Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 3
KAPITOLA PÁTÁ
Cesta z Walnut Creek do SETI institutu v Mountain View trvala zhruba hodinu, ale Kevin měl pocit, jako by to byla celá věčnost. Nešlo jen o dlouhé pojíždění v kolonách, ale i o to, že čím delší dobu trvalo, než se tam dostane, tím déle nebude vědět, co se to děje. Byl si jistý, že právě v SETI mu někdo poradí.
„Raději si nedělej velké naděje,“ varovala ho matka už snad po dvacáté. Kevin věděl, že se ho snaží chránit, ale i tak se nemohl ubránit vzrušení. Byl si jistý, že právě tohle bude místo, kde zjistí, co se vlastně děje. Vždyť tam byli vědci, kteří studovali mimozemšťany, ti musejí vědět všechno.
Když se tam dostali, pocítil Kevin lehké zklamání. Tohle nebylo to, co očekával. Budova na 189 Bernardo Avenue vypadala spíše jako umělecká galerie nebo součást univerzity, rozhodně nevypadala jako ultra super moderní budova, kterou si Kevin představoval. Předpokládal, že půjde o stavbu, která bude vypadat jako vesmírná stanice ale místo toho vlastně viděl budovy, které mu připomínaly jeho školu, jen trochu vybavenější.
Zaparkovali přímo před jednou z budov. Kevin se zhluboka nadechl. Bylo to tu. Vešli do haly, kde je nějaká žena přivítala tázavým úsměvem.
„Dobrý den, víte jistě, že jste tu správně?“
„Chci si s někým promluvit o mimozemských signálech,“ vyhrkl Kevin dřív, než stihla promluvit jeho matka.
„Je mi líto,“ pronesla žena. „Prohlídky pro veřejnost nenabízíme.“
Kevin zavrtěl hlavou. Věděl, že jí to musí pořádně vysvětlit. „Nejsem tu kvůli prohlídce,“ pronesl. „Myslím… myslím, že přijímám nějaký mimozemský signál.“
Žena se na něj nepodívala s obvyklou směsicí šoku a nevěřícného úžasu, kterou obvykle zažíval u ostatních lidí. Dokonce ani nebyla překvapená jako jeho matka, když se jí přiznal. V jejím pohledu byla spíš rezignace, jako by se s podobnými věcmi musela vyrovnávat častěji, než jí bylo milé.
„Chápu,“ pronesla. „Bohužel nemáme možnost si povídat s kýmkoli, kdo sem jen tak přijde. Pokud nám pošlete e-mail na naši kontaktní adresu, rádi se na to podíváme, ale právě teď…“
„Pojďme, Kevine,“ promluvila poprvé jeho matka. „Alespoň jsme to zkusili.“
Kevin překvapil sám sebe, stejně jako obě ženy a zavrtěl hlavou. „Ne, nikam nejdu.“
„Kevine, poslouchej,“ vyzvala ho matka.
Kevin se posadil přímo doprostřed haly. Koberec nebyl zrovna pohodlný, ale jemu to bylo jedno. „Nikam nepůjdu, dokud si o tom se mnou někdo nepromluví.“
„Tak počkat, tohle by nešlo,“ ozvala se recepční.
„Já nikam nejdu,“ zopakoval Kevin.
„Kevine…“ zkusila to jeho matka.
Kevin jen zavrtěl hlavou. Věděl, že se chová dětinsky, ale vždyť mu bylo jen třináct, tak proč by se tak nechoval? A navíc to bylo důležité. Kdyby teď odešel, byl by konec. Nemohl se jen tak vzdát.
„Vstaň, nebo zavolám ostrahu,“ vyzvala ho recepční. Přišla k němu a sevřela mu paži, jako by ho chtěla vytáhnout na nohy.
Pozornost Kevinovy matky se okamžitě přesunula z něj na recepční. Z očí jí sršely blesky.
„Okamžitě mého syna pusťte.“
„V tom případě ho koukejte přesvědčit, aby vstal a odešel dřív, než zavolám policii.“ Přesto ho ale recepční pustila. Nejspíš to souviselo s matčiným pohledem. Kevin měl pocit, že když už ho nemohla ochránit před nemocí, chtěla ho ochránit před vším ostatním, ať ji to bude stát cokoli.
„Proč vyhrožujete policií? Kevin nikomu nic neudělal.“
„Myslíte, že nevím, jak to vypadá, když sem přijde nějaký blázen?“
„Kevin není blázen!“ vykřikla jeho matka hlasitě. Takhle křičela jen když bylo něco opravdu hodně špatně.
Několik dalších minut zahrnovalo víc hádání, než by se Kevinovi líbilo. Jeho matka na něj křičela, aby vstal. Recepční křičela, že zavolá ochranku. Pak na sebe obě ženy křičely navzájem, protože se Kevinově matce nelíbily výhružky recepční a té se zase zdálo, že se Kevinova matka nesnaží ho přimět vstát. Kevin to vše vnímal s podivným klidem.
Ukolébalo ho to, jako by se propadal stále hlouběji a v té hloubce něco viděl…
Rozprostírala se kolem něj chladná temnota vesmíru, hvězdy se mihotaly a Země vypadala z výšky úplně jinak. Kevinovi to vyrazilo dech. Vesmírem se vznášel stříbřitý objekt, jeden z mnoha na oběžné dráze. Nesl označení Pioneer 11…
Pak náhle Kevin ležel na podlaze SETI institutu a matka i s recepční mu pomáhaly vstát.
„Je v pořádku?“ zeptala se recepční. „Mám zavolat ambulanci?“
„Ne, jsem v pořádku,“ ozval se Kevin.
Jeho matka zavrtěla hlavou. „Víme, co je s ním. Můj syn umírá. Tohle všechno… myslela jsem si, že mu pomůže, když sem přijdeme a někdo mu vysvětlí, že to, co vidí, není skutečné, že je to jen tou nemocí.“
Kevin si při těch slovech připadla zrazený. Jako kdyby jeho matka plánovala, že rozdrtí všechny jeho naděje.
„Chápu,“ pronesla recepční. „No dobrá, zkus vstát, Kevine. Můžu pro vás něco udělat?“
„Prostě si chci s někým promluvit,“ řekl Kevin.
Recepční se kousla do rtu a pak přikývla. „No dobrá, zkusím s tím něco udělat.“
Náhle jako by byla úplně jiný člověk.
„Počkejte tady a posaďte se. Zkusím zjistit, jestli tu je někdo, kdo by si s vámi promluvil, nebo vás tu provedl. I když vlastně ani není moc co vidět.“
Kevin se i s matkou posadil. Chtěl jí říct o všem, co právě viděl, ale z jejího výrazu vyčetl, že by jí to jen ublížilo. A tak raději mlčel.
Nakonec se objevila nějaká žena. Bylo jí kolem padesáti, měla na sobě tmavé šaty, které naznačovaly, že měla schůzku, na kterou se normální oblečení příliš nehodilo. Nějakým způsobem z ní vyzařovalo, že je vzdělaná – možná ji prozradila zvědavost se kterou se na Kevina zadívala. Nejdřív podala ruku jeho matce a pak i Kevinovi.
„Ahoj, Kevine,“ řekla. „Já jsem doktorka Elise Levinová. Jsem ředitelka tohoto institutu.“
„Vy tu velíte?“ zeptal se Kevin a znovu cítil vlnu naděje. „Všem těm mimozemským věcem?“
Pobaveně se usmála. „No, to jsou asi trochu silná slova. Spousta extraterestriálního výzkumu probíhá i jinde. NASA poskytuje data, spolupracují s námi univerzity a často využíváme i cizí teleskopy. Ale ano, já tomuhle institutu velím a také všemu, co se tu děje.“
„Pak vám to musím říct,“ vyhrkl Kevin. Mluvil rychleji, než chtěl, snažil se vychrlit ze sebe všechno dřív, než mu dospělí přestanou věřit. „Něco se děje. Vím, že to zní divně, ale vidím věci, je tu nějaký odpočet…“
Jak mohl vysvětlit ten odpočet? Vždyť tam nebyla žádná čísla, nic, podle čeho by se dalo určit, kdy skončí. Šlo jen o nevýrazné pulzování, které přicházelo se signálem v jeho mozku. Postupně, téměř nepostřehnutelně se zrychlovalo. Kevin netušil, co mohlo znamenat.
„Co kdybys mi o tom povyprávěl, zatímco se projdeme?“ navrhla doktorka Levinová. „Ukážu ti, co tu děláme.“
Vedla Kevina i s matkou chodbami institutu a Kevin musel uznat, že očekával něco zajímavějšího. Nečekal, že to tam bude vypadat jako v nějaké řadě kanceláří.
„Proč tu nejsou velké teleskopy nebo laboratoře na testování vzorků z vesmíru?“ zajímal se Kevin.
Doktorka Levinová pokrčila rameny. „Nějaké laboratoře máme, dokonce v nich někdy i testujeme materiály, ale teleskopy skutečně nemáme. Spolupracujeme s Berkeley na výstavbě vyhrazeného pole radiových teleskopů.“
„Tak jak hledáte mimozemšťany?“ zajímala se teď Kevinova matka. Zdálo se, že ji absence teleskopů a vesmírných mikrofonů překvapila stejně, jako Kevina.
„Spolupracujeme s různými lidmi,“ odpověděla doktorka Levinová. „Někdy dostaneme čas na teleskopu zdarma, někdy si ho musíme pronajmout, stejně jako senzorová pole. Pracujeme s daty od NASA. Navrhujeme místa, kam by se NASA mohla podívat, nebo data, která by mohla shromažďovat. Mrzí mě, že to není tak vzrušující, jak si někdy lidé myslí. Pojďte prosím se mnou.“
Zavedla je do kanceláře, která alespoň vypadala trochu zajímavěji než některé jiné. Bylo v ní několik počítačů, spousta plakátů sluneční soustavy a několik časopisů, které zmiňovali práci SETI. A také nábytek, který byl zřejmě stejně ergonomický, stylový a pohodlný jako cihly.
„Ukážu vám něco z toho, na čem tu pracujeme,“ pronesla doktorka Levinová a vyjela na počítači několik fotek rozestavěných teleskopových polí. „Snažíme se vytvořit pole radiových teleskopů, které by byly dost silné na příjem okolního radiového vysílání. Nemuseli bychom tak čekat, než nám někdo bude přímo vysílat.“
„Ale já myslím, že k nám právě někdo vysílá,“ prohlásil Kevin. Potřeboval, aby ho pochopila.
Doktorka Levinová se odmlčela. „Chtěla jsem se zeptat, jestli mluvíš o teorii, kdy někteří lidé považují vysokofrekvenční radiové pulzy z pulsaru za srozumitelné signály, ale tak to nemyslíš, že ne?“
„Něco jsem viděl,“ vyhrkl Kevin. Pokusil se jí vysvětlit své vize. Řekl jí o krajině, kterou viděl i o odpočtu.
„Chápu,“ přikývla doktorka Levinová. „Ale musím se tě na něco zeptat, Kevine. Chápeš, že SETI je o hledání mimozemské civilizace pomocí vědy? Že potřebujeme skutečný důkaz? To je jediná možnost, jak si ověřit, že to, co jsme našli, je skutečné. Takže se tě musím zeptat – jak můžeš vědět, že to, co vidíš, je skutečné?“
Kevin dokázal odpovědět jen díky tomu, že předtím mluvil s Lunou. „Viděl jsem čísla. Když jsem je vyhledal, ukázalo se, že jde o souřadnice něčeho, co se jmenuje systém Trappist 1.“
„Jeden ze slibnějších kandidátů, pokud jde o mimozemský život,“ pronesla doktorka Levinová. „I tak ale rozumíš, jaký mám teď problém? Tvrdíš, že jsi viděl ta čísla a já ti to věřím. Ale možná jsi je viděl, protože sis je někde přečetl. Nemůžu přesunout naše zdroje jen na základě tvého tvrzení. A každopádně stejně nevím, co bychom ještě mohli řešit, pokud jde o Trappist 1. Potřebovala bych něco úplně nového. Něco, co ses nemohl dozvědět žádným jiným způsobem.“
Kevin pochopil, že se snaží být k němu pokud možno milá, ale i tak ho to bolelo. Jak by jim mohl říct něco víc? A pak si vzpomněl na to, co viděl dole v hale. To přece mělo nějaký důvod, nebo ne?
„Myslím…“ nebyl si jistý, jestli to říct, nebo ne, ale věděl, že je to jediná možnost. „Myslím, že dostanete zprávu z něčeho, co se jmenuje Pioneer 11.“
Doktorka Levinová na něj chvíli mlčky hleděla. „Mrzí mě to, Kevine, ale to se asi nestane.“
Kevin viděl, jak se jeho matka zamračila. „Co je Pioneer 11?“
„Jde o jednu ze sond, kterou NASA vyslala do hlubokého vesmíru,“ vysvětlila doktorka Levinová. „Proletěla naší sluneční soustavou, posílala zpátky spoustu informací a měla dost vysokou rychlost, aby se dostala až za hranice soustavy. Bohužel, poslední kontakt s ní byl zaznamenán v roce 1995, takže si opravdu nemyslím, že—“
Přerušilo ji zazvonění mobilního telefonu. Původně se zdálo, že si hovoru nebude všímat, ale pak si Kevin uvědomil, jak se změnil její výraz, když se podívala na displej.
„Omlouvám se, ale musím to vzít,“ řekla. „Ano, co se děje? Může to chvíli počkat, zrovna tu něco… dobře, pokud je to tak naléhavé… Signál? Voláte mi, protože má NASA nová data. Ale NASA má pořád nějaké…“ Znovu se odmlčela a s nevěřícím výrazem se zadívala na Kevina. I tak ale pronesla. „Můžu hádat?“ řekla do telefonu. „Právě jste zachytili signál z Pioneer 11, že? Ne, to vám říct nemůžu. Stejně byste mi asi nevěřil.“
Ukončila hovor a zadívala se na Kevina, jako by ho viděla v novém světle.
„Jak jsi to udělal?“ zeptala se.
Kevin pokrčil rameny. „Viděl jsem to, když jsme byli v hale.“
„Ty jsi to viděl? Stejně, jako jsi viděl mimozemskou krajinu?“ doktorka z něj nespouštěla oči a Kevinovi se zdálo, že nad něčím přemýšlí. Nejspíš se snažila přijít na to, jestli by Kevin dokázal něco takového zfalšovat.
Téměř po minutě se rozhodla.
„Myslím,“ pronesla doktorka Levinová tónem někoho, kdo se snaží přesvědčit sám sebe, že právě nezešílel, „že bys měl jít se mnou.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Kevin s matkou následovali doktorku Levinovou ven z budovy k autu, které vypadalo příliš malé na někoho v tak významném postavení.
„Je velice ekologické,“ pronesla doktorka tónem, ze kterého se dalo poznat, že až příliš často čelí nejrůznějším narážkám. „Pojďte, bude jednodušší, když vás svezu oba. Pokud jde o bezpečnost, mají striktní pravidla.“
„Kdo konkrétně?“ zeptala se Kevinova matka.
„NASA.“
Kevin málem zapomněl dýchat. Oni pojedou do NASA? Pokud šlo o mimozemšťany byla NASA dokonce ještě lepší než SETI.
Cesta skrz Mountain View trvala jen krátce, maximálně pár minut. I tak měl ale Kevin dost času koukat z okénka a prohlížet si budovy technologických firem všude kolem. Očividně je sem přitáhla NASA a Berkeley. Nebo možná množství chytrých lidí, které se kolem takových společností pohybovalo.
„Opravdu jedeme do NASA?“ zajímal se Kevin. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit, což vzhledem k věcem, kterým v posledních několika dnech už uvěřil, nedávalo moc smysl.
Kampus NASA působil úplně jinak než budova SETI. Byl ohromný, zahrnoval několik budov a byl z něj výhled jak na okolní hory, tak i záliv. Návštěvnické centrum bylo v podstatě obrovský stan, celý jasně bílý s velkým logem NASA. Projeli kolem k místu, které bylo veřejnosti uzavřeno. Dorazili ke kontrolnímu stanovišti, kde musela doktorka Levinová ukázat své doklady.
„Očekávají mě,“ prohlásila.
„A kdo je tohle, madam?“ zeptal se strážný.
„Kevin McKenzie a jeho matka,“ odpověděla doktorka. „Jsou tu se mnou.“
„Nejsou na—“
„Jsou tu se mnou,“ zopakovala doktorka Levinová a Kevin v jejím hlase poprvé zaznamenal autoritu pojící se s jejím postavením. Strážný na okamžik zaváhal, pak ale vytáhl několik návštěvnických průkazek, které předal doktorce a ta pak Kevinovi. Kevin si pověsil průkazku kolem krku a měl pocit, jako by získal nějaké ocenění nebo talisman. S tímhle se mohl dostat, kam potřeboval. S tímhle už mu museli věřit.
„Budeme muset jít do laboratoří,“ upozornila je doktorka Levinová. „Dávejte si prosím pozor a ničeho se nedotýkejte. Některé experimenty jsou velice choulostivé.“
Zavedla je do budovy, která vypadala, že je postavená hlavně ze skla a oceli. Právě něco takového Kevin očekával, když dorazili do Mountain View. Tohle vypadalo jako místo, kde se zkoumal vesmír. Byly tu laboratoře vybavené nejrůznějšími přístroji, které nejspíš mohly otestovat cokoli, co se kde kdy objevilo. Byly tam lasery a počítače, stoly a chemické vybavení. Byly tam dílny se svařovacím náčiním a nějaké automobilové součástky, ale Kevin pevně věřil tomu, že jde o součástky vozítek určených k průzkumu jiných planet.
Doktorka Levinová cestou zastavovala lidi, které míjeli a ptala se jich, kde najít někoho, kdo pracuje na zprávě od Pioneer 11. Vypadalo to, že zná úplně všechny. SETI možná bylo oddělené pracoviště, ale bylo jasné, že doktorka trávila spoustu času právě tady v NASA.
„Hej, Marvine, kde jsou všichni?“ zeptala se vousatého muže v kárované košili.
„Většina se jich shromáždila v centru pro výzkum superpočítačů,“ odpověděl. „Když jde o něco takového, chtějí vidět co vypadne ze šachet.“
„Šachet?“ nechápal Kevin.
Doktorka Levinová se usmála. „Však uvidíš.“
„Kdo je to?“ zeptal se vousáč.
„Co kdybych ti řekla, že tady Kevin vidí mimozemšťany?“ zeptala se doktorka.
Marvin se zasmál. „Klidně si můžeš hrát na šílenou lovkyni mimozemšťanů, Elise. Stejně všichni víme, že jsi skeptik, jako my ostatní.“
„Tentokrát možná ne,“ pronesla doktorka. Podívala se na Kevina a jeho matku. „Tudy.“
Zavedla je do další části budovy a Kevin teď měl pocit, že jsou na nějakém obzvlášť hlídaném místě. Skoro všude museli skenovat své průkazy a na každém rohu byla kamera. Navíc tam bylo neskutečně čisto. Mnohem čistěji než třeba v jeho pokoji. Zdálo se, že sem bez povolení nesmělo vletět ani zrnko prachu, natož hromady starého oblečení, které se válely u něj v pokoji, než mu matka řekla, aby ho uklidil.
Laboratoře byly povětšinou prázdné, ale zdálo se, že jejich osazenstvo odešlo ve spěchu – že ho nalákalo něco zajímavějšího. Bylo snadné zjistit, kam všichni šli. Čím více se blížili ke svému cíli, tím více lidí na chodbě potkávali. Kevin zaslechl o čem si šuškají.
„Signál, opravdové vysílání.“
„Po takové době.“
„Nejde jen o telemetrii nebo záběry. Je tam něco… jiného.“
„A jsme tady,“ oznámila jim doktorka Levinová, když dorazili k místnosti, jejíž dveře byly otevřené. Očividně kvůli tomu, aby viděli i lidé z chodby. „Nechte nás projít. Musíme k Samovi.“
„Tady“ byla, jak se ukázalo, ohromná hala plná mihotajících se světel a uliček, takže to tam vypadalo jako v divadle, kde místo herců byly počítače. Kevin sice poznal, že jde o počítače, i když vypadaly úplně jinak než ten polofunkční notebook, který mu kvůli škole koupila matka. Tohle byly počítače velikosti konferenčních stolků, automobilů, a dokonce celých místností. Všechny byly matně černé a blikaly na nich různé kontrolky. Lidé, kteří u nich seděli nebo postávali, měli pláště jako vyšetřovatelé, které Kevin vídal v televizních seriálech.
„Tak co říkáte?“ zeptala se doktorka Levinová.
Kevin se nezmohl na slovo. Nenapadalo ho nic, co by mohl říct. Bylo to… ohromující.
„Co je to za místo?“ zeptala se jeho matka a Kevin nevěděl, jestli je dobře, nebo špatně, že ani jeho matka neví, o co jde.
„Tady provádí NASA svůj superpočítačový výzkum,“ vysvětlila doktorka Levinová. „Pracuje se tu na umělé inteligenci, kvantových výpočtech, pokročilých supravodivých materiálech… Je tu vybavení pro práci na… no, komplexních problémech. Pojďme, musíme k Samovi.“
Protáhla je davem a Kevin se snažil příliš nezaostávat. Bál se, že by se mezi lidmi ztratil. Spěchal za doktorkou, dokud nedošla k vysokému, lehce nahrbenému muži stojícímu u jednoho z počítačů. Na rozdíl od ostatních na sobě neměl bílý plášť. Jeho dlouhé, kostnaté prsty vypadaly, že se při psaní brzy zauzlují.
„Profesore Brewstere,“ pozdravila doktorka Levinová.
„Doktorko Levinová, jsem rád, že jste mohla… počkat, vy jste si přivedla návštěvu. Tohle opravdu není vhodný moment na prohlídky, Elise.“
Pokud se jeho prohlášení doktorky Levinové nějak dotklo, nedala to najevo. „Davide, tohle je Kevin McKenzie a jeho matka. Nejsou tu na prohlídce. Myslím, že by nám Kevin mohl pomoct. Půjčte nám Sama.“
Profesor Brewster mávl rukou k počítači před nimi. Byl vyšší než vzrostlý muž a z jedné jeho strany vycházely trubky tak chladné, až na nich kondenzovala voda. V tu chvíli si Kevin všiml značky na jeho boku – Signals Analysis Machine – přístroj na analýzu signálů – uvědomil si, že Sam není člověk, ale zkratka.
„Chcete nechat děcko, aby si hrálo s počítačem za několik milionů dolarů?“ zeptal se profesor Brewster. „Jako, kolik mu může být? Deset?“
„Je mi třináct,“ ohradil se Kevin. Pro někoho ve věku profesora Brewstera to možná nebyl velký rozdíl, ale pro něj to byla čtvrtina života. Bylo to víc, než mu zbývalo. Když se to vzalo kolem a kolem, tři roky byly dlouhá doba.
„No, mně je čtyřicet tři, mám doktorát z Princetonu, barák plný docela nemožných géniů, kteří by měli dělat svoji práci“ – rozhlédl se po přítomných, ale nikdo se ani nepohnul – „a teď bych měl asi uvolnit místo třináctiletému klukovi, který si chce hrát s mým superpočítačem, který má začít pracovat na signálu ze sondy, kterou jsme považovali za dávno mrtvou.“
Působil dojmem člověka, který nemá zrovna rád stres. Kevin předpokládal, že na jeho pozici je to docela nevýhoda.
„Kevin tu je právě kvůli tomu signálu,“ pronesla doktorka Levinová. „On… no, předvídal, že ho zachytíme.“
„To je nemožné,“ prohlásil profesor Brewster. „Elise, víte, že jsem vaše zásluhy na výzkumu SETI vždy respektoval, vždy šlo o čistou vědu, ale tohle působí naprosto opačně. Očividně jde o podvod.“
Doktorka Levinová si povzdechla. „Vím, co jsem viděla, Davide. Řekl mi, že se s Pioneer 11 něco stane a pak jsme dostali ten signál. Zkus to s námi, prosím.“
„No tak dobře,“ pronesl profesor Brewster. Mávl na jednoho z vědců u superpočítače. „Zkuste si, co potřebujete, ať můžeme pokračovat v práci.“
Vědec přikývl a zadal do počítače nějaké příkazy. Na obrazovce se objevila data a postupně je nahrazovaly nové a nové číselné údaje. Kevina ale víc zajímal audio signál, který se objevil současně s nimi. Znělo to jako podivné mechanické rachocení, které nijak nepřipomínalo lidskou řeč. Spíš působilo jako zvuky počítače, který se rozbil.
I tak mu ale rozuměl. Jen nevěděl, jak je to možné.
„Musíte přenastavit jeden z radioteleskopů,“ prohlásil Kevin. Nějak věděl, co má říct. Znovu viděl čísla. Dvě číselné sady – jedna se lehce lišila od druhé. „Myslím… to první je nějak špatně, mělo by to být jako to druhé.“
„Cože?“ zeptal se profesor Brewster téměř současně s doktorkou Levinovou, i když každý z nich se tvářil úplně jinak. Doktorka Levinová vypadala ohromeně. Profesor Brewster působil popuzeně.
„Přesně to to znamená,“ pronesl Kevin a pokrčil rameny. „Tedy… alespoň myslím. Nevím, jak to vím.“
„Ty nic nevíš,“ obořil se na něj profesor Brewster. „Jestli to všechno má nějaký význam, což je opravdu dost nepravděpodobné, bude SAMovi trvat celé hodiny, než ho rozluští. Pokud vůbec.“
„Právě jsem vám řekl, co je potřeba,“ nedal se Kevin. „Já jen… prostě mi to dává smysl.“
„Měl byste ho poslechnout, Davide,“ ozvala se doktorka Levinová. „Zkuste alespoň prověřit ta čísla. Zjistit, jestli něco znamenají. Dokážeš je zapsat, Kevine?“
Podala mu list papíru a propisku. Kevin všechna čísla co nejpečlivěji zaznamenal. Podal papír profesoru Brewsterovi, který si ho nasupeně vzal.
„Máme na práci lepší věci než tohle, Elise,“ řekl. „Jo, to by vážně stačilo. Ven. Máme moc práce.“
Vyhnal je pryč a doktorka Levinová se nijak nehádala. Místo toho zavedla Kevina i s matkou do jedné z chodeb.
„Pojďte,“ vyzvala je. „David má možná moc práce s tím svým obrovským mozkem, ale je tu dost lidí, kteří mi dluží laskavost.“
„Jakou laskavost?“ zeptala se Kevinova matka.
Doktorka Levinová se zadívala na Kevina. „Takovou, díky které zjistíme, jak je možné, že Kevin přijímá a dekóduje signály z hlubokého vesmíru.“
***
„Teď se nehýbej, Kevine,“ pronesl obtloustlý výzkumník, který měl pod laboratorním pláštěm havajskou košili. Spokojil se s oslovením Phil, i když podle jmenovky na dveřích měl stejný počet titulů jako všichni ostatní tady. Zdálo se, že je to přítel doktorky Levinové, i když možná byl tak přátelský jen kvůli dlouhé bagetě, kterou mu doktorka koupila v kantýně. „Když se budeš hýbat, budou snímky rozmazané.“
Kevin se opravdu snažil ležet nehybně, i když měl v přístroji na magnetickou rezonanci divný pocit. Cítil se jako torpédo, které měli vystřelit do oceánu a tupé dunění kolem vůbec nepomáhalo. Znělo to, jako by někdo bušil kladivem do zdi. Z předchozích zážitků v nemocnici věděl, že je to nejspíš normální a určitě se nemusí bát, že se na něj přístroj zhroutí. Přesto ale bylo obtížné se nehýbat, zatímco ho zařízení snímkovalo.
„Už to bude,“ prohlásil Phil. „Ještě na chvilku zadrž dech a uvolni se.“
Kéž by se Kevin dokázal uvolnit. Posledních několik hodin bylo dost rušných. Potkal spoustu vědců, prošel mraky laboratoří a podstoupil nespočet testů. Prošel skenováním, kognitivním testováním, nějakým rentgenem a asociačním testem a při tom všem na něj mířila nejrůznější zařízení, která k němu vysílala signály.
Nakonec se začalo zdát, že to vše unavuje už i Phila.
„Dobře, už můžeš ven.“
Pomohl Kevinovi z přístroje a pak ho zavedl na místo, kde čekala jeho matka a doktorka Levinová. Výzkumník zavrtěl hlavou a současně ukázal na monitor, kde byly vidět černobílé snímky něčeho, co, jak si Kevin domyslel, byl zřejmě jeho mozek. Pokud to tak bylo, vypadaly mozky ještě podivněji, než si Kevin původně myslel.
„Je mi líto, Elise, ale není na něm nic zvláštního, všechno se to dá vysvětlit tou nemocí,“ prohlásil.
„Hledej dál,“ požádala ho doktorka Levinová.
„A jak?“ zeptal se. „Můžu ti říct, že jsem použil v podstatě všechny testy, které jdou na člověku provést – fMRI, výpočetní tomografii, neuropsychologické testy… řekni si co mám ještě zkusit. Nechal jsem na něj působit všechny možné frekvence a je zázrak, že je zázrak, že nepřijímá vysílání místního rádia. Pokud ho nevystavíme radioaktivním izotopům nebo neprovedeme vivisekci—“
„Ne,“ ozvala se rozhodně Kevinova matka. Ani Kevinovi se ten nápad nijak nezamlouval.
Phil zavrtěl hlavou. „Tady už nic nenajdeme.“
Kevin slyšel, jak zklamaný je. Na rozdíl od profesora Brewstera se tomuhle očividně líbila představa, že někdo slyší mimozemské signály. Kevinovo zklamání nebylo o nic menší. Byl si tak jistý, že tihle lidé, všichni studovaní a s laboratořemi, určitě přijdou na to, co se děje, ale jak se zdálo—
Někdo rozrazil dveře místnosti a Kevinovi chvíli trvalo, než poznal postavu profesora Brewstera. Vypadal ještě podrážděněji, než když je vyhodil od superpočítačové šachty. Držel v ruce tablet a svíral ho tak pevně, až se Kevin bál, že ho rozdrtí.
„Davide, pokud jde o to, že jsme využili vaše prostředky…“ začala doktorka Levinová.
Vysoký vědec se na ni nechápavě podíval a pak zavrtěl hlavou. „O to teď nejde. Chci vědět, jak jsi to udělal. Jak jsi to věděl?“
„Věděl co?“ zeptal se Kevin.
„Nedělej hloupého,“ obořil se na něj vědec. Ukázal jim tablet. „Jeden z mých lidí prohnal ta čísla systémem. Ukázalo se, že jde o aktuální nastavení jednoho z našich radioteleskopů, přesně jak jsi říkal. Nikdo, kdo nepracuje v observatoři, to nemohl vědět. Takže jak jsi to zjistil?“
„Zjistil co?“ nechápal Kevin.
„Jak jsi zjistil, co se stane, když ho změníme!“
Profesor Brewster stisknul několik ikon.
„Tohle jsme zachytili.“
Přistrčil tablet Kevinovi, jako by ho z něčeho obviňoval. Ozval se bzučivý, klapavý zvuk, který mohl být jen statickou elektřinou nebo mohlo jít o mechanickou poruchu. Dokonce by to mohli být cvrčci zaseklí v počítači.
Kevin mu ale rozuměl čistě a jasně.
Přicházíme. Buďte připraveni nás přijmout.
