Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 24
NÁVRAT
Tuto noc se mi zdálo, že jsem v cizí zemi – teprve později mi bylo jasno, že je to Anglie; byla to cizí země, ačkoli všichni lidé mluvili česky a já se jich po česku ptal, kudy se jde k nádraží. Neboť vězte, že jsem musil jet domů a i ve snu mne jímal smutek a hrůza, že jsem v cizí zemi. Ale nikdo nesměl vědět, že jedu do Prahy, a proto jsem na perónu strkal dvacetikorunu nějakému úředníkovi a řekl jsem mu: “Dejte mi jeden lístek do Moskvy.” Byla to lest, neboť jsem věděl, že vystoupím v Praze. “To by se každý chtěl svézt lacino do Prahy,” řekl ten úředník se zřejmým odporem a podezřením, ale přesto mi dal lístek a ještě mi vracel několik tisícilibrových bankovek. (Podle toho jsem poznal, že jsem v Anglii.) Já však jsem se mu honem ztratil, aby mne snad nezadržel, a viděl jsem na kolejích stát takovou lokálku, jako jezdí do Krče; i vlezl jsem do ní a postavil jsem si svůj kufřík na nejbližší sedadlo. Potom se mi zdálo, že běhám po perónu a něco nebo někoho hledám. Stál tam hlouček tiše hovořících lidí a já jdu rovnou k nim a povídám: “Páni jsou taky Češi.” Nepodivili se ani nedali najevo nějakou radost, nýbrž řekli jen: “My jedeme do Prahy.” Tu jsem si vzpomněl, že jsem ztratil ten vlak se svým kufříkem, i počal jsem skákat přes koleje a proplétat se mezi vlaky, které se rozjížděly, hnán velikým strachem, že už nenajdu svůj kufřík a nedostanu se do Prahy. To se mi totiž stává ve snu velmi často, že přijdu pozdě na dráhu a zmeškám spojení. A skutečně, když jsem tu svou lokálku našel, už odjížděla přes výhybky, a já viděl jen dva nárazníky posledního vagónu a bimbající se těžký řetěz.
Tu mne popadla taková úzkost, že jsem běžel za tím upalujícím vláčkem; ale najednou mne předjíždí jiný vlak, a já do něho skočím, snad v naději, že ten první vlak někde dohoníme. Neboť mne velmi mrzelo, že tam v tom vlaku je můj kufřík a že se nebudu moci převléci. “Prosím vás,” ptám se jednoho člověka s fajfkou v zubech, “kterýpak je tohle vlak?” “To je ten vlak,” řekl ten člověk, “co se jím vrací prezident Masaryk do Prahy.” Ve snu jsem se tomu nijak nepodivil, ba ani tomu, že se vrací z Anglie, a řekl jsem: “No, však už je pět hodin.” Ale když jsem vstoupil do vagónu – byl to vagón třetí třídy, ale ohromně veliký, a sedělo tam jen několik dřímajících lidí – viděl jsem hned prezidenta Masaryka; měl obarvené vousy, ale já jsem rázem pochopil, že je to proto, aby ho nikdo nepoznal, neboť cestuje inkognito. Avšak před ním seděl jeden velmi veliký člověk, který byl trochu podoben jemu a trochu císaři Napoleonu III. Poznal jsem na první pohled, že to je detektiv, který se chtěl přestrojit za prezidenta Masaryka, a všiml jsem si, že se mu jeden knír odlepuje; a ten detektiv se na mne nápadně usmíval, patrně proto, aby upoutal mou pozornost. Ale já jsem se obrátil přímo k panu prezidentovi, a on se na mne podíval a řekl téměř přísně: “Tak, copak je s tím elaborátem?”
Nuže, co živ jsem žádný elaborát neudělal a nevím ani, jak se taková věc dělá. Přesto jsem hmatal po kapsách, jako bych hledal nějaký elaborát, a pan prezident vztáhl ruku, aby jej ode mne přijal; tu mne počalo tak silně mrzet, že jsem mu žádný elaborát nepřipravil, že jsem se napolo probudil a viděl jsem, že svítá. To je ten celý sen; myslím, že by jej ani Josef Egyptský, ani profesor Freud kloudně nevyložili a že to není sen prorocký, leda pokud se týče toho návratu. Ale ta ruka vztažená po elaborátu se mi vryla do paměti tak silně, jako ty nejsilnější skutečnosti. I ve snu jsem si řekl: “To je divné, jeho první podání ruky se vztahuje k nějaké práci.”
PO VOLBĚ
Málem by člověku káplo z pera něco o velkém okamžiku, ale bylo by to nepravé slovo. Ve skutečnosti není vlastně velkých okamžiků. Velké je jen to, co se jimi uzavírá nebo co z nich přichází. Viděn zblízka, historicky, je okamžik stejně nenápadný a důvěrný, jako každá jiná chvíle: svítí nad ním slunce, vane vítr a prohánějí se mraky jako nad lidskou láskou a dřinou, nad zrozením člověka a smrtí člověka. Kdybychom byli před desíti lety ve svém strašném a těžkém čekání mohli uzřít budoucnost nebo slyšeli proroctví, že za deset let budeme potřetí volit prezidenta republiky, a tím budeme potřetí opakovat nejvyšší akt státní a občanské svobody, bylo by nám, jako bychom spatřili nebesa otevřená. A vida, ona nebyla nebesa o nic více ani méně otevřená než jiného májového dne: skoro všichni jsme konali svou denní práci a nad ní jsme vyčkávali, bez nejistoty a horečky, zprávu, že je potřetí zvolen hlavou a představitelem státu Tomáš G. Masaryk. Byli jsme si tím jisti jako samozřejmou a prostou věcí. Jenže právě samozřejmé a prosté věci mají do sebe něco podivuhodného: Že jsou tak nesmírně a nepochybně potřebné; že jsou dobré a základní.
Tak tedy: volili jsme potřetí prezidenta. Ona je vlastně ta naše praktická účast na volbě prezidenta ukrutně zředěna; volíme jen poslance a nemůžeme jim jeden každý uložit, jak mají za nás jednat a hlasovat. Ani by nemělo smyslu, kdybychom chodili po křižovatkách a volali, že pokud nás se týče, přejeme si, aby volba dopadla tak či onak. A přece jsme i my volili a náš podíl na včerejší volbě je veliký a závazný. Copak si myslíte, že bez nás, bez naší součinnosti, bez našeho svědomitého občanství, bez našeho uznání i naší důvěry by byl možný ten veliký pokus o kontinuitu vládnutí? Copak si myslíte, že toto Švehlovo slovo není vzato z našeho života a naší tiché vůle? Ani sebezdatnější státník by nemohl s úspěchem postaviti heslo, které by nebylo opřeno o většinu národa. Ani Švehla by nemohl býti tím státníkem, kdyby nečerpal z bezejmenného širokého úvěru, za který spoluručí většina z nás. Většina z nás – a pokud odečteme extremisty zprava i zleva, kteří vesměs podléhají něčemu cizímu a nečeskému, tedy my všichni jsme zaručili svým souhlasem tuto volbu; a volili jsme tak, protože přes všecko stranictví uznáváme řád reprezentovaný prezidentem Masarykem za dobrý a za takový, ve kterém chceme setrvat. Toto je srozumitelné a prosté “ano”, které bylo řečeno mezi námi všemi, až na ty extremisty; bylo řečeno i Němci a rozumějme, že tím složili závazek občanství a spolupráce, na který již nemají zapomenout ani oni, ani my. Ale tento akt důvěry není událost 27. května; je to stručný počet za sedm let našeho života i našeho vývoje. I my jsme dorůstali k tomu, abychom uznali, že máme co zachovávat a v čem souvisle pokračovat; i my jsme dospěli ke své vlastní státní tradici; národ, který dovede zachovávat, co má dobrého a nejlepšího, dovede se bezpečně vyvíjet.
A to tedy jsem měl na jazyku: Dnes pozdravme nejenom prezidenta Masaryka; pozdravme neznámého živého občana, jímž je tak celkem každý z nás, za to, že svým rozšafným rozumem a dobrou vůlí pomohl k tomuto úspěchu; že nastřádal takový poklad politické důvěry, kterým byl vykoupen i pozlacen včerejší den. Přátelé, tuto velkou politiku jsme dělali všichni dohromady; jinak by se nám nejevilo tak dokonale samozřejmé, co je v dějinách jiných republik vzácnou událostí. Věřte, že jiné země si dnes o nás říkají: Jaký to šťastný národ, neboť může trvat ve své důvěře. Dnes je den úlevy; zítra nebo pozítří se vrátíme k práci a účtování. Ta pěkná volba není tak velká událost, jako ta léta, jež slibuje. V nich budiž nastřádán ještě větší zlatý poklad republiky: Poklad důvěry a vytrvalosti. To je v našich rukou. Potud i budoucnost je v rukou nás všech, nejen v rukou těch, kdo budou vládnout.
U PANA PREZIDENTA
Praha 27. května
Zatímco kolem hradu se uzavřely kordóny vojska, bylo v okolí pana prezidenta tak klidně, jako kterýkoliv den. Pan prezident opravu. je nějaký svůj rukopis; je velmi svěží a oživený, hodně opálený a hlavně rád, že je zase doma. Za ty dva dny je dokonale informován o všech událostech a hovoří o politice posledních dnů, aby s chutí odbočil na své cesty a na to, co viděl a o čem se poučil. Hlavně Egypt a Řecko nechaly v něm velký dojem – “víc mne zajímala příroda,” říká, “protože tam člověk vidí, z čeho ty kultury rostly. Ale doma je nejlíp, i ty štuchance člověk snese, protože jsou domácí.” Ve 12 hodin 11 minut zavlál praporek na budově sněmovny; ale již pár vteřin předtím je telefonován výsledek volby. Když jej hlásí panu prezidentovi, je první jeho zájem počtářský. Sečte popaměti hlasy a je spokojen, že se součet shoduje, deset minut před příjezdem ministerského předsedy si jde přečíst informace o tom, co má činit ve sněmovně. Lze postihnout stěží jaké vzrušení na jeho hlase, na jeho opálených rukou, na jeho živém zájmu o to, co bude zítra a v budoucnu. To, čemu my ostatní říkáme “historická událost”, je pro něho článkem řetězu povinností; toť vše, co je na něm vidět.
PAN PREZIDENT NA PRÁZDNINÁCH
U vápenic
U Topoľčianek nad dědinou Skýcovem se pálí z vápence vápno. Takový Skýcovák si sám naláme v lomu kámen a doveze jej k pecím; potom si postaví primitivní pec, podobnou předhistorické mohyle; potom si z daleka přiveze dříví a po celý den a noc pálí kámen, aby dostal pár centíků vápna, které pak naloží na vůz a jede prodávat do Komárna nebo Bratislavy. Představte si, co se tím promaří času a práce.
Panu prezidentovi bylo těch lidí líto; přemýšlel o tom, poslal si pro odborníky a pak Skýcovákům navrhl, že jim postaví moderní pec, ve které by všichni mohli pálit vápno rychle a ve velkém. Ale skýcovští vápeníci odmítli.
“Viete, pán prezident,” řekli mu upřímně, “my bysme sa potom pohádali o to, ako sa máme deliť.”
Na pikniku
Když je pan prezident v Topoľčiankách, vyjíždí každého odpoledne na koni na některé ze svých oblíbených míst: k zříceninám Hrušova, na Kruh, na Piesky, k Železné boudě nebo do Karlovy doliny. Má rád otevřený rozhled a planoucí vatru; pohled do dálky, praskající oheň a trochu hovoru, to je jeho odpočinek. Dole na obrázku je ho vidět v hodnosti hospodáře, jak dohlíží na samovar; zatím se v horkém popelu opékají brambory nebo kukuřičné klasy, což je obvyklý jídelní lístek prezidentových pikniků.
Pan prezident si hraje se svými vnuky
Ti dva naháčkové jsou Leno a Hebe (Leonard a Herbert), malí Švýcárkové, děti paní Olgy; jejich “pan dědeček” jim nahání dost respektu, i když si dovede s nimi co nejlépe pohrát.
Jednou si Leno vzpomněl a poprosil dědečka o nějakou pohádku. “Pohádku?” řekl pan prezident trochu v rozpacích, úsilovně přemítaje. “Tak poslouchej,” začal posléze. “Jednou jsem viděl v zoologické zahradě ptáka; byl takhle vysoký, měl dlouhý krk a žlutý zobák, a měl ti červená křídla. A ten pták se jmenoval plameňák.”
“A co dál?” vyhrkl napjatý Leno.
“Nu, dál už to není,” řekl pan prezident rozpačitě se tahaje za knír.
Z čehož je vidět, že T. G. M. neumí nic vylhat, ani když jde o dětskou pohádku.
PREZIDENT MASARYK O NĚKTERÝCH VĚCECH
1. Požádal jsem pana prezidenta o poznámky k některým otázkám a starostem dne; těch otázek bylo více, než dnes uvádíme, ale rozumí se, že první z nich se točila kolem zdravotního stavu pana ministerského předsedy Švehly.
Máme příležitost za nemoci Švehlovy ocenit sílu osobního faktoru v politice. Švehla je veliký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě. Zároveň jeho nemoc je pro nás mementem, jak nový stát spotřebovává lidi. Nový stát vyžaduje mnoho práce v otázkách zahraničních, vnitropolitických a finančních, v otázkách všech. Jde o to, abychom vybudovali souhru parlamentu a úřadů a aby každý z nás stál na svém místě. Zachozená mašinérie zaručuje kontinuitu i v případě, kdy vypadne osobnost ze hry. Doufáme všichni, že náš Švehla bude zase brzo zdráv a že se vrátí ke své práci, že se vrátí nám všem a republice.
2. Pane prezidente, slavíme svátky vnitřního míru, den beze zloby; ale nejvíc zloby mezi lidmi natropí nedorozumění. Mír, to jest rozumět si. Mnohé zlobě mohlo by se čelit lepší informovaností. Například pokud se týče osobně vás: Tak často a tak nejasně se naráží na “Hrad”.
Co se týče těch nedorozumění, přál bych si, aby naši žurnalisté, stejně jako naši politikové více upozorňovali, aby se u nás lidé v politice nedali vésti zprávami, které často nejsou než neurčité “on dit”, skoro bych řekl, klepy. Politika se musí dělat očima, ne ušima; jen lidé nepozorující dají si nakukat od kdekoho své rozumy. Tedy víc vidět a opakuju, pozorovat.
Předně tedy o tom “Hradě”. Širší veřejnost o běžné činnosti prezidentově není plně informována. Prezidentství není jen úřadem politickým, nýbrž také administrativním. Mé kanceláři dochází teď ročně 65 000 podání, přichází přes 3 000 návštěvníků, sám mám přes 400 audiencí, nepočítaje v to návštěvy více soukromé. Kdyby si někdo stěžoval, že na Hradě pracujeme přesčas, tedy by to bylo pravda. Mívám pravidelné porady s ministry a jejich vedoucími úředníky; styk s premiérem je stálý. S předsedou vlády Švehlou mluvil jsem pravidelně jednou i dvakrát týdně, také s ministrem zahraničí a národní obrany musím býti v nepřetržitém spojení. Občas zvu vedoucí a vynikající osoby stran a i jinak pěstuju styky s důležitými kruhy a jednotlivci. Nemohu než opakovat, že neexistuje žádný “Hrad”, v uvozovkách; kde je demokracie – a o tu snad všichni rozumně usilujeme – tam nemůže býti žádná kamarila, ani skryté vlivy. Co se na Hradě děje, je odkryté a může býti soudnou veřejností kontrolováno. Tato veřejnost všeho rozhodování je výsadou demokracie. Demokracie není tajnůstkářství. Bylo by krásné, kdyby se na Hrad jako na sídlo prvního občana republiky, voleného národem, a jako na tradici, kterou dosud reprezentuje, dívali všichni s takovou láskou, jako ty zástupy prostých lidí, které vídám v neděli putovat na Hrad.
3. Pane prezidente, jak dobře víte, jsou věci, které se vám přičítají jako osobní zaujetí. Míním tím například spor o 28. říjen, váš poměr ke straně národně demokratické, vaši humanitu, vaše takzvané levičáctví; není i v tom dost zbytečného nedorozumění?
Myslím, že ano. Vemte si například ten spor o význam 28. října. Není spravedlivo říkat, že bych já nebo Beneš kdy byl tvrdil, že domácí revoluce byla pro naše osvobození bezvýznamná. A vůbec jsem otázku o hodnotě revoluce domácí i zahraniční na přetřes nepřivedl. Důkaz toho, co říkám, je moje Světová revoluce a teď kniha Benešova: tam domácí politika je loajálně a správně oceněna. Byl jsem a jsem si toho plně vědom, že bez domácího odboje my venku nebyli bychom dosáhli, čeho jsme dosáhli. Věděl a řekl jsem to ve své knize, že my venku měli jsme pozici snazší než vedoucí lidé doma. Chápal jsem, že doma vůči tlaku z Vídně musila býti taktika opatrnější, často dvojsmyslná atd. To se mně rozumí všechno samo sebou. O tom všem jsem ve Světové revoluci svoje mínění odkrytě řekl a čekám věcnou kritiku. Já sám, když jsem roku 1914 šel za hranice, měl jsem důvěru v dobré vedení české politiky a zejména jsem spoléhal na Švehlu, když jsem napsal svou knihu, předložil jsem části, ve kterých o domácí politice za války mluvím, Švehlovi a některým zúčastněným politikům a dostal jsem od nich jejich parere. Premiér Švehla podle svého zvyku si přál, abych všecko, co se jeho týká, vynechal; vyhověl jsem mu. Tenkrát jsem také usiloval o to, aby dokumentárně všechno bylo shledáno, co jednotlivci mají napsáno o domácích událostech, a zejména jsem si přál, aby do státního archívu byly uloženy eventuálně protokoly prvotního Národního shromáždění a všech politických porad tehdejších. Lituju, že se to posud nestalo. Lituju toho tím více, protože úsudky o převratu a zejména 28. říjnu 1918 byly nestejné, ba protichůdné. Je přirozeno, že o rozčilujících událostech účastníci sami nemají dost času a klidu, aby přesně pozorovali, co se děje, právě proto, že sami historii dělají. A právě proto jsem usiloval, aby dokumenty doby byly shledány a archiválně uschovány. Přál jsem si, aby odboj domácí byl vylíčen napřed, své líčení chtěl jsem uveřejniti později; když k vylíčení domácího odboje nedošlo, publikoval jsem knihu svou.
Nebo jste se zmínil o mém poměru k národní demokracii – i o tom se ještě nedávno mluvilo. Tedy můj stav k této straně byl v začátcích republiky – o dřívějším poměru nemluvím – oboustranně přátelský; toho důkazem je můj poměr k prvnímu premiéru republiky dru Kramářovi a zejména můj poměr k dru Rašínovi. Zkalení toho poměru – nikoliv ze strany mé – začalo se v Paříži nesouhlasem o taktickém postupu vůči sovětskému Rusku. Další nedorozumění bylo důsledkem tehdejších obecních voleb; v národní demokracii v přibrání nebožtíka Tusara do politického vedení viděl se komplot Tusar-Švehla. Byl to úsudek mylný. Tusar se dostal do popředí výsledkem zmíněných voleb. Opakuji, že k vynikajícím osobnostem národní demokracie mám poměr přátelský.
Další rozpor mezi částí publicistiky a mnou je spor o problém humanitní. Pořád ještě se mně imputuje, že humanitou rozumím nějakou zvláštní slabost a měkkost. Je to nesprávné a je to omyl. Několikrát jsem již řekl, že jádro mého názoru spočívá v tom, vyvarovat se agresivnosti. Ale vždy jsem byl a jsem pro velmi důraznou obranu. Copak jsem nešel do revoluce, když jsem uznal zralost času, neorganizoval jsem na Rusi armádu? Vyložil jsem nejednou, že neakceptuju názoru Chelčického a Tolstého a proč. To všecko jsem zase řekl ve Světové revoluci, o tom ani nemluvě, že je to program opravdu národní, program nejen Kollárův, nýbrž také Palackého a Havlíčkův. Politicky důležité je vyvarovat se agresivnosti; to v naší zeměpisné situaci je conditio sine qua non. Za dané situace musíme se všemožně přičiňovat o zachování míru – míru a klidu potřebujeme pro konsolidaci našeho státu. To není slabošství, to je politika diktovaná situací poválečnou, a je to politika jistě úspěšná. Podívejte se jen na politiku Francie – kdo dovede rozumět znamením doby, může se právě na Francii mnohému naučiti.
Nebo ještě se ptáte na spor o to mé takzvané levičáctví. Řekl jsem jednou, že vývoj jde nalevo. Opakuji to i dnes, ale užil bych raději slova “vpřed” jako protikladu k reakci. Nehledím tu na jednotlivé zjevy, že v tom nebo onom státě přišla vláda více nebo méně konzervativní. Tím ten velký celkový směr není přerušen ani zkřiven. Ale to, že světovou válkou bylo poraženo pruské Německo i Rakousko-Uhersko, že padlo Rusko carské, to samo znamená vývoj nalevo, jak já tomu slovu rozumím. A důsledky toho se jeví stále a budou se jeviti. Jen si vezměte Německo, které bylo Pruskem tak dobře a z pruského hlediska silně organizováno, jak se přece jeho republika ustaluje stále, třebaže povlovně. Vemte si dále, jak v dnešním Rakousku habsburství úplně zmizelo; znalci poměrů nejednou mi vyjádřili podivení, že i v konzervativních provinciích nynějšího Rakouska Habsburkové jsou již zapomenuti. Jestliže se někdy cituje Itálie, tož to není důkazem proti mému rozpoznání evropské situace. Je-li Itálie dnes proti parlamentu, není tím řečeno, že jde radikálně a trvale napravo. Jde ovšem proti komunismu, snad také proti socialismu, ale to je něco jiného než spor o to, jde-li obecný vývoj napravo, či nalevo. S tím, že se vývoj nedá zastaviti ani porušiti, musí právě politika konzervativní a strany konzervativní počítat a podle toho své jednání zařizovat. Konzervatismus je historicky dán, jako jeho opak, pokrokovost. Přitom často konzervativci pokračují v politice svých odpůrců, jenže metodou klidnější a vpravdě konzervující. V Anglii konzervativní strana je někdy radikálnější než strana liberální, například v některých otázkách sociálních. O tom, kam vývoj spěje, nerozhoduje nijak dočasná vláda, třeba sebekonzervativnější; je třeba rozpoznat celkovou situaci doma i venku a podle toho postupovat.
4. Vytýká se vám také, pane prezidente, že jste se před léty prohlásil pro takzvanou rudo-zelenou koalici.
Ano, řekl jsem to a mínil jsem tím toto: U nás máme dva hlavní veliké stavy, totiž zemědělce a dělníky. Všechny ostatní stavy a jejich strany jsou menší; ve straně lidové, číselně značné, je také směr sociální. Tato situace je dána, jsme prostě národ zemědělský a dělnický, vezmeme-li pojem v širokém slova smyslu a podle většiny obyvatelstva. Ani jedna, ani druhá z těchto stran nebyla a není tak početná, že by sama mohla vést parlament; proto zejména v začátcích našeho státu bylo žádoucí, aby dvě největší strany nestály proti sobě, nýbrž aby pracovaly společně se stranami ostatními, které se vysloveně nestavěly proti státu. To jsem řekl a mínil, když jsem takzvanou rudo-zelenou koalici tenkrát prohlásil za danou a žádoucí. Kdo se nechytá slova, nýbrž přihlíží k věci, ten přece viděl, že vůdcem té takzvané rudo-zelené koalice byl Švehla, tedy člověk a vůdce strany zemědělské. I když byl Tusar premiérem, scházeli jsme se týdně k poradám s Tusarem a Švehlou.
Tehdejší takzvaná rudo-zelená koalice měla však ještě hlubší význam. Vždyť ve skutečnosti právě strana zemědělská, tedy strana konzervativní, prováděla nejpronikavější sociální reformu, chcete-li revoluci. Sociální demokraté nic tak pronikavého poměrně vzato nepožadovali a neprovedli, jako strana agrární pozemkovou reformou. I tím byla dána možnost společné práce těchto dvou stran.
Pokud jde o sociální demokracii, nesmí se podceňovat, že při vzniku státu vstoupila do vlády; strana, která do té doby byla programově revoluční a popírala stát, stala se tím stranou státní. Tomu přece musí rozumět právě strany nesocialistické! A negativnost sociální demokracie, o které mluvím, přivodila rozkol ve straně a odštěpení radikálního směru pod heslem komunismu. Nemusím vykládat, jak tím sociální demokracie a socialismus byly oslabeny a co by bylo znamenalo, kdyby sociální demokracie byla zůstala největší stranou. Právě proto nemusím mluvit o tom, že strany nesocialistické, které chtí býti opravdu státotvornými, nemají svou taktikou sociální demokracii přibližovat komunistům, kteří sociální demokracii a republiku negují programově a zásadně. Vím, že je to úkol nesnadný, avšak my v novém státě za dané poválečné situace evropské máme vůbec mnohé nesnadné a docela zvláštní úkoly. Je tedy na vedoucích lidech všech demokratických stran, aby pochopili situaci našeho státu a podle toho státně jednali.
5. Pane prezidente, jak je to s tou politikou slovanskou?
Jako s politikou ostatní. Slovanští národové, až na Lužičany, světovou válkou byli všichni osvobozeni a sjednoceni. Máme teď u nás v Praze úřední představitele slovanských států, máme vyslance polského, jihoslovanského, bulharského a v jistém smyslu také ruského zástupce. A navzájem my u všech slovanských národů máme vyslance své. Já zde v Praze a se mnou dr. Beneš a odborní ministři můžeme a musíme velmi často, ba stále jednat s vyslanci slovanskými o věcech, které nám všem jsou dány. Ani se neví, jak často musíme spolu jednat a jak jsou mnohá jednání těžká, zejména když jde o otázky hospodářské a finanční. Slovanští národové nebudou u nás kupovat, jestliže jim národové neslovanští budou nabízet tovary lacinější a stejně dobré, někdy snad i lepší.
Pokud jde o vzájemnost slovanskou, tedy rozumí se samo sebou, že i v této věci pokračujeme v programu předválečném. Ale zde vedle států mají svůj úkol rozmanité instituce nestátní, spolky hospodářské, vědecké atd. – všichni mohou a mají dělat politiku slovanskou. Jsem ovšem a vždycky jsem byl proti slovanskému utopismu. Ale to mně nevadilo, že jsem podle sil činně vystupoval v daných okolnostech například pro Jihoslovany. Za války jsem stále byl ve styku s nimi, s Poláky a Rusy. Rozumí se mně samo sebou, že o tak velikém problému, jako je slovanská vzájemnost a slovanská politika, mohou býti názory různé. Dělám náležitý rozdíl mezi státem a národem a pamatuju, že máme národní menšiny a že zejména naši Němci tvoří čtvrtinu obyvatelstva. A Němci jsou národ uvědomělý, vzdělaný a hospodářsky silný. Rozumí se mi samo sebou a řekl jsem to již ve své Světové revoluci, že naše národní politika s tímto faktem musí počítat. Řekl jsem stejně, že právě podle principu demokratického, majoritního, nám připadá vedení státu, a je tudíž jen otázkou taktiky, jak svému národnímu úkolu nejlépe dovedeme sloužit. V tom, opakuju, mohou se názory rozcházet. Může a má býti kritika vlády a jednotlivých ministrů, také prezidenta, ale není správné, aby se odlišné názory prohlašovaly za méně vlastenecké. Vlastenectví se koná, vlastenčení se mluví.
6. Snad byste, pane prezidente, ještě něco řekl o takzvané krizi inteligence, o které jste před časem mluvil. O vašem projevu se hodně diskutovalo a už to bylo pro věc dobře.
Pokud se inteligence týká, sám jako inteligent jsem pro inteligenci a její vliv na správu státu, ale věřím v inteligenci opravdu vzdělanou, praktickou a řekl bych mužnou. Inteligence všude a také u nás je přirozeně v menšině. Sedm procent hlasů v říšských volbách jí nedá vládu v parlamentě. Avšak inteligence, řeknu kvalitní, může a má vykonávat svůj oprávněný vliv. Rozumí se, že tento vliv bude do značné míry nepřímý, to jest, všichni profesoři univerzitní a středoškolští, učitelé, úřednictvo, vedoucí kruhy hospodářské a finanční nemají a nebudou mít v parlamentě váhu číselnou, ale právě svou inteligencí, svým uvědoměním, svou slušností mohou a mají vykonávat značný, často rozhodný vliv na veřejné věci a na vedení státu. Inteligence slušná a opravdu inteligentní má krásnou možnost býti de facto vůdcem národa. Ovšem musí k tomu využít institucí a poměrů demokracií daných a jako minorita musí býti, opakuji to, mužná, musí mít program určitý, praktický, neutopistický.
7. Nezdá se vám, pane prezidente, že také u nás je krize parlamentu a demokracie, a že tudíž kritika parlamentarismu a demokracie má jistou oprávněnost?
Souhlasím, že parlamentarismus a demokracie mají býti kritizovány. Demokracie není všelékem. Každý systém státní, tedy monarchie jako oligarchie a také demokracie má své obtíže. A stejně jako zastáncové monarchie, máme přece příklad Pruska, Rakousko-Uherska a Ruska, na svých obtížích a chybách padli, stejně republiky a zejména republiky demokratické mají své obtíže a mohou prodělávat také krize. Avšak otázka je, zda demokracie s parlamentarismem vystačí pro další vývoj. Já tvrdím ano. Připouštím, že u nás politicky myslící lidé mají povinnost překonávat své zvyklosti tisíciletým monarchismem vštípené a stát se opravdovými demokraty. Tu nestačí jen ústava na papíře; jde o to, aby parlament, to jest poslanci a senátoři, byli uvědomělými demokraty, aby vedle poslanců organizace všech stran, žurnalistika atd., prohlubovaly a šířily program demokratický.
Řekl jsem nejednou, že v politice je třeba trpělivosti. Za deset let neuděláte z absolutistů ideální demokraty. Ale jedná se o to, je-li znatelný pokrok, a tu mohu s dobrým svědomím povědět, že je. Část naší žurnalistiky velmi chybuje, když například Společnost národů podceňuje proto, že odzbrojení a tak dále se neprovede hned. Lidé politicky myslící měli by také pochopit, že pro nás účast. na jednáních Společnosti národů je nadmíru důležitá tím, že našim zástupcům dává stálou příležitost hájit náš program před zástupci všech států a býti ve styku s Evropou. To samo pro nás jakožto propagace znamená tolik, že to podceňování Společnosti národů, o němž mluvím, již proto je nemístné.
Máme republiku a demokracii a při všech vadách a chybách můžeme s ní býti spokojeni. Naším úkolem je svou zahraniční politikou a propagandou vkloubit náš nový stát do soustavy ostatních a zejména starších států; uvnitř musíme pečlivou a dobrou administrativou demokracii stále zdokonalovat. To je náš úkol. Musíme se, jak heslo zní, odrakouštit a to je ovšem mnoho práce ve velkém i v malém. Například ponechali jsme si pro automobily staré rakouské označení; ani nás nenapadlo, že bychom měli mít označení nové, své. Vzpomínám si na to, vidím-li na svém voze písmeno N. To je ovšem maličkost, ale mohl bych takových a také nemalých věcí uvésti mnoho.
8. Neměl byste konečně, pane prezidente, co říci k letošním jubilejním oslavám?
Mám, ale jen krátce, už jsem toho řekl dost. Ty slavnosti mají nám všem býti povzbuzením k další politické práci, mají býti zpytováním svědomí, revizí našeho programu a toho, co jsme udělali a – neudělali. K tomu ovšem není třeba slavností příliš okázalých, ani příliš mnohých. Pokud ideje a city se vyjadřují právě v politice také symboly, nebudu se vzpírat jisté okázalosti. Jen aby slavnosti byly vkusné a aby tu zůstalo něco trvalého. U příležitosti sociálně zdravotnické akce Červeného kříže můžeme si uvědomit, že je třeba soustavně vybudovat podle jednotného plánu v celé republice instituce, kterých vyžaduje program propagovaný v tyto dny Červeným křížem a příbuznými organizacemi. I v jiných oborech je takových úkolů hromada. Pak bych řekl vůbec, že v těch prvních letech se nám mnoho podařilo a že jsme udělali mnoho práce. Byl to velký kus konsolidace, ale nesmíme si tajit, že to byla jen jakási první orientace a práce spíše extenzívní. Teď by šlo o to, dostati se k práci intenzívní, ke skutečné konsolidaci správy státní, zemské i obecní. Tedy jakási intenzifikace proti dosavadní extenzívnosti. V těch jubilejních dnech bychom si měli uvědomit poslání našeho státu a demokracie na docela konkrétních úkolech.
