Kitabı oku: «První parta», sayfa 6

XV.

Celá parta vstala. “Dobrý večer,” pozdravil Martínek za všechny, a Hans zakýval přátelsky hlavou. Dozorce Andres stojí jako voják, ruce na švech, jako by chtěl spustit: tak a tak, hlásí se palní dozorce Andres a jeho mužstvo; Adam Josef, lamač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař –

Martínek Jan si pokojně sedl zády k panu Hansenovi; však to jsou záda, rovná a silná jako u stodoly vrata. Celá parta rozpačitě usedá, naposledy prachař Andres, a to ještě s jakousi úklonou, jako by se za to omlouval u vedlejšího stolu; ale Hans se už nedívá a bubnuje si prsty na stůl. Udělalo se slavnostní ticho jako ve škole.

“Tak povídejte něco,” vyhrkl Pepek a obrací se očima na Andrese, aby jako začal; ale Andres, kdepak! je ho míň než jindy a sedí na krajíčku židle, až ho je člověku líto, a mžiká očima na tesaře, začni ty, člověče, nebo tak. “No jo,” zahájil Martínek hovor a mrkal na Standu, ale Standa má teď oči jen pro pana Hansena. Heleďte, lidi, tak on přišel mezi nás! Takovou ženu má doma, to byste koukali, a milujou se ti dva, to vám je láska, že se to vylíčit nedá; a vidíte, doma ji nechal a přišel za námi. Já musím za svou partou, řekl jí. Aby hoši viděli, že patříme k sobě, nebo tak něco. – Standovi zrovna tluče srdce radostí a pýchou. Tak vidíte, jaká my jsme parta! I Adam přišel, i Andres, i pan Hansen – Jako bychom byli rodina, a víc než rodina; rodinu nechají doma a jdou, chlapi k chlapům. Tak to má být, cítí Standa přesilně. My musíme držet k sobě, už pro tu práci; a vy, ženské, vy musíte stranou, my se vrátíme, ale nejdřív je parta. Tak je to.

Standa se rozhlíží po partě a téměř ho mrazí nadšením. Já vás mám rád, vy mužští, já vás mám rád, že se to říci nedá; nikdy jsem nebyl tak šťasten – člověk by vás objímal, jak tu sedíte pohromadě; pivo je z vás cítit a tabák, chlupatí jste, samá kost a štětiny, ale kdybyste věděli, jak jste krásní! To vím jen já – a pan Hansen jistě taky; Hans to ví, a proto sem za vámi přišel. Ano, i Andres je krásný, i Matula, i Pepek, všichni; sám bůh na vás může oči nechat a myslí si, hergot, správní kluci jsou to, sfárali první ze všech a takový flák práce tam dole udělali; kdepak na světě by se našla druhá taková parta! Však počkejte, zítra to nakreslíme těm druhým tam dole! Holýma rukama budeme ten pilíř lámat, tik-tik-tik, to ti tři dávají znamení; už pro vás jdeme, lezeme po břiše a zvedáme svými zády tu zemskou kůru, co vás zavaluje; rup, země se otvírá, tady jsou naše ruce. Zdař bůh, kamarádi zaživa pohřbení! Hlásí se vám první parta: Hans Hansen, inženýr, Andres Jan, palní dozorce, Adam Josef, lamač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař, Matula František, zedník, Falta Josef, řečený Pepek, mladolamač. A Stanislav Půlpán, s odpuštěním vozač.

Standa probírá očima jednoho po druhém. Jak tu sedí, chudáci, trochu škrobeně a slavnostně, a taktak udržují něco jako hovor. Tak vida, to pes Andres vysvětluje Pepkovi, jak se dělá lamačská zkouška; a Pepek ani nemrká a říká “ano, ano” – to jsou věci! Když Pepek říká “ano”, tak to už se muselo na světě mnoho změnit. I ti druzí tu a tam něco připodotýkají a užívají k tomu vzdělaných a nezvyklých slov; to je jedno, že pan Hansen nerozumí česky, – je tu mezi námi, a to teda už je jiná společnost. Martínek sedí vzpřímen jako hodný chlapeček, mohutné tlapy složeny v klíně; Pepek – jako pozorný školák, zamračený samým úsilím, Matula nespouští psí oči z pana Hansena, děda Suchánek se vrtí a divže se samou horlivostí nehlásí jako pilný žáček ve třídě, prosím, já, já, já to umím; Andres je skromný a snaživý, – inu, docela jako pan učitel, když mu přijde do třídy školní inspektor. Jenom Adam se zase nějak hroutí do sebe, nahrbil záda a mrká na svou netknutou sklenici; a pan Hansen, ten vůbec o ničem neví a kreslí si cosi na starou obálku – asi to bude něco s tím důlním patentem.

Pan Hansen zvedl hlavu a kývl nosem na Standu, pojďte sem. Standa se nafoukl, až ho to bolelo, a strkaje do všech židlí šel k Hansovu stolu; mínil kráčet nedbale a hbitě zároveň, ale nějak se mu nepovedlo, to už je jedno. Pan Hansen mu ukazuje dlouhou rukou, sedněte si; má ještě za uchem uhelnou šmouhu, jež Standu prudce dojímá, – chudák, ani se kloudně neumyl, aby mohl běžet k paní Hansenové, a teď tu sedí s námi! Hansen je pašák. Zatím se parta vší mocí namáhá udržet jakýs takýs hlasitý hovor, aby se nezdálo, že poslouchá. Co jsem to chtěl říci, jo tak, mládenci, a přitom jeden kope pod stolem druhého, tak začni, ty nekolo, a mluv něco –

Pan Hansen se naklonil k Standovi. “Bitte,” řekl svou tvrdou a tápavou němčinou. “Vy jste mi poslali koňak. Já vám všem děkuju. Co myslíte, měl bych… pro všechny… něco…” A ukázal prstem kolem stolu. Aha, počastovat.

“To ne,” vyhrkl Standa. “Nein. Nein. To nesmíte.” Jak bych mu to honem řekl, přemítá horečně; že by to partu urazilo, kdyby jí chtěl… jaksi dát odměnu nebo co. To by nebylo jako mezi rovnými, pane Hansene. A vůbec, copak nevidíte, že vás ti chlapi mají rádi? Pro nás je víc, že jste přišel jen tak za partou, – a ne proto, abyste nám něco oplatil. Nein, nein. To nám nesmíte udělat, pane Hansene!

Standa to tak dobře a přesně cítil, ale nějak to nemohl dát dohromady; živou mocí si nemohl vzpomenout na nějaké mírnější slovo než Beleidigung. Es wäre für uns – jak by se to řeklo? I vrtěl jenom hlavou a díval se na lesklý, dobrosrdečný nos pana Hansena. “Nein, bitte, nein,” vydechl prosebně.

Jenže pan Hansen, jak se zdá, to docela jasně pochopil, ani se to říkat nemuselo. Zakýval hlavou a potěšeně se zašklebil, až se mu ten nos maličko svraštil. “Gut, gut,” řekl uznale a zaťukal Standovi dvěma prsty na prsa. Standa by na místě radostí a pýchou umřel. Zdalipak to viděli kluci?

Standa se uctivě zvedá ze židle, pracky na kalhotech. “Noch etwas, Herr Hansen?”

“Ja,” kývá Hans a ukazuje prstem na svou sklenici a na partu. Standa dnes rozumí všemu, tak lehko a jasně mu je. Vrací se k partě jako okřídlen a dere se na své místo. “Hoši,” vyhrkl. “Hans vám chce připít!” Ani si v rozčilení nevšiml, že říká těm starým havířům hoši a že snad měl říci pan Hansen; ale snad si toho nevšiml nikdo, neboť celá parta se otáčí, pan Hansen už zvedá svou sklenici, parta šramotí židlemi a vstává, pan Hansen taky povstává, drží sklenici a chlapecky se škeří, no tak, první parto! Jenže parta se celá napřimuje a vypadá najednou hrozně vážně a slavnostně. Taky pan Hansen nějak zvážněl a dívá se všem chlapům do očí. “Also, skoll,” řekl, napil se a způsobně uklonil hlavu.

“Děkujeme, pane Hans,” děl tesař s tváří slavnostního řečníka.

“Zdař bůh,” dodal prachař obřadně, a všichni uklonili hlavu jako pan Hansen a důstojně se napili. I Adam se napil a hleděl upřeně na pana Hansena. Hans se usmál a Adam se taky usmál, – jak krásně se dovede Adam usmívat, užasl Standa; ale to už parta usedá a oddychuje jako po těžké práci, Matula je až zpocen a funí, děda Suchánek smrká pohnutím. “Dobřes to řek, tesaři,” pochvaluje Pepek a musí to zhluboka zapít.

“Řekl, že vám děkuje,” hlásil Standa rychle a potichu.

“Jo! Jistě?” Parta sestrčila hlavy dohromady. “Tak povídej, Stando!”

“Řekl, že by nás chtěl počastovat; ale já jsem mu řekl, to nejde, pane Hansene, to nám nedělejte; my jsme rádi, že jste přišel, a je to pro nás jako pocta, ale dát nám na pivo, to by nás jako mrzelo, to byste nebyl jako jeden z nás, z party.”

“A sakra,” podivil se Pepek. “Kdo by to do kluka řek! A co on?”

“Že nám chce připít na zdraví.”

“Tak vidíte! A jaks mu to řek?”

“No, německy,” tvrdí Standa s nestydatou samozřejmostí.

“Tos mu řek dobře, Stando,” uznal tesař s obdivem, a všichni k tomu kývali hlavou, i Adam. Standa div nepuká hrdostí; měl by chuť povídat ještě víc, co všechno řekl panu Hansenovi, ale ono má všecko své meze. Vlastně i ten Andres má pěknou a měkkou tvář; hraje mu to v očích, zvedá sklenici, způsobně uklání hlavu a šeptá přes stůl: “Stando, skoll!” Parta to přijala s tichým nadšením, – tak vida, on i ten Andres je pašák! Jeden po druhém připíjí Standovi, skoll! I Adam pokyvuje na Standu a jeho oči přátelsky mrkají.

“Mládenci,” prohlašuje Pepek důrazně, “ale to zůstane mezi náma, to skoll. To jinému říkat nebudeme.”

“To ne,” přisvědčil tesař vážně. “To je jen pro naši partu.”

Nikdo už nepokukuje po panu Hansenovi, aby ho neobtěžoval marnou zvědavostí; ať má Hans svatý pokoj, no ne? Ale přesto všichni vědí, když si pan Hansen dává novou sklenici, a spokojeně na sebe pomrknou. Pít on umí, to se mu musí nechat – jako našinec; hned vidět, že není docela nic hrdý. A taky, že tu je s námi rád. Standovi je blaze a ospale, ani neví, co si parta povídá; tak vida, i ten Andres je tu už jako doma. A Standa si troufl usmát se na psa Andresa a zvednout k němu sklenici. “Skoll!”

“Skoll,” odpověděl prachař a pěkně zdvořile se uklonil. Bože, to je parta, cítí Standa s radostí, a oči se mu zavírají. Něco mu horlivě brebentí děda Suchánek, snad o tom kladívku, ale to už je jedno; najednou je Standovi příjemně, jako by byl malé dítě a usínal, dospělí si ještě povídají, ale je to jen takové mumlání – někdy cvakne sklenice o tácek –

“– – no tak, Martínku, zazpívej nám něco,” naléhá Pepkův hlas.

“To přece nejde,” stydí se tesař. Martínek… Martínek je k sežrání. Člověk musí myslet na chalupu se stodolou, voní to tam slamou a kravami; ve stáji to silně oddechuje, to asi kůň. “Ale dej mi pokoj,” brání se tesař Jenda. “Koukej, Standa už spí –”

“Nespím,” tvrdil Standa blaženě, a zalilo ho příjemné ticho.

Standa se probudil, jak mu najednou klesla hlava. Co to je? To zpívá tesař Martínek, oči přimhouřeny a hlavu vysoko; zpívá vysokým a měkkým hlasem, opřen rukama o stůl. Pepek ukazuje hlavou na Matulu, neboť Matula leží oběma lokty na stole a pláče, tlusté slzy se mu hrnou po fialových tvářích. Andres poslouchá znalecky a soustředěně, s hlavou trochu na stranu, jako dělají páni na koncertech; Adam se dívá nehnutě na Martínka, a Hans… Hans odložil své papíry a tužku a taky poslouchá. A obr Martínek zpívá vysokým hlasem, hlavu zvrácenu nazad a s očima přivřenýma, – kde se v tom silném krku bere tak jemný hlas! Standa se opřel bradou o stůl, aby se mu líp poslouchalo. Tak dál, myslí si s rozkoší a přivírá oči.

“Tak, mládenci, kterou teď?”

“Modré oči, proč pláčete!”

“Jdi s tím! Poslouchej, Martínku, Nemelem, nemelem!”

“No jo, Nemelem!”

A Martínek zpívá. Standa mžourá ospale očima. Teď zpívají všichni, pes Andres si dává rukou takt a zpívá, zpívá druhý hlas, oči zavřeny, jako když kokrhá kohout; Pepek dělá m-ca, m-ca, děda Suchánek mečí tence jako kozička, Adam tiskne ruce mezi koleny, hledí upřeně k zemi a potichu brouká s sebou. Adam zpívá! Standa je příliš v limbu, aby se ještě něčemu divil; a snad by Adam přestal zpívat, jako když utne, kdyby pocítil, že někdo ho pozoruje. Hans přisunuje židli blíž a naklání se k Martínkovi. Andres přestal kokrhat a dělá panu Hansenovi místo; ale Hans vrtí hlavou a natahuje krk přes Martínkovo široké rameno, div se mu do huby nedívá. Tesař o tom neví, opírá se oběma rukama o stůl a zpívá. Snad by chtěl pan Hansen zpívat s sebou a hýbá aspoň rty. Andresova krabice cigaret je už napolo prázdná – To se to krásně povedlo, cítí Standa a otřásl blaženě rameny, jako když si člověk přitahuje peřinu až pod bradu. Lidi, to je nádhera, ta naše parta! A Martínek se podíval na Standu a kamarádsky zamžikal, jen spi, člověče, jen spi.

Když se Standa probudil, měl čelo položeno na tesařově široké ruce. Pan Hansen se už opírá loktem o stůl party a opravdu se kouká Martínkovi přímo do huby; Martínek tiše zpívá, oči sklopeny, a Andres, Pepek, Adam, všichni dělají jenom pompompom, pompompom, jako když se na struny brnká doprovod. Cože tak tiše, myslí si Standa, ale Martínek se přerušil. “Tak lež,” řekl Standovi, a Hans přikývl, ležet, a dost. Taky dobře, myslí si Standa a zaryl se nosem do Martínkova hrubého rukávu. A zase se to začalo, pompompom, pompompom; a mladý, vysoký mužský hlas zanotoval píseň o vojně.

XVI.

Někdo třese Standou. “Vstávej, jde se domů.”

Standa se probudil a nevěděl chvíli, kde je. Parta už stojí, povytahuje si kalhoty a bere čepice. Standa se stydí, že tak usnul, a křečovitě zívá.

“Kde je pan Hansen?”

“Ten už šel, a Andres taky.”

Tak dobrou noc, mládenci, dobrou noc, Stando, teda zítra v pět, a jde se; a parta se hlučně valí ven do tmy. Standovi se trochu pletou nohy zdřevěnělé rozespalostí a nevidí, nevidí ani na krok, taková černá tma. Ale někdo na něho čeká a připojuje se k němu, je to Adam. “Máme společnou cestu, že jo,” hučí a vykročil do té tmy. Standa už začíná rozeznávat něco jako cestu; zatřásl se chladem a probudil se docela. Adam jde po jeho boku, dlouhý a nahrbený, a neříká nic; o čem s ním mluvit?

“Bylo to pěkné,” vydechl Standa vděčně.

Adam polkl. “Pěkné… moc,” mumlal.

“Jak je pozdě?”

“… Jedna hodina.”

Tak pozdě už? Standa si vzpomíná, jak Adam s těma truchlivýma očima dělal pompompom, když Martínek zpíval; musel se tiše zasmát. Co by asi udělal Adam, kdybych mu řekl, že ho mám rád? Standa to má vlastně na jazyku, ale raději to spolkl. “Máte rád pana Hansena?” zeptal se najednou.

“– – Jo,” řekl Adam.

“Prima od něho, že za námi přišel. Ženu nechá doma a jde k partě. Viděl jste někdy jeho paní?”

“N-ne. Neviděl.”

“Pěkná ženská, taková dlouhá. Víte, jak se ti dva k sobě hodí – to se tak hned nevidí. Hrozně šťastni musejí být. Když se dva mají tak rádi –”

Adam nic, jenom je slyšet, jak těžce dýchá. Standa se zarazil a byl by se kousl do jazyka; pravda, o tomhle by se před Adamem nemuselo – “Jakou ženu má Martínek?” otáčel honem řeč jinam.

“– – Já nevím.”

“To je táta, ten Martínek! Pořád jen děti, děti, děti – To musí být radost, když má někdo tak ukrutně rád haranty,” vyžbleptl Standa, a už zase toho litoval, – kdyby se to dalo vzít zpátky! Adam neřekl nic, už ani nedýchl, jako by se v něm všechno zastavilo. Takové pitomé slovo – jako bys hodil kámen do propasti; je strašně ticho, to ten kámen pořád padá, konce to nebere, bože, jaká hloubka! Konečně to zašramotí, kámen dopadl na dno; konečně Adam vydechl a vykročil rychleji. Standa už neví, o čem by mluvil; kluše celý nešťastný vedle dlouhého Adama a kouše se do rtů.

“Myslíte, že to půjde, ty tři zachránit?” zeptal se, když už to mlčení nemohl unést.

Adam o tom nějak dlouho přemítá. “To nevím,” zamumlal po chvíli.

“Bych chtěl vidět,” navazuje Standa, “co se tam zatím udělalo.”

“– – Snad už budou dělat prorážku,” souká ze sebe Adam. “Je-li tam vzduchovod v pořádku – Fáráte – fáráš rád?”

“Jak to myslíte?” podivil se Standa. “Tam k tomu závalu?”

“Já myslím vůbec,” huhlá Adam roztržitě.”Vůbec fárat dolů.”

“No, už jsem si zvykl,” odpovídá Standa chlapsky; není to sice tak docela pravda, ale to nemusí nikdo vědět.

“Já – nerad,” vypravil ze sebe Adam. “Jako by to vždycky na mne padalo.”

“Vy máte strach, když fáráte?” užasl Standa.

“Jo, strach. Divně je mi. Když už jsem dole na práci, … to už tak člověku nepřijde, víš? To jen když se rozjíždí klec – Jako bych padal.”

“A jak dlouho už jste –”

“Dvanáct… dvanáct let. Já myslel, že to jednou přejde.” Adam si hladí dlouhou rukou týl. “Já jen… máš-li taky ten hloupý pocit.”

Standovi je divné, že Adam mluví o sobě; snad bych mu taky něco mohl říci – například, že jsem vlastně študovaný člověk a že to bylo jen takové neštěstí, že jsem se dostal sem. Adam by to jistě pochopil. – Standa cítí zvláštní náklonnost k tomu dlouhému, tichému člověku; rád by před ním řekl něco krásného a vážného, co už mezi dvěma muži zůstane navždycky.

“Jak máš ty knížky, Stando,” vyhrkává pomalu Adam. “Já jsem taky dřív čítal; ale pak má člověk své –” Adam s něčím váhá. “Ale kdybys chtěl některou půjčit Mařence –”

“Moc rád,” řekl Standa honem, to aby Adam nepozoroval, jak v něm hrklo.

“Ona… hodně čte,” huhlá Adam zahloubaně. “To víš, já – Taky jsem se na ty její knížky podíval, ale… já tomu nemůžu rozumět.” Adam se zastavil. “Jak to všecko možou vědět, co tam je psáno! Člověk se třeba kouká na někoho… po celý život… a neví o něm nic, i kdyby se rozkrájel. Jak máš taky vědět… například… co si někdo myslí, nebo jak mu je! Ale v románech… vědí všechno. Tak já opravdu nevím –” Adam zakroutil hlavou a dal se zase na cestu. “Copak ty! Ty jsi študovaný člověk –”

“Jak to víte?”

“Říkali to. Ale nic si z toho nedělej, taky to jednou zapomeneš. Víš, důl… z toho už nevylezeš.”

“Proč?”

“– – – Já nevím. Taková cizota. Koukáš na druhé lidi… jako na cizí, jako by byli odjinud nebo co. Vždycky si myslím – sáhnu na něco, a ono se to zamaže od uhlí. A ne se toho zbavit. To víš, toho šití u nás doma… Radši tam ani nejdu, abych to Mařence neumazal. Já nevím… nepřipadá ti taky, jako bys byl samý mour?”

“Připadá,” přisvědčil Standa spěšně, a srdce se mu sevřelo lítostí. Chudák Adam! Chudák Adam, jak tady chce něco zamluvit nebo vysvětlit! Ubohý rozpačitý Adam –

Adam si oddychl. “Tak vidíš. A člověk se z toho nikdy neumeje. Někomu to třeba nevadí – já nevím.” Adam umlkl a vykročil nějak rychleji, Standa mu stěží stačí v kroku. Chudák Adam! ještě před chvílí dělal hubou pompompom a celým tělem klátil do taktu; a teď tady běží a jenom se hrbí pod svým křížem. Už není žádná parta, ale je zase Adam a je Marie, je zase Standa se svou opuštěností; každý je zase sám sebou, každý sám se sebou, každý tak hrozně sám. Možná že pes Andres je teď taky tak sám, i Pepek, i zedník Matula, i Suchánek; každý přežvykuje svou vlastní starost nebo bolest a běží domů, hlavu mezi nahrbenými rameny –

Adam se zastavuje u vrátek svého domku. “Byl jsem… moc rád,” dostal ze sebe. “Tak dobrou noc.” A jeho kostnaté, suché, horké prsty silně svírají Standovu ruku. Standovi je zase tak nesmírně unaveně – a vlastně smutno. Popaměti stoupá po špičkách do svého podkroví; ani se mu nechce svlékat se, a sedí na kraji postele – najednou tak smutno. Dole ještě cvakla klika; zdalipak tam někdo promluví, budou-li tam spolu mluvit dva lidé, copak si nemají co říci? Je ticho, někde daleko píská a rachotí vlak s uhlím. Zdola je slyšet kradmé kroky, těžce zaskřípěla Adamova postel, a pak se to mlčení zavřelo jako černá tůň. Chudák Adam, myslí si ještě Standa lítostivě, chudák, chudák! A pak už nemyslí na nic.

XVII.

Ráno se Standa probudil s blahým pocitem: dnes nemusím do školy. Ještě se slastně protáhl, a pak teprve si vzpomněl, kdepak škola, člověče; ale fárat nemusím, až v pět hodin. Až v pět hodin – to je celé moře času, jako školní prázdniny. Venku zářivý den, asi k ránu sprchlo; dole řičí kanár a cukrují hrdličky, u sousedů durdivě kdáká slípka; a Standa samou bujností vyskakuje z postele, aby nic z té krásy nezmeškal. Jen tak že si hlavu omočil ve vodě, a už běží ven, dupe po schodech jako kůň a stojí na prahu. Bože, to je krásný den!

V zahrádce klečí dlouhý Adam a dloubá se prstem v záhonku. Zvedl hlavu, a na jeho dlouhé, hubené tváři zatanulo něco jako úsměv.

“Dobré jitro,” volá Standa.

Adam se narovnal. “Nazdar, Stando. Máš… máš tam snídani.”

To sice nebylo ujednáno, ale snad že je dnes takový den jako svátek – inu, dějí se to věci! Už jsem tu skoro jako doma, cítí Standa s radostí. “Já hned přijdu,” volá, “jen co si přinesu noviny.” Číst ráno noviny, to je taky jako svátek. Hornická kolonie jako vymetená, chlapi jsou na šichtě a jen my máme volno, – no, nádhera! “Mařenko, dej Standovi snídani,” povídá Adam do okna, a Standa si jde pro noviny jako pán. Jako pán, bodeť; ale nejraději by skákal po jedné noze, jakou má ze všeho radost.

Teď sedí u Adamů v kuchyni a rozkládá před sebou noviny. Paní Marie mu nese na táce snídani, – Standa šilhá po jejích bílých pažích s nazlátlým pelem; co by asi řekla, kdyby ji políbil tady u lokte – snad by upustila tác a řekla polohlasem, co to děláte! – To já ze samé radosti, paní Marie, to se smí, dnes už je takový den.

Jenže teď už je na to pozdě; Marie postavila tác na stůl a rovná na tabuli bílý ubrus. Teprve teď Standa vidí – na táce je konvice kávy, tenké krajíčky chleba a talířek s plátky růžově prokvetlé slaniny. Standa je jako u vidění, tohle ještě nikdy nesnídal; je tím nesmírně poctěn a dojat, až se začervenal. “Děkuju,” vypravil ze sebe a neví, co s hlasem, co s rukama a vůbec. Docela zbytečně odkašlal a zamračeně, téměř přísně vyhrkl: “Adam… Adam mně říkal… abych vám půjčil nějaké knihy.” Tak, teď je to venku; a Standa si oddychl.

Ruce paní Marie se zastavily na ubruse. “Adam?” vydechla užasle. “To vám řekl Adam?”

“Včera… včera večer to říkal. Že prý ráda čtete –”

“Vždyť se mnou o tom ani nemluvil,” řekla nějak zmateně; nu, co to je, – rty se jí chvějí a dívá se očima dokořán někam za Standovu hlavu. “Mně… mně se ani nezmínil!”

“Můžete si vybrat, kterou chcete,” bručí Standa, ale Marie snad neposlouchá; pořád tak vyjeveně zírá, a teď se jí najednou zalily oči slzami; rychle se odvrací, aby jí nebylo vidět do tváře.

“Jistě to sám řekl? Sám od sebe?” vyhrkává nějakým zvlhlým a kolísavým hlasem. “Tak mu řekněte, že… že budu ráda…” A bums! zabouchly za ní zasklené dveře do jejího pokojíčku, zavěšené zvnitřku bílou záclonkou. Standa se za ní překvapeně dívá a kroutí hlavou, – co tohle má být? Proč já mu mám říkat – jako by spolu ani nemluvili! Tak co, rozhrčí se tam šicí stroj a zakřičí tam kanár jako před chvílí? Ne, nikdo tam snad ani nedýchá; jen hrdličky venku se mohou udusit samým cukrováním. A co mi je po tom, myslí si nevolně Standa; já nebudu nikomu nic vyřizovat, řekněte si to sami. A Standa se vrhá s chutí na svou snídani a své noviny.

Tak tady to je v místních novinách: katastrofa na jámě Kristýně. Standa se dychtivě naklání, aby mu neušlo ani slovo; neboť je jaksi účastníkem té pohromy a má právo na to, aby byla vylíčena podrobně a podle pravdy. Celkem je to tady správně popsáno, uznává Standa: krátce po zahájení druhé směny… detonace v nové směrné třídě… zpráva se roznesla rychlostí blesku. Správně. Oběti jsou… to asi dali do novin z ředitelství nebo ze závodní rady. Ihned byly zahájeny záchranné práce… a tuhle: “K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku se první dobrovolně přihlásili tito horníci –” Standovi zatlouklo srdce, musel na chvilku přestat číst. “…první se dobrovolně přihlásili tito horníci: Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek, František Matula, V. Půlpán a Antonín Suchánek, kteří ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům. Záchranné práce v detonačním poli pokračují po celou noc…” Standa to čte znovu: “…první se dobrovolně přihlásili tito horníci: Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek…” Vynechali pana Hansena a prachaře Andrese; to snad udělali naschvál, ale spravedlivé to není, míní Standa pohoršeně; a jeho tam jmenují V. Půlpán! Standu to hrozně mrzí, celou radost má zkaženou; ale pak udělal nožem dírku tam, kde bylo to hloupé písmeno V., takže se už nedá přečíst, a ulevilo se mu. Teď je to dobře. “První se dobrovolně přihlásili tito horníci.” Pane, to není jen tak; první a dobrovolně, – to bezmála je, jako by se řeklo, ze všech ti nejstatečnější. A ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům. Na zvláště nebezpečném úseku. Tady to je, pane, a každý si to může přečíst. Standa to už umí zpaměti, ale čte to znovu a znovu. Říkejte si co chcete, ale tohle vypadá slavně, jsou toho plné noviny; a Standa cítí až ve vlasech úchvatné mrazení slávy.

Ani už nemůže dojíst a běží s tím ven, k Adamovi. “Koukněte se, tady,” ukazuje udýchaně. “To si musíte přečíst!” Adam pozvolna vstává – to mu to trvá, než se celý narovná! – a utírá si ruce o kalhoty. “Co tam je?” ptá se nechápavě a prohlíží ty noviny odshora dolů.

“Tady ten článek!”

Adam upírá vážné, zapadlé oči na ten kus papíru a hýbe pomalu rty, jako by se modlil. Standa to nemůže vydržet a čte to s ním znovu; už dávno si nejmíň desetkrát přeříkal, že “první se dobrovolně přihlásili tito horníci”, ale Adam pořád ještě hýbe rty a pozorně se pročítá někde doprostřed článku. Teď se zarazil a přestal hýbat rty; jeho zapadlé oči se vrátily kousek zpátky a pomalu, pomalu čtou dál. Teď už snad ani nečte, a jenom nehnutě kouká do těch novin.

“Tak co tomu říkáte?” vyhrkl Standa nedočkavě.

“No… pěkné,” hučí Adam a pořád brejlí zhluboka na ten list papíru.

“To bude parta koukat,” nadýmá se Standa.

Adam nic, jeho dlouhá tvář je nehnutá jako maska, jen kouká a pomalu mrká. “Tumáš,” ozve se konečně, podává Standovi ty noviny a obrací se k svému záhonku. “Snad… snad bys to mohl ukázat… taky Mařence,” souká ze sebe a shýbá se k svým nočním fialám.

“Nechcete jí to ukázat sám?” váhá Standa.

“Ale ne. Já… Nač já,” mumlá Adam a sklání se ještě víc. “Já mám ruce od hlíny…”

Standa jde do bílé kuchyňky. Vedle je ticho, ledaže kanárek tíkne a přeskočí z bidýlka na bidýlko. Standovi se docela maličko zastavilo srdce, když zaklepal na ty skleněné dveře. “Dále,” řekl sevřený hlas, a Standa poprvé vstupuje do Mariina pokoje. Marie sedí za šicím strojem, ale nemá v rukou žádné šití; je zardělá kolem očí a dívá se zmateně na Standu, – asi čekala, že přijde někdo jiný.

“Tady… byste si mohla přečíst… tohle,” ukazuje Standa v novinách. Jak to přijde, že má vždycky tak hrubý a bručivý hlas, když promluví na Marii! Marie bere noviny a hledá – “Tady ten článek,” bručí Standa a ukazuje prstem; dotkl se přitom náhodou její ruky a honem ucukl. Marie čte. Teď se jí naklonit přes rameno a číst to s ní ještě jednou; jak by ho asi její vlasy šimraly po tváři, jak by to zavonělo mýdlíčkem a pletí; a bylo by slyšet, jak tiše a hluboce dýchá. “První se dobrovolně přihlásili tito horníci…” Standa nejistě přešlapuje a dívá se na Mariinu skloněnou hlavu a ramena, na kanárka nad její hlavou, na bílé záclonky, na Mariinu bílou postel, na Mariiny bílé ruce; mračí se ze samých rozpaků a musí odkašlat, a sám se zhrozil, jak hrubě a násilně to zarachotilo. Marie čte, prsty se jí třesou a slabý ruměnec jí stéká z tváří až do výstřihu; taky to čte nějak dlouho a nehnutě. Teď zvedá hlavu; oči jí září a něco se v nich třese a rozlévá, taková veliká slza; a kolem pootevřených rtů jí to měkce a chvějivě cuká.

“Mohu… mohu si to schovat?” ptá se roztřesený ženský hlas.

“Já vám to přinesu,” vyhrkl Standa zamračeně. “Já… já to musím ještě ukázat kamarádům.” Teď teprve ho napadá, že by ty noviny mohl koupit ještě jednou, ale už je pozdě. “Já to přinesu,” opakuje ještě nevlídněji a neví, co by dál řekl; jen ještě zakopnout o ty skleněné dveře, tak, a už je venku a vzteká se sám na sebe. Ty troubo, měls jí ty noviny nechat!

Adam po něm obrací dlouhou tvář. “Já to ukážu partě,” povídá Standa, aby něco řekl.

“Jo, tak počkej,” řekl Adam, otírá si ruce o kalhoty a jde do kůlničky, kde má své nejrůznější nářadí. Za chvíli se vrací s tlustou modrou tužkou. “Ukaž,” mumlá, “to by se mělo zatrhnout, aby to našli.”

Adam rozložil noviny na lavici, dřepl si na bobek jako dítě a pozorně mrkaje kreslí důkladný modrý rámeček kolem toho článku o katastrofě na jámě Kristýně; teď se na to dívá vážně a uspokojeně, a ještě pečlivě opravuje jeden roh.

“Tak, teď jim to můžeš ukázat.”