Sadece LitRes`te okuyun

Kitap dosya olarak indirilemez ancak uygulamamız üzerinden veya online olarak web sitemizden okunabilir.

Kitabı oku: «První parta», sayfa 2

Yazı tipi:

IV.

Tak, teď tomu Standa rozumí. Asi to tak bude, jak to povídal Falta řečený Pepek; ale Pepek to vidí svýma očima a Standa taky svýma. A nejen to vidí; slyší tu zamlklost a cítí ten žal, sám tají dech a chodí po špičkách, aby tu nic nezahlučelo. Kdybys zakopl o schod, zadunělo by to v tom tichu jako výstřel, Marie by zbledla leknutím a šití by jí kleslo do klína, – běž k ní, běž a klekni jí u nohou, polož jí hlavu do klína, nebojte se, Marie, to já jsem zakopl ze samé mladosti. A ona – ruměnec by jí stékal až pod blůzu a prsty by se jí třásly. – Já vím, Stando, že vy jste taky tak na světě sám. Připomínáte mi někoho, koho jsem znala před léty; od té doby jsem si s nikým, s nikým nerozuměla. –

Ne, to nemůže být, neboť Adam na dvorku dělá novou klec pro hrdličky; nikdy se nehne z domu, leda na šichtu, všude se dívají jeho zapadlé oči. Kdyby tak byl Standa jednou na smrt nemocen (Standa ještě nestonal, ale představuje si to hrozně krásné a smutné); ležel by nahoře a těžce dýchal horečkou; potom by tiše, tiše zapraskaly schody, a ve dveřích by stála Marie. Potřebujete něco? – Ne, děkuju, nic; já vím, že brzo umru. – Nedívejte se tak na mne, máte oči jako někdo, koho jsem milovala. Umřel, a mé srdce je mrtvé. – Není mrtvé, slyším je bít až sem. Kdybych vám směl položit hlavu na prsa, přestala by mě tak šíleně bolet, buch, buch. – A pak ticho, nic, jenom chvějící se prsty ve vlasech – Bolí vás ještě hlava, Stando? – Ježíši Kriste, Marie, Marie, Marie! –

Standa si zatíná nehty do dlaní, je to jako posedlost. Její ramena skloněná nad šitím, její silné a bělostné hrdlo – Kdyby tu netrčel pořád ten Adam! Zaklepal by u jejího pokojíčku, položila by šití do klína. – Já jsem k vám přišel, paní, – nemám s kým mluvit o svém životě; lidé jsou tak hrubí. Prosím vás, šijte dál, líp se to sní, když je slyšet šustit látku, je to tak ženské a smyslné; kdybych směl tu látku mačkat v hrsti – Marie, vždyť to jsou vaše prsty, vždyť to jsou tvé ruce! – Pusťte, Adam přijde! – Ne, Adam už nikdy nepřijde, slyšíš, Marie, už nikdy –

Pravda, už ho nesou nohama napřed ze závodní brány. Však Baďura říkal, že ho to jednou zavalí; neměl se tak na akord dřít, chudák Adam; měl to tadyhle napsáno, že se mu jednou něco stane, tuhle mezi očima to měl napsáno. Teď leží na své posteli v kuchyni, bradou vzhůru a svíci u hlavy, a už ani nemrká z těch hlubokých důlků. A v noci, v noci – to jde Marie nahoru, je bosa a chvěje se. – Stando, Stando, já se bojím Adama! – Nebojte se, Marie; položte si tady hlavu na mé rameno, a já vás budu kolíbat jako bratr, Marie, jako bratr; vidíte přece, že mám ruce sepnuté a modlím se. Vidím vaše prsy pod košilí, Marie, a cítím vonět tvé vlasy; ne, nic, ani se nehněte, jste mi tak svatá, že mě až mrazí. – A Marie tiše, zhluboka dýchá, až usne. Tak vidíš, Marie. Být hoden důvěry: to se člověk cítí mužem nejsilněji.

Standa si kouše prsty. Bože, jak to udělat, jak to udělat, aby s ní jednou mohl mluvit mezi čtyřma očima! Jako onehdy však mu to dalo vymýšlení; má u Adamů vyjednáno, že v neděli mu dají snídani; a tu neděli si pro ni nešel. Seděl nahoře ve své světničce, růži na stole, a dělal, jako že čte. Co bude, Kriste, co bude: přinese mu Marie tu snídani, nebo na něho zapomněli? Bylo to děsné, snad to trvalo hodiny a hodiny; konečně jde někdo po schodech, a Standovi se rozbouchalo srdce, že se tím snad zalkne. Někdo klepe – “Vejděte,” řekl Standa vypráhle, a paní Marie mu nese na tácku snídani. Teď bych měl promluvit, teď nebo nikdy, cítí Standa s hrůzou; vždyť to musí být slyšet, jak mi bouchá srdce! Ani nemohl zvednout oči; viděl jen její ruce, rozpíchané prsty a světlé chmýří na bílém předloktí. “Děk-děkuju,” vypravil ze sebe zoufale a bručivě, a ty bílé ruce ještě okamžik zaváhaly, snad by měl ještě něco říci, snad by se měl omluvit, že se jen tak začetl – ale konec, navěky konec! Neřekla nic, a pryč je; nikdy víc, nikdy víc se Standa neodváží čekat, že sem Marie vkročí. Tak, to je konec. Co všechno by jí byl mohl říci – třeba vyskočit, vzít jí ten tácek z rukou a dotknout se jejích prstů: začervenala by se, až by jí ruměnec pod blůzu zatekl – A zatím se tady jenom zuřivě kabonil do knihy, takový měl na sebe vztek; třeba si jeho mračení všimla a cítí se uražena; a Standovi je bídně a zpráskaně jako nikdy.

Ne, to se musí jinak, přemítá Standa. Marie musí vidět, že i já stojím nad svým okolím – myslím duševně a vůbec. My dva bychom mohli mít tolik společných zájmů! Například kdybych tu měl knihy, co nejvíc knih: jistě by jednou přišla, nezlobte se, ale já bych tak ráda četla tuhle knihu. – To je zvláštní, Marie, to zrovna je kniha, která je psána jako krví mého srdce; zatrhal jsem si tam některé věty, při kterých jsem musel myslet na vás. – A pak se dva lidé skloní nad jednou knihou; její vlasy ho šimrají na tváři, její paže se dotýká jeho ramene. – Stando, to je úžasné, vždyť tohle, co jste zaškrtl, jsem cítila tisíckrát! –

I vypravil se Standa jednoho dne po šichtě do města a rovnou k antikváři; však už skoro nejí, aby mu zbylo několik korunek ze mzdy vozačovy. – Knihy, jaké knihy? – Standa bez konce váhá a vybírá v řadách a hromadách knih; nakonec si toho nese domů daleko menší balíček, než si myslel. A když v nich doma listuje, zdá se mu nejistě, že si snad nevybral ty pravé; nemůže tam najít ty věty, které by zatrhl pro Marii; není tam to, po čem touží duše zklamaná a nepochopená, víš, to veliké hrdinství, ta pravá a veliká láska a vykoupení. – Přesto Standu jaksi povznáší, že už má doma hromádku knih, a pokouší se ji celou pročíst. Kdopak ví, třeba když pracuje dole pod zemí, přijde sem Marie poklidit, vezme do ruky jeho knížku, sedne si tady na kraj postele a čte, čte; už to je něco jako pouto – řekněme, takové duševní pouto; je to skoro tak důvěrné jako pít z jedné sklenice. Kéž by z těch knížek zavoněl slabounký dech vůně Mariiny! Proč tě tak miluju, Marie, proč na tebe musím tolik myslet! Proč? Asi proto, že máme tolik společného; my dva žijeme s hrubými lidmi, se kterými si nemůžeme rozumět, a v malosti, která nás dusí. Měl bych ti tolik co říci, Marie! Ale jednou, počkej, jednou si přitiskneš ruce na prsa, a Stando, řekneš mi, Stando, je tu Adam; já nikdy nezruším své slovo, musíte to pochopit, jděte, jděte pryč, už se neuvidíme; ale nikoho jsem v životě tak nemilovala jako tebe.

Ano, tak budiž, tak je to; ale Standu mate, že se to všechno smutné a vznešené cítí tak hrozně tělesně. Chtěl by líbat nebo kousat věci, kterých se dotkla; myslí na její kolena, její ruce, její skloněnou šíji, Marie, Marie! A v noci, v noci si lehá tváří na holou podlahu; tam dole spí Marie, teď jsem ti nejblíž, snad tě slyším dýchat, snad slyšíš, co ti šeptám; to klečím u tvé postele, to cítím tvé teplo, to jektají tvé zuby, nebo mé? To jsem já, Marie, slyšíš, to jsem já; kdybych směl položit tvář do ohybu vašeho lokte, kdybyste vystrčila jenom malíček, tumáš, kousni si! – Standa se sám už hrozí své milostné zuřivosti. Co tě to posedlo, člověče Stando, co jsi se tak zbláznil!

Pravda, takhle by to nešlo; a Standa se pokouší myslet na paní Hansenovou. Řekněme, nohy paní Hansenové; nebo jak se jí rýsuje zadnička, když běhá v těch nohavicích po zahradě – Ne, ne, nic takového; a Standa mocí zatlačuje tuto vzpomínku. Ta Švédka, to je něco jiného, ani jako by to ženská nebyla; člověk se na ni jen zdálky dívá, a je mu nějak lehko, nějak odpoutaně a šťastně. Kdežto Marie – to je víc takový duševní vztah, myslí si Standa. Taková děsná blízkost nebo co. Asi to bude láska.

V.

Asi to je láska. (To předtím… ta pitominka, když byl kresličem… to vlastně nebyla láska. Kdepak!) Standa si zrovna prohlíží nový puchýř, který se mu udělal na dlani při dnešní šichtě, a vrací se k tornu věčnému tématu: co by bylo, kdyby Marie byla dole sama. Šel by rozhodně za ní – nějaká záminka by se už našla, myslí si Standa nejistě; a zčistajasna by jí řekl: Chtěl bych vědět, co vás trápí. – Ruce by jí klesly do klína. Proč to chcete vědět? – Protože jsem tak sám, Marie. Když s vámi nemohu a nesmím mluvit, chtěl bych s vámi aspoň cítit. –

Dole je tak ticho, jen kanárek skáče a čiřiká nad Mariinou hlavou, snad že není Adam doma! – Standa se vyklonil z okna. Ne, je pořád na zahrádce, skrčený na bobku, a dloubá se prstem v půdě kolem nějakých sazeniček; ani nezvedne ty zapadlé oči, tak je ponořen do své piplačky nebo do nějakého předlouhého žalu. Najednou pozvedl hlavu, jako by něčemu naslouchal. Ne, nic; a Standa se už chtěl vrátit k svým dlaním a myšlenkám, když se tu Adam vztyčil a díval se napjatě k silnici. Nic tam není, jenom nějaké auto táhle troubí a žene si to ke Kristýně. Najednou se Adam celý nějak rozklátil spěchem a běží domů; už je zase venku, v běhu si obléká kabát a utíká, ani vrátka za sebou nepřirazil. Tá-dá, dole po silnici uhání ambulance, a za ní druhá. Ve Standovi vzrušeně hrklo. Něco se stalo. Tuhle, tamhle vybíhá havíř z domku, utahuje si řemen kolem boků, vyskakuje na kolo a už si to sviští tudy dolů, nejspíš ke Kristýně. Divné, když taková ulička dostane tak jednosměrný pohyb; i ženské vybíhají na zápraží a všechny se dívají tam dolů, kde mezi stromy je vidět komíny a těžnou věž jámy Kristýny. Něco se stalo, cítí Standa a žasne, jak to tady všichni tak najednou vědí a jak je toho hned všude plno.

Dole na zápraží vychází Marie a dívá se taky tam dolů, tiskne k prsoum nějaké šití a stojí bez hnutí. V Standovi se rozbouchalo srdce, krev se mu valí do hlavy, musí se odvrátit od okna, aby mohl dýchat. Tak tady to máme. Teď je Marie sama doma. Teď je sama. A už nestojí dole na zápraží, zašla asi domů a jistě si znovu rozkládá své šití po klíně. Kdybych tam zaklepal – co bych jí řekl? Standovi se spékají ústa, nedostane ze sebe slova, ale to je jedno: Marie je sama! Zimničně si rovná u krku límec a ještě vykoukne oknem: nevrací se Adam? Ne, ale po ulici sviští na kolech celé hloučky havířů, jsou nakloněni až k řidítkům, a všichni chvatně míří tam dolů; nějaká ženská běží a vzlyká, skoro až vyje – Standa se řítí dolů po schodech, dupe jako kůň, ale teď mu to je jedno; dole na chodbě to v něm ještě hrozně zahrkalo, najednou taková slabost v kolenou nebo co, ale už je venku, chválabohu, už je na ulici a pádí tam dolů, kam se ženou všichni; uhání dlouhými skoky, samo ho to nese, ještě nikdy se mu tak ohromně neběželo; Standa zrovna letí a cítí se silný, lehký a rychlý jako nikdy.

U zavřených mříží Kristýny je už lidí jako u česna včel: horníci se svými bicykly, flákači, ženské – někde u mříže jedna hlasitě kvílí. Standa se tlačí kupředu. “Co se stalo?” Starý havíř se na něho mračně ohlédl a neřekl nic. “Něco tam vybuchlo,” povídá druhý. – “A jsou tam dole lidé?” – “Jo, lidi tam budou, ale jenom druhá šichta, co dělá na překopu. Moc jich tam nebude.” – Standa se dere dopředu, aby aspoň viděl do dvora. Je tam prázdno a hrozně ticho, jen hlouček lidí čeká u ambulančních vozů; od těžné věže dva strejci někoho odvádějí, plete nohama jako ožralý a klátí hlavou – teď ho strkají do nějakých dveří, asi je tam doktor. “To je Pešta?” ptají se lidé a natahují krky. Ne, Kolman je to. “Tak Kolman to má dobré.” – Ze známkovny vychází havíř. – “Těbůh, Ferdo! Zdař bůh, Purkyte,” volají lidé, “tys byl tam dole?” – “Jo, byl.” – “A co se tam stalo?” “Ale detonace, člověče. Zavalilo to tu novou směrnou, víš? U třiašedesátky. Franta tam zůstal.” – “Který Franta?” – “Ale Brzobohatý. Já mu viděl jenom nohu.” – “A Mádr tam není?” – “Mádr? Ten už je venku, ne?” – “Je tam Ramas?” ječí ženský hlas. “Viděli jste tam Ramase?” – “Ale přestaňte, Ramasová,” domlouvají lidé; “vždyť ještě nikdo nic neví!” – Teď se to na dvoře pohnulo trochu víc, nesou někoho na nosítkách k ambulančnímu vozu. Který to je? – Bleha, povídají lidé. – “Kdo?” ptají se ti vzadu. “Nějaký Bleha,” odpovídá zklamaný hlas, “toho ani neznám.” – Standovi tluče srdce vzrušením. Tedy takhle vypadá důlní neštěstí; člověk by si myslel, že ze šachty se bude valit oheň a dým, a ono zatím nic. Ambulanční vůz se rozjíždí k vratům, mříž se otevírá, místo! místo!, a do té tlačenice zavál z vozu zápach karbolu nebo čeho. Standovi se z toho dělá mdlo, chtěl by se vytratit, ale už nemůže, stojí v první řadě; nějaká ženská vedle něho lomcuje mříží a řve, pusťte mě tam, pusťte mě, já tam mám muže! – “Ale tak nekřičte, Kuldová,” domlouvá jí vrátný z druhé strany mříže, “třeba ještě přijde.”

“Kristýna je svině šachta,” rozkládá někdo za Standou. “Co já vím, tak nemine týdne, aby na ní někde nehořelo.” – “Murnau je horší,” ozval se jiný hlas, “tam se pořád dělají plyny.” – “Dej se vycpat s Murnau,” namítl někdo. “Taková paseka tam nikdy nebyla jako tady před patnácti lety. Člověče, Kristýna je největší prevít, to ti řekne každý.” – “Jen počkej,” bručel člověk z Murnau. “Murnau ti ještě ukáže, co dovede!” – A najednou se roznesly bůhví odkud bližší zprávy. Tak tam zůstali Mádr, Ramas a Kulda; prý jsou naživu, ale nemůže se k nim, chodba se zabořila. “A co Franta Brzobohatý?” – “A jo, ten. Franta to má odbyto. Chtěli ho vyhrabat, ještě mu koukala noha –” Ale tak přestaňte, lidi! tamhleje jeho žena. – “Nu co, však ho uvidí, až jí ho přinesou. Chtěli ho vyhrabat, ale padají jim shora kameny.” – Tak ho tam nechají chcípat, ne? začali se rozčilovat lidé. Třeba má ještě kousek života – Hergot, ať nás tam pustí! To bychom se podívali! Psi zatracení, pusťte nás dovnitř! – “Vraťte mi muže,” křičí ženský hlas. – To je Brzobohatá, říkají si lidé. Nenechte si to líbit, ženská! – Standovi tluče srdce rozčilením; nějak ho to zvedá a nese, chtěl by taky volat: Pusťte nás tam, vy vrazi! My tam své kamarády nenecháme! – “Pusťte nás tam,” zakřičel, ale hlas mu nějak selhal; jen to tak zbytečně vyjeklo. “To víš, tebe tam nejvíc potřebují,” vysmíval se někdo za ním; je to skrček Baďura, ta filcka. Standa by mu něco řekl, co by si Baďura nezapsal, ale najednou je tu nový rozruch. Frantu nesou! Tak ho přece jen, chudáka, vytáhli! – Dva lidé vlekou od těžné věže něco na nosítkách s jakousi náramnou opatrností. Po dvoře běží kvílející ženská, někdo ji zadržuje, pojedete s ním, paní, pojedete s ním, jenom buďte tiše! Pomalu, pomalu vsunují ta nosítka do záchranného vozu, dvoje ruce pomáhají vzlykající ženě dovnitř; a druhá ambulance se zvolna rozjela k závodním vratům. “Kruci, toho to zřídilo,” lituje někdo uvnitř dvora a utírá si pot, “ale ještě je živ.” A nemocniční vůz krokem projíždí ustupujícím a tichým zástupem.

VI.

Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán; má nějak divně naražený světlý klobouček, na tváři uhelnou čmouhu a bílá vousiska ušňupaná mourem, – asi sfáral dolů, tak jak byl, a ani se ještě neměl kdy opláchnout. Ten druhý, ten umouněný v havířských šatech, je pan závodní; a za ním se klátí pan Hansen, má na sobě kožený kabát a koženou přílbu na hlavě, půl čela do krve odřeno a kolem nosu je ukoptěn jako ten černý vzadu, když kluci chodí koledou; jen modré oči mu plavou ve světlých důlkách, jako by se mu roztékaly. Pak ještě jeden brejlatý a poněkud umazaný pán, asi od revírního úřadu, a nějaký černý dozorce utírající si čelo nesmírně špinavým kapesníkem – pěkná společnost, jen co je pravda; kdyby se takhle ukázali na rynku, myslili by si lidé, že se dnes rojí kominíci. Jenže tady to vypadá jináč, nějak slavnostně, nebo jak by se to řeklo; hlučící zástup u mříže utichá a natahuje krky; a závodní vrata se široce otvírají.

Dav u vchodu se rázem roztřídil. Ti, co teď vstupují do dvora, jsou jenom mužové z Kristýny; ti druzí se tlačí u vchodu, jako by tam byl napříč napjat provaz, natahují krky a stavějí se na špičky. Standa kráčí do nádvoří a je mu jaksi důležitě a hrdě. Ano, já patřím sem, vy lidé, taky já jsem jeden z Kristýny! Je jich tam asi padesát nebo šedesát, a ještě přijíždějí horníci z vesnic na kolech; už to není zástup, ale něco jako černý baťák, který nastupuje na své místo. Standa stojí v první řadě a hledá očima Hansena; tamhle sedí na hromadě pražců a utírá si rukama obličej; jenomže si tím víc rozmazává po tváři mour a krev, teče mu to z odřených kloubů, hrůza se podívat. Standa se za to stydí, že nemůže vidět krev, má pocit, že omdlí a bude ostuda; ale zatím se ten vousatý starý pán postavil před havíře a sundal si zlaté brejličky.

“Zdař bůh,” řekl, rozhlédl se krátkozrace kolem a začal si horlivě čistit ty brejle.

“Zdař bůh,” zahučelo to tu a tam v černém batailonu.

“Horníci, stalo se nám vážné neštěstí,” začal nejistě starý pán. “Nastala… nastala detonace při ražení větrní spojky mezi vtažnou chodbou číslo šedesát tři a výdušnou číslo osmnáct. Bohužel tato detonace… si vyžádala několika obětí. Lamač Brzobohatý František… zasypán a velmi těžce raněn. Bleha Jan… poraněn dosti vážně. Kolman Rudolf, vozač, poraněn lehce. Tři lidi nám tam bohužel ještě zůstali. Jsou to… jsou to Mádr Josef, revírní dozorce, Ramas Jan, důlní tesař, a narážeč Kulda… Kulda…”

“Antonín,” napověděl někdo.

“Kulda Antonín, otec sedmi dětí. Naštěstí… naštěstí se zdá, že jsou ještě živi, aspoň někdo z nich. Bylo slyšet, jak dávají znamení… Hoši, my je tam nemůžeme nechat.”

“To víš že ne,” ozval se někdo v černém baťáku.

Starý pán se rychle podíval tím směrem a nasadil si brejličky. “Správně. Tak koukejte, lidi,” pokračoval nějak lehčeji. “Ta nová větrní prorážka odbočuje skoro v pravém úhlu od osmnáctky a běží asi sedmdesát metrů směrem na chodbu číslo šedesát tři. Na tom průčelí jsme museli ražení chodby zastavit, protože… protože při té délce se nám tam zvedaly spodky. Zkrátka mohla by přijít větší detonace, a byl by malér. Tak jsme začali s ražením protičelby z té vtažné chodby číslo třiašedesát. Z té strany je už proraženo asi dvaatřicet metrů a mělo se kopat dál – Teda tam dnes pracovala v druhé šichtě Mádrova parta; zbývalo prorazit už jenom tři nebo čtyři metry celiny, aby se spojila obě průčelí – A v té kratší chodbě právě nastala detonace.”

“Však se tam ta třída nemusela kopat,” vyhrkl někdo z havířů. “Beztoho je tam uhlí samý proplástek.”

Starý pán zrudl pohoršením. “Co? Že nemusela?” zakoktal se podrážděně. “Kdo to řekl? Pojďte sem, když tomu tak rozumíte!”

“Všichni to říkali,” trval hlas na svém. “Říkali tomu mrcha třída.”

“Drž hubu,” hučeli jiní.

Starý pán se nějak uklidnil. “Člověče, byla to větrací chodba, ražená v zájmu vaší bezpečnosti, s úplnou detonační výstrojí. Nám se nemůže nic vytýkat, mládenci, byla to vyšší moc; však on to revírní úřad vyšetří – Tedy v té kratší chodbě se nám to podvalilo v délce asi patnácti metrů, a Mádrova parta zůstala za tím závalem. To se rozumí, hned se začalo se zmáháním závalu… pracuje tam záchranné mužstvo s revírním inženýrem, ale –” Starý pán se zarazil, sundal si brejle a začal je znovu horlivě čistit. “Jak tím hnou, sype se jim shora nový kámen. Celé nadloží je tam rozrušeno. Tou stranou se k těm třem tak hned nedostaneme,” bručel do bílých vousů. “Zatracená práce!”

“Tak co bude,” ozval se hlas z černého baťáku.

“Hned,” řekl starý pán a nasadil si brejličky. “Pak tam zbývá ta druhá, delší chodba z osmnáctky, co se v ní přestalo razit. Tu ta detonace zmačkla taky, výdřevu to v ní polámalo jako sirky, ale dá se tamtudy ještě prolézt až na konec. Inženýr Hansen tam byl a… zřetelně slyšel, jak tam ti tři dávají znamení. Ťukají na stěnu. Odtamtud k nim nemůže být dál než tři nebo čtyři metry, ale je to čistá prorážka –” Starý pán si znovu strhl brýle. “Tudy by snad šlo dostat ty tři ven. Jenže my tam nemůžeme… a nesmíme nikoho poslat. Všechny stropnice jsou vedví… vrstvy v nadloží jsou otřeseny, a kdyby roubení ještě trochu povolilo – Tady pan inženýr Hansen myslí, že by se to přece jen mohlo zkusit; má povinnost je každého před tím varovat, ale… kdyby se někdo hlásil dobrovolně, tak… já bych si to vzal na svědomí, rozuměli jste?”

“Rozuměli,” mručelo několik hlasů.

“Tak si to rozmyslete, lidi,” děl starý pán a nasadil si brejle. “Ale ať se mi tam nehlásí nikdo… kdo má doma ženu a haranty, víme? Ono to tam nebude jako na porubišti. Já vám tu nechám poddůlního Vojtu, můžete si s ním ještě promluvit. První parta, kterou povede inženýr v poli Hansen, by sfárala hned; dali jsme připravit nářadí… Hoši, já vím, že vy sami budete hledět –” Starý pán si dojatě narovnal brejle. “Tak zdař bůh, kristýňáci.”

“Zdař bůh,” zahučelo to kolem; a starý pán, najednou jaksi rozčilený, běží zpátky do kanceláří.

Tak, teď jsou páni pryč, jen inženýr v poli Hansen sedí na břevnech a kouří mrkaje do země; a ten umouněný poddůlní vytahuje notes a loví v kapse po nějaké tužce. Černý baťák se svírá do kruhu.

,.Tak, Vojto, teď nám to pověz ještě jednou, ale po našem.”

“Tak, kluci,” řekl poddůlní, “kdo se dobrovolně hlásí. Šichta tři hodiny. Budete muset podepsat revers, že tam jdete dobrovolně. Je to na té chodbě moc šeredné, to vám říkám. Visí to tam člověku nad hlavou, hergot sakra –”

“Ty tam půjdeš?”

“Ne, já mám doma fakany. Pět kusů.”

“Vždyťs tam už byl!”

“Byl, co bych nebyl. Ale podruhé bych tam, člověče, nešel.”

“A kolik nám za to dají?”

“Trojnásobný plat za hodinu. A hodinky s vodotryskem, ty hade. Tak honem, mládenci, kdo tam chce jít s inženýrem Hansenem?”

Ticho, někdo odchrchlává. Leda bych byl blázen, říká někdo sám sobě. A Standa najednou cítí, jak se mu přesilně svírá hrdlo, je to strach nebo co – kristepane, co to je s těma nohama? Zčistajasna jdou samy od sebe, jdou do středu toho kruhu, živou mocí je nemůže zastavit; už stojí před poddůlním Vojtou a klátí bezradně rukama –

“Ty se hlásíš dobrovolně?”

Všichni kolem se dívají, i ti tam u vrat natahují krky; ale Standovi to všechno splývá a slyší jen, jak nějaký sevřený hlas vyhrkává “ano”.

“Jak se jmenuješ?”

“Půlpán Stanislav, vozač,” vypovídá ten cizí a mátožný hlas. Vždyť to mluvím já, uvědomuje si Standa, propána, jak to přijde! “Koukejme to mřeně,” slyší odněkud skrčka Baďuru, “ten to vytrhne!” Ale tamhle sedí pan Hansen, cucá cigaretu a maličko kývá hlavou. Standovi je teď docela jasně, cítí dokonce, jak mu vítr chladně načechrává vlasy; jen srdce mu ještě tluče, ale už je to dobré, už je to dobré, jen aby nikdo neviděl, jak se mu třesou nohy.

“Mne si tam taky zapiš,” povídá někdo, a stojí tu vyschlý stařík a cení dásně skoro bezzubé. “Jen piš, Suchánek Antonín, havíř –”

“Bodejť, děda Suchánek,” poznamenal někdo.

Stařík se zachechtl. “To víš, já tam budu chybět! Já znám Kristýnu nejlíp, holenku. Před patnácti lety jsem při tom taky byl –”

Ze zástupu se vydírá nějaký ramenatý obr, záda má jako kůň a hezkou, kulatou tvář. “Já tam třeba půjdu,” povídá nevinně. “Martínek Jan, důlní tesař.”

“Svobodný?” ptá se poddůlní Vojta nejistě.

“No jo,” řekl tesař. “Napište: svobodný.”

“Tady,” ozvalo se ze zástupu. “Falta Josef, mladolamač.”

“Tak pojďte sem!”

“Máš tam jít, Pepku!”

V zástupu se to zahemžilo. “No tak, Pepku!” Pepek se tlačí ven, ruce v kapsách. “Kolik dají mně?”

“Třikrát tři šedesát.”

“A kdybych natáhnul?”

“Funus s muzikou.”

“A co Ančka?”

“Vy jste se už vzali?”

“Nevzali. Dostala by něco?”

Poddůlní Vojta se škrabe tužkou na čele. “To já nevím. Já vás radši škrtnu, ne?”

“A to zas ne,” postavil se Pepek. “Si z toho dělám legraci, člověče. A bude remunda, když je vyndáme?”

Poddůlní pokrčil rameny. “Tady jde o lidi,” řekl suše.

Pepek mávl velkomyslně rukou. “Tak já se jich ujmu. A jede se.” Falta Josef se rozhlíží, co by ještě řekl, ale za ním už stojí někdo dlouhý a upírá zapadlé oči někam mimo lidi.

“Vy se hlásíte?”

“Adam Josef. Lamač.”

“Vy jste přece ženatý,” váhal poddůlní Vojta.

“Co?” řekl Adam.

“Ženatí se nemají hlásit.”

Adam polkl a pohnul rukou. “Já bych šel,” bručel zarytě.

“Jak chcete.” Poddůlní Vojta počítal tužkou ve svém notesu. “To vás je pět. A dozorce žádný?”

Od zástupu se odlepil maličký člověk. “Já,” řekl sebevědomě. “Andres Jan, palní dozorce.”

“Prachař pes,” hodil někdo mezi havíři.

“Třeba pes,” odsekl hbitě Andres. “Ale svou povinnost udělám.”

Poddůlní Vojta si ťukal tužkou na zuby. “Andresi, ty přece jsi taky…”

“Ženatý, já vím. A tři děti k tomu. Ale někdo tam musí jít s mužstvem,” prohlásil velkolepě a div se nepostavil na špičky. “Kvůli pořádku.”