Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 4
KAPITOLA SEDMÁ
„Přicházíme?“ zeptala se doktorka Levinová. Zdálo se, že jen stěží skrývá vzrušení. „Ale kdo? Mluvíme tady o nějaké mimozemské civilizaci?“
„Tak moment,“ štěkl profesor Brewster skepticky. „Možná, že si to Kevin špatně vyložil. Možná dokonce ani není co vykládat – možná jde o náhodné zvuky. Možná jde jen o jeho divokou představivost.“
„Tak jak to, že znal souřadnice?“ nedala se doktorka. „Víme, že tohle vysílání někdo vyslal. Jen pomyslete na všechny ty možnosti…“
Odmlčela se, jako by ani ona ty možnosti nedokázala domyslet.
„Možná to nebylo ničí vysílání,“ ozval se jiný vědec. „Vesmír je plný různých signálů, které nemají žádného původce ani příjemce.“
„Ale přesto,“ trvala na svém doktorka Levinová, „nemůžete vyvrátit, že by mohlo jít o signál nějaké cizí rasy. A že ho Kevin přímo interpretoval. Co když má pravdu? Opravdu tu možnost chcete jen tak zavrhnout? Opravdu se tomu nechcete věnovat? Jste připraveni nést případné následky?“
Brewster zadumaně mlčel.
„Potřebujeme víc informací,“ prohlásil nakonec. „Musíme Kevina víc prostudovat.“
„Víc ho prostudovat?“ obořila se na něj Kevinova matka. „Tohle je můj syn.“
„Pravda,“ přikývla doktorka Levinová. „A právě váš syn je možná jediným pojítkem naší planety s mimozemským životem.“
*
Kevin seděl v místnosti, kterou mu určili a rozhlížel se kolem. Přemýšlel, o co asi jde tentokrát. Zdálo se, že jde o místnost, kde mohli někoho dlouhodobě pozorovat. Kevin si připadal jako zlatá rybka v akváriu.
Místnost nepůsobila nepohodlně, ale nedalo se zapomenout, že je uprostřed laboratoře. Středem místnosti byla postel, která byla stejně jako všechno ostatní naprosto dokonale bílá a klinicky čistá. Kevin předpokládal, že ho určitě sledují i kamery. Skoro celou jednu stěnu tvořilo sklo, které bylo průhledné jen z jedné strany. Samozřejmě ne z té, na které byl Kevin. Vzpomněl si na žáby, které pitvali v hodinách biologie.
„Nepotřebuješ něco?“ zeptala se ho matka. „Už ti dali najíst?“
Byl na ni spoleh – dokázala ho ztrapnit dokonce i teď.
„Ano, mami, dávají mi najíst,“ odpověděl Kevin.
„Jen se o tebe bojím,“ řekla.
„Musíš pracovat,“ řekl Kevin. Dobře to chápal – jeho matka si nemohla brát žádnou další dovolenou. Dokonce ani za současných okolností. Vždycky se našel nějaký účet a složenka, kterou bylo nutné zaplatit a Kevinova nemoc jen zvýšila jejich měsíční výdaje. Nelíbilo se mu, že v matčině hlase slyší něco jako pocit viny za to, že ho vzala na místo, kde hledají mimozemšťany.
„Ale je dobře, že tu jsi,“ prohlásila jeho matka. Zněla, jako by se snažila přesvědčit sama sebe.
„Je to tu super,“ ujistil ji Kevin. „Hodně se toho děje.“
Bylo úžasné být součástí něčeho takhle důležitého.
„Ahoj, Kevine,“ pronesl Phil, když nakoukl do dveří. Zdálo se, že přítomnost Kevinovy matky mu udělala radost. „Zdravím, paní McKenzie.“
„Říkej mi Rebeko,“ pronesla jeho matka. To bylo docela zvláštní, protože něco takového neříkala zrovna často.
„Říkal jsem si, že tu Kevina provedu,“ řekl Phil. „Co kdyby ses přidala?“
„To zní dobře,“ přikývla matka a Kevin měl zase pocit, že to je nějaké zvláštní… ne, neměl by tak přemýšlet. Ale stejně to bylo hrozné. Rodiče by se neměli chovat zrovna takhle. Bylo to něco… no vedle toho působily mimozemské světy skoro normálně.
„Pokud byste mne tedy následovali,“ pronesl Phil a vyrazil směrem do chodby. „Sice tu oficiálně nemáme moc co dělat, protože některé projekty jsou docela citlivé, ale myslím, že pravidla se mají porušovat, ne?“
Zavedl je k místu, kde nějací vědci mířili laserem na čistou plochu a znovu a znovu ji ostřelovali. Pokaždé jen trochu změnili nastavení.
„Zabývají se možností využití laserů při těžbě na asteroidech,“ vysvětlil Phil. Z pohledu, který vrhl na Kevinovu matku bylo jasné, že se na ni snažil zapůsobit. Kevina to docela pobavilo. Znal ji. Rozhodně se nenechala ohromit nějakými lasery. I když byly jakkoli super.
Potom jim ukázal prostor, kde létaly drony. Byla to ohromná místnost a drony se tam doslova rojily. Létaly rychle, ale nikdy se nesrazily.
„Tady se zkoumá umělá inteligence řízení dronů. Snažíme se, aby se nikdy nesrazily,“ pronesl Phil.
Kevinova matka se při těch slovech usmála. „Takže až si příště něco objednám, bude menší riziko, že se můj balíček ztratí?“
Phil přikývl. „Přesně. A navíc jde drony využít ve stavebnictví nebo v prostředích s extrémními podmínkami.“
Kevin si nebyl jistý, co si myslet o tom, jak Phil vychází s jeho matkou. Nejspíš by z toho měl mít radost, alespoň kvůli ní. Ale vždyť to byla jeho mamka. Na tohle určitě byla nějaká pravidla. Zamířil k dalším dveřím a doufal, že tak ty dva popožene dál dřív, než si budou vzájemně zasněně hledět do očí nebo tak něco.
Otevřel dveře a před ním se objevilo něco, o čem se mu nezdálo v nejhorších snech.
Prudce ucouvl, protože před ním byl ohromný robot vybavený nespočtem čepelí a hrotů. Trčely z něj dvě ohromná klepeta, jako z nějakého hladového mravence. Kevinovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se robot nehýbá, že mu nechce ublížit nezávisle na tom, jak nebezpečně vypadal.
„Tohle je nějaká zbraň?“ zajímal se Kevin. „Něco pro armádu?“
Rozhodně to vypadalo jako něco, co by člověka na bojišti pořádně vyděsilo. Vypadalo to děsivě dokonce i ve chvíli, kdy se to nehýbalo.
„Nene, tenhle je z místní ligy robozápasů,“ vysvětlil Phil. „Někteří čerství absolventi z Berkeley mají dost husté návrhy.“
Podíval se na Kevinovu matku, jako kdyby doufal, že přizná skrytou lásku k robozápasům. Vzhledem k tomu, že nevypadala nijak ohromeně, dovolil si Kevin vydechnout úlevou. Alespoň částečně byl svět ještě v pořádku.
Pak ho matka objala. „Budu muset jít, Kevine. Moc ráda bych zůstala, ale…“
Kevin ji sevřel v náručí. „Já vím.“
I když věděl, že se zase brzy vrátí, bylo těžké ji pustit.
Když odešla, obrátil se Kevin k Philovi. „Takže,“ zajímal se. „Co teď?“
„Teď nás čeká dalších pár testů,“ odpověděl Phil.
Pár rozhodně nebylo to správné slovo. I když Phil vyzkoušel celé sady testů, zdálo se, že profesor Brewster a doktorka Levinová měli vždy nějaké další. Doktorka jako by doufala, že se jim podaří vylepšit Kevinovy schopnosti, aby mohli lépe komunikovat s mimozemskou civilizací. Profesor Brewster… no, u toho Kevin předpokládal, že by nejradši zjistil, že jde o nějakou velkou chybu.
Tak jako tak to pro Kevina znamenalo test za testem, vždy s jinými vědci, otázku za otázkou, přičemž Kevin stejně většinou nedokázal odpovědět.
„Nedokážu ovládat, co přeložím a vidím,“ zopakoval Kevin, když se ho jeden z vědců ptal, jestli by se mohl víc rozhlédnout v mimozemském světě, aby jim poskytl víc informací. „Já vlastně ani nevím, jak to dělám. Když slyším ten signál, přijde mi to normální…“
Předpokládal, že vědci s jeho odpovědí zrovna spokojení nebudou. Nic jiného jim ale říct nemohl. Dělal, co mohl a v tuhle chvíli v hlavě stejně cítil hlavně ten odpočet, který se stále zrychloval. Navíc si vybavoval krajinu zalitou neskutečně jasným, spalujícím světlem. Žádný jiný obraz jim popsat nemohl. A příchozí signál obsahoval jen slova.
Kevin si potřeboval vydechnout. Našel si klidný koutek v jedné z postranních místností, vytáhl mobil a přes Skype zavolal Luně.
Když ji uviděl, musel se usmát. Ani si neuvědomil, jak moc mu chyběl pohled na její tvář.
I ona se usmála.
„Ahoj cizinče,“ řekla. „Dávají ti zabrat?“
„Testují mě na všechno možné.“
„Tyjo, jestli tě napichují a sondují, tak to je určitě dost hrozné,“ řekla Luna. „Ale nejspíš to znamená, že nad tebou má dohled víc doktorů než za jiných okolnostní, což je dobře, ne?“
„Nemyslím si, že by pro mě kdokoli z nich mohl něco udělat,“ pronesl Kevin. Už nad tím přemýšlel, ale pak se rozhodl, že pokud jde o jeho nemoc, nesmí si dělat moc nadějí. Věděl, co se nakonec stane. „Většina z nich nepatří k těmhle doktorům.“
„Někteří z nich určitě ano a vsadím se, že pokud běží nějaký výzkum…“ Luna sklopila zrak a Kevin si uvědomil, že si ten název zapsala, aby ho nezapomněla, „… leukodystrofie, tak to bude někde tam, kde teď jsi.“
„Pokud to tak je, neslyšel jsem o něm,“ řekl Kevin. Nikdo za ním nepřišel a neslíbil mu lék na nemoc, kterou trpěl.
„A zkoušel ses ptát?“ zajímalo Lunu. Nasadila odhodlaný výraz, ze kterého Kevin poznal, že ne, není správná odpověď.
„Měl jsem moc práce s překladem zpráv od mimozemšťanů,“ bránil se.
„Dobře,“ přikývla Luna, „pokud jde o výmluvy, řekla bych, že tahle je docela dobrá. Jen si pamatuj, že až přijdou a řeknou Vezměte nás ke svému vůdci, budeš jediný, kdo dokáže překládat, takže tě tam určitě vezmou. Zapíšeš se do historie.“
„Kdy ty jsi naposledy dávala v dějepisu pozor?“ opáčil Kevin. „Vzpomínám si, že jsem se tě snažil přesvědčit, aby ses víc učila, nebo se pletu?“
„No, možná bych dávala pozor, kdyby byli v dějepisu mimozemšťani.“
„Kevine?“ to byl profesor Brewster a tvářil se dost nerudně. „Až budeš mít chvilku, čeká na tebe signál.“
„Asi budu muset jít,“ omluvil se Kevin Luně.
„Chybíš mi,“ řekla a v jejím hlase zazněl smutný tón, který se tam normálně neobjevoval.
„No, možná by ses mohla někdy stavit na návštěvu,“ řekl Kevin, ale pak si všiml, jak se profesor Brewster tváří. „Musím jít.“
„Měl by sis dávat pozor, komu co říkáš,“ pronesl profesor Brewster, když Kevin zavěsil. „Naše práce tady by měla být tajná.“
„Luně věřím,“ odpověděl Kevin.
„A pokud se tohle všechno ukáže jako nesmysl, poškodí to pověst, kterou jsme tak těžce vybudovali a tím pádem i naše financování.“
„Není to nesmysl,“ ohradil se Kevin. Proč to profesor Brewster nechtěl pochopit? „Já to vážně viděl.“
„Jistě,“ přikývl profesor. „Ovšem vzhledem k tvému stavu…“
Kevin vstal. Připadal si neskutečně unavený, a nejen kvůli nemoci, která mu pomalu požírala mozek. Unavovalo ho i všechno tohle, to, jak ho nikdo nebral vážně.
„Vy prostě odmítáte všechno, co říkám,“ prohlásil. „Podařilo se mi přeložit tu zprávu.“
„Jistě.“ Už zase to slovo. „To mi ovšem připomíná. Není důvod předpokládat, že ty signály posloucháš už od začátku, takže budeme potřebovat, aby sis vyslechl archiv signálů z ostatních sektorů a ověřil tak, že se neobjeví nějaký další nečekaný překlad.“
Zvláštní, že ještě před chvílí se dohadovali, jestli to všechno má nějaký smysl. Navíc jako by už bylo rozhodnuto, že to Kevin prostě musí udělat. Kevin tam stál a chystal se ho odmítnout. Chtěl odejít pryč.
Jenže nemohl a nejen proto, že mu bylo třináct a stál před ním důležitý vědec, který zřejmě rozuměl své práci. Nemohl riskovat, že se nedozví, co se jim mimozemšťané chystali říct.
„Dobře,“ přikývl Kevin.
Profesor Brewster ho tentokrát nevzal k superpočítačové šachtě, ale do malé laboratoře, kde byl jen jednoduchý bílý stůl, stejně jednoduchá sluchátka a dlouhé neprůhledné sklo, které prozrazovalo, že na druhé straně může být třeba tucet pozorujících vědců.
„Nasaď si sluchátka a uvidíme, jestli ti některý z těch signálů něco řekne,“ pronesl profesor Brewster tónem, ze kterého bylo jasné, jaký výsledek očekává.
*
Dalších několik hodin patřilo k vůbec nejnudnějším hodinám Kevinova života, a to bral v úvahu i hodiny matematiky. Někdo z druhé místnosti mu do sluchátek pouštěl signál za signálem, ruch za ruchem a všechno to nejspíš byly jen náhodné zvuky nebo elektromagnetické poruchy. Jeden z nich už Kevinovi připadal slibný, ale nakonec z toho nic nebylo, ani z dalšího, ani z dalšího…
„Komukoli, kdo tohle slyší, bude následovat další vysílání,“ pronesl, když zaslechl jeden ze signálů. Jeho vlastní hlas mu zněl cize, jako kdyby jeho prostřednictvím mluvil někdo jiný. Připadalo mu ale normální, že to řekl tak, jak to slyšel.
Na druhé straně skla propukla horečná aktivita, ve sluchátkách se ozval Philův hlas.
„Co to bylo, Kevine?“
„Ten poslední signál, myslím, že máme čekat na další vysílání,“ odpověděl Kevin.
„Víš to jistě?“
Kevin nevěděl, co odpovědět. Nebyl žádný expert na to, co se právě dělo. Nejspíš věděl mnohem míň než všichni ti vědci, co se tomu tady snažili přijít na kloub. Prostě jen spoléhal na svůj změněný mozek a překládal to, co slyšel.
„Možná bychom měli zkusit další signály ze stejné oblasti,“ ozval se zase Philův hlas. Kevin si nebyl jistý, jestli mluví k němu, sám k sobě nebo k dalším vědcům.
Buď, jak buď, ozvaly se ve sluchátkách další signály. Některé byly jen šumy. Jiné ale…
„Přicházíme, připravte se nás přivítat.“
Všechno to byly různé variace na jedno téma, jednu zprávu, i když žádná z nich nebyla nijak konkrétní nebo užitečná. Kevin zauvažoval, jak dlouho už mimozemšťané tyhle zprávy vysílali a čekali, než je někdo vyslyší. Možná už na Zemi přicházeli měsíce nebo celé roky a teprve teď jim někdo porozuměl.
Phil asi uvažoval podobně. Vešel do místnosti a Kevin si všiml, že na sobě má zřejmě stejnou havajskou košili jako včera. Tvářil se nadšeně.
„Tyhle signály… některé z nich zachycujeme celé měsíce, možná i víc. Všechno pochází z okolí Trappist 1. To znamená, že pokud by cestovaly rychlostí světla, trvalo by jim čtyřicet let, než by sem dorazily. A ty jsi první, kdo jim rozumí.“ Na rozdíl od profesora Brewstera z toho měl zřejmě radost. Zněl opravdu nadšeně.
„Myslím, že ti tvá nemoc změnila mozek způsobem, kterému nerozumíme,“ pokračoval. „Myslím, že ti musela dát schopnost naladit se na mimozemské vysílání způsobem, kterým to my nedokážeme. Vysvětlovalo by to, proč krom té nemoci nevidíme žádné změny na mozku. Dělá to přímo ta nemoc.“
Kevin se kysele usmál. „Takže jsem vlastně zrůda.“
„Ale velice důležitá,“ usmál se na něj Phil. „Nebýt tebe, nejspíš bychom si toho vůbec nevšimli. Nikdy bychom tomu neporozuměli. A navíc se zdá, že by mohla dorazit nějaká větší zpráva, něco, co považují za tak důležité, že by nám to nemělo uniknout.“
Kevin si vzpomněl na odpočítávání. Stále se zrychlovalo.
Asi už tušil, k čemu směřovalo.
Teď mohl jen pokračovat v tom, co dělal. V práci v testovacích laboratořích s nasazenými sluchátky. Mohl jen poslouchat další a další vysílání, která mu přehrávali do sluchátek. Seděl a snažil se přeložit co nejvíc signálů, které mu Phil přehrával.
„Tady nic,“ zavrtěl hlavou Kevin.
„Myslel jsem, že by to něco být mohlo,“ ozval se ve sluchátkách Philův hlas.
I Kevin si to myslel. Odpočet mu v duchu pulzoval stále rychleji. Doslova hučel. Kevin ho cítil, jako by v sobě měl kolibříka. Nebylo možné ho ignorovat a Kevin věděl, že ať jde o cokoli, rychle se to blíží. Už ho unavovalo čekat, unavovali ho lidé, kteří si ho prohlíželi a občas byl unavený prostě jen tak.
„Kevin by si asi měl odpočinout.“ Hlas jeho matky za dveřmi místnosti. Kevin byl rád, že přišla. Nebyl si jistý, jestli ji kvůli tomu nevyhodí z práce, ale právě teď byl rád, že je tady.
„Je mi líto, Rebeko, ale profesor Brewster nám dal jasné pokyny. Musíme Kevinovi přehrávat víc signálů, protože konec odpočtu se blíží.“
„A budeš poslouchat jeho nebo mě?“
Kevin předpokládal, že by mu přestávka prospěla. Pousmál se. Pak ho ale napadlo něco jiného. Co když se nic nestane? Co když tu proseděl několik dní úplně zbytečně – odpočet skončí a nic se nezmění? Co když se mu věnovalo tolik lidí a pro nic? Jak by na to zareagovali?
Následovala ještě horší myšlenka a Kevin při ní prudce zavřel oči a pokusil se ji potlačit. Nedařilo se mu to. Co když za to všechno mohla jeho nemoc? Co když ten odpočet nebyla zpráva, ale jen druh záchvatu? Co když to zrychlující se pulzování bylo jeho vlastní srdce nebo cévy v mozku, které měly každým okamžikem puknout? Lidé v institutu se kolem Kevina shromažďovali jako kolem nějakého proroka, který se chystal promluvit k davům. Co když ale opravdu prostě jen umíral?
Pak se ale ozval nový signál a jako by jím projela elektřina.
Kevin věděl, že přišel čas.
***
Kevin cítil, jak se do druhé místnosti hrnou lidé. Bylo jasné, že si chtějí vyslechnout příchozí zprávu. Kevin si jich nevšímal, byla to totiž příliš důležitá zpráva.
„Pokud tohle slyšíte,“ překládal automaticky – sám netušil, jak to dělá, „náš svět zemřel.“
Ze sluchátek zaslechl několikeré zalapání po dechu, lidé, kteří ho poslouchali, si očividně uvědomili následky toho všeho. Kevin slyšel, jak se baví.
„To by znamenalo, že už téměř čtyřicet let nejsou žádní mimozemšťané,“ pronesl někdo.
„Pokud vůbec nějací byli,“ skepticky se ozval jiný. „Vždyť nám to tu překládá nějaké děcko.“
Ostatní si ho nevšímali. Nejspíš je to ohromilo stejně jako Kevina.
Zpráva pokračovala, a tak Kevin dál překládal. „Vysíláme tyto zprávy, abychom zachovali co nejvíc z našeho druhu a abychom zajistili, že naše vědomosti nezmizí.“
Signál byl náhle intenzivnější, jako řeka, které se nejde postavit. Ozývaly se podivné zvuky v mimozemském jazyce a když se objevila slova, Kevin je automaticky přeložil.
„Naše planeta byla jednou ze tří obydlených planet. Kolonie padly jako první. Domov byl zničen ohněm, který ho očistil. Tohle je náš příběh, náš záznam. Možná, když ho vyslechnete, pomůže vám to vyhnout se stejnému osudu.“
Kevin ta slova pronesl, a přitom si téměř ani neuvědomil signál, který je spustil. Tenhle signál byl komplexní, plný ruchů a když se na něj soustředil, dokázal rozeznat klikání a bzučení, které ho tvořilo. Většinou ale zachytil jen konečný význam, který se mu objevoval přímo v myšlenkách.
Měl pocit, jako by ho soustředění se na význam slov stálo spoustu sil a uvědomil si, že se mu na čele objevily kapky potu.
„Musíme vysílat opatrně, pouze po částech. Pokud ale budete poslouchat, dozvíte se.“
Vysílání skončilo. Kevin čekal, chtěl slyšet pokračování, ale zdálo se, že je to vše.
Nakonec vzhlédl. Sklo před ním bylo průhledné a Kevin za ním viděl Phila s matkou. S nimi tam byl profesor Brewster a doktorka Levinová, stejně jako množství dalších lidí. Místnost byla doslova přeplněná. Všichni se tvářili šokovaně a Kevin tušil proč: neodvažovali se uvěřit tomu, že je to všechno skutečné. Předpokládali, že jde o nějaký nesmysl.
Tohle ale zdaleka nebyl nesmysl.
Jejich šok měl i další příčinu: když už se objevila jasná zpráva, čekali, že bude pokračovat.
Nikdo si nemyslel, že skončí tak náhle.
KAPITOLA OSMÁ
Kevin tiše seděl v kanceláři profesora Brewstera a dospělí kolem se snažili přijít na to, co to všechno znamená a co mají teď dělat. Většina jich to řešila pomocí spousty řečí.
Profesor Brewster vypadal pro jednou docela spokojeně. „To bylo opravdu zajímavé, Kevine. Nikdy bych si nemyslel, že se toho dočkám. Skutečný kontakt z jiné planety! I když musíme být opravdu velice opatrní. Zvážit všechny alternativní možnosti.“
Jak dokázal profesor Brewster znít současně nadšeně i skepticky?
„Vy tomu nevěříte?“ zeptala se doktorka Levinová.
„Musíme vše pečlivě posoudit,“ odpověděl profesor Brewster. „Konec konců, nevnímáme ty zprávy přímo, zprostředkovává nám je chlapec, který trpí degenerativním onemocněním.“
„Pořád si myslíte, že si vymýšlím,“ pronesl Kevin.
„To neříkám,“ ohradil se profesor Brewster. „Ale… přímý kontakt…“
„Nemyslím, že to byl přímý kontakt,“ řekl Kevin. „Myslím… připadalo mi to spíš jako nahraná zpráva.“
„Ano, to zní docela pravděpodobně,“ přikývl Brewster. „Podobný signál by sem putoval celé roky, dokonce i kdyby putoval maximální rychlostí. Systém Trappist 1 je téměř čtyřicet světelných let daleko.“
To už Kevin věděl. Řekli mu to dřív, než dorazila poslední zpráva. Bavil se o tom s Philem a měl zvláštní pocit z toho, že se profesor Brewster tvářil, jako by to bylo něco, na co právě sám přišel.
Jedna Kevinova část ale pořád očekávala něco víc. Něco živějšího.
„Myslím, že to nebylo všechno,“ řekl. „Myslím, že bude víc zpráv.“
„Na tom nesejde, Kevine,“ pronesla jeho matka. „Důležité je, že jsi v bezpečí.“
„A protože jsi v bezpečí,“ dodal profesor Brewster, „budeš moct přeložit další zprávy.“
Vize slibovaly ještě další zprávy. Celou řadu zpráv. Šanci zjistit vše o jiném světě a Kevin byl klíčem ke všemu.
Pár dalších lidí vypadalo stejně nadšeně, jako se Kevin cítil.
„Musíme to publikovat,“ pronesla doktorka Levinová.
Profesor Brewster varovně zvedl ruku. „Elise, je důležité, abychom to neuspěchali. Máme úvodní zprávu, to ano, ale potřebujeme vědět víc, než se pochlubíme někomu dalšímu.“
„Kolik toho ještě potřebujeme?“ zeptala se doktorka Levinová. Kevin chápal, proč zní tak frustrovaně. Celý život zasvětila hledání mimozemšťanů. Teď měla důkaz, že existují, a tak bylo jasné, že to chce vykřičet do světa. Chtěla, aby o tom lidé věděli a Kevin… no, ten s ní docela souhlasil.
„Proč o tom nesmíme nikomu říct?“ zeptal se Kevin. „Proč nemůžeme oznámit, co jsme zjistili? Kdybych byl tam venku, chtěl bych vědět, že někdo narazil na mimozemšťany.“
„Na to je ještě příliš brzy,“ trval na svém Brewster. „Musíme mít dostatek dat, než to oznámíme. Pak totiž—“
„Pak totiž nikdo nebude moct tvrdit, že si vymýšlíte?“ hádal Kevin.
Překvapilo ho, když se na Brewsterovu stranu přidala i jeho matka. „Možná není dobrý nápad o tom někomu říkat, Kevine. Všichni jsme viděli, co dokážeš, ale ostatní…“
„Myslíš, že by mi nevěřili?“ zeptal se Kevin.
Profesor Brewster přikývl. „Myslím, že lidé budou potřebovat pořádný důkaz, než uvěří něčemu takovému,“ řekl. „Musíme jim ukázat, že tu nejde jen o nějaké fantazírování, ale o skutečnou komunikaci z jiné planety.“
„Vždyť to překládám,“ nechápal Kevin.
„Ano, vypadá to tak,“ přikývl Brewster. „Potřebujeme ale zjistit vzory v přijímaných signálech a v tom, jak je ty interpretuješ. Pokud si to zatím necháme pro sebe, ušetří nám to spoustu problémů.“
„Jakých problémů?“ zeptal se Kevin. Nedokázal pochopit, jak by něco tak úžasného mohlo způsobit problémy. Jemu se myšlenka, že nejsme ve vesmíru sami, zdála skvělá.
„Děláme tu spoustu výzkumů, které jsou kvůli národní bezpečnosti přísně tajné,“ odpověděl profesor Brewster. „Předpokládám, že moji nadřízení by za tajné považovali i tohle.“
„Bojíte se svých šéfů?“ nechápal Kevin. Nezdálo se mu to jako dobrý důvod pro tajení něčeho takového.
„Navíc netušíme, jak by na to lidé zareagovali,“ pokračoval profesor Brewster. „Mohli by začít panikařit.“
„Chápeme to,“ pronesla Kevinova matka a položila mu ruku na rameno.
Kevin to ale nechápal. Netušil, proč by měli lidé panikařit jen proto, že se objevil mimozemský život. Jemu to připadalo jako ta nejvíc super věc, kterou kdy mohl zjistit. Podíval se na doktorku Levinovou, jako by čekal, že ho podpoří. Zdálo se ale, že ji profesor Brewster přesvědčil.
„Myslím, že pokud chvíli počkáme,“ řekla, „mohli bychom zachytit další zprávy.“
Tvrdí, že můžou vysílat jen po částech,“ řekl Kevin. „Proč by to dělali? Proč to všechno nepošlou naráz?“
„Možná to tak museli udělat,“ hádala doktorka Levinová. „Třeba měli problémy s energetickou náročností vysílání. Možná chtěli zvýšit šanci, že někdo uslyší alespoň něco z toho.“
„Nebo toho možná chtějí říct opravdu hodně,“ pronesl Brewster. „Jako když rozdělíš soubory do několika e-mailů, aby je příjemce nemusel stahovat v jednom obrovském archivu.“
Částečně to dávalo smysl, i když Kevinovi se nelíbilo, že o něm mluvili jako o příjemci. V podstatě ho tak odosobnili a přisoudili mu jediný význam. Jeho matka ani Luna ho tak nikdy nevnímaly. Kdyby tu Luna byla, chápala by, jak se ho tohle dotklo.
„Každopádně,“ ozvala se rychle doktorka Levinová, „si nemyslím, že je tohle konec. Co myslíš ty, Kevine? Kdy myslíš že zachytíme další zprávy?“
Kevin v jejím hlase slyšel naději. Tohle byl okamžik, ke kterému mířila celý svůj profesní život. Po tak dlouhé době dohadů a nadějí by jedna zpráva neuspokojila asi nikoho. On by na jejím místě rozhodně chtěl zachytit další. I na svém místě chtěl další zprávy. Chtěl slyšet všechno, co mu mimozemšťané mohli sdělit.
Kevin se zamyslel nad tím, co slyšel. Neustálé pulzování odpočtu zmizelo, ale přesto měl podivný pocit, jako kdyby hluboko uvnitř věděl, že přijde něco dalšího. Navíc to ti mimozemšťané taky tvrdili, nebo ne?
„Myslím, že ano,“ odpověděl. Bylo zvláštní, když mu tolik dospělých doslova viselo na rtech a čekalo na to, co řekne. Předpokládal, že u většiny třináctiletých lidí tomu tak není.
„V tom případě by se měl Kevin vrátit k poslechům,“ pronesl profesor Brewster.
„Davide,“ zarazila ho doktorka Levinová, „Kevin právě dokončil překlad prvního signálu. Navíc je velice nemocný. Není správné ho nutit do další práce, aniž by si odpočinul.“
„Ale informace—“ spustil profesor Brewster.
„Nikdo o ně nemá větší zájem než já,“ přerušila ho doktorka Levinová. „Nejsem ředitelkou SETI jen tak pro nic za nic. Každopádně ale vím, že když budeme na tohohle třináctiletého chlapce příliš tlačit, nedozvíme se už nic. Dejme mu čas, Davide. Můžeme zatím nahrávat všechny signály, které z té oblasti dorazí. Bude to tak lepší i pro nás.“
Kevina překvapilo, že se profesor Brewster stáhl. Nečekal, že by vědec doktorku Levinovou poslechl.
„Dobrá tedy,“ pronesl Brewster. „Dáme Kevinovi čas si odpočinout. Navíc získáme možnost vymyslet, jak s tímhle vším co nejlépe naložit. Ale pak čekám výsledky.“
***
Kevin seděl, poslouchal a snažil se z ticha vytáhnout něco víc. Viděl, jak ho pozorují vědci, někteří na něj mířili kamerami, jiní něco studovali na tabletech. Cítil se pod tlakem, všichni od něj něco čekali a on přitom mohl jen čekat.
I v tom čekání ale byl určitý rytmus. Kevin měl na hlavě sluchátka napojená na radioteleskop. Cítil, jak se v něm zvedá vlna očekávání těsně před tím, než se ozvalo vysílání. Cítil to jako pulzování v mozku, které mu dávalo signál, aby vědci začali nahrávat.
Právě teď ho znovu ucítil a vzhlédl.
„Myslím, že něco zachytíme,“ řekl.
Vědci okamžitě začali konat. Většina se pohybovala rychleji než kdy jindy. I tak se ale slova ozvala možná dřív, než je čekali.
„Naše civilizace začala prostě, na mořských březích,“ překládal Kevin. „Expandovali jsme, učili se, celá staletí. Budovali jsme domy. Budovali jsme města. Budovali jsme—“
Přenos skončil tak náhle jako začal. Kevin chvíli čekal, jestli se ještě něco ozve, ale bylo to pryč. Zdálo se, že skutečně budou zachycovat jen krátké dávky následované dlouhými pauzami bez nějakého varování.
Vědci postávali kolem, aby zaznamenali vše, co jim mohl říct. Současně po Kevinovi chtěli, aby sepsal všechny dojmy – pro případ, že by tentokrát bylo něco jinak. Na vědce se dalo spolehnout, že i nejvíc super věc byla v jejich podání stejně nepříjemná jako domácí úkoly.
Nebylo to snadné a nejen proto, že všichni výzkumníci dělali vše pro to, aby to Kevinovi znepříjemnili. Překládání ho stálo spoustu duševních sil a Kevinovi se z něj doslova vařil mozek. Když vstal, měl co dělat, aby neupadl. Nečekal, že to bude tak obtížné. Vlastně nečekal nic z toho, co se dělo.
„Nedělá ti to dobře,“ prohlásil Phil, když si všiml, jak rozechvělý Kevin je. „Dej si na čas. Netlač víc, než si můžeš dovolit. Ne ve svém stavu.“
Právě jeho stav mu ale umožnil dělat to, co teď dělal. Bylo těžké nad tím přemýšlet, ale kolik času mu ještě zbývalo? Kolik zpráv ještě přijme, než se jeho mozek změní tak, že už jim neporozumí? Co když… co když zemře dřív, než se dozví všechno? Co když budou v polovině vysílání, když mu zrovna tělo a mozek vypoví poslušnost?
Šlo ale o víc než to. Pokaždé, když tam seděl, poslouchal a překládal poslední informační výboj, měl Kevin pocit, že něco znamená. Že není jen třináctiletý kluk umírající na nemoc, o které v podstatě nikdo nikdy neslyšel. Dělal něco, co ještě nikdo před ním nezvládl. Pokud bylo alespoň tohle k něčemu dobré, pak byl spokojený.
„Musím pokračovat,“ řekl Kevin. „Musíme to projet všechno.“
Většinou, když se Kevinovi podařilo zjistit nová fakta, byli z toho vědci doslova nadšení. Některé věci – jako že je tam sedm planet nebo že se gravitační orbity jejich měsíců protínají, byli schopní zjistit i ze Země díky svým teleskopům. Jiné věci, jako třeba opravdová přítomnost tak rozmanitého života, pro ně byly nové a ohromující.
„Myslíme, že jsou ty planety nějak propojené,“ řekl jeden z nich. „Máme důkazy, že se na nich střídá den a noc? Pokud ne, jedna jejich polokoule by měla hořet a druhá mrznout.“
Kevin nejdřív nedokázal odpovědět, ale další zpráva vše vyjasnila. Všechny planety skutečně rotovaly, ale způsobem, který vědce nadchnul ještě víc.
„Budeme muset přepsat spoustu informací. Jak to vlastně mají s radiací, když jsou tak blízko k té hvězdě?“
Znovu a znovu se Kevina ptali na věci, o kterých neměl nejmenší tušení. Jako by nechápali, že nemá možnost určit, co mu mimozemšťané ve zprávě pošlou. Posílali to, co posílali a Kevin to překládal. Vědci se pak mohli přetrhnout, aby v tom našli nějaký smysl.
