Kitabı oku: «Proměněná », sayfa 8
Kapitola třináctá
Caitlin a Caleb stáli na velké, otevřené terase před hradem Cloisters a dívali se na noční město. Nedaleko byla vidět řeka Hudson, která tu a tam vykukovala mezi spoře olistěnými jarními stromy. Ve větší vzdálenosti odsud Caitlin viděla maličká světla aut, která přejížděla přes most. Noc byla kompletně tichá.
„Potřebuju, abys mi odpověděl na pár otázek, Calebe,“ řekla jemně po několikavteřinovém tichu.
„Já vím,“ odpověděl.
„Co tu dělám? Kdo si myslíš, že jsem?“ zeptala se Caitlin. Potřebovala dalších pár vteřin ticha, aby sebrala dost odvahy pro finální otázku, „a proč jsi mě zachránil?“
Caleb se dlouhou chvíli díval někam do dálky. Neměla tušení o čem přemýšlí, ani si nebyla jistá, jestli vůbec hodlá odpovědět.
Konečně se k ní otočil. Podíval se jí rovnou do očí a byl to pohled, který ji naprosto uchvátil. Nedokázala by se podívat jinam, i kdyby snad chtěla.
„Jsem upír,“ řekl stroze. „Z Bílého sabatu. Jsem naživu tři tisíce let a osm set z nich jsem s tímhle sabatem.“
„Proč tu jsem já?“
„Upírské sabaty a rasy jsou v neustálé studené válce. Jsou velmi teritoriální. Ty jsi se bohužel nachomýtla přímo doprostřed toho všeho.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se. „Jak?“
Nechápavě se na ní podíval. „Copak si to nepamatuješ?“
Opětovala jeho nechápavý pohled.
„Tvůj úlovek. Ten spustil tohle všechno.“
„Úlovek?“
Pomalu zakroutil hlavou. „Takže si to nepamatuješ. Typické. První úlovek je vždycky takový.“ Znovu se jí podíval do očí. „Minulou noc jsi někoho zabila. Člověka. Krmila ses na něm. V Carnegie Hall.“
Caitlin cítila, že se s ní otřásl svět. Těžko by byla schopná uznat, že by někoho mohla byť jenom zranit, ale někde uvnitř cítila, že jí Caleb říká pravdu. Bála se zeptat se, kdo to byl. Mohl to být Jonah?
Jako kdyby jí četl myšlenky, Caleb dodal: „Ten zpěvák.“
Caitlin tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak neskutečné. Měla pocit, jako by ji právě někdo ocejchoval černým znamením, který už nikdy nepůjde smýt. Cítila se hrozně a byla najednou velmi rozrušená.
„Proč jsem to udělala?“ zeptala se.
„Potřebuješ jíst,“ odpověděl. „Proč jsi to udělala tehdy a tam, to nikdo neví. Je to ale to, co začalo tuhle válku. Byla jsi na území jiného sabatu. Velmi mocného sabatu.“
„Takže jsem byla jenom ve špatný čas, na špatném místě?“
Povzdychl si. „Já nevím. Možná, že je tu něco víc, než jenom tohle.“
Podívala se na něj. „Co tím myslíš?“
„Možná jsi tam měla být. Možná to byl tvůj osud.“
Přemýšlela. Přemýšlela usilovně a zároveň měla strach položit další otázku. Nakonec sebrala odvahu. „Takže to znamená, že….jsem upír?“
Odvrátil se od ní a teprve po několika vteřinách řekl: „Já nevím.“
Potom se otočil zpět a podíval se na ní.
„Nejsi skutečný upír. Ale nejsi ani opravdový člověk. Jsi někde mezi.“
„Kříženec?“ zeptala se.
„Tak to nazývají oni. Já si nejsem jistý.“
„Co to vlastně přesně znamená?“
„Je to upír, který se tak narodil. Je proti našim zákonům a naší doktríně, aby se upír křížil se člověkem. Občas k tomu nicméně u toulavých upírů dochází. Pokud se člověku narodí dítě, bude to kříženec. Ne tak docela člověk, ale ani ne upír. Naše rasa se na křížence dívá hodně zpatra. Trest za křížení se člověkem je smrt. Bez výjimek. A dítě je potom vyděděnec.“
„Ale já myslela, že jsi říkal, že váš Vyvolený bude kříženec? Jak se můžou dívat zpatra na někoho, kdo je má zachránit?“
„To je paradox našeho náboženství,“ odpověděl.
„Řekni mi víc,“ naléhala. „Čím se přesně kříženci liší?“
„Opravdoví upíři se krmí od momentu, kdy byli proměněni. Kříženci s krmením většinou nezačnou, dokud nedosáhnou určitého věku.“
Zdráhala se položit další otázku.
„A kdy to je?“
„Přibližně osmnáct let.“
Caitlin usilovně přemýšlela. Začínalo to dávat smysl. Osmnáct jí bylo nedávno. A její nutkání právě teď začalo.
„Kříženci jsou také smrtelní,“ pokračoval Caleb. „Můžou umřít stejně jako každý člověk. My, na druhou stranu, nemůžeme.“
„Aby se jeden stal skutečným upírem, musí jej skutečný upír proměnit. Musí ho kousnout s jasným záměrem. Upíři ale nemohou měnit každého, kdo se jim zalíbí – to by zvýšilo počty naší rasy do neúnosných mezí. Musíme pro to získat speciální povolení od Nejvyššího koncilu.“
Caitlin zadumaně svraštěla čelo.
„Máš některé z našich schopností, ale ne všechny. A dokud nejsi čistokrevná, upírská rasa tě bohužel nepřijme. Každý upír patří k nějakému sabatu. Je příliš nebezpečné být venku na vlastní pěst. Samozřejmě bych mohl zkusit zažádat o tvé přijetí do našich řad. Ale je jisté, že když uvidí, že jsi kříženka…nikdy k tomu nesvolí. Ani žádný jiný sabat to neudělá.“
Caitlin usilovně přemýšlela. Pokud bylo něco horšího než uvědomění, že není opravdový člověk, tak to bylo to, že není ani o moc lepší. Zjištění, že vlastně doopravdy nikam nepatří. Nebyla ani tu, ani tam, zůstala zaklíněna někde uprostřed mezi dvěma rozdílnými světy.
„Co potom teda všechny ty řeči o Vyvoleném? O mně…že bych jím mohla být?“
„Naše doktrína, prastaré učení, říká, že se jednoho dne objeví zvěstovatel, Vyvolený, a povede nás do ztraceného světa. Učení říká, že toho dne začne konečná a totální válka mezi všemi upírskými rasami. Válka, do které bude zatažen i lidský svět. Je to naše verze apokalypsy. Jediná věc, která to může zastavit a která nás všechny může zachránit, je ztracený meč. A jediná osoba, která nás k němu může dovést, je Vyvolený.
„Když jsem viděl, co se s tebou dneska večer stalo, byl jsem si jistý, že jsi to ty. Nikdy předtím jsem neviděl žádného upíra, který by byl imunní na svěcenou vodu.“
Podívala se na něj.
„A teď?“ zeptala se.
Zasmušil se.
„Teď už si nejsem tak jistý.“
Caitlin se na něj dívala. Cítila, že se jí zmocňuje deprese.
„Takže,“ zeptala se se strachem z odpovědi, „to je jediný důvod, proč jsi mě zachránil? Protože sis myslel, že tě dovedu k nějakému ztracenému meči?“
Caleb její pohled opětoval a dobře viděl zmatený výraz její tváře.
„Jaký jiný důvod by tu ještě měl být?“ zeptal se.
Měla pocit, jako by ji právě někdo praštil. Všechna náklonnost, kterou k němu cítila, celé to spojení, o kterém si myslela, že mezi nimi je, bylo najednou pryč. Chtělo se jí dát se do pláče. Chtěla se otočit a utíkat pryč, ale nevěděla kam jít. Cítila se zostuzeně.
„No,“ řekla a bojovala se slzami, „alespoň tvá manželka bude mít radost, že jsi jenom dělal svojí práci. Že nemáš city pro nikoho dalšího. Nebo pro nic dalšího, kromě nějakého blbého meče.“
Potom se otočila a odcházela pryč. Nevěděla sice vůbec kam jde, ale potřebovala být co nejrychleji daleko od něj. Její pocity byly teď jednoduše příliš silné a zmatené. Nedokázala se v nich vůbec orientovat.
Ušla jenom několik kroků, když ucítila na svém rameni ruku. Otočil ji k sobě. Stál před ní a díval se jí do očí.
„Není to moje manželka,“ řekl jemně. „Kdysi jsme byli svoji, ale to je už sedm set let. A trvalo to jenom jediný rok. Upírská rasa ale bohužel nezapomíná snadno. Nejsou tu žádné možnosti, jak to zase zrušit.“
Caitlin smetla jeho ruku ze svého ramene. „No, cokoliv tedy je, bude jistě ráda, že ses jí vrátil.“
Potom pokračovala v chůzi pryč.
Znovu ji ale zastavil. Tentokrát ji předešel a zastoupil jí cestu.
„Nechápu, čím jsem tě urazil,“ řekl, „ale cokoliv jsem udělal, omlouvám se.“
Je to spíš to co jsi neudělal, chtělo se Caitlin odpovědět. Je to o tom, že je ti to jedno, a že ke mně doopravdy nic necítíš. Že jsem vlastně jenom věc, kterou na chvíli potřebuješ. Stejně jako všichni další chlapi, které jsem předtím potkala. Myslela jsem si, že by to tentokrát mohlo být jinak.
Ale neřekla to. Namísto toho jenom sklonila hlavu a ze všech sil se snažila potlačit slzy. Ale ani to nedokázala. Cítila, jak se jí po tvářích začínají kutálet horké kapky. Potom se její tváře dotkla ruka, která ji přinutila, aby se na něj podívala.
„Omlouvám se,“ řekl nakonec upřímným tónem. „Máš pravdu. Nebyl to jediný důvod, proč jsem tě zachránil.“ Zhluboka se nadechl. „I já k tobě cítím něco víc.“
Caitlinino srdce zjihlo.
„Jenže musíš pochopit, že je to zakázané. Zákony jsou v tomhle velmi striktní. Upír nikdy, nikdy nesmí být s člověkem nebo křížencem, nebo s kýmkoliv, kdo není čistokrevný upír. Trest za porušení je smrt. A nedá se to nijak obejít.“
Caleb sklopil zrak.
„Takže musíš pochopit,“ pokračoval potom, „že pokud bych k tobě něco cítil, pokud bych s tebou nakládal podle nějakého jiného motivu, než pro obecné dobro mého sabatu, znamenalo by to moji smrt.“
„A co teď mám dělat?“ zeptala se a rozhlédla se kolem. „Očividně tu nejsem vítána. Kam mám jít?“
Caleb sklopil pohled a zavrtěl hlavou.
„Domů jít nemůžu,“ dodala. „Žádný domov už nemám. Hledá mě policie. Stejně jako ti druzí upíři. Co si mám počít? Jít tam ven sama? Já sama ani dobře nerozumím, co se to ze mě stalo.“
„Přál bych si, abych ti dokázal odpovědět. Snažil jsem se. Opravdu. Ale bohužel už pro tebe nemohu nic víc udělat. Nikdo se nemůže vzepřít Koncilu. Znamenalo by to smrt pro nás oba. Já sám jsem teď odsouzený k padesáti letům vězení. Nemůžu teď ani opustit tohle místo. Pokud bych to udělal, můj klan by mě vyhnal navždy. Musíš tomu rozumět.“
Caitlin se otočila k odchodu, ale on si ji opět obrátil k sobě.
„Musíš rozumět! Jsi skoro člověk. Tvůj život skončí za osmdesát let. Pro mě jsou to ale tisíciletí. Tvoje utrpení je krátké. Moje je nekonečné. Nemůžu zůstat ve vyhnanství na věčnost. Můj sabat je všechno co mám. Něco k tobě cítím. Něco, čemu sám nerozumím. Necítil jsem nic podobného k nikomu během celých svých tří tisíc let. Ale nemůžu kvůli tomu riskovat všechno a opustit tyhle zdi.“
„Takže,“ řekla, „ se tě zeptám znovu. Co si mám počít?“
Namísto odpovědi jenom sklonil hlavu.
„Chápu,“ řekla. „To už není tvůj problém.“
Caleb otevřel pusu, aby něco řekl, ale ona už se stačila otočit a rychlými kroky se vzdalovala. Tentokrát doopravdy.
Rychle přešla po kamenné terase a potom dolů ze schodiště. Tentokrát už ji nezastavil a ona mířila rovnou do nočního Bronxu. Ještě nikdy předtím se necítila tak strašně osaměle.
Kapitola čtrnáctá
Kyle společně s několika bodyguardy procházel dlouhou kamennou chodbou. Spěšné kroky vrhaly ostrou ozvěnu. První z ochránců osvětloval cestu hořící pochodní.
Mířili přímo do nejnižších pater podzemního komplexu. Žádný upír tam nesměl vstoupit aniž by k tomu byl předem vyzván. Kyle sám ještě nikdy předtím nebyl takhle hluboko. Ale tento den si jej povolal sám jejich nejvyšší vůdce. Muselo se jednat o něco vážného. Za čtyři tisíce let nebyl Kyle nikdy povolán. Ale slyšel o jiných, kteří byli. Odešli na audienci sem dolů, a nikdo z nich už se nevrátil.
Kyle těžce polknul a zrychlil chůzi. Vždy věřil, že nejlepší je čelit špatným zprávám co nejdříve a co nejrychleji se s nimi potom také vypořádat.
Dorazili k velkým dveřím, které hlídalo několik upírů. Všichni jim věnovali chladné pohledy. Nakonec ale ustoupili stranou a otevřeli dveře. Jakmile Kyle prošel dveřmi, strážní zkřížili hole a zamezili ostatním, aby svého velitele následovali. Kyle uslyšel, jak se za ním dveře zabouchly.
Uviděl desítky upírů, kteří stáli tiše v pozoru kolem zdí po obou stranách místnosti. Uprostřed seděl v masivním železném křesle Rexus, jejich nejvyšší vůdce.
Kyle postoupil několik kroků kupředu, uklonil se a čekal, až bude osloven.
Rexus se na něj díval tvrdým pohledem ledově modrých očí.
„Řekni mi všechno, co víš o tomhle člověku, nebo kříženci, nebo co vlastně je,“ začal. „A také o tom špiónovi. Jak se mu podařilo infiltrovat naše řady?“
Kyle se zhluboka nadechl a začal.
„O té dívce toho moc nevíme,“ řekl. „Nemáme tušení, jak to že na ni svěcená voda nepůsobila. Ale víme jistě, že to ona zaútočila na toho zpěváka. Držíme ho momentálně ve vazbě. Jakmile se zotaví, tak nás k ní dovede. Ona jej proměnila, takže její pach teď koluje v jeho žilách.“
„Do kterého sabatu patří?“ zeptal se Rexus.
Kyle věděl, že teď musí volit slova uváženě.
„Myslíme si, že je to prostě toulavá upírka.“
„Myslíte!? Víte vůbec něco?“
Kyle cítil, že jeho tvář rudne.
„Takže jsi ji přivedl přímo do našeho sídla, aniž bys o ní cokoliv věděl,“ řekl Rexus. „Ohrozil jsi tím celé naše společenství.“
„Přivedl jsem ji, abych ji vyslýchal. Neměl jsem nejmenší tušení, že může být imunní…“
„A co ten špeh?“ přerušil jej Rexus.
Kyle polknul.
„Caleb. Přijali jsme ho před dvěma sty lety. Mnohokrát prokázal svou loajalitu. Nikdy jsme neměli nejmenší důvod jej podezřívat.“
„Kdo jej naverboval?“ zeptal se Rexus.
Kyle se odmlčel a těžce polknul.
„To já.“
„Takže,“ řekl potom Rexus, „to už jsi nás ohrozil podruhé.“
Při těch slovech se mračil. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování. A znělo to zároveň trochu i jako rozsudek.
„Je mi líto, můj pane,“ řekl Kyle a sklonil hlavu. „Na svou obranu bych ale rád řekl, že nikdo, ani jediný z ostatních upírů, nikdy Caleba nepodezíral. V mnoha případech…“
Rexus zvedl ruku.
Kyle zmlkl.
„Přinutil jsi mě k rozpoutání války. Budu teď muset odklonit všechny naše zdroje. Náš velký plán bude muset být odložen.“
„Je mi to líto, můj pane. Udělám, co bude v mých silách, abych je našel a pak je přinutím, aby za to zaplatili.“
„Obávám se, že na to je již příliš pozdě.“
Kyle těžce polknul a připravil se na to, co mělo přijít. Pokud to měla být smrt, byl hotov ji přijmout.
„Já už nadále nejsem ten, komu se budeš zodpovídat. Sám Nejvyšší koncil se o tuto záležitost začal zajímat.
Kyleovy oči se široce otevřely v údivu. Celý život slyšel zvěsti o Nejvyšším koncilu, jakési upírské vládě, které se dokonce musí zodpovídat i vůdci sabatů. A teď měl důkaz o jeho skutečné existenci, ba dokonce o tom, že je povolán, aby před ním mluvil. Znovu těžce polknul.
„Jsou velmi rozladěni z toho, co se tu dnes stalo. Chtějí odpovědi. Ty jim je podáš. Objasníš jim chyby, které jsi udělal, proč ta holka utekla, jak se stalo, že naše řady infiltroval špeh, a co hodláme učinit pro to, abychom odhalili případné další špehy. Potom přijmeš jejich rozsudek.“
Kyle pomalu kývnul v hrůze z toho, co bude následovat. Ani jediná věc z toho, co bylo řečeno, nezněla dobře.
„Setkání se uskuteční během nadcházejícího novoluní. To ti dává čas. Mezitím bych ti doporučoval, aby našel tu kříženku. Pokud se ti to povede, může ti to zachránit život.“
„Slibuji, můj pane, že povolám všechny naše upíry do posledního. A sám povedu pátrání. Najdeme ji. A pak ji přinutíme za všechno zaplatit.“
Kapitola patnáctá
Jonah seděl na policejní stanici a měl strach. Z jedné strany seděl jeho otec, který vypadal nervóznější než jak ho Jonah kdy předtím viděl. Ze strany druhé seděl jeho právě najatý právník. Naproti nim sedělo v malé, silně osvětlené vyslýchací síni pět detektivů. Za nimi bylo pět dalších, kteří netrpělivě přecházeli po místnosti.
Byla to největší událost toho dne. Nejenom, že byl přímo během svého debutového představení v Carnegie Hall zavražděn mezinárodně proslulý zpěvák. Nejenom, že byl navíc zabit velmi zvláštním způsobem. To stále ještě nebylo všechno. Když se policie totiž pustila po jediné stopě, kterou měla, byla následně zavedena do bytu podezřelé, ve kterém záhy zemřeli čtyři policisté. Říct, že se případ vyhrocuje by bylo velice nepřesné.
Teď už nehledali jenom „Beethovenova řezníka“ (nebo „vraha z Carnegie Hall,“ jak uváděly některé deníky), teď už to byl i zabiják policistů. Čtyř policistů. Každý strážník ve městě byl na případ nasazen a nikdo si nedopřeje odpočinku, dokud nebude pachatel dopaden.
Jediná stopa, kterou teď měli, seděla přímo naproti nim za tím stolem. Jonah. Její společnost z onoho večera.
Jonah seděl s vykulenýma očima a cítil, že se mu na čele opět začínají formovat krůpěje potu. Tohle byla jeho už sedmá hodina strávená ve výslechové místnosti. Během prvních tří si neustále otíral z tváří pot. Teď už nechal, aby mu pot volně stékal po obličeji, poklesl do křesla a tvářil se rezignovaně.
Už jednoduše nevěděl, co dalšího by dodal. V místnosti se střídal jeden policista za druhým a všichni kladli ty stejné otázky. Pořád dokola ty samé variace na jedno téma. Neměl žádné odpovědi. Nechápal, proč se ho ptají na to samé pořád dokola znovu a znovu. Jak dlouho jsi ji znal? Proč jsi ji přivedl na ten koncert? Proč o přestávce opustila místo? Proč jsi nešel za ní?
Jak se to vlastně všechno seběhlo? Přišla za ním do kavárny a moc jí to slušelo. Celou dobu byla hrozně milá. Moc se mu líbilo být a mluvit s ní. Byl si jistý, že to bude rande jako ze snů.
Potom se začala chovat divně. Krátce poté, co hudba začala hrát, měl pocit, že začíná být silně nervózní a roztěkaná. Vypadala…nemocně není to pravé slovo. Vypadala…podrážděně. Ba co hůř, po chvíli se zdálo, že snad samou nervozitou vyletí z kůže. Jako když někam úporně musela jít a musela tam být co nejrychleji.
Nejprve si myslel, že je to prostě jenom proto, že se jí koncert nelíbí. Přemýšlel, jestli byl dobrý nápad jí tam vzít. Potom ho napadlo, že se jí možná nezamlouvá jeho společnost. Její nervózní chování potom ale nabralo na intenzitě a on téměř mohl cítit horko, které vyzařovalo z její kůže. Začal si říkat, jestli třeba nemá nějakou nemoc, nebo že je jí možná špatně z jídla.
Když potom tak překotně vyrazila ze svého místa, usoudil vlastně, že běžela na záchod. Byl zmatený, ale trpělivě na ni čekal na chodbě a doufal, že se do konce přestávky zase objeví. Jenže po patnácti minutách, kdy zazněl poslední zvonec, se vrátil zpátky na své místo. Sám a zmatený.
Uteklo dalších patnáct minut. Potom se světla v sále opět rozsvítila a na jeviště vstoupil jakýsi muž, který oznámil, že koncert nebude pokračovat a že vstupné bude divákům zase vráceno. Neřekl proč. Obecenstvem se rozlehl naštvaný, více však překvapený šepot. Jonah navštěvoval koncerty celý svůj život a ještě nikdy nezažil, že by byl nějaký ukončený o přestávce. Udělalo se snad zpěvákovi špatně?
„Jonahu?“ vyštěkla vyšetřovatelka.
Jonah se na ni zasněně podíval.
Vyšetřovatelka mu věnovala rozzlobený pohled. Jmenovala se Grace. Byla ten nejdrsnější polda, jakého Jonah kdy v životě potkal. A byla neoblomná.
„Copak jsi neslyšel, na co jsem se tě právě ptala?“
Jonah zakroutil hlavou.
„Chci, abys mi znovu pověděl všechno, co o ní víš,“ řekla. „Pověz mi znovu, jak jste se seznámili.“
„Už jsem na tuhle otázku odpověděl snad milionkrát,“ řekl Jonah frustrovaně.
„Chtěla bych to slyšet znovu.“
„Seznámili jsme se ve třídě. Byla nová. Nabídl jsem jí svojí židli.“
„Co potom?“
„Trošku jsme si povídali a potom se ještě potkali v jídelně. Pozval jsem jí na rande. Souhlasila.“
„To je všechno?“ zeptala se vyšetřovatelka. „Už nemáš nic dalšího, co bys k tomu dodal? Žádné další detaily?“
Jonah celou dobu přemýšlel, kolik jim toho vlastně smí prozradit. Samozřejmě, že toho bylo víc. Byl tam jeho incident s těmi kluky, co mu rozbili violu a její deník, který ležel na zemi, když se probral. Jeho podezření, že to celé viděla. Že mu navíc pomohla. Že možná dokonce nějakým způsobem ty grázly dokázala zlikvidovat. Jak by se jí to mohlo povést, to neměl tušení.
Ale co měl těm policajtům říct? Že dostal nakládačku? Že si myslí, že ji tam viděl? Že si myslel, že ji viděl jak zbila kluky dvakrát tak velké jak ona sama? Nic z toho nedávalo smysl dokonce ani jemu samotnému, tak jak by to mohlo nějak posloužit jim? Prostě by si jenom mysleli, že si to celé vymýšlí. Navíc, oni jí přece chtěli zatknout. Jonah jim v tom nechtěl nijak pomáhat.
Navzdory všem prošlým událostem měl stále potřebu se k ní chovat ochranitelsky. Nerozuměl tomu, co se tam stalo. Část z něj té teorii vůbec nevěřila, anebo nechtěla věřit. To vážně mohla toho zpěváka zabít? Proč? Opravdu byly v jeho krku dvě díry, jak to říkají noviny? To ho jako kousla? Copak snad byla nějaký…
„Jonahu,“ vyštěkla znovu Grace. „Ptala jsem se, jestli je tu ještě něco dalšího.“
Vyšetřovatelka se na něj upřeně dívala.
„Ne,“ řekl konečně a doufal, že nikdo nepozná, že lže.
Teď předstoupil jiný detektiv. Naklonil se nad Jonaha a zadíval se mu do očí. „Řekla během té noci cokoliv, co by naznačovalo, že není emočně stabilní?
Jonah svraštěl čelo.
„Myslíte blázen? Proč bych si to měl myslet? Dělala mi skvělou společnost. Opravdu se mi moc líbilo být s ní. Je chytrá, milá. Rád s ní mluvím.“
„O čem jste přesně mluvili?“ zeptala se opět ta vyšetřovatelka.
„Beethoven,“ odpověděl Jonah.
Detektivové se na sebe podívali. Podle jejich zmatených, nespokojených tváří by si někdo mohl myslet, že právě řekl něco jako „porno“.
„Beethoven?“ zeptal se posměšně jeden z detektivů. Byl tlustý a mohlo mu být asi tak padesát let.
Jonah toho všeho měl už dost a teď bojoval s nutkáním vysmát se detektivovi v odpověď.
„To je skladatel,“ řekl po chvilce.
„Já vím, kdo je Beethoven, ty malej parchante,“ vyštěkl detektiv.
Další detektiv, rovněž tlustý, asi tak šedesátiletý muž z červenolícími tvářemi, se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se k Jonahovi tak blízko, že ten mohl cítit jeho dech, zavánějící levnou kávou. „Podívej se, kamaráde, tohle není žádná hra. Čtyři policisté jsou kvůli tvé přítelkyni mrtví,“ řekl. „My dobře víme, že ty víš, kde se ukrývá. Měl bys raději otevřít pusu a začít…“
Jonahův právník zvedl ruku. „To je domněnka, detektive. Nemůžete mého klienta obviňovat z…“
„Mně je váš klient ukradený!“ zařval detektiv na advokáta.
Těžké ticho padlo na všechny přítomné.
Do toho se otevřely dveře a dovnitř vkráčel další detektiv, který měl na rukou latexové rukavice. V jedné ruce držel Jonahův telefon, který záhy položil na stůl před něj. Jonah byl rád, že svůj přístroj zase vidí.
„Máme něco?“ zeptal se jeden z policistů.
Detektiv si sundal rukavice a jednu po druhé je hodil do odpadkového koše. Potom zakroutil hlavou.
„Nic. Telefon toho kluka je čistý. Má tam od ní pár smsek z doby před koncertem, ale to je všechno. Zkusili jsme jí zavolat, ale její číslo je nedostupné. Teď stahujeme veškeré záznamy jejích hovorů. Nicméně, ten kluk říká pravdu. Před včerejším dnem mu nikdy nevolala ani nepsala.“
„Říkal jsem vám to,“ vyštěkl tentokrát Jonah na policisty.
„Detektivové, jsme zde hotoví?“ zeptal se Jonahův právník.
Policisté se na sebe podívali.
„Můj klient nespáchal žádný zločin, ani neudělal nic špatného. Během výslechu plně spolupracoval a zodpověděl všechny vaše otázky. Nemá v úmyslu opustit stát, ba ani toto město. Je pro vás kdykoliv dostupný, pokud se objeví další otázky. Žádám vás, abyste jej teď propustili. Je to student a zítra ráno musí do školy.“ Právník se podíval na hodinky a dodal. „Je skoro jedna ráno, přátelé.“
Přesně v momentě, kdy vyřkl poslední slovo, se místnosti rozhlehlo hlasité zvonění, doplněné vibrací. Všechny oči v místnosti se upnuly k Jonahovu telefonu, který byl teď položený vedle něj na kovové židli a tančil v rytmu vibrace. Jeho displej se rozsvítil. Než pro něj Jonah sáhnul, přečetl si od koho, že to přišla ona zpráva. Stejně jako všichni ostatní v místnosti.
Bylo to od Caitlin.
Chtěla vědět, jestli se mohou vidět.
