Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 6
KAPITOLA DESÁTÁ
Kevin seděl ve svém pokoji a poslouchal zmatené zvuky. Byly to signály zaznamenané vědci pomocí jejich radioteleskopů, ale žádný z nich se mu v mysli neproměnil ve slova. Zdálo se, že žádný z nich nemá hlubší smysl.
Kevinovi to začalo dělat starosti. A zdálo se, že není sám.
„Proč nic neslyšíš, Kevine?“ zajímal se profesor Brewster. Sledoval ho i s doktorkou Levinovou. Společně čekali, co jim Kevin řekne.
Ten jim ale nedokázal odpovědět. „Nevím. Možná, že tam teď nic není.“
„Musíš se snažit, Kevine,“ prohlásil Brewster zachmuřeně. Jako kdyby to bylo tak jednoduché.
„Davide,“ ozvala se doktorka Levinová. „Netlačte na něj. Copak nevidíte, že se mu přitížilo?“
Kevin věděl, že má pravdu. V levé ruce občas cítil podivné chvění, které naštěstí mizelo, když se začal soustředit. Když byl ve stresu, objevovalo se častěji. Ve stresu tu ale byl většinu času.
„V tom případě mu musíme zajistit lepší lékařskou péči,“ prohlásil profesor. „Kevine, musíš pochopit, že mi teď volají vládní oddělení, o kterých jsem v životě neslyšel, a chtějí vědět, co se děje. Dnes mi volal čtyřhvězdičkový generál a zajímal se, jestli mají tvé informace nějaký vojenský potenciál. Prezident chce být pravidelně informován a tohle opravdu není dobrá chvíle, nemít co říct.“
„Nemůžu přeložit něco, co tam není,“ bránil se Kevin. Co po něm chtěli? Měl si vymýšlet? Možná si pořád mysleli, že si jen vymýšlí, i přes to všechno, co se stalo. Kevinovi se ta myšlenka příčila.
„Možná potřebuješ přestávku,“ řekla doktorka Levinová. „Jdi se projít. Zkus si trochu vydechnout, uvolnit se a k poslouchání se můžeme vrátit až si odpočineš.“
Kevin přikývl a vyšel ven na chodbu. Rozhodl se najít svoji matku. Když nebyla přímo v jeho pokoji, obvykle se bavila s Philem. Nebo bývala v té místnůstce, kterou jí přidělili, aby nemusela cestovat moc daleko. Kevin se rozhodl, že se nejdřív podívá tam.
V celém institutu bylo nějak víc lidí než kdy dřív. Kevin viděl muže ve vojenských uniformách i v oblecích. Ti druzí měli v uších sluchátka. Trojice mužů s odznaky NSA se zastavila a prohlížela si Kevina, jako kdyby uvažovali, jestli se tu opravdu může jen tak toulat.
Jeden z nových lidí byl i muž, který vypadal zhruba na čtyřicet let. Měl krátce střižené vlasy a držel se vzpřímeně, jako někdo od armády. Na druhou stranu neměl uniformu, ale koženou bundu a džíny. Navíc se minimálně týden neholil.
„Nejspíš tě zajímá, kdo jsem,“ pronesl, když si všiml, jak na něj Kevin zírá.
Kevin nervózně přikývl. Předpokládal, že se podobné zírání některým lidem nemusí zamlouvat.
„Máš dobré instinkty,“ řekl muž. „Prošlo kolem tolik vědců, aniž by se jen zamysleli… vzhledem k tomu, kolik sem přichází lidí by sem mohl proniknout kdokoli. Musejí být opatrnější.“
„Kdokoli?“ zeptal se Kevin. „A vy jste kdo?“
„Já jsem Ted,“ odpověděl muž a podal Kevinovi ruku. Kolem prošla skupina vojáků a Ted je kývnutím pozdravil. Kevina překvapilo, že jeden z vojáků krátce zasalutoval.
„Patříte k armádě?“ zeptal se Kevin. „K CIA? Nebo policii?“
„Tak nějak,“ pronesl Ted. Na okamžik se zamyslel. „Nebo vlastně ne. Ty jsi Kevin, že? Chlapec, který dokáže luštit mimozemské signály.“
Byl asi první, kdo to chápal správně. Většina lidí si nejspíš myslela, že má Kevin přímé spojení s mimozemskou civilizací, nebo že s ní přímo komunikuje. Přimělo ho to zastavit se a promluvit si s ním. I když za tím bylo něco víc. Něco z toho muže sálalo. Nezapadal sem.
„Omlouvám se,“ pronesl Kevin. „Ale musím jít.“
„To je v pořádku, Kevine,“ prohlásil muž. „Určitě se ještě uvidíme.“
Spěchal pryč. Cítil, jak ho Ted sleduje. Matku našel v pokoji, který jí institut přidělil, aby nemusela cestovat tak daleko.
„Kevine, jsi v pořádku?“ zeptala se. „Jsi nějaký bledý.“
„Jsem v pohodě,“ pronesl Kevin. „Mami, tam venku je chlap… nejsem si jistý…“
Otřásl se a celá místnost se zhoupla. V jednu chvíli stál a v druhou už byl na zemi a kolem něj bylo několik lidí. Kevinovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že měl nejspíš záchvat. Bylo kolem něj několik lékařů i vědců. Samozřejmě i jeho matka. Po podivném muži ale nebylo ani stopy.
„Jsem v pohodě,“ prohlásil Kevin a pokusil se posadit. Pořád ještě cítil závrať a jen díky matce znovu neupadl.
„Nejsi v pohodě,“ řekla. „Pojď, vezmeme tě do tvého pokoje a já se zeptám profesora Brewstera, proč na mé dítě nedává pozor.“
„Mami,“ vyhrkl Kevin. Vždyť už nebyl dítě. Bylo mu třináct. I tak ale nechal matku, aby ho podpírala cestou na pokoj. Někde cestou se k nim přidal Phil a společně s Kevinovou matkou ho v podstatě dostrkal k posteli.
„Zjistím, proč se o tebe pořádně nestarají,“ prohlásila Kevinova matka a vypadala jako někdo, kdo se potřebuje pořádně naštvat, protože jinak se rozbrečí.
„Předpokládám, že bychom raději měli zjistit, co se děje,“ pronesl Phil, když odešla. „Co myslíš, Kevine? Zkusíme nějaké testy?“
„Nějaké testy?“ zabručel Kevin.
Ano, další testy. Phil chtěl nové MRI i krevní obraz. Kevin si během posledních pár týdnů uvědomil, jak moc nesnáší jehly. Zdálo se totiž, že každý k něčemu chce jeho krev. Vědci i lékaři přicházeli a odcházeli, všichni mu sice vysvětlovali, k čemu se chystají, Kevin jim ale v podstatě nic nerozuměl.
„Pokročili jsme v možnostech léčby záchvatů,“ prozradila Kevinovi jedna ze sester, „ale lékaři konzultují se všemi těmi lidmi, jestli je to pro tebe vhodné.“
Což znamenalo, že se bojí, aby ho tím nepřipravili o schopnost rozumět signálům. Kevin si představoval vědce, jak se snaží najít rovnováhu mezi možností ztráty dalších informací kvůli ztrátě schopnosti překládat a možností, že Kevin zemře a už jim nic nepřeloží. Nejspíš se jich jen pár zajímalo o to, co si o tom asi myslí Kevin a jestli by podobnou léčbu uvítal nebo ne.
„A je to vhodné?“ zeptal se.
Sestra pokrčila rameny. „Oficiálně se k tomu nesmím vyjadřovat. Neoficiálně… zaslechla jsem pár doktorů, jak se baví o možnosti použití varianty genové terapie vyvinuté pro lidi s jinými onemocněními. Třeba s Alexandrovým syndromem.“
„Myslel jsem, že pro mě nic takového není,“ řekl Kevin a vzpomněl si na konzultaci u doktora Markhama i všechny další, které následovaly.
„Nebylo, ale právě teď máš na své straně největší mozky celé země. Pokud tvůj stav dokáže někdo vyřešit, jsou to oni.“
A pak by Kevin podstoupil experimentální léčbu, která by ho mohla vyléčit, nebo by nemusela udělat nic, případně by mohla vše zhoršit. Stálo to za riziko ztráty schopnosti vnímat mimozemský signál?
„Máš tu návštěvu.“
Sestra kývla směrem ke dveřím, kterými právě procházela drobná osoba. Kevin vykulil oči, byla to Luna. Tvářila se jako by ho jen přišla pozvat ven na projížďku k nádrži.
„Luno? Jak ses sem dostala?“
„Mamka mě sem hodila,“ usmála se Luna. „Protože tvoje mamka si myslí, že bys mě rád viděl.“ Vytáhla pomeranč a hodila ho po něm. „Hrozny neměli.“
Kevin pomeranč neohrabaně chytit a Luna se zatím usadila na okraji jeho postele. Nasadila ustaraný výraz.
„Jak špatné to je?“ zeptala se a z hlasu se jí vytratila většina obvyklého nadhledu.
„Nevím,“ přiznal Kevin. Na okamžik uhnul pohledem. „No, možná, že něco málo víme.“
Luna mu položila ruku na rameno. „Možná říkají, že umřeš, ale já tě odmítám nechat jen tak odejít, Kevine. Ještě jsem se do tebe nestihla šíleně zamilovat.
Kevin se zasmál. „Kdybych měl čekat zrovna na tohle, byl bych nesmrtelný.“
„Pravda,“ pronesla Luna a neupřímně se usmála. Kevin chápal, jak moc ji bolí, když se musí tvářit, že se nic neděje. Když musí předstírat veselí.
„Jestli chceš brečet, klidně můžeš,“ řekl.
„Jo, určitě budu brečet,“ zašklebila se Luna, i když to vypadalo, že se opravdu každou chvíli rozpláče.
Nerozplakala se, ale objala ho tak pevně, až si Kevin myslel, že mu prasknou žebra. Překvapilo ho, když si uvědomil, jak příjemně Luna voní.
„Chyběl jsi mi, víš?“ zeptala se.
„Taky jsi mi chyběla,“ ujistil ji Kevin. Řekl jí, že klidně může plakat, ale právě teď se draly slzy do očí jemu.
„Hele, nechtěla jsem tě rozrušit,“ pronesla Luna. „Jestli se něco pokazí, nejspíš mě zastřelí jeden z těch vojáků v hale.“
Kevin se při těch slovech rozesmál. Luna ho vždycky dokázala pobavit.
„Jaké je to tam venku?“ zeptal se. „Myslím ve světě? Jaké to je ve škole? Co říkají v televizi? Nebaví mě, že se tu pořád řeší jen to, co vidím nebo říkám.“
„Asi tě zklamu,“ řekla Luna. „Ale i v televizi se o tobě hodně mluví. Před vaším domem v podstatě stanují reportéři. Všichni řeší, jestli je to všechno pravda nebo jen výmysl. Nebo jestli to není jen nějaká virální reklama. Dokonce se objevil nějaký podivný mimozemský kult – jeho příslušníci si nasazují antény a tvrdí, že nás mimozemšťané zachrání před vším – od globálního oteplování až po zdražování v obchodech.“
„To sis vymyslela,“ uchechtl se Kevin.
„Ty antény jo,“ řekla Luna. Rozhlédla se. „Zdá se, že tady je klid.“
„Býval tu větší klid, pak ale lidé zjistili, co dokážu,“ pronesl Kevin. „A já trávím většinu času posloucháním signálů, takže si ticha moc neužiju.“
Luna se usmála, protože ona na ticho nikdy moc nebyla.
Každopádně se ve dveřích objevil profesor Brewster, doktorka Levinová a Kevinova matka.
„Až moc na Kevina tlačíte,“ pronesla právě jeho matka.
„To je opravdu to poslední, co chceme, Rebeko,“ ujistila ji doktorka Levinová. „Nemáme možnost řídit signály, které dostáváme a Kevin může kdykoli přestat.“
„Navíc dnes téměř žádné neslyšel,“ pronesl profesor Brewster. „Krom toho tu má mnohem lepší péči, než by měl kdekoli jinde.“
„To je… pravda,“ uznala Kevinova matka. Přesto ale nezněla zrovna nadšeně.
„Dáváme na vašeho syna pozor,“ pokračoval Brewster. „A Kevin tu má důležitou práci. Když už o tom mluvíme, Kevine, zvládneš se postavit před kamery?“
„Teď?“ zeptal se Kevin. Vůbec si nebyl jistý, jak to zvládne.
„Objevily se zvěsti o tom, že se dnes necítíš dobře, a tak si myslíme, že by bylo vhodné, abys ukázal lidem, že jsi v pořádku,“ pronesl Brewster.
„I když to tak není?“ předběhla Kevina Luna.
„Právě proto,“ prohlásil profesor Brewster. „Navíc lidé čekají, jestli jim má Kevin co říct. Kevine?“
„Nemusíš to dělat,“ prohlásila jeho matka.
Kevin přikývl. „To je v pořádku. Cítím se už líp. Pokud to pomůže, tak to udělám.“
***
Kevin si myslel, že postavit se před dav lidí bude časem snadnější. Konec konců nedělal nic, co by neudělal už dřív. Řekl jim, co dokáže, když byli za plotem a pak na tiskové konferenci. I tak ale kvůli upřeným pohledům cítil nervozitu.
„Bude to dobrý,“ ujistila ho Luna. Jak to, že vždycky poznala, když se necítil dobře? „Teď z toho nemůžeš vycouvat. Chci, abys mi ukázal, jak děláš ty svoje mimozemský hokusy.“
„Mimozemský hokusy,“ zopakoval Kevin. „Rozhodně musíme vymyslet lepší název.“
Přesto vystoupil před shromážděný dav. V sále tentokrát bylo víc lidí. Zaplnili dokonce i všechny kouty. Samozřejmě tam byli reportéři, vědci, lidé z vlády…
…a Ted, který na něj upřeně hleděl.
„Ten chlap tamhle,“ pronesl Kevin.
„Který chlap?“ zeptala se Luna.
„Potkal jsem se s ním na chodbě, když jsem hledal mamku a připadal mi… nevím, něco mi nesedí. Zdá se, jako by patřil k vojákům, ale tam prý nepatří. Ani nevím, jestli tu má být.“
„Myslíš, že je to nějaký cvok?“ zeptala se Luna. „Myslíš, že tu všechny zabije?“
„Dokud jsi to neřekla, tak mě to nenapadlo,“ pronesl Kevin. Teď ale nemohl spustit oči z místa, na kterém Ted stál. Přemýšlel, jestli by o něm neměl někomu říct.
„Čas jít na věc, Kevine,“ prohlásil profesor Brewster a postrčil ho do středu pódia. „Zdravím vás všechny, jak vidíte, je Kevin v pořádku a je jasné, že některé zvěsti byly skutečně přehnané.“
„Jaké zvěsti?“ zeptal se Kevin. Pak se ale pohledem vrátil k Tedovi. „Profesore Brewstere. Je tu jeden muž…“
Profesor Brewster ho ignoroval. „Kevin je dnes poměrně unavený, takže to vezmeme jen rychle. Kevine?“
Kevin udělal krok kupředu a nasadil si sluchátka. Došlo mu, že bude lepší mít to z krku. Problém byl, že slyšel stále jen ticho. Nic, co by mohl přeložit. Žádný signál. Několik vteřin jen mlčel a připadal si stále trapněji. A co bylo horší, nemohl spustit oči z Teda. Bál se, že jakmile odvrátí pohled, něco se stane.
V tu chvíli se u vstupu do sálu objevil někdo úplně cizí a začal pokřikovat. „Jsi ďábel!“ ječel. „Přivoláš na nás mimozemšťany!“
Pak se vrhl kupředu. I když měl novinářskou propustku a na sobě oblek, bylo v jeho pohledu něco divného. Mířil k pódiu a Kevin si všiml, jak prudce odstrčil Lunu stranou.
„Luno!“ vykřikl Kevin, ale neměl čas jí pomoct, protože se k němu blížil cizí muž. Kevin si uvědomil, že muž má v ruce nůž. Chopil se Kevina, sevřel ho před sebou a přitiskl mu nůž ke krku.
„Snažíš se je sem přivolat. Snažíš se, aby nás všechny zničili. Musím to zastavit za každou cenu.“
Kevin se ještě nikdy necítil tak vyděšený. Podivné ale bylo, že se nebál o sebe. Luna stále ještě ležela na zemi a Kevin přemýšlel, jestli ji muž cestou nebodnul.
„Uklidni se, příteli.“
Zatímco Kevin hleděl na Lunu, dostal se Ted na pódium a v rukách svíral pistoli.
„Pokud odložíš ten nůž, můžeme si o tom promluvit,“ pronesl.
Muž za Kevinem se ani nepohnul. „Jo, mluvení je přesně ten problém. Mluví s nimi. Volá je sem, aby nás zabili! Ne, ani se nehni!“
Svá slova podtrhl tím, že namířil nůž na Teda. Když Kevin necítil nůž na krku, udělal jedinou věc, která ho napadla a prostě se zhroutil na podlahu.
Ozvaly se dva výstřely. Kevina téměř ohlušily. Pak uslyšel, jak na pódium dopadlo něco kovového a pak něco měkkého. O chvilku později už u něj stál Ted a pomáhal mu vstát.
„Nedívej se tam. Některé věci by děti vidět neměli. Běž k ostatním.“
Kevin ho chtěl poslechnout. Chtěl se podívat, jestli je Luna v pořádku. Chtěl běžet za matkou, která se právě tlačila sálem směrem k němu. Chtěl to udělat všechno naráz, ale nemohl z jednoho prostého důvodu.
„Blíží se další vysílání!“ vyhrkl.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Kevin cítil, že brzy dorazí další zpráva. Ve sluchátkách se ozval nový signál. Stejně jako dřív, i teď cítil, jak se mu v hlavě formuje překlad. Dělo se to, ať se mu to líbilo nebo ne.
„Nemáme moc času,“ řekl. „Cítím, že se to blíží.“
Už se kolem něj začali shromažďovat lidé. Byla tam jeho matka a objímala ho, jako by ho chtěla ochránit před vším, co by mu mohlo ublížit. Profesor Brewster i doktorka Levinová se tvářili ustaraně. Kevinovi se ulevilo, když si všiml, že Luna už zase stojí. Nepobodal ji. Kevin se k ní rozběhl a objal ji.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Nejspíš,“ řekla. „Kolik bych vás měla vidět?“
Kevin zavrtěl hlavou. „Nedělej si legraci, bál jsem se o tebe.“
„Ty ses bál o mě? Já neměla na krku nůž.“
Samozřejmě, že celou dobu jely kamery. Nikdo se nechystal je vypnout uprostřed takového dramatu.
Profesor Brewster se mračil, jako by se měl Kevin každou chvíli složit. Možná to ale bylo proto, že se podíval na mrtvého muže za Kevinem. Kevin nenašel odvahu se ohlédnout.
„Co se děje?“ obořil se Brewster na ostatní. „Proč už ho nevedete pryč?“
„Tvrdí, že se blíží další zpráva,“ vysvětlil Ted.
Kevina nenapadlo žádné lepší vysvětlení.
„No, v tom případě ji pozastav, než tě dostaneme do bezpečí,“ prohlásil Brewster, ale samozřejmě věděl, že takhle to nefunguje.
Kevin zaskřípal zuby. „Nedokážu ovlivnit, kdy ta zpráva dorazí. Jen ji přijímám a překládám.“
„Proč… proč vadí, že tu zprávu dostaneš tady?“ zeptala se Luna. Zněla otřeseně, což bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, co právě všichni prožili. I tak ale dokázala klást ty správné otázky, na rozdíl od profesora.
„Protože to budou souřadnice únikových modulů,“ řekl Kevin. „Jsem si tím jistý. Co jiného by to bylo?“
„Čísla toho hvězdného systému sis taky pamatoval,“ podotkla Luna. „Určitě by sis zapamatoval i tohle.“
„A co když to bude dlouhý seznam?“ odporoval Kevin. „Co když něco zapomenu?“
Luna ukázala na kamery a Kevin si uvědomil, že má pravdu. Stačilo jen, aby promluvil a všechno, co řekne, bude zaznamenáno tolika kamerami, že je ani nemohl spočítat. Okamžitě se to rozkřikne do celého světa.
Udělal krok kupředu a v tu chvíli jako by dostal ránu.
Řada čísel jako by neměla konce. Nebylo divu, že bytosti, které ji odvysílaly, Kevina varovaly, co přijde. Chtěly mu dát možnost připravit se, aby to vše nějakým způsobem mohl zaznamenat, aby se ty informace neztratily. Pokaždé, když Kevin skončil s jednou sadou čísel, objevila se další sada čísel a symbolů. Téměř ani neměl čas se nadechnout. Průběžně to všechno překládal a třásl se soustředěním. Nebo to možná byl následek toho, čím prošel v předchozích minutách.
Odříkával čísla a písmena v dlouhé, téměř nekonečné řadě, ale pravdou bylo, že poprvé od chvíle, kdy ho Luna navedla na systém Trappist 1 věděl, co ty informace znamenají.
Číselná řada skončila a Kevin zhluboka oddechoval.
„Je to všechno?“ zeptala se Luna. „Kevine, jsi v pořádku?“
Kevinovi se podařilo přikývnout, i když ho to stálo spoustu sil. Nebyl si jistý, na co vlastně kývnul.
Pak se objevila doktorka Levinová a oba je objala.
„Tak dobrá,“ pronesla, „co kdybychom se vrátili dovnitř? Po tom, co se stalo si s vámi bude chtít promluvit hodně lidí, ale já chci, abyste nejdřív prošli prohlídkou, abychom měli jistotu, že jste v pořádku. Mohli jste snadno přijít k úrazu.“
Když se obrátili k odchodu, slyšel ještě Kevin výkřiky od shromážděného davu. Ozvaly se do ticha, které se do té chvíle vznášelo nad sálem.
„Kevine, kdy sem přijdou mimozemšťané?“ vykřikl někdo.
„Kevine, jaký je smysl života?“
„Kdy přiznáte, že je to všechno podvod?“
„Jste zranění?“
Ozývalo se tolik otázek, že měl Kevin na chvíli chuť prostě odejít a na všechno zapomenout. Neudělal to ale. Měl pocit, že by měl něco říct a tentokrát to nesouviselo s tlakem, který cítil při překladu práv.
„Vím, že ode mě čekáte odpovědi, ale pravdou je, že toho nemůžu moct říct,“ pronesl Kevin. „Jsem jen kluk. Nechápu to o nic víc než vy. Ani nevím, proč ty zprávy od mimozemšťanů vnímám zrovna já.“
„Co to dnes bylo?“ zeptal se reportér. „Proč všechna ta čísla? O co tady jde?“
Kevin sklonil hlavu. Přemýšlel, kolik toho může prozradit. Pak si uvědomil, že by nad tím takhle neměl přemýšlet. Nerozuměli mu, a proto se ho dnes pokusili zabít. Někdo ho chtěl zavraždit, protože nechápal, co přesně Kevin dělá. Když měli lidé možnost, přijímali špatná rozhodnutí.
„Někdo se mě dnes pokusil zabít,“ řekl, „protože si myslel, že informace, které přijímám jsou tak nebezpečné, že si zasloužím zemřít.“
„A jsou?“ vykřikl někdo.
Kevin zavrtěl hlavou. „Vědomí toho, že tam někde je mimozemská civilizace, že někde byla mimozemská civilizace, je ohromující, ale nestojí za zabíjení a já nechci, aby kvůli mně někomu hrozilo nebezpečí.“ Odmlčel se, když si vzpomněl na Lunu, kterou ten muž odstrčil stranou. Na zvuk výstřelů Tedovy pistole. „Na tom nezáleží. Záleží jen na tom, že ten mimozemský svět umíral, a tak vyslal… asi by se tomu dalo říkat záchranné kapsle nebo moduly. A my víme, kam míří.“
Také věděl, kam zamíří on, protože ho matka táhla z pódia pryč, zpátky do chodeb institutu.
***
„Jestli hrozí, že na mého syna budou útočit, tak ho tu nenechám!“ pronesla rozhodně Kevinova matka v hádce s profesorem Brewsterem.
Kevin je oba sledoval z okraje postele. Škubl sebou, když jeden ze zdravotníků přiložil desinfekční polštářek na drobný šrám na jeho krku. Vedle něj seděla Luna, která měla hlavu ovinutou obvazem. Opodál stál Ted a tvářil se, jako by očekával další útok.
„Rozumím vašim obavám,“ pronesl profesor Brewster, a dokonce i Kevin věděl, že něco takového teď opravdu říkat neměl.
„Tak vy rozumíte tomu, jaké to je, když vaše dítě napadne nějaký šílenec?“ obořila se na profesora Kevinova matka. „Máte vůbec děti?“
„No, to sice ne, ale…“
„Co jste zač?“ zeptal se Kevin Teda. Rozhodl se nevšímat si matčiny hádky s profesorem.
„Jsem jen chlap, který pomůže, když může,“ odpověděl Ted.
„To není odpověď,“ zavrtěla hlavou Luna.
Ted jako by se na chvíli zamyslel a pak pokrčil rameny. „Vlastně asi o nic nejde. Omlouvám se, ale jsem zvyklý toho moc neprozrazovat. Býval jsem v armádě. Speciální jednotky. Pak mě přetáhla CIA a pak… no, pak jsem chtěl do důchodu, ale když začalo tohle všechno, zavolali mě zpátky a já to tak nějak nemohl odmítnout.“
„Říkal jste, že vám zavolal prezident,“ pronesl Kevin. „Neudělal by to, kdybyste byl jen tak nějaký chlap.“
„No, možná, že jsem v životě už něco zažil,“ odpověděl Ted. Zadíval se na Kevinovu matku a profesora Brewstera. „Slyšel jsem, že s tebou se přímo sešel. Takže jsi mnohem důležitější než já. Hele, vy dva, nechcete se podívat, jestli ti šprti přišli na to, co znamenají ta čísla?“
Kevin přikývl a všichni tři pak vyrazili z pokoje do komplexu. Kevin se teď cítil lépe. Slabost, kterou předtím cítil, zřejmě měla původ ve vysílení z překladu a stresu z útoku. Také si připadal podivně prázdný a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, proč:
Poprvé od chvíle, kdy to všechno začalo, nevnímal mimozemšťany.
V hlavě už mu nepulzoval odpočet. Nic nenaznačovalo, že by se blížilo další vysílání. Neobjevily se žádné zprávy. Vše bylo tiché. Měl by se cítit dobře, ale poprvé od chvíle, kdy sem přišel, si Kevin připadal… zbytečný. Jako kdyby neměl, co na práci.
Asi byl jediný takový, protože lidé, které míjeli, pořád někam spěchali a zdálo se, že mají spoustu práce s luštěním souřadnic. Laboratoře, ve kterých se zkoumaly jiné věci, byly opuštěné a vědci se shromáždili v konferenčních sálech a zabývali se ze všech možných úhlů řadou čísel. Dokonce se zapojili i někteří lidé od NSA.
Kevin si myslel, že by mohli mít problém s bezpečností, ale když se dostali k místu, na kterém čekaly superpočítače, prošel Ted naprosto bez problémů ochrankou a všichni vojáci i agenti FBI ho zdravili kývnutím hlavy a nechali jít dál i Kevina s Lunou.
„Wow,“ hlesla Luna, když se dostali k superpočítačové šachtě. „Představ si, co by se na tomhle dalo pařit za hry.“
Kevin pochyboval, že by se k něčemu takovému daly tyhle počítače využít. Když ale došlo na zpracování řady čísel, byly opravdu dobré. SAM chrlil možnosti vyplývající z přijatého signálu. Polovina ostatních přístrojů také pracovala a vědci pobíhali sem a tam a vykřikovali jednotlivé výsledky.
„Tohle taky ne,“ vykřikl někdo. „Tohle asi skončí někde v Plejádách.“
Kevin slyšel, jak někdo frustrovaně zavrčel.
„Snaží se zúžit okruh pátrání,“ vysvětlil Ted.
V místnosti byla i doktorka Levinová a Kevina překvapilo, když si všiml, že ji ostatní poslouchají. Fakt, že mimozemšťané opravdu existují jim zřejmě usnadnil rozhodnutí poslouchat pokyny vedoucí programu SETI.
„Problém je, že máme příliš informací,“ prohlásila. „Dal jsi nám tolik možných míst, Kevine, že je ani s naším výpočetním výkonem nejspíš nedokážeme všechny projít.“
„A zkusili jste internet?“ zeptal se Kevin.
„Nemyslím, že tohle je věc, kterou bychom našli na internetu,“ prohlásil profesor Brewster, který právě vešel do sálu. „Máme tu nejsofistikovanější počítače světa.“
Kevin zavrtěl hlavou. „Zkuste to. Když jsem překládal, dal jsem ty informace i reportérům, že? Takže se na to budou dívat lidé z celého světa. Říkal jste, že nemáte dost lidí. No, tak teď máte k dispozici celý svět, nebo ne?“
„Na tom přece něco je,“ pronesl Ted. „Zkusili jste se podívat na internet?“
„No… ne,“ přiznal profesor Brewster.
Doktorka Levinová pokrčila rameny. „Možná by se to dalo zkusit. SETI si často půjčuje výpočetní výkon od lidí z celého světa.“
„Udělejte to,“ řekl Ted.
Doktorka Levinová se na okamžik vzdálila. Vrátila se s tabletem a tvářila se šokovaně.
„To… to není možné,“ řekla a naťukala přitom něco do tabletu. „Moment, dám to na velkou obrazovku.“
Znovu něco zadala a jeden z monitorů na stěně se rozzářil. Byl dost velký na to, aby ho mohla sledovat celá místnost. Objevil se ohromný titulek se souřadnicemi. „Na Zemi přistane mimozemská loď!“ Zdálo se, že jde o anonymní web, o sdělení nebylo pochyb.
„Pokud vezmeme tyhle souřadnice,“ pronesla doktorka. „No, podívejte se sami.“
Na obrazovce se objevila mapa světa. Nejdřív z výšky, takže Kevin netušil, kde má být místo dopadu. Pak se začala přibližovat. Zvětšila se Jižní Amerika, pak se mapa ještě víc přiblížila a zaostřila se nad nějakou džunglí.
„Kolumbijský deštný prales,“ pronesl Ted.
„Víme to jistě?“ zeptal se profesor Brewster.
„Samozřejmě to ověříme,“ odpověděla doktorka Levinová, „ale na první pohled se zdá, že je vše správně. Svým způsobem je to ohromné. Myšlenka na to, že nějaká civilizace dokáže přesně určit, kde přistane její loď, a přitom na takovou vzdálenost… je to neuvěřitelné.“
„No, asi bychom tomu měli začít věřit.“ Ted položil ruku Kevinovi na rameno. „Pokud máš pravdu, pak naši mimozemští přátelé poslali svoji zásilku do Kolumbie.“
„To je špatně?“ zeptal se Kevin.
Ted pokrčil rameny. „Nevím. Mohlo by nám to trochu zkomplikovat situaci. Spíš mi dělá starosti, kolik lidí už tohle vidělo. Doktorko?“
„To se nedá přesně říct,“ odpověděla Levinová. „Předpokládám, že když jsem to našla já, našla to i spousta dalších lidí.“
„Což znamená, že tam bude půlka lidí z celého světa,“ přikývl Ted. „Co bys řekl na to, kdybychom se s nimi setkali?“
„Sekali se s kým?“ zeptala se Kevinova matka, která právě vešla do superpočítačové šachty. „Co se tu děje?“
Kevin se rychle snažil vymyslet, jak to podat co nejlépe. „Ehm, mami… můžu do Kolumbie?“
