Sadece LitRes`te okuyun

Kitap dosya olarak indirilemez ancak uygulamamız üzerinden veya online olarak web sitemizden okunabilir.

Kitabı oku: «První parta», sayfa 5

Yazı tipi:

“Třeba nemusí, ale Andres to má rád. Víš, já rád udělám kus práce, a on zas to rád přeměří. Já bych se s tím neměřil; to já cítím v rukou, udělal jsem dost práce, a je to.” Mladý obr si utírá ručníkem klenutý hrudník a spokojeně, hluboce oddechuje. “Ale Andres nemá nikdy dost práce, protože jde na všechno s tím svým metrem, – a pak se žere, proč toho jako není víc. Jo, dělat a měřit, to jsou dvě věci. – A taky by jednou chtěl být revírním nebo i důlním – Člověče, ten by kvůli tomu vlezl i do pekla.” Tesař se zasmál. “Však tam dole, viď, Stando, tam to vypadalo!”

“Myslíš, že to tam je… že to bylo tak moc nebezpečné?”

“No jej,” děl tesař pokojně. “To ještě uvidíš. Hans, Andres, Adam – všichni tam něco čekají, to je na nich vidět.”

“Co čekají?”

“Jo, to já nevím,” řekl Martínek a utíral si růžový obličej. “Já jsem tesař. Copak, výdřeva tam bude dobrá; on Wagenbauer je šikovný člověk – Ale co, zatím to máme za sebou, že jo.”

Standovi se nějak točí hlava, snad je to po té sprše. “Jendo,” vydechuje jako u vytržení, “já bych chtěl pro ty tři něco udělat. Něco… velikého, víš? Abych sám cítil, to je to pravé, co má člověk udělat… když jde o život. To ti je taková jako žízeň ve mně – Co myslíš, co mám dělat?”

Martínek chápavě přikyvuje. “To teda musíš pořádně stavět ty kameny na hranici, víš?”

XII.

Parta se v hloučku courá k známkovně, odevzdat čísla. Je už noc, devět pryč; na Kristýně je ticho a černo, jen tu a tam rozhozená světélka, strojovna svítí vysokými okny; na obzoru se blýská na počasí, nu, taková temná noc. U okna známkovny stojí v pozoru prachař Andres a hovoří s panem Hansenem.

Pepek se zastavil, oslněn nádhernou myšlenkou. “Mládenci, pojďte ještě do hospody! Třeba k Málkům.”

“A proč?”

“No, když jsme jednou dohromady parta. – To by se mělo oslavit.”

“Že by se ti chtělo,” povídá ospale tesař. “Já mám doma večeři – a já rád spím, člověče.”

“Tak přijď třeba až po večeři,” svoloval Pepek velkomyslně. “Matula půjde, Standa a dědek taky –”

“Co?” ptal se Suchánek nechápavě.

“Do hospody, jako parta.”

“A jo, to jo,” souhlasil dědek pln horlivosti. “Jako parta, to jo.”

Od okna známkovny se oddělil dozorce Andres. “Tak zítra,” řekl odměřeně, zítra v pět hodin odpoledne… by se mělo zase nastoupit.”

“No jo,” řekl tesař Martínek. “My přijdeme.” A hodil své číslo na okno známkovny. “Tak, platím!”

“Jaké to tam je?” ptal se vrátný.

“Se tam můžete podívat,” bručel Pepek, “to se nasmějete. – Tak jdeme! Aus!”

Venku před mřížovými vraty čeká několik postav. Samé ženské. Jedna chvatně běží vstříc. “Pepku,” vydechuje uřvaně, “jsi tady? Zaplať pánbůh!”

“No jo,” utrhuje se Pepek. “Jdi teď domů, já přijdu. – Krucifagot,” bručí pro sebe a potrhuje zlostně hlavou, jako by ho škrtil límeček. “No tak odraz!”

Hubená ženská postava přistupuje beze slova k prachaři Andresovi. “Co je?” ukrajoval Andres zběžně.”Nic? Děti v pořádku? Tak pojď.” A vykročil tak rychle, že mu stěží stačila, byť byla o hlavu delší než on.

Ta třetí je Marie; stojí nehnutě, jen tiskne zkřížené ruce k prsoum a dívá se před sebe nezvykle rozšířenýma očima. Adam se k ní zmateně klátí. “Ty, Mařenko?” vypravil ze sebe. “A proč – Tos ani nemusela.” Marie neříká nic a pořád se tak divně dívá na Adama. “Nu, vidíš,” bručí Adam stísněně a odvrací oči. “Vždyť to nic nebylo.”

Z vrátek vychází chlapeckými kroky pan Hansen; a jemu rychle, rovně jde v ústrety ta čtvrtá v dlouhém plášti. Paní Hansenová, dlouhonohá Švédka. Teď se mu pověsí na krk, myslí si Standa a ani neví, jak by se honem díval jinam. Ale paní Hansenová jen podává Hansovi ruku a něco mu povídá, jakoby nic. Pan Hansen se usmál, pokývl hlavou a vzal paní Hansenovou pod paží, tak, vyrovnat krok, a už jdou a povídají si, jako by se ani nic nestalo. Jako by si to drandili na tenis nebo co. Standa se za nimi dívá bezmála s otevřenou hubou. To mi jsou lidé!

“No tak, Mařenko,” mručí Adam skoro prosebně. Marie má najednou oči plné slz či co, musí se odvrátit a jde slepě vedle Adama. Standu to zrovna bolí u srdce. Měl by ji někdo vzít pod paží a vést, jako pan Hansen vede svou Švédku; zatím se ten Adam váhavě klátí na metr od ní a je mu vidět na zádech, že za živého boha neví, co by jí řekl. Marie jde jako nevidomá, mačká v ruce šáteček a čeká, jistě na něco čeká; jenže Adam si s tím neví rady, krčí rameny a rozpačitě brumlá, ani lidská řeč to není. Standa se dívá za nimi, srdce ho bolí; je v tom všem takový těžký život –

“Chceš-li, tak pojď,” naléhá Pepek. “Já mám hlad, člověče, jako pes.”

Standa bezdomek se k němu s povděkem připojuje a myslí ještě na Marii; asi ji tak vzrušilo to neštěstí v dolech; kdyby viděla, jak to tam vypadá, a kdyby slyšela ťukat ty tři jako Standa –

“Koza jedna,” hubuje Pepek.

“Kdo?”

“Ale Ančka. Když se ženská na člověka pověsí, tak… aby ses jí držel za sukně, ne? A já nemůžu vidět ženský brekot. Nemůžu, no. To mě nasere, člověče.” Pepek zlobně potrhává hlavou a rameny. “Kdo se má na to koukat, ne? Jako tam ty tři slzavé nány –”

“Které?”

“Ale tam u vrat, ty tři vdovy, tys je neviděl? Ta Kuldová a Ramasová, a ta od prachaře Mádra. Co z toho mají! Budou tam stát celou noc a těma očima pořád vyhlížet – Někdo by jim měl říct, teď jděte domů, ženská, a dejte nám tady sakra pokoj, aby každý nemusel zrovna kolem vás – Se ví, Ančka musela s nimi brečet. To je něco pro ni.”

“Poslechni,” začal Standa váhavě, “všimnul sis… Adamových?”

“Jo,” řekl Pepek. “A to se mně taky, člověče, nechce líbit.”

“Proč?”

“Tak. Aby tam Adam nezůstal, v té chodbě dole. Když je někdo vrtohlavý, tak by ho neměli na takovou práci ani pouštět.”

“Myslíš, že… nedává dost pozor?”

“Copak pozor! Adam vždycky dává pozor. Ale leze tam… jako na smrt, tos neviděl? Jako by říkal, mně už je všecko jedno. Kdyby Adam nebyl takový… takový biblický, tak bych řek, jo, chce tam sichr zůstat. Ale u nás si tihle berani málokdy sáhnou na život.”

Standa se podivil. “Proč by tam chtěl Adam zůstat?”

“Ale skrz tu svou Marii,” vrčel Pepek. “Nějak mu to leze na mozek.” Pepek šel mlčky a o něčem přemýšlel. “Ale tak se mi zdálo – Já nevím.”

“Co?”

“A, co nám je po tom! Jenom jsem se divil, že mu ta Marie přišla naproti. Já nevím, jestli sis všimnul, jak se na něj koukala –”

“Jako by měla slzy v očích.”

“No jo. Ženská je hned mokrá, nahoře i dole; to jí poznáš na očích, kdy v ní všechno měkne. Kdybych já byl Adam, člověče, tak ji chytnu pod paží – a v půli cesty by mně visela na krku. Tak to s ní vypadalo, holenku. Jo, dnes ona se Marie na noc nezamkne, nebo ať nejsem Pepek. Kdyby ten Adam nebyl takový vrták vrtácká, tak by to musel vidět, ne? A on zatím jde, hlavu dole a ruce na panímandě, jako slepý. – A co,” vydechl Pepek, “třeba si to řeknou doma. Já bych jim to přál, člověče,” dodával velkodušně. “Řekni, co mají takoví dva ze života!”

Standa mlčel, zatínaje zuby prudkou trýzní. Ne, tak to není, Pepek tomu nerozumí; Marie – prostě Marie je hrozně citlivá. Bála se lidsky o Adama, to je přirozené; a pak, byly tam ženy těch tří zavalených, – já bych měl taky oči plné slz, člověče, a jsem muž. A vždyť tam čekaly všechny manželky, to už snad je takový zvyk, když se něco na dolech stane. Na Pepka taky čekala ta jeho Ančka, – taková rajda, říká sám Pepek. Všechny přijdou a čekají na své muže, jako sochy. – Standu zalévá silné dojetí. Jednou bude jedna čekat u mříže na něho – je to trochu Marie a trochu paní Hansenová; dlouze se podívá těma očima plnýma slz, ale Standa na ni vesele kývne, a už půjdou zavěšeni, jako by se nic nestalo. Pojď domů, Mařenko, mám hlad jako pes. A půjdou terasovitou zahradou, po níž stékají pnoucí růže jako kaskády; jenže teď to není Marie, je to paní Hansenová v plandavých nohavicích a jde tím dlouhým, lehkým krokem před Standou. A pak doma – Standa vraští čelo, nedovede si představit žádné doma. Vidí jenom své podkroví, tak čisté a zánovní, že je člověku trochu smutno; a Standa sedí u stolečku a čeká. Marie mu nese na tácku jídlo, má na pažích zlaté chmýří. Sedne si na kraj postele, protože tam není druhá židle, a teď povídej, Stando, povídej, jak to tam dole vypadá! – Ty tři jsme už zachránili, řekne Standa prostě. To víš, je to tam jedna hrůza; děda Suchánek by tam byl málem zůstal; musel jsem vzít špic a plazit se po břiše do chodby, kde padal strop. – Marie spouští šití do klína, bledne a oči má plné slz. Stando, Stando, já nevěděla, jaký ty jsi hrdina!

Standa se vytrhl a zastyděl. Pepek syká mezi zuby a kouří, až mu jiskřičky od huby lítají.

“Kde zůstal Matula?” podivil se Standa.

“Domů šel,” řekl Pepek úsečně. “Přijde potom.”

“Copak on je ženatý?”

“No jej. Takovouhle machnu má,” ukazoval Pepek. “Někdo ho musí vodit z hospody domů, ne? – Člověče, to ti je zlá ženská! Matula ti je někdy bit – a klečet musí na zemi,” uchechtl se Falta.

“Matula?” užasl Standa. “Takový silák?”

“Vůz s cihlami uzvedne. A vidíš, spratek Andres, a žena se ho bojí jako čerta.”

“Proč má Matula takový vztek na Andrese?” vzpomněl si Standa.

“Nikdo neví. Třeba mu prachař řekl křivé slovo. Počkej, ten mu jednou něco udělá – Proto se Matula hlásil, víš? Kvůli Andresovi, aby si našel příležitost. Třeba ho přimáčkne nějakým dřevem – Jen ať si dá prachař pozor, s Matulou nejsou špásy.”

“A doma klečí,” divil se Standa.

“Jo, člověče, to máš ženské,” děl Pepek znalecky.

“A proč ty jsi, Pepku, nešel domů?”

“S Ančkou?” Pepek potáhl a odchrchlal. “Neměla brečet. To člověka… ujařmí,” řekl nejistě. “Jak jednou začneš ženskou utěšovat, tak tě má v hrsti. Kdepak, Pepek se nedá! – Tak, tady jsme.”

Standa se zastavil. “A poslyš, Falto… proč ty ses vlastně dobrovolně hlásil?”

“Pro prachy,” vycedil Pepek. “Nejsem dnešní, holenku. Za tři hodiny makání, to mně stojí za to. – A fakany mám, abys věděl. S Ančkou. Dva,” vyhrkoval neochotně. “Tak co mám dělat. A pojď už, jo?”

XIII.

Standa hltavě jedl, nakloněn nad talířem polévky. Vedle u stolu seděl jeden kopáč z Murnau, vrtěl sebou a hlavu si mohl ukroutit; ale Pepek mlčky přežvykoval a hasil žízeň.

“Tak vy jste z Kristýny?” nezdržel se konečně havíř z Murnau.

“Jo,” uryl Pepek.

“Prý se u vás stalo neštěstí.”

“Jo, něco jsme slyšeli,” odpovídal Falta odměřeně.

“Prý to tam zasypalo tři lidi.”

“Ale jděte,” divil se Pepek. “Koukej, Stando, co všechno lidi nevědí!”

Ten z Murnau se poněkud urazil, ale za chvíli mu to nedalo. “Toho tesaře Ramase já znám, býval u nás, na Murnau; a já mu říkal, nechoď na Kristýnu, to je dnes nejhorší šachta; tam už nikdo nejde, leda koho jinde nechtějí.”

Cvrnk, Pepek položil vidličku. “A ještě něco?”

Havíř z Murnau se napil. “Já jenom říkám, že Kristýna je jáma třetího řádu. To je, co já říkám.”

“No jo,” děl Pepek melancholicky. “Nemůže být každá šachta jako Murnau. Tam berou holt jenom ty, co hrajou na hornu. A dolujou tam holuby z nosu, že jo, protože tam už nemají uhlí.”

Ten z Murnau se opravdu urazil. “Povídám, Málku,” řekl hostinskému, “já nevím, jak to je teď, ale dřív, když se něco stalo, tak to bývala věc celé pánve. To třeba přijelo záchranné mužstvo z Kristýny na Murnau nebo na Rudolfku – Teď už aby se člověk ani nezeptal. A pak se řekne dělnická solidarita! Budu platit!”

Pepek se za ním šklebil. “Žádná starost, my tě potom pozveme na funus. – On je z havířské kapely,” vykládal Standovi. “Troubí na hornu a hraje na všech našich pohřbech. Proto si myslí, že musí být při každém neštěstí; to už obchází a počítá, jak bude slavný funus a kolikrát zatroubí havířskou tuš – Tady je Suchánek. Nazdar, dědku.”

“Zdař bůh,” zdravil děda Suchánek důstojně a obřadně; vzal si na to dokonce sváteční havířskou čepici od uniformy se zkříženými kladívky.

“Jdeš zapít to kladívko?” dožíral ho Pepek.

Děda se zarmoutil. “Ale, ani mi to neříkej! To se mně nestalo dvacet pět let, abych někde zapomněl nářadí.”

“Jo?” řekl Pepek. “Tys býval dřív na Murnau, že? Teď tu byl jeden z Murnau a povídal, že tam dnes našli rezavý mlátek. Prý nejmíň dvacet let tam ležel. Tak si s tím lámou hlavu, kdo tam to kladivo mohl nechat.”

“Koukej, Pepku,” žbrblal Suchánek. “Proč mi nedáš pokoj!”

Pepek se naklonil k nešťastnému dědkovi. “Vždyť já jsem mu nic neřek,” hučel důvěrně. “Bodeť, budu někomu povídat, co se děje u nás na Kristýně, ne? Aby se nám smála celá pánev.”

Starý Suchánek zamyšleně mrkal. “Tak ten Brzobohatý – prý je ještě živ.”

“Jo?”

“Páteř… páteř prý mu to přerazilo. To on teď bude pobírat penzi.”

“Kolik může mít?” zajímal se Pepek živě.

“Ani ti neřeknu. A toho Kolmana taky odvezli do špitálu. Nejdřív se zdálo, že nic, a sám došel domů, ale pak začal zvracet a byl bez sebe – Asi to bude něco s hlavou.” Děda Suchánek zaklepal odspodu na stůl. “To musím říct, mně se teda ještě nic na dole nestalo, a fárám už pětadvacet let.”

“Jenom to kladivo dnes, že jo,” utrousil Pepek. “Zato sis přines dvě na čepici.” A nalil do sebe sklenici piva, ani to nežbluňklo. “Hergot, já dnes vypotil nejmíň vědro vody.”

“A vidíš,” řekl děda, “to já se nepotím. Dřív jo, takhle před dvaceti lety, to jsem se taky potil; ale tehdy nebyly doly tak větrané jako teď. Však taky žádný havíř nemíval regma. Všecko vypotil. A těch kantýn co se uživilo,” vzpomínal starý Suchánek. “Teď už to dávno tak není. Kdepak, když jsem byl malý kluk, to ještě byla havířská sláva!”

“Měl by přijít Martínek,” děl Pepek. “Ten umí pěkně zpívat.”

Děda Suchánek se zamyslil. “Jo, tehdy se zpívalo – počkej, jak to bylo? ,Už sbohem, milko má, já musím dolů sfárat –‘”

Pepek zakýval hlavou. “A víš, proč tam musel sfárat? Protože tam zapomněl nářadí. Tak to bylo.”

“No tak koukej, Pepíčku,” řekl dědek lítostivě. “Tak už s tím přestaň. Zeptej se koho chceš, a každý ti řekne, Suchánek, ten ještě nikdy nic nezapomněl. Vždyť já tam byl do půl těla zasypaný, člověče, už jsem myslel, že je se mnou konec –”

“A jak vám při tom bylo?” zeptal se Standa.

“No jak,” zmátl se děda Suchánek. “Abych ti řekl, nijak. Myslel jsem si, když to půjde, však oni pro mne kluci přijdou. A pak jsem si říkal, co ono bude s Anýžkou; víš, ona je od narození mrzáček – Copak ta druhá dcera, Lojzička jako, ta je vdaná, však za toho Faltyse, co je v té druhé partě, víš? Tak ta už mně nedělá takovou starost; ale Anýžka, to už je takové neštěstí, on to byl těžký porod – Jo, nač ses to vlastně ptal?”

“Jak vám tam bylo, když jste tam ležel zasypaný.”

“A jo tak, to jo. Jak mně tam bylo – Ani ti, hochu, kloudně neřeknu. Jako když ležíš a nemůžeš usnout; tak ti přijdou na mysl všechny tvé starosti – Nač máš taky myslet, no ne?” Děda Suchánek si odchrchlal. “Ale s tím kladivem, to mě mrzí.”

“Já se ti po něm zejtra podívám,” řekl Pepek zamračeně.

“No jo,” vyhrkl dědek potěšeně. “To bys moh. Ale aby ten mlátek zatím nenašla jiná parta! Co by si o mně mysleli… mně se to jaktěživo nestalo –”

“Tak, tady je Matula,” vítal Pepek. “Těbůh, Matulo! Co ti říkala stará? Pustila tě?”

“Co by nepustila,” chrčel Matula a zavalil židli svým těžkým tělem. “Pustila. Koukej,” a vytáhl z kapsy plnou hrst peněz; nějaký šesták se mu přitom rozkutálel z těžkých prstů, tlustých a fialových jako jelita, ale zedník Matula se ani nepodíval na zem. Vypadal jako balvan, když se tak rozložil na stole lokty a tlapami; a Standa tiše sykl, když viděl jeho rozbité nehty, do černa podlité krví, – nebylo prstu na těch prackách, který by nebyl něčím zmrzačen.

“A kdes nechal čepici?” vyptával se Pepek bezcitně.

“Čepici?” blekotal Matula a nejistě mžikal zalitýma očima. “Já nepotřebuju žádnou čepici.”

“Tu ti vzala, vid,?” týral ho Pepek dál. “Abys nemoh do hospody, že jo?”

“Já se jí budu ptát,” hučel Matula.

“A co ty vůbec říkáš ženským, Matulo?” pokračoval Pepek s gustem ve své trapičské produkci, mrkaje na Standu.

“Co bych já říkal,” brumlal kolos uhýbavě.

“Co myslíš, jsou hodné?”

“Jo, hodné.”

“Ale když přijdou pro někoho do hospody – To by neměly dělat, člověče, nemyslíš?”

“A proč ne,” bručel Matula stísněně. “Však ony vědí –”

“Já myslím, že by při tom nemusely nadávat,” poštíval Pepek dál.

“To jináč nejde,” chroptěl Matula a zvedl buldočí oči. “Co mají dělat, ne? Co ty víš, člověče, jakou já mám ženu!”

“Hodnou?”

“Hodnou.”

“A je to pravda, že musíš doma klečet?”

Zedník Matula temně zbrunátněl. Teď poletí sklenice, lekl se Standa, a kopl pod stolem Pepka, aby už přestal dráždit.

“To není pravda,” koktal Matula. “To… to jsem hledal na zemi knoflíček, víš? Knoflíček.”

“Aha. A paks nemoh vstát.”

“Jo. Pak jsem nemoh vstát. Já nemám v nohách tu sílu.”

Pepek vylovil pod stolem Matulův šesták a šel k orchestrionu. “Tak já ti zahraju, nechceš?” Orchestrion počal řinčet taliánskou píseň, hrnulo se to z něho jako proud; Matula kýval do taktu chundelatou, napuchlou palicí –

“Nazdar, mládenci,” řekl do toho měkký, jakoby moučný hlas, a tesař Martínek klepl širokou pěstí do stolu.

“Tys přišel?” potěšil se Standa.

“No jo.” Tesař vsunul svůj silný dřík a hromská ramena mezi chlapy; teď tu sedí a září, ani se zády neopře, tak mu je lehko. “Tak co máte?”

“Co doma?” vyptával se obřadně děda Suchánek.

“To víš, děti,” řekl tesař potěšeně. “Než se člověk od nich dostane –”

“Ty máš děti?” podivil se Standa.

“Dvě mám. Holku půlšesta roku, a kluka, teď bude rok –”

“Ale vždyť ses hlásil jako svobodný!”

“No jo, tam,” mávl Martínek ledabyle rukou. “Co jim to budu povídat! Když chtějí svobodné, tak jo, tak jsem svobodný, no ne? A sedm let už jsem ženatý, člověče,” chlubil se s očima svítícíma jako chlapec, který někoho napálil. “Holka už sama čte – Však by ses k nám moh někdy podívat.”

“Musíš nám zazpívat, Martínku,” navrhoval Pepek.

“Zpívej si sám, když se ti chce,” řekl tesař a čmáral tlustým prstem po orosené sklenici. “A kluk – třináct kilo ti má, toho bys měl vidět, Stando. To ti je kuliferda – Však mu dáváme mrkev a špenát a všecko; a každý týden zapisuju jeho váhu, aby měl jednou památku –”

“To mě podržte,” vyhrkl Pepek a mrkal překvapeně ke dveřím. Stál tam dozorce Andres, přátelsky se šklebil a zvedal ruku ke klobouku. “Zdař bůh, parto.”

XIV.

“Zdař bůh, parto.”

“Zdař bůh,” vybleptl Suchánek a chtěl povstat; ale Pepek ho stáhl za kabát na židli.

“Jen seďte, Suchánku,” brání se Andres horlivě a přistupuje blíž ke stolu. “Nevyrušujte se; já jsem jen tak na skok… abychom si promluvili, co zítra –”

“Ale jo,” povídá tesař Martínek klidně a odsunuje svou židli stranou, aby si mohl prachař přisednout.

“Dejte mi… dejte mi třeba pivo,” řekl dozorce roztržitě a přisedá mezi chlapy; proti němu sedí Matula, má sevřené pěsti položené na stole, žere psa Andrese krvavýma očima a temně chrčí. Děda Suchánek rozčileně mrká, Pepek se uvnitř baví a tesař upírá modré oči na Matulu; Andres dělá, jako by nic neviděl, ale je zřejmě napjat, jeho drobné tělíčko se pořád nějak tyčí a vytahuje –

“Nejdřív jsem vám chtěl říci,” začal trochu překotně, “totiž… je to má povinnost, říci vám všem… že jste dnes pracovali… přímo vzorně. Budu to taky hlásit nahoře,” vyhrkl s úlevou. “Dělali jste pro své… pro naše zavalené kamarády, co jste mohli. Já doufám, že taky zítra my všichni tady… že naše první parta zase ukáže, že je na svém místě… svýma rukama… i svým srdcem. Tak to jsem vám chtěl říci… jako váš soudruh.”

Bylo chvilku ticho. “No, to víte,” ozval se tesař konečně, “my budeme koukat, že jo.”

“Pro naše kamarády,” opakoval prachař. “Naše parta se hlásila první, a musí zůstat první… až do konce. Svým výkonem… a svou obětavostí.”

“Ale jo,” řekl tesař za všechny. “Nám je to jedno; když to musí být, tak bezevšeho.”

Pepek vstal a loudal se k orchestrionu, aby si na něm důkladně prohlédl vymalovanou bohyni s lyrou v ruce.

“Děkuju vám,” pronesl vřele prachař. “Zítra teda nastoupíme znova do boje –”

Klik, a orchestrion spustil Castaldo marš, jen to břinčelo. Andres pohoršeně umlkl; a Pepek se obrátil od orchestrionu, blbě se šklebě. “Jo tak, já myslel, že už pan dozorce domluvil. Teď už se to holt nedá zastavit,” omlouval se a šel si zase sednout.

“Sakra, k tomu se to mašírovalo,” vydechl tesař. “Tram tára ram tam táda! Ach, kluci!”

Prachař se uvnitř vztekal, ale začal podupávat nohou. “Byl jste rád na vojně?” řekl najednou Martínkovi.

“No jej.”

“U kterých?”

“U pionýrů. Já byl kaprál.”

“Já taky, u osmadvacátých, v Praze. A ty?”

“V Pardubicích, mostní pluk.”

Andres rázem roztál, zvedl sklenici a mrkl na Martínka. Tesař s pochopením zamžoural a taky se napil. Pepek lítě zafrkal; tu to máme, pes Andres bude mít spojence, – tohle nám chybělo! Snaží se zachytit Martínkovy modré oči a dává mu hlavou znamení, člověče, prr, s tím si nic nezačínej; ale tesař se tiše usmívá a myslí si své; a Castaldo si to řinčí k svému slavnému konci.

Vtom Pepek skoro ztuhl. “A kruci,” vyjelo mu, “Adam!” Ve dveřích hospody opravdu stojí dlouhý Adam; rozhlíží se zapadlýma očima po výčepu, a když vidí Andrese, vrtí s podivem hlavou –

“Adame, pocem, člověče!”

“Co? Adam? No tohle!”

“Hergot, to je chyba,” vyhrkl Pepek potichu. “To zas s Mařenkou nic nebylo.” A hned zase hlaholně: “No tak si pojď sednout, Adame! Kde se tu bereš?”

Adam se matně pokouší o cosi jako úsměv. “Když je tu celá parta – Zdař bůh,” zdraví směrem k Andresovi a neví kam si sednout; všichni by mu chtěli dělat místo, ale Adam si staví židli k rohu a rozpačitě se na ni skládá.

“Adame, byls už někdy vůbec v hospodě?”

“Co?”

“Že jsi dnes poprvé v hospodě?”

“Poprvé ne, ale –” Adam jen mávl rukou.

“Tak, teď jsme všichni pohromadě,” rozhlédl se Andres blahovolně, a narazil na cizí oči party, až zamžikal.

“My teda jo,” řekl Pepek důrazně, a bylo ticho; prachař neklidně poposedl. snad vstane a odejde –

“Poslouchejte, Andresi,” ozval se tesař pokojně, “proč vy jste vlastně takový pes?”

Kupodivu, jako by prachař na tohle skoro čekal; sedl si pevněji a vzal do ruky svou sklenici. “A sakra,” zasykl Pepek a dychtivě se vyklonil; děda Suchánek vykulil polekaně oči, Adam pomalu a pozorně mrkal ze svých důlků, Matula povolil napjaté ruce a vzrušením funěl; všechny oči, kromě těch modrých Martínkových, zrovna visí na šedivé tváři Andresově.

Andres zvedl oči, vypadal zmučeně, ale klidně. “Já nejsem pes,” řekl tiše. Všichni čekají, že řekne ještě něco; ale prachař jen bezradně krčí rameny. “No, nejsem.”

“No jo,” povídá Martínek nespokojeně. “Ale na lidi jste pes.”

“Ukřivdil jsem někomu?” vyhrkl Andres a dívá se z jednoho na druhého.

Tesař potrhl rameny. “Neukřivdil, to zas ne, ale – Vždyť to musíte vidět sám, že jo, co si o vás každý myslí.”

“Já jenom plním svou povinnost,” namítl prachař a znovu pokrčil rameny. “Co mám dělat!”

“Jo, ale vy chcete, aby ji plnil každej. A to nejde, člověče, kdepak. Nemůžete žádat, aby byl každý sám na sebe takovej pes, jako jste vy. Vy jste zlej sám na sebe, Andresi, to je ta chyba. Moc se vytahujete… na sebe… a na všechny. – On za to nemůže,” obrátil se tesař k druhým dobromyslně. “Je holt jako kudla, a tak se staví na špičky, že jo.” “Jako kudla, jo,” řekl prachař hořce. “Vám se to mluví. Mne nechtěli vzít ani na vojnu, až potřetí mě vzali; prý jakýpak voják, vždyť je jako kudla. Tak jsem jim ukázal, že jsem voják, člověče; a vidíš, už neříkali kudlička. Pes kaprál, to jo. Hergot, já to proháněl! A za války – malou zlatou mně dali. Pak říkali, Andres, zůstaňte na vojně, z vás bude roťák; ale já jsem se chtěl ženit – A holky se taky smály – prý kudla a mrňous. Člověče, já to neměl lehké.”

“No jo, koukej,” děl rozvážně mladý obr. “To já vím, ale na nás by ses nemusel vytahovat. My tadyhle víme, že jo, Andres svý věci rozumí, má na to hlavu, a když něco řekne, tak víme, no, pravdu má, a udělá se to. Ale hubu si nemusíš otvírat; čím víc křičíš, tím víc je na tobě vidět, že jsi mrňous. – Copak, nám je to jedno,” dodal tesař smířlivě. “My to už s tebou vydržíme.”

Prachař byl kupodivu téměř dojat. “Tak vidíš,” bručel. “My vojáci si to řekneme rovnou –” Ale vtom to začalo křečovitě chrčet z Matuly. “Mrňous, kudlička,” dusil se zedník chraptivým chechtem; patrně pochopil teprve teď, co se mluvilo.

Andres zbledl a vysunul bradu. “Co?” vyštěkl.

“Drž hubu, Matulo,” řekl tesař pomalu; Matula zvedl tupě oči a zůstal s otevřenou hubou. “A kdyby někdo, kluci, řekl na revíru kudlička,” pokračoval Martínek, “tak si to vyřídí se mnou. Co se tady u stolu a v partě řeklo, to tu zůstane, že jo.”

Pepek byl zřejmě nespokojen a mračil se; ale děda Suchánek si oddechl a zamžikal s úlevou bledýma očkama. “A já vám řeknu,” vybreptl horlivě, “že havíř ani nemá být velký. Líp všude proleze, když je jako kudla.” Stařík se zarazil a zamrkal. “Totiž, já myslím, když je jako menší postavy. To byl u nás dřív jeden kopáč, mrňous a skrček mu říkali –”

Pepek vyprskl a musel jít zase k orchestrionu, aby se vyřehtal. Standa toho použil a ztratil se na záchod; nebyl zvyklý na pivo, hlava se mu trochu motala a byl hrozně ospalý. Na chodbě ho někdo dohonil; byl to dozorce Andres.

“Poslyšte, Stando,” vysypal ze sebe polohlasem, “já bych se vás chtěl na něco zeptat. Co myslíte, mohl bych… mohl bych první partu něčím počastovat? Když jste mi poslali ten koňak, tak… já nevím… jako na revanš. Co myslíte, přijali by to ode mne?”

Standovi bylo najednou Andrese až líto, jak se tak rozechvěně ptal. Pravda, je to vážná otázka, to se musí řádně rozmyslit. “Já nevím, pane palní,” začal váhavě, “ale… já bych to snad nedělal. Třeba by pak někdo řekl, že nechce –”

“To je právě to,” chmuřil se dozorce. “A já bych tak rád… Já měl… radost, když jste si na mne vzpomněli. Prosím vás, kdo to navrhl?”

“Všichni,” lhal Standa. “Pepek – a Martínek – všichni.”

Prachař skoro zazářil. “Jistě? Tak co já bych pro ně… co myslíte –”

“Snad… nechat na stole cigarety,” navrhl Standa. “To už se tak nebere. Kdo nechce, nemusí si vzít –”

“To máte pravdu,” zaradoval se prachař.

“A ještě něco,” dodal Standa vážně. “Jděte domů dřív než oni, pane palní.”

“Proč?”

“Aby si mohli… tak ledacos ještě říci.”

Andres se maličko zamyslil. “Máte pravdu,” řekl a chvatně stiskl Standovu ruku. “Děkuju vám!”

Standa se vracel s pocitem úspěšného diplomata. “Co ti chtěl?” ptal se Pepek podezíravě.

“Nic,” řekl Standa nevinně. “Jenom netrefil.”

Andres se vrací a hmatá si nápadně po kapsách. “Kdepak mám… Pane Málku, dejte mně cigarety. Stovku.”

Otevřená krabice cigaret leží okázale uprostřed stolu a zrovna se sama nabízí svou narovnanou plností. Zedník Matula odvrátil těžké oči od Andrese a kouká upřeně na tu bílou hromádku.

“Vemte si,” povídá prachař a na nikoho se nedívá.

Rozbité prsty Matulovy sebou cukly. “Děkuju, já mám,” bručí Pepek a ostentativně si naklepává svou vlastní cigaretu o stůl. Martínek se opřel pohodlně loktem. “Jo, mládenci,” načínal zvolna, “tak bych chtěl vědět, co tam teď dělá ta druhá parta. Kdyby oni dali do pořádku kolej, aby se mohla ta forota odvážet, viď, Stando?” A přitom jeho silné prsty jako mimochodem a roztržitě, ale pomalu, aby to každý viděl, vylovily první cigaretu z Andresovy krabice. Standa si skoro oddychl; Martínek je pašák!

“Já o tom mluvil s Kazimourem,” navazoval Andres s povděkem. “Ale Kazimour říká, jo, kolej, ale když ona je tu zvednutá počva a bude se muset přibírat –”

Několik párů očí se obrátilo na dědu Suchánka, který zrovna sahal do Andresovy krabice. Děda se zarazil a lekl. “No jo, počva,” breptl jako přistižený a honem schoval ulovenou cigaretu do kapsy. “Tam vždycky byla prevít počva, na osmnáctce. Suchá, moc suchá.”

“To máte pravdu,” děl prachař uznale. “A zakuřte si, Suchánku.”

“Děkuju, já už mám,” bránil se dědek a mžikal nejistě po ostatních.

“Jen si zakuřte!”

Děda Suchánek, celý nešťastný, si bere ještě jednu cigaretu. “No tak děkuju mockrát, ale já vlastně nekouřím, leda fajfku. To já pro zeta, jako Faltyse. Pepku, nechceš?”

“Nechci.” Pepek se mračí a bání pohrdavě na své smradlavé retce. Nedá se nic dělat, nálada je všivá, i Andres se kouše do rtů a obličej mu tvrdne a popelaví; jen tesař září sám pro sebe, a Adam – jako by tu ani nebyl; má před sebou netknutou sklenici a mrká z těch hlubokých důlků –

Najednou Pepek zamáčkl rychle cigaretu a narovnal se jako školák. “Mládenci,” vydechl, “Hans je tu.”

A do dveří vešel pan Hansen, kývl na partu nosem a sedl si k vedlejšímu stolu.

Yaş sınırı:
12+
Litres'teki yayın tarihi:
16 ağustos 2016
Hacim:
180 s. 1 illüstrasyon
Telif hakkı:
Public Domain
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre
Metin
Ortalama puan 0, 0 oylamaya göre