Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 12
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
Kevin mohl jen stát a čekat, zatímco výtah mířil vzhůru do haly. Sekundy jako by se vlekly do nekonečna. S každou další si představoval vědce probíhající budovou, zmocňující se dalších lidí a vydechující na ně výpary. Někteří možná čekali až se výpary rozšíří budovou samy. A možná i mimo ni.
Výtah se zatřásl, světla zablikala způsobem, který naznačoval, že se v budově něco děje. Něco násilného.
„Myslíš, že se jim to podaří zastavit?“ zeptala se Luna. Zněla opravdu vyděšeně. Stejně vyděšeně, jako se Kevin právě cítil.
„To nevím,“ přiznal. Nic nevědět bylo právě teď to nejhorší. Nevěděl, co se bude dít dál, jestli to jde zastavit a případně jak.
Výtah se pomalu zastavil, dveře se otevřely a odhalily halu za nimi. Kevin s Lunou se tiše vyplížili ven, neodvažovali se sundat masky.
Jedno rozhlédnutí se kolem stačilo, aby Kevin věděl, že dělají dobře. Viděl výpary, které se vznášely ve vzduchu jako mlha v chladném ránu. Rozlévaly se pode dveřmi a šířily se všude kolem. Zachycoval je mírný větřík zvenčí. Neviděl, kdy se dostaly k protestujícím, ale přesně viděl okamžik, kdy vetřelci ovládli jejich těla. Viděl, jak jeden po druhém tuhnou, napřimují se a zírají vzhůru, jako by na něco čekali.
„Ne,“ vydechla Luna a Kevin cítil zděšení v jejím hlase. „Ne, nemůže se to přece šířit tak rychle.“
Kevin se snažil zahnat vlastní strach. Jak se mohlo objevit tolik výparů tak rychle? Odpověď ale znal – celou dobu to tak mělo být. Výpary měly fungovat právě takhle. Což bylo nejděsivější, protože to znamenalo, že lidé venku jsou jen začátek.
Kevina nenapadalo, jak by se mohli dostat kolem nich, ale Luna zřejmě měla nějaký nápad. Vedla je komplexem a mířila na parkoviště.
„Co to děláš?“ zeptal se jí Kevin.
„Pokud se máme dostat domů včas, nemůžeme jet autobusem,“ řekla Luna. „Potřebujeme auto.“
„Takže nějaké ukradneme?“ zeptal se Kevin. „Umíš vůbec řídit?“
Zdálo se mu nepředstavitelné, že by to ve svém věku uměla, ale Luna se tvářila sebevědomě.
„Neukradneme ho, jen si ho půjčíme,“ řekla Luna. „A ano, umím řídit. Asi. Bratranec mě jednou nechal řídit dodávku. Není to tak těžké.“
Dorazili na parkoviště a prohlíželi si všechna ta auta. Kevin netušil, jak je možné nějaké auto ukrást, ani jak dlouho by to mohlo trvat. Netušil, kolik mají ještě času. Viděl, že se někteří vetřelci za plotem obracejí jejich směrem.
„Ehm… Luno?“ ozval se. „Asi bysme si měli pohnout.“
„Tamhle!“ vyhrkla a ukázala prstem. Kevin poznal auto doktorky Levinové. „Dala ti přece klíče, ne?“
„To jo,“ řekl Kevin a vyndal je. „Dala mi klíče od výtahu, ale…“ Okamžitě si všiml jednoho z nich. „Je tohle klíč od auta?“
„Je,“ přikývla Luna. Vytrhla mu klíč z ruku, přešla k autu a otevřela dveře. Když se Kevin ohlédl, viděl přeměněné lidi, jak se blíží. Postupovali v jedné synchronizované skupině.
Kevin se vrhl do auta. Luna se zatím činila s klíčem a snažila se nastartovat.
„Myslel jsem, že víš, co děláš,“ řekl Kevin.
„Tohle je jiné než bratránkova dodávka,“ odpověděla Luna. „Dej mi chvilku.“
Kevin střelil pohledem k postupující hordě vetřelců. „Nejsem si jistý, jestli tu chvilku vůbec máme.“
„Moment, asi to mám!“ Ne, že by motor přímo zaburácel, ale přesto naskočil. Luna zařadila rychlost a auto poskočilo kupředu. Narazilo přímo do dalšího vozu zaparkovaného před nimi.
„Zpátečku!“ vykřikl Kevin.
„Chceš řídit sám?“ štěkla na něj Luna. Podařilo se jí přeřadit a vycouvat z parkovacího místa. I tak se ale ozvalo další skřípění kovu o kov. Zařadila rychlost a zamířili k bráně.
Jeden z protestujících se jim vrhl před auto, odrazil se od kapoty a pak vstal, jako by se nic nedělo. Kevin věděl, že Ted některé proměněné vědce střelil a nic to s nimi neudělalo, takže pochyboval, že by jim srážka s autem nějak ublížila. Na kapotu se jim vrhl další, zachytil se a bílé zorničky upíral směrem do vozu.
„Sraž ho! Sraž ho!“ ječela Luna.
Kevin nevěděl, co by měl dělat, ale přesto to zkusil. Spustil okénko na své straně a pokusil se uvolnit vetřelcovo sevření. Zabral a vetřelec odletěl z kapoty na betonové parkoviště.
Podařilo se jim dostat ven. Mířili teď pryč od komplexu NASA směrem na dálnici. Proměnění lidé se je snažili pronásledovat. Jejich malé auto vyrazilo po silnici a Kevin se rozhlížel kolem. Doufal, že uvidí normální lidi, kteří si hledí svého. Napůl doufal, že je zastaví policejní hlídka kvůli tomu, jakým způsobem jeli. Mohli by tak alespoň varovat ostatní a říct jim, co se děje.
Místo toho ale kolem cesty viděl strnulé lidi zírající na nebe.
„Výpary se šíří,“ řekl.
Luna přikývla. „Musíme se dostat k rodičům. A rychle.“
Hnali se po silnici. Kevin viděl, jak Luna svírá volant, až jí bělely klouby. Obličej měla celý napjatý soustředěním. Přesto ale řídila hrozně. Střídala prudké brždění se zrychlováním. Kevin se snažil si na to zvyknout. Nepochyboval, že kdyby se kolem pohybovaly další vozy, během chvíle by havarovali. Ostatní auta na silnici ale stála. Většinou opuštěná u krajnice, některá uprostřed dálnice. Jejich majitelé stáli opodál a zírali na nebe.
Byla to jeho chyba. Kdyby neřekl nic o tom, co viděl. Kdyby nezavedl ostatní ke kapsli, nic z toho by se nestalo. Nebyli by tu lidé stojící nehnutě jako loutky, nešířily by se výpary…
Jeho matka. Je někde venku a neví, co se děje. Neví, co dělat. Bude v bezpečí? Co když už byla proměněná. Ne, tu myšlenku Kevin nemohl vystát. Vytáhl telefon, aby jí zavolal. Aby ji varoval. Nepřekvapilo ho, když si všiml půltuctu zmeškaných hovorů a zpráv, ve kterých se ho ptá, kde je. Vytočil její číslo.
„Kevine?“ ozvalo se, když přijala hovor. „Kevine, kde jsi? Kam jsi zmizel? Když jsem se vrátila, byl jsi pryč. Šílím tu strachy!“
Kevin vydechl úlevou, protože podle toho, co slyšel, byla jeho matka stále sama sebou.
„Mami, jsem s Lunou,“ řekl.
„S Lunou? Co vy dva vyvádíte? Kde jste? V televizi… říkají divné věci.“
„Těžko se to vysvětluje, mami,“ řekl Kevin. „Byli jsme v NASA a chtěli jsme varovat lidi, že nás mimozemšťané podvedli. Bylo ale pozdě.“
„Mimozemšťané?“ zopakovala jeho matka. „Kevine, ty jsi jel až tam? To bylo nebezpečné a—“
„Mami,“ přerušil ji Kevin, „musíš mě vyslechnout. V tom kameni byl nějaký plyn nebo co. Mění lidi. Ovládají je pak vetřelci. Musíš si najít filtrační masku nebo místo, kam se nedostane vzduch zvenku.“
„Kevine,“ pronesla jeho matka. „Tohle opravdu nezní—“
„Nevymýšlím si, mami,“ trval na svém Kevin a znovu ji přerušil. „Vážně ne. Podívej se na televizi. Jestli mi nevěříš, Luna ti to potvrdí.“
Podal telefon Luně, aby mohla mluvit. Nebyl si jistý, jestli ji má rušit při řízení, ale potřeboval udělat něco, čím by matku přesvědčil.
„Paní McKenzie, je to pravda,“ řekla Luna. „Poslouchejte. Viděla jsem to. Viděla jsem, jak se vědci mění… Ano, vím, že to zní šíleně, ale přísahám, že je to pravda. Jedeme teď k vám.“
Prudce trhla volantem, aby se vyhnula jinému vozu a Kevin si vzal telefon zpátky na ucho.
„Mami? Budeme u tebe už brzy. Kdyby se někdo chtěl dostat dovnitř, podívej se mu do očí. Pokud bude mít bílé zorničky, nepouštěj ho dovnitř. Ani kdybychom to byli my. A mami? Mám tě rád.“
Nejspíš to nebyla zrovna drsňácká řeč, ale Kevinovi to bylo jedno. Chtěl, aby to jeho máma věděla.
„Taky tě mám ráda,“ odpověděla. „Ať se děje cokoli, přijdeme na to, jak to zvládnout.“
Kevin si nebyl jistý, jestli to bude tak prosté. Zavěsil a zavolal Luniným rodičům, protože ona sama by to teď bez nehody nezvládla. Zavolal nejprve její matce a pak jejímu otci. Nechal telefon zvonit tak dlouho, až pokaždé padl do hlasové schránky.
„Nezvedají to,“ řekl.
Luna se na něj podívala. „Myslíš, že to znamená—“
„Dávej pozor!“ vykřikl Kevin a hmátl po volantu, aby se vyhnuli srážce se skupinou lidí, kteří právě vešli na silnici a zírali na nebe. Auto sebou trhlo ke straně, otřelo se o svodidla a pak pokračovalo v cestě.
Luna sevřela volant ještě pevněji a nic už neříkala. Její sebevědomí rostlo, a tak jeli stále rychleji. Kevin předpokládal, že by měla raději trochu zpomalit, ale nic neřekl. I proto, že se potřebovali co nejrychleji dostat k jeho matce.
Trvalo snad celou věčnost, než zahnuli do Walnut Creek. Všechno tam vypadalo podivně klidné. Děsivě klidné. Když Luna zastavila před Kevinovým domem, napadlo ho, že by to tak nemělo být. Měli tu být reportéři, všichni se ho měli snažit vyfotit a přistihnout při něčem, co by neměl dělat.
Ulice ale byla prázdná?
„Kde jsou všichni?“ uvažoval Kevin nahlas.
„Chceš, aby tě obtěžovali reportéři?“ obořila se na něj Luna. „Nejspíš jsou jinde a točí všechno, co se děje. Nebo někam utekli. Já bych utekla.“
„Utečeme,“ slíbil jí Kevin. Hned jak se dostanou k rodičům. „Mamka nás určitě viděla přijíždět.“
Vystoupil z auta a zamířil k domu. Zazvonil na zvonek a pak zabušil na dveře.
„Mami,“ vykřikl. „To jsem já, Kevin.“
Několik sekund čekal. Netušil, jestli je tam tak ticho, protože se jeho matka skrývá, nebo je to předzvěst něčeho horšího. Když zaslechl klapnutí západky, s úlevou si vydechl. Dveře se otevřely.
„Mami!“ vyhrkl Kevin a rozpřáhl ruce, aby ji objal. Bylo mu jedno, jak přitom bude vypadat. Stála přímo před ním, smála se a také rozpřáhla ruce. Zdálo se, že všechno je v pořádku, působila tak vesele…
…a pak si Kevin všiml jejích očí. Byly bílé a nehybné. Uvědomil si, že ho nechce obejmout, chce se ho chopit.
Bylo příliš pozdě, uvědomil si. Zmocnil se ho děsivý pocit.
Vetřelci ji dostali.
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
Kevin tam okamžik jen tak stál, paralyzovaný smutkem, který cítil. Cítil, jak se mu po tváři řinou slzy. Dostali jeho mámu. Ovládali ji, jako ovládali spoustu dalších lidí, ale tohle bylo jiné, protože to byla jeho máma, a ne někdo cizí. Cítil vztek, smutek a vinu. Vše současně. To on za to mohl. To on jim řekl, kde najít ten kámen. To on—
„Kevine, utíkej!“ zakřičela Luna a strhla ho dál od matky.
Podařilo se mu uniknout matčinu sevření, ale ona se rozběhla za nimi. Vydechovala výpary, které je měly ovládnout.
Z budov kolem se vyhrnuly další postavy. Vše nasvědčovalo tomu, že na Kevina a Lunu čekali. Některé postavy vypadaly jako reportéři, pořád ještě na sobě měli připnuté vybavení. Kevin ale viděl i něco horšího. Byli tam Lunini rodiče. Byli mezi ostatními a měli úplně stejné nevidoucí oči. Nejhorší na tom bylo, že vypadali vlastně úplně normálně.
Kevinovi to stačilo, aby se okamžitě vrhl zpátky k autu. Dostal se dovnitř právě ve chvíli, kdy se Luna posadila na místo řidiče.
„Jeď!“ zakřičel na Lunu a zabouchl za sebou dveře.
„Tam… jsou tam mí rodiče,“ vykoktala Luna, a i přes dýchací masku viděl Kevin, jak zbledla.
„Já vím, Luno, ale pokud se odsud nedostaneme, skončíme jako oni nebo hůř.“
Luna se na něj podívala a Kevin viděl, že pláče. Přesto ale přikývla, sešlápla plyn a auto vyrazilo kupředu. Od kapoty se mu odráželi reportéři. A i když reportéři zase hned vstávali Kevin byl rád, že se jim pod kola nevrhli Lunini rodiče.
Jeli nejméně další míli, než zastavili. Uprostřed ničeho, po nikom tu nebyla ani stopa a Luna zastavila motor a pak se naplno rozbrečela. Kevin věděl, jak se cítí. Jeho matka byla pryč. Zmocnili se jí vetřelci. Snažil se ji varovat. Nevěřila mu a otevřela někomu? Nebo se jí ozval příliš pozdě?
Kevin netušil, kde je pravda. Právě teď to stejně bylo jedno. Jeho matka byla pryč, proměněná a stejně tak i Lunini rodiče. Zrovna tak i všichni dospělí, kterým mohli věřit. Doktorka Levinová. Ted. Všichni byli pryč. Svět byl bez jejich pomocné ruky náhle mnohem větší a děsivější.
Kevin cítil divnou prázdnotu, vedle které se všechno, co cítil ve chvíli, kdy se dozvěděl, že umírá, zdálo jako nicotná drobnost. Cítila se takhle jeho matka, když se dozvěděla, že zemře? Cítila takový pocit prázdnoty?
„Slib mi něco,“ pronesla Luna mezi vzlyky. „Slib mi, že nedovolíš, aby se se mnou stalo něco takového.“
„Jsme v bezpečí,“ ujistil ji Kevin. Ani jemu to ale neznělo přesvědčivě. „Máme masky.“
„Masky nám nepomůžou, když nás chytí a vydechnou na mě ten hnus,“ pronesla Luna. Zněla rozčileně. Nezlobila se na Kevina, zlobila se na svět. „Nezachrání mě to před proměnou. Slib mi, že nic takového nedovolíš.“
„Jak bych mohl—“ začal Kevin.
„Můžeš mě zabít,“ řekla Luna. Oči se jí leskly slzami. „Nechci abych byla uvězněná ve vlastním těle. Pokud bych tak měla skončit, chci, abys mě zabil. Řekni, že to uděláš, Kevine.“
Kevin to nedokázal vyslovit. Nemohl slíbit, že Lunu zabije. Jak by kdokoli mohl slíbit něco takového? Nejlepší, co mohl dělat, bylo mlčet, zatímco Luna plakala. Položil jí ruku na rameno, aby vyjádřil svoji podporu.
„Kam půjdeme, Kevine?“ zeptala se Luna. Zněla, jako by se snažila zadržet další vzlyky. „Kam můžeme jít? Co můžeme dělat? Co když… co když jsou všichni ostatní proměnění?“
Kevin nevěděl, co říct.
„Musíme jít někam do bezpečí,“ řekl nakonec. „Ted nám chtěl pomoct.“
„Ted chtěl, abysme šli do bunkru,“ řekla Luna. „Ale tam teď nemůžeme, nebo jo?“
Kevin si vzpomněl na vědce, kteří jim budou stát v cestě. Vědce, kteří je chtěli proměnit. Zavrtěl hlavou.
„Ne, tam neprojdeme.“
„Tak kam?“ zeptala se Luna. „Někam jít musíme. Jinak si nesmíme sundat masky.“
Kevin si tím nebyl tak jistý. Konec konců, jeden z vědců už mu jednou masku strhnul. „Myslím… myslím, že já ano,“ řekl.
„No ale já ne!“ štěkla na něj Luna. „Jak mám takhle jíst, Kevine? Nebo pít, nebo—“
„Něco vymyslíme,“ řekl Kevin a pak sebou trhnul, protože si něco uvědomil. „Jsou i další bunkry.“
„Další bunkry?“ zeptala se Luna. „Ale ty jsou skryté, ne?“
„Phil mi o nich vyprávěl, když mě prováděl po institutu,“ řekl Kevin. „Dokonce mi ukázal mapu.“
„A vzpomeneš si, kde jsou?“ Luna měla náhle v hlase naději.
„Já…“
„Snaž se, Kevine,“ povzbuzovala ho.
Kevin se snažil. Na jeden si vzpomínal docela jistě. „Phil říkal, že jeden je pod Mount Diablo. Říkal něco o tom, že tam dělali vojenské testy.“
„Víš to jistě?“ zeptala se Luna.
Kevin přikývl. „Bude to tam bezpečnější než venku,“ řekl. Snažil se přijít na to, co by asi mohli potřebovat a jak to tam bude fungovat. „Potřebujeme zásoby. Jídlo a tak.“
Nakonec získali zásoby na čerpací stanici. Neměli peníze, kterými by zaplatili, ale obsluha měla spoustu práce s postáváním za stanicí a zíráním na nebe. Kevin přesto nechal na pokladně lístek s adresou jeho matky. Měl pocit, že je špatné jen tak něco ukrást, i když se kolem dělo to všechno.
Pak jeli dál a zdálo se, že Luna řídí čím dál lépe. Jízda byla jakoby plynulejší. Rozhodně méně naráželi, i když pořád museli kličkovat mezi auty opuštěnými na dálnici. Jejich řidiči postávali venku a zírali na oblohu. Dokonce potkali skupinu policejních aut a Luna automaticky zpomalila. Policisté ale také zírali na nebe, stejně jako všichni ostatní. Nikdo jim nedělal problémy, ale nikdo jim ani nepomohl.
„Myslíš, že je něco, čím můžeme pomoct našim rodičům?“ zeptala se Luna po chvíli.
„To nevím,“ přiznal Kevin. Přemýšlel nad tím samým skoro celou cestu. „Zkusíme na něco přijít.“
Dostal tolik zpráv od mimozemšťanů, ale v žádné z nich se neříkalo nic o tom, jak tohle všechno zvrátit. Žádná z nich nemluvila o léku na tuhle věc, ať už to bylo cokoli. Ani nezmiňovala, jestli se to dá řešit. Kevina napadla hrozivá myšlenka: mimozemšťané spálili svůj vlastní svět, aby tomu zabránili v šíření, pokusili se nákazu vypálit, ale ani to ji nezastavilo.
„Co když to nejde?“ zeptala se Luna. „Co když takhle všichni zůstanou už napořád?“
„Pokud je nějaká možnost, najdeme ji,“ slíbil Kevin, i když sám nevěděl, kde začít. Přesto ale musel doufat. Chtěl získat zpátky svoji matku a rozhodně se nechtěl celý zbytek života schovávat před jakýmkoli člověkem, kterého mohl potkat.
Mířili na východ a už nezastavovali. Cesta se klikatila a zatáčela, pomalu se blížili k horám. Chvílemi ztráceli svůj cíl z dohledu, ale vzápětí ho už zase viděli. Jeli vzhůru a Kevin se snažil si vzpomenout, kde přesně na mapě byla ta červená tečka, která označovala bunkr. Nebylo to lehké, protože ji viděl jen chvíli, a navíc se stala spousta věcí.
„Myslím, že je skoro na vrcholu,“ řekl.
Luna přikývla a jela dál. Kolem teď bylo méně lidí, ale i tihle dělali stejné věci, jako všichni ostatní: stáli u cesty a zírali na nebe. Několik jich mířilo zpátky k městu, jako by tam na ně něco čekalo.
Na vrcholu hory mělo být parkoviště, ale Luna zastavila nedaleko, na okraji cesty. U skupinky stromů.
„Bude tu, když ho budeme potřebovat,“ řekla. Kevin netušil, kdo by auto asi tak mohl chtít ukrást, ale zřejmě to byl dobrý nápad. Předpokládal, že v turistických oblastech budou lidé, teď už ovládaní vetřelci.
Vzali si jídlo a další zásoby, několik konzerv a balíčků, které teď vypadaly směšně malé. Plížili se mezi stromy a snažili se být pokud možno potichu.
„Kudy k tomu bunkru?“ zeptala se Luna.
„Nejsem si jistý,“ přiznal Kevin. „Myslím, že je přímo nahoře.“
Luna přikývla a společně zamířili k vrcholu. Nebylo to lehké, ale přesto nezastavovali. Byli už téměř tam a poháněl je výhled na bezpečné útočiště.
Byli tam lidé. Kevin si jich všiml, když se dostali blíž. Někteří vypadali jako turisté, jiní na sobě měli vojenské uniformy. Philovy řeči o vojenských testech byly zřejmě pravdivé. Všichni byli stejně strnulí, jako kdyby čekali na rozkazy. Kevin věděl, že nemůžou jen tak projít kolem. Kdyby si jich všiml jen jeden z nich, kolik by jich zareagovalo? Bylo tu tolik lidí, že by se s Lunou nestihli dostat do bunkru včas.
Plížili se proto co nejtišeji a snažili se mezi sebou a lidmi mít co nejvíc stromů. Kevin se krčil a snažil se být mimo dohled. Viděl ale, že se několik lidí pomalu otáčí a zírá jeho směrem. Věděl, že jim to nevyšlo.
„Běž!“ křikl na Lunu.
Rozběhli se a skupina proměněných lidí vyrazila směrem k nim, pohybovali se jako jeden člověk. Pomalým krokem, ale zdálo se, že je nemůže nic zastavit. Kevin s Lunou běželi mezi stromy a snažili se dostat z dohledu.
„Tamhle,“ šeptla Luna a ukázala prstem.
Kevin vydechl úlevou. Měla pravdu. Našli ho.
Vstup do bunkru byl maskovaný zelenou a šedou kamufláží, mechem a drobnými rostlinami. Z dálky vypadal jako prohlubeň v zemi, ale při bližším pohledu bylo možné si všimnout schodů mizejících někde dole. Byly tam dveře otvírané staromódním kolem, které vypadalo jako lodní kormidlo. Uprostřed dveří byla klíčová dírka. Kevin doufal, že se Phil při zmínce o univerzálních klíčích nepletl.
„Rychle,“ pobízela ho Luna.
Kevin slyšel rachot blížících se proměněnců. I s Lunou přiběhl ke dveřím, vrazil klíč do zámku a kolo se s děsivou pomalostí začalo otáčet.
Dveře se otevřely právě včas.
Spolu s Lunou se vrhl dovnitř, zabouchl za sebou a pak rychle otočil kolem, aby dveře uzavřel. Z druhé strany do nich něco narazilo, ale dveře se ani nehnuly.
„Spouštím dekontaminační proceduru,“ ozval se elektronický hlas. Ze stropu se vyvalil prudký proud vody, který je oba zmáčel jako obrovská průtrž mračen. Kevinovi to ale bylo jedno.
„Dokázali jsme to,“ řekl. „Jsme v bezpečí.“
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
Kevina překvapilo, že je bunkr prázdný. Nikdo v něm nebyl, i když tu museli přijímat přísná bezpečnostní opatření. Bylo zvláštní být někde zavřený jen s Lunou.
Bunkr měl operační středisko s obrazovkami, které byly větší než oni dva. Kevin stiskl tlačítko a s úlevou si uvědomil, že je systémy bunkru připojily na internet a televizní vysílání. Objevily se i satelitní snímky a mnoho dalšího. Byly tam dokonce věci, které vypadaly, jako by je měly napojit na vojenské komunikační kanály, i když Kevin zatím nepřišel na to, jak by měly fungovat.
„Zůstal ještě někdo?“ zeptala se Luna.
Kevin nevěděl, jak odpovědět. „Vysílání funguje,“ řekl, „takže někdo zůstat musel.“
Přesto to asi nebylo moc lidí. Ze zabezpečeného a utěsněného bunkru sledoval Kevin s Lunou měnící se svět. Na internetu byly zprávy, mluvilo se v nich o proměnách lidí. Nešlo jen o Ameriku, šířilo se to neskutečně rychle. Nedalo se to zastavit. Možná, kdyby se dostatečně brzy podařilo uzavřít hranice, zvládlo by se to. Jenže co s výpary, které roznáší vítr všude kolem?
„Co si myslíš, že teď dělají naši rodiče?“ zeptala se Luna.
„Nevím,“ přiznal Kevin. Byl to zvláštní, nepříjemný pocit, nic nevědět. Byla jeho matka venku s ostatními a zírala na nebe? Budou lidé jíst a pít, nezapomenou spát? Nebo tam budou stát do chvíle, kdy padnou hlady a vyčerpáním?
„Někdo se pořád snaží informovat, co se děje,“ řekla Luna. Ukázala Kevinovi záběry televizní stanice, kde se snažili všechno zachytit na něčem, co vypadalo jako ohromná meteorologická mapa. Narazila na internetovou stránku, kde se někomu podařilo napojit se na různé kamery rozmístěné po světě.
„Londýn, Paříž, Peking,“ četl Kevin popisky. Bylo těžké záběry rozeznat, protože všechny ukazovaly téměř stejnou scénu. Lidé tam prostě stáli a čekali. Pak se to zhoršilo, protože se záběry změnily. Na ulice vycházeli lidé, po stovkách, a všichni zírali na nebe.
Kevinovi chvíli trvalo, než zjistil, na co zírají.
Sledoval obrazovku a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Sledoval lidi zírající na nebe a pak si všiml stínu, který se přes ně sunul. Objevil se příliš náhle na to, aby šlo o přírodní úkaz.
A bylo to příliš velké na to, aby šlo o lidský výtvor.
