Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 31
VŠEDNÍ DEN
Den za dnem se začíná stejně: v okně se zjeví pan Hůza a podívá se na teploměr a tlakoměr; za chvíli pak vychází T. G. M. na ranní procházku, vždycky stejným směrem, aby nekomplikoval život těm několika četníkům, kteří mají hlídat, ale které on přitom nemá vidět. Potom pracovna, svazky akt, pošta, slyšení, diktáty – a když je všechno vyřízeno, tož práce na Konkrétní logice. Odpoledne vyjíždí na koni; všude, kde bývá, má tři nebo čtyři místa, která si oblíbil mezi všemi, a zřídka zajíždí jinam. Pak ještě hodinka práce, a je večer. Dvakrát třikrát týdně se promítají na zámku filmy; teď už je nouze o němé filmy, repertoár za mnoho nestojí, ale T. G. M. jen mávne rukou: “Tož, je to hloupé, ale to je jedno. Když se člověk dívá na obrázky, nemusí aspoň myslet, odpočine si.”
A pak ještě do půlnoci, do dvou, někdy do tří hodin zrána svítí okno v ložnici čtenářově.
NÁČRTEK NA INTERVIEW O KRIZI INTELIGENCE
Pane prezidente, váš nedávný projev o krizi inteligence vyvolal v tisku řadu komentářů; v nich vám byly přisuzovány názory, které se, pokud vím, nekryjí s těmi, které máte.
Na tom nezáleží; hlavní je, že tu ty komentáře byly a že se počalo diskutovat o tom, čemu se říká krize inteligence. Ta krize tu je; čím více lidí bude uvažovat o tom, proč inteligence – tím míním intelektuály, pracovníky duchem, úředníky, učitele, lékaře, advokáty a tak dále – dnes ztrácí ten politický význam, který mívala a který by odpovídal jejímu významu společenskému, tedy čím více lidí bude kladně a účinně uvažovat o tomhle úkazu, tím lépe pro tu inteligenci. Sám k ní náležím, a proto mi ta věc tak leží na srdci.
Pane prezidente, odhaduje-li se počet inteligence v národě na sedm procent, nemůže mít tato vrstva víc než – řekněme to číselně– sedm procent vlivu ve veřejném životě.
To není správné; demokracie sice znamená rovnost před zákonem, ale neznamená a nikdy nebude znamenat, že by všichni lidé měli stejný veřejný vliv a stejnou odpovědnost. Vemte si učitele nebo profesora; ten má během svého života vliv na sta a sta budoucích občanů a na jejich rozumovou a tedy i politickou vzdělanost; člověk pracující na svém poli nebo u stroje nemá samozřejmě tak široký okruh působnosti na lidi. Vemte si státního úředníka, který na svém místě má styk se sty a sty stranami a představuje v jejich očích státní moc, právo, ochranu a zákonný řád; to se rozumí, že i to má vliv na politické souzení v lidu. Tomu právě říkám krize inteligence, že se to plus vlivu a odpovědnosti nevyjadřuje v politických koncepcích i politické váze této vrstvy.
Řekl jste ve svém projevu, že politická bezmoc inteligence je zaviněna její roztříštěností.
Ano; chcete-li, rozumějte tomu tak, že inteligence má náklonnost k tvoření frakcí i uvnitř stran, čímž ztrácí vliv na reální politickou činnost. Snad to odpovídá přirozenému individualismu inteligence; ale roztříštěnost, která mne zaráží, je jistě vážnější. V žádné vrstvě není tolik lidí politicky znechucených jako v inteligenci. Inteligent, nejde-li to po jeho, se příliš ochotně obrací k politice zády, místo aby se buď dal poučit, nebo prosazoval trpělivou a praktickou prací svůj lepší náhled. Pokud vím, neúčast při volbách nebo prázdné hlasovací lístky se vyskytují hlavně mezi inteligencí. Kritizovat nebo mýt si ruce jako Pilát, to není žádná politika. Inteligence není roztříštěna tím, účastní-li se rozumné politické práce v té nebo oné straně; co ji rozděluje vážněji, jsou ty příznačné a časté inteligentské slabosti: nesnášenlivý a nepraktický dogmatismus, rozčilená radikálnost, vlažný oportunismus a otrávená apatie.
Mínil jste snad, pane prezidente, že by inteligence měla hledět mít svou vlastní, stavovskou politickou stranu, jako jsou strany dělnické, strana agrární nebo konečně strana živnostenská?
Ne; mínil jsem a míním, že by inteligenti měli chápat politiku stejně věcně a rozumově, jako ji vcelku chápou sedláci nebo dělníci; to neznamená, že by ji měli chápat stavovsky. Nedávám žádné rady; dovolávám se rozumu, a rozum si už poradí sám. Právě inteligence se svou větší možností rozhledu má jít spíše za politickými reáliemi nežli za hesly; věčné ideály nám nikdo nevezme, ale skutečnost nám ustavičně ubíhá pod rukama. Řekl bych spíše, že inteligence, jež v podstatě není stav ani třída, by mohla prostředkovat mezi jednostrannými zájmy stavů a tříd ať už uvnitř stran, nebo svým vlivem na veřejné mínění. Jen ať si nemyslí, že je povýšena nad stranami; je v jejich středu, závislá na prosperitě a uspokojení všech tříd. Může být mezi nimi jak zrno mezi žernovy; může být mezi nimi jako olej v soukolí; to záleží do velké míry na ní samotné. Inteligent právě svým povoláním a postavením může a má spíš než kdo jiný postřehovat tu složitou a dramatickou souhru i protihru zájmů, sil, úkolů a nesnází, ze kterých se skládá společnost, stát a koneckonců náš celý svět. Právě proto, najdu-li u inteligenta politickou slepost nebo netečnost, musím ji soudit přísněji než u člověka, jehož zájmy jsou jednoznačnější. Tím hůře, je-li možno velmi mnohým inteligentům dávat za příklad politickou vyspělost jiných vrstev.
A tedy: východisko?
Žádná obecná pravda není východisko; ale dívám-li se na náš politický život, na jeho potřeby, nedostatky, nesoulady a polopravdy, zdá se mi, že tu čeká víc než dost konkrétních východisek na rozumné a trpělivé lidi; na lidi, kteří dovedou spojit kritiku se skutečnou a věcnou činností; na lidi, kteří dovedou samostatně myslet a přitom ukázněně jednat. Inteligence, vzdělanost není politické privilegium; ale může to být mocný politický prostředek. Stručně řečeno, inteligence bude mít tolik politické váhy, kolik bude mít politického rozumu.
POLITIK A FILOZOF
“K politice jsem se dostal přes Platóna,” řekl jednou T. G. Masaryk sám o sobě. Rozumějte dobře tomu slovu; neříká nám jenom, jaký vliv měla kdysi četba Politeie na zájmy a myšlenky mladého filozofa Masaryka, nýbrž vyjadřuje fakt trvalý a podstatný. Masarykova cesta k politice vede i dnes přes filozofii. Politika je mu praktickou realizací filozofie; a filozofie, to je vědecké hledání odpovědí na otázky kladené životem praktickým, to znamená politickým. U Masaryka nelze to stroze rozlučovat; jeho politika vyplývá z jeho filozofie jako praktický závěr; ale jeho filozofie je a vždycky byla řešení problémů, které mu ukládalo jeho politické vědomí. Jak sám řekl: “Nikdy nemyslet jen pro to myšlení: vždycky o něco šlo, vždycky byl nějaký aktuální podnět,” podnět k myšlení a jednání zároveň. Není rozporu mezi myšlením a praktickou činností; myšlení se rodí z praktických úkolů, uvědomělá činnost se řídí poznáním. “Je-li někdy rozpor mezi teorií a praxí, pak je někde chyba; buď je špatná ta teorie, nebo ta praxe, často obojí.” Není žádného rozcestí mezi cestou filozofie a státníka, pokud se státník ve svých činech řídí vědeckým pozorováním a poznáním a pokud filozof verifikuje své poznatky a ideje jejich realizací. Jako v poezii můžeme i v politice mluvit o klasicismu, romantismu a realismu. Romantikem bývá politický fantasta a radikál, realistou politický rutinér pracující ode dne ke dni. Masaryk náleží k typu politického klasicismu. Klasikem v politice je muž, který v sobě vyrovnává vědecké myšlení a praktické jednání: muž, který i ve svých činech usiluje o normu, jež je závazná pro lidské myšlení, to jest o obecnou platnost.
Politický klasicism je, abychom to řekli dnešním termínem, režim autoritativní; ale tou autoritou, která ukládá státu a společnosti, je moc duchovní; ne doktrína, ne násilí, ne vůle, ale rozum a pravda.
Politický klasicism není řízen vášní, citem nebo vůlí, nýbrž rozumem; ale to ještě nestačí k jeho definici. T. G. Masaryk říkává, že “státník má být zároveň básníkem”, že “není pravé politiky bez obraznosti”. Politik musí znát duše lidí, musí chápat život jako drama, jehož konflikty vedou k dějinné katarzi. Ale nejen to, každá tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět rozptýlený, svárlivý, disharmonický život v jistý soulad, vytvářet z něho a v něm vyšší řád. “Každé organizování, každá syntéza je už ipso facto politika,” řekl jednou Masaryk. Dodejme k tomu: Každá harmonizace a každý řád má v sobě element estetický a uspokojuje naši touhu po kráse světa. Politika, která se o to pokouší, je čímsi jako poezií nebo hudbou, sochařstvím nebo architekturou, je uměním, které tvoří své dílo z lidí a společenských sil; takovou politiku můžeme právem nazvati politickým klasicismem.
Ale ani to ještě není celá politika a celý klasicism. V pojetí Masarykově politika je plnění zásad mravních; v jeho projevech se stále vracejí slova, že “politika má být rozumná a mravná”, nebo jinak, že má být vědecká a přitom vycházet z lásky k člověku. Tak jako vědecký poznatek je obecně platný, je obecně platný, věčný a univerzální také etický příkaz lásky k člověku. “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” “Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce. Avšak láska, pravá láska není sentimentalita, nýbrž práce a spolupráce, tvoření pro jiné a pro sebe, zdokonalování světa nám daného. Láska předpokládá poznání sebe i bližních… Láska nás činí praktickými… Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání; ale abychom dobře pozorovali a poznávali, k tomu je třeba lásky.” A dále: “Lidskost bez zbožnosti nemůže býti úplná, zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Cit lásky nemůže a nemusí být vysvětlován a dokazován; ale může být zesilován, prohlubován a šlechtěn: náboženství je kultura lásky.”
Cituji tyto výroky, protože ukazují fundamentální význam lásky pro Masaryka; i poznání i aktivism vyplývá z lásky k člověku. A za druhé z těch slov je zřejmo, že Masaryk zaměřuje politiku jakožto uskutečňování humanity k metafyzické humanitě, kterou prožíváme v životě náboženském. “Já viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním kulturního poslání: my musíme přispívat k budování Civitatis Dei.” “Svůj důvod pro demokracii mám ve víře v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a nesmrtelnou duši; to je pravá rovnost: věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže je vykořisťovat a znásilňovat. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Pojímám stát a politiku, tak jako veškerý život, sub specie aeterni. V tom smyslu jsem teokratem: důsledná humanita není, řečeno metafyzicky, nic jiného než bohovláda.”
Tato politika, založená na poznání pravdy a uskutečňování lásky k člověku, politika, jež se opírá o obecnou platnost rozumu a lásky, politika sub specie aeterni nemůže být politikou jenom lokální a jenom aktuální; překračuje hranice času a prostoru, je sama v sobě ustavičně politikou světovou. Domnívám se, že tato univerzalita doplňuje definici politického klasicismu.
