Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 23

Z MORAVSKÉHO ZÁJEZDU

Při vítačce kdesi na Slovácku přivedli k panu prezidentovi pěknou stařenku sedmdesátnici: “Tož to je, pane prezidente, tá Maryna, šak ta, co s vámi zamlada zpívávala na kruchtě.”

Pan prezident se dobře upamatoval: “Tož to jsi ty? Pamatuješ, jak jsme tenkrát provedli v kostele to a to cigánstvo?”

“No ja,” povídá stařenka, “šak jsme tenkrát za to obá dostali na –”

A před celou suitou vyletělo slovo jistě nečekané.

*

Jinde v rodném kraji uvítal pana prezidenta starosta obce; když bylo po proslovu, hovořil s ním pan prezident, jak už to bývá, důvěrněji.

“A máte rád zahrádky, pane prezidente?” vyhrkl starosta znenadání.

“Mám,” povídá pan prezident.

“Tož to jste sem měl přijet loni,” spustil starosta káravě. “Loni jsem měl pěknou zahrádku, ale včil nemám.”

*

Při recepci v Brně shovořil se pan prezident s malířem Frolkou. Když už mu na odchodu podával ruku, řekl Frolka honem: “A dojdete někdy k nám, pane prezidente?”

“Dojdu,” slibuje pan prezident a odchází.

Malíř Frolka září, ale nedá mu to, ještě jednou se vrací k prezidentovi: “Tož jistě dojdete?”

“Jistě dojdu,” dotvrzuje pan prezident.

Avšak Frolkovi to ještě nestačí; vrací se znovu a postaví se zeširoka před pana prezidenta: “Tož ruku na to?”

“Ruku na to,” musil říci pan prezident, aby mu Frolka uvěřil.

Jak vidět, pravý Moravan to chce mít na beton. Také národní rys.

PARÁDA

Ráz dva, ráz dva, nápadně rychlým pochodem defiluje pěchota ve čtyřech proudech; ty přilby vypadají z dálky jako trsy václavek nebo opěnek, jako kloboučky hub, jako skafandry; je na nich něco nelidské ho, a hoši, kteří je mají na hlavách, zdají se podivně malí, krátcí, sražení, zavalitě nahrbení chlupatými telaty; jsou jako nějaká drobnější, ale plecitá rasa, jako bojovní mravenci táhnoucí v hustém šiku, ráz dva, ráz dva. Těžší a větší, strojově přesní nastupují četníci; ráz dva, ráz dva, jdou stejným tempem, ale po spěchu mladého vojska je to pádný krok mužů. Dráha je nyní prázdná, jen prezidentova vlajka pleská v prudkém větru.

Řinčivě najíždějí děla, kovová tíha masívně poskakující po cvičišti; není už slyšet hudbu, ale tragické nárazy kovu, rachot, řehtání kovu. A za drtivou hmotou děl lehkým poklusem letí jízda, nesčetné tančící nožky, dojem snadnosti, lehkosti, okřídleného pohybu.

Jakže, již je po všem? Divák na tribuně by chtěl vidět ještě jednou tolik uspořádané síly. Neboť tato podívaná je krásná.

*

Ale přesto se obracíme stále tam, kde stojí prezident, velmi štíhlý ve svém černém kožíšku. Před chvílí projel před tribunami na své hnědce, mírně schýlen v ramenou, ale pružný a lehký jezdec. Jeho jízda není jízda vojáka, poněkud tvrdá a tuhá; jede lehce a měkce, vzdávaje čest praporům; za ním generalita a ministr Udržal, statný na koni jako kozácký hetman. Myslím, že málokterá republika světa vidí prezidenta a ministra vojenství cválat na koních před frontou vojska. Dává to chvilku zapomenout, že jsme republika po čertech civilistická; je to okamžik, kdy se všichni cítíme trochu vojáky – tak jako se jím jistě cítí pětasedmdesátiletý, běloučký pán, klusající na koni před pěkným mladým vojskem.

NA VRCHOLU

Masarykovu Světovou revoluci můžete číst jako politické dějiny našeho osvobození; můžete prodlít u rozsetých myšlenek moudrého politika a vyčíst z nich jeho filozofický obraz světa; nebo posléze objevíte – takřka jen v narážkách skoupě a málomluvně – dramatický děj jednoho lidského osudu, jemuž bylo přáno se vrcholně rozvinout. Musíte většinou číst mezi řádky; autor těchto pamětí až příliš mimochodem se dotkne svých osobních radostí a zrovna mocí potlačuje své osobní žaly; nechtěje opominout nic z toho, co činil, jaksi spolkne skoro vše, co cítil a prožíval v úzkostech i únavě, úspěších i zklamáních; je ponecháno čtenáři, aby se docítil osobního života pod chladným a přesným tónem faktů i myšlenek.

Jen na jednom místě se prodere samo nitro člověka, přetížené vším, co mu bylo zažíti; je to zpověď, je to účtování, je to jásot i stesk dovršeného života: zde je dramaticky vrcholná chvíle jeho pamětí. Na palubě Carmanie, prostřed hučení širých vod, prochází se prezident Masaryk; byl právě zvolen prezidentem; poprvé po staletích se českému člověku dostává poct suveréna; veliké úsilí, dílo staletí, vykoupení národa je dokonáno. “Nebylo mi do řeči – celé dny jsem chodil po palubě.” Chtěl býti sám, aby si mohl “někdy i nahlas” v záchvatu radosti skandovat, “že jsme svo-bod-ni a že máme svou re-pu-bli-ku!” Myslím, že to radostí křičel do mořského větru a že by byl i skákal, kdyby – inu, kdyby právě si nebyl vědom s trochou spoutanosti, že nyní je “člověkem veřejným a oficiálním, oficiálním stále a všude” a že “ztratil svou osobní svobodu a soukromost”. Po čtyři leta putoval po světě a ustavičně jednal, vážil šance, vedl válku, úzkostně vyhlížel možnosti a stěží “za celou dobu pořádně spal pět nocí”; ne, po desítky let předtím se připravoval právě na tuto úlohu; a nyní se vrací jako prezident státu touž vodní cestou, kterou před čtyřiceti lety plul jako mladý a neznámý profesor s hlavou plnou neurčitých nadějí. Toto tedy je splnění díla čtyřiceti let. Málokterý ze smrtelníků se kdy dožil takového vyvrcholení osudu. Není to štěstí? “Šťastným, šťastnějším jsem se necítil,” doznává muž na vrcholu života. Není mu do řeči; neboť jest mu mluviti se sebou samotným.

Z výše tohoto nejvyššího okamžiku se ohlíží na svůj vlastní život: na vše, co činil a často ani činiti nechtěl, na okliky, jež se zdály blouděním, na možnosti, jichž nemohl užít a jež se zdály ztrátou. Vše, zřeno z tohoto vrcholu, zdá se podivně konvergovati právě k tomuto naplnění díla; trna cítí muž ruku Prozřetelnosti, která ho přese vše vedla. “Z celého svého života jsem si shledával příklady, jak se mně mé plány nedařily, a jak přece a přesto výsledky mého usilování byly lepší než mé rozumy.” Dovedete-li se do toho vžít, je to uspokojení, ale drcené pokorou; je to nikoliv pyšné, ale rezignující poznání, že život byl přese vše dobrý a účelný. To není Masarykovo, to je lidské; jenže výjimečnost případu Masarykova dává tomuto poznání velikost symbolu.

Snad by byl šťasten, kdyby prožíval jen triumf okamžiku; místo toho setkal se na vrcholu sám se sebou a s dlouhými desítkami let, se všemi událostmi a snahami, jež vystupovaly z minula. Žádná koruna a žádný triumf neučiní šťastnými prožitá léta. Není to štěstí; je to prozářený stesk, že to tak bylo a že teprve nyní je to dobře. “Těšilo mě poznávání vnitřní souvislosti, chcete-li logiky, dlouhé životní činnosti.” Musel to být jemný a rozechvěný cit; byla to zvláštní radost objevovat skryté vztahy v minulém životě; leckterá událost zazářila v novém světle, – “celý život jeden rozum-nerozum”. Toto osamělé zúčtování v nejvyšším okamžiku byl snad psychologický vrchol života Masarykova.

Ale již v nejbližších chvílích, ještě na palubě Carmanie, rozjíždí se tento neúnavný mozek svou cestou; muž na výši života nalézá před sebou opět nové úkoly a problémy, opět zařaďuje a váží, jedná a učí, když byl na nejvyšším bodě potkal sebe sama.

GRAFOLOGICKÝ ŽIVOTOPIS T. G. MASARYKA

Ve své Vědecké grafologii rozebírá Robert Saudek písmo prezidenta T. G. Masaryka ze šesti různých dob jeho života v rozhraní 46 let. Své výsledky shrnuje takto: Nejnápadnějším znakem všech šesti rukopisů jest neobyčejná stálost všech téměř znaků písma a neobyčejně malý stupeň měnivosti. Je zde tedy přímo pravděnepodobná vnitřní vyrovnanost a harmonie, pevnost, spolehlivost, věrnost, přirozenost, věcnost a důslednost. K tomu se druží vysoká inteligence, duševní jas, kritický smysl, silná originalita, osobní skromnost a velká přirozenost. Na počátku byl tu ryzí “charakter učenecký”, vyznačený přesností pedantskou, horlivou pílí, věcností a beznáročností. Byla v něm tenkrát jistá váhavost a vnitřní nejistota, nebyl ještě pánem svých vyjadřovacích prostředků, bál se, že svých poznatků nevyjadřuje jasně a výrazně. Brzo však roste jeho vnitřní jistota, jeho vědomosti se množí, dostává se jim nové potravy z cizích kultur, jež dovede harmonicky asimilovat. Hrnou se mu nové myšlenky, začíná se perioda skutečně tvůrčí. Vnitřně stojí na rozcestí mezi čistě myšlenkovou systematickou prací duševní, již si vytkl jako cíl, a prací uměleckou, nesystematickou, volnou. V tomto vnitřním boji silou sebekázně a sebekontroly se rozhoduje pro první směr. Po letech mizí živel čistě obrazotvorný, ustupuje systematicky školené práci myšlenkové; jeho myšlení se stává střízlivějším i věcnějším a zachovává si tuto vlastnost až do stáří. Pomalu a jistě množí se oblasti cizích duševních kultur, jež vstřebává; vedle anglosaských živlů jsou to hlavně vlivy slovanské, v prvních desítiletích i německé, jež se později rozdrobují. V sebekontrole a nadvládě rozumu nad citem je dominující vlastnost jeho bytosti; proto si při vší horlivosti práce a mnohostrannosti zaměstnání zachoval smysl pro detail. Teprve v přítomné době ho více zaměstnávají velké směrnice problémů, které formuluje se zvláštní pozorností a počíná se odvracet od drobné práce, jež dříve zaplňovala jeho bytost.

INTERVIEW S PREZIDENTEM MASARYKEM

Pane prezidente, těch několik otázek, které bych vám rád dal, obsahuje výzvu, abyste nás občany tak trochu posoudil, a pokud je třeba, také napomenul.

My se teprv musíme učit být občany; vznik našeho vlastního demokratického státu nám přinesl toho tolik, že v tom ještě neumíme chodit, tak jako v novém kabátě. Vy máte, pane prezidente, právě v těchto věcech zkušenosti, které vám dal široký svět i vaše postavení. Nedávno jste v jiném interview mluvil spíše k politické veřejnosti; dnes vás prosím, abyste nám, obyčejným občanům, řekl, v čem nejspíše chybujeme a jak si máme vést, abychom dělali a pomáhali dělat kus té rozumné a poctivé politiky, kterou jste nedávno žádal.

Poznávám už z toho úvodu spoluautora Ze života hmyzu a filozofa pragmatismu. Těším se, že český spisovatel má tak živý politický smysl, že se nerozpakujete, když toho uznáte potřebu, vystoupit na politickou arénu. Pokračujete ostatně v nejpěknějších tradicích českých spisovatelů, a proto prosím, dávejte mi své otázky.

Nezdá se vám, pane prezidente, že náš občanský život je přepolitizován?

Zčásti ano, zčásti ne. Vkládáme do svého denního života a styků poněkud mnoho politického stranictví a zanášíme stranické zájmy i do oblasti, kam se to nepatří: do věcí kulturních a hospodářských, do veřejných funkcí apod. Méně politického stranictví a víc věcnosti, víc respektu k osobním schopnostem, víc zájmu o své vlastní kopyto, to by našemu životu jenom prospělo. Stranickost není politika, jistě ne politika pravá a rozumná.

Na druhé straně však ten náš denní občanský život není dosti zpolitizován ve smyslu demokracie. Dosud jsme si plně neuvědomili, že naše obcování s lidmi, že vykonávání našeho povolání, vůbec způsob, jak jednáme a žijeme, to vše že je také politickou funkcí každého občana. Demokracie, tudíž demokratická politika se má v tom občanském životě jevit jako slušné obcování, jako snášelivost, jako schopnost diskutovat a ne se hádat. Rádi naříkáme na poměry a na tu republiku; nezapomínejme, že republika bude prostě taková, jaká bude většina občanů. Politicky myslet znamená myslet rozumně, počítat se skutečnostmi; připouštím, že to není snadné; se skutečnostmi bude správně počítat ten, kdo politický život pozoruje, kdo politické skutečnosti si konstatuje, aby do běhu událostí mohl vsahovat. Počítat se skutečnostmi neznamená pohodlně a ledabyle přijímat, co doba a okolí nám podávají, nýbrž skutečnosti rozumně a energicky pozměňovat, kde a kdy toho je potřeba.

Demokracie předpokládá obecný smysl pro pořádek.

Mluvíme-li vážně o demokracii, nemohu nevzpomnět jednoho vážného faktu: máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.

Jenže mnoho lidí se přiznává, že jsou politikou znechuceni. Pořád ty aféry a inkriminace, ty osobní a partijní mejdany, ty narážky z politického zákulisí, to všecko nám bere důvěru k politice. Nemá obyčejný a slušný občan pravdu, když se k politickým věcem obrací zády?

Nemá pravdu. Má povinnost pracovat k nápravě – pracovat, nejen mluvit! A to politikaření není politikou. Bylo psáno ve vašem listě, že politika je hospodařením na velkém gruntě; ale politika je také hospodařením na menších gruntech, v zemích, krajích, v okresech a v obcích. Ten vybičovaný a výlučný zájem o politiku Prahy, zájem o politiku několika osob, které často jen na chvíli jsou v popředí, není nic zdravého. Mělo by se míň mluvit a víc dělat. Vím, že dobré slovo je také čin, ale to mluvení a psaní, kterému se obyčejně říká politizování, tím činem není. Starat se všude v obcích a ve všech autonomních institucích o takové věci, jako je bydlení a školy, cesty, čistota ulic, zdraví lidu, šetrné hospodářství atd., to je ta pravá politická činnost, k níž je povolán každý rozumný a činný člověk. Kus dobré samosprávy, to je také politický čin. Proto velmi oceňuji zdravý lokální patriotismus a rozumný regionalismus; tím si lidé zvyknou chodit politicky po zemi a ne v oblacích a naučí se měřit přísněji a spravedlivěji práci svých volených zástupců i tu takzvanou vysokou státní politiku.

Ale vždyť si zrovna naopak, pane prezidente, zvykáme přesunovat všechny veřejné věci na stát. Všechno má pro nás dělat stát, na všechno voláme vládu: stát se má postarat o naše zdraví, stát nám má spravovat střechu nad hlavou, stát má všechno subvencovat, pořád stát a stát, a my nic. Proto se zlobíme nejdřív na tu republiku, když nám něco chybí.

To jsme dělali už za Rakouska. Tenkrát jsme hleděli dostat domů něco z toho, co jsme tehdejšímu, ne našemu státu dávali ze svých kapes; avšak dnes máme stát svůj, a koneckonců všecko, co nám dává stát, dává nám z kapes našich. Proto by bylo důkazem politické zralosti občanů, kdybychom dovedli co nejvíce postavit, zařídit a udržet v chodu sami bez byrokratického aparátu státního a přitom laciněji nežli stát. V tom si můžeme vzít za příklad Anglii nebo Ameriku s jejich vyvinutou svépomocí. Čím větší je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie.

Je to psychologicky a kulturně zajímavá věc, ten takzvaný etatismus ve velkém i malém; vzpomínám si bavorskou anekdotu (patrně běží o vlastnost i jinde zdomácnělou) o vesničanech, jimž se bořil most a jenž musil být spraven: poslali k úřadu deputaci, aby slavný úřad je milostivě ráčil donutit spravit ten nebezpečný most, neboť se na něm už stalo několik neštěstí…

Ale při tom celém etatismu se náš průměrný občan dívá na státní aparát hodně skrze prsty; často se u nás ukazuje přímo chronická podrážděnost a rezistence vůči úředním orgánům. V čem to, pane prezidente, vězí?

I to je zvyk z Rakouska, ta nechuť k úřadům. Tím, že přestane dřívější vměšování státu do každé maličkosti, tyto poměry se zlepší; například občanstvo už dnes počíná posuzovat policii jinak než za Rakouska, protože už není tou politickou a represívní institucí. Občan pochopuje, že policie pořádková, správní, musí být. A tak je to ve všech oborech správy, pravá demokracie je součinnost občanů a úřadů. Neříkám, že už je všechno v pořádku. Potřebujeme reformy správy, jíž naše veřejnost nevěnuje dosti zájmu. Styk občanů s úřady nutno zjednodušit; tím odpadne mnoho té zbytečné zlobivosti. Na druhé straně občan si musí odvykat ten schválný negativismus k úřední mechanice, bez níž přece stát nemůže fungovat. Co největší vzájemná ochota a důvěra úřadů a občanů, to je nejjistější politická konsolidace státu a ve státě.

Ale to je právě to, že si snad někdy dosti neuvědomujeme, co ten stát znamená. Národní vlastenectví je v nás starší a živější než státní vlastenectví; neřekl byste, pane prezidente, co nám tady chybí?

My jsme právě svůj stát neměli a žili jsme dlouho spíš proti státu než pro stát; nové, dorůstající generaci vědomí demokratického a republikánského občanství bude již samozřejmější než generaci odstupující. To občanské vědomí a sebevědomí, ta úcta k důstojnosti státu – k sobě! – nám teprve musí přejít do krve. Jsme v situaci, že národ a stát se nekryjí; máme značné národní minority, a odtud naléhavý úkol prozíravých politiků upravit minoritní problém co nejdříve tak, aby všichni občané našeho státu mohli být zajedno v tom uvědomělém občanství. A rozumí se, že toho nejsnáze a nejjistěji dosáhneme, jestliže náš stát, jeho administrativa uvnitř a jeho politika navenek budou, stručně řečeno, vzorné. Podle pravidel demokracie, podle principu majority jsme my Čechové odpovědni z vývoje státního uvědomění nás samých a všech občanů republiky.

Jako spisovatel smím zakončit otázkou o naší žurnalistice. Jak, pane prezidente, o ní soudíte, že dostává svým politickým úkolům?

Každý národ má svůj typ žurnalistiky. Mám-li mluvit k věci, tož bych řekl, že naší žurnalistice nechybí politického smyslu, spíše naopak; ale má tu zvláštnost, že více poučuje a káže, nežli zpravuje. Jinde je hlavním cílem žurnalistiky rychlé zpravodajství. Když například jinde vypukne velký požár, jako v Mikulově, listy pošlou na místo své zpravodaje a fotografy, aby podaly svým čtenářům spolehlivý obraz. A myslím, že požár, povodně atd. jsou pro občanstvo důležitější než ty pikanterie politického zákulisí. To se u nás teprve začíná. Je ovšem snadnější a pohodlnější stále stranicky kázat než pozorovat a pozorované přístupným slohem popisovat. A nejpohodlnější je vlastenčit; již Havlíček přece bojoval proti tomu vlastenčení hubou, přeje si vlastenectví rukou. Dnes přece, ve vlastním státě, každý občan musí být vlasteneckým; ale ovšem stejný stupeň lásky k národu a vlasti nevylučuje různost politického programu – tu třeba tolerance a věcné diskuse a nemaskovat stranickost vlastenectvím.

S tím souvisí, že naše listy ochotně přinášejí zprávy, které se jim dodávají. Mnohé ty zprávy jsou nezaručeny, anonymní a zjevně nepravdivé a stranické, ale naše listy jich nekontrolují, a proto potřeba těch stálých oprav, odsud ta chronická polemika a způsob těch polemik – tu bych zase musel učinit zmínku o těch našich dvou veleobcích.

Zdůraznil jste stranickost politického života. Výtka se jistě týká do značné míry žurnalistiky. Ta stranickost ohrožuje také to zpravodajství. Člověk, aby se dověděl, co se děje, musí prohlížet listy všecky, a protože to nemůže dělat každý, stranickost se udržuje a šíří. Jsme oba žurnalisté, a proto zakončíme přáním, aby naše žurnalistika byla školou demokracie a věcnosti. A něco Havlíčka co do žurnalistické techniky!

U VATRY

Vezli tě mezi dvěma stěnami údolí, mezi dvěma kulisami pomalovanými v nějakém tvořivém šílenství. Je to, jako by někdo hrál na klavír, noře všech deset prstů do kláves; i duní hluboké tóny fialové a hnědé a černozelené, jako lesní roh zvučí hlas mědi, okru a šarlatu a nejvyšší strunou křičí ostrý zvuk průsvitné žluté. Kde jsi, jednoduchá písničko letní, zelená písni šalmajová, pestrý a jasný hlase ženský! Koukejme, jak uzrála božská réva barev; vytlačme ji do číše a pijme ten drsný mošt podzimu; pověz, zda se ti netočí hlava, člověče putující tímto vinobraním hájů!

Ano, točí; a proto naberme dechu na této vysoké louce, zelené louce, zeleném voru na hnědých vlnách hor. Vlna za vlnou, hora za horou; z hlubokých údolí troubí jeleni temným a divným řevem. Jako těžké kapky, bum! prší a bubnují padající žaludy, bukvice a tvrdá pláňata hrušky. Kam bys šel, stoje uprostřed světa? Na všech stranách jsou krásné a daleké věci, kterých neuvidíš; buď šťasten, že jsi uprostřed nich. Toto všecko je před tebou: ryšavé háje s modrými stíny; zlaté buky, cesty zaváté listím, louky s ocúny, červená střecha samoty. Ale to vše je jenom začátek, neboť za tím je ještě země a nebe; a kdybys chodil bez konce, projdeš to vždycky jen jedním směrem a poznáš jen okraje své cesty. Koukej, už zapadá slunce.

Už zapadá slunce; musíš je provázet očima, jak se dotýká tamté hory, ne, jak je přeříznuto vpůli, ne, jak čouhá jen zlatým skrojkem přes modrý kraj světa. Ale vždyť tam vůbec není slunce, jen se tam rozlilo jantarové světlo, jen zmodraly hory, jen zavál chlad z dlouhých údolí. Což neslyšíš mírný zvon na krku krávy, neslyšíš klekání stádce? Buď pozdravena hodina soumraku.

Ohýnku, ohni, rozdělaná hranice, planoucí vatro! ohnivý keři, ohnivý sloupe, ohnivý jazyku, ohni prvních lidí, první pochodni! Jací jsme to uctívači ohně, my lidé, jaký je to prastarý bůh, ten vysoký plamen, tančící, luskající ohnivými prsty, potřásající kšticí, vyskakující v šíleném vytržení! Už tomu dobře nerozumíme, my dnešní lidé; kdybychom tomu rozuměli, počali bychom i my tančit a skákat kolem ohně; místo toho stojíme jako očarováni a koukáme do ohně v údivu a oslnění. Heleďte na ty jiskry, slyšte, jak vyráží s hukotem nový trs plamenů, jak se řeřavě hroutí polena, jak to žije, jak to bláznivě žije! Ano, i my bychom mohli… i my bychom mohli zaplanout strašným plamenem; ale my lidé jsme z jiného dřeva; nám jest hořeti pomalu jako vztyčené svíci; dlouho, velmi dlouho musíme nést svůj plamen, ale i my bychom mohli… Jaké dobrodružství je oheň! I my mohli bychom jej rozpoutat, ale budiž; tichý a pomalý je oheň života, jenž osvěcuje.

I ty jsi tu, kravko velkých očí se zvoncem na krku; i ty sis vzpomněla na jakési velmi dávné doby s ohni pastevců řeřavějícími po celou noc; i ty jsi kdysi putovala za ohnivým sloupem. Dívá se do ohně a zapomíná žvýkat; pak zavrtí hlavou, zabimbá hlubokým zvoncem a pase se dál; ale byla to chvíle, kdy se cítila jedním z nás.

Tak vida: nikdy nepostihneš, odkud přichází tma, ani okamžik, kdy začala; ale je tu, všestranná a obsáhlá, tak veliká, že lidé jsou najednou menší, jsou docela maličtí na pozadí tmy; a že je tma, sesednou se blíž k bělovlasému hospodáři a povídají tišeji; že je tma, i oheň zrudl a slehl se a dýchá důvěrným teplem. Už to není tančící a divý bůh; je to oheň rodiny; je to červený ohýnek, který vykrojil nás, sedící u něho, z nesmírného světa tmy a učinil z nás lidi patřící k sobě. Jako bychom se drželi za ruce. Jako by nebylo ničeho, s čím běháme po světě každý jinou cestou. Kolik lidí by tu ještě mělo být, aby náš kruh byl úplný! Kdyby tu tak pod touto planou hruškou, kolem toho řeřavého ohniska bylo místo pro milióny nás! Všichni bychom se dotýkali rameny a velmi vážně, velmi zamyšleně bychom se dívali do toho jediného a společného ohýnku…

Děti, už je noc. Pokoj s námi. Děkujeme vám, hospodáři, za tu vatru.