Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 15

PRVNÍ HOST

Podpovídka

– ono se řekne společenský život, ale já vám řeknu, pořád ještě to nemá dobrou organizaci. Člověk si může vypůjčit frak nebo smokink; může si vypůjčit sklepníky, pianisty, ba i tyhle, jak se říká, panské k nakousnutí, dokonce i se zástěrkou, může si objednat domů celou večeři pro hosty až do poslední houstičky i s mísami a se vším všudy. Ono se už udělalo dost pro pozvednutí společenského života, ale ještě pořád jsou mezery, pane. Abych tak řekl, přímo palčivé mezery.

Tak třeba jste někam pozván na čaj, na recepci nebo na něco takového; zazvoníte u dveří v nejlepší náladě, a v předsíni najednou shledáte, že tam ještě nevisí žádný kabát a klobouk. Hrozný pocit, pane. Člověk by nejraději utekl nebo řekl, že zapomněl doma kapesník a že se za chvilku vrátí, ale ono to už nejde; aby se nezdálo, že vás to přivedlo z konceptu, podivíte se hlasitě: “To jsem tady první?” A ta holka v bílé zástěrce udělá pukrle a zachichtne se: “Ano prosím.” A už jste v tom; už padnete do rukou hostitelům a mumláte rozpačitě, že jste snad přišel trochu brzo, že se vám předbíhají hodinky, nebo co; kdežto oni vás až příliš horlivě ujišťují, že je to naopak těší a že někdo musí být první. To je ovšem pravda; ale to ještě neznamená, že zrovna vy musíte být ten někdo, nemám pravdu? Nic naplat, první host vždycky připadá sám sobě trochu hloupě a trapně; jako by to pozvání pokládal za přílišnou čest, jako by se nějak nápadně vtíral či co, – prostě nedůstojná situace; a jako z udělání uplyne hodně dlouhá chvíle, než se objeví druhý host, – ti další, potvory, už se hrnou proudem. A tak přešlapujete před hostiteli, nevíte, co povídat (protože jsou roztržití čekáním), a raději byste se viděl bůhví kde. Zkrátka jste jako opařený a toho dne už ničím nenapravíte svou porouchanou sebeúctu.

A teď si představte, co takových čajů, večeří a vůbec společností za sezónu je a že pokaždé nějaký smolař, který za to nemůže, musí dělat truchlivou figuru prvního hosta. To se nedá ani spočítat, pane, co lidí tím je za sezónu potrefeno. A tak mě napadlo, že by se tomu měla nějak udělat přítrž. Například bych zařídil půjčovnu prvních hostí z povolání. Stačilo by zatelefonovat, a já bych poslal na místo činu čtvrt hodiny před začátkem svého člověka, aby tam byl jako první host; za to by dostal dvacet korun a jídlo. To se rozumí, musel by mít slušné šaty, vzdělání a vůbec odborný výcvik. Za dvacet korun by byl obyčejný student nebo starý, tichý a jemný penzista; sportovec by byl ovšem dražší, řekněme za padesát korun; distingovaný cizinec nebo ruský kníže by stál asi šedesát kaček. Můj první host z povolání by byl na místě dřív, než by mohl přijít jiný první host; stál by s hostiteli, dokud by se nedostavil další host, potom by snědl nějaký obložený chlebíček a diskrétně by se ztratil. Říkám vám, ledaskdo by přitom udělal své štěstí; seznámí se s lepšími lidmi, a to víte, když lidé někoho znají ze společnosti – Zkrátka věc má i svou sociální stránku, pane; šla by zařídit bez velkých investic… stačila by malá kancelář a telefon…

BAJKY O VÁLCE OBČANSKÉ

Občanská válka

Hurá! Ve jménu národa vyhladíme sebe samy!

Triumf

Tři sta tisíc pobitých politických odpůrců? Pane, to už je krásný národní úspěch!

Národní úspěch

Naše statečné cizinecké legie porazily na hlavu zbabělé hordy našich domácích nepřátel.

List z dějin

– – za cizí peníze a cizími vojáky byla uhájena národní čest.

Autarkie

Neprolévejte svou krev proti cizákům! Válčete doma!

Nová mapa

Napište přes celou mapu: Zde leží podlí zrádcové národa.

Národ

Národ jsou jenom ti, kdo bojují pod naším komandem.

Uznání

Vojáci, učinili jste vše, co jste mohli, pro velikost svého národa. Už ho zbývá jen polovina.

Před bitvou

Vojáci, střílejte do svých bratří. Vlast se na vás dívá.

Dobyvatel moci

Ať jsou to trosky, jen když budou mé.

Situační zpráva

Naše vítězství není ještě úplné. Většina našich občanů není dosud pobita.

Zpráva z bojiště

Naše děla úspěšně obrátila v trosky naše hlavní město.

Otázka práva

Legální vláda je ta, která má dělostřeleckou převahu.

Dobrá trefa

– – podařilo se zapálit jednu nemocnici.

Ordre du jour

Jen řežte! Do vlastního masa se trefí vždycky.

Vojenská poučka

Porazit nepřítele, to znamená přinutit ho, aby byl mrtev.

Výzva k obleženým

Váš boj je marný. Vyzývám vás, abyste se raději nechali od nás popravit.

Vyhraná bitva

Naše čety dobyly skvělého vítězství nad třemi sty popravenými.

Generál

Chválabohu, tady nám aspoň nepřekáží žádné mezinárodní právo.

Velitel

Zákony lidskosti? To je zasahování do našich vnitřních záležitostí!

Satan

Tomuhle já říkám válka!

Smrt

Jsem docela spokojena. Tady se aspoň nedělají zajatci.

La muerte

Já taky pracuju pro národ.

Poslední výstřel

Dobře mířenou ranou se sesul celý vesmír na hlavy našich domácích nepřátel.

BAJKY. Občan

Zatracená vláda! Už zase mně nehoří doutník!

Kverulant

Jak já k tomu přijdu, že už jsem se zase přepil?

Pekař

Říkám, zdražit všechny housky a všechno ostatní zlevnit; a bylo by po krizi.

Zaměstnavatel

…naše práce je společná; my všichni, vy i já, pracujeme pro můj podnik.

Mluvčí

Ve jménu stavovské cti protestujeme proti všemu, co nás poškozuje hmotně.

Žebrák

Říkám, měly by se zrušit všechny dobročinné sbírky.

Místní občan

Skandál! Jak k tomu přijdou naši chudí, aby tady neměl co jíst ještě žebrák z jiného okresu!

Najedený

Ono s tou bídou na světě se hrozně přepíná. Není to tak zlé.

Starý pamětník

To už jsem říkal před padesáti lety, že se řítíme do propasti!

Penzista

Koukám, že to jde s tím světem ke konci.

Novinář

Nežil jsem nadarmo… Například jen co nenávisti se mi podařilo vyvolat!

Anonym

Člověk má svou čest. Pod svým jménem bych to nepsal.

Literát

Copak nestačí, že já píšu knihy?

Čtenář

Už celý týden žádná světová katastrofa! Tak nač člověk ty noviny bere?

Noviny

Pravda je jen to, co je v zájmu naší strany.

V redakci

Tady je zpráva, že se našel lék proti dýmějovému moru. Nevíte, je naše partaj pro mor, nebo proti?

Diplomacie

Díkybohu, smlouva je uzavřena; teď jen musíme vymyslet, jak ji budeme porušovat.

Mezinárodní právo

Co nejde udělat legálně, dá se udělat z důvodů prestižních.

Gangster

Hlavní pravidlo: být ten, kdo střílí první.

Diplomat

Mezinárodní právo? To je vždycky to, co porušují ti druzí.

Pohřební ústav

Náš národ upadá. Nemáme velkých mužů… Takovou dobu už nebyl žádný slavný funus!

Patriot

Ten že by bojoval za vlast? Vždyť nic nemá!

Vůdce

Dík usilovné propagandě rozhodl Bůh, abych vedl svůj národ.

Vladař

Dal jsem zářivý příklad lásky k vlasti: nechal jsem za ni padnout tři sta tisíc lidí.

NÁVRH

Podpovídka

Slavné ministerstvo financí, byl jsem přede dvěma lety dán do penze po třiceti pěti letech věrné a svědomité služby jako berní exekutor. Za ta léta jsem nasbíral hojné zkušenosti a mohu říci, že ovládám svůj obor lépe než většina finančních odborníků; zejména jsem učinil zkušenost, že skoro všichni lidé, které jsem poznal, platí své daně neradi, neochotně, ba i se zřejmou nechutí, což dávají dosti zřetelně najevo jednak vůči berním orgánům, jednak mezi sebou (například v soukromém hovoru, v hospodě, v rozmluvách se zákazníky apod.). Často jsem je slýchal vyjadřovat se v tom smyslu, že člověk platí jako mourovatý a neví nač; nebo že “na tohle jdou naše peníze”, ale nato, aby se v našem okresu spravily cesty, peníze nejsou, a tak podobně. Soudím tedy, že jedna z příčin, proč normální poplatník platí daně nerad, je v tom, že si nedovede představit, nač slavný erár použije jeho těžce vydělaných grošů; nemá jaksi důvěry, že budou obráceny k obecnému prospěchu a na účely, se kterými by on sám souhlasil.

Podle svých zkušeností a na základě dlouhého přemýšlení jsem dospěl k názoru, že tomuto stavu věcí by nebylo těžko čeliti. Představuji si to tak, že by každý poplatník dostal přímo na daňovém výměru sdělení, nač bude použito daní jím zaplacených, například asi takto: “Částka od vás vybraná bude vyplacena panu Josefu Vrabcovi, školníku ve vašem městě, jako jeho služné za září, říjen a listopad.” “Z daní vámi zaplacených bude upraveno sedm metrů státní silnice v kilometru 451.” “Tato částka bude vyplacena jako penze panu Adolfu Kopeckému, poštovnímu řediteli v. v., bytem tam a tam.” “Vašich daní bude použito k nákupu nových světlometů pro protiletadlový pluk ten a ten.” A tak dále.

Výhody tohoto nového způsobu zdanění by byly tyto:

1. Poplatník by věděl, nač jdou jeho daně, což by ho uspokojilo a překonalo jeho přirozený odpor k radostnému placení daní.

2. Vzbudilo by to v něm živý zájem o ten obor veřejné služby, respektive potřeby, na kterou bude jeho peněz použito.

Konkrétně řečeno, v případech, které jsem nahoře uvedl, by se normální poplatník šel podívat, jak pan Josef Vrabec, školník na místní měšťance, plní svou povinnost; má-li na chodbách zameteno, zvoní-li včas, nežije-li nad své poměry a chová-li se vůbec tak, jak jest od školníka, odpovědného za naši mládež, očekávati. Item šel by se přesvědčit, jak se zřizuje kilometr 451 na státní silnici, neděje-li se tam nějaká zlodějna a je-li vůbec jeho silniční úsek v dokonalém pořádku. Item navštívil by pana Adolfa Kopeckého, poštovního ředitele v. v., aby se podíval, zda starému pánovi nic nechybí, nechodí-li příliš často do hospody a podobně; případně by ho pozval na neděli k obědu, cítě k němu jakýsi osobní vztah. Item zvýšil by se jeho zájem o světlomety a vojenské věci vůbec, jelikož by je považoval za svou osobní zásluhu. “Copak naše armáda,” říkal by, “ta má nějaké světlomety! Já na ně platím, tak to vím.”

Račiž ministerstvo financí uvážit, jak by tímto prostinkým způsobem nabyl poplatník důvěry k tomu, co se za jeho daň pořizuje; jak by sám kontroloval správné použití svých peněz; jak by stoupl jeho zájem o různé obory veřejné správy, zejména kdyby každý rok bylo jeho daní použito na jiný účel. Už předem by se takový poplatník těšil, nač letos půjdou jeho peníze, jak na to dohlídne, aby se za ně dělala pořádná práce, a jak případně upozorní na různé nepřístojnosti školníka Josefa Vrabce nebo cestáře, který nemá kilometr 451 uklizený jako pokojíček. Ba mnozí by udávali berním správám větší příjmy, než opravdu mají, jen proto, aby jim za jejich daně byl přikázán úředník vyšší kategorie. A pro leckoho by bylo věcí ctižádosti, aby vystoupili aspoň do třídy poplatníků radovské gáže. Mnohý mladší úředník by byl pozván do rodiny svého poplatníka a seznámil by se s jeho dceruškou; vůbec mezi úřady a poplatnictvem by se navázaly úzké osobní styky, jež by byly na prospěch oběma stranám. Lze si představit, jak by byl drobný poplatník hrd, kdyby dostal vyrozumění, že jeho skrovných korunek bude použito na sanaci nějaké banky! Nebo jak by byla mile překvapena správní rada Měšťanského pivovaru v Plzni, kdyby jí bylo ohlášeno, že z daní pivovaru vyměřených budou alimentovány státní ceny pro poezii a literaturu! Nelze ani domyslet, jak by za těchto okolností bylo oživeno placení daní; místo nemilé povinnosti stalo by se přímo dobrodružstvím, jež by skýtalo poplatníkovi stále nový osobní zájem a nevyčerpatelný zdroj různého potěšení.

Pročež račiž slavný erár vzíti v úvahu tento beznáročný podnět svého skromného a oddaného služebníka N. N.

SPOLEK VĚ RITELŮ BARONA BIHÁRYHO

Podpovídka

Tak zas nám odešel jeden náš člen, starý Pollitzer, víte, co prodával psací stroje, dej mu bůh věčnou slávu; pravda, bylo mu už něco přes osmdesát let, ale ještě tu mohl dlouho být; chudák, chodil tak rád na ty naše úterky. Kdybychom mohli tušit, že nás tak brzy opustí, byli bychom ho zvolili za našeho předsedu, ne že by byl z těch větších věřitelů, on měl za panem baronem jenom pár tisíc, ale aby měl starý pán radost. To se zas musí nechat, mezi námi je dobrá vůle, pane, jako v málokterém spolku. Inu, teď už se to nedá spravit; ale věnec jsme mu dali na rakev, radost se podívat.

Jakýže to je spolek? To máte tak: Žil v Praze nějaký pan baron Biháry, takový veliký a urozený člověk, vlasy jako havran a oči – no, ženské se za ním jen bláznily. Měl v Bubenči najatou vilu, dvě auta, a co se týče milenek, tak jenom podle účtů jich bylo sedm; marná sláva, byl to kavalír, ten pan baron. Měl mít velkostatek na Slovensku, lesní panství tamhle někde u Jasiny, nějakou celulózku, sklárnu a navrtaný petrolej kdesi u Antalovců; zkrátka báječný majetek. Nemáte ponětí, co na to potřeboval traktorů, mašin, kancelářských zařízení, šeků, psacích strojů, šperků a kytic; pravda, takový majetek má hroznou režii, ale pan baron se taky uměl ukázat; všecko dělal ve velkém – člověk by na něm zrovna oči nechal. Ono se pak ukázalo, že celulózka není, petrolej není, lesní panství není a velkostatek taky ne; byla jenom sklárna, ale stroje z ní pan baron už dávno prodal; a taky se ukázalo, že pan baron Biháry není žádný baron, ale nějaký Chaim Roth tamhle z Perečína. Mělo se na něho udělat udání jako pro podvod a takové věci, ale když se sešlo pár jeho věřitelů, tak viděli, že by si na něm mnoho nevyžalovali; něco těch koberců a voňavek, co měl ve vile, by nikoho nevytrhlo, to dá rozum. Když pana barona zavřou, tak přijdeme o všecko, řekli si ti věřitelé; ale třeba jednou, pacholek mizerná, přijde nějak k penězům; gauner on je, hubu má jako šlejfíř a vystupovat umí jako kníže; může se nám bohatě oženit nebo co – zkrátka v takovém pádu by nám mohl zaplatit aspoň něco; jenom ho nesmíme zničit, nebo své peníze už nikdy neuvidíme. A tak se všechny žaloby odvolaly a udělal se spolek věřitelů; bylo nás asi sto sedmdesát – ono vám to bylo jako tihle rotariáni, od každého povolání někdo: obchodníci s auty, vrchní sklepníci, bankéři, krejčí, klenotníci, květináři, jeden stavitel, jeden koňař, parfumérie, švadlena, pár advokátů, nějaká kurva a kdekdo, dohromady asi za šestnáct nebo sedmnáct miliónů; a teď jsme se scházeli a radili, jak pana barona zachránit, aby to s ním neprasklo. Museli jsme ho držet nad vodou, aby mohl semhle tamhle zkusit své štěstí, a přitom dávat pozor, aby něco nespískal, po čem by ho zabásli; jednou jsme ho na den ztratili z očí, a už nám zaválel nějaký podvod a my jsme to museli potichu vyrovnat. – Jo, pane, to byly napínavé doby! On byl pan baron zrovna posedlý po kartách, a jen falešně hrát a jen falešně hrát. Nebo se chtěl dát na špionáž, to prý nese báječné peníze. Pořád ho někdo z nás musel hlídat – ale to se musí nechat, pan baron byl ukrutně milý společník; vždycky nás skvěle pohostil a pak řekl, zaplaťte to a napište mi to na účet. Co platno, jakživi jsme toho tolik neužili jako tehdy s panem baronem. A taky jsme si na sebe zvykli a tuze dobře jsme si všichni rozuměli: samí takoví starší, rozšafní, zkušení lidé, kteří by jenom chtěli vidět své peníze, co měli za panem baronem.

A pak nám pan baron zmizel. Prý utekl do Ameriky, do Hollywoodu nebo kam. Copak ten, ten se neztratí a možná že jednou udělá ohromné peníze; kdopak ví, třeba se nám po letech vrátí. Jenže, víte, my věřitelé jsme si na sebe opravdu zvykli; pan baron nám sic ukrutně chyběl a ty peníze taky, ale ještě víc by nám chybělo, kdybychom se přestali jednou týdně scházet. My jsme si vždycky tak pěkně popovídali o těchhletěch hospodářských věcech, to víte, co je dnes těch trampot a šikán, a taky už není v kšeftě ta solidnost, jako bývala dřív; taky jsme si vyměňovali zkušenosti z různých branží. Kdepak jinde by se našinec dostal k tomu, aby slyšel, jak to vypadá v automobilech nebo v květinářství; ale u nás, v tom našem spolku, jsou všecky ty branže, jak se říká, jako na jedné lodi. A tak jsme si řekli, vem to nešť, našeho pana barona vzal čert, ale my tuhle jsme se jednou našli a budeme k sobě držet dál, a basta. No, tak my se každého úterka scházíme dál, už po deset let; vždycky si vzpomeneme na našeho pana barona, jak on se, chudák, v té Americe potlouká, a pak mluvíme o těch zlých časech, člověk si aspoň uleví, i o všelijakých nemocech si můžeme pohovořit. Ba, už asi dvanáct z nás je na pravdě boží. Starý pan Pollitzer nám teď bude tuze chybět. Škoda že jste nikdy nepotkal pana barona Biháryho; to vám byl takový šarmantní pán, a vy byste aspoň mohl chodit do našeho spolku.

O PĚTI CHLEBÍCH

…Co proti němu mám? Já vám to povím rovnou, sousede: ne že bych měl něco proti jeho učení. To ne. Jednou jsem poslouchal jeho kázání, a já vám řeknu, málem bych se byl taky stal jeho učedníkem. Tehdy jsem se vrátil domů a povídám svému bratranci sedlářovi, ty, to bys měl slyšet; řeknu ti, je to svým způsobem prorok. Moc krásně mluví, jen co je pravda; zrovna se v člověku srdce obrací; já vám měl tehdy oči plné slz, byl bych nejraději zavřel můj krám a šel za ním, abych ho už nikdy neztratil z očí. Rozdej všechno, co máš, řekl, a následuj mne. Miluj bližního svého, pomáhej chudým a odpouštěj těm, kdo ti ubližují, a takové věci. Já jsem obyčejný pekař, ale když jsem ho poslouchal, tak vám byla ve mně taková divná radost a bolest, já nevím, jak bych to řekl: taková tíha, že bych klekl na zem a plakal, a přitom tak krásně a lehko, jako by ze mne všechno padalo, víte, všechna starost i zlost. Tak já tehdy povídám svému bratranci, ty troubo, mohl by ses stydět; mluvíš samé hamižnosti, co ti je kdo dlužen a že máš platit tyhlety desátky a přirážky a úroky; kdybys raději rozdal chudým všechno, co máš, opustil ženu i děti a šel za ním – –

A to, že léčí nemocné a posedlé, to bych mu taky nevytýkal. Pravda, je to divná a nepřirozená moc; ale to přece každý vidí, že naši ranhojiči jsou žabaři a ti římští nejsou o nic lepší; peníze brát dovedou, ale když je zavoláte k umírajícímu, tak jenom pokrčí rameny a řeknou, že jste je měl zavolat dřív. Dřív! Má nebožka žena stonala dva roky krvotokem; já ji vodil po doktorech, nemáte ponětí, co peněz to stálo, a nepomohl jí žádný. Kdyby byl on už tehdy chodil po městech, byl bych před ním padl na kolena a řekl: Pane, uzdrav tuto ženu! A ona by se dotkla jeho roucha a uzdravila by se. Takhle chudák zkusila, že se to ani povídat nedá – To teda bych mu chválil, že uzdravuje nemocné. To víte, felčaři proti tomu křičí, a prý podvod je to a fušerství, a chtěli by mu to zakázat a kdesi cosi; ale to už tak máte ty všelijaké zájmy. Kdo chce pomáhat lidem a spasit svět, vždycky narazí na něčí zájem; všem se nemůžeš zavděčit, to jinak nejde. Říkám, uzdravovat může, a třeba i mrtvé ať křísí; ale to s těmi pěti chleby neměl dělat. Jako pekař vám řeknu, že to byla velká křivda na pekařích.

Vy jste tu věc o těch pěti chlebích neslyšel? To se divím; všichni pekaři jsou zrovna bez sebe nad tím případem. Tak prý za ním přišel veliký zástup na místo pusté a on uzdravoval jejich nemocné. A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: “Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Propusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů.” On pak řekl jim: “Není jim potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti.” A oni řkou jemu: “Nemáme zde než pět chlebů a dvě rybě.” On pak dí jim: “Přinestež mi je sem.” A rozkázav zástupu posaditi se na trávě a vzav těch pět chlebů a dvě rybě, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dával učedlníkům ty chleby, a učedlníci zástupům. I jedli všichni a nasyceni jsou. I sebrali, což zbylo drobtů, dvanácte košů plných. Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.

Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit; jak by k tomu přišel, ne? Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví; musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat. A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí; mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhví odkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce – to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne? A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek! Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout. Ať tedy platí daně jako my, chce-li provozovat pekařství! Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek? Zadarmo to máte dávat jako on – a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl. – Už jsme museli snížit cenu pečiva; na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy; ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava. Prý na jiném místě nasytil čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí sedmi chleby a několika rybičkami, ale tam sebrali jenom čtyři koše drobtů; taky mu už asi ten jeho podnik tak dobře nejde, ale nás pekaře zničí nadobro. A já vám tadyhle říkám, že to dělá jenom z nepřátelství k nám pekařům. Obchodníci s rybami sic taky křičí, ale to víte, ti nevědí, co za své ryby chtít; to dávno není tak poctivá živnost jako pekařský stav.

Koukejte se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu ani děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám. Mně tady nejde o můj prospěch; namouduši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně to je líto, ale to mu nedaruju. To nejde.

Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování; ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!