Kitabı oku: «První parta», sayfa 9

XXII.

První, co zase slyšel, bylo, jak někdo chvatně povídá: “Zvedněte mu nohy, aby mu šla do hlavy krev.”

Standa otevřel oči a vidí z té tmy nad sebou se naklánět Adamovu dlouhou tvář a zapadlé, pozorně mrkající oči. “Kde je… pan Hansen?” mumlal mátožně.

“Hier.” Nad Standou se z černé tmy vynoří lesklý, ušmouraný nos a tuhá ruka ho pleská po tváři. “Nicht ohnmächtig werden! Ist schon gut?”

Standa zvedá hlavu, aby se rozhlédl, – kde to jsem? U nohou mu klečí tesař, za ním Pepek, Andres, děda Suchánek, Matula – celá parta; je tu kolem natlačeno těch polonahých, ukoptěných těl, a všichni se tak zaraženě dívají, až to Standu mate. “Co… co to bylo?” vypravil ze sebe užasle.

“Detonace,” řekl někdo.

“Tak vidíš, ty vole,” vydechl zhluboka tesař a vstává. “A příště už nestrkej prsty mezi kopnu a pažiny, jo?”

Prsty… pravda, to jsou prsty; Standa si teprve teď uvědomuje tu hroznou bolest v levé ruce; na čele mu vyráží studeny pot a někde v krku mu to tiše úpí.

“Bolí to?” hučí Adam zblízka.

“Bo-bolí trochu.”

“Já skočím pro nosítka,” vyhrkl Pepek a upaluje, krom těch škorní nahý, jak ho pánbůh stvořil. Martínek pečlivě skládá svůj kabát a košili a jako polštář je vsunuje pod Standovu hlavu. “Teď lež, jo?”

Adam se zvedá a povytahuje si kalhoty. “Tak je to jen levička,” brumlá s úlevou a nasazuje si masku.

Standa se pokouší opřít se o pravý loket. “Tak… jděte dělat, mládenci,” koktá. “S-s-se mnou se nemusíte zdržovat.”

Někdo mu pohladil hlavu. “Jseš chlapík.” Snad to byl Andres nebo kdo. Standa se chce podívat na svou levičku, ale má ji utaženou bílým kapesníkem, snad je to šátek pana Hansena; a zpod šátku mu čůrkem vyhrkuje krev. Krev – Standa nemůže vidět krev, dělá se mu mdlo; ale jenom ne omdlít, za žádnou cenu neomdlít, myslí si zatínaje zuby, aby si parta nemyslela –

“Radši ho posaďte,” povídá Andres. “Při počvě jsou plyny.”

“Můžeš sedět, Stando?” stará se Martínek. “Já tě posadím, nechceš?”

“Ne, já sám,” brání se Standa. “Jen jděte, já… já potom dojdu sám… jen se nestarejte –”

“Já tady u tebe zůstanu,” drmolí ochotně děda Suchánek. “To víš, on se musí Adam podívat, jestli se nám to nezavalilo, že jo.”

“My se taky musíme podívat,” povídá váhavě Martínek a vyměňuje letmo pohled s Andresem. “Však oni pro tebe přijdou. Zatím se tu měj – Kafe bys nechtěl?”

“Ne, nic.”

Matula sebou pohnul. “Kdyby… kdyby tu měl někdo kořalku,” chrčel. “Vymyt… kořalkou. Nebo se vymočit na ránu. To se nejlíp vyčistí.” Ještě přešlapoval a hladil si dlaní týl. “No jo,” odchrchlal soucitně a hrnul se za tesařem.

Pan Hansen se naklonil nosem k Standovi, opřen dlaněmi o kolena, a díval se mu zblízka do očí. “No tak,” vyhrkl po česku, “líp?” A radostně se zasmál.

Standa se usmál, ačkoli mu bolestí tekly slzy. “Líp, pane Hansene. Už je to dobré. Schon gut.”

“No tak… vidíš,” šklebil se pan Hansen. “Sie sind… ein… braver Kerl. Jo. Gut.” A mávl rukou. “Muß gehen.”

Standa se usmívá, pláče bolestí a kývá tělem, aby utišil tu bolest. “Vy jste na mne všichni tak hodní, dědo Suchánku!”

“Ale copak,” žvatlá stařík, “nic si z toho nedělej, to se může stát každému. Jenom… podruhé nic nechytej rukama, Stando. To žádný havíř nedělá.”

“Když to padalo na pana Hansena,” šeptá Standa.

“To je jedno. Havíř to musí mít v nohou. Jak něco padá, tak uskočit, to si pamatuj.”

“A… jak se to stalo?”

“Ani ti neřeknu. Já jsem zrovna vylezl a sundávám si masku, když to žuchlo – a Adam letí za tebou, jejej, ten letěl! Člověče, to ti byl skok! No, a odtáh tě. A pak přiběhli ostatní –”

“A co říkali?”

“No to víš, nadávali. Zatracený nešika, kam ty pazoury strká! Opravdu, Stando, to nesmíš. Příště – to se musíš naučit: jen hlavu krýt a uskočit. Koukej, vždyťs vlítnul Hansovi rovnou do cesty; vždyť on se v cuku letu musel přimáznout ke stěně, aby do tebe nevrazil. – Ajej! Ajej!”

“Co?”

“Ale nic. Jenom Adam by měl už být na ortu, víš? Jestli se nám to zas při té šupě nezavalilo!”

“To by byl konec?”

“To by se muselo začít znova.” Děda Suchánek kroutí lysinkou. “No jo, slyšet ho není.”

Standa natahuje krk po místě, kde nastala detonace. Pokud v té tmě vidí, je jeho hunt s forotou vyražen z kolejí a vržen ke stěně, a kousek dál mezi zpřeráženými stojkami, pod prolomenými stropnicemi se kmitají kahany a třepetají černé stíny; vrtí se tam kožená čepička pana Hansena a Andresův klobouk. Teď se odtamtud vynořil tesař a za ním zedník Matula; Martínek kývá na Standu a široce se usmívá. “Tak co, Stando? Už je líp?”

“Je. Spadlo vám to tam?”

“No jo. Máme paseku.”

“Tak co s tím budete dělat?”

“Bude se to muset spravit,” povídá tesař klidně a jde pro své nářadí.

Standa kymácí tělem a chová tu levičku na prsou jako dítě panenku; ještě pořád mu bolestí vyhrkují slzy.

“To přejde,” těší ho děda Suchánek. “Nahoře ti doktor ty prsty ustříhá, a pak se ti to spraví.”

Standa se přestal kývat. “Dědo,” šeptal s očima vytřeštěnýma úděsem, “já přijdu o prsty?”

Děda Suchánek pokyvuje moudrou hlavičkou. “Inu, hochu, máš to tam rozmačkané, to ti je hrůza.”

“A co budu dělat?” zajíká se Standa.

“To oni tě dají na jinou práci,” konejší ho děda. “Jako toho Kafku, totiž Lojzíka; ten taky přišel o ruku, no, a teď dělá hlídače. Pořád lepší než pobírat těch pár korun jako mrzák.”

Standa přestal plakat, neboť tohle je horší než bolest. Co budu dělat, bože, co budu dělat! Třeba to nebudou jenom prsty, ale celá ruka; a to všechno jen pro takovou hloupost – ještě budou všichni říkat: Zatracený kluk, kam strkal ty pazoury! Standa je skoro omámen svým neštěstím; ale ze všeho nejhroznější je představa, že mu budou stříhat prsty; a zčistajasna to ze Standy nezadržitelně škytá suchým vzlykáním.

“No copak, copak,” polekal se děda Suchánek. “Tak přestaň, Stando! Co já mám s tebou dělat, člověče! Koukej, Hans jde –”

Standa rázem utichl. Pan Hansen se nad ním zastavil, ruce za zády. “Už je líp? Jo?”

“Líp,” vydechl Standa.

“No tak.”

Z druhé strany se rychle z bezedné tmy blíží tři světýlka, v čele Pepek, za ním dva muži s červenými kříži na rukávě. “Nemůžou skrz to dříví protáhnout nosítka,” zlobí se Pepek. “Budou tě tam muset dovést, člověče.”

“Já půjdu sám,” ujišťuje Standa a zkouší postavit se na nohy; ale kolena pod ním povolují a hlava se mu točí.

“Jen se mne chytni kolem krku,” pobízí ho jeden z těch mužů, “já tě povedu.”

“Jo,” kritizuje Pepek, “tam projdete dva vedle sebe, že jo; a ještě budete tancovat čtverylku, ne? To ti nepůjde.”

“Tak jak ho mám vést?”

“Pusť,” utrhl se na něho Pepek. “Koukej, ty samaritáne, takhle se vyhazuje z hospody, když někdo nechce. Vem mu jeho věci, jo? Dej ty pracky od těla, Stando!” A objal Standu oběma rukama odzadu kolem pasu. “Můžeš hejbat nohama? Jo? Tak jde se!”

Standa, polo nesen, polo strkán, se bezmocně a zmateně ohlédl; ale pan Hansen zvedá prsty ke kožené čepičce, děda Suchánek mává rukou, prachař Andres salutuje, Martínek se zastavuje se svým nářadím, zdař bůh, Stando, nazdar, Stando, žádný strach, hochu, byl jsi chlapík; a Pepek ho nese kolem pasu jako pápěrku tím lesem podražců a vzpěr. “Tak,” zasupěl Pepek, “tady se polož na nosítka a koukej mazat do špitálu.”

“Děkuju ti, Pepku,” řekl Standa dojatě.

“No jo,” uryl Pepek a odchrchlal. “Tak těbůh, Stando.”

Dva horníci samaritáni nesou Standu na nosítkách jako svátost. Teď, když tu není nikdo z party, bolí Standu ta ruka o mnoho víc, až syká bolestí; nad sebou vidí ve vrtivém svitu kahanů samé dveřeje a pažiny, co jich je, lidi, co tu je toho dříví, vždyť je to jako dřevěný tunel; a co na nich visí těch zsinalých hub, některé veliké jako hovězí plíce, některé jako provázky a někdy jen takové jemné vločky, jako jinovatka. Ten dlouhý bledý člověk otvírá před nosítky dřevěná vrátka dokořán. “Zdař bůh,” zdraví a salutuje. “Zdař bůh,” mumlá Standa a cítí se najednou nesmírně důležitý. A zase ty stropnice, Standa je chvíli počítá, ale pak se mu to pomátlo a zavřel oči. Když se probudil, nesli ho už tou nekonečnou klenutou chodbou, nad ním řetěz žárovek, – to svítí jen pro mne, myslí si Standa pyšně; jen kdyby ta mrcha ruka tak nebolela!

Už jsou na nárazišti. “Zdař bůh,” salutuje muž u klecí; samaritáni se sklánějí, aby Standu zvedli z nosítek, tak, pozor, chytni mě kolem krku, jen pozor, a opatrně, skoro uctivě ho vedou do klece. Standovi se točí hlava, visí někomu na krku, ale přitom mu je nesmírně povzneseně, ani už skoro neví, že ho ta ruka mučivě bolí. I ta klec vyjíždí nějak pomalu a slavnostně, Standovi se dělá příjemně slabo – “Honem, napij se,” povídá ten druhý samaritán a podává Standovi k ústům čutoru. Standa to polkl a zakuckal se, byl to koňak; a hned se mu začala hrozně to čit hlava blahem a bolestí. “To byla… detonace, víte?” brebentí rozčileně. “Najednou to zapraštělo a… a… a štrop padal, štrop.” Standa si uvědomuje, že říká štrop místo strop, a chce to napravit. “Štrop, víte?” opakuje. “Štrop.” Sám se teď tomu musí smát. “Štrop,” škytá ještě jednou a nahlas se řehtá, až mu to v té ruce bolestně cuká. “No tak, no tak,” bručí konejšivě ten samaritán, co mu Standa visí na krku, a bere Standu pevně kolem pasu.

“Člověče, já tě mám taky rád,” vyhrkl Standa slavnostně.

Klec se zastavuje a dva samaritáni vyvádějí Standu ven. “Zdař bůh,” povídá někdo a salutuje. Vždyť je ještě den, žasne Standa a mhouří oči jako sova, jak je možné, že je ještě den! “Kolik je hodin?” ptá se.

“Bude šest. Pozor, sedni si.”

“Co to je tady za krev?” ukazuje Standa na zem u svých nohou a chmuří se. Měli by ji utřít, co je to za pořádek!

“Tak, teď se polož!”

“Proč?”

“Na nosítka, my tě odneseme.”

Standu nesou po nádvoří; u mřížových vrat Kristýny zevluje několik lidí – Jednou tady někoho nesli, vzpomíná si Standa zmateně, bože, kdy to bylo? Vždyť tady čeká i ambulance, ti dva zvedají nosítka a pomalu, pomalu je vsunují do vozu. Koho to tehdy nesli, hloubá Standa, a kdy to vlastně bylo?

Vůz se Standou se rozjel; a Standa, vozač první party, počal znovu nesnesitelnou bolestí kvílet jako dítě.

XXIII.

“Podíváme se na to,” lomozil tlustý primář. “Nebojte se, chlapče, nebude to bolet. – Tak honem, sestro, svléknout, vykoupat a potom na sál!”

Standa se zoufale stydí, když ho dvě čisťounké sestry svlékají z kalhot a ponožek a vedou do vany. “Já půjdu sám,” brání se, ale nedá se nic dělat; už ho mydlí a drhne taková veselá tlustá maminka s lesklými tvářemi. “Hned to bude,” směje se a vytírá Standovi i nos mezi očima.

“Ale prsty si nenechám stříhat,” ujišťuje Standa ponuře, odhodlán bránit se na život a na smrt, kdyby na něho ten tlustý doktor šel s nůžkami nebo čím. Ale když ho dovedli na sál, kleslo mu srdce nadobro; sedí na krajíčku židle a úzkostlivě mžiká. Jde k němu nějaký mladý doktor v bílém plášti. “Poslouchejte, neměl jste někdy záškrt nebo tyfus?” ptá se jako mimochodem.

“Neměl,” mumlá Standa poděšeně.

“Tak vám dám injekci proti tetanu,” povídá mladý doktor spokojeně a beze všeho spěchu si chystá nějaké věcičky. “To nebude bolet.” Natírá Standovi paži něčím studeným a potom se blíží s tenkou jehlou; Standa má hrozný strach. “Teď držte,” hučí mladý doktor, bere Standovo maso mezi dva prsty a silně, rychle do něho vráží jehlu. Standa tlumeně zařval.

“Nono,” bručí mladý doktor. “Takové poranění jste vydržel, a teď brečíte při injekci!”

Standa je na rozpacích; jak mu taky říci, že tam byla při tom celá parta, kdežto tady je na to člověk sám; to je, pane, veliký rozdíl! Ale už se do dveří valí ten tlustý, hartusivý doktor v bílém plášti, a za ním dvě bílé sestry jako ministranti. V Standovi hrklo. “Tak položit,” křičí tlustý primář a jde si ještě jednou umýt ruce; a než Standa pochopil, co se děje, už leží na nějakém stole a vidí nad sebou bílý strop; přitom se mu zmateně zdá, že k tomu stolu šel sám pokorně jako ovce a že mu jen někdo pomáhal lehnout. Ale to už má Standa na nose něco mokrého, a někdo mu říká, dýchejte zhluboka a počítejte do dvaceti. Standa začal počítat, ale pak si vzpomněl na ten štrop, a dal se do řehotu. “Štrop padá, štrop, Pepku, to je štrop!” Standa škytá smíchem. “Kudla, kudla, Andres je mrňous a kudla! Martínku, zpívej – Modré oči,” začal hulákat Standa, “proč pláčete, vždyť vy moje nebudete!” Zatím cvakaly nějaké nástroje, podržte to, sestro, povídá někdo rychle; a Standa zpívá: “Nebú-deté – a né-smité, marně si ná mě mý-slité. Zpívej, Martínku, ty kluku zlatá!” Nůžky, říká někdo. “Stavěli tesaři zedníkům lešení,” rozezpíval se Standa, “na něm se prochází moje potěšení. Moje potěšení s modrýma očima –” Držet, povídá někdo, a nad Standou se zavřelo bezvědomí.

Když se probudil, měl nad sebou nějaký jiný bílý strop a ležel v bílé posteli. Vedle postele stojí ta bílá tlustá sestra a drží v ruce sklenici s něčím nažloutlým. “Tak tohle teď vypijte,” řekla, “a pak dobrou noc.” Standa dychtivě vypil hořkou sklenici a klesl zpátky na polštář. Všechno tu nějak smrdí jodoformem nebo čím, ale to už je jedno. Někde daleko to bolestně cuká, to snad je ta ruka; Standa ji zvedá, a objevuje, že má místo ruky něco jako ohromné bílé poupě z fáčů.

“Bolí to?”

“Nebolí.” Jen když tam už nejsou ty krvavé prsty, myslí si Standa ospale. “Kolik je hodin?”

“Půl osmé.”

Půl osmé. Půl osmé. Za půl hodiny bude teda po šichtě. To nás přijde vystřídat jiná parta. Hlásí se palní dozorce Andres, lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, mladolamač Falta a vozač Půlpán Stanislav. Gut. Gut. Nejdřív přijde pšouk od havíře, pak dlouho nic, a pak teprve vozač. Vozač Půlpán Stanislav. Jseš chlapík, Stando; ale to se nauč – hlavu krýt a uskočit. Ne, tak to není, to je jinak, – jak to říkali? Aha, počítat do dvaceti a zhluboka dýchat. Zhluboka dýchat. Jedna, dvě, tři –

A vozač Půlpán Stanislav usnul jako malé dítě.

XXIV.

Když se ráno probudil, bylo mu vrnivě blaze; dnes nemusím do školy, myslí si rozkošnicky a zavírá znovu oči. Pravda, ta ruka bolí, ale nějak vzdáleně, jako by nebyla docela jeho; a v břiše má pocit prázdnoty jako vykuchané holoubě. I otevřel oči a dívá se kolem sebe: bílý pokojík plný světla, oknem je vidět koruny stromů, u protější stěny druhá bílá postel, ale prázdná; u hlav noční stolek se sklenicí vody a bílým kapesníkem, dokonce zvonek je tam – no, nádhera. Standa si zase lehl, to velké poupě z bílých fáčů si položil na prsa a slastně se protahoval. Co by se asi stalo, přemýšlí, kdybych zazvonil na ten zvonek; třeba by někdo přiběhl a zlobil by se, – co to děláte, v závodním špitále zvonit! – To já jsem nezvonil, bránil by se Standa. Ale kdyby mu aspoň někdo řekl, kde tu je záchod!

Standa zívá, neví, co ze samého blahobytu počít. Já přece jen zazvoním, říká si, však uvidíme, co to bude dělat. Kratičce, nesměle stiskl knoflík zvonku, a nedělalo to nic, žádný poplach; bylo příjemné, světlé ticho, jen někde daleko huhlají hlasy a přebíhají něčí kroky. Standa si oddychl; ale najednou je slyšet klap klap podpatků, a do dveří vstupuje ta druhá, ta drobnější ošetřovatelka a opatrně nese tác. “Dobré jitro,” povídá přívětivě, “jak jsme se vyspali?”

Standa se posadil a honem si upravuje na prsou košili. “Ale dobře,” brumlá a kaboní se samými rozpaky; vzpomněl si, že ho ta bílá ošetřovatelka včera svlékala až na kůži; jenže sestřička si jeho mračení ani nevšimla a pozorně mrkajíc dlouhými řasami klade tác na noční stolek. To snad není pro mne, lekl se Standa. Konvice s čajem, na talíři míchaná vajíčka, ještě jeden talířek s plátkem šunky, a ještě krajíc chleba s máslem – Bílá sestřička mžikla jakoby nic na Standovu ovázanou ruku. “Já vás nakrmím, nechcete?”

“Ne, já sám,” brání se Standa s čelem svraštěným.

“Tak vám podržím talíř.” A už sedí na kraji postele a podává Standovi lžičku a talíř s vajíčky.

Co dělat, Standa musí jíst, když mu to ta ošetřovatelka drží u nosu; mračně cpe do sebe vajíčka, skloněn nad talířem, div se nedotýká čelem jejího ramene. Vidí její bílé, hladké prsty, jak drží trpělivě talíř, vidí mírně oddechovat její drobné, mladé prsy pod škrobenou zástěrou. Rychle jí vzhlédl do tváře; měla oči sklopené na ten talíř a pod nimi modré kroužky v průsvitné líci. Usmála se mile na Standu, ale oči nezvedla. “Měl jste už hlad, že?”

“Mm,” bručí Standa s plnými ústy a sklání se nad talíř. Jaké má perleťové nehty, a ty tuhé bílé manžetky na zápěstí – ještě nikdy Standa neviděl tak pěknou a jemnou dlaň; vlasy mu padají do čela, jak se kloní nad tím talířem, a cítí v nich její slabounký dech, až ho mrazí. Kruci, kdyby těch vajíček tak neubývalo! Standa se krmí co nejpomaleji –

“Už nechcete?”

“Mm.” Zrovna musí mít plnou hubu! Sestřička odkládá talíř a nalévá Standovi zlatý čaj, mžiká dlouhými brvami a pootvírá úzké rty, pozor, nepřelít! “Hodně cukru?”

“Ještě,” mumlá Standa, jen aby znovu viděl, jak klouže bílá kostka cukru z jejích tenkých prstů. Sestra se přívětivě dívá šedivýma očima, jak Standa pije. “V jedenáct hodin bude převaz.”

“Mm.” Standa si opařil hrdlo čajem, až se mu oči zalily. Sestřička zatím krájí chléb a šunku na pěkná sousta. “Tak, otevřít,” povídá a mezi dvěma doušky čaje strká Standovi do úst kostky chleba s máslem; dívá se mu jasnýma očima do úst a pozorně mrká, – zřejmě nemyslí na nic, než aby jedl. Standa otvírá ústa, jako když ho maminka krmila; mračí se hrozně a polyká, že se udusit může. Je to totiž taková báječná hra: vždycky, když mu sestra chce dát sousto do úst, pootevře sama maličko rty; Standa už na to čeká, poslušně otevře hubu a šups, už tam má sousto; pak zapíjí čajem, a sestřička zatím bere do prstů novou kostku chleba a trpělivě čeká. Standovi je k umření blaze; jako by byl maminčino malé dítě a přitom – nu, takové příjemné je to. Tak, to už je poslední sousto, naposledy se ty lehké konečky prstů dotkly Standových rtů; a Standa polkl celé sousto, až mu oči vylezly z důlků.

Sestra se přívětivě dívá na Standu a usmívá se. “Jen když vám chutnalo.” Má z toho zřejmě radost, jako by to byl bůhvíjaký úspěch; a Standa by byl ochoten sníst ještě tři takové snídaně, aby se jí zavděčil. Bílá sestřička rychle a opatrně rovná nádobíčko na táce. “Bolí ta ruka?”

“Nebolí.”

“Chtěl byste ještě něco?”

“Ne, nechtěl.”

Ošetřovatelka už je pryč, Standa se labužnicky natahuje v posteli a ukládá si na prsou to cukající poupě z kalika. – Jí se přece nemohl zeptat, kde je záchod; snad až půjde k tomu převazu – Ani oholený nejsem, mrzí se Standa a ohmatává si pod nosem a na bradě těch pár štětinek; škoda, že tu není zrcadlo!

Otvírají se dveře a k Standovi se loudá ten mladý doktor v bílém plášti a s balíkem novin pod paždí. “Tak co, jak je?”

“Děkuju, dobře,” mručí Standa. “Prosím vás… kde je tady záchod?”

Doktor mu zrovna zastrkuje pod paždí teploměr. “Vždyť máte pod postelí, ne?”

“To já nechci,” brání se Standa.

“Tak tedy na chodbě, a vlevo. Plášť máte tamhle.” Mladý doktor se postavil k oknu a díval se do korun stromů. “Vy se znáte… s panem Hansenem?”

Standa soustředěně tiskne teploměr v podpaží. “Ne, jenom tak… z Kristýny. Jednou jsem mu držel tyčku –”

“Že se po vás telefonicky ptal.” Doktor chvilku mlčí a dívá se z okna. “On je… Jeho otec má ve Švédsku uhelné doly. Pan Hansen pracuje na nějakém důlním patentu, prý to má být něco velikého –” Doktor bubnuje prsty na okno. “Já myslel, že se s ním znáte. Nebo… s jeho paní.”

Standa mlčí a vší silou tiskne paži k tělu.

“Tak ukažte!” doktor se obrátil a bere od Standy teploměr. “Nu, nic. Máte to dobré. Tady vám pan Hansen posílá noviny, abyste měl co číst. O jedenácté… máte jít k převazu.”

Standa leží v bílé posteli jako pán a probírá se v té hromadě novin. Nač si pan Hansen nevzpomněl, myslí si přetékaje vděčností; opravdu, to od něho je – no, kde by to člověk čekal! Standa ty noviny ani nečte, má jenom radost, že jich je tolik. Ale co je-li i v těch velikých pražských listech něco o katastrofě na jámě Kristýně?

Pravdaže je, a celá spousta. Všude kratší nebo delší vylíčení, tuhle dokonce s nápisem: Důl smrti. “Šachta Kristýna si vyžádala nové hromadné oběti!” Prý pobouření v osazenstvu a prudké stížnosti na nedostatečná bezpečnostní opatření. Uklidňující výklad revírního úřadu. V parlamentě podána pilná interpelace. Ministerstvo vysílá zvláštní vyšetřovací komisi – (Tak to byla docela veliká věc, žasne Standa a cítí nad tím cosi jako rostoucí pýchu.) “Záchranné práce v severním úseku pokračují horečně ve dne i v noci,” čte Standa se srdcem vzrušeně tlukoucím. “Trvá naděje, že se bezpříkladně obětavé práci horníků podaří vyrvat zasypané kamarády z jejich živého hrobu. Jsou to, jak jsme již ohlásili, dozorce Josef Mádr, otec tří dětí, důlní tesař Jan Ramas, otec jednoho dítka, a Antonín Kulda, otec sedmi dětí.” “Heroický boj s podzemím,” čte Standa jinde a kývá si pochvalně hlavou. “S nasazením vlastního života se vrhají záchranná mužstva do sesutých šachet.” (To nejsou šachty, opravuje Standa, to jsou třídy na horizontě; ale jináč je to svatá pravda, – to bude parta koukat!) “V průběhu záchranných prací v nejnebezpečnějším úseku detonačního pole se zvláště vyznamenal mladistvý hrdina –”

Standa se posadil, zamrkal, a skoro se mu zastavilo srdce. Počkat, počkat; zhluboka vydechnout a znovu číst: “…v nejnebezpečnějším úseku detonačního pole se zvláště vyznamenal –” Počkej, jen klidně! A Standa pomalu, se svraštělým čelem slabikuje: “…se zvláště vyznamenal mladistvý hrdina, sedmnáctiletý vozač Stanislav Půlpán, jenž utrpěl vážné zranění; dále horníci Václav Bruner a Ant. Holý, kteří byli dopraveni do nemocnice s otravou důlním plynem.” Tak tady to máme: mladistvý hrdina Stanislav Půlpán; černé na bílém to tu stojí, a víc už nevykoukáš.

Tady to máme; a mladistvý hrdina se musí položit, tak slabo mu je. Hergot, kdo to tam dal! A co tomu řekne naše parta – člověk udělá volovinu, chytá se stropu rukama, a ještě to dají do novin – prý hrdina! Celá první parta se teď Standovi vysměje; pěkný hrdina, pazour si uskřípne, místo aby strkal vozejk, jak se patří! Dědu Suchánka to zasypalo a leze tam znovu; a vidíš – žádný hrdina. Nebo Martínek. Spadne mu na hlavu kopna, Martínek zamrká a řekne, kruci, to byla síla, a jde dělat dál; a nikdo neřekne hrdina. A Standa tady leží jako baron a vajíčka žere – no, hrdina, jen což děláš! Standa se strašlivě stydí před celou partou, bezmála by brečel hanbou. Co si pomyslí parta, – každý udělal stokrát víc, i to zvíře Matula, i Pepek se svou držkou; a zrovna jemu, Standovi, se tohle musí stát!

Standa leží a mrká pokořeně do stropu; ta ruka ho cukavě bolí, ale to je jedno, patří mu to. Čemu se vlastně říká hrdinství, myslí si zahanbeně. Po celou dobu se tam dole bál, plné kalhoty strachu měl a taktak že odstrkal těch pár mizerných huntů; a pak z blbosti, protože se dosud v dolech neotrkal, běží a nastavuje pracky – ještě panu Hansenovi se připletl do cesty, že málem nemohl odskočit! Tedy tohle bylo hrdinství; ale jít se sbíječkou do té zabořené chodby a potit se v masce jako Adam nebo ten breptavý děda Suchánek, to není hrdinství, to je jenom obětavá práce. Standa si zvedá před oči svou zavázanou levičku. Tak tohle je tvé celé hrdinství, – na, tumáš! A Standa se skoro mstivě tluče tou rozdrcenou rukou do prsou. Tumáš, ať tě to aspoň bolí! Ježíši Kriste! Standa tiše vyje děsnou bolestí a cpe si roh polštáře do úst, aby to nikdo neslyšel; z očí mu proudem vytryskly slzy.

“Máte návštěvu,” hlásí někdo horlivě ve dveřích.

Mladistvý hrdina se rychle posadil a utíral si slzy. “Koho – koho?” Stojí tam ta tlustá ošetřovatelka a vypadá skoro slavnostně. (Jen aby to nebyl nikdo z party, děsí se Standa.) Zatím to už zdálky pěkně zavonělo, a do dveří s kývnutím dlouhého krku vstupuje paní Hansenová. Má plnou náruč těžkých růžových poupat, stojí uprostřed pokoje a něco hledá.

“Jo, židli,” vzpomněla si tlustá sestra, a za chvilku je tu se židlí a staví ji k Standově posteli. Zatím Standa s otevřenými ústy poulí oči na mladou Švédku; ani neví, že mu ještě vyhrkávají žalostné slzy. Bože, ta je krásná!

Paní Hansenová si chvatně sedla k Standově posteli. “Tady máte,” řekla německy a položila rychle ty růže na Standovu pokrývku. “Za to, co jste udělal… co jste chtěl udělat pro Axela. Děkuju vám.” Mluvila rychle, všechno dělala nějak rychle, že Standa stěží stačil ji sledovat. Teď teprve zvedla hlavu a usmála se; Standa si honem rovnal rozhalenou košili na prsou a něco mumlal, ale paní Hansenová se na něho rychle a pozorně podívala. “Vás to bolí! Lehněte si, hned si lehněte!”

“Nein, nein,” brání se Standa.

“Musíte si lehnout! Axel mi říkal, že jste mu chtěl nad hlavou zadržet strop – To je od vás tak krásné! On mi o vás povídal už dřív – často o vás mluvil. Axel je – nu, vždyť vy víte.” Sklopila oči. “Já jsem nesmírně ráda, že ho tady mají lidé tak rádi. On je… hrozně milý, že?”

“Ja,” vydechl Standa šťastně a přitáhl si pokrývku až k nosu, aby nebylo vidět, že není oholený.

“Jako malý hoch. Vždyť ho znáte. Axel je dítě. Až ho poznáte blíž – To přece víte, že pracuje na nějakém důlním vynálezu, ne?”

“Ja.”

“Celé noci, celé noci nad tím sedí a kreslí; a ve dne vězí v tom dole – Nikdy mi nechtěl ukázat, jak to tam pod zemí vypadá. Nechce mě vzít s sebou; říká, že to horníci nemají rádi, já míním, ženské návštěvy – Je to pravda?”

“Ja.”

“Musí to být hrozný život, tam dole. Já byla učitelkou, dvacet dětí jsem měla ve škole, nahoře nad Vassijaure, až docela za polárním kruhem, víte, kde už jsou jen sobi a skřítkové; učila jsem tam číst takhle maličké laponské špunty. Byli strašně milí a chytří. Máte rád děti?”

“Ja.”

“Musíte k nám přijít na čaj – později,” usmála se. “Já vás mám ráda, protože máte rád Axela. A chtěl jste mu zachránit život, to je od vás hrozně slušné. My jsme tady tak sami – To přece víte, proč jsme odešli ze Švédska, ne?”

“Nein,” praví Standa váhavě.

“Částečně… pro některé Axelovy názory, ale hlavně proto, že se chtěl se mnou oženit. Prostě si to vzal do hlavy, a jeho rodina mu to chtěla rozmluvit. Tak jsme se vzali a šli jsme – Všichni tady jsou k nám ohromně hodní, ale já bych chtěla, aby se Axel víc stýkal s lidmi, že? Zvláště teď, když… nebudu mít na něho tolik pokdy. Hrajete tenis?”

“Nein. Bohužel ne.”

“Škoda. Předevčírem večer Axel říkal, že musí jít za svou partou do hospody. Hrozně se těšil. Vypravoval mi o vás všech, jací jste milí a vůbec. Pan Martínek, pan Adam, pan Matula a všichni. Já jsem nesmírně ráda, že má takové kamarády; jste tak hodní, že jste ho vzali s sebou! Teď si zpívá po celý den, co u vás slyšel – Děsně falešně zpívá. Někdy vám zazpívám něco švédského nebo laponského – až později, víte?”

“Ja,” mumlá Standa blaženě a může nechat oči na té živé dívčí tváři; má drobátko šikmo položené oči, ale ukrutně jí to sluší.

“Mně říkají Helga,” vyhrkla nesouvisle a utkvěla těma rusalčíma očima v okně. “Já jsem tak ráda, že jsem poznala ženy vašich kamarádů – tam u vrat. Všechny se tak bojí o své muže – Řekněte mi… upřímně, jako přítel: je to tam dole… hodně nebezpečné? Já míním tam na té Axelově chodbě… a vůbec.”

“Nein,” ujišťuje Standa horlivě. “Vůbec ne.”

Paní Hansenová se pořád tak nehnutě dívá, rovná a dívčí. “Děkuju vám. Já totiž… To přece vidíte, ne? … že budeme mít dítě,” řekla jasně a soustředěně.

Standa si neví rady, co na tohle říci; je nesmírně zmaten a dojat, že mu to tak prostě a rovnou řekla – jako příteli, jako dospělému muži; a přitom zničehonic ho zalila jakási mužská radost. Tak vidíš, budou mít dítě! To bude parta koukat! Jenomže to já nikomu neřeknu, budu to vědět jenom já sám –

“Prosím vás,” drolí paní Hansenová chvatně, “řekněte jim, aby dávali na Axela pozor! Když tam teď nebudete vy –” Usmála se na Standu zarosenýma očima. “Já vím, vy si myslíte, že jsem hloupá. To dělá ten stav. Hu,” otřásla se v ramenou. “Axel nesmí vědět, že se bojím. Tyhle růžové keře jsem si dala poslat ze Švédska,” obrací honem řeč jinam, a najednou se zarazila a vyskočila. “Jsem já to husa! Chtěla jsem vám přinést broskve, a někde jsem je nechala ležet! Všechno teď nechávám ležet, k ničemu nejsem –” Zčistajasna se jí vyronila z těch šikmých očí drobná slzička a čile jí stékala po tváři.

Standa se posadil. “Proboha, neplačte,” vyrazil ze sebe zamračeně.

Paní Hansenová se nervózně zasmála. “To nic není, to přijde desetkrát denně. Já vím, že jsem protivná.” Najednou se sklonila a beze všech okolků políbila Standu vlaze na čelo. “Děkuju vám,” vydechla, “byl jste hrozně hodný.”

Standa sedí na posteli a dívá se za ní s otevřenými ústy. Zbývá tu ještě nějaká nevýslovná vůnička po paní Hansenové a těžká vůně červených růží. Standa je jako omámen a tak šťasten, že nesmírně zvážněl; celou postel má pokrytou těmi novinami a růžemi.

Dveře se otevřely a dovnitř se klackuje mladý internista v bílém plášti. “Měl jste návštěvu, že?” povídá jakoby lhostejně a přistoupil k Standově posteli. “To vám přinesla… paní Hansenová?” ptá se a bere roztržitě do ruky jednu červenou růži. “Měl byste si je dát… do vázy, ne? Já vám nějakou pošlu.”

Standa neví co říci; mladý doktor si hraje s tou růží a taky asi neví co říci, jen mu to cuká ústy. “Prosím vás… jak se vlastně jmenuje paní Hansenová?”

“Helga.”

“Helga,” šeptá doktor a ústa se mu křiví; vypadá, jako by chtěl tu růži políbit nebo co.

Standa se na něho vážně a překvapeně dívá; je to hezký člověk s uzavřeným obličejem a rovnými ústy –

“Budou mít dítě,” vyhrkl Standa.

“Tak?” Mladý doktor pomalu položil tu růži mezi ostatní a obrátil se k oknu. Teď tam stojí a dívá se ven, snad ani nedýchá. Standa taky téměř nedýchá a tichounce rovná ty růže na posteli. To jsou věci, myslí si skoro smutně. To jsou věci!

“Děkuju vám,” řekl mladý doktor suše a šel kvapně ven, až za ním ten bílý plášť vlál.