Kitabı oku: «První parta», sayfa 4

IX.

Ze škvíry vylézá pozpátku pan Hansen a oprašuje si šaty. “Is gut,” kývne na tázavý Standův pohled a dětsky se usměje. Teď vylézá pozpátku pes Andres; tvář mu povolila, je najednou až houbovitě měkká. “Dědek je venku,” povídá nedívaje se na nikoho. “Padá tam strop, nemohl zpátky –” A už se jde podívat na Standovu hromadu, ale nenadává, jen hubou potrhne. “Tak dělejte, ať se to tady vyklidí!”

Standa to cítí skoro jako pochvalu; vlastně se už na prachaře nezlobí. Pes je, to se mu musí nechat; ale když vidí pořádnou práci, tak má aspoň uznání a neřekne nic.

Z díry se soukají Adamovy dlouhé hnáty; už je tu celý Adam a namáhavě vstává, jako by se musel celý dávat dohromady. Je mokrý potem a stěží se drží na nohou. “Teď si odpočiňte, člověče,” bručí pes Andres nějakým jiným hlasem; a pan Hansen něco povídá Adamovi po švédsku a vypadá, jako by ho chtěl poplácat po rameni. Adam si mne oční důlky, tolik se mu do nich nabralo potu a prachu. “Málo… místa tam bylo,” vypravil ze sebe a musel se opřít o ten převržený hunt, jak mu klesaly nohy.

Teď se šátrají ven z díry ještě jedny střevíce, a pomalu, tápavě se vysunují ven vychrtlé nohy dědy Suchánka; už asi nemůže dál a zůstal ležet půlí těla v té díře. “No tak, dědku,” pobízí Pepek hrubě a tahá dědu Suchánka za nohu ze zmačklé chodby. Už je venku, sedí na počvě a hladí si lysé temeno hlavy, celý nějak plihý a bez vlády; jen zardělé tvářičky se mu nafukují a splaskují rychlým dechem. “Vidíš, cos tam lezl,” povídá mu Pepek znechuceně. “Pojď, já tě odvedu.”

“Co – co jsem tam lezl?” brání se děda Suchánek matně. “Já jenom chtěl na ně zaťukat, víš? Já to tady znám.”

“A mohl jste se tam zadusit,” hubuje prachař Andres.

“Když to za mnou spadlo,” namítá tenkým hláskem děda. “Lidi, já nemohl zpátky. Kopu nohama, kruci, tady přece musí být díra… a ona tam už nebyla.” Děda Suchánek se zasmál bezzubými dásněmi. “Nebyla tam, no.”

Pes Andres se k němu naklonil. “Koukejte, Suchánku, Falta se Standou vás odvedou.”

“Proč?” podivil se dědek. “Dyť já můžu dělat. Já jsem se tam jenom dusil.” Děda Suchánek se nejistě zvedá na ochablé nožičky. “A kde mám kahan?”

“Tam.”

“A jej,” diví se děda. “Tak to mně tam zůstal.” Už zase klečí a strká hlavičku do té škvíry.

“Kampak?”

“Pro ten kahan,” brumlá Suchánek, a už mu kouká jenom jedna noha; ale Pepek ho táhne zpátky. “Zatracený dědku!”

“Co?”

“Vždyť se tam boří strop! Tady si sedni a dej pokoj.”

Děda Suchánek sedí na zemi jako hromádka neštěstí a kroutí nechápavě hlavou. “Já tam nechal kahan,” šeptá, “Pepku, mně tam zůstal kahan!”

Zatím se prachař Andres pokouší domluvit se s panem Hansenem po německu, ale jde jim to nějak těžko, soudíc podle toho, jak si pomáhají rukama. Mohl bych vám překládat, myslí si Standa, ale když mě na to nezavoláte, taky dobře; budu nosit kameny. Hansen horlivě kývá hlavou a povídá to teď po švédsku; ale čertví, nějak si ti dva nakonec rozumějí. Kus dál na třídě je slyšet, jak Martínek podráží a kramluje výdřevu.

“Tak poslyšte, lidi,” rozhlíží se dozorce Andres po svém mužstvu; ale má tu jen Adama, Standu a dědu Suchánka, který se ještě nesebral. “Pan inženýr říká, že se do té chodby takhle nemůže. Musíme ji pořádně prorazit, aby se uvolnila.”

“Mydláky jsou tam, mydláky,” drmolí děda Suchánek. “Ani to nedá znamení, a šup, už to padá. Já nic neslyšel, a najednou se mi to sesypalo na panímandu. Kruci, říkám si, to budou mydláky!”

“Musí se to tu nejdřív uklidit a dát do pořádku vzduchovod,” pokračoval Andres. “Aby tu bylo čisto jako na ortu, rozumíte? Tohle svinstvo se tady nemůže nechat, když se má razit dál.”

“Už to mám,” vyhrkl děda Suchánek radostně. “Ťukali tam. Ťukali. Já jsem klepal kladivem na stěnu, a oni odpovídali –” Suchánek se zarazil. “Kde mám ten mlátek? Já tam nechal to kladívko!”

Pes Andres se po něm otočil, vzrušený, až to v něm hrkalo. “Suchánku, víte to jistě, že ťukali?”

“Jo, ťukali,” trval na svém děda. “Vždycky třikrát: klep klep klep. Ale já tam nechal kladivo.”

“Tak to jim tam jde vzduch,” oddychl si Andres. “Hergot, to je dobře!”

“Ja,” kývá Hans. “Gut.”

Ze zalámané chodby to šramotí a ven lezou Pepkovy nohy.

“Co jste tam měl co dělat?” utrhl se na něho Andres.

“Jsem se tam byl podívat,” ucezuje Pepek a vstává. “Tady máš ten kahan, dědku.”

Suchánkova tvář se svraskla radostí. “Zatracený kahan! A mlátek tam nebyl?”

“Jaký mlátek?”

“Poslouchejte, vy Falto,” zuří prachař. “Jestli mně ještě jednou budete dělat takové fóry –”

Pepek po něm blýskl vzteklýma očima. “Já vám tu díru sežeru, ne?” Ohlížel se po svém krumpáči. “Mělo by se to podepřít… za třicátým metrem. Klesá tam strop – Už aby se tam lezlo jenom po břiše,” chrchlal Pepek a dělal, že jako vyndává z trosek nějaké přeražené drvo a po ostatním že mu nic není.

“Mně bude někdo povídat, že tam klesá strop,” soukal ze sebe Andres, jako by mluvil k někomu jinému. “Bude se to halt muset znova prorážet –”

“Kdyby se to tam zatím podrazilo,” hučí Pepek někam do stěny, “tak by se mohlo razit až u té prorážky vzadu –”

“Jo,” povídá Andres do stropu, “někdo mně tam vleze, a pak ho to shora sevře.”

Pepek odplivl a pořád se zabýval tím drvem. “Copak, já bych to podepřel,” brumlal jako pro sebe a ukazoval psu Andresovi neuctivá záda. Aha, chlapi se poštěkali a teď spolu nemluví.

“– – Budu já každého hlídat, ne?” uryl Andres na nikoho se nedívaje a šel okázale za Martínkem.

“Pes,” zasykl Pepek hodně slyšitelně. “Tebe už mám plné zuby, ty moulo! Bude se na nás vytahovat –”

Bylo slyšet Andresa, jak si tamhle dál vyjíždí na tesaře; Martínkův hlas mu odpovídá tence a pokojně –

“Že jo,” obrátil se Pepek na pana Hansena. “Že to mám zatím podepřít?”

Hans pokývl lesklým nosem.

“Tak vidíš,” broukl Pepek uznale. “Ten se taky nebojí,” a mrkl vděčně na pana Hansena. “Stando, pilu! A strčíš tam za mnou nějaké dřevo, rozumíš?” Načež si nalil na dlaň oleje z kahanu a natíral si tím šíji a ramena. “Tak já tam lezu, Adame. Kdyby prachař něco říkal, tak ať mně políbí –”

Adam potřásl hlavou a začal zase rozebírat zával.

Děda Suchánek ještě pořád kroutí zdrceně hlavičkou. “To se mně přihodilo poprvé, že jsem někde nechal nářadí. Třicet let se mi to nestalo, lidi. – Já ti pomůžu, Stando,” dodal horlivě a počal odklízet sutky; chudák dědek, ze samé hanby se ponížil sám na běhače; teď tu nosí kameny, cupitá s nimi udýchaně –

“Kolik vám je let?” nezdržel se Standa.

“Pětapadesát. Proč?”

“Jen tak.” Člověk by mu hádal skoro sedmdesát; copak to tady v dolech lidi tak vysušuje či co –?

Přišel zamračený prachař. “Poslouchejte, Andres,” vyhrkl děda a pustil z rukou kámen. “Kdyby se ten mlátek nenašel, tak… ať mi to strhnou z platu.”

Pes Andres na to neřekl nic. “Tak dělejte, lidi,” bručel unaveně, “ať už se dostaneme na ten vzduchovod.” Potom poklekl u zabořené chodby a poslouchal. Ano, Pepek je tam. A prachař se mračí jako čert, jen kousat.

X.

Tak už Standa objevuje jakýsi pořádek v té práci. Tadyhle Martínek s Matulou postupují pořád blíž ke křižáku, podražec za podražcem, dobré je to, člověče, a tady by se to mělo rozepřít. Pan Hansen se přijde podívat, potřese spokojeně hlavou a jde zase dál; hned tu, hned tam zvedá lesklý, ušmouraný nos k výdřevě a starostlivě pozoruje, zda se ty stropnice dál neprolamují. Nebo se zastaví a napjatě poslouchá. Nebo si svítí větérkou u počvy, není-li tam plyn; a když potká Standovy oči, zamrká, jako by říkal, nic, nic, gut, zatím je všechno v pořádku.

Děda Suchánek přestal brebentit a prohazuje závalek; nožičky má křivé a třepotavé, ale co toho taková droboť človíček nadělá! Adam pracuje mlčky a pomalu, ale jako by se před ním ta zalámaná chodba otvírala; už pracuje kus uvnitř, kleče na kolenou, a vyklízí další metr chodby. Co se Andrese týče, asi ho omrzelo, že nemá komu nadávat, a vlezl do díry za Pepkem; teď tam na sebe v hloubi země podrážděně vrčí a štěkají, jako když se sejdou dva jezevci v noře. Jinak je tu vlastně klid, žádný shon nebo zmatek; jenom se pracuje, že člověk ruce necítí. Tak vidíš, takhle se bojuje za lidské životy; není to žádné hrdinství, ale jenom pořádná dřina.

Přišel se na křižák podívat tesař Martínek. “Tak jak vám to jde?” ptá se pokojně. “Nám vezou nové dříví.” Mladý obr si sedl na ten překocený vozík, spokojeně si hladil širokou prackou nahé paže a modrýma, usměvavýma očima se díval na tichou a pomalou práci Adamovu. “Taky to dá fušku,” mínil po chvíli.

Z nory zadkem napřed vylézá dozorce Andres; už na zadnici mu je vidět, že to v něm vaří vztekem. Jen se postavil na nohy, a už se div nezakousl do Martínka. “Co,” vyjekl, “vy tady jenom kibicujete?”

“No jo,” řekl klidně tesař a ani nespustil oči z Adamovy práce.

“Jděte na své místo,” zařval pes Andres, až mu hlas přeskakoval. “Tady nejste proto, abyste se flákali, vy– vy–”

Za zády mu to zachrčelo, a Andres se otočil jako na obrtlíku. Stojí za ním Matula, nakloněný jako gorila, oči zalité krví, a hrozivě funí. “Co? Kdože se fláká?”

Prachař se přitočil zády ke stěně. “Co chcete?” vyhrkl ostře a zaťal pěstičky. “Hergot,” vydechl děda Suchánek a leknutím si dal prsty na rty jako holčička.

Mladý obr se ani nehnul. “Nech ho, Matulo,” řekl dobrácky, jako by šlo o hafajícího psíka. “Ono ho to přejde samo.”

Andres se oddělil od stěny. “Však já se podívám, jak jste daleko,” řekl napjatě a šel, na nikoho se nedívaje. Zedník Matula se za ním otáčí jako býk a rozvírá pracky, jen rdousit. “Teď ho nech,” opakuje kliďas tesař a hladí si dál nahé paže. Zvláštní, i tady v dole vypadá Martínek nějak čistě a nazlátle, člověk musí myslet na zralé obilí. Dívá se vlídně a trochu ospale na Adamovu pomalou práci. Adam se zavrtává do té chodby, ani se neobrátí; kalhoty mu pomalu kloužou dolů po úzkých bocích, páteř se mu ježí, ale ty dlouhé, nespěchavé ruce pracují s takovou jistotou, že bys nejraději otevřel hubu a koukal.

Andres se vrací, tuhý a zamračený. “Měly by se dát ještě krovy do posledního páru,” povídá neosobně. “A pořádně vyskobit.”

“Jo,” řekl tesař s nevyrušenou přívětivostí. “Kolik je vlastně hodin?”

Prachař vyndal hodinky ve žlutém slídovém pouzdře. “Bude půl deváté,” bručel zase tak neosobně a odvráceně.

“Já bych ti to tady zadřevil, Adame,” povídá tesař Martínek a spokojeně zívá.

Adam se narovnal a povytáhl si kalhoty na holou a zpocenou zadnici. “Mohlo by se,” huhlal lhostejně.

Dozorce Andres přešlapuje a mračí se; vida, dávají mu najevo, že ho nepotřebují. “Půlpáne,” vyštěkl podrážděně, “vlezte tam za Faltou a řekněte mu, že už se může vystřídat!”

“Prosím,” vyhrkl Standa, ale bylo mu najednou nějak měkko v břiše a kdesi u žaludku ho sevřel ohavný tlak. Jak to, vlézt do té zmačklé chodby? – Ale vždyť tam už ti druzí taky byli, ne? – Pravdaže byli, a vysmáli by se Standovi, kdyby tam nešel, tak vidíš, ty utřinose, nač jsi se hlásil první? – Kdyby se tu aspoň vyskytl pan Hansen a podíval se – jistě by pokývl, a už by to šlo.

“No tak, bude to?” vrčí prachař Andres.

Standa strká hlavu do té černé díry, srdce mu tluče až v krku, ale někdo ho šťouchá nohou. “Kahan, člověče!”

Standa prolézá po čtyřech pod ty trosky a svítí si kahanem; plazí se po hromadách šutru, někdy po kolenou, někdy se může skoro postavit; ze stropu visí zpřelámaná dřeva, každou chvíli do nich narazí hlavou nebo rameny. Najednou ztuhl hrůzou: teď mu to zašramotilo těsně nad hlavou. “Pepku,” volá zoufale, “Pepku, padá to! Máš jít zpátky, Pepku!” Já se už vrátím, já dál nemůžu, cítí Standa zalit potem a leží připláclý na ostrých kamenech. Ne, já to musím Pepkovi vyřídit, nebo ho to zasype! Standa se smýká dál, jen kdyby se mu tak netřásly nohy, kdyby mu tak neměkly kosti, má je už chabé jako z nití. – “Pepku,” volá slabým a plačtivým hlasem. Tak, ještě ke všemu si převrhl kahan, pšuk, a zhaslo to. Standa leží na zemi v černočerné tmě a jíká strachem. Teď musí opravdu zpátky, pokouší se vycouvat, ale naráží nohama na samou rozvalenou stěnu. Standa by skoro řval o pomoc. Ježíši Kriste, Ježíši, kdybych měl aspoň světlo! Pepku! Slyšíš, Pepku! – Standa šátrá rukou do té hrozné tmy, nahmatává nějaké prázdno před sebou a leze dál; teď nahmátl jenom změť třísek a dřeva, tak to je nadobro konec, dál se nemůže. Standa s rostoucím děsem sahá po těch dřevech – a teď to před ním šramotí, ale nějak pravidelně. “Pepku,” řve Standa a tápe dál; ano, ne, ano, tady je škvíra a za ní jako širší otvor; Standa se tam prodírá odřenými rameny, leze po kolenou a naráží hlavou o strop; už to šramotí a tluče trochu blíž a kmitá to tam matným světlem.

“Pepku,” křičí Standa.

Šramot ustal. “Co je?”

Standovi se ulevilo. Teď už je všechno jedno, hlava nehlava, jen když tam je Pepek. Už to čpí Pepkovým silným potem, už je vidět chvějivý plamínek jeho kahanu; teď teprve si uvědomuje, jak křečovitě drží ve zpocené dlani zhaslý kahan, ani prsty nemůže uvolnit.

“Pepku,” vydechl, “mně zhasl kahan.”

“Tak mi ho sem podej,” povídá Pepek a odsunuje zadnici trochu stranou, aby mohl prostrčit ruku dozadu; tak těsno tu je mezi podraženými sloupky.

“Pepku, vzkazuje ti prachař, že se máš vystřídat.”

“Jo?” bručí Pepek. “Tak mu můžeš říct, aby se dal vycpat. Já si to tu dodělám. Tumáš.”

Standa bere svůj rozžatý kahan; je mu skoro blaženě, že má zase světlo. “Pohádal se s tesařem,” sděluje ze samé radosti.

“Ale jdi,” diví se Pepek náhle pln zájmu a přestal bouchat do svého špalíku. “A co mu řek Martínek?”

“Inu,” vymýšlí si honem Standa. “Řekl mu… aby na nás tak neštěkal, že nám nemá dvakrát co poroučet.”

“Hm,” zafrkal Pepek nespokojeně. “Držku mu měl roztrhnout.” Náhle se začal chechtat, až se mu panímanda třásla. “Člověče Stando, já ho tady kopnul do té kušny! Strkal ti mně sem nos, a tohle prý není po havířsku uděláno, a tak – Tak jsem dělal, že jako lezu zpátky, a už měl kramflek v zubech. Člověče, ten prskal–” Pepek sebou zmítal nadšením. “Ti řeknu, že tohle už mně stojí za to. – Kolik je hodin!”

“Půl deváté. Nebo už bude víc.”

“To už nás pomalu přijdou vyměnit,” odhaduje Pepek. “Tak když už jsi tady, pojď si na ně zaťukat, nechceš?”

“Na koho?”

“Na ty tři.” Pepek se plazí čile napřed, Standa mu nemůže stačit; už mu to nepřipadá tak hrozné, když vidí před sebou se posunovat Pepkovy nohy a zadek; je mu jen divné, jak je ta chodbička dlouhá. “Tady dej pozor,” upozorňuje Pepek a leze po kolenou dál. “Tady by to chtělo spadnout.” A pořád dál, po břiše, bokem a jak to zrovna jde. A teď se Pepek přestal hemžit. “Polez sem, blíž,” povídá tajemně, jako když si kluci hrají. “To musíš přese mne, člověče, abys tam dosáhl.” Standa přelézá po břiše přes tuhé a zpocené tělo Pepkovo; svítí před sebe – nic než závalek. “Tady ťukej,” ukazuje Pepek. “Vem si nějaký šutrák a tluč na tohle místo.”

Standovi se třese ruka, div mu kámen nevypadl. “Slyšels?” vydechl Pepek rozechvěně.

Standa slyší jenom, jak mu krev hučí v uších. “Neslyšel,” supí se sevřeným hrdlem.

“Tak to zkus ještě jednou. – Teď– teď dávají znamení,” šeptá Pepek vyjeveně. Tik – tik – tik, jako by někde hodinky zatikaly. A zase: tik – tik – tik. Standa div nesklouzl rozčilením z beder Pepkových. Tedy jsou tam opravdu! Jsou tam živí lidé a odpovídají na Standovo znamení! Jako by jim ruku podával, jako by s nimi skoro mluvil– Tik – tik – tik. Standa buší šutrákem do toho průčelí, ano, jsem tady, jsme tady všichni, já a Pepek, pan Hansen a tesař Martínek, celá první parta! Buch, buch, buch, tluče Standa do čelby. Slyšíte nás? Jen se nebojte, my si pro vás přijdeme; i kdybych měl jenom holými nehty ty skály rozškrabat – Tik – tik – tik. “Slyšíš, Pepku, odpovídají nám,” šeptá Standa uchváceně. “Řekni, že jim pomůžeme, Pepku, že je tam nenecháme!”

“Tak už slez, člověče,” heká Pepek.

Standa se nerad sváží z Pepkových mokrých zad; ještě by chtěl jednou zatlouci na ty lidi, silně a pomalu, tak silně, aby to věděli, pomoc je tady, tady je první parta. Už jdou pro vás a budou se rvát s tím pilířem tady, kameny budou odnášet, třeba si dlaně až na kost sedřeli: tady, tuhle je naše ruka, kamarádi zaživa pohřbení; to by bylo, to by bylo, abychom vám nepomohli!

“Už lezeš zpátky?” ptá se Pepek opatrně a šátrá za sebou nohama. “Abych ti nenaboural ksicht.”

“Počkej chvilku,” vydechl Standa; klečí na kolenou a dívá se vyjevenýma očima na Pepkův zadek. “Řekni, Pepku, že ty taky uděláš všechno, abychom jim pomohli! Víš, my všichni, my první parta – Viď, Pepku… my jim to tady přísaháme… i kdyby nás to mělo život stát!”

“Jo,” bručel Pepek a vložil nějak do své zadnice krajní výraz netrpělivosti. “A až docamráš, tak mi to řekni. Koukej mazat zpátky, ty –”

Standa se mlčky šine pozpátku z té úzké chodbičky. “Pepku,” zeptal se po chvíli, “a mají tam světlo?”

“Mají kahany; ale to víš, taky jim dojdou.”

Standa ustrnul. “To je děsné! V takové tmě – Pepku, to musí být hrůza, když čekají v takové tmě!”

“Hm,” řekl Pepek.”Poslouchej, polez kousek dál; tady to chce spadnout.”

Ale Standa to snad ani neslyší. “Pepku, Pepku, my je tam nesmíme nechat!”

XI.

Když Standa s Pepkem vylezli na třídu, stojí tam s panem Hansenem a dozorcem Andresem nějaký zavalitý člověk a rozkládá rukama. Tesař Martínek si už přetahuje košili přes hlavu, Adam odkládá pečlivě špic a popotahuje si kalhoty – Podsaditý člověk se čile obrátil, byl to šichtmajstr Pastyřík. “Zdař bůh, hoši,” řekl, “jdeme vás vystřídat. Jak to tam vypadá?”

Standa se silně rozmrzel. Tak, teď nám to přijde vyžrat druhá parta, když my jsme udělali tu nejhorší práci; teď nám vytáhnou ty tři, to by každý dovedl! Ale já bych jim to řekl; řekl bych jim, můžete jít do háje, my jsme tu byli první a my svou práci doděláme až do konce; první parta si své zasypané vyndá sama. Ještě to tu vydržíme třeba do rána –

Standa se ohlíží po druhých; ale Adam se lhostejně souká dlouhými pažemi do rukávů košile, Pepek si utírá podolkem zpocená prsa a Martínek se marně pokouší zapnout si pod bradou knoflíček; jeho mladá, široká tvář je jasná a ospalá.

Najednou je tu zaschlý človíček se smutnými plavými kníry; sráží paty před panem Hansenem a směnmistrem, v levé ruce kahan, pravou připaženou. “Zdař bůh,” melduje hrkotavě. “Hlásí se revírní dozorce Kazimour se svým mužstvem. Faltys Jan, lamač, Grygar Cyril, lamač, Wagenbauer Jan, tesař, Králík František, mladolamač, Kadlec Josef, tesařský pomocník, Pivoda Karel, vozač.” Šest mužů se jakžtakž narovnává, pan Hansen dělá očima krátkou přehlídku, kývá hlavou a zvedá ruku ke kožené čepičce. “Gut. Gut.” Vypadá strašně unaven, má pod očima černé kruhy –

“Jak to tam vypadá?” ptá se potichu Grygar Adama.

Adam zamžikal z podelbí, chtěl by něco říci, ale jaksi mu to nemluví; zachrchlal jen a mávl rukou.

“Blbě, člověče,” brumlal Pepek. “Samý mydlák. Ti povím, tak blbou díru jsem ještě nelezl. Mládenci, pozor na padesátý metr.”

“Suchánka to zasypalo,” vyhrkl Standa s jakousi pýchou.

“Jo?” řekl Grygar netečně a začal si svlékat kabát.

Zatím Martínek ukazuje druhému tesaři něco na dřevení; oba se drbají v týle a horlivě pošupují placatými čepicemi na hlavách, asi je to nesmírně zajímavý hovor.

“Tak jdeme,” zakrákoral Pepek a vykročil do černé chodby, houpaje nějak chabě kahanem. Děda Suchánek ani nedutal a cupal za ním. “Já jdu taky,” zavolal Martínek a zase se obrátil k druhému tesaři. “Koukej, tady ten pár by chtěl tuhle podvlíknout –” Matula tupě klopýtá třídou a funí; Adam se pomalu klátí a shýbá se pod zlomenými dveřejemi; vzadu stěží motá nohama pan Hansen a krok za ním pes Andres, vypjatý a v pozoru jako vždycky. Standa zčistajasna cítí tu hroznou únavu, ani hlavu nemůže udržet; to že jsme tam byli jenom tři hodiny? Ještě že ty nohy šlapou samy od sebe, ještě že hlava má sama ten rozum a bez dívání se sehne pod prokleslými kopnami. Sedm třesavých světýlek putuje v potrhaném řádku nekonečnou černou chodbou. Pozdrav bůh, tohle je parádní parta; brady tomu padají vysílením, sotva to nohy vleče, maminka by je mohla táhnout za ručičku, pozor, nehapej! Když už ani ten Pepek hubu neotevře – Zaklopit na chvilku oči, a už bys je, člověče, nerozlepil; tak to s námi vypadá. To by nikdo nevěřil, jak takové tři hodiny člověka oddělají. Standa jde, překračuje kolejky a vyhýbá se stojícím vozíkům, ale ani o tom neví; je mu únavou smutno, jako do pláče. Dohonil ho Martínek a jde beze slova po jeho boku; oči má přivřeny, jako by už spal. “Ale že nám to dalo,” ozval se konečně a položil Standovi širokou pracku na rameno. Standa se narovnal a vykročil trochu silněji. Jako když byl maličký – to šli tenkrát odněkud z pouti; klouček Standa už stěží plete nožičkami a zůstává pozadu; tatínek… tatínek ho bere za ruku, hezky pojď… Tatínek trochu kulhá, a Standa se ho drží pevně a pyšně za prst. To se nám to jde, viď, to se nám to jde…

Standa se podivil a otevřel oči dokořán. To už jsme u klecí? Čeká tu nějaký člověk a ptá se, jak to tam vypadá? – Nádhera, čéče, bručí Pepek a hrne se do klece. Co je těch lidí namačkaných v kleci, Standa se jich nějak nemůže dopočítat; hlava se mu bimbá, jen ji někomu opřít o rameno a spát vestoje. Martínek už taky spí, Adam zhluboka mrká a chudákovi Hansenovi plavou únavou oči, div se mu neroztečou; a klec letí nahoru tou černou šachtou, tou černou nocí; snad bude pořád tak stoupat s těmi sedmi unavenými lidmi, nikdo ani nepromluví, a klec s lidmi bude bez konce padat někam nahoru.

Už se svlékají, beze slova a tápavými pohyby. “Sakra,” bručí nehlasně Pepek a dívá se na své rozbité ponožky; Adam upírá oči do země a zapomněl zouvat se; Martínek si hladí týl a široce zívá – A tu přichází starý Tomšík, řečený Vinca, takto uklízeč v umývárnách, a něčím cinká.

“Co to máš, Vincku?” ptá se Pepek, zvedaje hlavu od svých ponožek.

“To vám posílá pan ředitel,” pšuká bezzubě Vincek. “Koňak. Koňak.”

“A sakra,” podivil se Pepek. “Mládenci, to je – Ukaž to sem!”

Pepek prohlíží vinětu a čuchá zkoumavě k zátce. “Tak vám řeknu – Lidi, starý je pašák. Ví, co se patří. – Nalej ty, Vinco, já mám prsty jako rohlíky.” Pepek už nazvedá tlustou sklenku s koňakem proti světlu, ale vtom si to nějak rozmyslil. “Koukej, Vincku, jdi s tím k Hansovi, ať se napije první.”

“Ale pan inžinýr už bude ve vaně,” brání se starý Tomšík skoro zděšeně.

“Tak mu to dones do vany a hleď mazat. Když náš starý může být kavalír, tak my taky, že jo. A řekni, že mu to posílá první parta.”

Tomšík tedy šel a vyjádřil svůj hluboký nesouhlas aspoň zády.

“Co myslíte,” ozval se tesař Martínek, “neměli bysme poslat skleničku taky Andresovi? Co bys ty, Adame –”

Adam pokrčil jedním ramenem. “Když tam byl s námi –”

“Suchánku!”

“No, jako prachařovi, že jo,” zabreptal děda. “Já myslím, že bysme mu měli tu poctu vzdát, ne?”

“Mu na to kašleme, že je prachař,” prohlásil Pepek. “My jsme tady náhodou jako dobrovolná parta, rozumíš? Prachař neprachař, to na nás neplatí.”

“Já bych mu poslal,” řekl tesař rozvážně. “Pes on je, ale výdřevě rozumí. A strachy se taky nepodělal.”

“No jo,” brumlal Pepek. “Ale tady jde o to, že to třeba odmítne. A to by si naše parta nemohla nechat líbit, že jo.”

“Však on neodmítne,” mínil tesař mírně. “Proč by měl odmítnout?”

“Aby se vytahoval. Já nevím, to není jen tak,” chmuřil se Pepek. “Co ty myslíš, Matulo?”

Matula zachrochtal na znamení protestu.

“Co Standa?” řekl Martínek, a Standa se potěšil. Tak vida, taky se ho zeptali! “Já myslím,” začal s prodlevou, aby udělal místo pro názor spravedlivý a pojatý jaksi z vyššího stanoviska. “Andres se hlásil stejně dobrovolně jako my.”

“Dozorce musí, ty nádivo,” poučil ho Pepek. “Jakýpak by to byl dozorce, kdyby se nehlásil! Ten to má jako povinné, víš? Například ty ses nemusel vůbec hlásit, protože jsi jenom vozač a cápek, a taky nejsi tak placený. – Ale zrovna první ses taky meldovat nemusel,” dodal Pepek nespokojeně. “Nejsi žádný havíř nebo tesařský mistr, člověče.”

“To on tak Standa nemyslel,” ozval se Martínek smířlivě. “Takys někdy šlápnul vedle, když jsi byl takový kluk jako on.”

“Já dělal horší voloviny,” bručel Pepek, “ale abych se takhle vytahoval před staršími kopáči na špičky, to zas ne, to se nedělá. Kruci, to bych byl od nich dostal pohlavek!”

Standa byl studem jako opařený. Hrkalo v něm deset odpovědí, například že jako vzdělaný člověk zná svou povinnost líp než někdo jiný, nebo že tady nešlo o nějaké vytahování, nýbrž o záchranu lidských životů; ale mlčel, protože měl krk sevřený tím pokořením. “Jen to zkus s tím pohlavkem,” vyhrožoval temně Pepkovi a sklonil se hluboce nad svým střevícem, aby mu nebylo vidět slzy v očích.

Tesař se podíval na Pepka a ukázal hlavou na Standu. “Když je vůl,” řekl Pepek přátelsky. “Tak Standa je taky pro, abysme poslali skleničku prachařovi. No, jak chcete, mládenci; já už jsem si to s Andresem náhodou vyřídil.”

“Pan inžinýr se nechá mockrát děkovat,” hlásí staroch Tomšík už ve dveřích radostně a horlivě.

“A pil?”

“Pil. Celou ji vypil naráz.”

“A co řek?”

“Nic. Řek něco jako skol a zamlaskal.”

“A byl ve vaně?”

“Byl. Zrovna se mydlil.”

“A chutnalo mu?”

“Chutnalo. Dank fylmas, povídal.”

“A řeks mu, že se z té sklenice ještě nikdo nenapil?” staral se Pepek.

“Ne, to jsem mu neřek.”

“Ale tak vidíš,” mrzel se Pepek. “Třeba se mu to ošklivělo, že pije po nás! Ty jsi taky – To jsi mu měl říct, člověče, že je čistá!”

“Tak nalej ještě jednu, Vinco,” pravil tesař, “a dones ji Andresovi. Že mu ji posílá první parta na jeho zdraví.”

Parta se pomalu svléká, ale jen tak, aby se neřeklo; ve skutečnosti čekají vzrušeně jako chlapci. Je ticho, jen voda odkapává ze sprchy, a Matula funí a škrábe se téměř hlučně na prsou.

“Tak to jsem zvědavý,” vydechuje Pepek. “Musí přece vědět, že nikdo tady ho nemůže ani cejtit.”

“Co by nepil,” míní tesař po delším přemýšlení. “Koňak je koňak.”

“Když je pes!”

“To je. Ale oči má všude.”

“To má.”

“A naparuje se,” odplivl Pepek. “Lidi, toho já nerad vidím!”

Adam už je svlečený a jde potichu pod sprchu, aby začal se svým nekonečným umýváním. Martínek, nahý po pás, sedí s rukama v klíně a přivírá ospale oči. Dědovi Suchánkovi je nejspíš zima, i sedí s rukama na prsou zkříženýma jako stydlivá holčička –

“Pil, pil,” vyhrkuje ve dveřích starý Tomšík s překotnou důležitostí.

“A co řek?”

“Že mockrát děkuje, a že prý teda na zdraví první partě.”

“A měl vztek?”

“Neměl. Řek, Vincku, jistě mně to posílá parta? Jistě, prý?”

“A cos řek ty?”

“Já mu řek, jo, pane palní, parta, a prý na vaše zdraví. To jim poslal sám pan ředitel, tu flašku.”

“A co říkal on?”

“No, zamrkal, a povídá, jistě, Tomšíku?”

“A co dělal?”

“Co by dělal! Jako se zasmál, a to prý je dobře –”

“A pil?”

“Pil. Jenom ruka se mu klepala, a tak si to rozlil po kalhotech. A pak povídá, řekněte jim, Tomšíku, že děkuju celé partě. Jo, řekl pak, Vincku, kluci dělali jako čerti. Povídal prý pan Hansen, to prý jsou horníci, radost se podívat.”

Celá parta se tlačí kolem Tomšíka; nemůže se jaksi nabažit těch novinek; jenom zedník Matula sedí, škrabe se a krvavě vejří do země, a Adam pod sprchou vážně poslouchá.

“A jak při tom vypadal, Vinco?”

Starý Tomšík neví, jak by to řekl. “No, jak –Jako kdyby to nečekal. A ptal se, nevíte, Tomšíku, koho to napadlo? – To já nevím, pane palní, ale asi všem.”

“Tos řek dobře, Vinco.”

Parta nápadně oživla a rozhlaholila se. “No tak vidíš!”

“Koukejme Andresa! Ještě bude z ruky žrát!”

“Mládenci, teď my.”

Pepek si přehodil přes ruku košili místo servítku a podává tlustou sklenku dědovi Suchánkovi. “Tak, dědku, ty jsi nejstarší. A můžeš být rád, že jsi ještě tady.” To bylo poprvé, co se o tom někdo zmínil.

Dědovi Suchánkovi se třese ruka, když bere sklenku. “Ale to kladívko, to mě mrzí,” breptá a olizuje koňak. “Tak na zdraví!” Převrátil do sebe koňak a rozkašlal se. “Panenko Maria, ta je!”

Pepek nese sklenku Adamovi. “Teď ty.”

Adam dlouze čichl ke sklence a podává ji plnou zpátky. “Na zdraví,” povídá a utírá si ústa. Standa nevěřil svým očím: Adam se usmál! Pravda, byl to jenom stín úsměvu, ale přec – najednou jako by to ani Adam nebyl.

Teď vzal sklenku tesař, pozvedl ji proti světlu a překlopil ji do sebe. “Dobrá je,” vydechl spokojeně a tiše se rozzářil.

“Matulo!”

“Já nechci,” bručí zedník.

“No tak, Franto, nedělej drahoty –”

“Po Andresovi… já… nepiju!”

“Ale nekaz nám partu, člověče!”

Matula bere sklenku do opuchlých prstů. “Já ho zabiju,” hučí, “já ho zabiju –”

“To si s ním vyřiď jinde, ale tady dej sakra pokoj!”

Zedník Matula se podrobil a převrátil do sebe sklenku. “Dej mi ještě,” zachrchlal a utřel si dlaní fialovou hubu.

“Teď já.” A Pepek, široce rozkročen, vrhl si koňak do chřtánu a zařičel rozkoší: “Teď ty, Stando!”

Standa to ještě nikdy nepil; olízl nejdřív koňak, a pak do sebe zvrátil celou sklenku jako ti druzí. Zamrkal a hrozně se zakuckal; byl rázem opilý a nesmírně blažený; oči mu plavaly v rose, umývárna se kolem něho točila, nevěděl, co si samým nadšením počít. Postavil se před Martínka a divil se, jak se s ním kymácí podlaha. “Martínku, já tě mám rád,” vyhrkl vřele.

Mladý obr se pěkně radostně usmál. “No tak vidíš.”

“A na Pepka se vůbec nezlobím,” tvrdil Standa rychle. “Vůbec ne. Pepek – Pepek přísahal, že jim pomůže. Pepek je pašák, já ho mám docela rád. A pan Hansen – člověče, ten je jako bůh. Viď, že je jako bůh?”

“No,” přisvědčil tesař vážně. “Copak Hans!”

“Víš, pan Hansen – tomu já říkám hrdina. První tam byl a poslední odešel – Tesaři, já bych tam hned sfáral znova. Já jsem je slyšel, jak ťukali – Martínku, viď, že jim pomůžeme?”

“To víš,” děl tesař. “A mně říkají Jenda. Jdi se umýt.”

Standa s rozkoší prská pod sprchou a jen tak chvatně přejíždí rukama svou hubenou nahotu. Před Martínkem se už nestydí. Ne, před Martínkem ne. “Jen aby nám je ti druzí nezachránili,” drkotá zuby. “Člověče, to musí být, když je vytáhnou ven – Co myslíš, je Andres statečný?”

Martínek supí pod proudem vody a drhne si záda. “Co říkáš?”

“Je Andres správný chlap?”

Tesař o tom přemýšlí, krásný a silný jako socha ve fontáně. “Je,” řekl konečně. “Práci on rozumí. A někdo musí poroučet,” skončil jakousi oklikou.

“A když tak všude vleze – myslíš, že je to odvaha?”

“To on pro pořádek,” vysvětluje Martínek rozvážně. “Musí si všechno změřit a zapsat a udělat o tom hlášení, víš? On hrozně rád dělá hlášení. To by vlezl třeba do ohně –”

“Po mně se pořád vozil,” stěžoval si Standa. “Prý mám stavět kameny pěkně na hranici, a uhlí zvlášť – Nač, prosím tě –”

“To je pro pořádek. To on si pak přeměří a zapíše do notesu, vozač ten a ten, tolik a tolik kubíků hlušiny a uhlí –”

“To se musí hlásit?”