Kitabı oku: «Hovory s T. G. Masarykem», sayfa 30

* * *

Prezident Osvoboditel má Vánoční stromek. Byl vztyčen této neděle a září stovkami svíček nad lánským hřbitovem; a jako každý řádný stromek vánoční, bude svítit až do svatých Tří králů. Vy všichni, kteří jste si s úctou myslívali na to, jak slaví vánoce náš drahý Starý pán, můžete nyní pobýt s ním u jeho stromku na Lánech. Stačí zajet si tam, postát, povzpomínat a nechat tam malý dárek pro nejdražšího nebožtíka; ten dárek se rozdělí nejchudším dětem, těm dětem, o nichž T. G. M. kdysi řekl: “Vidím-li chudé dítě, vidím v tom dítěti celé lidstvo.” Vánoční strom prezidenta Osvoboditele na Lánech je nejvzácnější ze všech stromů republiky, které dnes svítí po našich městech. Velcí i malí poutníci do Lán by si měli k své zbožné pouti vybrat právě tyto dny.

T. G. M. A BUDOUCNOST

Bylo to jednou za plamenného zářijového dopoledne na polní cestě mezi vinicemi topoľčianskými; v modrém lupení révy brunátněly a zlátly těžké zrající hrozny nad ryšavou půdou pukající žárem. T. G. M. měl rád slunný úpal; díval se potěšeně do planoucího kraje a usmíval se přimhouřenýma očima.”Dnes v noci jsem nespal,” zmínil se mimochodem. Nespavost, to bylo z jeho největších trápení.

“Tož na to jsem zvyklý. Dřív jsem čítal, když jsem nemohl usnout; ale teď se mi brzo unaví oči. Co dělám? Nu, přemýšlím. Nejvíc si představuju, jak bude svět vypadat za dvacet, za padesát, za sto let.”

“Jak tedy bude vypadat?”

“Nu, jak. To máte docela jednoduché: vyberte si z dnešku to, co je v něm dobrého, a rozvíjejte to dál. Nebo si vzpomeňte na něco, co se dá zdokonalit, a hleďte si představit, jak by to mělo být. To před sebou vidíte budoucnosti, o jej!”

“Myslíte, že budoucnost bude ve všem lepší a dokonalejší, než je náš svět?”

T. G. M. se maličko zamyslil. “Mohla by být. A v mnohém bude. Poslyšte, já jsem starý člověk a mnoho pamatuju. Mnoho. A já vám řeknu, že přes všecko zlé je svět daleko lepší, než byl za mého mládí. Je pokrok. Žije se líp – obecně. A to jsme teprve v začátcích. Vždyť se sotva sto let pracuje vědomě na pokroku, na hygieně, na sociálních opatřeních. Jen si považte, co se dá udělat za tisíce let! Vždyť máme na to tisíce a tisíce let před sebou!”

“Taky na války,” vyhrkl pochybovačně prezidentův průvodce.

Starý pán se skoro zamračil. “Třeba i na války,” řekl. “Ale copak po nich nebude zase budoucnost?”

Jindy šel rychle, dlouhými kroky po silnici vysoko nad Hrušovem; bylo jiskrné odpoledne po dešti, vzduch měl už břitkost podzimu a voněl vlhkým smrčím. T. G. M. mlčel a přemýšlel. Najednou se zastavil a řekl: “Tož pořád počítám, jak dlouho vydrží ti lidé, které dobře znám.”

“Proč?”

“Protože tak daleko vidím do budoucnosti. Řekněme, že vydrží dvacet let; ale já bych chtěl vidět ještě o nějakých deset, dvacet let dál. Padesát let republiky, to už by mi stačilo. Pak už se ničeho nebojím. Pak už se nám nemůže nic stát.”

“Myslíte, že do té doby bude v Evropě pokoj?”

Pokrčil rameny. “Já nemyslím na Evropu. Jistě nás taky do té doby pozná a bude nás potřebovat. Ale my sami potřebujeme padesáti let… Musíme se ještě učit; ale pak už to budeme umět… Pane, my jsme chytří. Za padesát let, to už přejde lidem svoboda do krve; ať si pak někdo na nás přijde, to budete koukat! Pořád na to myslím… a chtěl bych, abychom už byli o ten kus cesty dál.”

Tak řekněte, byl-li kdy na světě krásnější osud než tento: překročit osmdesátku a pořád ještě žít dopředu s očima nadějně upřenýma do budoucnosti.

MASARYKOVY PRÁZDNINY

Každého roku se těšil na léto, neboť miloval zralý sluneční žár. Proto měl ze všech míst nejraději Topoľčianky s jejich zlatým, suchým podletím, s jejich otevřenými výhledy dolů na jih, do modrých rovin, s jejich těžkými hrozny a kukuřičnými palicemi; tady byly jeho pravé prázdniny. Tady měl svá zamilovaná místa, zříceniny Hrušova, Na pieskách, Karlovu dolinu, Na kruhu, U železné boudy, kam si zajížděl na svém Hektorovi nebo kočárem, taženým lipicánskými bělouši; tady měl své pikniky v přírodě, své vatry a jalovcové dýmníky, své vyhlídky do širého kraje, své podzimní slunko v besídce obrostlé pnoucími růžemi, své siesty pod starými kaštany, své oblíbené, slunné pěšiny v parku a svou cestu mezi vinicemi; jak často se tu zastavil a ukazoval do kraje dlouhou rukou, – bože, jaká krása! Mimoto v hloubi srdce zůstal víc než napůl Slovákem; tady v slovenském kraji se cítil nejvíc doma v dobrém a přímo fyzickém smyslu slova.

Tož tady se víc než kdekoliv jinde oddával dobrým věcem života: rodině, knihám, hovoru, přírodě a pohybu; bral sice s sebou svou kancelář i svou literární práci, ale občas se rád nechal příležitostí přinutit k pohovu a hloubavému lenošení. Jeho pobyt v Topoľčiankách platil i oficiálně za prezidentské prázdniny; všichni premiérové i ministři učinili jaksi zvykem v té době neobtěžovat Starého pána žádnými úředními a politickými záležitostmi krom běžné, víceméně formální agendy. Bylo na něm pokaždé vidět, jak si oddychl procul negotiis; byl zase čtenářem, byl zase zamyšleným filozofem žasnoucím nad krásou světa a tajemností životních projevů, byl zase prostým věřícím oddaně spočívajícím ve veliké dlani boží.

Ale tato pohoda trvala jenom dvě nebo tři neděle; pak jím začal šít jakýsi neklid; vracel se intenzívněji k svým literárním pracím a víc než kdy jindy kul plány do budoucnosti; hovořil nebo čítal déle do noci a začal hůř spát. Brzo bylo na něm pozorovat cosi jako skleslost; byl nemluvný a téměř smutný. Skoro vůbec nespal, ledaže bral prášky; ráno pak vycházel ven s kolmou vráskou mezi očima a unaveným obličejem.

“Zase jste nespal, že?”

Mávnul rukou a šel dlouhými kroky svou obvyklou pěšinou.

Nezabral na žádný hovor; usedl ve své besídce a zamyšleně si hladil kníry nebo se mlčky díval na své kostnaté ruce.

“Četl jsem právě v novinách to a to,” navazoval váhavě Pisatel. “Co o tom soudíte?”

Zvedl oči a pokrčil rameny. “Nevím. Nedostal jsem o tom zprávu.”

Nedostal zprávu: to byla ta bída. Nedali mu zprávu, protože šetřili jeho prázdnin a chtěli mu popřát plnost odpočinku. Ale jakmile Starý pán dopodrobna nevěděl, co se děje, začal si dělat starosti. Nebo se snad mrzel, že ho už považují za starce a chodí kolem jeho odpočinku jako po špičkách. Nedostal nic konkrétního a naléhavého, o čem by myslel a na čem by pracoval; měl asi pocit, že je kolem něho nějaká prázdnota, když tu nejsou žádné úkoly. Docela zřejmě se cítil nesvůj, jaksi vyřazený a opuštěný. Proto se tak roztržitě díval na své kostnaté ruce, jako starý, šikovný dělník, kterému přímo tělesně chybí jeho nástroje a jeho práce. A špatně spal; měl starosti o všechno a nemohl do ničeho zasáhnout. Nechtěl se nikoho ptát, nikoho nežádal o zprávy; byl na to příliš zdrželivý a jemný. Jenom zesmutněl a skoro zestaral: to bylo o každých prázdninách.

Ale pak s podzimkem se začala politická sezóna; to víte, obyčejně se nějak situace zadrhla, urodily se svízele, neklapalo to mezi partajemi; z Prahy přicházely raporty, přijel ten onen ministr, dojel premiér probrat s hlavou státu politické trampoty. Byly dlouhé porady v rohovém pokoji, a sotva položil lžíci, šlo to dál. “Tak na to myslím, Švehlo, že by se mělo udělat to a to.” Švehla obrátil oči ke stropu; nu, a ti ostatní se vytratili do jiného pokoje. Teprve někdy k půlnoci vyšli ti dva, ještě ve dveřích se zastavili – “Tato, už je pozdě,” řekl někdo z rodiny; a Starý pán se skoro darebně smál všemi dlouhými zuby.

Ráno se objevil na své obvyklé pěšině, růžový a skoro bujný; přeskakoval příkopy a už zdaleka zvedal prst k čepici.

“Jak jste se dnes vyspal?”

“Gracias, dobře.”

Tak to chodilo o každých jeho prázdninách.

* * *

Má-li pisatel hovorů s T. G. Masarykem (kterého pro větší stručnost a neosobnost budeme dále označovat prostě jako pana Pisatele) vylíčit, jak se seznámil s T. G. M., je nutno začít jistou oklikou, a sice vylíčením, jak to přišlo, že se s ním neseznámil dříve.

První, co o Masarykovi slyšel jako klouček na malém městě, bylo, že profesor Masaryk kazí mládež; ale jelikož v pozdějších letech poznal mnoho lidí, kteří kazili mládež, nenechalo v něm ono mínění hlubších stop. Naopak dost brzo se ocitl mezi těmi, které Masaryk kazil; když tak v tercii, kvartě gymnázia měl své první konflikty se školou a hlavně katechetou, počal se horlivě kazit sám čtením protiklerikálních filipik tehdejšího Masarykova Času. Tehdy se scházeli studenti a sem tam nějaký dělník v jedné hradecké hospůdce a pěstovali poezii, volnomyšlenkářství, kácení model a jakýsi neurčitý anarchismus; debatovalo se o Masarykovi, socialismu, literatuře a náboženství, Macharem a Sovou se překonával Vrchlický a vůbec se žilo, jak se tehdy říkalo, pokrokově. Pisatel se scházel v hradeckém semináři s mladým bohoslovcem, krajanem; byl to vášnivý ateista – později vystoupil z bohosloví, studoval filozofii a brzo zemřel; jinak to byl první přesvědčený masarykovec, jehož pan Pisatel poznal a kterého jaksi zbožňoval pro jeho kousavou a divokou útočnost. Tehdy praskla věc s tím tajným spolkem; bylo z toho vyšetřování, a pan Pisatel jako kvartán vyletěl z hradeckého gymnázia s ústním consiliem abeundi. “Já vám dám Masaryka, vy jeden ateisto,” oddechl si dobrák katecheta.

Nato se pan Pisatel dostal na gymnázium v Brně; i použil toho k tomu, že psával do jednoho pokrokového týdeníčku o černém klerikalismu, školním nevolnictví a jiných otázkách; to už jaksi náleží k pubertě. K tomu četl Masarykovu Sebevraždu a prožíval věčný názorový konflikt Starých a Mladých; Masaryk totiž patřil Mladým.

Nuže, uplynuly dva nebo tři roky, a pan Pisatel stál docela jinde. Byla v tom hlavně literatura a vůbec tehdejší umělecké hnutí; mladá generace od gruntu překonávala starý realismus, a kritické rubriky Času, jemuž se říkalo Masarykův orgán, představovaly asi tak zásadní opak toho, co chtěli a jak mysleli mladí, v našich očích to byla tribuna úzkoprsého, zastaralého, umělecky vyčpělého realismu, nadto ještě načichlého mravokárným kazatelstvím a kantorskou poučností. Vedle toho se přežíval filozofický pozitivismus; a Masaryk byl s celou tehdejší filozofickou fakultou považován za typ pravověrného pozitivismu. Tehdy tu byl vitalismus, Bergson, logický idealismus, filozofie hodnot, fenomenologie, počátky relativismu,– krátce, valila se na nás celá záplava nových a svůdných filozofických koncepcí; kampak na nás s oficiálním, suchým pozitivismem! A ještě ke všemu tu byli Masarykovi straníci, kteří po vlastech českých tepali zlořády a napravovali mravy jako noví Miličové a Waldhauserové; takový všemoudrý, abstinentní a kázavý druh lidí to byl. Prostě předválečná, poněkud bohémská a převážně francouzsky orientovaná generace si s Masarykem a hlavně s tím, co bylo kolem něho, nevěděla dost rady. Což o to, politicky se nám líbil; byl proti Rakousku, honil české maloměšťáctví a měl pochopení pro socialismus; ale politika tehdy neznamenala pro lidské myšlení a třídění tolik jako teď.

Pravda, jakmile Pisatel přešel na univerzitu, zapsal si hned Masarykovy přednášky; ale profesor Masaryk toho roku ani nezačal přednášet, byl zabrán svým poslancováním; vůbec ani v letech příštích nezahájil čtení, leda v jednom jediném semestru, kdy pan Pisatel jako z udělání byl zrovna v Berlíně nebo v Paříži. Ještě ke všemu se Pisatel ocitl v redakční skupině Přehledu; byli to většinou moudří a učení pánové, ale z nějakých ne dost jasných příčin potírali Masaryka. Snad to byl vliv profesora Mareše, který tehdy vedl své filozofické spory s Masarykem a Krejčím; Mareš nám byl do jisté míry bližší svým učením vitalistickým – zdá se skutečně, že vývoj ročníků předválečných se od Masaryka duchovně spíše odkláněl. Potom přišla celá ta historie s válkou, a Masaryk se svou zahraniční činností se nám stal osobou skoro mytickou.

Zkrátka takto se stalo, že Pisatel poprvé uviděl vlastníma očima T. G. Masaryka teprve toho dne, kdy vystupoval na Wilsonově nádraží z vlaku jako prezident republiky.

(Teprve hodně později Pisatel pochopil, jak málo znal Masaryka, když se na něm v prvním kvasu mladosti učil bouřliváctví a revoltě, a že ho stejně málo znal, když v něm viděl a odmítal učitele pozitivismu; pomalu shledal, že Masaryk je asi tak pravý opak toho, zač ho kdy považoval – ale to už byl sám v letech, kdy se přestával divit tomu, jak omylné je lidské mínění.)

Po válce si Pisatel ani nepomyslel, že by se kdy mohl setkat s prezidentem Masarykem; Masaryk, to byl pro něho jiný svět, svět vysoké politiky a vysokých funkcí, k nimž zachovával Pisatel uctivou vzdálenost. Po čtyřech letech války měl mladý člověk, abychom tak řekli, dost co dělat se samotným životem; už ten fakt, že se zase mohlo volně žít, myslet a psát, ho plně zaměstnal. I psal své knížky a hry a celkem nemyslel na nic jiného. Už za války se stal členem redakce Národních listů, které tehdy na sklonku vojny představovaly nejrozhodnější národní a protirakouskou frontu; vstoupil tam současně s Herbenem, Macharem, Dykem, Otokarem Fischerem – kde jsou ty časy!

Jenže netrvalo to dlouho, a začalo se po převratu politické třídění duchů a stran; v Národních listech se pořád častěji objevovaly víceméně skryté, ale čím dál tím netajenější polemiky proti politice Masarykově a Benešově, nakonec i osobní hroty proti nim. Budiž po pravdě řečeno, že se ten nový kurs listu většině redakce nelíbil; ohradila se proti němu kolektivním protestem, ale prudký, přímý Rašín zdrtil odpor redakce hrozným tartasem v redakční radě. Redaktoři krom několika své podpisy na protestu odvolali; ale těch několik méně ústupných brzo pocítilo následky. Za pár neděl dostal výpověď z redakce Pisatelův bratr; a Pisatel, věda, odkud vítr vane, dal výpověď sám. Tak se stalo, že měl podruhé tu čest odněkud vyletět ve jménu T. G. M.

*

Nějaký čas nato uviděl pana prezidenta poprvé zblízka. Pisatel byl tehdy dramaturgem městského divadla; jednoho večera se ohlásil pan prezident na představení, i byl dramaturg volky nevolky nucen postavit se mezi pány, kteří vítali hlavu státu. Pan prezident vyslechl uvítání – v jeho postoji byla taková odevzdanost, jako by říkal: “Když to musí být… tož prosím.” A najednou někdo strkal Pisatele odzadu: “Tohle je, pane prezidente, náš dramaturg.” Pan Pisatel by se nejraději propadl; ale co dělat, musel se dotknout podávané stařecké ruky a něco uctivě zamumlal; a vtom objevil, že panu prezidentovi kouká nad kravatou knoflíček od límce. Nesmírně se mu tím knoflíčkem ulevilo; pocítil náhle cosi jako “tak on to je člověk jako my” nebo něco podobně důvěrného; i zašklebil se přátelsky na pana prezidenta, potřásl srdečně tou hubenou rukou a vyhrkl: “To jsem rád!” Ten knoflíček mu zůstal v paměti pro všechna další léta.

Potom dostal pozvání na Hrad, na večeři u pana prezidenta, ještě s několika literáty. Připadal si ukrutně poctěný a důležitý; připravoval se, o čem bude s panem prezidentem mluvit, – asi o literatuře, ale snad bude dobře dotknout se i otázek politických. Nahoře na Hradě si ještě honem rovnal před zrcadlem kravatu, když mu pan prezident přišel do vstupní haly naproti. “Co říkáte tomu Michalkovi?” začal rovnou. Toho večera totiž přinesly noviny první důkazy o vině mladého muže, který uzavřel fingovaný sňatek se zbohatlou služkou a pak ji patrně odklidil. Pan prezident kroutil hlavou. “Takový cynismus… Tomu bych podepsal rozsudek smrti hned, hned!” Snad na tom není nic zvlášť pamětihodného; ale hned těmi prvními slovy se ocitl Pisatel v nejvlastnějším světě Masarykově; setkal se s jeho úctou k ženě a s jeho náboženským odporem k trestu smrti – podpisovat rozsudky smrti bylo pro Masaryka jedno z nejtěžších dilemat jeho prezidentského úřadu.

Potřetí seděl Pisatel po boku T. G. M. na banketě, který dávali českoslovenští spisovatelé na počest prezidentovu; kolem seděla stará literární garda – Čapek-Chod, Ignát Herrmann, Jaroslav Hilbert a nevímkdo ještě. Vzpomínalo se na nějaké staré polemiky, oč vlastně při nich šlo a co vlastně kdo hájil; T. G. M. zakýval hlavou: “Ja, těžko dnes hledat pravdu.”

Udělala se chvilka ticha. “Vy jste vlastně nikdy pořádně nenapsal, co je pravda,” ozval se znenadání Pisatel.

Starý pán se k němu obrátil. “Jak to?”

“Nenapsal jste žádnou teorii poznání, žádnou noetiku,” opakoval Pisatel. “Jako filozof jste nám ji zůstal dlužen.”

Starý pán se zasmál, až ukázal dlouhé, silné zuby. “Kdepak, panáčku, nezůstal; kdybyste ji chtěl najít, našel byste ji – porůznu v mých knihách; ale dalo by vám to asi práci.” Maličko se zamyslel. “Tož já vím, měl bych ještě ledacos napsat, neřekl jsem dosud všechno; ale kde vzít čas! Teď dopisuju Světovou revoluci,” počítal na prstech, “pak bych chtěl napsat Paměti čtenářovy, potom mou Konkrétní logiku předělat a knihu o Dostojevském vydat, tu mám skoro hotovou –” Mávnul nad tím rukou. “Nu, nevím.” Měl zřejmě něco na mysli, ale jaksi váhal. “Kdybyste si chtěl přečíst jednu kapitolu z mé Světové revoluce,” řekl najednou, “podívat se na ni a poradit mi… hodí-li se to nebo tak…”

“Moc rád,” řekl Pisatel.

“Gracias,” děl Starý pán.

*

Nazítří dostal Pisatel tu kapitolu. Byl to rozbor románu jednoho tuze ctěného českého literárního pánbíčka; a tam starý veliký čtenář nit po niti dokazoval, jak ten spisovatel nezná život, jak má papírové představy, jaká libovolná konstrukce jsou jeho postavy a děje; a z toho vyvozoval nehotovost české kultury a povahy – musíme se teprve učit životu, a takové věci.

Načež pan Pisatel napsal panu prezidentovi psaní. Za žádnou cenu netisknout. Předně ten spisovatel je chorý muž; za druhé není typický pro českou literaturu a za třetí – máte dost bojů politických; nač proti sobě obracet ještě literární polemiku?

Gracias, vzkázal Starý pán. A tu kapitolu vynechal.

Snad to právě byla příčina, proč pojal k Pisateli o čtyřicet let mladšímu jakousi důvěru.

Promiňte Pisateli, splete-li se v líčení událostí sem tam o nějaký rok; má mimořádně špatnou paměť pro čísla a nepamatuje si, krom svého narození, jediné přesné datum; obyčejně mu jaksi nezáleží na nějakém tom roku nebo století. Například nemůže ani přesně říci, měl-li výše uvedený hovor s panem prezidentem předtím, než Starý pán k němu přišel poprvé na pátek, nebo později; ale jelikož nejde o dějiny, nýbrž o osobní dojmy, není to snad tak důležité.

Pátky u Pisatele vznikly tak, že se u něho ve čtvrtek odpoledne začalo scházet pár spisovatelů; nejdřív to byl Franci Langer a Fráňa Šrámek, později přibyl Peroutka, Vančura a jiní, jak kdo koho vzal s sebou. Asi proto, že se tam při černé kávě dobře a volně povídalo, přibývalo pravidelných hostí; byli to žurnalisté, malíři, univerzitní kantoři, doktoři – pestrá společnost, která měla společného jen to, že nenáležela žádné literární koterii nebo politické frakci a že si potrpěla na otevřenou, někdy i dost polemickou výměnu názorů. Zkrátka bylo to něco jako debatní mužský klub intelektuálů přibližně mezi třiceti a čtyřiceti léty, ale ani to nebylo pravidlem; celkem takové nahodilé a živé seskupení lidí, které stejně zajímala literatura jako politika, filozofie jako poslední mord, všeho druhu věda a vůbec lidský život.

Někdo z účastníků se tehdy zmínil panu prezidentovi, že se u Pisatele schází taková literární, novinářská a univerzitní parta převážně mladších ročníků. To bylo něco pro věčně mladého Starého pána. “Řekněte jim, že bych tam někdy přišel, vezmou-li mne tam,” vzkázal hned. Tehdy se zrovna Pisatel stěhoval do nové čtvrti. Při první příležitosti vyřídil panu prezidentovi pozvání ode všech pátečníků. “Gracias, přijdu,” řekl T. G. M., “třeba příští pátek.”

Tehdy už bývaly na Hradě u prezidenta republiky velké recepce; vedle jiných hodnostářů, představitelů, činitelů, nebo jak se tomu ještě říká, tam byly za literaturu zvány výhradně osobnosti od sedmdesáti let a České akademie nahoru; za ten výběr ovšem T. G. M. nemohl, ale bylo z toho trochu hořkosti nebo jakýsi pocit cizoty u mladších spisovatelů. Mimoto, jak víte, literáti vždy bývají nakloněni jistému extrémismu ať vpravo nebo vlevo; neradi chodívají v politice cestou rozumného středu. Proto si Pisatel řekl, že by bylo dobře svést mladší spisovatele dohromady s Masarykem; taky se mu líbilo, aby čest Masarykovy návštěvy náležela v první řadě básníkům. I odřekl na ten pátek obvyklou smíšenou společnost a pozval jenom spisovatele – od Durycha po Nezvala, asi tucet jich byl, od krajní levice po krajní pravici; byl by jich pozval ještě víc, ale nemohl vyčarovat pod svou střechou víc místa. Pisatel si pamatuje, jako by to včera bylo, jak čekal pana prezidenta na rohu ulice, protože nová ulice byla ještě rozkopaná; jak ho uvedl do pokoje, jak všichni stáli jako svíčky, jak je chtěl představovat, ale Starý pán sám podal všem rychle ruku, podíval se do všech tváří a chutě si sedl; jak potom nikdo nevěděl, o čem začít, jen se všichni dívali na Starého pána, protože ho tak zblízka dosud neviděli. Byla to trochu rozpačitá situace; zachránili ji spisovatelé legionáři, hovor se rozběhl, ale o čem, to nám Pisatel už neřekne, kdyby ho hrom zabil; jenom se pamatuje, že se mládě Nezval s vykutálenýma očima hádal se Starým pánem o komunism – později jsem slyšel, že to některé přítomné jaksi zaráželo: jak někdo může odporovat prezidentu republiky! Zatím se T. G. M. zřejmě docela dobře bavil; otevřená debata, srážka názorů, usadit někoho, to bylo jeho. Vstával skoro nerad po dobrých dvou hodinách; a když ho Pisatel doprovázel, řekl: “Tož… přijdu zas.”

*

Bylo to někdy kolem desátého výročí republiky; byl jiskrný den po dešti, a pan prezident si vyjel autem nahoru do lesů směrem k Velkým Topoľčanům. Tam se dal pěšky silnicí mezi hučícími lesy; šel rychle a zamyšleně, ruce složeny na zádech a oči k zemi; zdálo se, že mu není nějak do řeči. I šel jeho tehdejší host mlčky po jeho boku a poslouchal, jak duní hluboké lesy.

Najednou se pan prezident zastavil. “Tak si myslím,” řekl, “abychom tu republiku udrželi ještě dvacet třicet let. Pak už se ničeho nebojím.” Znovu vykročil, ale teď se díval daleko dopředu.,Ještě dvacet třicet let. To už tu bude nová generace. narozená na svobodě – Pane, ta už si tu svobodu nedá vzít. Aji ti druzí do té doby poznají, že k něčemu jsme a že se na nás mohou spolehnout – Jen těch dvacet třicet let si ten stát ještě udržet!”

“Jenom se udržet?” namítal prezidentův společník. “Není to trochu málo?”

“Není,” řekl Starý pán rozhodně.,Ještě to budeme mít těžké, o jej!”

“Z čeho to soudíte?”

“Z celkové konstelace, a tak,” děl pan prezident trochu neurčitě. “To plyne z naší polohy, a vůbec. Musíme Evropě ukázat, že si umíme vládnout… i se uhájit. Však potom sami na to přijdou, že nás potřebují… politicky, kulturně… i mravně. Musíme to do té doby ukázat, ať se děje co chce. Počkejte, však to dá ještě práci. Ale pak ten stát budeme mít navěky. Jenom těch dvacet třicet let mi dělá starost – Nu, uvidíme,” skončil a tvrdě, rázně přidal do kroku.

Ano, pane prezidente, uvidíme.