a chce činiti důsledky… Tento titul jej staví na určitý hierarchický stupeň, a toto postavení jest závazno pro veškerou hierarchii světa. Má tedy nárok, lhostejno, zda jej zdvihá či nezdvihá, na určitý podíl hierarchické úcty, vladařské úcty. Touto úctou jsou mu povinni všichni lidé, ať lid, či hierarchie. Nezachovávání této úcty jest porušením subordinace proti hierarchii veškeré.” – Takovou řeč jsme dosud z katolického tábora neslyšeli.

MUŽ NA OBRÁZKU

“Stařec na hoře”, jak si sám někdy žertem říká, samotářský myslitel a básník v zátiší moravského městečka, člověk z nejhlubších a nejobsáhleji poučených tohoto světa, se rád chopil nadhozeného tématu o T. G. Masarykovi.

Ti dva výjimeční duchové se sešli jen jednou a celkem jen náhodou; tehdy profesor Masaryk měl kdesi nablízku přednášku o Havlíčkovi a po ní si zajel do moravského městečka, aby navštívil hloubavého básníka. “Totiž aby se podíval na zdejší zámek postavený od Questenberga,” vykládá básník skromně. “Tehdy byl zdejší park lépe udržován a stál skutečně za podívanou. Snad někdo tenkrát profesoru Masarykovi řekl, že tu bydlím, a on mi vzkázal, mohl-li by se mnou mluvit.” Mohlo to být jedno z nejzajímavějších setkání, jakých je málo; ale patrně bylo příliš mnoho lidí kolem; zdá se, že toto jediné setkání zůstalo neuzavřenou epizodou.

“To je neobyčejné, jak Masaryk dovede poslouchat,” vypravuje pozorný samotář. “Nechává mluvit lidi, ale ptá se jich tak, že je přivede kam chce.” Ale bylo tam jistě mnoho lidí, nebylo snad možno se shovořit. “Od té doby jsem ho neviděl. Dívám se někdy na obrázky v časopisech, kde bývá fotografován při audiencích nebo na slavnostech. Na takovém obrázku vidíte jenom jeho. Ten pán, co s ním sedí, může mít frak krumplovaný zlatem a může být pokryt řády, ale přece ho není vidět vedle něho. Tolik je na něm světla a významu, že vedle něho každý mizí, i kdyby byl sebenádherněji pozlacen.”

“Nebo když je na obrázku, jak vstupuje do automobilu. Dělá to tak samozřejmě a elegantně a zůstává tak vzpřímen, jako by mu to bylo zvykem od dětství. Tomu se člověk nenaučí, to je vrozeno. Všimněte si na fotografiích, jak vstupují do automobilu ministři a jiní velcí páni, jak přitom sehnou hlavu a stáhnou k sobě lopatky, jako by čekali, že teď dostanou palicí do hlavy. Je vždycky nad ostatní –”

“Vlastně bych mu neříkal, že je filozof; ale to, co napsal, vykonal a prožil, je materiál pro českou filozofii. Jemu by filozofie nestačila, protože byl určen k jednání. Je to člověk tohoto světa…”

A samotářský básník povídá s očima zářícíma: “Masaryk je kníže, rozené kníže. Je to aristokrat myslí i tělem. Mluvíme o demokracii a zapomínáme, že i my jsme aristokratická rasa. Vzpomínám si na hochy a děvčata třeba z Polabí, jaká je to tělesná šlechta, jaká urozenost – – Masaryk se zrodil knížetem.”

*

To je vše; ale tento srdečný a lidský podiv Otokara Březiny k prezidentu Masarykovi může být komentářem ke všem obrázkům, jež kdy přinesly a ještě přinesou tu štíhlou, vážnou, přímou postavu s nevelkou a neschýlenou, už svítivě bílou hlavou. Většina z nás a z příštích nepozná prvního prezidenta jinak než na obrázcích; ale ať je na nich cokoliv a kdokoliv jinak, budeme na nich vidět jen jeho. Už nebude bělejší, ale bude vždy více svítit jemností a významem vedle všech vyšívaných límců. Co takových pozlacených a vyšívaných kabátů se už vystřídalo za tu nedlouhou historii republiky; ale ona tvář na obrázcích, vedle níž všechny ostatní se ztrácejí, se prosvěcuje pořád jasněji a určitěji, obestírána zvláštní vznešeností věku. Knížectví rasy – ani toto slovo básníkovo nebudiž řečeno nadarmo; tělesná urozenost, jež v pětasedmdesáti letech zastiňuje těla mladší a hmotnější, i to je vysoký příklad pro nás a pro příští. Bojíme se mezi sebou užíti slova “aristokracie”; osamělý básník vložil do něho všechnu jemnost a dokonalost, grandezzu a nadřaděnost; neboť v obraze jednoho muže zahlížel dokonalost rasy. Skoro bych věřil, že podivuhodný samotář v té chvíli hleděl hlouběji a uctivěji než slavnostní řečníci dnešního dne.