Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 16

TONDA

Podpovídka

S tím Tondou, to bylo tak. Jednou přišla naše tetička, jako sestra mé ženy, abych jí prý v něčem poradil. Myslím, že to bylo skrz koně. Chtěla koupit do hospodářství koně, a tak povídá, vy, švagře, znáte jako železničář hromadu lidí a i ty handlíře, co jezdí na trhy, tak kdybyste se jako poptal po nějakém šikovném koni. Povídáme sem a tam hlavně o hospodářství, a já koukám, teta má něčeho plnou tašku. To bude hádám husička. Frantíku, budeš mít v neděli k obědu husu, myslím si. Domluvili jsme se s tetou, ale já pořád myslím na tu husu; ta by hádám mohla mít svých osm liber, i nějaké sádlo se vypeče – – Copak teta, to je moudrá ženská. A ona pak povídá, tady jsem vám, švagře, za vaši pomoc něco přinesla. A tahá to z tašky. A ono vám to začalo kvičet, až jsem samým lekem vyskočil jako janek. Koukám, živé sele, a ječí to, jako by to na nože bral. Moc pěkné selátko, to se musí nechat. Copak naše teta, to je taková prostá osoba; ono se řekne konduktér, ale taková venkovská ženská v něm vidí ouřad. Konduktér si může na lidi otvírat hubu a posílat je sem a tam, až je jim z toho horko; no zkrátka ouřad. A tak si chudák teta myslela, že se musí kdoví jak ukázat; taky si mě považuje, to je pravda, a naše děti má ráda jako své vlastní – Říkám vám, takovéhle sele přinesla. Tumáte, švagře, to je od naší prasnice.

To víte, když to začalo kvičet, přiběhla hned žena a děti – no, radost veliká. Kluk to chytil za ocásek a nemohl se nabažit toho, jak to vřískalo. Andula to vzala do klína a chovala to jako dítě; sele se utišilo, začalo spokojeně chrochtat a usnulo, a ta holka vám seděla jako socha, sele zabalené v zástěře, a měla najednou takové vyjevené a svaté oči – Já to ani nemůžu pochopit, kde se v takové malé křivochcalce nabere tolik mateřství. Tak já povídám, nic naplat, děti, musíme vyklidit dřevník a udělat z něho chlívek pro Toníčka. Já nevím, proč jsem tomu seleti řekl zrovna Toníček; ale to jméno mu už zůstalo, dokud žilo u nás. Jenom, pravda, když to mělo přes deset kilo, začalo se mu říkat Toník, a potom už to byl Tonda. Náš Tonda. To by člověk nevěřil, jak rychle takové čuně roste. Až bude mít svých sedmdesát kil, počítal jsem, bude zabijačka; něco se sní, něco vyškvaří na sádlo a nějaký šrůtek se pěkně vyudí na zimu. Tak jsme to krmili a pěstovali a po celé léto jsme se těšili na tu zabijačku; a Tonda, ten za námi chodil až do sednice a drbat se nechal, já říkám, jenom mluvit. Nikdo ať mně nepovídá, že prase je hloupé zvíře.

A jednou kolem vánoc povídám, ženo, tak už bych mohl zavolat řezníka.

“Proč?” povídá žena.

“Inu, aby zapíchl Tondu.”

Žena se na mne jen tak překvapeně podívala; a já jsem sám cítil, že to znělo nějak divně. “Aby zabil to prase,” řekl jsem honem.

“Tondu?” povídá žena a pořád se tak divně dívala.

“Vždyť jsme ho proto chovali, ne?” jářku na to.

“Tak jsme mu neměli dávat křesťanské jméno,” vyjekla žena. “Já bych to ani nemohla vzít do úst. Představ si, jitrnicu z Tondy. Nebo sníst Tondovo ucho. To ode mne nemůžeš chtít. A od dětí taky ne. Člověk by si připadal s odpuštěním jako lidožrout.”

To víte, pane: hloupá ženská. Taky jsem jí to řekl, ani se neptejte jak; ale když jsem o tom sám přemyšloval, tak mně z toho bylo divně. Sakra, zabít Tondu, čtvrtit Tondu a udit Tondu, ono to dobře nejde; já bych to sám nerad jedl. Člověk není takový nelida, no ne? Když to nemá jméno, tak je prase jako prase; ale když je to jednou Tonda, tak už má člověk k němu jiný poměr. Co vám budu říkat: prodal jsem Tondu řezníkovi, a ještě jsem se cítil jako lidokupec. Ani mě ty peníze netěšily.

Tak si myslím, lidi se můžou zabíjet, pokud ten druhý pro ně nemá jméno. Kdyby věděli, že ten, na koho míří flintou, se jmenuje František Novák nebo jak, třeba Franz Huber nebo nějaký Tonda nebo Vasil, myslím, že by jim něco v duši řeklo: Kruci, nestřílej, vždyť je to František Novák! Kdyby se všichni lidé na světě mohli oslovit svým pravým křesťanským jménem, myslím, že by se mezi nimi tuze moc změnilo. Ale dnes si lidi a národy nějak nemohou přijít na jméno. To je ta bída, pane.

ALEXANDR VELIKÝ

Aristotelovi ze Stagyru, řediteli lycea v Athénách

Můj veliký a milovaný učiteli, drahý Aristotele!

Dlouho, velmi dlouho jsem vám nepsal; ale jak víte, byl jsem příliš zaměstnán věcmi válečnými, a když jsme táhli Hyrkánií, Drangianou a Gedrosií, když jsme dobývali Baktrie a postupovali za Indus, nebylo pokdy ani chuti sáhnout k peru. Nyní jsem už několik měsíců zpátky v Susách; ale zase bylo nad hlavu starostí s administrativou, s jmenováním úředníků a s likvidováním všelikých pletich a povstání, že jsem se dodnes nedostal k tomu, abych vám něco o sobě napsal. Pravda, víte zhruba z úředních zpráv, co se událo; ale jak má oddanost k vám, tak má důvěra ve váš vliv na vzdělané kruhy helénské mne ponoukají, abych vám opět jednou otevřel své srdce jako svému uctívanému učiteli a duchovnímu vůdci.

Vzpomínám si, jak jsem vám před lety (jak dávno mi to už připadá!) psal pošetilý a nadšený dopis nad hrobem Achilleovým; bylo to na prahu mé perské výpravy a já jsem tehdy přisahal, že mým vzorem pro život bude statečný Péleovec. Snil jsem jen o hrdinství a velikosti; měl jsem už za sebou vítězství nad Thrákií a myslel jsem, že táhnu v čele svých Makedonců a Helénů proti Dariovi jen proto, abychom se ozdobili vavřínem, hodni svých předků, jež opěval božský Homér. Mohu říci, že jsem svému ideálu nezůstal nic dlužen ani u Chaironeie, ani u Granika; ale dnes posuzuji hodně jinak politický význam svých tehdejších akcí. Střízlivá pravda je, že naše Makedonie, jakžtakž spojená s Řeckem, byla tehdy od severu stále ohrožována těmi barbary Thráky; mohli by nás napadnout v nevhodné chvíli, jíž by pak Řekové využili k tomu, aby zrušili své smlouvy a odtrhli se od Makedonie. Prostě bylo nutno pokořit Thrákii, aby Makedonie měla krytý bok v případě řecké zrady. Byla to holá politická nutnost, milý Aristotele; ale tomu váš žák tehdy ještě dost nerozuměl a oddával se snům o achillovských činech.

Dobytím Thrákie se naše situace změnila: ovládali jsme celé západní pobřeží Egejského moře až po Bospor; ale naši vládu nad Egejským mořem ohrožovala námořní moc perská; zejména stanuvše nad Helespontem a Bosporem, octli jsme se v povážlivé blízkosti mocenské sféry perské. Dříve nebo později musilo mezi námi a Persií dojít k boji o Egejské moře a volnou plavbu pontickými úžinami. Naštěstí jsem udeřil dříve, než se Darius mohl připravit. Myslel jsem, že jdu ve šlépějích Achilleových a budu pro řeckou slávu dobývat nového Ilia; ve skutečnosti, jak vidím dnes, šlo o naprostou nutnost odrazit Persii od Egejského moře; a já ji odrazil, drahý učiteli, tak důkladně, že jsem obsadil celou Bithynii, Frygii a Kapadocii, vyplenil Cilicii a zastavil se až v Tarsu. Malá Asie byla naše. Nejenom stará Egejská louže, ale celý severní břeh moře Středozemního čili, jak my říkáme, Egyptského byl v našem držení.

Řekl byste, můj milý Aristotele, že nyní bylo plně dosaženo hlavního politického a strategického cíle, totiž konečného vyřazení Persie z helénských vod. Avšak dobytím Malé Asie nastala nová situace: naše nové břehy by mohly být ohroženy od jihu, to jest od Fénicie nebo Egypta; odtud by Persie mohla dostávat posily a materiál k dalšímu válčení proti nám. Bylo tedy nevyhnutelno obsadit břehy tyrské a ovládnout Egypt; stali jsme se tím pány celého pomoří, ale zároveň s tím vyrostlo nové nebezpečí: že by se Darius, opřen o svou bohatou Mezopotámii, vrhl do Sýrie, a tím by odtrhl naši egyptskou državu od naší maloasijské základny. Musil jsem tedy zdrtit Daria stůj co stůj; podařilo se mi to u Gaugamel; jak víte, padly nám do klína Babylón i Susa, Persepolis i Pasargady. Tím jsme ovládli Perský záliv; abychom však tuto novou državu ochránili proti možným nájezdům ze severu, bylo nutno vypraviti se nahoru, proti Médům a Hyrkánům. Nyní naše území sahalo od Kaspického moře až po Perský záliv, ale zůstávalo otevřeno na východ; i táhl jsem se svými Makedonci do krajů Areie a Drangiany, zpustošil jsem Gedrosii a vybil Arachosii, načež jsem vítězně obsadil Baktrii; a abych toto vojenské vítězství zpečetil stálým svazkem, pojal jsem za choť baktrickou princeznu Roxanu. Byla to prostá politická nutnost; dobyl jsem pro své Makedonce a Řeky tolik východních zemí, že chtěj nechtěj jsem musel získat své barbarské východní poddané i svým vystupováním a nádherou, bez níž si ti ubozí pastevci nedovedou představit mocného panovníka. Pravda je, že to má stará makedonská garda těžce nesla; zdálo se jí snad, že se její velitel odcizuje svým válečným kamarádům. Bohužel musel jsem dát tehdy popravit svého starého Filotu i Kallisthena; také můj Parmenion přišel o život. Litoval jsem toho velmi; ale nebylo vyhnutí, neměla-li rebelie mých Makedonců ohrozit můj další krok. Chystal jsem totiž v té době vojenskou výpravu do Indie. Abyste věděl, Gedrosie a Arachosie jsou uzavřeny ve vysokých horách jako v hradbách; ale aby byly nedobytnou hradbou, potřebují předpolí, ze kterého lze podniknout výpad nebo ustoupit do hradeb. Tím strategickým předpolím je Indie až po řeku Indus. Bylo vojensky nutno obsadit toto území a s ním i předmostí na druhém břehu Indu; žádný odpovědný voják nebo politik by nejednal jinak; ale když jsme byli u řeky Hyfasis, počali se moji Makedonci zpěčovat, že už nepůjdou dál pro únavu, nemoce a touhu po vlasti. Musel jsem se vrátit; byla to hrozná cesta pro mé veterány, ale ještě horší pro mne; měl jsem v úmyslu dojít až po záliv Bengálský, abych získal na východě přirozené hranice pro svou Makedonii, a nyní jsem byl nucen načas upustit od tohoto úkolu.

Vrátil jsem se do Sus. Mohl jsem být spokojen, vydobyv pro své Makedonce a Helény takovou říši. Ale abych se už nemusel spoléhat jenom na své vyčerpané lidi, zařadil jsem do své armády třicet tisíc Peršanů; jsou to dobří vojáci a nutně jich potřebuji na ochranu východních hranic. A vidíte, moji staří vojáci jsou tím krajně roztrpčeni. Nedovedou pochopit ani to, že získav pro svůj národ orientální území stokrát tak veliké, jako je naše vlast, stávám se velkým králem Východu; že musím jmenovat své úředníky a rádce z orientálců a obklopit se orientálním dvorem; to všechno jsou samozřejmé politické nutnosti, jež plním v zájmu Veliké Makedonie. Okolnosti vyžadují ode mne dalších a dalších osobních obětí; nesu je bez reptání, neboť myslím na velikost a sílu své milované vlasti. Musím si nechat líbit barbarský přepych své moci a skvělosti; pojal jsem za ženy tři princezny východních království; a nyní, milý Aristotele, jsem se stal dokonce bohem.

Ano, drahý můj učiteli: dal jsem se vyhlásit za boha; moji dobří východní poddaní se mi klaní a přinášejí mi oběti. Je to politická nutnost, mám-li mít náležitou autoritu nad těmi horskými pastýři a honci velbloudů. Jak daleko jsou doby, kdy jste mne učil užívat rozumu a logiky! Avšak sám rozum káže přizpůsobit své prostředky lidskému nerozumu. Na první pohled se leckomu má dráha může zdát fantastická; ale když se teď na ni ohlížím v nočním klidu své božské pracovny, vidím, že jsem nikdy nepodnikal nic, co by nebylo nutně podmíněno mým krokem předchozím.

Hleďte, můj milý Aristotele, bylo by v zájmu klidu a pořádku, v rozumném zájmu politickém, abych byl i ve své západní vlasti uznán za boha. Uvolnilo by mi to ruce zde na východě, kdybych měl jistotu, že moje Makedonie a Hellas přijaly politický princip mé naprosté autority; mohl bych klidně vytrhnout, abych opatřil své řecké vlasti přirozené hranice až na pobřeží čínském. Tím bych na věčné časy zajistil moc a bezpečí své Makedonie. Jak vidíte, je to střízlivý a rozumný plán; už dávno nejsem tím fantastou, který skládal přísahu nad hrobem Achilleovým. Žádám-li vás nyní, abyste jako můj moudrý přítel a vůdce filozoficky připravil a přijatelně pro mé Řeky a Makedonce zdůvodnil mé prohlášení za boha, činím to jako odpovědný politik a státník; vaší úvaze budiž ponecháno, zda ten úkol chcete splnit jako věc rozumnou, vlasteneckou a politicky nutnou.

Zdraví vás, můj drahý Aristotele,

váš Alexandr.

O CESTOVÁNÍ

Podpovídka

On: Poslechni, letos bychom mohli jet na prázdniny na Nový Zéland.

Ona: Proč?

On: Inu, protože… Četlas někdy Děti kapitána Granta? Víš, to je od dětství můj sen, podívat se jednou na Nový Zéland.

Ona: Dobře, miláčku. Pojedeme na Nový Zéland. Ani nevíš, jak se těším.

*

On (studuje námořní linky, mapy Nového Zélandu atd.): Hm. – Hm. – To je pitomé spojení! – A tady, koukám, není ani silnice. – To se musí asi dělat po lodi. – Hm. – Snad tam přece nějaké spojení bude…

Ona: Poslechni… Slyšíš?

On: Co?

Ona: Nemohli bychom letos jet na Island?

On: Proč?

Ona: Každý letos jede na Island.

On: Právě proto my pojedeme na Nový Zéland.

Ona: Ale já bych tak chtěla jet na Island! Tam to musí být ohromné!

On: A to mně říkáš teprve teď, když mám hotové plány na Nový Zéland?

Ona: Dobře, miláčku, pojedeme tedy na Nový Zéland, když chceš. A už o tom nebudeme dál mluvit, viď?

*

On (studuje námořní linky, mapy Islandu, literaturu o Islandu, islandské ságy atd.): Hm. – Hm. – Kruci, tady je špatné spojení! To se asi musí jet na koni. – A tady, koukám, není přes ty hory ani pěšina. To je hloupé. – Hm. – A jak se tam člověk dostane? Asi po rybářském člunu.

Ona: Poslechni, a do Holandska bychom nemohli jet?

On: Proč?

Ona: V Katwijku je prý báječné koupání. Říkala mně Emča, že tam loni byla. – A ohromně lacino prý tam je.

On: Ale vždyť chtělas jet na Island!

Ona: Já? Ani mě nenapadlo! Tam přece není žádné koupání!

*

On (studuje mapy Holandska, prospekty hotelů atd.): Hm. – Ale draho je tam! A co, když už budeme v Holandsku, kdybychom si zaskočili do holandských kolonií, takhle na Surinam nebo na Jávu! – Poslyš!

Ona: Co?

On: Když už budeme v Holandsku, nechtěla by ses podívat na Jávu?

Ona: Je tam koupání?

On: Je, báječné koupání. A plují tam takové krásné bílé lodi.

Ona: Tak výtečně, pojedeme na Jávu! Zrovna mám nové bílé prací šaty s červeným páskem. – Ani nevíš, jak se těším na Jávu!

*

Ona: My letos jedeme na Jávu.

Přítel: Proč?

Ona: Koupat se. Prý je tam ohromné koupání.

Přítel: Kdo vám to říkal?

Ona: Každý. Prý je tam nádherná voda.

Přítel: To je, ale v ní plno žraloků. Já bych tam nejel. Jáva je otrava.

Ona: Tak kam byste se jel koupat?

Přítel: Já vám řeknu: když se koupat, tak v Alpách v Mortalasee. Lago di Mortala, víte? Tam jsem se vám jednou vykoupal – no, rozkoš!

Ona: A dá se odtamtud jet do Holandska, do Katwijku?

Přítel: To jistě dá.

*

Ona: Poslechni (atd.).

On (studuje mapy Alp, alpskou botaniku, prospekty hotelů, horolezectví atd.)

*

(Po prázdninách.)

Přítel: Tak kde jste letos byli?

Ona: No přece v Dubrovníku!

On: Skvělé koupání tam bylo.

Přítel: A když jste byli v Dubrovníku, byli jste se podívat v Trogiru? Ne? Tak to jste nic neviděli. A na Visu jste taky nebyli? Tak vám řeknu, že jste tam jeli zbytečně. Já bych vám řekl, kam jet!

*

Ona: Vidíš, já jsem ti to říkala! Měli jsme jet na ten Island. V Dubrovníku byl už kdekdo, to není žádná cesta…

AŽ BUDOU SOUDIT DIPLOMATI

Předseda soudu: Pánové, dnes budeme bohužel nuceni zabývat se případem velmi vážným. Snažil jsem se však jeho projednání odsunout, ale je tu tlak veřejného mínění, které je právem pobouřeno… (Listuje.) Žaloba totiž zjišťuje, že byla za bílého dne spáchána na ulici loupežná vražda. Před očima svědků byl přepaden pokojný chodec… Ostatně z výpovědí svědků seznáte sami bližší podrobnosti…

*

Předseda soudu: Vy jste vdova po zavražděném?

Vdova: Ano.

Předseda: Soudní dvůr vám vyslovuje svou hlubokou soustrast. Paní svědkyně, vy jste byla při… oné nešťastné příhodě? Můžete nám říci, jak se udála?

Vdova: Ano. (Ukazuje.) Tenhle vrah to udělal!

Pán s bradavicí na nose: Ohražuji se proti tomu, abych byl veřejně inzultován!

Předseda: Paní svědkyně, nesmíte na nikoho ukazovat. Tedy vy tvrdíte, že vraždu spáchal někdo blíže neoznačený?

Pán s bradavicí na nose (sáhne po klobouku): Pánové, nemohl bych tu dál sedět, kdyby tu ještě jednou padlo slovo vražda. Byl to jen akt oprávněné sebeobrany.

Předseda soudu: Souhlasím s touto šťastnou formulací. Tedy váš muž, paní svědkyně, šel pokojně po ulici –

Pán s bradavicí na nose: Pardon, omyl. Nešel pokojně. Opovážlivě nesl nějaké peníze do spořitelny – a tvářil se urážlivě.

Předseda soudu: Jak urážlivě?

Pán s bradavicí na nose: Dával najevo, že se nebojí. Zdá se, že byl dokonce ozbrojen.

Vdova: To není pravda! Nebyl ozbrojen!

Předseda soudu: To byla ovšem veliká neopatrnost, milá paní. Kdyby byl ozbrojen, mohl nám ušetřit dnešní trapné rozhodování. Mohlo se předejít… tomu neblahému incidentu. (Vzdychne rezignovaně.) Prosím dalšího svědka. – Pane svědku, vy jste byl při tom –

Svědek: Ano. Já byl při tom, když jeden pán s bradavicí na nose přepadl na ulici toho nebožtíka…

Pán s bradavicí na nose: A kdo byl ten pán? Nechcete ho snad jmenovat?

Svědek: Ne. Raději ne.

Pán s bradavicí na nose: Proto. Já bych to taky nikomu neradil.

Předseda soudu: Bude opravdu lépe, nebudou-li páni svědkové nikoho příliš přesně označovat. Tím se soudnímu dvoru velmi usnadní věcný a spravedlivý rozsudek. Prosím dalšího svědka.

*

Předseda soudu: …pánové, výslechem všech svědků můžeme vzít za prokázáno, že jistá osoba… blíže neoznačená… za tím účelem, aby převedla ve své vlastnictví jakousi náprsní tobolku, užila na ulici střelné zbraně,… což mělo za následek zánik jednoho lidského života. Vzhledem k tomu,… že se podobné politováníhodné případy v poslední době opakují stále častěji, rozhodl se vysoký soudní dvůr k přísnému rozsudku. Ve jménu lidských práv! Aniž bychom se chtěli kohokoliv dotknout, ohlašujeme slavnostně,… že při příštím podobném incidentu bychom považovali za nutné se s politováním sejít znovu… a znovu, nikoho nejmenujíce, označit podobné případy za nežádoucí… a odporující platnému řádu. To je vše.

Pán s bradavicí na nose: Tento rozsudek je ovšem nepřijatelný a přímo urážlivý. Ohražuji se zásadně proti všem rozsudkům, které by chtěly jménem lidských práv rozhodovat, co je žádoucí a co ne. A příště bych už, pánové, nepřišel. Na to já nemám kdy.

Předseda soudu: To je nám hrozně líto, pane. Neradi bychom přišli o vaši vzácnou součinnost při hájení lidských práv… a pořádku. Soudní dvůr vás ujišťuje o své obzvláštní úctě…

*

Přísedící: Tak se mi zdá, pane kolego, že bychom sem tak vážné případy, jako je loupežná vražda, neměli raději tahat.

TYTO DOBY

Mír

My válku nechceme. Proti slabším stačí trestná výprava.

Žádná válka

Důkaz, že opravdu nechceme válku: bojujeme bez vypovězení války.

Mezinárodní smlouvy

…ano, zajisté; ale s kým válčíme, to je naše vnitřní věc.

Zpráva

Dosadili jsme do útoku dvě nové divize s tanky a letadly. Nepřítel prchá za těžkých ztrát. Mír trvá.

Nóta

Na důkaz naši mírumilovnosti projevujeme ochotu k tomu, aby se nám nepřítel vzdal na milost a nemilost.

Protest

Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává dál od našich letců pobíjet své ženy a děti.

Zpráva

Naše letectvo bombardovalo s pronikavým úspěchem nepřátelské síly. Byl zabit jeden voják, sedmdesát žen a sto dětí.

Důkaz

Na důkaz našeho úsilí, abychom se dohodli se sousedním státem, zahájili jsme bombardování jeho otevřených měst.

Zpráva

Nepřítel se pokusil zákeřně střílet na naše letadla, pokojně svrhující pumy na jeho město.

Dobrá vůle

Jsme ochotni předložit náš konflikt mezinárodní konferenci, ovšem s podmínkou, že bude dáno za pravdu nám.

Pokrok civilizace

Střílí se účinněji, ale teď už se tomu aspoň neříká válka.

Dva tygři a džungle

Sešli jsme se v zájmu míru. Dohodli jsme se, že budeme lovit společně.

Zásada

Dokud moudřejší ustoupí, dotud se chytřejší pere.

Vlk a koza

Dohodneme se na hospodářské základně: já nebudu žrát tvou trávu, a ty mně za to budeš dodávat po dobrém své vlastní maso.

Liška

Nevěřte slepičím kdákům. Když se nažeru, vždycky je v kurníku mír.

Gangster

Pane, kdybyste se bránil, byl bych nucen to považovat za nepřívětivé jednání.

Vlk

Nažral jsem se. Zas jednou zvítězila vyšší morálka!

Lupič

Útočil na mne, zatímco já jsem jenom hájil svůj zájem o jeho portmonku.

Soud

Tři sta zatčených? A k čemu se mají přiznat?

Čtyřicet pět popravených

Podle vlastního doznání se pokoušeli poškodit sluneční dráhu.

Smrt

Tak vida, takovýhle mír taky není špatný!