Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 11
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
K NASA jeli autem doktorky Levinové. Když projížděli kolem, všiml si Kevin, že před komplexem stále ještě čekají lidé. Bylo jich ale méně než dřív. Doktorka Levinová zamířila k jedné z bran. Bylo u něj stanoviště, ve kterém čekal příslušník ostrahy.
„Tohle by mohl být problém,“ řekla doktorka Levinová. „Od chvíle, co se to stalo, jsem tu nebyla.“
Zajela ke stanovišti a strážný zvedl ruku.
„Tam nesmíte,“ pronesl se zdviženou rukou. „Už jsem to říkal jednomu a budu to muset opakovat… doktorko Levinová, co vy tady děláte? Nejste na dnešním seznamu.“
„Musíme se dostat dovnitř, Neile,“ řekla. „Potřebuji mluvit s Philem.“
„My?“ zachmuřil se strážný. Podíval se na zadní sedadla. „Počkat, není to…“
Kevin neuhnul před jeho pohledem. Právě teď byl strážný jejich jedinou šancí.
„Ty? Ty tu nemáš co dělat. Říkají—“
„Nejspíš říkají spoustu věcí,“ přerušila ho doktorka Levinová, „ale my se musíme dostat dovnitř. Prosím.“
„Je mi líto, doktorko,“ zavrtěl strážný hlavou. „Ale nemůžu vás nechat jen tak projet, zvlášť ne, když vezete jeho.“
Kevin se podíval na Lunu a ta přikývla.
„Prosím, Neile, je to životně důležité,“ žadonila doktorka.
„Je mi líto, musíte obrátit auto a… hej!“
Kevin s Lunou vyrazili z auta v podstatě ve stejnou chvíli. Proběhli kolem strážného a vzhledem k tomu, že je nemohl zkusit chytit oba, podařilo se jim dostat se za bariéru. Běželi ke dveřím komplexu, i když se strážný hnal za nimi. Snažil se o to víc, že se objevilo několik protestujících, kteří je teď sledovali a chtěli vidět, co se bude dít dál.
Kevin se ze všech sil hnal ke dveřím. On i Luna byli rychlejší než strážný a dostali se tam dřív, než byl muž v polovině cesty. Což by bylo skvělé, kdyby ale dveře nebyly zamčené. Kevin na ně zabušil, ale neměl bezpečnostní prověrku, aby jimi prošel. Nikdy neměl tuhle prověrku a strážný se rychle blížil.
„Za tohle vás oba odvedu rovnou na policii!“ křikl na ně.
Pak se dveře otevřeli a Kevin i s Lunou vpadli dovnitř těsně před strážným. Dveře se zavřely a Kevin vzhlédl k člověku, který jim otevřel.
„Ted?“ Tohle byla ta poslední osoba, kterou by tu Kevin očekával, ale nejspíš také nejlepší možnost, která mohla nastat. „Vy tu pořád ještě jste?“
Ted přikývl. „Musel jsem tu zůstat, abych dostal pár odpovědí. Ale to je jedno. Co tu děláš ty, Kevine?“ Zadíval se na Lunu. „Co tu děláte oba dva?“
„Přišla další zpráva,“ řekl Kevin.
Ostatní mu zavěsili nebo se na něj dívali jako na blázna. Ted se na něj ale podíval vážným pohledem. „Víš to jistě?“
Kevin přikývl. „Potřebujeme trochu přenastavit teleskop. Jsou to další souřadnice.“
Ted sledoval blížící se doktorku Levinovou. Strážného poslal pryč, takže mohla vstoupit. „Přišla jste to prověřit?“
Doktorka Levinová přikývla. „Doufala jsem, že bude Phil ochotný přenastavit teleskop, aniž by si toho někdo všiml. Problém byl dostat se dovnitř.“
„To zařídím,“ řekl Ted. „Sice to tu mám pomalu zabalit, ale pořád mám ještě plný přístup.“
Vytáhl čipovou kartu a pustil je dál do budovy. Někteří lidé v hale na ně zírali, ale nikdo nic neřekl. Kevin předpokládal, že to souvisí s Tedovou a doktorčinou přítomností.
„Měli bychom postupovat rychle,“ prohlásil Ted. „Někdo už brzy řekne profesoru Brewsterovi, že jste tady.“
„Hlavně abychom do té doby měli nové zprávy,“ přikývla doktorka.
Společně zamířili k Philově kanceláři. Kevin viděl pohledy lidí, které se k němu upíraly. Slyšel mumlání lidí, kolem kterých procházel. Nezapomněli, co se tu stalo. Kevin doufal, že Phil bude ochotný jim pomoci.
Doktorka Levinová zaklepala na dveře výzkumníkovy kanceláře a Kevin si všiml jeho výrazu, když si uvědomil, kdo stojí za dveřmi. Změnil se od poznání k překvapení a pak v rozrušené uvědomění si.
„Ne,“ řekl a zvedl ruce v obranném gestu. „Ať jde o cokoli, ne.“
„Vždyť jsem ještě ani nic neřekla,“ podotkla doktorka Levinová.
„Ale budete něco chtít,“ odporoval Phil, „profesor Brewster se to dozví a—“
„Copak vás zajímá, co David říká?“ sondovala doktorka.
Phil pokrčil rameny a povzdechl si. „Tak o co jde?“
„Potřebujeme, abyste namířil teleskopy na nové souřadnice,“ řekl Kevin a odpověděl tak za doktorku. „Dostal jsem další zprávu.“
„Vy chcete… víte co po mně žádáte?“ zeptal se Phil.
„Podívejte se na to takhle,“ pronesla doktorka Levinová. „Pokud to uděláte, budete tím, kdo dokázal, že má Kevin celou dobu pravdu.“
Phil polkl a pak přikývl. „Dobře, ale musíme to udělat tajně. Pojďte.“
Teď je vedl on. Mířili do laboratoře plné monitorů a obrazovek. Stačilo, aby Phil stiskl několik kláves a všude se začala zobrazovat data od jednoho z teleskopových polí.
„Dobrá,“ řekl, „zdá se, že tohle by bylo. Musíme jen… tak a mám po kariéře.“
Kevin se rozhlédl. Dveřmi laboratoře viděl nasupeně se blížícího profesora Brewstera.
„Co vy tady děláte?“ řval už z dálky. „Okamžitě přestaňte, ať děláte cokoli!“
Kevin předpokládal, že možnost prozrazení byla nevyhnutelná. Jen doufal, že to bude trvat trochu delší dobu, než se to stane.
„Zdá se, že jsme skončili,“ ušklíbl se Phil.
„Ne, pokud budeme rychlí,“ odpověděl Kevin.
„Získám trochu času,“ vyhrkla Luna. Rozběhla se ke dveřím, zabouchla je a zapřela židlí pod kliku. „Co?“ obořila se na ně, když na ni ohromeně zírali. „Co jiného byste chtěli udělat?“
„My už nic,“ usmál se Kevin.
Profesor bušil na prosklené dveře. „Okamžitě otevřete! Zavolám ochranku! Všichni, kdo tomu klukovi pomáháte, ponesete zodpovědnost!“
Kevin se podíval na Phila. Bez něj nezvládnou změnit nastavení teleskopu, takže pokud se rozhodne to neudělat…
„Tak jo,“ řekl. „Jaké jsou ty souřadnice?“
Kevin si ulehčeně oddechl a zpaměti odříkal souřadnice. Stejně jako první řada čísel, i tahle se mu téměř vpálila do mozku. Stačilo zavřít oči a měl pocit, že všechno spíš čte, než že si na to vzpomíná.
„Víš to jistě?“ zeptal se Phil.
Kevin přikývl a otevřel oči. Za dveřmi teď bylo víc lidí. Shromažďovali se, aby se podívali, co se děje, nebo aby pomohli profesoru Brewsterovi dostat se dovnitř.
„Tak jdeme na to,“ pronesl Phil. Stiskl několik dalších kláves a Kevin viděl, jak se čísla na obrazovce mění společně s nastavením radioteleskopu. Měnily se jen pomalu, čísla se postupně blížila k těm, která viděl, dokud…
Ve chvíli, kdy se čísla shodovala, se objevil signál. Čistý a jasný. Začaly se ozývat zvuky. Kevinovi připadaly podobné, ale současně jiné oproti těm, které původně překládal. Méně přesné a mechanické, více plynulé.
I tak je ale automaticky překládal.
„Pokud tohle slyšíte, dávejte pozor,“ recitoval. „Jste ve smrtelném nebezpečí. Poslední zprávy, které jste obdržely, byly trik.“
Kevin slyšel, že se profesor Brewster snaží dostat dovnitř, přesto ale dál poslouchal a dál překládal.
„Všechny přenosy byly podvodné. Měli jste otevřít kapsli. Není to záchranná kapsle. Je to zbraň. Nás úplně zničila. Toto je naše poslední vysílání, abychom ostatní varovali a zabránili jim udělat stejnou chybu, jako jsme udělali my.“
Kevin se zamračil. Nebyl si jistý, jestli překládá správně, ale zpráva ještě nekončila.
Brewster i se svým týmem konečně rozrazil dveře.
„Co to má znamenat?“ obořil se na něj. Okamžitě se ale zarazil, když uslyšel, co Kevin říká.
„Nedělejte stejné chyby, jako jsme udělali my. Neotevírejte to, co k vám poslali.“
Vysílání ustalo a pak se začalo opakovat, jako by šlo o nějakou podivnou smyčku.
„Někdo se chtěl ujistit, že si to vyslechneme,“ řekla Luna.
Kevin přikývl. Snažil se přijít na to, co to mělo znamenat. Podíval se na dospělé.
„Kde je ten kámen?“ zeptal se profesor Brewster.
„Dole – laboratoř 3b.“
„Dostaňte ji na telefon!“ vykřikl Ted. „HNED!“
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
Kevin běžel. Snažil se udržet krok s doktorkou Levinovou, Lunou a Tedem, kteří spěchali chodbami NASA. Snažili se dostat k místu, kde uchovávali kámen z pralesa. Viděl šokované obličeje vědců, které míjeli. Někteří ho očividně poznali, jiné jen překvapilo, že někdo takhle běhá po chodbách výzkumného centra.
Doktorka Levinová podala Kevinovi svazek klíčů.
„Pokud se stane něco špatného,“ řekla, zatímco utíkali, „pokud dojde k něčemu, co nezvládneme, pod komplexem je bezpečné místo. Až pod suterénem. Jeden z těchhle klíčů umožňuje přístup do sítě bunkrů. Za předpokladu, že není zamčená zevnitř. Použij ho ve výtahu a dostaneš se přímo tam.“
„Kde je ten kámen z expedice do pralesa?“ vykřikl Ted směrem ke skupině vědců.
„Výzkumná laboratoř 3b,“ odpověděl mu jeden. „Proč? Je snad něco—“
Nečekali, až domluví a už běželi dál. Snažili se dostat na místo včas. Zdrželi se u bezpečnostních dveří, ale jen na okamžik – díky Tedově bezpečnostní kartě mohli pokračovat, jak jim oznámily zelené bezpečnostní kontrolky.
Kevin slyšel profesora Brewstera, jak něco křičí, ale nezpomalil.
Mířili hluboko do útrob budovy, probíhali kolem laboratoří, které Kevin viděl, když ho Phil provázel po komplexu. Kolem laserů a laboratoří zabývajících se flórou, která slibovala lidstvu přežití v případě, že by se dostalo na jiné planety nebo zlepšit planetu, na které už bylo. Právě teď ale záleželo jen na tom, co by se mohlo stát, pokud by nezajistili kámen z džungle.
Proběhli kolem stěny poseté ukazateli, a pak běželi znovu dolů po schodech do míst, kde bylo vidět jen díky stropnímu osvětlení. Kevinovi to tam připadalo sterilní a nehostinné. Oproti zbytku komplexu téměř nepřátelské. Vědci, které míjeli, byli většinou oblečení v laboratorních oblecích, očividně si dávali pozor, aby nekontaminovali své experimenty.
Když dorazili k laboratoři, musel Kevin uznat, že vypadala jako zabezpečené místo. Ze tří stran ji obklopovaly stěny z tvrzeného skla, čtvrtou stěnu tvořil vnější plášť budovy. Kámen byl uprostřed, spočíval na stole jako ohromná kraslice, kterou někdo v polovině rozřízl. Kolem stáli tři vědci v čistě bílých ochranných pláštích. Dva měli dýchací masky, zatímco třetí to zřejmě nepovažoval za nutné, protože se nevěnoval přímo kameni, ale pracoval opodál s mikroskopem.
Sklo bylo silné, ale Kevin přesto slyšel, o čem se vědci baví. Ted se mezitím pokoušel otevřít dveře.
„Tyhle vzorky jsou stejně zajímavé,“ pronesl jeden z vědců. „I když to tedy není to, co nám slibovali.“
„Radši ať tě Brewster neslyší takhle mluvit,“ odpověděl mu další. „Pokud jde o něj, tak čím dřív o tomhle šutru prohlásíme, že je k ničemu, tím lépe. Pak se ho bude moct zbavit.“
„No, tak to bude muset počkat, protože tohle je…“
„Co?“ zeptal se třetí vědec. „A nasadíš si laskavě masku? Dodržuj předpisy.“
Kevin přesně viděl okamžik, kdy z povrchu kamene začaly vystupovat výpary. Byly téměř průhledné a daly by se splést s párou, která z kamene mohla vystupovat kvůli změně teploty. Z nějakého důvodu ale věděl, že to tak není.
„Tohle se děje pořád,“ řekl jeden z vědců.
Kevin praštil pěstí do skla, zatímco Ted se ještě stále snažil otevřít dveře.
„Jsou současně na kód i kartu,“ řekl. „Nejspíš kvůli tomu, že je to utěsněná místnost.“
„Musíte odsud zmizet,“ vykřikl Kevin. „Jste všichni v nebezpečí.“
Dál bušil pěstí do skla. Vědci se po něm podívali a očividně nechápali, proč tam je, nebo co by měli dělat. Ti dva s maskami vypadali zmateně, ten bez masky…
Jeho oči se náhle změnily, zorničky mu zbělely, téměř zářily. Zíral na Kevina a v jeho pohledu jako by se v tu chvíli zračilo poznání, které v něm dříve nebylo. Navíc se tvářil nepřátelsky a Kevin ucítil záchvěv strachu.
Bylo to inteligentní a nebezpečné.
A rozhodně ne lidské.
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
„Nepřibližujte se k němu!“ vykřikl Kevin. „Něco je špatně.“
Vědec se obrátil ke dvěma zbývajícím a strhnul jim masky dřív, než si uvědomili, že se něco děje. Kevin je chtěl varovat, ale zdálo se, že už je příliš pozdě. Viděl, jak se i jejich oči změnily, zorničky jim zbělely stejně jako tomu prvnímu.
Kevin ucouvl od skla a podíval se na Lunu. Vypadala stejně vyděšeně, jako se on právě cítil, což nejspíš nebylo nic dobrého. Luna se nevyděsila zrovna snadno.
Ted vypadal, jako by se snažil vymyslet, co dál. I to bylo svým způsobem děsivé, protože podle Kevina vždy věděl, co dělat. Vytáhl telefon a někam volal.
„Máme tu narušení čtvrté úrovně,“ řekl. „Pracuji na řešení, ale musíte okamžitě spustit nouzové postupy.“
Na zdi byl panel. Ted ho otevřel a na klávesnici naťukal řadu čísel. Stiskl tlačítko a celou chodbu ozářila rudá světla. Z reproduktorů se ozval robotický hlas.
„Stav nouze. Stav nouze. Probíhá uzavření.“
Přes všechna okna laboratoří na patře se spustily kovové panely, které z nich vlastně udělaly kovové boxy, ze kterých nebylo úniku. Kevin z laboratoře zaslechl frustrované výkřiky a ulehčeně si vydechl.
„Dokázali jsme to?“ zeptal se. „Zastavili jsme je?“
„Doufám, že ano,“ pronesl Ted. I přes to ale zamířil ke skříňce a vyjmul z ní filtrační masky, které na sobě měli i vědci. Jednu z nich dal Luně, další Kevinovi a pak si také jednu nasadil.
„Co se to tu děje? Proč je celé patro uzavřené?“
Kevin se ohlédl a spatřil profesora Brewstera s doktorkou Levinovou a nejméně tuctem dalších lidí. Strážný, který držel doktorku Levinovou za paži se tvářil omluvně, ale přesto ji nepustil.
„Teď jste překročili všechny meze,“ prohlásil ředitel komplexu a namířil na ně prstem. „Na tohle jste neměli právo.“
„Máte štěstí, že jsme to udělali,“ řekla Luna dřív, než mohl zareagovat Ted nebo Kevin, „protože pokud bysme to nestihli, byly by tu teď vetřelci.“
„Vetřelci,“ odfrkl si opovržlivě profesor Brewster. „Další nesmysl? Jako by nestačilo všechno předtím.“
„Ani zdaleka to není nesmysl,“ řekl Ted. „Viděl jsem je.“
„Je to pravda,“ přikývl Kevin. „Můžou ovládnout lidské tělo. Z kamene, který jsme našli, stoupal nějaký plyn a zmocnil se vědců uvnitř.“
Profesor Brewster zavrtěl hlavou. „Je spousta plynů, které mohou způsobit podivné chování, a právě to se tu nejspíš stalo. Proti tomu stojí jen vaše slovo.“
„Moje slovo,“ pronesl Ted tónem, který nepřipouštěl pochybnosti.
Pak se ozvalo klepání.
Klepání tedy nebylo úplně správné slovo. To je totiž zdvořilé, téměř opatrné. Zvuk, který zaduněl Kevinovi v uších byl ale jiný. Šlo o něco, co tvrdě naráželo do stěn laboratoře.
„Tam uvnitř jsou lidi?“ obořil se na ně profesor Brewster.
„Ovládají je vetřelci,“ řekl Kevin. „Když se to stalo, zbělely jim zorničky.“
„Nejspíš jde jen o nějakou chemickou reakci,“ trval na svém profesor. „Každopádně jsme tu tohle bláznovství trpěli až příliš dlouho. Své lidi teď pustím ven, přivolám ochranku a nechám vás vyvést.“
Zamířil k panelu, který předtím použil Ted a Kevin viděl, jak bývalý voják vytasil zbraň.
„Zastřelím každého, kdo se toho panelu jen dotkne,“ upozornil Ted.
Kevina to poněkud šokovalo. Nechtěl, aby kvůli tomu někoho zastřelili. Na druhou stranu, pokud by tu někoho měli zastřelit, byl profesor Brewster v čele seznamu. Vědec ucouvl a zvedl ruce.
„To snad ne!“ vyhrkl. Zevnitř laboratoře se znovu ozvalo bušení.
„No… asi by to udělal,“ řekl Kevin. „Profesore Brewstere, nemůžeme je pustit ven. Musíme ty vetřelce zastavit, dokud to jde.“
„Nejsou tu žádní vetřelci!“ zavrčel profesor Brewster. „Uvěznili jste mé lidi kvůli nějakému přeludu a…“
Bušení přestalo, a to tak náhle, že to zarazilo i ředitele komplexu. Něco zaklapalo a zabzučelo. Rudá světla na chodbě přestala blikat a kovové pláty se začaly zvedat.
„To nevypadá dobře,“ pronesla Luna.
Velice mírně řečeno. Pláty stoupaly a Kevin viděl, jak tam vědci stojí naprosto bez hnutí. Klidně čekali na šanci se osvobodit. Kevinovi náhle dávalo smysl, že jsou vetřelci schopní nahackovat počítač. Konec konců mají technologii, která je poslala přes půl galaxie. V porovnání s tím nejspíš nebyl počítač zrovna komplikované zařízení.
„Vidíte,“ spustil profesor Brewster, „žádní vetřelci, jen tři úplně normální—“
Vědci otevřeli ústa a začali sborově vřeštět. Vydávali zvuk, který připomínal spíš hmyzí než lidské vyjadřování. Kevin viděl šokované výrazy vědců kolem. Právě si uvědomili, že tam uvnitř už nejsou jejich kolegové.
„Podívejte se na jejich oči,“ vydechl jeden z nich.
Kevin se otočil na Teda. „Jsme tady venku v bezpečí?“
„Pokud se nedostanou skrz sklo,“ řekl Ted. „Vy všichni si vezměte masky. Pokud něco prosákne ven, jste všichni v nebezpečí.“
Profesor Brewster vypadal, že se snaží něco říct. Že je všechno v pořádku, není žádný problém, ale nějak se mu to nedařilo. Pořád ještě naprázdno otvíral pusu, když vědci ovládaní mimozemšťany sebrali kovovou židli a začali jí jako beranidlem bušit do skla. Pracovali společně a rány se nesly celou chodbou.
Ve skle se objevily praskliny. Kevin viděl, jak se šíří. Jako pavučina na povrchu. S každým úderem se natahovaly do šířky i délky. Ted pozvedl pistoli a zamířil na vědce. Ti to ale nebrali na vědomí, ani nezpomalili.
Sklo povolilo a vědci vyrazili kupředu. Kevin slyšel výstřely Tedovy pistole, ale jako by k ničemu nebyly. Kevin viděl vědce bez masek, jak ztuhli. Lapali po dechu a drželi se za krk. Pak se napřímili. Jeden se vrhl na svého kolegu v masce a strhl mu ji. Pak vydechl průsvitnou mlhu, kterou druhý vědec vdechl. Během chvilky se proměnil i on.
Jeden chytil Kevina a strhl mu masku. Kevin se snažil zadržet dech, snažil se odtáhnout, ale neměl šanci. Ucítil páchnoucí páru…
…a nic se nestalo.
Luna vrazila do boku vědce, který držel Kevina. Byla sice malá, ale měla spoustu zkušeností s narážením do lidí, kteří byli větší než ona, a tak se jí podařilo vyvést vědce z rovnováhy. Povolil sevření.
„Běžte!“ vykřikl Ted. „Dostaňte se do bunkru!“
Začal střílet na přeměněné vědce. Ty to ale nezastavilo. Ať už je ovládalo cokoli, nejspíš se to vůbec nestaralo o tak lidské věci, jako byla bolest nebo poškození těla, které to dostalo do své moci. Kevin viděl, jak se tři vědci vrhli na Teda a strhli ho na zem.
Chtěl mu pomoct. Chtěl se vrhnout kupředu a odtáhnout ho pryč, ale to by se mu nikdy nepodařilo. Neměl možnost mu pomoci. Jediné, co mohl udělat bylo chytit Lunu za paži a zamířit s ní pryč. Společně utíkali od postupujících vědců.
Když se ohlédl, viděl Kevin postupně se přeměňující vědce. Viděl doktorku Levinovou, jak lapá po dechu a chytá se za krk, když i ona vdechla plyn. Pak se napřímila a náhle byla až příliš klidná, netečná.
Viděl, jak se profesor Brewster změnil během několika okamžiků. Plyn ovládl i jeho.
Částečně doufal, že se Tedovi podaří vyhrát. Že se osvobodí a pomůže jim. Kevin srdceryvně vykřikl, když si všiml, jak voják znehybněl a pak vstal a přidal se k ostatním.
Chodbou komplexu je pronásledovalo stále víc a víc vědců. Hnalo je odhodlání, které už nesouviselo s jejich lidskou podstatou. Ani zdaleka ne. Když se Kevin ohlédl, viděl teď Teda, doktorku Levinovou i profesora Brewstera. Všichni byli proměnění, stejně jako všichni ostatní. Kevin málem padl na kolena. Málem podlehl šoku, který po tom všem cítil. Dál ho hnala jen Lunina přítomnost.
„Tudy,“ vyhrkla Luna a zatáhla ho do postranní chodby. Pak proběhla řadou místností plných výzkumného vybavení. Přikrčili se za řadou velkých mikroskopů a snažili se být co nejméně nápadní, zatímco za dveřmi postupoval dav vetřelci posedlých vědců. Jakoby bezmyšlenkovitě se vrhali na každého, koho potkali, a měnili ho.
Luna klečela vedle Kevina a nespouštěla z něj zrak. „Podívej se mi do očí.“
Kevin věděl, o co jí jde. „Nepřeměnili mě.“
„Ne, nepřeměnili, ale měli. Jak to, že jsi normální?“ Zavrtěla hlavou. „Co budeme dělat?“
Podle ní zřejmě bylo pořád ještě něco, co mohli udělat. Kevin netušil, co. Pokud ho jeho nemoc něco naučila, bylo to, že s některými věcmi člověk nic nenadělá.
„Ted řekl, že máme jít do bunkru,“ řekl Kevin.
Luna přikývla. „Máš klíč?“
Kevin jí ukázal klíč od doktorky Levinové.
„Dobře,“ řekla. „Pojďme.“
Šel jako první. Plížil se mezi vědeckými nástroji a mířil k výtahům. Každou chvíli se zastavoval a společně s Lunou čekal, než přejdou vědci. Nebylo jich teď moc. Kevin předpokládal, že zbytek je v jiné části komplexu a mění co nejvíc lidí. Skoro mu to připomínalo dny, kdy se s Lunou plížili na místa, kde neměli co dělat a snažili se vyhnout odhalení ze strany dospělých. I když ve skutečnosti to s tím nemělo nic společného. Kdyby je teď chytili, nevynadali by jim, ani by je neposlali pryč s tím, že už se nemají vracet.
Výtahy byly nedaleko. Hned za místností plnou rostlin připravených k testování. Před nimi čekal půltucet vědců, jako kdyby věděli, že s Lunou míří právě sem.
Nejspíš to opravdu věděli, uvědomil si Kevin. Z toho, co se událo v laboratoři se zdálo, že vetřelci mají přístup k myšlenkám a vzpomínkám lidí, které ovládli. Tak proč by neměli vědět o bunkru?
„Co budeme dělat?“ zeptala se Luna.
Kevin se snažil přemýšlet. „Musíme odvést pozornost.“
Vybral si jednu z rostlin a potěžkal její květináč. Přesunul se ke dveřím místnosti dál od výtahu. Pak hodil květináč co nejsilněji a co nejdál. Rychle se vrátil k Luně. Právě včas, aby zaslechl ránu do zdi v dálce.
Vetřelci ovládaní vědci se obrátili za zvukem a synchronizovaně vyrazili za zvukem. Byli přitom nepříjemně tiší.
„Teď,“ vyhrkl Kevin a společně s Lunou se hnal k výtahům. Všiml si zámku zhruba ve výši prsou.
„Rychle,“ vydechla Luna, „použij ten klíč.“
Kevin vrazil klíč do zámku a rozsvítilo se zelené světlo. Dveře výtahu se neskutečně pomalu otevřely. Jak dlouho to bude trvat, než si vetřelci uvědomí, že rána do zdi byl jen trik? Jak dlouho to bude trvat, než se sem vrátí?
Nelidský zvuk opodál prozrazoval, že to nebude trvat dlouho.
„Dovnitř,“ řekla Luna a s Kevinem vpadla do výtahu.
Uvnitř byla další klíčová dírka. A také tlačítko v dolní části panelu označené prostě jako Bunkr. Byla tam i další tlačítka, která dostala výtah do haly nebo do garáží. Kevin chvíli přemýšlel, které stisknout.
„Na co čekáš?“ zeptala se Luna. „Slyšel jsi Teda, musíme do bunkru.“
Kevin přikývl. Slyšel ho. Byl tu ale jeden problém.
„Co naši rodiče?“ zeptal se.
Luna vytřeštila oči.
Zpoza rohu se blížili vetřelci. Všichni dokonale synchronizovaně mířili k výtahům.
„Pokud půjdeme do bunkru, kdo zachrání naše rodiče?“ zeptal se Kevin. Nemohl jen tak opustit matku. Nemohl dovolit, aby se z ní stal vetřelec. To prostě nešlo.
Takže když se mimozemšťany ovládaní vědci vrhli kupředu, stiskl Kevin jediné tlačítko, které mohl.
