Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 29

NA LÁNSKÉM HŘBITOVĚ

Praha 21. září

Cestou do Lán

Jedeme tratí, kudy za chvíli pojede smuteční vlak. Poslyšte, byla to veliká zkušenost o českém lidu. Věřte, že je zbožný a schopný veliké, vděčné a překrásné lásky. Ta trať, vroubená desetitisíci lidí, byla toho svědectvím, na jaké se nezapomíná. Co péče, co pozornosti i neznámí venkovští lidé, kterým se říká drobný lid, vynaložili, aby se poklonili před velikostí jednoho člověka. To není drobný lid, to je lid veliký, neboť vážně a čistě ctí velikost.

Tisíce, tisíce lidí; babičky v šátcích, děti, strejci z dílen a polí. Sta aut, tisíce kol, lidé oblečeni v to nejlepší, co měli. Božíhodové šaty, kroje, uniformy, odznaky; všichni ve špalíru, jejž nikdo ani nerovná, všichni s klobouky smeknutými div neklekají před vlakem, který jen předchází tu posvátnou rakev. Ti lidé nepřišli bůhvíco vidět, neboť tudy jen volně projede něco pod tříbarevným praporem a věncem vavřínovým; ti lidé se přišli mlčky poklonit muži a praporu nad srdcem hrdinovým. Hodiny a hodiny na mezích a zoraných polích čekal ten tichý uctivý špalír, měřící 40 km. Toto je svědectví, jež padá na váhu nejvíce. Už nemusíme mnoho mluvit o lásce národa. Viděli jsme ji.

Nádraží v Lánech

Pomalu, skoro velebně vplouvá nová, vysoká lokomotiva do nádraží vroubeného špalírem modrých železničářů. Jen čtyři vozy se služebním vozem – ten prostřední veze domů starého muže, aby mohl konečně spat a aby se sešel s tou, kterou miloval nejvíc, tak jak si to vždycky přál. “Ach, synku, synku, doma-li jsi, “ zpívá se chorál, jak si to také přál. Ano, je doma, stařičký synek, právě se vrací domů. “Tatíček se ptá, oral-li jsi –” Je-li Otec nebeský, nemusí se ani ptát, dooral-li tento moravský synek svou brázdu, byla dlouhá a hluboká. “Oral jsem, oral, ale málo,” odpovídá mu tento neúnavný synek, jako by toho ještě málo vykonal; ale polámalo se opotřebované kolečko křehkého lidského těla, a tož “dobrú noc” zpívá chorál tichnoucí píseň. Dobrou noc, pane prezidente, už zapadá slunce nad Strašecím, už vychází veliký měsíc nad Unhoští; už je konec cesty, pane prezidente. A vaše oblíbená píseň neměla pravdu. Ten rodný lán vlasti byl zkypřen dobře a může nést úrodu požehnanou. Doba se nachýlila, nad Lány je už večer; průvod se sune za rakví, zahalenou praporem – T. G. Masaryk nám všem jde naposledy v čele. Ne, naposledy to není: povede nás dál.

Na lánském hřbitově

Rakev se zvolna snáší níž do náručí země, oči, které na ní lpěly do posledního okamžiku, sledujíce ji s mrazením smutku a veleby, už nyní nic nevidí. Ach ano, je viděti: nad hrobem velikého mrtvého se sklání pracovitá a spolehlivá tvář prezidenta dra Edvarda Beneše, toho, kterého si Osvoboditel tak snažně vyžádal jako svého pokračovatele, prezident republiky posílá za posmrtnou schránkou svého velikého předchůdce červenou růži. I my všichni ostatní v této republice skloníme se nad tímto hrobem s červenou růžičkou věčné vzpomínky; prezident Beneš slíbil dnes za sebe a za nás za všechny, že budeme věrni odkazu prezidenta Osvoboditele. Nechť pokojně spí dnes v tom lánském hřbitůvku, nechť spokojeně spí ve své věčné památce. Jeho odkaz tu zůstane.

MRTVÝ SE DÍVÁ

Prostora před Wilsonovým nádražím je prázdná a napjatě tichá. Kolem půl jedné se ticho přímo zhušťuje; nad Prahou houkají smuteční výstřely děl, ale jinak byste řekli, že město vymřelo krom těch čekajících vojáků a lidí v černém. Do toho cvakot kopyt a s taseným mečem tančí na tmavém koni důstojník v modré uniformě francouzského legionáře, krásný jako archanděl. Za ním detachement vojáků, legionářů a sokolů s rapíry, kteří v tichu zaujímají frontu proti nádraží. Pak nadjíždí dělová lafeta s rakví pokrytou státní vlajkou, k níž jsou připnuta lustra československých válečných medailí. Veliký vavřínový věnec od prezidenta republiky a nic víc. Pak projížděl prezident Masaryk naposledy Prahou. Jako voják. Prostě a bez parády, jak se sluší na hrdinu.

Nyní ta rakev na lafetě stojí sama na volném prostranství, tváří obrácená k sadům; po jedné straně rakve stojí jako na stráži prezident republiky, po druhé straně předseda vlády s předsedy obou sněmoven. Opět třeskla kopyta a do volného prostranství vjíždí na koni generál Syrový s černou šerpou přes prsa jako smuteční maršál; zdraví skloněnou šavlí rakev a hlavu státu; obrací ten klipec na pravém oku, který tak připomíná bratra Jana z Kalicha, jako smutný a mužný salut po svém prvním nejvyšším veliteli, který tady bude pod přehozeným praporem přijímat poslední přehlídku.

A nyní už suchým, jakoby křupajícím krokem tichého pochodu nastupuje vojsko. Prapor za praporem se sklání k zemi před rakví; meč po meči se obrací hrotem k zemi přísným a smutečním pozdravem; mladé tváře pod lesklými přílbami a bodáky se obracejí očima k rakvi, jež vykonává poslední přehlídku své armády. Dobře, hoši, dobře, vojáci! Teď by si Starý pán pohladil bílý knír a řekl by si: “Tož, dobré je to!” Neboť tento veliký pacifista zvlášť měl rád vojáky; a jeho stará, statečná duše by se potěšila vaším krásným salutem.

Prapory se zvedají a vlají znovu nad oddíly pluků, šavle blýskají ve slunci, křupající, ostrý krok mladé armády zachází a nastupuje pochod jaksi tlumenější. Jdou legie, jdou starší bratří z Ruska, z Francie a od Piavy, jde armáda historická, táhne beze zbraně, ale nesou na pleci něco víc než prapory a štyky, se kterými jsme je vítali před osmnácti lety; nesou nad sebou slávu a tradici vojska Masarykova. Už to nejsou jenom bratříci, ale tátové, a někdy dokonce důkladní dědové; jsou mezi nimi staří vousáči, jsou jako pokrytí starou měděnkou, ale ještě se vejdou do svých starých uniforem a ještě jejich krok je krok vojáků. Jen někdy se jejich řady maličko prohnou, to když se některý trochu déle podíval po té rakvi, kde bratr prezident přijímá poslední pozdrav od bratří vojáků.

Měl by radost Starý pán, kdyby se díval do těch až křečovitě stažených mužských tváří, jež ho zdravily aspoň očima, když už se nemohly naježit šavlemi a bodáky; vás by si všimnul, dědečku, kterému už bylo těžko držet krok a který přece jste nepolevil v pochodu, ráz dva, ráz dva; vás by si všimnul, těžké ruce legionářské, vás, vy pečlivě ošetřované uniformy hnědé, modré a zelené, vás, lidé dobrovolci, kteří tady defilujete naposledy před svým komandýrem. Bylo to trochu jako pochod fantómů. Byl to pochod revoluce. zasazený jako velká připomínka do nádherné defilující armády pevného a silného státu.

Skorem dvacet tisíc bratříků přešlo; a nyní opět nastupuje armáda mladých hochů s přílbami a bodáky; jdou tak, že prezident Beneš zvedá skloněnou hlavu, vláda, diplomati, všichni se narovnávají a div neluskají prsty do taktu: taková je to krása. Skloněné šavle, pohled očí vpravo, a už zase přichází nový batalión; jde pěchota, jdou letci, nějakým lehčím krokem, jdou těžší pionýři; všichni se vytahují před Starým pánem, jako by ještě mohl kývnout spokojeně hlavou. A jde z toho defilé veliká jistota. Uzavřena jedna epocha našich dějin, ale můžeme jít do té další s přesilnou důvěrou, že se nedáme a že se nemusíme bát.

Nad hlavami burácejí ve vyrovnaných letkách stříbrošedá letadla a ztrácejí se někde za Žižkovem jako hustá mračna. Nastupuje jezdectvo, s rachotem se valí vojsko s těžkými kusy v poli pracující…

Mrtvý prezident přehlíží svou armádu, která mu vzdává poslední čest. Byl to veliký prezident. Je to krásná armáda.

CESTA DEVÍTI HODIN

Hodina desátá

O hodině desáté byl uzavřen veliký čtverec na prvním nádvoří hradčanském; byl to jako ohromný cour d’honneur, vybudovaný z matyášské fronty a křídel starého Hradu pražského, z černých praporů, spuštěných vlajek, paláců Hradčanského náměstí, z živých front lidí. Byl-li Hrad čelem tohoto čestného dvora, tvořily jedno jeho křídlo zlatem se třpytící fraky, řády a chocholy diplomatů, uniformy vojenských přidělenců, zlaté řetězy hodnostářů, sutany a kappy kléru; zde stálo vše, co znamená moc a slávu pozemskou, co reprezentuje panovníky, státy, vlády, vojska, církve i úřady. Protilehlá, černá fronta, to byl náš vlastní stát ve své politické svrchovanosti; zde stála v pozoru vláda Republiky československé a obě sněmovny, zástupci vůle a suverenity lidu. Čtvrtou stranou tohoto čestného dvora, základnou toho monumentálního čtverce, byl lid sám, přepažující hutnou a nepřehlednou frontou Hradčanské náměstí. Dvůr je připraven; jen jeho střed byl ještě prázdný.

Nad polem věnců, nad malým černým katafalkem poplašeně mává obrovské smuteční křídlo; je to černý baldachýn, burácející a vysoko vzlétající v zářivém větru podzimním; státní vlajky a černé prapory šlehají a bijí do žerdí, lanoví skřípe, a tím víc je slyšet zvuk nejslavnější, jenž bude provázet celou tu poslední cestu; tím víc je slyšet to veliké, slavné ticho.

O hodině desáté se do toho mlčení zařízla kovová fanfára smuteční, veliký baldachýn se skoro vzedmul ve větru a šest generálů přináší na ramenou rakev, zastřenou státním praporem; je na něm připjata jen hrstička československých válečných medailí, jež bude i v hrobě ležet nad srdcem hrdinným. Zdá se ta rakev skoro malá na tak vysokého a rovného starce; kdyby tu stál, nezadal by si s dlouhým panem Blumem, s velikým panem de Lacroix a snad ani s britským vytáhlým panem Hadowem; jen rektor magnificus Karlova učení by musil sklonit hlavu, aby se podíval do těch chytrých šedivých očí za skly zlatého skřipce.

Čestný dvůr lidí a paláců stojí v pozoru a hlubokém tichu kolem té rakve pod trikolórou; jen prapory prudce tlukou v poryvech slunného větru. Po boku rakve stojí teď drobný pán s hlavou také už stříbrnou; vypadá až opuštěný v tak velikém prostranství. A prezident Beneš počíná pevně číst své smuteční poselství. Ano, stojíme nad rakví našeho nejdražšího mrtvého a díváme se na ten veliký, vyplněný život, život, jenž obsáhl skoro celé století a s ním tolik našeho národního úsilí, tolik sociálního vývoje a tolik politických změn a problémů v celém světě; a státník, sociolog, filozof Beneš jistě a jasně včleňuje toho velikého mrtvého a jeho dílo do dějinného rámce událostí a idejí. Nebyla to jenom řeč pohřební; bylo to změření Masarykova odkazu a vytyčení programu pro příští věky. Byl to za nás všechny politický slib, položený na tu rakev pod červenobělomodrým praporem; bylo to víc než všechny palmy a vavříny. Takový slib na takovém místě zavazuje.

Hodina jedenáctá

Rakev na lafetě se dává na cestu; opouští Hrad a vrací se cestou, kudy se ubíral život starého muže. Vrací se k domu, kde žil svůj krásný a věrný život rodinný, do ulic, kudy chodíval dlouhými kroky, k parlamentu, kde skládal svou přísahu na zákony republiky, ke Klementinu, kde učil mladé lidi myslit a hledat pravdu, k divadlu Smetanovu; vrací se k bratřím sokolům, kteří mu stojí posledním špalírem, k legionářským bratříkům, kteří ho nemohou provázet, vrací se k své mládeži, vrací se ke svému lidu, který vroubí ulice uctivou a ukázněnou bordurou. Vězte, že by se na to všechno díval potěšeně a pozorně, ne jako na slávu, která náleží jemu, nýbrž jako na věc, která něco znamená i pro vás. Dobré je to, myslil by si, a je v tom pokrok; vidět, že naši lidé mají smysl pro kázeň a pořádek. A že se všichni sešli, říkal by si, Čech Nečech, košile taková nebo maková, pán nepán – tož panečku, to něco je; už začínáme chápat, co je náš stát. – A měl by z vás všech Starý pán radost. Ne pro sebe. Kvůli vám. Kvůli té demokracii, která byla vezena na lafetě děla, nikoliv na pohřeb, nýbrž k apoteóze.

Hodina dvanáctá

A vrací se k neznámému vojínu, vojín ze všech nejznámější. “To byla veliká věc,” říkával, “že jsme měli své vojáky a ukázali, že se dovedeme bít. A když jsme z našich hochů na Rusi mohli udělat korpus – to už jsem věděl, že máme vyhráno.” – Hlásím, bratře prezidente, tady je jeden z toho korpusu, nebo modrý vojáček od Terronu, nebo jeden z Doss’Alta, to je jedno: jaký je tvůj poslední rozkaz, bratře prezidente? – Nu, jaký rozkaz, řekl by Starý pán: “Vyřiď jim, že opravdu máme vyhráno. Byl jsem se právě podívat na náš lid, bráško, a říkám si, mnoho se už naučil; my dva už se nemusíme bát, že svou svobodu neudrží. Viděl jsem, že si váží demokracie a umí se sám ovládat.”

A rakev s hrstkou válečných medailí se dává na další cestu domů.

Hodina třináctá

Po pražských ulicích postupuje na lafetě děla rakev královská; ubírá se ulicemi, které raziti ráčil král Karel IV. vzácné paměti; jede Národní třídou, kde bývaly hradby městské, ulicí druhdy Ovocnou a starým Koňským trhem. Zlatým městem Karlovým projíždí naposled druhý Otec vlasti. Vítám tě, Tómo, řekl by ten, který slul Karel, vidíš, tady za mých časů bývala jen pole a něco chalup, a jaké je tu teď krásné město! Pojedu s tebou až ke Koňské bráně. Víš, my oba jsme byli dobří křesťané; tys byl mistrem vysokého učení, které jsem tehdy založil, a dobrým mistrem jsi byl lidu i scholárům. A my oba jsme, myslím, byli mistry učení ještě vyššího; neboť řídit tuto zemi a chránit ji před škodou ode všech sousedů, to stojí víc lámání hlavy než všecka učenost, viď? Počkej, Tómo, my dva tady u toho pomníku – svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!

Hodina čtrnáctá

Starý nejvyšší velitel leží na lafetě děla, zakryt barvami státu; svou jezdeckou čepičku má na prsou a své válečné metály nad srdcem. Může to začít, hoši, komandýr čeká.

Meče se sklánějí, hlavy v přílbách se obracejí vpravo hleď, mladé kroky křupají, jako když zdravé, silné zuby chroustají tvrdý suchar. Všechny prapory, všechny korouhve, všechny standarty naší armády se sklánějí u nohou mrtvého velitele ve svrchovaném smutečním salutu. Jediné gesto, a je to nejvyšší pocta, kterou může vzdát člověku celý národ. Neboť tyto prapory se jindy nesmějí sklonit k zemi. Všechna krev národa stojí za tím, aby tyto korouhve zůstaly navěky vztyčeny.

A jaká jde za těmi prapory podivná armáda, nemá nad hlavou naježené štyky, nenese při lehkém kroku alpinů pažby na dlani, nejde bystrým pochodem gardistů. To bratři beze zbraně defilují před svým komandýrem: bratři, kteří jsou spíš už otci a dědy; bratři, jejichž těžší krok, jejichž příliš dlouhé vpravo hleď je parádou, jakou zřídkakdy přijímali nejvyšší velitelové. Prapor, zahalující rakev, povívá v jiskrném větru. To je vzkaz komandýrův, bratři legionáři. Prapor. Náš prapor. Živý prapor státu na prsou velitelových.

Hodina patnáctá

A starý nejvyšší velitel koná teď přehlídku armády ve zbrani. Jdou důstojníci všech regimentů. Jdou pluky všech zbraní. Jdou v naprostém tichu, jen tlumeny povel a kroky, kroky, kroky. Není krásnějšího tance než pochod armády. Bodáky ve stejném úhlu, ruce ve stejném rozmachu a kroky, kroky, kroky, jako by je stroj ukrajoval. Jako jeden člověk o tisíci kovových přílbách a tisíci puškách. Tančící krásní koně a tasené šavle blýskající v slunci. Polní a hrubá děla s vojáčky stojícími nebo sedícími jako sochy. Pod blankytným nebem burácí mračno stříbrošedých letadel. Byla to vojenská paráda, jakou jsme ještě neviděli. Byla to radost i ve dni smutku.

Měl by tu teď sedět starý muž míru na svém Hektoru a dívat se na ten dobrý válečný stroj. Jistě by s gustem a pokojně mrkl na bratra Jana, který s klípcem na oku a šavlí v ruce stojí tam naproti. Jenže bratr Jan Syrový sklání hrot meče už jen před mrtvým vojevůdcem ducha.

Hodina šestnáctá

Tiše, téměř přízračně se sine černý železniční furgon s rakví, střeženou čtyřmi rotmistry hradní stráže, čtyřmi skoro zkamenělými vojáky; nikdo ani nedýchal. Tak němý a jako neskutečný byl ten odjezd.

Pravda, že neskutečný, neboť smuteční vlak se rozjížděl jakoby do jiného světa. Tam na venkově, na mezích a oranicích, ve staničkách a stanicích, na polních cestách a okrajích lesů, to už nebyla poslední cesta prvního prezidenta. Byl to spíš kondukt krále Ječmínka. Byl to průvod někoho nesmírně, zbožně a dětsky blízkého lidu. Někoho, před kým se kleká. Někoho, koho chce každý uctít tím nejlepším a nejobřadnějším, co má. Babička svátečním salupem, havíř, hajný, železničář vyblýskaným krojem, všichni pobožným tichem, všichni svátečníma očima, všichni krásným a uctivým pořádkem: jako by i ta pole byla čerstvě zorána a celý kraj čistě umeten, protože tudy pojede ten znejmilejší. Ty nekonečné, nepochopitelné venkovské špalíry už nepochovávaly hrdinu na dělové lafetě, nýbrž kohosi nekonečně lidovějšího. Dobrého krále. Někoho skoro pohádkového. Někoho, o kom se povídá dětem. T. G. Masaryk se hlouběji a hlouběji vrací domů, do vsi, do lidu, do národa.

Hodina sedmnáctá

A na nádraží do Lán se už navrací jako pan soused. Už si pro něho všichni přišli, přišli si hajní a železničáři, bratří sokolové z dědin, strejci a babičky, hasiči a samaritáni, sedláci a Kladeňáci, ti z křivoklátských lesů, ti z uhelné pánve, ti odtamtud, kde roste chmel, celý kraj, celý kus Čech si přišel pro něho. Tady už mu zazpívali tu jeho, aby se tu cítil doma; tady už si pomíchali, kam kdo patří podle kroje nebo spolku, kdo by na to myslel; my, lid babek, strejdů a dětí, jsme něco strašně jednolitého. My nejsme žádné ozdobné sochy, žádný špalír na podívanou; ale jsme naprosto skuteční, a jsme tady. Musíme být tady. Přivezli nám našeho pana prezidenta.

Hodina osmnáctá

Za rakví, vysoko plující na márách, za tím plajícím praporem červenobělomodrým postupuje tichý pohřební průvod. Rovná, rovná jako šňůra je lánská cesta; ve vlnách stoupá a klesá, a ve vlnách stoupá a sestupuje po té rovné cestě krátký průvod pohřební. Jako bychom měli jít bez konce za ním, pořád rovně a jako podle šňůry za ním; nahoru a dolů a pořád bez konce tím přehustým kordónem tichých tváří, očí, sepjatých rukou, pláčem zrudlých nosů. Kde se těch lidí nabere, vždyť už je to jako ve snu; jako ve snách půjdeme za tou plující rakví nahoru a dolů, rovně a bez ohybu, bezděčným pomalým pochodem, krok a krok, a pořád nebude konec těch tváří, té mlčící lidské kolonády. Nad Rynholcem rudě a zlatě zapadá slunce, jako přísná pyramida se tyčí halda lánské šachty, z táhlé vlny lesů se zvedá modravé šero; a mlčící průvod jde němým špalírem očí za tou červenobělomodrou rakví, jež pluje rovně kupředu. Nad Unhoští vychází obrovský zlatý měsíc v úplňku; samo nebe nebylo nikdy vesmírnější než tohoto dne. “Divné, když si chce člověk představit nekonečnost,” říkával Starý pán; nyní, ražena první hvězdou večerní, se otevírá ta nekonečnost dokořán; smuteční průvod, také už neskutečný a ustrnulý, postupuje rovnou, rovnou cestou mezi dvojitým lemem přízračných tváří za vznášející se rakví, na níž prapor svítí i do toho šera červeně, silně bíle a modře.

Hodina devatenáctá

Ještě poslední kordón ruských brášků, ještě poslední řad korouhví skloněných až po zem; a do vrat lánského hřbitůvku už nevchází rakev hlavy státu, velitele a filozofa, nýbrž tělo člověka, který byl manželem, otcem a pro mnohé laskavým přítelem. Nastává noc, na východě stoupá veliký měsíc. Tichý a nevelký zástup se rozestavuje kolem otevřené země, zástup tak uctivý, že jediný hrůbek lánského hřbitova nebyl pošlapán. Čtyři vojenské světlomety obracejí své kužele světla na rakev, stojící nad hrobem. Slyšte, nikdy snad nezazářily barvy našeho praporu strašněji a silněji než v tom šeru na lánském hřbitově; nikdy nebyla jeho bělost oslnivější, jeho červeň plamennější a jeho modř hlubší než tohoto večera. Ten státní prapor na rakvi žhnul svými barvami do tmy jako pochodeň.

Nebylo, nemohlo být řečí nad tímto hrobem; jen pár tichých slov z Ježíšova evangelia, jen Otče náš, jenž jsi na nebesích. Buď vůle Tvá. Syn mrtvého padá na kolena jako podťatý, tváře nejbližších jsou v záři světlometů přízračně bílé a překrásné a zástup se tiše modlí: “Neboť Tvé je království, Tvá je moc a sláva na věky věkův.”

Havíři se chápou popruhů, aby spustili tělo muže do země k jeho ženě. Teď se už nikdo nestydí; tváře mužů se zakrývají dlaněmi v černých rukavicích, je slyšet štkaní žen, paní Hana Benešová se lomí pláčem, prezident Beneš má najednou dětské, docela osiřelé dětské oči. Rakev pod planoucím státním praporem zapadá pomalu do země, ze tmy stoupá chorál: Kde domov můj.

Při hymně se nepláče. Ruce z tváří klesají do pozoru, syn mrtvého se zvedá jako voják, jen oči zavřeny, aby do nich nebylo vidět. “A to je ta krásná země” – Na temném nebi vrčí letadlo. “Země česká, domov můj.” Teď už rakev s T. G. Masarykem spočívá doma vedle rakve paní Charlotty. Tož pohov, přátelé. Už se smí plakat.

Poslední růže z lánské zahrady, růže za růží, řezavě rudé v záři reflektorů, padají do otevřeného hrobu; a někdy to malinko zazvoní, když měkká růže dopadne na hrstičku válečných medailí na státním praporu.

To byla hodina devatenáctá, poslední hodina cesty, cesty domů.