Kitabı oku: «Proměněná », sayfa 7
Kapitola jedenáctá
Caitlin cítila, že zpomalují a začínají sestupovat. Otevřela oči. Nepoznávala žádný z domů, které pod sebou viděla. Zdálo se, že se dostali dál od centra. Možná, že mohli být někde v Bronxu.
Jak klesali, přeletěli malý park a Caitlin připadalo, že v dálce zahlédla nějaký hrad. Když se potom přiblížili, viděla, že tam hrad opravdu stojí. Co v New Yorku dělal středověký hrad?
Potom si ale uvědomila, že už ho kdysi viděla na nějaké pohlednici. Ano. Byl to nějaký druh muzea. Když přeletěli malý kopec a zakroužili nad hradbami, vzpomněla si najednou, odkud to zná. The Cloisters. Malé muzem, součást Metropolitního muzea umění. Bylo sem přivezeno z Evropy kousek po kousku. Bylo stovky let staré. Proč ji vzal právě sem?
Hladce klesli přes vnější zeď a přistáli na velké, kamenné terase, ze které byl výhled na řeku Hudson. Přistávali potmě, ale jeho nohy přesto našly okamžitě balanc. Jemně ji spustil na zem.
Stála tam a dívala se na něj. Prohlížela si ho pozorně a doufala, že se hned zase nesebere a neodletí. A také doufala, že je skutečně tak krásný, jak se jí zdál v první chvíli, kdy ho viděla.
Byl. Pokud dokonce ne ještě víc. Díval se na ní velkýma hnědýma očima a ona měla najednou pocit, že je ztracená.
Chtěla se ho zeptat na tolik věcí, že najednou ani nevěděla, kde začít. Kdo vlastně byl? Jak to, že umí létat? Je taky upír? Proč kvůli ní riskoval vlastní život? Proč jí vzal sem? A ze všeho nejdůležitější byla otázka, jestli není všechno, co doposud zažila, jenom nějaká šílená halucinace. Nebo přímo v srdci New Yorku opravdu žijí upíři? A ona byla, nebo nebyla jedním z nich?
Otevřela pusu, aby začala, ale všechno, co se jí podařilo říci bylo: „Proč jsme tady?
Okamžitě věděla, že to je hloupá otázka a vyplísnila sama sebe, že nedokázala vymyslet nic důležitějšího. Ale v té studené březnové noci a po všem čím si prošla, to bylo jediné, na co se zrovna zmohla.
On se na ni jenom díval. Jeho pohled jako by viděl až do hloubi její duše, jako kdyby dokázal vidět skrz ní. Zdálo se, že váhá kolik jí toho může povědět.
Nakonec, po chvíli, která se zdála jako malá věčnost, otevřel pusu, aby promluvil.
„Calebe!“ ozval se však najednou hlas, za kterým se oba otočili.
„Skupina mužů – upírů? – oblečených v černém, se k nim blížila. Caleb se otočil směrem k nim. Caleb. To jméno se jí líbilo.
„Neočekáváme tě,“ řekl muž, který šel uprostřed, smrtelně vážným hlasem.
„Nejsem ohlášený,“ řekl Caleb stroze.
„Potom tě tedy budeme muset vzít do vazby,“ řekl muž a kývnul na ostatní, kteří mezitím pomalu Caitlin s Calebem obklíčili. „Znáš pravidla.“
Caleb s kamennou tváří přikývnul. Muž se potom podíval na Caitlin. V jeho očích se zračil nesouhlas.
„Dobře víš, že jí nemůžeme přijmout,“ řekl ten muž Calebovi.
„Ale přijmete,“ řekl Caleb prostě. Odhodlaně se přitom díval muži do očí. Jejich vůle se střetly.
Muž tam stál a Caitlin na něm viděla, že váhá, co udělat. Následovalo dlouhé, napjaté ticho.
„No tak dobrá,“ řekl potom, rychle se otočil a pokynul jim, aby ho následovali. „Je to tvůj pohřeb, ne můj.“
Caleb se vydal za ním a Caitlin si pospíšila, aby byla stále vedle něj, protože to bylo to nejlepší, co mohla v dané situaci udělat.
Muž uchopil těžký mosazný kruh na velkých středověkých dveřích a otevřel je. Potom ustoupil stranou a naznačil Calebovi, aby vstoupil. Další dva muži stáli na stráži hned za dveřmi.
Caleb chytil Caitlin za ruku a vedl ji dovnitř. Když prošla pod těžkou, kamennou klenbou, měla pocit, jako kdyby vstoupila do jiného století.
„Řekla bych, že nebudeme muset platit vstupné,“ řekla Caitlin Calebovi s úsměvem.
Podíval se na ní a zamrkal. Chviličku mu trvalo, než si uvědomil, že to byl vtip. Nakonec se usmál.
Měl krásný úsměv.
To ji přimělo myslet na Jonaha. Byla teď zmatená. Nebylo pro ní normální, že by se jí líbil nějaký kluk – a už vůbec ne dva najednou. Její city pořád patřily Jonahovi. Ale Caleb byl jiný. Jonah byl opravdu kluk, kdežto Caleb, i když vypadal mladě, byl muž. Anebo byl…něco jiného? Bylo na něm něco, čemu dost dobře nerozuměla, ale to něco způsobovalo, že od něj skoro nedokázala odtrhnout oči. Něco, kvůli čemu ho nechtěla opustit. Líbil se jí Jonah. Ale potřebovala Caleba. Být s ním se najednou zdálo tak přirozené.
Calebův úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. Byl očividně rozrušený.
„Obávám se, že za vstupné budeme muset zaplatit mnohem vyšší cenu,“ řekl, „pokud tohle setkání nepůjde tak, jak bych si přál.“
Zatím ji vedl další klenutou bránou na malé středověké nádvoří. Bylo perfektně symetrické a ze všech čtyř stran jej obklopovaly sloupy a klenutá okna. Teď v noci, kdy bylo zalité měsíčním světlem, tam bylo moc krásně. Nedokázala pochopit, jak se ještě stále můžou nacházet uprostřed New Yorku. Mnohem víc se zdálo, jako by byli někde na evropském venkově.
Přešli nádvořím a zamířili do dlouhé kamenné chodby. Ozvěna jejich kroků se rozléhala všude kolem. Spolu s nimi šlo několik dalších strážců. Upíři? Přemýšlela. Pokud ano, proč působili klidně? Proč na Caleba a na ni nezaútočili?
Prošli další kamennou chodbou a dalšími středověkými dveřmi. A potom se najednou zastavili.
Stál tam další muž, rovněž celý v černém oblečení, který byl Calebovi nápadně podobný. Přes ramena mu visel velký rudý plášť. Spolu s ním tam stálo několik služebníků. Zdálo se, že se tento muž těší velké autoritě.
„Caleb,“ řekl jemně. Znělo to ale i trochu šokovaně.
Caleb klidně stál a opětoval pohled.
„Samuel,“ odpověděl Caleb stroze.
Muž nadále stál a jediným pohybem jeho těla bylo slaboučké pokývání hlavou.
„To svého dlouho ztraceného bratra ani neobejmeš?” zeptal se Caleb.
„Dobře víš, že mluvíme vážně,“ odpověděl Samuel. „Svým příchodem jsi porušil hodně zákonů. Obzvláště, když jsi přivedl i ji.“
Muž se vůbec neobtěžoval věnovat Caitlin byť jediný pohled. Cítila se uražená.
„Neměl jsem na vybranou,“ řekl Caleb. „Ten den se přiblížil. Válka je tu.“
Mezi upíry stojícími za Samuelem, stejně jako mezi skupinkou ostatních, kteří se scházeli ze všech stran, se rozlehl vzrušený šepot. Caitlin se rozhlédla a zjistila, že je mezitím obklopilo minimálně deset dalších. Začínala cítit strach, protože byli v mnohanásobné přesile a nikde neviděla žádnou možnost úniku. Neměla ponětí, co Caleb provedl, ale ať už to bylo cokoliv, modlila se, aby našel způsob, jak se z toho vymluvit.
Samuel zvedl ruce a šepot se okamžitě utišil.
„Ba co víc,“ pokračoval Caleb. „Ta žena tady,“ řekl a kývnul směrem ke Caitlin, „je Vyvolená.“
Žena. Caitlin nikdo nikdy předtím tímhle slovem neoznačil. Líbilo se jí to. Ale nerozuměla o čem to mluví. Vyvolená? Ta věta jí přišla vtipná. Jako kdyby mluvili o nějakém Mesiáši nebo co. Říkala si, jestli se všichni nezbláznili.
Zvedla se další vlna šepotu, přičemž oči všech se obrátily k ní.
„Potřebuji mluvit v Koncilu,“ řekl Caleb, „a potřebuji ji tam vzít s sebou.“
Samuel zakroutil hlavou.
„Víš dobře, že tě nemůžu zastavit. Můžu ti dát pouze radu. A radím ti, abys okamžitě odešel, vrátil se na své místo a čekal, dokud si tě Koncil sám nepozve.“
Caleb se na něj díval. „Obávám se, že to nebude možné,“ řekl.
„Vždycky děláš vše podle svého,“ řekl Samuel.
Potom ustoupil stranou a pokynul rukou v gestu, které říkalo, že cesta je volná.
„Tvá manželka z toho nebude mít radost,“ řekl ještě.
Manželka? Caitlin pocítila zamrazení na zátylku. Proč najednou cítila tak šílenou žárlivost? Jak by si mohla ke Calebovi tak rychle vytvořit nějaké city? Jaké právo vlastně má, aby k němu cítila takovouhle náklonnost?
Cítila, že jí rudnou tváře. Měla ho ráda. Nedávalo to žádný smysl, ale cítila to. Proč mi nic neřekl…
„Neříkej jí tak,“ odpověděl Caleb, jehož tváře lehce zrudly také. „Dobře víš, že…“
„Dobře ví, že co!?“ ozvalo se ženské zaječení.
Všichni se otočili k ženě, která se přibližovala z jedné z chodeb. I ona byla oblečená v černém. Měla dlouhé, ryšavé vlasy pod ramena a velké, zelené oči. Byla vysoké postavy, neskutečně hezká a jakoby bezvěká.
Caitlin se v její přítomnosti cítila zahanbeně. Tohle byla žena. Nebo byla…upír? Cokoliv byla, bylo jasné, že s ní Caitlin nikdy nedokáže soupeřit. Cítila, že to ani nemá smysl a byla připravená se Caleba vzdát, ať už ta žena byla upír nebo ne.
„Dobře ví, že co!?“ opakovala žena a příkře se dívala na Caleba. Pár kroků od něj se zastavila. Střelila pohledem po Caitlin a její pusa se zkřivila v úšklebku. Caitlin nikdy předtím nepotkala nikoho, kdo by se na ní dokázal podívat s takovou nenávistí.
„Sero,“ řekl Caleb jemně, „už nejsme svoji celých 700 let.“
„Možná z tvého pohledu,“ vyštěkla odpověď.
Začala obcházet kruh kolem Caitlin a Caleba. Prohlížela si jí od hlavy k patě, jako by byla nějaký kus dobytka.
„Jak se opovažuješ ji sem přivést,“ vyplivla. „Vskutku. Máš na víc.“
Je Vyvolená,“ řekl Caleb stroze.
Na rozdíl od ostatních tato žena nepůsobila nijak překvapeně. Namísto toho se jenom krátce, pohrdavě zasmála.
„To je hloupost,“ řekla potom. „Zavedl jsi nás do války,“ pokračovala , „a to všechno kvůli člověku. Je to jenom obyčejné poblouznění.“ V jejím hlase se zračil rostoucí hněv. Ba co hůř, zdálo se, že i ostatní začínali být s každou její další větou stále podrážděnější. Dav se začínal zlobit.
„Popravdě,“ pokračovala Sera, „máme teď plné právo ji roztrhat na kusy.“
Dav začal souhlasně mumlat.
Calebovým obličejem se zablýskl náznak hněvu.
„Potom budete muset nejdřív začít se mnou,“ odpověděl s odhodláním v hlase.
Caitlin pocítila lehkou úlevu. Postavil se mezi ní a ty, kdo ji chtěli zničit. Už zase. Možná pro něj také něco znamenala.
Samuel vstoupil doprostřed a rozpaženýma rukama se domáhal klidu. Dav se utišil.
„Caleb požádal o audienci u Koncilu,“ řekl. „Alespoň to mu musíme dopřát. Nechat ho vysvětlit svoje konání. Ať o věci rozhodne Koncil.“
„Proč bychom měli vyhovět?“ vyštěkla Sera.
„Protože jsem to řekl,“ odpověděl Samuel ledovým hlasem. „A jsem to já, kdo tu velí, Sero, ne ty.“ Samuel se na ní poté dlouho upřeně díval. Nakonec uhnula pohledem.
Samuel ustoupil stranou a pokynul směrem ke kamennému schodišti.
Caleb sáhl po Caitlinině ruce a vedl ji kupředu. Po širokých kamenných schodech začali společně sestupovat do temnoty.
Za jejich zády Caitlin uslyšela ostrý smích, který se rozlehl nocí.
„Chybět nám nebudeš.“
Kapitola dvanáctá
Ozvěna jejich kroků se rozléhala po kamenném schodišti. Bylo jenom sporadicky osvětlené. Caitlin ovinula ruku kolem Calebova rámě. Doufala, že její ruku neodmítne. Nechal ji tam. Ve skutečnosti ovinul svou ruku kolem její ještě těsněji. Všechno se najednou znovu zdálo být OK. Najednou měla pocit, že i kdyby ty schody vedly třeba do pekla, nevadilo by to, dokud budou spolu.
Hlavou jí probíhalo tolik myšlenek. Co to bylo ten Koncil? Proč tak trval na tom, že tam musí jít s ním? A proč sama tolik lnula k tomu, aby byla po jeho boku? Klidně mohla namítnout, že tam nechce jít a že někde počká. Ale ona chtěla být s ním. Nedokázala si představit, že by byla kdekoliv jinde.
Nic z toho ale nedávalo smysl. Dál a dále dostávala namísto odpovědí jenom další a další otázky. Kdo byli všichni ti lidé nahoře? Byli to opravdu upíři? A co tu dělají? Co dělají v Cloisters?
Zahnuli za roh do velké místnosti, která ji ohromila svou krásou. Bylo to neuvěřitelné, doslova jako kdyby sestoupili do opravdového středověkého hradu. Stropy zdobila kamenná klenba. Po její pravé ruce bylo nad úrovní podlahy několik sarkofágů. Jejich víka byla zdobená složitými vzory, vytesanými rovnou do kamene. Některé z nich byly otevřené. Chodili tam spát?
Pokusila si vzpomenout na veškeré upírské pověsti, které kdy slyšela. Spávají v rakvích. Budí se za nocí. Mají nadliskou sílu a rychlost. Sluneční světlo je pálí nesnesitelnou bolestí. Zdálo se, že to všechno sedí. Ona sama přece cítila na slunci malátnost a bolest. Ale nebyla nesnesitelná. A svěcená voda jí vůbec nic neudělala. Navíc, tohle místo, muzeum Cloisters, bylo doslova přeplněné kříži. Obrovské kamenné kříže tu stály takřka na každém kroku. Ale zdálo se, že to na tyhlety nemá sebemenší vliv. Ve skutečnosti tohle místo mnohem víc působilo jako jejich domov.
Chtěla se Caleba na všechno vyptat, a vlastně ještě na víc věcí, ale nevěděla, kde by měla začít. A tak se zaměřila na to poslední, co jí přišlo na mysl.
„Ty kříže,“ řekla a pokývla k jednomu, který zrovna míjeli. „Nevadí ti?“
Nechápavě se na ní podíval. Trochu to vypadalo, že ho vyrušila ze zamyšlení.
„Kříže upíry nezraňují?“ zeptala se.
V jeho tváři se objevilo pochopení.
„Ne všechny z nás,“ odpověděl. „Naše rasa je velmi rozmanitá. Prakticky stejně jako lidská rasa. Upíři se dělí do mnoha ras, a ty dále na klany – nebo-li sabaty – které ovládají jednotlivá teritoria v rámci své rasy. Je to poměrně komplikované. Kříže ale nijak neovlivňují dobré upíry.
„Dobré?“ zeptala se.
„Stejně jako u lidí se dají najít síly zla a síly dobra, ani my upíři se v tomto nelišíme.“
Potom se odmlčel. Jako obvykle, jeho odpovědi v ní vyvolaly jenom spousty dalších otázek. Ale držela jazyk za zuby. Nechtěla příliš slídit. Ne teď.
Navzdory vysokým klenutým stropům byly dveře ve zdi této místnosti poměrně malé. Když jimi procházeli, museli oba sklonit hlavu. Dostali se tak do další úžasné místnosti. Strop okamžitě zase vyletěl vysoko vzhůru. Caitlin vzhlédla a spatřila bohaté barevné vitráže všude kolem. Po její pravé straně stálo něco jako kazatelna a před ní desítky malých, dřevěných židlí. Celé to působilo stroze a zároveň krásně. Skutečně se zdálo, že jsou v nějakém středověkém klášteře.
Nikde neviděla ani náznak života, nebo jakéhokoliv pohybu. Neslyšela také vůbec nic neobvyklého. Říkala si, kam se to asi dostali.
Vstoupili do další místnosti, jejíž podlaha se mírně svažovala. Caitlin zalapala po dechu. Tahle malá místnost byla naplněná poklady. Protože tohle místo fungovalo, koneckonců, přes den jako muzeum, byly všechny předměty bezpečně uloženy za sklem. Přímo před nimi, osvětlené halogenovými světly, ležely prastaré předměty v hodně mnoha milionů dolarů. Zlaté kříže. Veliké, stříbrné poháry. Středověké manuskripty….
Následovala Caleba napříč místností, ale ten se záhy zastavil u vitríny, ve které byla na stojanu upevněná dlouhá, úžasně krásná slonovinová hůl. Díval se na ní přes vyleštěné sklo.
Několik vteřin nic neříkal.
„Co to je?“ zeptala se nakonec.
On se ale stále jenom tiše díval. Potom konečně řekl, „Starý přítel.“
A to bylo vše. Nic dalšího jí sdělit už nehodlal. Říkala si, jaká historie jej asi s tímhle předmětem může pojit, a jaký význam v něm asi může být ukrytý. Přečetla si tabulku: Počátek 13. století.
“Je to pastýřská hůl. Berla biskupů. Je to zároveň zbraň i symbol. Zbraň pro trestání hříšníků, symbol pro vedení věřících. Symbol naší církve. Má sílu požehnání, ale dovede i seslat kletbu. To je to, co tu strážíme. To, co nás udržuje v bezpečí.
Jejich církve? To, co stráží?
Než mohla položit další otázky, chytil ji za ruku a vedl do dalších dveří.
Došli k sametovému závěsu. Natáhl se, rozhrnul jej a umožnil jí, aby vstoupila první. Potom ji následoval, ihned za sebou závěs zase upravil a poté ji dovedl k malému dřevěnému schodišti. Zábralí se vinulo směrem dolů, ale namísto schodů byla pod ním jenom normální rovná podlaha. Caitlin se na to zmateně podívala.
Caleb poklekl a nahmatal na zemi skryté tlačítko. Podlaha nad domnělými schody se propadla a Caitlin mohla vidět, že dolů teď skutečně vede točité schodiště.
Caleb se jí podíval do očí: „Jsi připravená?“
Chtěla odpovědět, že ne. Ale namísto toho jej prostě vzala za ruku.
*
Tohle schodiště vedlo strmě dolů. Pod ním se rozprostírala neprostupná temnota. Po nekonečném kroužení, stále hlouběji a hlouběji, nakonec uviděla náznak světla někde pod nimi a také zaslechla nějaký pohyb. Dospěli na konec schodiště, zahnuli za roh a dorazili do další místnosti.
Tato byla obrovská a jasně osvětlená pochodněmi, které hořely úplně všude. Architektura byla stejná jako u místností na povrchu. Byly tu kamenné klenby, zdobené středověkými ornamenty, vše vypracované do sebemenších detailů. Na stěnách visely velké tapisérie a celý prostor byl vybaven středověkým nábytkem.
A také tu bylo mnoho lidí. Tedy upírů. Všichni byli oblečení v černých šatech a nenuceně se pohybovali po místnosti. Mnozí z nich seděli v různých křeslech, někteří při tom vzájemně rozmlouvali. V tom druhém sabatu, tím pod městskou radnicí, cítila zlo, cítila tam neutuchající zlobu. Ale tady panovala prapodivně uvolněná atmosféra.
Caleb ji vedl napříč místností, přímo do jejího středu. Jak procházeli, pohyb kolem se postupně zastavoval a hovor utichal. Zanedlouho už cítila, že se k ní upírají spousty párů očí.
Když došli na konec místnosti, Caleb předstoupil před obrovského upíra, vyššího než Caleb sám a mnohem silnějšího v ramenou. Muž se na něj podíval s výrazem, ze které se nedalo vyčíst vůbec nic.
„Potřebuji slyšení,“ řekl Caleb stroze.
Upír se pomalu otočil a vešel do dveří, které za sebou zase okamžitě zavřel.
Caleb a Caitlin stáli na místě a čekali. Rozhlédla se po místnosti. Všichni kolem – snad stovky upírů – na ně zírali. Ale nikdo se neodhodlal přijít blíže.
Dveře se znovu otevřely a velký upír jim souhlasně pokynul. Vstoupili dovnitř.
Tato malá místnost byla temnější, matně osvětlená pouhými dvěma pochodněmi na vzdáleném konci od dveří. Byla také kompletně prázdná, až na dlouhý stůl u stěny proti dveřím. Za ním sedělo sedm upírů, kteří na ně vrhali nepřívětivé pohledy. Bezpochyby se jednalo o jakousi soudní radu.
Něco na těch upírech způsobovalo, že vypadali mnohem starší než ostatní. Výrazy jejich tváří byly velmi drsné. Zcela nepochybně to byl nějaký soudní tribunál.
„Koncil zasedá!“ zakřičel velký upír a udeřil svou holí o podlahu. Potom rychle opustil místnost a znovu za sebou pečlivě zavřel. Nyní tu zůstali jen oni dva tváří v tvář sedmi upírům.
Stála nejistě vedle Caleba a nebyla si jistá, co teď udělat, nebo co říct.
Následovala chvíle trapného ticha, když si je soudci prohlíželi. Zdálo se, že snad nahlíží i do nitra jejich duší.
„Calebe,“ ozval se drsný hlas upíra, který seděl uprostřed. „Opustil jsi svoji pozici.“
„Neopustil, můj pane,“ odpověděl. „Sloužil jsem věrně na svém místě po dvě stě let. Ale dnes v noci jsem byl přinucen jednat jinak.“
„Ty jednáš pouze a jedině na náš příkaz,“ řekl soudce. „Tímhle jsi ohrozil nás všechny.“
„Mou povinností bylo vás upozornit na hrozbu přicházející války,“ odpověděl Caleb. „Věřím, že ten čas nadešel.“
Koncil zalapal po dechu. Potom následovala dlouhá odmlka.
„A na základě čeho si to myslíš?“
„Převrhli na ni kotel plný svěcené vody a ona vyvázla nespálená. Učení říká, že ten den nadejde, až se objeví Vyvolený, a bude nezranitelný našimi zbraněni. To bude zvěstovatel přicházející války.
Další vzrušené zalapání po dechu naplnilo na moment místnost. Všichni se zkoumavě podívali na Caitlin. Několik soudců si mezi sebou začalo mumlat, až konečně ten prostřední tvrdě udeřil otevřenou dlaní o stůl.
„Ticho!“ zakřičel.
Šepot okamžitě utichl.
„Takže jsi riskoval bezpečnost nás všech kvůli člověku?“ zeptal se.
„Zachránil jsem jí, abych zachránil nás,“ odpověděl Caleb. „Pokud je skutečně Vyvolenou, my bez ní neznamenáme nic.“
Caitlin se na něj udiveně podívala. Nevěděla co si o tom myslet. Vyvolená? Učení? O čem to mluví? Říkala si, že si ji možná spletl s někým jiným, s někým nekonečně větším, než byla ona sama.
Zmocnila se jí úzkost, ne kvůli tomu, jak se na ní Koncil díval, ale protože se začala obávat, že jí Caleb zachránil pouze proto, že v ní viděl někoho jiného. Že mu na ní ve skutečnosti nezáleží. A jeho zájem o ni zmizí v okamžiku, až zjistí pravdu. Až zjistí, že, navzdory tomu, co se odehrálo za posledních pár dnů, je prostě jenom obyčejná, normální holka. A že ji potom opustí. Stejně jako všichni ostatní v jejím životě.
Jako kdyby chtěl potvrdit její pochyby, prostřední ze soudců se teď podíval na Caleba a s pohrdavým úsměvem zakroutil hlavou.
„Udělal jsi obrovskou chybu,“ řekl. „Cožpak nevidíš, že jsi to ty, kdo začal válku? Tvoje odhalení je upozornilo na naši přítomnost.“
„Navíc, ona není tím, kým si myslíš, že je.“
Caleb odpověděl, „Jak potom vysvětlíte…“
Do řeči mu ale okamžitě skočil další člen Koncilu, „Před mnoha stoletími tu byl podobný případ. Upír, který byl imunní na naše zbraně. I tehdy si všichni mysleli, že je to On. Jenže nebyl. Byl prostě jenom kříženec.“
„Kříženec?“ zeptal se Caleb. Jeho hlas najednou zněl nejistě.
„Upír od narození,“ pokračoval, „takový, který nebyl nikdy přeměněn. Jsou imunní na některé zbraně, ale na další naopak ne. To je ale nedělá členy naší společnosti. Nedělá je to ani nesmrtelnými. Něco ti ukážu.“ Poté se otočil ke Caitlin.
Okamžitě pocítila nervozitu, když se do ní zabodl pohled jeho pronikavých očí. „Pověz mi, maličká, kdo tě proměnil?“
Caitlin neměla nejmenší tušení, o čem to mluví. Nechápala ani, co ta otázka vlastně znamená. Už poněkolikáté tento večer přemýšlela, jakou nejméně nevhodnou odpověď by podala. Váhala, protože bylo jasné, že to, co odpoví, může mít obrovský dopad na bezpečnost nejen jí samotné, ale i na tu Calebovu. Chtěla kvůli němu odpovědět správně, ale neměla tušení, jak taková odpověď zní.
„Je mi líto,“ řekla, „nechápu, o čem to mluvíte. Nikdo mě neproměnil. Já ani nevím, co to vlastně znamená.“
Další z členů Koncilu se předklonil u stolu. „Kdo je potom tvým otcem?“ zeptal se.
Proč se ze všech možných otázek musel zeptat právě na tohle? Tuhle otázku kladla sama sobě celý svůj život. Kdo její otec vlastně byl? Proč ho nikdy nesměla poznat? Proč jí opustil? To byla odpověď, kterou chtěla znát víc, než cokoliv jiného. Teď samozřejmě nebyla, takhle na požádání, schopná odpovědět.
„Já nevím,“ řekla nakonec.
Tázatel se na znamení vítězství opět uvolnil ve svém křesle. „Vidíš?“ řekl. „Kříženci nejsou proměnění. A nikdy neznají své rodiče. Spletl ses, Calebe. Udělal jsi katastrofální chybu.“
„Učení říká, že Vyvoleným bude kříženec, a že on, nebo ona, nás povede v hledání ztraceného meče,“ vyštěkl Caleb vzpurně.
„Učení říká, že Vyvoleného přivede kříženec,“ opravil jej upír. „Ne, že jím bude.“
„TO je slovíčkaření,“ řekl Caleb. „Říkám vám, že válka začala a že ona nás dovede k meči. Času není nazbyt. Musíme ji nechat, aby nás vedla. Je to jediná naděje, kterou máme.“
„Dětské povídačky,“ odpověděl jiný člen Koncilu. „Meč, o kterém mluvíš, neexistuje. A i kdyby existoval, žádný kříženec není schopný nás vést.“
„Pokud ji nebudeme následovat my, jiní budou. Zajmou jí, najdou meč a použijí ho proti nám.“
„Spáchal jsi neodpustitelný zločin tím, že jsi ji sem přivedl,“ řekl další z upírů, sedící na úplném konci stolu.
„Ale já…“ začal Caleb.
„TO STAČÍ!“ zakřičel prostřední upír.
Místnost okamžitě ztichla.
„Calebe, vědomě jsi porušil několik zákonů našeho sabatu. Opustil jsi svoji pozici. Dezertoval jsi ze své mise. Rozpoutal jsi válku. A bezpečí nás všech jsi riskoval kvůli člověku. Dokonce to ani není člověk, ale kříženec. Ba co hůř, přivedl jsi ji přímo sem, rovnou do našeho domova a ohrozil tím nás všechny,“ pronesl vážným hlasem prostřední upír.
„Odsuzujeme tě tímto k padesáti letům ve vězení. Po dobu výkonu trestu neopustíš toto panství. A přímo teď vyženeš tohohle křížence za naše zdi jednou pro vždy.“
„Audience skončila.“
