Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 13

BAJKY. Ploštice

Ať smrdím, jen když mne je cítit.

Klacek

Kdybyste věděli, jaké mám kořeny!

Smetiště

Sem, všecko sem! Na mně všechno patří k sobě.

Kaluž

Já jsem taky živel.

Kopřiva

Bože, tyhle brambory, to je plevel.

Mršina

Co chci? – Já chci, aby páchlo všechno.

Obušek

Pravdu mám já!

Chrobák

Já? Já jsem přece organizovaný sup.

Kozel vůdcem

Já hlásím ideu lví.

Bláto

Abyste věděli, já jsem cesta.

Mravenčí válka

…Ano, ale naše strana bojuje jménem všech mravenců.

Červ

Ať žije válka!

VYNÁLEZCE

Podpovídka

Říkám vám, pane, na vynalézání musí být určitá metoda. Nemůžete se spoléhat na šťastnou náhodu nebo inspiraci; to byste to nikdy nikam nepřivedl. Nejdřív musíte přesně vědět, co vlastně chcete vynalézt. Většinou vynálezci něco vynaleznou, potom teprve hloubají, k čemu to může sloužit, a nakonec tomu dají nějaké jméno. Já jsem ten postup obrátil, pane; co mne se týče, já nejdřív vynaleznu jméno, a teprve pak k tomu jménu zkonstruuju příslušnou věc; tím způsobem jsem přišel na docela nový zdroj technické inspirace. Od slov k věcem: to je můj postup.

Počkejte, jakpak bych vám to názorně vyložil. Například lidé už dávno vynalezli kovárny, tiskárny, čekárny, noclehárny, udírny a takové krámy. Čekárny máme; ale moderní člověk nemá pokdy čekat; jeho heslo je rychlost, spěch, tempo. Jářku, proč mu tedy nezařídit spěchárny? Taková dobře vybavená spěchárna by ovšem musela být opatřena celou řadou spěchadel a rychlítek, strkačů, samostrojů, rámusidel a lomozítek; mám už zadané patenty na různé skřípačky, vrzátka, vyrušovadla a klopýtadla: samé nové přístroje a nářadí, pane, na které dosud nikdo nemyslel. To je to celé: musejí se vynalézt nová slova, aby se přišlo na nové věci a nová řešení.

Nebo podívejte se: máme už padáky, a dokonce celé padostroje; ale nikoho ještě nenapadlo sestrojit padátko, věc, která by pořád a za všech okolností padala. Proč vám mají padat jenom vázy, sošky a jiné domácí předměty? Pořiďte si padátko! Padá se zárukou! Zkuste a budete spokojeni! Dodám vám také kotítka a kácedla v různém provedení, dále bimbadla ve všech velikostech a v přepychové úpravě. Zakutálí se vám někdy knoflíček od límce? Kupte si náš patentní kutáleč! Kutálí se zaručeně po celé světnici.

Rodičové, pořiďte pro své děti špinítka! Ušetříte jim práci s umazáním jejich šatiček! Špinítko s krabicí špinidel toliko třicet korun. Do každé kuchyně náleží naše moderní připalovačka. Máte už ve svém šatníku naši zadrhovačku a naše krčítko? P. T. úřadům a kancelářím doporučujeme svůj samočinný odročovač. V žádné moderní domácnosti nesmí chyběti náš vysoce výkonný rozbiječ a spolehlivá, přesně jdoucí zaspavačka! Docílíte zaspání při každé příležitosti!

Chybujete někdy? Zajisté že ano, neboť chybuje každý člověk. Ale proč byste si vy sám musel dávat práci s chybováním? Naše patentem chráněná chybovačka bude dělat chyby za vás! Naše nová chybovačka model FV 1303 dociluje až 699 chyb za den! – Chystáte se na cesty? Neopomiňte přibalit do svého tlumoku naše bloudítko! Levné, spolehlivé, praktické. – Neděláte nic? Tedy pořiďte si na to naši nedělačku! Tichý chod, malé provozní náklady. Patentováno ve všech státech. – Dejte svým milým k ježíšku novou oblíbenou hračku, nudítko. Báječný zdroj nudy! Zařiďte si doma svou vlastní nudírnu! – Máte už naše ubližovadlo? Nepostradatelné pro školy, úřady, velké podniky i domácnosti. – Nejsenzačnější vynález našeho věku: kolostoj! Kolo, které se netočí! Novinka! Doporučujeme všem továrnám zasaženým krizí! – Žádné ztráty více! Vaše menší ztráty obstará za vás naše levné mizítko nebo náš poniklovaný pohřešovač. Pro větší provoz ztrát doporučujeme naši mechanickou ztrátku nebo vysoce výkonný automatický samoztrat, provádějící spolehlivě i ty největší ztráty. – Pořiďte si naše univerzální vadítko! Bude vám zaručeně vadit doma i na cestách, při práci i zábavě. – Koktáte? Kupte si naše koktadlo v prášku nebo pilulkách. Budete koktat bez námahy. Lékaři doporučeno. Statisíce díkůvzdání. – Jste nervózní? Vaše nervy jsou unaveny stálým hlukem, který je kletbou našeho věku. Objednejte si naši novou mlčku! Mlčka je stroj, který nevydává vůbec žádného zvuku. Naslouchejte naší mlčce a vaše nervy si odpočinou. Nejnovější typ mlčky v krásné mahagonové skřínce, se zapojením na elektrický proud, toliko 1795 Kč. Poslední slovo v radiotechnice!

Ano, pane, tak se to musí dělat. Najděte nějaké nové slovo, a pak už je dost snadné sestrojit k němu vhodnou skutečnost. Tomu já říkám vědecký postup, pane. Tak poklona, nemám kdy; právě pracuju na univerzálním kazidle. S tím by se dal dělat báječný obchod, ne?

ZÁZRAK NA HŘÍŠTI

Podpovídka

Stalo se to na přátelském zápase SK měšťanka Žižkov versus kvarta gymnázia Praha XI. Přes obětavou práci obrany, v níž zvláště vynikal Ferda Zápotocký, prohrávala to žižkovská měšťanka ke konci druhého poločasu už dvěma k nule a její svatyně byla obležena prudkými útoky. Právě když na její branku letěl nový nezadržitelný míč kvartána Zdeňka Poppra, řečeného Káďa, stalo se něco podivného: míč se ve vzduchu zastavil, roztočil se s nesmírnou rychlostí a po chvilce váhání letěl zpátky, aby dopadl jako bolid do sítě nepřátelské branky. Bylo to čtyři minuty před koncem druhého poločasu. Nikdo ani kloudně neviděl, jak se to stalo, i hrálo se dál; skvělý Zdeněk Poppr se opět zmocnil míče, prorazil obranu a zblízka dělovou přízemní ranou poslal míč do branky SK měšťanky Žižkov. Třicet diváků, kteří fandili státnímu gymnáziu, už propuklo v jásot; ale míč nebyl nikde; všichni hráči jej začali hledat, až nakonec sám brankař kvarty gymnázia Praha XI objevil ztracený míč pokojně ležící v jeho vlastní brance. Zatím už byl odpískán konec zápasu. Mužstvo kvarty sice protestovalo proti tomuto neregulérnímu gólu, ale nedalo se nic dělat; výsledek zápasu byl dvě ke dvěma.

Od toho dne kráčelo fotbalové mužstvo SK měšťanky Žižkov od vítězství k vítězství. Nandalo to měšťance Libeň tři k nule; roztrhlo kvintu holešovické reálky poměrem čtyři k jedné; porazilo sextu kolínského gymnázia na jeho vlastní půdě poměrem dvě k jedné (poměr raněných dva ke dvěma); a porazivši i reformní reálné gymnázium Praha XIX, dorost SK Slávie, měšťanku v Košířích a německé reálné gymnázium Praha II, mělo se utkat s vybranou jedenáctkou SK Vysokoškolského sportu. Byl to v dějinách světa bezpříkladný úspěch.

Ale ani z vítězného mužstva si nikdo neuvědomil, že na všech těchto triumfálních zápasech SK měšťanky Žižkov byl jako tichý divák přítomen žák první třídy měšťanky na Žižkově Bohumil Smutný. Nikdo s ním vůbec nemluvil, jelikož to byl mravný a zbožný chlapec. Nikdo si ho nevšímal ve škole ani na poli cti. Jenom zmíněný už Zdeněk Poppr (který ze žárlivosti a závisti doprovázel nepřátelskou jedenáctku na všech jejích bojištích) si povšiml tohoto věrného a skromného diváka; i viděl, že se Bohumil Smutný v kritických okamžicích vytrácí, aby za nejbližší bariérou nebo keřem padl na kolena a horoucně se modlil šeptaje: “Panebože, smiluj se! Dej, ať naši udělají gól!” A v tu chvíli se zastavil letící míč a obrátil se do branky protivníků; nebo najednou zmizel, aby byl vyloven ze sítě odpůrců; nebo se kutálel pomalu po hřišti, zatímco nepřátelské síly padaly a klopýtaly, jako by tajemná síla poutala jejich nohy. A Zdeněk Poppr, řečený Káďa, o tom řekl svému staršímu bratrovi MUSt. Záviši Popprovi z Vysokoškolského sportu.

Den před historickým zápasem SK měšťanky Žižkov versus SK Vysokoškolský sport čekal před žižkovskou měšťankou mladý muž na žáka Bohumila Smutného. Představil se mu jako Záviš Poppr, medik a sportovec, a řekl mu: “ Já vím, pane Smutný, že jste taky ohromný sportovec; povídal mi náš Zdeněk, že moc rád chodíte na kopanou. Ale tak si myslím, že asi dost neznáte pravidla; kamaráde, to musíte ovládat, chcete-li mít něco ze hry! Náhodou mám zrovna volnou chvíli, a tak jsem si řekl, že bych vám něco o kopané pověděl, abyste věděl, jak se má regulérně hrát.”

Toho dne chodil MUSt. Záviš Poppr tři hodiny s Bohumilem Smutným po žižkovských ulicích a vysvětloval mu, co je roh, trestné území, ofsajd, ruka, útok a obrana, přihrávání, fér hra, iregulérní hra, trestný kop, robinzonáda, surovost, souhra a tak dále. Bohumil Smutný jen kýval hlavou a říkal: “Ano prosím. Já rozumím prosím. Ano prosím, budu si to už pamatovat.” A nakonec uctivě poděkoval, neboť byl to hodný a mravný chlapec, a ne takový rošťák, jako je leckdo z dnešních mladých mužů.

Den nato se konal zápas SK měšťanky Žižkov versus Vysokoškolský sport. V druhém poločase už vedl Vysokoškolský sport šest k nule. Mezi diváky seděl Bohumil Smutný, potil se hrůzou, ruce měl křečovitě sepjaté a modlil se: “Panebože, smiluj se a udělej něco,… ale aby to bylo podle pravidel… aby naši dali regulérní gól,… udělej zázrak, ale fér!”

Koncem druhého poločasu vedl Vysokoškolský sport jedenáct k nule; a MUSt. Poppr šeptal svému bratrovi: “Tak vidíš; jakmile platí pravidla, nedají se dělat žádné zázraky.”

PRÁVNÍ PŘÍPAD

Podpovídka

– – tak jedu osmdesátkou k té zatáčce a myslím, že mám za ní volnou cestu, to se ví, byla to volovina; jenom jsem trochu ubral plynu a hasím si to vesele do zákrutu. A najednou koukám, přes cestu jde průvod. Funus. Zrovna zatáčel přes silnici do hřbitovních vrat. Tak já šlápnu na brzdu, a lidi, to byl smyk! Jenom se pamatuju, že čtyři mládenci, co nesli rakev, ji hodili na zem a už byli v příkopě, a prásk! můj vozejček narazí zadkem do té rakve na cestě a truhla letí přes pankejt do pole.

Lezu z vozu ven a říkám si, kristapána, jestli jsem sebral taky faráře a pozůstalé truchlící, to bude nadělení! Ale nestalo se nic; na jedné straně silnice stál ministrant s křížkem a na druhé straně farář a pozůstalí; vypadali vám jako voskové figury. Teprve pak se začal farář leknutím klepat a rozčileně brebentí: “Člověče, člověče, to nemáte úctu ani k mrtvým?” A já byl zatím rád, že jsem nezabil žádného živého! Potom se lidi vzpamatovali; částečně mi začali nadávat a částečně běželi na pomoc tomu nebožtíkovi v rozbité rakvi; to už je, myslím, takový instinkt. A najednou se hrnuli zpátky a leknutím ječeli. On vám z té hromady prken leze živý člověk, šmátrá rukama a chce si sednout. “Copak, copak,” povídá a pořád se pokouší posadit se.

Já byl u něho, co by řekl švec. “Dědečku,” povídám, “vždyť by vás byli málem pochovali!” A pomáhám mu z těch prken ven. On jenom mrká a koktá: “Co? Co? Co?” Ale vstát nemohl; myslím, že měl nějaký zlomený kotník nebo co od toho nárazu. Co bych vám to dlouze povídal; naložil jsem dědu a faráře do vozu a dovezl jsem je do domu smutku; a za námi šli pozůstalí truchlící a ministrant s křížkem. A muzika, to se rozumí; ale nehrála, protože nevěděla, jak to bude s placením. “Tu rakev zaplatím,” řekl jsem, “a doktora taky; ale jináč mně můžete poděkovat, že jste nepochovali živého.” A jel jsem; abych pravdu řekl, byl jsem rád, že to mám za sebou a že se nestalo nic horšího.

Ja, ale teď teprve se to začalo. Nejdřív mně napsal starosta té dědiny slušný dopis: že prý rodina toho domněle mrtvého, nějakého Antonína Bartoše, železničáře na odpočinku, je nemajetná; že chtěla dědečka důstojně pochovat za své poslední našetřené groše; a že teď, když se následkem mé neopatrné jízdy dědeček probudil z mrtvých, budou ho muset pochovávat ještě jednou, což si při své chudobě nemohou dovolit. Abych jim teda zaplatil ten pokažený funus i s farářem, muzikou, hrobařem a pohřební hostinou.

Potom přišel advokátský dopis jménem toho dědečka: že Bartoš Antonín, železničář na odpočinku, žádá náhradu za zničený rubáš; dále několik stovek za léčení zlomeného kotníku; a pět tisíc bolestného za úraz, který mou vinou utrpěl. To už mně bylo trochu hloupé.

Pak nový dopis: že prý dědeček pobíral penzi jako železničář; když v Pánu skonal, zastavili mu ovšem penzi, a teď mu ji ouřady nechtějí znovu vyplácet, jelikož mají od okresního lékaře potvrzení, že zemřel. A prý mě dědeček bude žalovat, abych mu platil doživotní rentu jako náhradu za ztracenou penzi.

Další upomínka, že dědeček od té doby, co jsem ho vzkřísil, postonává a musí se mu vařit silnější strava. A prý jsem ho vůbec zmrzačil; co prý se probudil z mrtvých, není to už on a není vůbec k ničemu. Prý jenom říká: “Už jsem to měl odbyto, a teď musím umřít podruhé! To já mu nedaruju, to mně musí zaplatit, nebo to poženu až k nejvyššímu soudu. Takhle ublížit chudému člověku! Na to by měl být stejný trest jako na zabití.” A tak dále.

Nejhorší je, že jsem tehdy neměl zaplacenou pojistku za vůz a pojišťovna je z obliga. Tak já nevím. Co myslíte, budu to musit platit?

OBRAZOBORECTVÍ

K Nikeforovi, představenému kláštera svatého Simeona, se dostavil jakýsi Prokopios, známý jako učený znalec a nadšený sběratel umění byzantského. Byl zřejmě vzrušen, když čekal přecházeje po křížové chodbě klášterní. Pěkné sloupy tu mají, řekl si, zřejmě z pátého století. Jediný Nikeforos nám může pomoci. Má vliv u dvora a býval kdysi malířem. A nebyl to špatný malíř, ten staroch. Pamatuju si, že dělával pro císařovnu návrhy na výšivky a maloval pro ni ikony – Proto z něho udělali opata, když se mu ruce tak zkřivily pakostnicí, že už v nich nemohl udržet štětec. A prý má pořád velké slovo u dvora. Kriste Ježíši, tohle je krásná hlavice! Ano, Nikeforos pomůže. Štěstí že jsme si vzpomněli na Nikefora.

“Buďte vítán, Prokopie,” ozval se za ním měkký hlas.

Prokopios se prudce otočil. Stál za ním vyschlý a přívětivý stařík s rukama ponořenýma v rukávech. “Pěkná sloupová hlavice, což?” řekl. “Stará práce z Naxu, pane.”

Prokopios políbil opatův rukáv. “Přišel jsem za vámi, otče,” začal rozechvěně, ale představený kláštera ho přerušil. “Pojďte si sednout na sluníčko, můj milý. Dělá to dobře na mou dnu. Jaký den, bože, jaké světlo! Tak co vás ke mně nese?” děl, když usedli na kamennou lavici uprostřed klášterní zahrádky, bzučící včelami a vonící šalvějí, dymiánem a mátou.

“Otče,” spustil Prokopios, “obracím se k vám jako k jedinému, kdo může odvrátit těžkou a neodčinitelnou kulturní pohromu. Vím, že u vás najdu pochopení. Vy jste umělec,” děl. “Jakým jste býval malířem, dokud vám nebylo uloženo vzít na svá bedra vznešené břímě vašeho duchovního úřadu! Bůh mi to odpusť, ale někdy lituju, že jste nezůstal skloněn nad dřevěnými deskami, na kterých jste druhdy vykouzloval jedny z nejkrásnějších byzantských ikon.”

Otec Nikeforos místo odpovědi vysoukal dlouhé rukávy své řízy a nastavil slunci své ubohé, uzlovité ručičky, zkřivené dnou jako papouščí pařáty. “Ale ne,” řekl jen. “Co to povídáte, můj milý!”

“Je to pravda, Nikefore,” děl Prokopios. (Svatá bohorodičko, jaké hrozné ruce!) “Vaše ikony nejsou dnes ani k zaplacení. Tuhle jeden Žid žádal za váš obrázek dva tisíce drachem, a když je nedostal, řekl, že počká a za deset let že dostane třikrát tolik.”

Otec Nikeforos skromně zakašlal a zarděl se nesmírnou radostí. “Ale jděte,” zažvatlal. “Prosím vás, kdo by mluvil o mém uměníčku? Není třeba prosím; máte přece tak oblíbené mistry, jako je tenhle Argyropulos, Malvasias, Papadianos, Megalokastros a kdekdo, například ten, jak mu říkají, co dělá ty mozaiky –”

“Míníte Papanastasia?” ptal se Prokopios.

“Ano, ano,” bručel Nikeforos. “Prý je velmi ceněný. Nu, já nevím; ale já bych v mozaikách viděl spíš zedničinu než pravé malířství. Prý ten váš – nu, jak mu říkají –”

“Papanastasias?”

“Ano, Papanastasias. Prý je to Kréťan. Za mých časů se lidé na krétskou školu dívali jinak. Není to to pravé, říkali. Příliš tvrdé linie, a ty barvy! Tak vy říkáte, že je ten Kréťan tak ukrutně ceněn? Hm, zvláštní.”

“Já jsem nic takového neříkal,” bránil se Prokopios. “Ale viděl jste jeho poslední mozaiky?”

Otec Nikeforos zavrtěl rozhodně hlavou. “Nene, můj milý. Co bych si na nich vykoukal! Linie jako dráty, a to křiklavé zlato! Všiml jste si, že na jeho poslední mozaice stojí archanděl Gabriel tak šikmo, jako by padal? Vždyť ten váš Kréťan ani neumí nakreslit panáka, aby pořádně stál!”

“Totiž,” namítl váhavě Prokopios, “náhodou to udělal úmyslně, z kompozičních důvodů –”

“Tak vám uctivě děkuju,” vyhrkl opat a nadul popuzeně tváře. “Z kompozičních důvodů! Pak tedy se může z kompozičních důvodů špatně kreslit, že? A sám císař se na to jde podívat a řekne, zajímavé, velmi zajímavé!” Otec Nikeforos opanoval své rozčilení. “Kresba, pane, především kresba: v tom je celé umění.”

“To mluví mistr,” zalichotil honem Prokopios. “Já mám ve své sbírce vaše Nanebevstoupení, ale řeknu vám, otče, že bych je nedal ani za žádného Nikaona.”

“Nikaon byl dobrý malíř,” řekl Nikeforos rozhodně. “Klasická škola, pane. Bože, to byly krásné proporce! Ale mé Nanebevstoupení je slabý obraz, Prokopie. Ty nehybné figury a ten Kristus s křídly jako čáp – Člověče, Kristus se přece musí vznášet i bez křídel! Tomu se říká umění!” Otec Nikeforos se vzrušeně vysmrkal do rukávu. “Co platno, tehdy jsem ještě neuměl kreslit. Nebyla v tom hloubka ani pohyb –”

Prokopios se s úžasem podíval na zkřivené ruce opatovy. “Otče, vy ještě malujete?”

Otec Nikeforos zavrtěl hlavou. “Ale ne. Ale ne. Jenom si sem tam něco zkouším pro svou radost.”

“Figury?” vyhrkl Prokopios.

“Figury. Synu, nic není krásnějšího než figury. Stojící figury, které vypadají, jako by chtěly vykročit. A za nimi pozadí, do kterého, řekl bys, by mohly ustoupit. Je to těžké, můj milý. Co o tom ví takový váš – nu, jak mu říkají – ten zedník z Kréty se svými zkreslenými panáky!”

“Rád bych viděl vaše nové obrazy, Nikefore,” děl Prokopios.

Otec Nikeforos mávl rukou. “Proč? Vždyť máte svého Papanastasia! Ohromný umělec, říkáte. Tak vida, kompoziční důvody! Inu, jsou-li jeho mozaikoví panáci nějaké umění, pak už nevím, co je malířství. Vy jste ovšem znalec, Prokopie; máte asi pravdu, že Papanastasias je génius.”

“To jsem neřekl,” protestoval Prokopios. “Nikefore, já jsem nepřišel přít se s vámi o umění, ale zachránit je, dokud není pozdě.”

“Proti Papanastasiovi?” ptal se Nikeforos živě.

“Ne, ale proti císaři. Vždyť o tom víte. Jeho Veličenstvo císař Konstantin Kopronymos chce na nátlak jistých církevních kruhů zakázat malování ikon. Prý je to modlářství anebo co. Taková blbost, Nikefore!”

Opat zaklopil oči zvadlými víčky. “Slyšel jsem o tom, Prokopie,” mumlal. “Ale není to ještě jisto. Ne, ještě to není hotovo.”

“Právě proto jdu k vám, otče,” mluvil horlivě Prokopios. “To přece ví každý, že pro císaře je to otázka jenom politická. Jemu čerta záleží na modlářství, ale chce mít pokoj. A když mu po ulicích běhá luza vedená špinavými fanatiky a huláká ,pryč s modlami‘, tak si náš vznešený mocnář myslí, že nejpohodlnější bude vyhovět té ježaté sebrance. Víte, že pomazali fresky v kapli Nejsvětější lásky?”

“Slyšel jsem o tom,” vzdychl opat s očima zavřenýma. “Jaký hřích, Matko boží! Takové vzácné fresky, z vlastní ruky Stefanidovy! Pamatujete se na figuru svaté Sofie, vlevo od žehnajícího Krista? Prokopie, to byla nejkrásnější stojící figura, kterou jsem kdy viděl. Stefanides, člověče, to byl mistr, darmo mluvit!”

Prokopios se důtklivě naklonil k opatovi. “Nikefore, psáno je v zákoně Mojžíšově: Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž jsou na zemi dole, ani těch, kteréž jsou ve vodách pod zemí. Nikefore, mají pravdu ti, kdo hlásají, že je od Boha zakázáno malovat obrazy a tesat sochy?”

Otec Nikeforos zavrtěl hlavou, aniž otevřel očí. “Prokopie,” vydechl po chvíli, “umění je tak svaté jako bohoslužba, neboť… oslavuje dílo boží… a učí je milovat.” I napsal ubohou rukou do vzduchu kříž: “Což nebyl i Stvořitel umělcem? Nevymodeloval postavu člověka z hlíny země? Neobdařil každou věc obrysem i barvou? A jaký umělec, Prokopie! Nikdy, nikdy se od něho dost nenaučíme – Ostatně ten zákon platil jen pro barbarské doby, kdy lidé ještě nedovedli dobře kreslit.”

Prokopios si zhluboka oddychl. “Věděl jsem, otče, že budete takto mluvit,” řekl uctivě. “Jako kněz – i jako umělec. Nikefore, vy nepřipustíte, aby bylo umění zničeno!”

Opat otevřel oči. “Já? Co mohu dělat, Prokopie? Doba je zlá; vzdělaný svět se barbarizuje, přicházejí lidé z Kréty a bůhví odkud – Je to hrozné, můj milý; ale čím to můžeme odvrátit?”

“Nikefore, kdybyste promluvil s císařem –”

“Nene,” děl otec Nikeforos. “S císařem o tom nemohu mluvit. Císař přece nemá k umění žádný vztah, Prokopie. Slyšel jsem, že onehdy pochválil mozaiky od toho vašeho – inu, jak mu říkáte?”

“Papanastasias, otče.”

“Ano. Ten, co dělá ty zkreslené panáky. Císař nemá ponětí, co je umění. A Malvasias je podle mého mínění stejně špatný malíř. To se rozumí, ravennská škola. A vidíte, přece mu dali dělat mozaiky v dvorní kapli! Kdepak, u dvora se nedá nic dělat, Prokopie. Já tam přece nemohu jít a prosit, aby dovolili dál nějakému Argyropulovi nebo tomu, jak se ten Kréťan jmenuje, Papanastasias, ne?, kazit stěny dál!”

“O to nejde, otče,” děl Prokopios trpělivě. “Ale považte, že – zvítězí-li obrazoborci – bude zničeno všechno umění. I vaše ikony budou spáleny, Nikefore!”

Opat mávl ručkou. “Byly slabé, Prokopie,” mumlal. “Neuměl jsem dřív kreslit. Kreslit figury, pane, tomu se člověk tak hned nenaučí.”

Prokopios ukázal třesoucím se prstem na antickou sochu mladého Bakcha, napolo ukrytou v kvetoucím keři šípkovém. “I tato soška bude rozbita,” děl. “Jaký hřích, jaký hřích,” šeptal Nikeforos přivíraje bolestně oči. “My jsme té soše říkali svatý Jan Křtitel, ale je to pravý, dokonalý Bakchus. Hodiny, hodiny se na něj tady dívám. Je to jako modlitba, Prokopie.”

“Tak vidíte, Nikefore. A má ta božská dokonalost být navěky zničena? Má ji nějaký všivý a hulákající fanatik rozbít kladivem na štěrk?”

Opat mlčel s rukama sepnutýma.

“Vy můžete zachránit samo umění, Nikefore,” domlouval Prokopios snažně. “Váš svatý život a vaše moudrost vám získaly nesmírnou úctu v církvi; dvůr si vás vysoce váží; budete členem velikého synodu, který má rozhodnout, jsou-li všechny sochy a obrazy jenom nástroji modlářství. Otče, osud veškerého umění je ve vašich rukou!”

“Přeceňujete můj vliv, Prokopie,” vydechl opat. “Ti fanatikové jsou silni a mají za sebou luzu –” Nikeforos se odmlčel. “Říkáte, že by zničili všechny obrazy a sochy?”

“Ano.”

“A mozaiky by taky zničili?”

“Ano. Otloukli by je ze stropů a kamínky by rozhodili po smetišti.”

“Ale jděte,” děl se zájmem Nikeforos. “Tak to by otloukli také toho zkresleného archanděla Gabriela od toho – nu –”

“Asi ano.”

“To je dobře,” zachichtal se opat. “On to je hrozně špatný obraz, člověče. Ještě jsem neviděl tak nemožné panáky; a tomu se říká kompoziční důvody! Já vám řeknu, Prokopie, že špatná kresba je hřích a rouhání; je to proti Pánubohu. A tomu se mají lidé klanět? Nene! Pravda je, že klanět se špatným obrazům je opravdu modlářství. Já se nedivím, že se proti tomu ti lidé bouří. Mají docela pravdu. Krétská škola je blud; a takový Papanastasias je horší kacíř než nějaký arián. Tak vy říkáte,” žvatlal opat radostně, “že by ty mazanice otloukli? Dobré zprávy mi nesete, milý synu. Jsem rád, že jste přišel.” Nikeforos se s námahou zvedl na znamení, že je audience u konce. “Krásné počasí máme, že?”

Prokopios povstal, zřejmě zdrcen. “Nikefore,” vyhrkl, “ale také jiné obrazy budou zničeny! Slyšíte, všechno umění bude spáleno a rozbito!”

“Ale, ale,” děl opat chlácholivě. “Je to škoda, veliká škoda. Ale má-li se svět zbavit špatné kresby, nesmíme se dívat příliš přísně na nějaký ten přehmat. Jen když se už lidé nebudou klanět zkresleným panákům, jaké dělá ten váš – nu –”

“Papanastasias.”

“Ano, ten. Pramizerná krétská škola, Prokopie. Jsem rád, že jste mne upozornil na ten synod. Budu tam, Prokopie, budu tam, i kdyby mne tam museli na rukou donést. Do smrti bych si vyčítal, kdybych při tom nebyl. Jen když otlukou toho archanděla Gabriela,” zasmál se Nikeforos scvrklými tvářičkami. “Bůh s vámi, synu,” řekl zvedaje zkřivlou ruku k požehnání.

“Bůh s vámi, Nikefore,” vzdychl beznadějně Prokopios.

Opat Nikeforos odcházel potřásaje zamyšleně hlavou. “Špatná krétská škola,” mumlal. “Nejvyšší čas, aby se jim to zatrhlo… Ach bože, jaký blud… ten Papanastasias… a Papadianos… To nejsou figury, ale modly, zatracené modly,” vykřikoval Nikeforos mávaje svýma zmučenýma rukama. “Modly… modly… modly…”