Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 14

ČERT

Podpovídka

Mělo se začít třetí jednání jedné reprízy Dvořákovy opery Čert a Káča. V hledišti byla přitlumena světla a šum publika utichl, jako by byl zatažen kohoutkem. Kapelník v orchestru zaklepal a zvedl taktovku. Paní Malá v první řadě křesel zavřela sáček s bonbóny a paní Grossmannová vydechla: “Tuhle předehru já mám děsně ráda.” Pan Kolman v sedmé řadě zavřel oči připraven na hluboké požívání “svého Dvořáka”, jak říkal. A z orchestru se počala řinout graciézní ouvertura.

Tu se zavlnila na pravé straně opona a na rampu vyklouzlo malé stvořeníčko; zarazilo se, když vidělo před sebou temnou propast hlediště, a ohlíželo se poplašeně, kam se ztratit. Ale vtom už je popadl zvonivými drápky polkový rytmus předehry; stvořeníčko počalo dávat rukama takt a drobně podupávat.

Nebylo to větší než osmileté dítě, ale mělo to prsa chlupatá a od pasu dolů to bylo zarostlé kosmatou, ryšavě černou srstí; tlamičku to mělo kozí, špičatou, a v kudrnatých vlasech malé růžky; a podupávalo to pevnými kopýtky na kozích nohou. Publikum se rozčeřilo tichým smíchem. Stvoření na rampě se leklo a zaváhalo; chtělo couvnout, ale narazilo na oponu; podívalo se ustrašeně za sebe, ale vtom už jeho kopýtka začala sama od sebe stepovat a vířit do taktu hudby. Zdálo se, že teprve teď ta osůbka na rampě přemohla trému; otevřela potěšeně tlamičku, olízla se dlouhým růžovým jazýčkem a cele se oddala svému tanci; poskakovala, přisedala k zemi a bubnovala kopýtky se zřejmým nadšením. I její ruce počaly tančit, poletovaly nad hlavou a luskaly vesele prsty; jen vzadu tenký, tuhý ocásek sebou švihal, dávaje takt jako metronom. Nebylo to žádné veliké taneční umění; po pravdě řečeno, bylo to jenom hopkování, poskoky a stepování, ale vyjadřovalo to ukrutnou radost ze života a pohybu; bylo to tak přirozené a půvabné, jako když skáče kůzle nebo štěně si honí ocásek.

Publikum se blaženě usmívalo a ševelilo radostí. Pan kapelník zneklidněl, cítě za sebou vlnu vzrušení, a mával taktovkou energičtěji než jindy; jenom se přísně podíval směrem k bicím nástrojům, co to tam dnes je za divné bubnování a klepání, ale setkal se s věrným a pozorným pohledem pana bubeníka, čekajícího s paličkou v ruce na svou příležitost. Orchestr hrál pilně a svědomitě; nikdo neodvrátil oči od svých partesů a nikdo se nepodíval na rampu. Tam-ta-da ta-ta-tum. Hergot, něco dnes není v pořádku, myslil si pan kapelník a velkými gesty hnal orchestr do forte. Proč se ti lidé vzadu smějí? Asi se něco stalo v hledišti. A aby odvrátil pozornost, řídil pan kapelník předehru pořád silněji, pořád rychleji –

Stvořeníčko na rampě mělo z toho báječnou psinu; dupalo, kmitalo nožkama, natřásalo se, nadskakovalo, pohazovalo hlavou a švihalo ocáskem stále rychleji. Tam-ta-da tam-tam m-tata. Paní Malá, ruce sepjaty na břiše, blaženě a dojatě zářila. Jednou už viděla Čerta a Káču, však tomu bude čtrnáct let, ale tohle tehdy nedávali. Já sic nemám ráda moderní režii, myslila si, ale toto se mi líbí. Chtěla by to sdělit s paní Grossmannovou, ale ta se dívá nábožně na rampu a pokyvuje hlavou. Paní Grossmannová je totiž ohromná hudebnice.

Pan Kolman v sedmé řadě se chmuří. Tohle se nikdy nedělalo, to sem nepatří. Co dnes ti režiséři tropí s Dvořákem, to už přestává všechno, protestuje pan Kolman. A tak rychle se ta předehra taky nikdy nehrála. To je neúcta k Dvořákovi, myslí si pohněvaně pan Kolman. Já o tom napíšu do novin, rozhoduje se. Nazvu to “Ruce pryč od našeho Dvořáka!” nebo tak nějak.

A najednou poslední takty předehry. Pan kapelník si oddychl a přejel si šátkem zpocené čelo. (Co to dnes s tím publikem bylo?) Opona sebou trhla a počala se zvedat. Křepčící figurka na rampě se lekla, ohlédla se a s poděšeným zamlknutím zmizela za portálem dřív ještě, než se opona vytáhla. Paní Malá v první řadě křesel počala tleskat; ale pan Kolman v sedmé řadě ostře zasyčel, následkem čehož se publikum zarazilo a rozptýlený aplaus rozpačitě ustal. Záda pana kapelníka vyjadřovala čímsi nervózním v lopatkách zřejmou nespokojenost. Snad jsem neměla při otevřené scéně tleskat, myslila si paní Malá, a proto zašeptala paní Grossmannové: “To bylo milé, že?” “Rozkošné,” vydechla paní Grossmannová; a paní Malá s úlevou vyňala ze sáčku bonbón. Snad si nikdo nevšiml, že jsem tleskala.

I pan Kolman se uklidnil. Nic dál už neporušilo důstojné provedení opery. Napíšu správě divadla, aby zatrhla takové nepřístojnosti, řekl si, ale pak na to zapomněl.

“Dnes bylo divné publikum,” bručel kapelník, když bylo po všem. “To bych rád věděl, čemu se tam smáli.”

“To víte, dnes je pondělí,” děl primista. “Pondělní obecenstvo je vždycky nejhorší.”

A to bylo všecko.

PAŠTIKA

Podpovídka

Co si mám dnes koupit, přemítal starostlivě pan Michl; zase nějakou uzeninu… Uzenina jde na pakostnici. Co takhle sýr a banány? Pravda, sýr jsem měl včera; jednostranná výživa, to taky nedělá dobře. A sýr, to je cítit v žaludku až do rána. Bože, to je hloupé, že člověk musí jíst.

“Pán už má objednáno?” zeptal se znenadání prodavač za pultem, zatímco balil do papíru růžové plátky šunky. Pan Michl se lekl a polkl naprázdno. Pravda, musím si něco poručit. “Dejte mně třeba… paštiku,” vyhrkl a v ústech se mu seběhly sliny. Paštika, ano, to je to pravé. “Paštiku,” opakoval rozhodně.

“Paštičku prosím,” šveholil prodavač. “Pražskou, s lanýži, játrovou, husí, štrasburskou –”

“Štrasburskou,” rozhodl se pan Michl.

“A okurčičky?”

“A – ano, okurčičky,” svolil pan Michl. “A housku.” Rozhlédl se podnikavě po krámě, jako by hledal, co si ještě poručit.

“A co dál prosím?” čekal prodavač. Pan Michl maličko potřásl hlavou, jako by chtěl říci: Ne, lituju, ale nemáte tu už nic pro mne, neračte se namáhat. “Nic,” řekl. “Co to stojí?”

Trochu se lekl ceny, kterou mu prodavač řekl za tu červenou plechovku. Kristepane, to je drahota, přemítal cestou domů; bude to asi pravá štrasburská paštika. Namouduši, ještě nikdy jsem to nejedl; ale těch nekřesťanských peněz, co za to chtějí! Inu, co dělat; člověku se někdy zachce paštiky. A vždyť ji nemusím sníst celou najednou, utěšoval se pan Michl. Nechám si něco na zítřek; beztoho paštika je těžká do žaludku.

“To budeš koukat, Emane,” hlásil pan Michl, když otvíral dveře svého domova, “co dnes nesu k večeři.” Kocour Eman mávl ohonem a zamňoukal. “Aha,” řekl pan Michl. “Ty bys taky chtěl paštiku, ty neřáde, viď? Kdepak, to nejde. Paštika je drahé žrádlo, kamaráde, já sám jsem to dosud nikdy nejedl. Štrasburská paštika, holenku, to je jenom pro labužníky; ale abys neřekl, dám ti čuchnout.” Pan Michl si připravil talíř a otevřel trochu s obtížemi plechovku s paštikou; načež vyndal svůj večerník a s poněkud slavnostním pocitem zasedl k večeři. Kocour Eman vyskočil po svém zvyku na stůl, složil pečlivě pod sebe ocas a zatínal drápky předních paciček do ubrusu v rozkošnické netrpělivosti.

“Čuchnout ti dám,” opakoval pan Michl, nabíraje na vidličku špetku paštiky. “Abys věděl, jak to voní. Na, tumáš.” Eman stáhl vousy a opatrně, nedůvěřivě přičichl k paštice. Pan Michl se naježil. “Co, nevoní ti? Taková drahá paštika, ty moulo?” Kocour se zašklebil a očichával paštiku dál s nakrčeným nosem.

Pan Michl se maličko znepokojil a čichl k paštice sám. “Vždyť voní dobře, Emane! Jen přivoň! Nádherná vůně, člověče.” Eman přešlápl a zaťal drápky do ubrusu. “Chceš kousek?” ptal se pan Michl. Kocour nervózně cukl ocasem a naznačil chraptivé mňouknutí.

“Co? Co je?” vyhrkl pan Michl. “Chceš říci, že ta paštika není dobrá?” Čichl k ní pozorně, ale nic necítil. Čertví, třeba ten kocour má lepší nos. On v paštikách bývá tenhle, jak se tomu říká, botulin. Strašný jed, pane. Nesmrdí to a nemá to špatnou chuť, a člověk se tím otráví. Pan Michl pocítil ohavný tlak někde u srdce. Chválabohu že jsem tu paštiku ještě nevzal do úst! Třeba ten kocour poznal čichem nebo instinktem, že té paštice něco je. Raději to nebudu jíst; ale když stála takové ukrutné peníze –

“Koukej, Emane,” řekl pan Michl. “Já ti dám ochutnat. Je to ta nejjemnější a nejdražší paštika, pravá štrasburská, ale ať taky jednou žereš něco lepšího.” Vzal z kouta kocourův talířek a naložil na něj kus paštiky. “Tak pocem, Emane!”

Eman skočil ze stolu, až to žuchlo, a mávaje ocasem šel pomalu k svému talířku, usedl na bobek a obezřele čichal k paštice. Nežere, řekl si pan Michl s hrůzou. Je špatná.

Kocour Eman potrhl ocasem a začal pomalu a decentně okusovat paštiku, jako by se jí trochu štítil. “Tak vidíš,” vydechl pan Michl s úlevou, “že jí nic není!”

Kocour sežral paštiku a začal si tlapkou čistit vousy a hlavu. Pan Michl se na něj zpytavě díval. Tak vida, neotrávil se, nic mu není. “Nu, co ty,” řekl mecenášsky. “Pochutnal sis, co? Ty se máš, neřáde!” Nato uklidněn usedl ke stolu. Kdepak, člověče, taková drahá paštika, ta nemůže být špatná. Přivoněl k ní, mhouře labužnicky oči. Nádherná vůně. Ale třeba se taková otrava botulinem neprojeví hned, napadlo ho najednou. Za chvíli mohou přijít na Emana křeče –

Pan Michl odstrčil talíř a šel se podívat do slovníku B, botulismus čili allantiasis… projeví se za čtyřiadvacet až šestatřicet hodin (sakra!)… za těchto příznaků: ochrnutí očních svalů, zrakové poruchy, vyprahlost v krku, zardělé sliznice, nápadný nedostatek slin (pan Michl polkl mimovolně sliny), ochraptělost, zadržení moči a zácpa, v těžkých případech křeče, ochrnutí a smrt (děkuju pěkně!). Pan Michl jaksi ztratil chuť k jídlu; paštiku zavřel do skříně a pomalu žvýkal housku a okurky. Chudák Eman, řekl si; takové hloupé zvíře sežere zkaženou paštiku a pojde jako pes. Se srdcem plným lítosti zvedl kocoura a posadil si ho na klín. Eman počal horlivě příst, přimhuřuje blahem oči; a pan Michl seděl bez hnutí a hladil ho, ustaraně a smutně mrkaje na nepřečtené noviny.

Té noci vzal Emana do postele. Třeba tu už zítra nebude, tak ať se má dobře. A po celou noc nespal, sedaje chvílemi, aby sáhl na kocoura rukou. Ne, nic mu není. A nos má studený. Kocour Eman pokaždé začal příst téměř hlučně.

“Tak vidíš,” řekl pan Michl ráno. “Dobrá byla ta paštika, že? Ale večer ji sním sám, abys věděl. Nemysli si, že tě budu po celý život krmit paštikami.” Kocour Eman otevřel tlamičku něžným a chraptivým mňouknutím. “Ty,” děl pan Michl ostře, “nechraptíš? Ukaž oči!” Kocour se na něj díval nehnutýma zlatýma očima. Snad to není ochrnutí očních svalů, zarazil se pan Michl. Ochraptělost a vyprahlost v krku – ještě štěstí, že jsem tu paštiku nevzal do úst. A voněla tak krásně!

Když se pan Michl večer vrátil domů, zavrkal kocour Eman a otřel se mu dlouze o nohu. “Ty,” řekl pan Michl, “není ti nic? Ukaž oči!” Eman mávl ocasem a ukázal zlaté a černé oči. “Ještě nemáš vyhráno,” kázal pan Michl. “Někdy to trvá třicet šest hodin, víš? A co, zácpu nemáš?” Kocour Eman se mu znovu otřel o nohu a sladce, chraptivě mňoukl. Pan Michl dal na stůl paštiku a večerník. Eman skočil na stůl a přešlapoval, trhaje drápky ubrus.

Pan Michl přivoněl k paštice; voní dobře, ale čertví, nějak jinak než včera. “Čuchni, Emane,” řekl, “je ta paštika dobrá?” Kocour přiblížil k paštice svůj krátký nos a podezíravě čichal. Pan Michl se polekal. Snad abych tu paštiku vyhodil, řekl si. Ten kocour cítí, že s ní něco je. Ne, já to jíst nebudu. To tak, abych se otrávil! Já ji vyhodím, a je to.

Pan Michl se vyklonil z okna, aby si vybral místo, kam hodit konzervu. Tamhle na sousední dvůr, co stojí ten akát. Škoda té paštiky, myslel si pan Michl, byla taková drahá… Pravá štrasburská. Nikdy jsem to nejedl. Možná že není zkažená, ale… Já to jíst nebudu; ale když jsem za to vyhodil tolik peněz… Chtěl bych to jednou jíst. Aspoň jednou v životě. Štrasburská paštika, pane, to je světová lahůdka. Škoda, bože, jaká škoda, říkal si pan Michl lítostivě. Tak zbůhdarma to vyhodit…

Pan Michl se obrátil. Kocour Eman seděl na stole a předl. Můj jediný přítel, cítil pan Michl dojatě. Namouduši, nerad bych ho ztratil. Ale vyhodit tu paštiku je škoda, stála hříšné peníze. Pravá štrasburská, člověče: je to na ní napsáno, koukej.

Kocour Eman něžně zavrněl.

Pan Michl popadl červenou konzervu a postavil ji mlčky na zem. Dělej si s tím, co chceš, potvoro. Sežer si to, nebo nech to; ale je škoda to vyhodit. Já sám jsem to nikdy nejedl. A co já, já se vám obejdu bez takových vzácností; dejte mně kus chleba, a nechci nic lepšího. Nač bych musel já jíst takovou drahou paštiku! Ale vyhodit ji, to by byl hřích. Hrozné peníze stojí, kamaráde. Vyhodit, to se nedělá.

Kocour Eman skočil ze stolu a šel si čichnout k paštice. Zkoumal ji dlouho, a pak ji váhavě sežral.

“Tak vidíš,” bručel pan Michl. “Žádný kocour na světě se nemá jako ty. Někdo má na světě štěstí. Já, vidíš, já takové štěstí nemám.”

A té noci pětkrát vstal, aby sáhl na Emana. Kocour předl, až se zalykal.

*

Od té doby se pan Michl někdy zle utrhl na svého kocoura. “Kuš,” říkal mu vyčítavě, “tys mně sežral mou paštiku!”

ORGANIZUJME SE

Podpovídka

Pan Lederer se šoural parkem, oddávaje se svým starostem; a tam se s tím člověkem seznámil. Nebylo na něm nic zvláštního, leda to, že krmil vrabce; bylo jich kolem něho celé hejno, divže mu do kapes nelezli. Pan Lederer se na to díval se zálibou. Tak vida, myslil si, přec jen jsou ještě hodní lidé na světě. A tu se ten člověk plaše ohlédl a kvapně odcházel.

Po chvíli jej pan Lederer našel, jak sedí na lavičce; a protože krom svých starostí neměl zrovna co jiného dělat, sedl si na lavičku vedle něho. Člověk ho s nedůvěrou přeměřil očima a trochu odsedl.

“Tak vy máte rád vrabce,” ozval se pan Lederer po chvíli.

“Nemám,” řekl člověk zamračeně.

“Ne?”

“Ne. A vůbec,” rozkřikl se člověk popuzeně, “nemohu ptáky ani cítit, abyste věděl. Tak.”

“Já jen proto, že jste je krmil,” mínil pan Lederer.

“Nekrmil. To… to jsem jen vyhazoval z kapes drobečky. Rozumíte, já ptáky zásadně nekrmím. Ať se živí sami, potvory! Co mně je po nich?”

“A tak,” bručel pan Lederer zklamaně a nevěděl, co dál říci.

Člověk zatím něco potichu přemílal v pyscích. “Tak vy jste člen Spolku pro krmení vrabců, co?” vyhrkl najednou.

“Nejsem,” bránil se pan Lederer.

“Tedy jste ze Spolku pro ochranu zpěvavého ptactva!”

“Taky ne.”

“Člověče, tak z kterého vy jste spolku?” podivil se neznámý muž.

“Ze žádného,” řekl pan Lederer. “Totiž… v jednom pohřebním spolku jsem. Izraelský pohřební spolek.”

“Aha,” bručel člověk podezíravě. “Ale já se nechci dát pohřbít. A krom toho jsem katolík, abyste věděl. A ptáky nekrmím. A dakla už taky nemám.”

“Já mám doma griffonka,” sděloval pan Lederer. “Takový chlupatý neřád.”

“Tak to se musíte stát členem Spolku pro pěstování chlupatých psů,” prohlásil člověk rozhodně.

“Proč?”

“Tak. Přijdou na vás a už tam budete. Já jsem jednou dostal kanára a do tří dnů jsem se stal členem Spolku pro chov harckých kanárů na Horním Novém Městě. Prý se my chovatelé kanárů musíme organizovat, a tak. To máte našup. Já jsem měl před šesti lety dakla; dal jsem ho za měsíc pryč, ale ještě pořád musím být členem Spolku pro pěstění čistokrevných loveckých psů. Každý rok vám pošlou složenku a členskou legitimaci. Co má člověk dělat,” brumlal muž melancholicky. “Já jsem v devatenácti spolcích.”

“To je hodně,” usoudil pan Lederer.

“Je. Jeden můj kolega je v třiadvaceti; ale on se zajímá o mír a fotografuje. Odpusťte, já jsem myslel, že jste z nějakého spolku pro podporu ptáků. Jednou jsem například dal na ulici šesták slepému, a do půl roku jsem se stal členem sedmi dobročinných spolků. ,Znajíce vaše dobročinné srdce obracíme se na vás,‘ a tak. Ale ještě horší je, když máte ušlechtilé smýšlení. Na ušlechtilé smýšlení je hrůza spolků, pane. A když se někde narodíte, tak to máte hned Spolek rodáků, Krajinský spolek, Východočeský spolek a kdeco. Já to mám někde napsané, ve kterých spolcích jsem,” řekl člověk hledaje po kapsách. “Já nevím, ale mělo by to mít nějakou hranici. Víte, aby člověk nemusil být v tolika spolcích. Na to by měla být nějaká ochrana nebo zákon. Například že nikdo nesmí být nucen, aby byl ve víc než dvanácti spolcích.”

“To je těžké,” mínil pan Lederer. “Zákonem by to asi spravit nešlo; ona je u nás tahleta, jak se tomu říká, spolčovací svoboda…”

“Pěkná svoboda,” děl člověk hořce. “Nemůžete dělat nic, aby na to nebyl nějaký spolek. Já říkám, mělo by se to nějak organizovat. Měli by se dát dohromady všichni, kdo už těch spolků mají dost, a prosadit, aby byla snížena ta spolková povinnost. Dvanáct spolků by mohlo stačit, ne? Já myslím, že by se to dalo zorganizovat…”

“Jak?”

“To by se na to musil zarazit nový spolek,” děl člověk zahloubaně. “Já myslím, že by se do něho dala spousta lidí. Měli bychom se zkrátka zorganizovat… Udělat na to takový agilní spolek nebo ligu… a založit spolkový orgán, aby hájil zájmy členů postižených nadměrnými členskými povinnostmi. Zkrátka pořádný spolek na to založit, pane!”

BAJKY. Farao

Vyvraždění pacholátek izraelských? Pouhé administrativní opatření.

Perská zpráva z Thermopyl

Včera se k našim praporům připojil hrdinný řecký bojovník Efialtes.

Zpráva hlavního štábu Herodesova

Naše pluky dobyly skvělého vítězství nad nemluvňátky betlémskými.

Alexandr Veliký

Můj cíl je splněn. Učinil jsem pro všechny časy Indii součástí Makedonie.

Vítězná zpráva

Podrobili jsme si dvacet tisíc padlých nepřátel a několik zrádců.

Na troskách

Tak, a nyní je obnoven Mír.

Attila

Já také chci mír, ale hunský.

Chán

Jen je vybijte! Já se chci vyhlásit za jejich císaře.

Na bojišti

Hle, náš národ vyrostl o tři tisíce padlých nepřátel!

Conquistador

Ti zbabělci bojují luky a šípy proti našim kanónům!

Vojevůdce

Použijte zbraní jenom proti těm, kteří se brání, a ovšem i proti těm, kteří se nebrání.

Poražený

Utekl jsem, abych zabránil dalšímu krveprolití.

Zpráva

Na svém postupu jsme spálili několik dalších vesnic. Zbytky obyvatel připravily našemu vojsku nadšené uvítání.

Válka o kolonie

Počkejte, vy špinaví divoši, až budete našimi věrnými a šťastnými poddanými!

Imperialista

Rovnováha sil, to je, když my máme převahu.

Neutrál

Co to je neutralita? Vydělávat na válce, kterou vedou jiní.

Diplomacie

My sice odsuzujeme násilí, ale jsme ochotni dodávat zbraně.

Kolonizace

A nyní budeme otecky pečovat o ty, co zbyli.

Mars

…Zákaz útočných válek? Ještě štěstí, že zůstanou obranné války a trestné výpravy.

Válečný pomník

Zde odpočívá Neznámý Soumar.

Zpráva z bojiště

Náš hrdinný plynový útok obrátil hordy domorodců na zbabělý útěk.

Mír

Nyní se zas můžeme pokojně věnovat dalšímu zbrojení.

Pokrok

My ty divochy brzo zcivilizujeme; už poznali termit a yperit.

Smrt

Vy blázni, to je Moje vítězství!

STĚHOVACÍ PODNIK

Podpovídka

– – pravda, ještě nevím, jak to technicky provést; ale technické řešení se vždycky najde, je-li tu dobrá idea, která slibuje slušný výnos. A moje idea, pane, vynese báječné peníze, jen co mi někdo pomůže najít nějaké ty praktické detaily, aby se dala bezvadně uvést v činnost. A to už se, jak říkám, poddá samo.

Jak bych vám to názorně řekl – Koukejte se: třeba se vám nelíbí v ulici, kde bydlíte; možná že tam smrdí čokoládovna nebo je tam moc hluku a vy nemůžete spát nebo tam vůbec panuje pohoršení, já nevím; zkrátka si jednou řeknete, že to pro vás není. Co v takovém pádu uděláte? Vyberete si byt v jiné ulici, zavoláte stěhovací vůz a přestěhujete se do nového bytu, ne? Docela jednoduché. Každá dobrá myšlenka, pane, je v podstatě ohromně prostá.

A teď si řekněte, že se vám nebo někomu jinému nelíbí v tomhle století. Jsou takoví lidé, kteří mají rádi klid a pokoj; jsou lidé, kterým se obrací žaludek, když denně čtou v novinách o tom, že je nebo bude válka, že tamhle někoho popravují nebo onde že se navzájem pobilo pár set nebo pár tisíc lidí. To jsou nervy, pane; někdo to nesnese. Někdo nemá rád, když se každý den ve světě semele něco násilného, a myslí si, jak já k tomu přijdu, abych se na to díval; já jsem tuhle zcivilizovaný, mírný a rodinný člověk, děti mám a chtěl bych, aby nerostly v takovém divném a roz…, jak bych to řekl, rozvráceném a nebezpečném světě, no ne? Pane, takových lidí je moc; a když se to tak vezme, tak opravdu dnes nemá člověk nic jistého: ani život ani postavení ani peníze, ba ani tu rodinu ne; co platno, dřív bývalo na světě přece jen víc jistoty. Zkrátka jsou takoví solidové, kterým se ta dnešní doba nechce líbit; a někteří jsou z toho už tak otráveni a nešťastni, jako by musili žít v moc špatné a rabiátské ulici, kam raději nestrčit ani nos. Jakáž pomoc, nedá se nic dělat; ale život je to k utečení.

A tu přijdu já, pane, a vtisknu takovému člověku do ruky prospekt svého podniku: Nelíbí se vám ve 20. století? Pak se obraťte na mne! Přestěhuju vás do kteréhokoliv minulého věku ve svých stěhovacích, zvlášť k tomu účelu zařízených vozech! Žádný výlet, nýbrž trvalé přesídlení! Vyberte si století, ve kterém by se vám lépe žilo, a já vás tam svými kvalifikovanými silami rychle, levně a bezpečně dopravím i s vaší rodinou a jiným zařízením! Moje vozy vás mohou odstěhovat kamkoliv v okruhu tří set let; ale připravujeme vozy, jejichž akční rádius hravě překročí dvě až tři tisíciletí. Za každý ujetý rok připadá na jeden kilogram nákladu taxa tolika a tolika korun –

Kolik to bude stát, to zatím nevím; já totiž ještě nemám ty vozy, které se mohou pohybovat v čase; ale žádná starost, to už se najde; stačí vzít do ruky tužku a spočítat, kolik se na tom dá vydělat. Až na ty pitomé vehikle mám už celou organizaci dobře promyšlenou. Například přijde ke mně pán, a že by se chtěl někam odstěhovat z tohohle zatraceného století; že už má po krk, povídá, po krk plynové války, zbrojení, bolševictví, fašismu a vůbec toho celého pokroku. Já ho nechám nadávat, pane, a pak mu ukážu: Račte si vybrat, pane; tady máte prospekty různých století. Třeba tuhle: devatenácté století. Vzdělaná doba, mírný útlak, slušně vedené války menšího rozsahu; znamenitý rozkvět věd, hojná příležitost k hospodářskému rozmachu; doporučujeme zejména takzvanou Bachovu éru pro její hluboký klid a dosti humánní zacházení s lidmi. Nebo osmnácté století, vhodné zvláště pro zájemce o duchovní hodnoty a svobodu myšlení; doporučuje se zejména P.T. myslitelů, a intelektuálům. Nebo prosím, tady se račte podívat na šesté století po Kristu; pravda, tehdy řádili Hunové, ale bylo možno se ukrýt v hloubi lesů; idylický život, vzduch bohatý ozónem, rybolov a jiné sporty. Nebo takzvané pronásledování křesťanů, věk poměrně velmi civilizovaný; útulné katakomby, značná náboženská i jiná tolerance, žádné koncentrační tábory a tak dále. Zkrátka, to bych se divil, kdyby si takový člověk 20. století nevybral některý jiný věk, kde by se mu žilo volněji a lidštěji; a kdyby mně neřekl: Pane, když mi slevíte, odstěhuju se raději až do starší kamenné doby. Ale já řeknu: Lituju, my máme pevné ceny; račte se podívat, co tady je objednávek pro přesídlení do pravěku; tam vozíme své vážené klienty jenom hromadně a můžeme vzít pouze dvanáct liber zavazadel na hlavu; jinak prosím nelze vyhovět poptávce. Nejbližší volné místo máme až v transportu, který vyjíždí do starší kamenné doby třináctého příštího března; chcete-li, abychom vám už teď zajistili místo –

Což o to, pane: bude to skvělý obchod; začal bych hned asi s třiceti stěhovacími vozy a šesti lidovými autobusy pro hromadný převoz. Nic mi do podniku nechybí než jenom ty vozy, co by se pohybovaly v čase; ale ty už někdo vynalezne; vždyť to dnes nebo zítra bude, abych tak řekl, pro náš vzdělaný svět životní nutnost!