Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 25

TYPUS TOMÁŠE G. MASARYKA

Mluví-li se o typu goethovském, víme všichni, co se tím chce říci: vyvstane nám v paměti osobnost nadobyčejné vyrovnanosti a univerzality, básník, který je zároveň učencem, který se stará o báňský průmysl, studuje přírodu, slouží veřejnosti a propůjčuje nesmrtelný hlas všem daimoniím lidského nitra. Na tu duchovní všestrannost myslíme nejvíc, mluvíme-li o Goethovi jako o typu klasickém.

Za těch sto let po Goethovi se náš lidský svět nesmírně rozrostl a nabyl složitosti doslovně závratné. Vemte si jenom vědy donekonečna se specializující a skoro už překračující možnost orientace; sociální a hospodářské skutečnosti, které se teprve pokoušíme poznávat a ovládat; den za dnem se šířící okruh veřejnosti, zabírající nové a nové zájmy a otázky; nesčíslné nápady, systémy a proudy ve světě idejí, a nadto rostoucí kosmopolitismus moderního života. Je toho tolik, že dnešní člověk už dovede obsáhnout jen zlomek skutečnosti, která ho obklopuje; žijeme ve věku specialistů. Specializace zasahuje i naše duše; jsou lidé, kteří myslí jen politicky, nebo jen hospodářsky, nebo jen literárně, nebo jen technicky, nebo jen sub specie určité vědy, a tak dále. Zdá se, že tatam je možnost vnímat a chápat svět v jeho šíři, souvislosti, totalitě a koneckonců i harmonii; že v tomto hlučném a matoucím dnešku už není místa pro duchovní typus klasicismu. Tím vzácnější i z hlediska světového je právě kulturní typus T. G. Masaryka.

Jeden anglický novinář, který se chystal navštívit prezidenta Masaryka, se mne ptal, o čem vlastně by s ním mohl mluvit. O čem chcete, řekl jsem mu. O náboženství nebo o prehistorických vykopávkách, o literatuře nebo o melioracích, o vojenství nebo o socialismu, o výchově dětí nebo o Gándhím, o Platónovi nebo o sportu, o politice nebo o výrobě cukru; ne že by to všecko znal, ale že ho to všecko zajímá; mluvte s ním o čemkoliv, v čem se od vás může něco dozvědět. U většiny věcí shledáte, že se jimi obíral; jeho cesta životem je poseta zájmy a studiemi, jež se na první pohled zdají skoro nesouvislé, jak široký okruh zabírají; avšak jeho osobnost vždycky přesahovala a přesahuje obor, jejž právě naplňuje jeho zájem. Když studoval filozofii, překračoval její hranice k sociologii a vědám; když byl učitelem, stával se žurnalistou; když byl žurnalistou, studoval dějiny; když se stal politikem a státníkem, neztratil žádný z abstraktních a neohraničených zájmů myslitele. Cesta myšlení ho vedla k akci; cesta akce ho uváděla v další poznávání. Je platonik, jenž neodvrací očí od reality; je realista, jenž se obírá skutečností sub specie aeterni. Snad tento popis ve vás vyvolá představu člověka komplikovaného a duševně neposedného; ve skutečnosti je jednoduchý jako vy nebo já – je jenom úplnější.

T. G. Masaryk je vskutku moderní typ univerzalismu; nebo chcete-li slovo určitější, je poslední veliký klasik. Vždy se budou rodit klasikové, představitelé velké kulturní syntézy; ale budou patrně stále vzácnější. Jsou duchové skvělé intelektuální univerzality; ale chybí jim to zvláštní masarykovské spojení intelektu s aktivitou, se životní praxí, to, co právě dává Masarykovi tu vrchovatou životní a osobní úplnost. Jeden z největších vzdělanců dnešního světa, romantik vábený poezií, platonik, filozof vědecké kázně, kritik, myslitel, písmák a hloubal; a naproti tomu bojovník, poslanec, žurnalista, šéf revoluce, diplomat, vůdce a hlava státu: teprve součet té plně vyvinuté intelektuality s naprostou aktivitou dává Masarykův duchovní typus v jeho plnosti. Takové vrcholné spojení dvou přece jen zřídka součinných sil je možno jen v jednotě silné osobnosti etické. V Masarykově živoucí osobnosti není trhliny ani rozporu mezi praxí a myšlením, aktualitou a hlediskem věčnosti, bojem a vírou: to i to jsou jen dvě strany jediného mravního a optimistického životního kladu. Vedle něho jsme my všichni nějakým způsobem kusí, neúplní, jednostranní nebo v sobě rozeklaní. Nedělejme z něho zázrak: je to jen celý člověk; ale to stačí, aby přesahoval dlouhé řady generací.

Máme to my Češi zvláštní a skoro osudové štěstí ve svých nových dějinách. Na prahu naší literatury stojí svrchovaný básník Mácha; na prahu naší vědy veliký a krásný zjev Palackého; na prahu naší žurnalistiky dosud nedostižený Havlíček; na prahu našeho státního života Masaryk, klasik politický. Je v tom pro nás tajemný pokyn, že vždycky ti první nám ukládají měřítko veliké a slavné, daleko přesahující měřítka, se kterými se spokojujeme. Je to pokyn i závazek, abychom tuto vysokou úroveň považovali za národní tradici.

ROZMLUVA S PREZIDENTEM MASARYKEM

Po otištění domnělého interviewu v Neue Freie Presse rozhovořil se pan prezident o svých zkušenostech s interviewy. Pro aktualitu věci otiskujeme se svolením pana prezidenta jeho zkušenosti a náhledy.

Topoľčianky 4. října

Také žádný interview

Už často jsem se při četbě našich novin divil, proč naši žurnalisté a někdy i politikové tak málo užívají největší výsady novináře: výsady být přesně a co možná ihned informován. U nás se pořád přejímají zprávy a citáty z ruky do ruky; o těch informacích z druhé ruky se toho napíše ažaž, místo aby novinář vzal do ruky telefon a zeptal se na příslušném místě, co je na nějaké zprávě pravdy. Snad si naše noviny dosud dost neuvědomily, nejen že to je jejich povinnost, ale že na to mají právo. Každý úřad v mezích své kompetence jim poskytne žádaných informací, pokud ovšem se to nekříží s jinými veřejnými zájmy. Moje kancelář aspoň jim je k dispozici, kdykoliv se na ni obrátí s vážnější otázkou. I teď byl podobný případ s tím interview pana majora Polson-Newmanna. Na pouhý dotaz mohly noviny zvědět, že žádného interviewu nebylo. Za interview se má považovat jenom rozmluva předem určená pro veřejnost a – pokud v ní jde o veřejné zájmy – předložená před uveřejněním tomu, kdo byl interviewován. Zpočátku jsem to tak nepraktikoval, důvěřoval jsem zpravodajům, že můj výklad pochopili; ale ukázalo se, že většina cizích žurnalistů není v našich a středoevropejských poměrech dostatečně připravena, a proto si interviewy dávám před uveřejněním předložit. Mluvím ovšem o interviewech politických, neboť bývám také interviewován o literatuře a podobně. Vždyť se rozumí samo sebou, že za interview odpovídá jeho pisatel, nikoli interviewovaný, když interview nekontroloval. Soukromý hovor, publikovaný notabene skoro po dvou měsících a jenom částečně a jednostranně, bez kontextu s kladenými otázkami, jako se stalo v posledním případě, nemůže vůbec být brán jako argument do veřejné diskuse. Myslím, že by se ani nemusel dementovat, protože se prostě vymyká zpětné kontrole. Ostatně bylo by stačilo podívat se do Neue Freie Presse: není tam řeči o interviewu, nýbrž stojí tam výslovně: “z rozmluvy” – rozumí se tedy, že ten, kdo to uveřejnil, vybral si část, jak se mu to hodilo. Každý výňatek z hovoru je eo ipso konstrukce víceméně libovolná, i kdyby byl pochopen a reprodukován správně, což se ovšem nestalo. Mrzí mne o tom mluvit; mrzí mě ta nepozornost novin, že se ani pořádně nepodívají na to, z čeho soukají dalekosáhlé dedukce. Nejsou-li ani naši novináři a čelní politikové tak opatrní a kritičtí, jak to potom můžeme čekat od žurnalistiky cizí, proti nám zaujaté?

S interviewy vůbec mám zkušenosti dobré i špatné. Můžete si všimnout jako novinář, že se i ve velkém tisku mění metody zpravodajství zahraničního i domácího. Dříve mívaly velké noviny v cizích metropolích svého stálého zpravodaje, řekl bych novinářského vyslance, jako byl například náš přítel pan Steed. Takový stálý zpravodaj byl předně lépe informován a za druhé se varoval pustit do světa zprávu nespolehlivou nebo neopatrnou, protože by tím ztratil dobré konexe. Zdá se mi, že dnes začínají mít nad těmito novináři-osobnostmi převahu nejrůznější zpravodajské agentury. Za takovou agenturou už nestojí určitý list, ale často celé koncerny finanční nebo politické. To znamená, že je třeba přijímat jejich zprávy opatrněji a kritičtěji – a hlavně hledět své čtenáře poučit lépe.

Interviewy jsou, myslím, následek zamerikanizování tisku. Americký novinář mnoho nezpytuje a nekáže, ale hledí přinést pokud možno přímou informaci: raději povrchní informaci než hlubokomyslný dohad. Snad to není vždy k dobrému, ale je to tak, a tomu se přizpůsobuje většina tisku. Zahraniční noviny nebudou o našich věcech psát, pokud k tomu nemají aktuální příčiny nebo aspoň záminky. Ze stanoviska novin interview je velmi často formální záminkou, aby se neaktuální nebo už známé údaje a názory mohly zčistajasna přinést jako aktualita. Po té stránce vidím v interviewech dobrou možnost naší propagandy a zvykl jsem si na ni hlavně za války; ale často si myslím, že bych na tu práci – a práci to dá – nemusel být sám.

Říkám to jako starý novinář: interview je věc účinná, účinnější někdy než dlouhý článek; ale je interview a interview. Jeho úkolem často je spíš upozornit na určité události nebo problémy, než je vyřizovat. Nikdy bych nesáhl k interviewu, abych něco urbi et orbi zvěstoval nebo dokazoval; ale obrátit pozornost určitým směrem, dát jistý podnět k myšlení a událostem, k tomu je interview dobrým prostředkem. Například po svém posledním takřečeném interviewu, které se dostalo na veřejnost neprávem a co do obsahu neúplně i nesprávně, jsem přijal s povděkem ohlas slovenských novin; všechny bez rozdílu stran rozhodně odmítají připojení sebemenšího kousku slovenské půdy k Maďarsku. Tím se pádně vyvrací jeden argument maďarské propagandy, která tvrdí, že některé slovenské kruhy a strany by uvítaly přivtělení k Maďarsku. Nyní bude maďarský revizionismus nucen ohlížet se po jiných, střízlivějších argumentech – a v těch se ho nemáme co bát. Neušlo mi, že Slovenský deník ve svém komentáři mluví o revizi hranic ve prospěch náš.

Znám dobře stinné stránky interviewů a sám jsem s nimi několikrát měl špatné zkušenosti; tu a tam jsme byli nuceni je dodatečně opravovat, když z neznalosti detailů nebo z neporozumění byl jejich smysl porušen. Ale přes všechny své výhrady užívám interviewů v některých případech z vlastního popudu a ve většině případů proto, že se jim nemohu vyhnout. Z vlastního popudu jenom tehdy, když opravdu mám co říci svým spoluobčanům nejširších kruhů. Mohu k sobě pozvat ministry, politiky, vojáky a kohokoliv jednotlivě, abych jim řekl, co mám na srdci; ale nemohu k sobě pozvat všechny občany. Byl bych raději, kdybych místo slov na papíře mohl mluvit od osoby k osobě, to pochválit, to poradit, to vytknout, jak mi to přinášejí starosti dne; ale na to nemám při své agendě pokdy. Nikdy jsem přitom nemyslel na otázky formální, ale na otázku prakticity: jak své mínění dostat před oči svých spoluobčanů. Navrhněte mně jinou a lepší cestu: čím bude nenápadnější a méně okázalá, tím mně bude milejší.

Ale většinu interviewů mívám proto, že je nemohu odříci; a ty interviewy jsou jenom mizivým zlomkem informativních hovorů, které mám skoro denně. Nejen cizí novináři, ale všechny cizí osobnosti, pokud pracují v některém oboru veřejného života a přijdou se zájmem k nám, se obracejí ke mně, abych je informoval o našem státě, o naší kultuře, o našich institucích a tak dále. Měl jsem v zahraničních listech mnoho takových interviewů, kterých naše noviny ani nezaznamenaly. Je to služba, která nepatří do rubriky pouhé reprezentace, ale do rubriky státní a národní propagandy. Rád bych už viděl, aby mne v téhle práci pomalu vystřídali jiní. Bylo by jen dobře, kdyby zahraniční tisk přinášel informace a interviewy jiných politiků a představitelů našeho života. Bylo by to lépe i věcně; ale nemohu za to, že jsem víc na očích těch, kdo k nám přicházejí, než jiní. Snad je tu někdy překážka v neznalosti jazyků. Prošel jsem školou zahraniční propagace a vím dobře, co takové osobní konexe a přímé, poctivé informace znamenají. Už i u nás se začíná organizovat styk se zahraničními přáteli; máme rotariány, Penklub i slušná společenská střediska, ale toho všeho je ještě málo. Tvrdím, že zejména vyšší sociální postavení zavazuje k takové službě státu společenskými styky. Jak se poměry vyvíjejí, bude nás víc a víc politických a hospodářských nitek poutat ke všem zemím evropským; je na nás všech, abychom pro ně připravili osnovu jisté obeznámenosti. Náš tisk není dosti světový svým jazykem i celkovým rázem, aby stačil v cizině jako zdroj poznatků o nás; ještě dlouho budou lidé, kteří mají o nás zájem, dávat přednost informacím, jež nasbírají osobně. V tom směru jsem se nadělal práce, o které se ani neví; ale už bych chtěl vidět víc pomocníků. Bude třeba, aby si naši lidé v soukromí, ve veřejných projevech i v tisku odvykli nesnášenlivému stranictví, kverulantství i sebepřeceňování, aby už svým chováním dávali každému, kdo přijde, informaci a svědectví, že jsme stát zdravý a v sobě spořádaný. Dávám-li nám někdy příkladem Švýcarsko, je to i proto: abychom se naučili být stejně přívětiví a otevření, stejně dbalí přátelských styků se všemi sousedy a cizinci, ale uměli také tak neústupně uhájit svou zemi, svou republiku, jakmile by toho bylo třeba.

PREZIDENT REPUBLIKY A VÁNOČNÍ STROMEK

V pátek odpoledne zamířil pan prezident k vánočnímu stromu republiky, aby tam nechal svou nadílku pro chudé děti. Je z toho vidět, že i on si najde volnou chvíli, aby splnil občanskou povinnost srdce, jak máme v těchto dnech bídy učinit všichni. Až potud je všechno dobré a příklad páně prezidentův najde, jak doufáme, širší odezvy, jíž zasluhuje. Ale méně dobré je, že se přitom znovu ukázalo, jak těžkým se u nás dělá hlavě státu každý takový krok. Jde-li nejvyšší osoba státu bez okázalosti vykonat svůj soukromý dobrý skutek, nemá jí v tom být překáženo špalíry, státními hymnami ani příliš pohotovými fotografy s bleskovkou. I když se – jak se ovšem nemá přiházet – předem roznese pověst o kterémkoliv kroku hlavy státu, je taktní povinností občanů zachovat pozornou rezervu k jeho soukromí a neimprovizovat nahonem oficiálnost, která není na místě. Už pomalu by mělo být zvykem, aby se představitel státu při každé příležitosti nemusil setkávat s obtížemi svého úřadu.

HRST MOZAIKOVÝCH KAMÍNKŮ

Dali bychom mnoho za to, kdybychom věděli, jak vypadal, jak mluvil, jak vystupoval Poděbrad, Komenský nebo jiný z vůdčích lidí našich dějin; rádi bychom je znali blíž a lidštěji. Co nám chybívá v minulosti, jsme my dlužni budoucím: uchovat pro ně, čeho jsme svědky. Poznámky, jež následují, nemají být ničím víc než snůškou drobných, namátkou nasbíraných a samozřejmě kusých postřehů, nebo chcete-li fenomenologických záznamů o T. G. Masarykovi intimním, o jeho zvycích a zevnostech, jak se nám jeví jako náš bližní.Nechtějí být povahopisem ani pokusem o psychologický obraz; vyhýbají se všemu, čemu se říká syntéza, hodnocení, rozbor, nebo výklad osoby; jsou to jen momentky, jen hrst mozaikových kamínků, jen trocha drobného materiálu k biografii a charakteristice muže, jehož jsme současníky.

Bůhvíproč si malíři a sochaři vzali do hlavy zobrazovat ho v redingotu. Jakživ ho nenosí, leda když jede v den své volby přísahat do sněmovny, když má audienci s vyslanci nebo při podobných formálních příležitostech. Jak je rok dlouhý, nosí ve svém soukromí vysoké jezdecké boty, jezdecké kalhoty s koženým podsazením, kabát upjatý až po bradu a na hlavě legionářskou furažku, jenže šedou, s drobnou červenobílou stužkou, šikmo připjatou; v jedné knoflíkové dírce uzounké stužky legií. Je to civil s jistou přísností uniformy; nebo pracovní halena a sportovní dres v jednom. Je to vlastní, osobní fashion, střih, který s ním už srostl. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, zdá se ještě větší v tom upjatém kabátě a jaksi pádnější v těch vysokých botách; těžko byste pro tento osobní odstín elegance našli slovo jiné než junáctví.

Jen v neděli nosí obyčejný civil, snad proto, že v neděli nejezdí na koni. A to už nevypadá jako stará a rovná sosna; zdá se subtilnější, starší a nehmotnější; řekli byste, že se pan prezident tentokrát převlékl za pana profesora.

*

Sám o svém odění praví: “Pane, to je jenom pohodlí. Ten kabát až po bradu: nemusím si vázat kravatku, nemusím pod ním nosit vestu, nemusím si vybírat látku na nové šaty, nemusím jich zkoušet. – A ty vysoké boty? Aspoň nemám žádné šněrování. Natáhnu si boty, a fertik, jsem ustrojen.” Zkrátka svého druhu racionalizace.

Těžko se loučí se starými šaty; jsou mu jako staří kamarádi.

Měl vysoké boty z Washingtonu; ještě po deseti letech se od nich za živého boha nechtěl odloučit.

Měl panama širák, a na tom už samým zdravením prohmatal ve stříšce díru.

“Táto,” řekly mu jeho děti, “ten klobouk už nemůžeš nosit, je děravý.”

Pokusil se ještě jej uhájit. “Tož dejte tu pentličku dopředu, tím se ta díra schová.”

*

Každý z nás má svá ustálená, zvyková gesta, o kterých ani nevíme. Jeho obvyklý, mechanický pohyb, zvláště když je zamyšlen, je, že se potahuje za knír. Je to pravý opak toho, čemu se říká kroutit si vousy: tahá je rovně dolů, spíš jako by jim bránil, aby se z nějaké svévole nezačaly kroutit samy. Krátce ostřižené vlasy, vousy narostlé tak, jak jim káže jejich vlastní zákon. Tak říkajíc je mu až po poslední vlas cizí nějak opravovat a překrucovat přírodu; člověku stačí ji ovládat.

*

Jednou přišel hrozně pořezán na tvářích i na krku. “Ó mocný chalife,” smál se jeho host, “dej utít hlavu nehodnému lazebníkovi, který tě tak zřídil.”

Začervenal se: “Já se totiž holím sám.”

*

Má silné kostnaté ruce, velmi intelektuální, ale přitom šlachovitě pevné; ukazovák zakřivený jako šavle. Tolstoj prý kdysi, dívaje se na ten zkřivlý prst, vyhrkl: “Vy jste těžce pracoval, s kladivem a železem, že?”

Charakteristické gesto při hovoru: vztyčený ukazovák. Ale není to poučující a káravý prst učitele. Je to miniaturní gesto útočné; je to pohyb podtrhující slovo. Jiné obvyklé gesto: zaťatá pěst, naznačující úder. Často v zamyšlení krouží rukou v zápěstí, jako když si šermíř trénuje klouby.

Úhrnem, přes intelektuální zjemnělost jsou to ruce význačné, ba urputně bojovné.

*

Každý člověk má své zvláštní podání ruky; můžete o něm poznat mnoho podle toho, jak vám potřese rukou. Jsou ruce nedůvěřivé a ruce, které se vlichocují; někdo vás podáním ruky jaksi odstrkuje, jiný si vás přitahuje jako chapadlem, třetí vás tak říkajíc bere do dlaně a tak dále. T. G. M. podává ruku s jistou náhlostí (protože vždy přemáhá maličké zaváhání), plně, otevřeně, se zcela krátkým stiskem: se stiskem, který si vás nepřisvojuje, který vás nechce kaptivovat, ale je dost silný, aby navázal fyzický vztah člověka k člověku; přitom se celý vykloní, protože je větší než většina lidí a protože vždy vztahuje ruku trochu z dálky, jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás.

*

Sám o sobě řekl několikrát, že by nemohl být bez tělocviku, bez “sokolování”, ale nevěřte mu, že to dělá jen pro zdraví. Má antický vztah k fyzické síle a obratnosti; rád ji vidí, líbí se mu, rozjařuje ho.

Jednou stál s hosty pod prastarým a rozsochatým dubiskem. “Na ten strom by se dalo vylézt,” mínil jeden, takto sokol-borec. T. G. M. byl hned a plně při věci: “Tak ano, jen to zkuste!” Ukázalo se, že to nejde tak lehko; ale T. G. M. nepovolil, popadl hosta za kalhoty a vysadil ho do koruny dubu. “Tož ano,” řekl pak uspokojeně, “šlo by tam vylézt.”

Nebo měl u sebe amerického rejdaře, muže padesátníka, chlapíka tvrdého jako suk; bylo to na pěkné lesní louce; aby ukázal, co Amerika dovede, produkoval se loďař, chodě po rukou. Nuže, tady šlo o čest národních barev; a osmdesátiletý prezident se postavil na ruce jako svíčka.

Málokdo mu stačí, jde-li pěšky; udýchá důstojníky, kteří ho na manévrech doprovázejí. “Nemají být tak tlustí,” praví kriticky.

Nejvyšší chvála, kterou o někom řekne, je: “To je krásný člověk.” V tom slově zní antická kalokagathia.

*

“Proč jezdím na koni? Protože to je nejrychlejší tělocvik; pane, to se cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce – jen to zkuste!” Ale nejde jen o to cvičení; jede rád tryskem, a přitom už se najde nějaký příkop, přes který se dá skočit; obyčejně uhoní i daleko mladší spolujezdce. Tedy radost z výkonu; nejenom životospráva, ale i sportsmanship.

*

“Dobře jezdí, ale nesprávně,” kritizoval ho zkušený koňař; “nedrží dobře koně, ale sebe, pane, sebe drží tak dobře jako málokdo.”

*

Říkají o něm, že se neohlíží vpravo ani vlevo. Zajímavé je, že se skutečně a doslovně neohlíží vpravo ani vlevo. Všimněte si ho, když jde: dívá se rovnou dopředu nebo do země, aniž by se rozhlížel; chce-li něco vidět, dá si načas, aby se zastavil a prohlédl si to čelem proti čelu a ne jenom mimochodem nebo úkosem.

*

Jako každý mnoho a soustavně pracující člověk zjednodušil si svůj denní život v řadu zvyků; zvyky jsou osobní normalizace života. Ale nestal se otrokem žádného z nich; poruší je ochotně a někdy dokonce rád, je-li toho třeba nebo je-li k tomu aspoň záminka.

Je až divné, kde nabere času na všechno, co dělá. Má víc času pracovat, víc času číst, studovat, stýkat se s lidmi, odpočívat, být venku, psát; vše to bez kvapu, jako by svůj čas nabíral z nádrže hlubší a širší než my ostatní.

“Když má člověk pořádek, má na všechno dost času,” říkal ve Vídni před válkou jednomu novináři.

Ale to je jenom jedna stránka, ten pořádek. T. G. M. umí hospodařit s časem, aniž by jím šetřil; nikdy nemá naspěch a nikdy se neopozdí.

To je to: mnoho číst neznamená hltat knihy, nýbrž dobře si přečíst pár těch nejlepších. Mnoho prohovořit neznamená nadělat mnoho řečí, nýbrž málo slovy dostat se k jádru věci. Mnoho žít není honit se za mnohým, nýbrž žít pomalu a silně.

Ad vocem jeho zvyků. Vzdychl si jednou. “Nu, co platno, teď musím udělat to a to.”

“Proč musíte?”

Zasmál se očima: “Protože oni si myslí, že jsem na to zvyklý. Tož jim to musím udělat.”

Ti “oni” jsou totiž jeho komorník, stolník, vrátný nebo kdokoliv z těch, kdo mu slouží.

Nebo byla řeč o drobných osobních zálibách, jako je například záliba Švehlova narovnávat obrazy křivě visící.

“To zas já jsem vždycky moc rád špicoval tužky,” vzpomněl si T. G. M.

“A teď už je nešpicujete?”

“Ne. Když oni mně je dávají na stůl ořezané!”

*

“Jezdíte rád autem?”

“Nerad. Snad bych jezdil rád, kdybych věděl, jak se to dělá.” A mávne rukou: “Tomu se už učit nebudu.”

To “jak se to dělá” ho zajímá u všeho. Rád se podívá do pracujících strojů, upoutá ho každá nová vymyšlenost, hledí přijít věci na kloub; zdá se, že má sto chutí zkusit sám, “jak se to dělá”, ale brání mu v tom filozofická zdrženlivost nebo to rezignované “už se tomu nebudu učit”. Ale při každé nové věci, která ho technicky překvapí, je to jeho první otázka: “A jak toto dělají?”

Má totiž představu, že ti mladí musejí všemu novému a jim soudobému rozumět.

*

Má své vlastní nářečí, jako ostatně skoro každý člověk; ale jeho dialekt je složitější. Nejspodnější vrstvou jeho řeči jsou slovakismy hodonského okolí; stále ještě říká noži křivák, potoku járek a tak dále; celková kadence jeho mluvené řeči je moravská. V koncovkách mísí bezděčně a dost libovolně a náhodně korektnější deklinaci jihomoravskou s lidovým dialektem středočeským; říká bez rozdílu “to je pěknej pán” nebo “to je pěkný pán”, jak kdy; v souvislejší řeči z něho vždy mluví Moravan. Často užívá moravských lidových rčení a tvarů jako vypetrachtoval jsem, pápež, Švejcary. Na Bystričce nebo v rozmluvě se Slováky snadno vplyne do slovenštiny. Jeho literární jazyk nese stopy osmdesátých let; je v něčem trochu antikvovaný (například záliba v instrumentálních predikátech) a prozrazuje puristickou kázeň.

Jeho slovní poklad je krajně demokratický. Vede třeba hosta na empírový balkón zámecký a povídá: “Pojďte si sednout na pavlač.”

*

Jedno z jeho charakteristických rčení: “četl jsem” nebo “slyšel jsem” nebo “oni říkají, že”. Ti “oni” jsou učenci, autoři, odborníci a vůbec prameny. To, co sám neviděl, co sám nenašel a neprozkoumal, uvádí vždy jako citaci. My ostatní se rádi oháníme znalostmi, které jsme jenom četli nebo jinak koupili z druhé ruky, jako svým duševním vlastnictvím. T. G. M. neopomene nikdy avizovat své laictví mluvě o čemkoliv, v čem se musí spoléhat na poznání jiných.

Nedovede si odpustit údaj nepřesný nebo ledabylý; nelenuje si vstát a najít v knihovně příslušný pramen: tak a tak je to, tak nebo onak se ten autor jmenuje.

*

“Tož to nevím”; to rčení se u něho vrací přímo typicky. Ať jde o poslední otázky metafyzické, nebo o taje lidského srdce, o vědecké problémy, nebo o výklad lidských činů, zaráží se před vyslovením jakéhokoliv dohadu a zahloubaně povídá své “nevím”. Skoro nikdy neužívá slov, kterými si pomáháme k břitkým tvrzením, generalizacím, soudům a řešením, těch různých “snad”, “asi”, “patrně”, “podle všeho”, “zdá se”, “myslím, že” a tak dále; nikdy nemluví v termínech polopravdy, polovíry, pouhé možnosti, přibližnosti nebo pravděpodobnosti; vysloví jen to, za čím plně stojí jako za poznaným faktem nebo jako za svou vírou nebo přesvědčením. V jeho způsobu vyjadřování najdete často cosi jako ostych, plachost nebo váhavost; jeho řeč se zdá tísněna tím stálým pocitem odpovědnosti a opravdovosti, aby neřekl více a nic jiného, než za co ručí svým celým svědomím. Proto mluví málo, ne lehce, s uvážlivými zámlkami, často hledaje to pravé slovo; rád užívá svých ustálených aforistických formulací, ale nikdy oněch řečnických obratů, které nic neříkají a jen pomáhají mluvícímu, jak se říká, z fieku.

Jeho řeč je naprosto beze všech metafor, příkras, hyperbol a patosu: neboť cokoliv, čím se řeč přizdobí nebo nadnáší, zastírá její jádro před poctivou, přesnou analýzou a kontrolou. Nanejvýš užije lidového přísloví, ale jen pro jeho jasnost, stručnost a humor.

*

Jeho řeči, ani jeho řeči veřejné, nejsou zrovna příkladem souvislosti. Jen verbalista může být souvislý; lze vázat slova a věty, ale myšlenky se vynořují podle vztahů skrytých a příliš složitých, než aby se rovnou vázaly jedna k druhé. Myslíme v anakolutech, v celých trsech myšlenek; jen kde máme myšlenku před očima jako cílový praporek, jako řečnickou pointu, můžeme si k ní vybudovat plynulý slovní přechod; ale myslíme-li na to, co říkáme právě teď, a nikoliv na to, co zamýšlíme říci až nakonec, nepoteče naše výřečnost tak hladce a běhutě; bude to řeč těžší k mluvení i naslouchání, ale bude to řeč muže, který myslí i tehdy, když mluví.

Nejen při veřejném vystoupení, i při běžném hovoru je jeho hlas ze začátku trochu zastřený, sevřený, “nerozmluvený”. Stojí ho jistou námahu, aby vyšel ze svého mlčení, z jakési samoty; činí to ochotně, ale ne snadno. Jen ponenáhlu nabývá jeho hlas zvučnosti, hrudní rezonance a poněkud nosového zbarvení: váhavý hlas, který není zvyklý křičet, ani šeptat, poroučet, ani domlouvat, nýbrž bez chvatu a se zamyšlenými prodlevami probírat otázky a formulovat myšlenky.

*

Je pln otázek, ale nikdy se nevyptává; má zvláštní respekt k mezím, které si ukládá kdokoliv druhý: nechceš-li o tom nebo onom mluvit sám, tož se do tebe nebudu dobývat.

Nevím, je-li to zásada, životní zvyk nebo podivná osobní jemnost vůči komukoliv: nikoho neomezovat, nikomu nevnikat do jeho privatisim, nikomu neukládat, jak má žít nebo co má dělat; nechat každému jeho svobodnou vůli, respektovat kteroukoliv osobnost jako svéprávnou a nedotknutelnou, nemistrovat, neučitelovat, neosobovat si práva na duši druhého. A přece po celý život učil a chtěl, chce, vždy bude chtít převychovat duši svého národa.

*

A často od něho slyšíte: “Tož to už nevím, to jsem zapomněl.” Přitom jeho paměť je nadprůměrná; nezahrnuje jenom fakta a zkušenosti, nýbrž i přečtené knihy a studium, celé děje románů, celé argumentace myslitelů; ale zeptáte-li se ho, co kdy dělal sám, mávne jen rukou. “Tož to už nevím.”

Jeho paměť je výběr; dovede se jaksi zbavit všeho zbytečného a nahodilého balastu, vší privátní veteše a takového toho bezúčelného nánosu. Jeho paměť se podobá knihovně, ve které nechybí ani koš na papír; koš, do kterého zahazuje vše, co si sám vyřídil a s čím je hotov.

“Já mám svou metodu i v zapomínání,” řekl častěji. Pamatuje si to, co trvá; je to objektivní, neosobní a nehistorická paměť, která podržuje věci a zříká se času.

*

Ať se mu položí kterákoliv otázka, řekne poctivě a otevřeně, co v té věci má na mysli. Ne z potřeby svěřovat se, ale z naprosté potřeby nelhat, nekličkovat, nezamlčovat, nevytáčet se. Není to ani nadbytečná důvěřivost k lidem; je to prostě vnitřní zákon pravdy a přímosti, buď co buď. I za cenu mrzutostí. Nemá vůbec potřebu mluvit; má jen potřebu mluvit pravdu.

*

Není s to lhát ani žertem; následkem toho neumí vypravovat. Jednou si vnouček Leno vzpomněl: “Dědečku, povídej mi pohádku!”

Dědeček se zamyšleně potahoval za vousy; co honem povídat? – “Tak poslouchej,” řekl konečně. “Jednou jsem byl v zoo – – a tam byl takhle veliký pták – – měl růžové peří – – a takový ohnutý zobák – – a ten pták se jmenoval plameňák.”

“A co dál?” vyhrkl Leno s očima navrch hlavy.

“No, dál už nic,” odpověděl T. G. M. rozpačitě.

*

Příznačné jsou jeho dopisy. Ne že by je psal výslovně nerad – napíše někdy psaní lidem, kteří by se toho ve snu nenadáli; ale když už píše, je to přímo stenogram, samé zkratky a nápovědi, věty zhuštěné v hesla, nakupené otázky, odstavce uťaté kusým “atd.”, nakonec “Váš Masaryk” a dost. Jeho potřeba stručnosti jde tak daleko, že někdy bezděky vynechá slabiku, půl slova, půl věty. Říci vše, ale co nejkratčeji. Mohlo by se říci: dopisy téměř beze slov; nápovědi pro toho, kdo si je chce a dovede domyslet. Masarykova brachylogie: střední cesta mezi mlčením a sdělováním; navlas vyvážené vyrovnání mezi potřebou říci, co má na srdci, a stejně silnou potřebou nechat si to pro sebe; řečeno jeho slovem, nevnucovat se.

*

Jak čte knížky, je vidět na knihách, které přečetl: totiž s tužkou v ruce. Typické jsou jeho čtenářské notace k románům: Podtrhuje na okraji, ale ne obecné myšlenky, nýbrž psychologické postřehy; připisuje otazníky, vykřičníky, a na titulní straně zaznamená stručnou sumaci románového obsahu obyčejně s polemikou: na té a oné stránce si autor odporuje, to a to nejde, to je nemožné, nejasné, nemotivované a tak dále. Čte knížky stejně vážně a účastně, se stejným zjišťováním pravdy, jako bere život; nejde mu v nich o realism nebo naturalism nebo něco podobně literátského; jde mu jen – ale zato přísně – o jejich pravdivost a opravdovost.