Kitabı oku: «První parta», sayfa 10

XXV.

“Tak pojďte, vy hrdino,” halasil tlustý primář, “ať se vám na to podíváme. Ukažte sem tu požehnanou ručičku. Sestro, podržte ji!”

Tlustý doktor funí a rychle odvíjí fáče, je jich snad pár set metrů. Standa si netroufá se tam podívat a jenom křečovitě drží. Nesmím ani pípnout, myslí si, i kdyby to sebevíc bolelo. Teď doktor strhuje nějaké přilepené obvazy, bolí to pekelně, mladistvý hrdina zatíná zuby a cítí, jak se mu víčka třesou mdlobou. Musím to vydržet, musím to vydržet, opakuje si zoufale, a přece jen táhle zavyl.

“Už to je,” broukl doktor konejšivě, a lehce, obratně sundává dyhu, na které leží ta rozmačkaná ruka. Brejle si posunul na čelo a div nestrká nos do toho červeného tam dole, a mírně funí. Standa úzkostlivě mrká na jeho tučný týl, porostlý bílými vlásky; ale zátylek nic neříká, i zvedá Standa oči k té malé bílé sestře. Drží mu loket a pozorně mžiká jasnýma, šedýma očima na to hrozné a krvavé tam dole; právě tak přívětivě se mu dívala do úst, když ho krmila.

“Mno, mladíku,” ozval se tlustý doktor, “nemáte to tak zlé. Teď musíte chvilku držet. Já bych vám sic moh dát novokain, ale – Vydržíte to?”

“Vydržím,” mumlá Standa odhodlaně a zavírá oči co nejpevněji.

“Tak dobře. Pincetu, sestro!”

Standa rychle dýchá. Vydržím, vydržím – mládenci, parto, Pepku, Jendo, – jenom nekřičet, jenom to ne –

“Nůžky!”

Malá sestra má ústa samou horlivostí pootevřena a pozorně mžiká na to, co tam ten doktor dělá; jaké má dlouhé řasy, myslí si Standa a přitom křiví hubu hroznou bolestí. Krátce se na něho podívala a maličko se usmála.

“Vatu!”

Standa vraští čelo, cítí, že na něm vyráží studený pot –

“Klíšťky!”

Něco zachrustělo. Standa přece jenom sykl mezi stisknutými zuby a zakolísal.

“Chlapík,” bručí doktor a rychle něco dělá. “Už to bude. Jehlu!”

Křečovitý stisk zubů povolil, Standa rychle oddychuje a cítí, že se mu zase vrací krev do tváří. Doktor bystře vzhlédl od své piplačky – “Utřete mu čelo, sestro!”

Vzala kus vaty a přejela mu čelo a kruhy pod očima, pozorně mžikajíc. Standa si zhluboka oddychl. Už je to lepší.

“Chvilku počkejte,” řekl doktor a šel si ještě jednou umýt ruce. Co ještě bude, trne mladistvý hrdina hrůzou, co zas se mnou budou dělat! Křečovitě polyká, aby se nedal do pláče, a obrací hlavu k oknu; ale doktor vesele šplouchá a funí téměř potěšeně. “Tak, teď vám to zavážeme, a na nějaký čásek máte pokoj. Sádru, sestro! A vazelínu!” Tlustý doktor čile natáčí metry fáče na Standovu levičku, zasmrdělo to jodoformem, ale už je tu veseleji.

“Nač je to prkénko?” osmělil se Standa.

“Abyste nemohl hnout rukou,” bručel doktor. “Potom si zas dáme práci s tím, abyste tím pařátem mohl hýbat. To není jen tak, mládenče, být hrdina; to obyčejně bolí – a doktoři s tím mají páračku. Tak.” Tlustý doktor se spokojeně dívá na své dílo; místo ruky tam má Standa obrovskou bílou palici, že by jí snad mohl vola zabít. Však také je Standa na ni hrd, dívá se na ni a zvedá ji –

“No?” řekl tlustý doktor s uspokojením. “A teď pojďte se mnou, ale nemusíte se bát.”

Standa má kolena změklá, jako z rosolu, a následuje hrozně nerad spěšného primáře do jeho ordinace. Doktor něco hledá ve skříni s lesklými chirurgickými nástroji, a mladistvému hrdinovi znovu klesá srdce do kalhot; ale je to jen láhev koňaku a dvě sklenky. Tlustý doktor je naplnil s neobyčejnou čilostí. “Vypijte to, mladíku, jste ještě zelený. A posaďte se!” Hbitě překlopil do sebe sklenku, zachrchlal a nalil si znovu; načež si oběma rukama nadzvedl břicho a sedl si široce rozkročen na kraj otáčecí židle. Standa nesměle olizuje svůj koňak a dívá se po očku na starého dobráka.

“No tak,” začal primář a narovnal si slavnostně brejle. “Člověče, pan Hansen má o vás veliký zájem a… jste tu vůbec jako na první třídě. Můžete si poručit, co chcete jíst, a vůbec. A pospíchat odtud nemusíte, abyste věděl. Ne že byste s tou ručičkou musel ležet – I na procházku si můžete jít, ale po šesté večer být u nás, víme? To je kvůli pořádku.”

“Prosím, pane primáři,” koktal Standa, “a – nebudu na tu ruku mrzák? Budu moci ještě něco dělat?”

“Co? Mrzák?” rozkřikl se tlustý doktor. “Člověče, vždyť vám na každém prstě zůstala nejmíň jedna falanga! Jenom šest článků máte pryč! Koukejte se, mladíku,” a zamával zavalitými pažemi jako pingvín křídly. “Tomuhle se ještě pořád říká zlaté ruce!”

Standa až zamrkal, neboť poprvé se osmělil podívat se na ruce chirurgovy; vlastně to nebyly ruce, ale jen bachraté, neforemné polštářky s kusými pahýly – jako krtonožka, myslel si Standa; a ty krátké paže, – vždyť ten chudák snad ani nemůže ty pracičky na břiše sepnout!

Doktor zatřepal tlustými pahýly prstů před špičkou Standova nosu. “To je od rentgenu, kamaráde. Žádné hrdinství, pane. A vidíte, ještě pořád lidé chodí k starému doktorovi, aby je řezal. Budete-li moci ještě pracovat! K smíchu!” Vydobyl odněkud veliký kapesník a silně se vysmrkal. “To se ví, hunty už strkat nebudete. A fárat, myslím, už taky nebudete muset. Oni mi telefonovali z ředitelství – Člověče nešťastná, vždyť vy jste prý študovaný člověk!”

“Já… totiž jenom pět tříd reálky,” vykoktal Standa.

“No tak vidíte,” zlobil se tlustý doktor. “To byste měl dodělat, mladíku. To byste měl rozhodně doštudovat… a udělat si maturitu. Oni telefonovali, že vás třeba dají do kanceláře, až se vyhojíte. Kancelářskou práci dělat můžete, – to víte, moc tititi vám nenasypou, ale o něco víc snad dostanete než jako vozač, ne? A hlavně – můžete při tom privátně študovat, co? Ne?”

“Já nevím,” zajíkl se Standa.

“Abyste věděl,” vyhrkl starý doktor, “sám starý pán vám to…

“Pan ředitel?”

“No ano. Prý už řekne mladším inženýrům, aby vám sem tam pomohli a poradili – Jen berte, člověče, vždyť je to nic nestojí! A až uděláte maturitu, – no, to se potom uvidí; prý mají nějaká stipendia na montánní akademii nebo jak se to jmenuje. Já bych si to na vašem místě ani moc nerozmýšlel,” mínil tlustý doktor, nadzvedl si rukama břicho a vstal. “A teď palte, mladíku; já mám co dělat.”

XXVI.

Standa leží v posteli, ne že by to muselo být, ale aby se mu líp přemýšlelo; mimoto je tak hrozně najeden, že mu je leno. Slavně ho v poledne nakrmili, jen co je pravda; kuřátko měl, závin a kdeco; ta drobná sestra mu všechno nakrájela a talíř mu držela až u nosu, zatímco ta tlustá se uvelebila na židli, zkřížila ruce pod mateřskými prsy a chtěla vědět všechno možné: odkud a jak, co nebožka maminka, co teta, co paní Hansenová a tak. Na nočním stolku stojí ve velké porculánové odměrce ohromná kytice rudých růží a láhev s červeným vínem – to prý jde na krev. A taky jen tak náhodou to číslo novin, co v něm je článek o jednom mladistvém hrdinovi. Třeba se ta drobná sestřička zeptá, co to tu máte za noviny? – To nic není, řekl by mladistvý hrdina zamračeně, je tam něco o Kristýně, ale ani jsem to ještě nečetl; nechcete se na to podívat? – A ona by tady stála a četla by to, pozorně by mžikala těmi dlouhými řasami, mrk, mrk –

Inu, nezeptala se, a Standa leží příjemně na znaku, dívá se do stropu a přemýšlí o svém osudu. Tak tedy mrzák, myslí si odevzdaně, ani za vozače se už nehodím. Co dělat, musím teda do kanceláře. Taky už jsem býval v kanceláři, nad modráky jsem se hrbil a ještě po celé večery dřel doma z učebnic – Ono se řekne privátně doštudovat! Já už jsem si toho líznul, pane; a nic z toho nebylo. Já vím, jaká je to radost. A ještě dva tři roky se s tím otravovat, – copak, já to vydržím, myslí si Standa smutně a rozumně; ale nebude to žádný med. Budu se muset pořádně našpuntit, přemítá Standa; budu dřít jako mourovatý, – to ti, člověče, přestane, courat a okukovat, jak někde kvetou růže; doma budeš sedět na zadnici, hlavu v pěstích, a vejřit do knížek, až zblbneš. Musíte k nám někdy přijít, řekla paní Helga. Tak vidíš, jako študent – to bys klidně mohl. Študent není nic, i takový vozač je vlastně víc, ale přece jen je tu, člověče, nějaký rozdíl. Řekněme takový Martínek by tam dobře nemohl jít; takhle v hospodě, to ho může pan Hansen držet třeba kolem krku. ale kdyby ho pozvala paní Helga, to by chudák tesař seděl na krajíčku židle, pěsti na kolenou, a koukal by, aby už vypadl ven. A jaký je to silák! Takový študent – nic to není, a vidíš, třeba už může i tenis hrát a říkat redy a gejm. Jenže s tou levičkou, já nevím. (Ale aspoň švédsky bych se mohl učit, myslí si Standa trochu méně jistě.)

Standovi je smutno, protože vlastně už je všechno rozhodnuto; teď jen opisuje jako kruhy kolem té rozhodnuté věci. Například parta. To je konec s partou, uvědomuje si. To už teda mezi ně nebudu patřit. Pepek by se vyškleboval – študent jsi, pán; ale i Jenda Martínek – už by mi asi neřekl: tak vidíš, ty vole, a tak. A Suchánek, Matula, Adam, všichni – už by to nikdy nebylo to. Copak, mládenci to pochopí; vidí přece, že jsem jednou mrzák a že už bych nemohl na ort. Co mám dělat, ne? Měli by vidět tady tu ruku, jak ji mám v sádře a na prkýnku! Řekli by, inu, Stando, musíš vzít, co je; a na nás se nekoukej. – Pravda, škoda je to; a Standa se steskem cítí, že už teď se vkrádá něco jako dálka nebo cizota mezi něho a první partu.

“Nazdar, Stando,” ozvalo se nesměle ve dveřích, a Standa vyletěl z dřímoty. Stojí tam tesař Martínek s čepicí v ruce a vypadá vážně a stísněně jako způsobný chlapeček. “Jak je ti?”

“Martínku,” zaradoval se Standa, “pojď dál!”

“Jo, můžu?” Mladý obr našlapuje po špičkách blíž k posteli. “Mně říkali mládenci, abych se tu přeptal. Vlastně mě jako zvolili; on chtěl jít Andres, ale hoši řekli, ať se jde za nás zeptat Martínek, jak mu je.” Tesař si mocně oddychl. “A že ti mám vyřídit pozdrav.”

“To jste hodní,” mumlá dojatě Standa. “Sedni si tady!”

“Jo, můžu?” Tesař se opatrně snáší na židli. “Máš to tu pěkné, panečku!”

“Koukej,” ukazuje mu Standa zavázanou ruku.

“No,” ocenil ji tesař. “To ti dělal náš primář? To je hned vidět, ten má zlaté ruce, člověče. Máš štěstí.”

“Dobrý doktor?”

“No jej. A na porody – Nám rodil kluka. On ti má takovou šikovnost v těch krátkých ručičkách, a rámusit umí –”

Standa se usmál a čichl k těm fáčům. “Něco tu smrdí, pamatuješ se?”

“No jo,” zašklebil se tesař potěšeně. “Však mně to smrdělo, ještě když jsme fárali nahoru.”

“Jak to vůbec bylo na šichtě?” zajímá se Standa oživeně. “Co jste dělali? Nestalo se už nic?”

“Nic. Spravovali jsme tu výdřevu –Jo, Matulu by to málem zabilo. Kámen, ale ti navlas. Matula má štěstí, ani se nelek. To víš, že tu chodbu jim to znova zavalilo, ne?”

“A dostanou se tam?”

“Já nevím. Adam myslí, že jo. Ale jestli někdo se tam probourá skrz, tak to bude první parta. To víš, Andres tak hned nepovolí. Copak my, my bezevšeho, když to půjde –”

“Co Pepek?”

“No, Pepek. Pepek kušní, ale dělá. To víš, děda Suchánek toho tolik nenadělá, ale zato má plno rozumů: že to půjde a že pamatuje horší případy a tak. To už máš tak rozděleno.”

“A co Adam?”

“Copak ten! Museli jsme ho skoro za nohu tahat z té díry, jako raka.”

“…Ťukají ještě… ti tři?”

“…Včera je už nebylo slyšet. To víš, mají-li tam taky dušáky jako na naší straně, tak to je těžká věc, člověče.”

“A přece se bude vrtat dál!”

“No jo. Aspoň je pochovat, dokud na nich něco drží pohromadě. Nemůžou je tam nechat.” Tesař Martínek pokojně mrká do okna. “Dnes asi budeme vidět –”

Chvilku bylo ticho. “A co,” vzpomněl si Standa, aby začal z jiného soudku, “co pan Hansen?”

“Nic. Chodil tam a čekal, až zas něco praskne.”

“Musíte na něho dávat pozor, mládenci,” řekl vážně Standa.

“To víš. Jo,” vzpomněl si tesař najednou a začal hledat po kapsách. “Tadyhle bylo něco v novinách – já jsem ti to přines –”

Standa se hluboce začervenal. “Já vím,” mručel nešťastně. “Kdo tam dává takové nesmysly! Prosím tě, nech to – Řekni, čekala zas Marie na Adama?”

“Čekala.” Tesař se nad tím zachmuřil. “A pak ti Adam zas přišel za námi do hospody. Kruci, to nerad vidím! Takhle ubrečené oči měla,” ukazoval tesař tlustým prstem kruh kolem očí, “a ten beran vrtohlavá to ne a ne vidět. My mu přece nebudeme říkat, jdi spat k své ženě, ne? Ti řeknu, já budu rád, až budu vidět Adama někde jinde než v té Hansově chodbě.”

“Proč?”

“Tak. Adam je taková nešťastná povaha, víš?” Martínek se odmlčel; seděl vzpřímeně na židli, ani si netroufal opřít se, široké pěsti položeny na stehnech, a bloudil modrýma očima po nemocničním pokoji. “To je krása, ten špitál,” vydechl s obdivem.

“Tak vy jste zas byli v hospodě?” zeptal se Standa dychtivě. “Celá parta?”

Tesař se rozzářil. “No jo, člověče. Andres, my, Adam, všichni. Jenom tys nám chyběl.”

“A pan Hansen?”

“Taky tam byl, jako onehdy.”

“A o čem jste mluvili?”

“Jenom tak. To víš, Pepek dožíral – a Suchánek, ten má ty své staré časy. A Andres povídal o válce. Holenku, ten ti toho zažil; v Srbsku byl a v Haliči – Člověk by ani nevěřil: taková kudla, a co všechno prodělal. Moc hezky jsme si popovídali, i Hans.”

“Co říkal?”

“Nic, jen poslouchal, a někdy ti docela, jako by nám rozuměl; tak mu to hrálo v očích, a smál se – To víš, když se Pepek začne producírovat –”

“A zpívali jste?”

“No jej!”

“Adam taky?”

“Taky.”

“A pan Hansen?”

“Taky. Nějaké švédské písničky nám zpíval –”

“Pěkné?”

“Pěkné, ale on byl nějak s hlasem vedle, víš? Pepek měl s sebou harmoniku, no, a tak jsme tancovali –”

“Všichni? I Adam?” vyptával se Standa okouzleně.

“Taky to zkoušel,” řekl Martínek mírně, jako by ho omlouval.

“A pan Hansen taky?”

“Ne, ten se jenom díval, a tleskal nám.”

“A byly tam holky?”

“Co tě nemá,” děl tesař mravně. “Nějaké dvě flundry se tam zvenku přitáhly, když slyšely ten kravál, ale my jsme je hnali, člověče! To bylo jen pro partu, víš? Nikdo jiný do lokálu nesměl. Tos měl vidět, když tancoval Matula! Víš, on Pepek moc krásně hraje na harmoniku –” Martínek se usmíval ospalýma očima. “Prima to bylo, škoda, žes tam nebyl. Však jsme vzpomínali –”

Standa se nemohl nabažit toho líčení. “A kdy jste šli domů?”

“Asi ve dvě,” řekl tesař skromně. “Víš, on si Pepek ještě vzpomněl, aby se zkusilo, kdo z nás je nejsilnější. Tak jsme jako zápasili –”

“A kdo byl nejsilnější?”

“No, Matula,” uznával tesař loajálně. “Ale s Pepkem jsem se taky dost zpotil. To bys nevěřil, jakou má ten kluk paťatá mrštnost. Matula přitom porazil celý šenk i s trubkama. Já myslím,” dodával schlíple, “že to bude muset Hans platit.”

“Proč?”

“Víš, on při tom jako soudcoval. Tak když se tam udělala ta paseka – taky nějaká kredenc spadla –, tak Hans ukazoval Málkovi na sebe, že to jako bude platit. On ti je hrozně směšný, ten Hans,” prohlásil Martínek uznale. “A víš ty, že i Adam má pořádnou sílu? Hergot, když tě chytne těma dlouhýma rukama, tak máš co dělat, člověče. Je ti jako řemen. Se mnou ti točil –”

“A co Andres?”

“Copak ten, to je lehká váha; ale s Pepkem se, myslím, nějak válel po zemi. To bylo zrovna, když přišla ta patrola.”

“Jaká patrola?”

“No, policie,” přiznával pomalu Martínek. “Skrz ten bengál, víš? Oni si mysleli, že tam je nějaká mela; ale jeden ten polda se s Andresem znal z vojny, a tak to nějak srovnali. Ale já už jsem s tím nechtěl nic mít, a šel jsem domů s Adamem. To víš, já na to nejsem,” dodával zdrženlivě a nějak jako hodný chlapeček. “Ale s Adamem jsme si moc hezky popovídali.”

“O čem?”

“No, tak obecně. O životě… a o smrti,” vzpomínal Martínek poněkud neurčitě. “On ti to má Adam všecko ohromně zpečetěno. Umřít, to prý je – já už nevím, jak to říkal; ale myslel jsem na tebe, že bys měl být při tom. Ty máš na to školy.”

“Odkud víš, že mám školy?”

“To víš, to se pozná.”

“Co bys řekl, Jendo,” ozval se Standa váhavě, “– měl bych ty školy dodělat?”

Tesař se tomu usmál jako samozřejmosti. “No to víš že měl.”

“Proč?”

“Protože na havíře nejsi. Ty chytáš strop rukama, člověče. To se hned pozná, že tam nepatříš. Jako hrdina, to snad jo, ale jako havíř ne. Kdepak! – Jo, jak to máš s tou rukou?”

“Budu mrzák,” řekl Standa s důstojným klidem. “Prsty jsou v tahu.”

“Nemáš je strkat mezi švartny,” bručel tesař zachmuřeně. “Ale neboj se, oni tě někam dají. Pokud má člověk jednu ruku, tak ještě může na ně dřít. Ale fárat už asi nebudeš, člověče, s tím máš konec. Však jsi jako vozač za mnoho nestál.”

Standa se jasně, přívětivě dívá na kamaráda Martínka; tvrdý jsi, tvrdý, člověče; ale život je tvrdý. “Já půjdu do kanceláře, Jendo.”

“No jo. Kam bys jinam šel!”

“A budu študovat na inženýra. Potom budu fárat – třeba s jednou rukou.”

“To ti na poroučení stačí,” míní tesař pokojně. “To víš, rubat bys jednou rukou nemoh. Jen si študuj!”

Standa se svezl nohama z postele. “Martínku, proč máš na mne vztek?”

“Nemám. Ale když teď budeš študovat, tak jaképak, že jo. – My jsme o tom včera mluvili,” řekl znenadání, “a taky jsme si to tak vyložili. Že bys měl jako doštudovat. Tak jsme s tím poslali Andresa na ředitelství, jako jménem party, ale tam mu řekli, jo, to my už víme, to je ten Půlpán, co se hlásil první ze všech. Tak já nevím, kdo jim to už řek. Možná že Hans.”

Standa byl bezmíry dojat. “Mládenci, vy jste mysleli i na tohle?”

“Inu,” usmál se tesař. “To dá rozum, že mezi nás už patřit nebudeš. Jo, Verunka tě pozdravuje.”

Standa sedí na posteli se svěšenou hlavou. Tak tohle už je odbyto, – jako by se něco přetrhávalo, cítí s bolestí i úlevou. To dá rozum, že mezi nás už patřit nebudeš. Teď to ještě není tak vidět; ale až se dám do práce, až budu sedět nad knížkami – to bude mezi námi pořád větší dálka; přes knížky, lidi, na vás už nedosáhnu. Hergot, byli jsme takoví kamarádi; ale jak jednou přestane společná šichta, – už je tu nějaká cizota; už ani dobře nevíme, o čem spolu mluvit –

“Poslechni, Jendo,” začal Standa váhavě. “Když teď budu na direkci – Já bych tam měl od Adamů trochu daleko. Co myslíš, neměl bych se stěhovat blíž?”

“To bys měl. To jo.”

“Koukej, kdybys to Adamovi vyložil – – Mně říkal děda Suchánek, že mají pěkný pokoj u nějakých Pokorných. Nechtěl by ses tam podívat?”

“Ale jo,” souhlasil tesař živě. “To bude ten poddůlní Pokorný; on jim šel syn na vojnu – To já se stavím u Adama a hned ti tam tvé věci spolu odnesem. Aby ses už nemusel s tou rukou stěhovat.”

“To jsi hodný!”

“Ale copak,” zazářil Martínek. “To já moc rád.”

Standa si oddychl. Tak tohle by bylo taky odbyto, a může se začít nový život. Pravda, ještě to uvnitř nějak krvácí, ale skoro příjemně; muselo to být, člověče, muselo to být. Standa vraští čelo usilovným přemýšlením. Nu co, zbývá ještě něco k přetržení? Ne, už nic vlastně; jak maličko toho zůstane, když jednou opustíš ten společný ort!

Tesař Martínek se zvedl a žmolil v rukách čepici. “No tak, Stando, byl jsem moc rád – A někdy se zas přijď podívat na děti.”

“Děkuju ti mockrát – za všecko, Jendo. A pozdravuj celou první partu –”

“Jo. Já jim to vyřídím.”

Mladý obr jde po špičkách ke dveřím.

“A řekni jim, Martínku – řekni jim, že jim taky za všecko děkuju.”

Martínek kývá ve dveřích hlavou. “Řeknu.” A souká se ven dveřmi jen pootevřenými. “Zdař bůh, Stando!”

Standa sedí na posteli a kouše se do prstů. Tak tedy mezi vás už nepatřím, že? A jinam taky ne. Co dělat, snad to tak musí být; ale člověk je hrozně sám.

XXVII.

Pravda, mnoho má Standa o čem přemýšlet; chová na prsou tu levičku jako nemocné dítě a krabatí čelo samým hloubáním. Ale když se blíží pátá hodina, nechá všechno ležet a běžet, uvelebí se na posteli s koleny pod bradou a přivírá oči. Teď už se první parta chystá sfárat. Teď se asi převlékají, stahují si košile přes hlavu a spouštějí kalhoty; je to tu silně cítit mužskou tělesností. Pepek jistě na něco nadává, děda Suchánek brebentí, Matula funí a Adam mlčky a vážně mrká z těch zapadlých očí, jako bubák. Martínek se mírně usmívá, jo, mládenci, to vám je krása, ten špitál, nebo tak něco. Standa počítá minuty. Teď už tam asi přijde Andres, má na hlavě propocený klobouk a v ruce kahan, a počítá očima svou partu. Jeden, dva, tři, čtyři – kde je ten pátý? – “Tady,” hlásí se Standa šeptem, “tady jsem!” – Tak dělejte, ať už jdeme, hubuje prachař Andres. – No jo, my hned –

Teď asi jdou řádkou ke klecím a bimbají kahany; nějak jim není do řeči. Zdař bůh, mládenci! Klec se rozjíždí do té černé šachty; Andresovi tvrdne tvář, děda Suchánek ševelí rty, jako by se modlil, Matula supí, Pepek křečovitě zívá a dlouhý Adam chrání rukou kahan a mrká do prázdna; jen Martínek mírně a trochu ospale září. A pořád, bez konce běží nahoru ty černé stěny, první parta zapadá jako do bezedné studny – mládenci, chtěl by křičet Standa za nimi, zdař bůh; a přitom jako by sjížděl s nimi a díval se nahoru, kam pořád ubíhají ty černé potící se stěny.

Ryc, klec se nárazem zastavuje, a parta se kymácí tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek; napřed si vyšlapuje Andres, jen šavli mu do ruky dát, jedna, dvě, jedna, dvě, vlevo bok, a první parta mašíruje řádkou do černé těžné třídy. Standa se dívá za nimi jako z dálky; pět kahanů se kolácí a třepetá pořád dál, už se vrtí docela na dně té nekonečné tmy; teď zase doleva, ten dlouhý bledý člověk jim otvírá prkenná vrátka, zdař bůh! Dusný, těžký vzduch osmnáctky zalil Standu tak, že musí vdechovat otevřenými ústy. “Horko, že?” povídá Martínek s úsměvem, jako by šli po mezi v polích. Už je to jen kousíček, – už jsou asi tam, kde Martínek s Matulou spravovali výdřevu; těch nových podražců co tu je, a nové rozpěry jako hrom – Tamhle už je vidět kahan a koženou čepičku pana Hansena. Andres vypíná prsa a po vojensku sráží paty: Hlásí se první parta: dozorce Andres, lamači Adam a Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, mladolamač Falta a vozač Půlpán. – Co, Standa je tu taky? – “To víte že je,” šeptá Standa s očima zavřenýma. “Kde jinde bych byl než s vámi!”

Teď asi parta shazuje kabáty a košile, odhaduje Standa, – jen plivnout do dlaní, a může se začít. Tak vida, ti svrabaři z druhých part dali aspoň tu zavalenou chodbu do pořádku, ale jináč to zůstalo, jak jsme to tu nechali my; bude se prorážet, mládenci! Dlouhý Adam si nasazuje na hlavu kyslíkovou masku se sloním chobotem a opíná se řemením; už klečí na zemi a šup, souká se pod zalomený strop; teď začne zdálky řachat jeho sbíječka. Pepek asi kušní a taky si navléká masku; potom si klekne, smýkne zadkem, a bude uvnitř. Za chvíli začne rachotit jeho lopata v rubanině. Tak teď ty, Stando! Honem nakládat, ať tu nic neleží v cestě!

Kus dál tluče Martínek s Matulou do výdřevy jako datel; pan Hansen starostlivě svítí větérkou a obchází po třídě, Andres chodí za ním a děda Suchánek si už připíná masku, aby vystřídal Adama. Teď ukaž, Stando, co dovedeš! Neboť je tam nějaký Standa Půlpán, co chodil dřív na reálku, ale teď je vozačem první party. Tak ten Standa bere lopatu a nakládá forotu do vozíku; vládne tou lopatou jako pírkem, až děda Suchánek kroutí tím sloním chobotem. To ti to dnes jde, hochu, nějak od ruky! I Andres se zastaví a kouká, – tak, poslední lopatu, a už je hunt plný; a Standa jednou rukou, jen tak levičkou, tlačí ten hunt, běží s ním poklusem, hopla přes točnou plotnu a zabrzdit na druhé koleji; a už rachotí zpátky s novým prázdným vozíkem. Adam právě vylezl z díry, sundává si kuklu a opřen o stěnu si vytírá kostnatými klouby prstů pot z očních důlků. Standa bere lopatu a nakládá uhlím druhý hunt. Adam sleduje zapadlýma očima, jak ta lopata zrovna lítá. Ne tak rychle, Stando, mumlá s něčím jako úsměvem v očích, vždyť ti nestačíme rubat!

Pepek vylézá ven a strhuje si masku z huby; chce si zasakrovat, ale zatím střelí očima po Standově díle. Koukejme Standu, bručí; to abych zas mu šel přihodit rubaniny! – Standa si to už maže s druhým naloženým huntem, ani jej necítí v ruce. Tesař se za ním s úsměvem ohlíží, – že nám to dnes jde, co? To si musíme přichvátnout, mládenci, abysme mu stačili! – A všichni se začínají hýbat nějak rychleji, pořád rychleji; prachař Andres pobíhá po třídě jako šedá myš, kahan pana Hansena se třepetá jednou tady a hned zase až na druhém konci chodby, tesař s Matulou dělají jen takhle rukama, a už tam stojí nový detonační pár, stojky, kopna i krovy; tam zvnitřku se hrne uhlí jedním proudem, a Standa lítá s huntem sem tam, sem tam, teď už klikatě, křižuje po nějakých spletitých důlních chodbách a nemůže se zastavit. Vždyť už nenajdu cestu zpátky k partě, lekl se a procitl. Dřímal vsedě, s nosem nad tou bolavou rukou, trochu zpocen a se srdcem prudce tlukoucím.

Snad nemám horečku, myslí si Standa znepokojeně a hmatá si rukou na srdce. Ne, už zase bije pomaleji. Půl sedmé pryč – to už má parta půl šichty za sebou. Teď vyndá Martínek svůj krajíc chleba se sádlem, – on vůbec ukrutně rád jí. Tak co, mládenci, jak vám to tady přibývá? – Člověče, je to sviňská práce, odplivuje Pepek; kdyby člověk nemusel mít na kušně tu blbou masku! Ale za chvíli budeme skrz; to musíme dodělat, hergot, to přece nenecháme druhé partě! – Z díry vylézá děda Suchánek. Hoši, už to bude, brebentí radostně, už to je slyšet dutě!

Tak počkejte, povídá Andres. Prorážka je to nejhorší; jak prorazíte ten pilíř, může se to nahoře uvolnit. To se musí rozhodnout, kdo tam půjde dobrovolně. Teda já bych šel, nabízí se Andres klidně.

To by nešlo, namítá Suchánek. Pak by se třeba řeklo, jo, to tam žádný z havířů nechtěl jít. To je práce pro kopáče.

Já to udělám, mumlá Adam a už si chce nasadit masku; ale najednou je tu Standa a postaví se před Adama. Vy tam nepůjdete, Adame. Vy nesmíte.

Proč – proč bych nesměl –

Protože vás Marie miluje! Copak to nevidíte, člověče, – už jednou vylezte z té své černé šachty a řekněte, nu tak, Mařenko, snad to už dáme dohromady; málo-li let jsme se trápili! Vy, Adame, koukejte, abyste už byl jednou doma.

Standa má pravdu, přisvědčuje parta; koukejme kluka, kdo by to do něho řekl! Ty tam nepůjdeš, Adame, to je jednou vyřízená věc. Mládenci, kdo z nás tam vleze?

“Já,” říká Standa polohlasem a kolébá se na své posteli. “Mládenci, pusťte mě tam! Já jsem ještě nic pořádně neudělal – Co na mně záleží! Koukejte, já jediný z vás nikoho nemám! No tak, prosím vás, pane Andres, prosím vás, hoši –”

Standa vidí docela zblízka zapadlé a divné oči Adamovy. Stando, huhlá Adam, je to pravda… že mě má Marie ráda? Víš to jistě?

“Vím. Vždyť já sám jsem ji miloval, člověče – Jdi, jdi k ní, ať už mám jednou svatý pokoj!”

A oni mě tam pustí, usmívá se Standa se zavřenýma očima. Prolezu až na konec… po břiše… a teď nasadit oškrt; pozor, aby se nezaklínil! Pořádně se opřít… vidíte, vždyť to nic není! Tatatata, rrrtatata, už ten pilíř povoluje, drobí se, rozpadá se, už to praská, už je na rukou cítit průvan z druhé strany. Rup! pilíř se prolomil, – mládenci, parto, už jsme skrz! Haló, jste tam ještě živi, vy tři? Je ještě živ Josef Mádr, Jan Ramas a Kulda Antonín, otec sedmi dětí? Hlásí se první parta: Axel Hansen, prachař Andres, lamač Adam, děda Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, Falta Pepek a poslední na konci Půlpán Stanislav, s odpuštěním vozač. – Jenže někdo teď tahá Standu za nohu a křičí, zpátky! – Co je? Nic, jenom shora se tiše a pomalu sváží ohromný kámen, vyklesá a svírá Standovi levičku hrozným tlakem. To je konec. Nad hlavou to rachotí, a ta skála neodvratně padá a drtí vozači Půlpánovi hrudník a srdce. “To je konec,” šeptá Standa a otvírá vytřeštěné oči. Vidí bílý pokoj, bílé a holé stěny, bílý a pokojný strop, a jíkavě oddychuje. Najednou takový tlak na prsou nebo co. Zničehonic taková strašná tíha!

Je sedm hodin. Standa vyskakuje z postele a zvoní, – kam mi dali mé šaty! Musím přece jít za partou, musím na ně počkat, až budou mít po šichtě! “Kde mám šaty,” drtí mezi zuby na tu drobnou, uděšenou ošetřovatelku. “Já musím jít ven!”

Konečně mu místo šatů přivedla toho mladého doktora. Standa mu horečně vysvětluje, že musí ven, za partou, ale doktor mu mlčky vsunuje teploměr do podpaží. “Mně už nic není,” drkotá Standa, “prosím vás, prosím vás, pusťte mě za naší partou!”

Mladý doktor krčí rameny, horečka žádná není, ale musí být pořádek; nemocnice není holubník. “Tak víte co,” rozhodl po delších námitkách, “já budu dnes večer v závodním hotelu. Jděte si teď, kam chcete, ale před jedenáctou se tam pro mne stavte. Vezmu vás s sebou, až půjdu zpátky do špitálu, abyste se nemusel hlásit u portýra. Dobře se bavte,” řekl mladý doktor zádumčivě; patrně si myslel, že v tom je nějaké děvče.

Jenže šaty, to je právě ta potíž; Standa se nemůže dostat tou levičkou do rukávu. Malá sestřička pozorně mrká a sešpendluje mu kabát pod bradou, aby vypadal jakžtakž oblečeně; ruku má pod kabátem na pásce, límec vyhrnutý, tak, a teď už může, doprovázen až za vrata, vypadnout ze špitálu.

Je už osm hodin, rychle se stmívá; a Standa běží k dolu Kristýně. Teď asi nastupuje další parta, hlásí se revírní dozorce Kazimour se svým mužstvem. Mládenci si natahují košile a stěží utrousí slovo; a teď už se courají potrhanou řádkou, bimbají kahany a mlčí. Tuhle tamhle vyskakuje večerní světélko, rozsvěcují se obloukovky nad Murnau a Rudolfovou šachtou, rudě šlehají koksárny, rozžíhají se šňůry žárovek nad černými cestami. Standa běží rychleji. Teď už snad jdou tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek. Co to šumí? Standa se zastavil a kouká nahoru. Stromy, koruny stromů! Kde se berou stromy tady v té těžné třídě? Teď už snad bude parta u klecí a fárá nahoru; hlavy se jim klátí únavou, oči se jim zavírají, a oni stoupají, pořád a bez konce stoupají; těch kahanů co blíká nahoře, plná obloha jich je, – celý svět, celý život jako by se propadal jako stěny v šachtě, když se díváš nahoru na hvězdy. Klec stoupá dál tou černou, nekonečnou šachtou hvězdné noci; Adam se rozhlíží zapadlýma očima, Pepek se mračí a potrhává hlavou, jako by ho límec škrtil, Matula těžce supí, Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek ševelí rty, jako by se modlil, a tesař ospale září. Teď klec zpomaluje až někde u Mléčné dráhy a zaráží, zdař bůh! A parta vychází do té nesmírné noci a komíhá maličkými světélky svých kahanů. Máme po šichtě, mládenci!

Standa se dává znovu na pochod černou alejí. Teď se už bude parta svlékat; Pepek čpí divoce potem, Matula se škrábe, děda Suchánek začíná žvatlat a Adam jde tiše pod sprchu, aby začal se svým nekonečným umýváním; drhne si rukama dlouhá stehna a vpadlý břich a vážně, nepřítomně mrká ze svých důlků. Jo, mládenci, zívne spokojeně tesař, to byla dnes šichta! Nad Kristýnou září obloukovky, je už vidět planoucí okna strojovny a černou hmotu těžné věže. Standa přidává do kroku a běží poklusem k mřížovým vratům. Abych nepřišel pozdě, myslí si s náhlou úzkostí.

U vrat Kristýny není nikdo. Nečeká tam Marie ani paní Helga, není tam Ančka cumploch, nejsou tam ani ty tři ženy, co čekaly jako sochy; byla to žena Josefa Mádra, otce tří dětí, tesaře Jana Ramase, otce jednoho dítěte, a vozače Antonína Kuldy, otce sedmi dětí. V Standovi hrklo; divné, že tu nikdo není, vždyť ještě naše parta nemůže být pryč! Někde mezi černými budovami se kmitá kahan – asi noční hlídač nebo požární hlídka. Standa trpělivě čeká. Už vlastně nepatřím tam dovnitř, říká si; jenom prsty jsem tam nechal. Vypadám jako ženská s dítětem, myslí si, jak tady chovám na prsou tu hloupou ruku; měly by tu být ty ženské, abych čekal s nimi: Ančka cumploch se dvěma parchanty, paní Helga s dítětem pod srdcem, a Marie, Marie – Cože tu nikdo není, trne Standa s rostoucím nepokojem a zívá chladem a rozčilením; neboť začíná mu být zima v tom spíchnutém kabátě. Už by tu dávno měli být! Teď se tamhle vyhrnou z té chodby a budou se klátit k vrátnici, aby odevzdali svá čísla; než napočítám sto –