Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 7
KAPITOLA DVANÁCTÁ
„Nemusíš chodit, mami,“ pronesl Kevin, když i s ostatními prošel bezpečnostní kontrolou na letišti v San Franciscu. Byla jen krok za ním, jako by se bála, že když se opozdí, ztratí ho v letištním chaosu. I Ted byl na blízku, ale u něj to zřejmě mělo jiné důvody.
„Samozřejmě, že musím,“ odpověděla jeho matka. Táhla za sebou malý kufřík na kolečkách, díky kterému vypadala, jako by se chystala na dovolenou. „V jednu chvíli se tě pokoušejí zabít a ty pak hned letíš doprostřed nějaké džungle? Myslíš, že tě nechám samotného?“
„Přece tam nebudu sám, mami,“ bránil se Kevin. Zdálo se, že se do Kolumbie stěhuje celý institut. Všichni se měli vejít ne do jednoho, ale hned dvou charterových letů. Táhli s sebou celou řadu vybavení, které se chystali použít při hledání záchranné kapsle.
„Stejně jdu s tebou,“ nedala se jeho matka a Kevin věděl, že se nemá smysl dál hádat.
Jediný, kdo s nimi necestoval, byla Luna. Kevinovi chyběla už teď. Vrátila se domů, protože její rodiče měli očividně dost striktní názory, pokud šlo o cestu do Jižní Ameriky a pátrání po mimozemšťanech.
Profesor Brewster se postavil do čela a věnoval se všem vědcům, vojákům, agentům i těm několika reportérům, kteří nastupovali do letadla.
„Všechno v pořádku, Kevine?“ zeptal se. „Čeká nás dlouhý let.“
Kevin přikývl. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Taky to málem nevyšlo,“ pronesl profesor Brewster. „Hodně lidí muselo zatahat za hodně nitek, abychom mohli letět. Tak šup, ať už jsi na palubě.“
Kevin nastoupil do letadla a našel si sedadlo, ze kterého viděl ven z okénka. Jeho matka se posadila vedle něj a Ted se usadil v řadě před nimi.
„Do Kolumbie je to dálka,“ pronesl Ted. „Páni, jak už je to dlouho?“
„Vy jste tam byl?“ zajímal se Kevin.
„Oficiálně?“ uchechtl se Ted. „Tak to jsem tam v životě nevstoupil.“
„A neoficiálně?“ vyptával se dál Kevin.
„Noo, posledně, když jsem tam byl, to bylo velice neoficiální,“ odpověděl Ted. „Teď už je to tam všechno mnohem klidnější. Pořád je tam pár kartelů, ale už nezuří občanská válka, takže na ně má vláda víc času a prostředků.“
„To zní hustě,“ prohlásil Kevin.
Jeho matka s ním nesouhlasila. „Nezní to dvakrát bezpečně.“
„Určitě to bude v pohodě,“ ujistil ji Ted. Kevin slyšel, jak se dveře letadla zavírají, protože nastoupili poslední lidé. „A navíc je už pozdě se vrátit. Za devět hodin budeme v Bogotě.“
Devět hodin. Jak strávit devět hodin zavřený v malém prostoru s haldou vědců? Kevin měl pocit, že na tuhle otázku hledá odpověď v podstatě každý. Někteří hráli hry na telefonech, jiní si četli nebo sledovali filmy. Kevinova matka většinou spala. Kevin prokládal koukání z okna pokusy o spánek a posloucháním signálu ve sluchátkách. Jen pro jistotu, kdyby se něco objevilo. Neobjevilo se nic.
„Ani nevím, jestli to tak daleko od institutu může fungovat,“ pronesl Kevin, když si potřetí sundával sluchátka.
„Ptal jsem se vědců, než jsme odstartovali,“ odpověděl Ted. „Nastavili to tak, že se základní signál přenáší přes internet, takže všude, kde máš připojení, můžeš poslouchat.“
Kevina to asi nemělo překvapit. Samozřejmě, že chtěli mít jistotu, že to bude slyšet, ať bude kdekoli a ať se dělo cokoli. Nechtěli riskovat, že by jim ušla nějaká důležitá zpráva. I tak mu ale myšlenka na možnost poslouchání kdekoli na světě přišla ohromující.
Nějaký čas věnoval i pozorování míst, přes která letěli. Nikdy nepřekročil hranice státu, a přitom teď letěl přes pouště a deštné lesy, města, a dokonce přes oceán. Myslel na lidi tam dole. Věděli o záchranné kapsli? Co si mysleli o možnosti, že skutečně objeví mimozemský život?
Částečně na to dostal odpověď po přistání v Bogotě. Okamžitě si všiml tuctu skupinek, které nesly podezřele podobné vybavení, jako měli oni sami.
„Zdá se, že nejsme jediní, kdo přišli na to, co znamenají ty souřadnice,“ prohlásil Ted, když je přelétl pohledem. Zdálo se, že ho to nijak netrápí. Profesor Brewster působil úplně opačným dojmem.
„Tohle je prostě nepřijatelné,“ rozčiloval se. „Jsou tu Švýcaři a zdá se, že tohle je privátní skupina. Tamhle jsou Kanaďané. Po tom všem, čím jsme prošli nemůžu uvěřit tomu, že se nám pokoušejí tu kapsli vyfouknout.“
Kevin už chtěl namítnout, že nevědí jistě, kvůli čemu tu ostatní jsou, ale vlastně ho nenapadl žádný jiný důvod. Nebyl si jistý, jestli mu to vadí nebo ne.
Na jednu stranu chtěl věřit, že mimozemská zpráva byla určena celému lidstvu a že by ji měli slyšet všichni. Byl rád, že souřadnice prozradil tisku, protože jinak by se na ně nemuselo přijít. Současně měl ale profesor Brewster tak trochu pravdu. To Kevin dokázal překládat mimozemský signál, ne ti ostatní. A navíc chtěl tu kapsli alespoň vidět.
„Budeme se tam muset dostat první,“ prohlásil profesor Brewster, i když Kevin předpokládal, že se to snadněji řekne, než udělá. Netušil, jak by se mohli z letiště dostat před ostatními, nebo jak se před ostatními dostat do džungle. Nebo ji prohledat rychleji než ostatní.
Přesto to zkusili. Kevina by pohled na několik skupin vědců pobíhajících po bogotském letišti nejspíš pobavil. Až na to, že patřil k jedné z nich a společně s nimi se snažil protlačit mezi ostatními a současně neztratit z dohledu matku.
„Tudy!“ vykřikl profesor Brewster a vedl je k pultíku automobilové půjčovny. „Zdravím, potřebujeme si najmout… no, asi tak tucet terénních vozů a malý náklaďák.“
„Omlouvám se,“ odpověděla žena za pultem, „ale jak jsem už řekla tomu předchozímu gentlemanovi, který se ptal, taková vozidla tu nemáme. Většina lidí… no, něco takového na dovolenou nepotřebuje, chápete?“
„Tohle není dovolená,“ prohlásil profesor. „Tohle je vědecká expedice zásadního významu!“
„Ano, ale i tak.“
Do hovoru vstoupila doktorka Levinová. „No tak, Davide, víte, že si musíme odpočinout a pak se můžeme vrhnout na samotnou expedici.“
„A zatím nás předběhnou Kanaďani!“ obořil se na ni profesor. „Jak se sem dostali tak rychle?“
Na to mu ovšem nikdo odpovědět nedokázal. Všichni tak zamířili k americké ambasádě. Působila jako ohromný šedivý kvádr uprostřed Bogoty.
Velvyslanec už na ně čekal. Potřásl rukou profesoru Brewsterovi a pak i Kevinovi, kterého to velice překvapilo.
„Prezident mi před několika hodinami volal, že dorazíte. Budeme tu trochu natěsnaní, ale nechal jsem pro vás připravit pokoje. Pracuji také na tom, abych vám zajistil transport do pralesa. Měli byste vědět, že kolumbijská vláda z toho není zrovna nadšená, ale děláme maximum pro to, aby vše probíhalo hladce.“
To, že vláda země, ve které měli hledat mimozemšťany z toho nemá radost, neznělo zrovna optimisticky. Kevinovi to ale v tu chvíli bylo jedno, byl příliš unavený. Usnul v podstatě hned, jak se natáhl na postel a probral se, až když uslyšel křik profesora Brewstera.
„Všichni sem! Ambasáda nám zařídila transport, takže se musíme připravit, než nás předběhnou všichni ostatní!“
Kevin se snažil co nejrychleji nachystat k odchodu. I tak ale, když dorazil na místo, byla tam už většina ostatních. Profesor Brewster se oblékl do khaki košile a kalhot, díky, kterým vypadal jako výzkumník z propagačních fotografií. Kevinova matka měla normální oblečení a přibrala si k němu velký klobouk. Ted vypadal prostě jako Ted.
„Rychle,“ poháněl je profesor Brewster a tleskal při tom. „Rychle! Nesmíme dopustit, aby před námi měli náskok.“
Odběhl, aby zkontroloval, jak na tom jsou ostatní.
„Nebudou tam už všichni?“ zeptal se Kevin Teda. Profesor Brewster sice oficiálně vedl celou výpravu, ale Ted byl ten, kdo věděl, co dál. Polovina lidí už k němu vzhlížela a čekala, co dalšího řekne.
Bývalý voják zavrtěl hlavou. „O tom pochybuji. Deštný prales není žádný park a v noci se tam nedá pohodlně pohybovat. A to neberu v potaz divokou zvěř. Pokud byli ostatní rozumní, přenocovali mimo prales a vyrazí dnes ráno.“
Kevin předpokládal, že to tak nejspíš opravdu všichni udělali. Alespoň pokud se dalo soudit podle vyprodaných hotelů. Záchrannou kapsli nejspíš chtěli najít lidé z celého světa. A vše jen díky číslům, která pronesl před kamerami.
„No, chlapče,“ řekl Ted. „Dostal jsi nás až sem. Předpokládám, že nastal čas zjistit, kam to všechno vede.“
Vyrazili po schodech dolů k místu, na kterém už čekalo několik náklaďáků a SUV od ambasády, společně s pár starými džípy a dalšími starými auty.
„Drž se u mě,“ řekl Ted, když si vybral jeden džíp a usadil se na místě řidiče.
Vyrazili na cestu a vytvořili kolonu, která se vinula městem rychlostí nejpomalejšího vozu. Což bylo skutečně pomalu. Částečně mu to nevadilo, protože Kolumbie byla opravdu nádherná. Na druhou stranu by se rád zbavil pomalých vozidel a co nejrychleji se dostal na místo. Toužil spatřit mimozemská plavidla a jejich posádku. Chtěl vědět, kam až je zavedou zprávy, které přeložil.
Pokračovali dál a jak se blížili k souřadnicím v pralese, byly cesty stále horší. Navíc cestu z obou stran obklopovaly husté stromy. Nakonec uvízli v zácpě a Kevinovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje.
Uprostřed cesty ležel převrácený náklaďák. Opodál stál další a podle zmačkaných plechů se dalo poznat, že tu došlo k nehodě. Všude kolem stály auta a náklaďáky a taky spousta lidí, která se dohadovala nejrůznějšími jazyky. Nikdo nevěděl, co dál. Kevin několik lidí poznal a okamžitě věděl, co jsou zač.
„To jsou ostatní výzkumníci, že?“ zeptal se, když zastavili. Viděl, jak Ted neznatelně přikývl. Než ale voják stihl něco říct, přihnal se k jejich vozu profesor Brewster.
„Proč jsme zastavili?“ hulákal.
„To vidíte sám,“ odpověděl Ted.
„A proč je prostě neobjedeme?“ nenechal se odbýt profesor Brewster.
Ted mávl rukou ke stromům, které rostly po obou stranách cesty. „Pokud to dokážete, tak jen do toho.“
Profesor Brewster se zřejmě chystal něco říct, pak ale jen zavrtěl hlavou a raději se vyhnul hádce.
„Myslíte, že se tím něco změní?“ zeptala se Kevinova matka.
Ted pokrčil rameny.
Profesor Brewster se mezitím začal dohadovat s půltuctem dalších lidí. Někteří přitom ukazovali na ostatní, jako by se snažili určit, kdo za to všechno může. Kevin si nedokázal představit, že by se profesor dohadoval jen tak s někým, a tak předpokládal, že ti všichni, kdo rozhazovali rukama na blátivé cestě, budou ředitelé jiných organizací. Dospělí se prostě chovali podivně.
Kevin vystoupil z džípu, protože se chtěl podívat, co se děje a současně chtěl také pomoct. Zamířil k místu, kde se několik lidí dohadovalo nad navijákem a opodál postávala skupina vědců a vojáků.
„Když máte naviják, proč ho někdo nepoužije?“ zeptal se.
Odpověděl mu muž s drsným skandinávským přízvukem. „Protože je to náš naviják a ředitel nechce, abychom pomáhali někomu jinému dostat se k… cíli první.“
„To je ale blbost,“ pronesl Kevin.
„Kevine,“ přišla za ním jeho matka, „tihle lidé jsou velice chytří, nesjpíš mají všichni doktoráty.“
„Stejně jsou hloupí,“ nedal se Kevin a překvapilo ho, že mu věnují pozornost. Čekal by, že ho budou ignorovat. Věděli, kdo je, uvědomil si. Jako by od něj čekali, že za ně rozhodne, co dělat.
„Proč nespolupracujete?“ zeptal se.
„Už jsem ti to říkal,“ ozval se muž, který mu odpověděl už prvně. „Nemůžeme jim půjčit naviják, když—“
„Nemyslím naviják,“ zavrtěl hlavou Kevin. „Myslím to všechno kolem. Mimozemšťané sem poslali své záchranné kapsle. Poslali je k naší planetě, ne ke konkrétnímu státu. Tak proč nespolupracujete na jejich hledání?“
„Abyste je pak odvezli do Ameriky?“ zeptal se někdo další.
„No, můžeme přece zařídit jiné místo,“ navrhl Kevin. „Takové, kde k nim budou mít přístup i ostatní.“
Muži na chvíli zmlkli a zamysleli se. Jeden z nich vytáhl mapu.
„Pár mil od Bogoty je základna OSN,“ pronesl.
Další přikývl. „Pracoval jsem tam s nově objevenými rostlinami. Je tam dobré zázemí.“
„Naši šéfové s tím asi stejně nebudou souhlasit,“ pronesl první nejistě.
Kevin ale věděl, co říct. „Oni ať se klidně hádají, my zatím ale otevřeme mimozemskou záchrannou kapsli.“
Když to podal takhle, zdálo se, že už se nikdo hádat nechce. Místo toho spustili naviják a vědci, kteří původně jen postávali kolem začali pracovat na vyproštění náklaďáku.
„Dobrá práce,“ prohlásil Ted, když se k němu Kevin vrátil. „Málokdo by je přesvědčil, aby spolupracovali.“
Kevin pokrčil rameny. Připadalo mu to jako samozřejmost.
„Co to má být?“ zeptal se profesor Brewster. „Co se to děje? Jak to, že pokračují v cestě?“
„Budeme ty kapsle hledat společně,“ vysvětlila Kevinova matka.
„Ale to nikdo nepovolil,“ odporoval Brewster. „Já to nepovolil.“
„Ale díky tomu můžeme pokračovat,“ pronesla Kevinova matka. „Opravu je takový problém na tom spolupracovat?“
„Ne,“ odpověděl Brewster. Kevin předpokládal, že ho jen překvapilo, že za něj rozhodnul někdo jiný. „Nejspíš ne. Ale to neznamená, že jim věřím. Když jde o akademické debaty, nedá se těmhle Kanaďanům vůbec věřit. Koukejte si všichni dávat dobrý pozor.“
Pak odešel a cestou ještě rozdal nějaké rozkazy svým lidem. Dokonce něco zakřičel i na lidi z jiných skupin. Kevina by zajímalo, jestli mu někdo věnoval pozornost. Zadíval se na Teda.
„Měli bychom na ostatní dávat pozor?“ zeptal se.
Bývalý voják pokrčil rameny. „Možná ano, možná ne. Někdy musíš pracovat s lidmi, u kterých nevíš, co od nich čekat. V tuhle chvíli je ale důležitá jen jedna věc.“
„Musíme najít kapsli,“ pronesl Kevin.
Ted přikývl. „Musíme najít kapsli.“
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Kevin nikdy dřív v džungli nebyl a teď zjistil, že je to úplně jiné, než viděl v televizi. Tam totiž byly džungle ztvárněné jako pár stromů a velkých listů, přičemž mezi tím vším byla spousta prostoru, ve kterém se mohli lidé pohybovat a třeba bojovat. Ve skutečnosti se na ně ze všech stran tlačily rostliny a jen v několika místech byly zvířecí stezky. Vojáci jim tak museli prosekávat cestu dál.
Déšť v televizi taky většinou neukazovali. Padal na ně celou cestu a neustále jim promáčel oblečení.
„To je to vždycky takové?“ zajímal se profesor Brewster.
Jeden z jejich průvodců pokrčil rameny. „Deštný prales se tomu říká z určitého důvodu, pane.“
Kevin nevěděl, jak rychle postupují, ale neměl pocit, že by to bylo zvlášť rychle. Předpokládal, že vzhledem ke své nemoci nebude ostatním stačit. Přesto se ale bez problémů držel se skupinou a nejpomalejší vědec byl mnohem pomalejší než on. Možná za to mohla i touha každých několik set metrů zastavit a sbírat vzorky hmyzu a rostlinstva.
„Nemůžou si pomoct,“ pronesl Ted. Držel se u Kevina a vzdaloval se od něj maximálně na několik kroků. Jako by se bál, že se Kevin v džungli ztratí. „Nejchytřejší lidé, které kdy potkáš, ale tady jsou jako malé děti. Všude tolik potenciálních objevů. Doufají, že právě oni objeví nový druh motýla nebo lék na rakovinu. Zapomínají na to, kvůli čemu tu hlavně jsme. Dokážou myslet jen na to, kolik života je v celé džungli.“
Kevin se jim nedivil, protože džungle skutečně překypovala životem. Ani tomu nemohl uvěřit. Zdálo se, že kamkoli se podívá, všude najde věci, které v životě neviděl. Ať už šlo o obrovské stromy, které nad nimi tvořily zelený strop nebo o drobné živočichy, kteří se prodírali podrostem. Všude byla spousta hmyzu, ještěrek a drobných savců. Občas se zpovzdálí ozval šramot, který naznačoval přítomnost něčeho většího.
A samozřejmě tam byli i pavouci tak velcí, že se k nim Kevin nechtěl za žádnou cenu přiblížit. Jediná dobrá věc na nich byla, že se jich zřejmě bál i profesor Brewster a pokaždé, když nějakého uviděl, úlekem poskočil.
„Když jste tady, na co myslíte?“ zeptal se Kevin Teda.
„Myslíš na něco mimo můj úkol?“ pokrčil rameny voják. „Většinou vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem tu byl naposled. Dávej si pozor, Kevine.“
„Nikam se nezatoulám,“ ujistil ho Kevin. Někdy se k němu lidé chovali, jako kdyby mu nebylo třináct. Jako kdyby byl… děcko nebo tak něco.
„To jsem nemyslel,“ pronesl Ted. „Situace se po uzavření míru s FARC zlepšila, ale pořád tu jsou kartely, které nemají rády, když se někdo toulá na jejich území. Dokonce ani když jde o armádu. Banda vědců? Ta by pro ně byla snadným soustem.“
Pohledem sklouzl ke skupině vojáků z různých národů, která se snažila pročistit cestu. Prosekávala se kupředu s jistotou lidí, kteří už toho mají dost za sebou.
„Nejde jen o to, že?“ zeptal se Kevin. „Vy nevěříte lidem, se kterými spolupracujeme.“
„Potom, co se sem hnali, aby byli na místě první?“ Ted zavrtěl hlavou. „Ale jde taky o to, že najdeme něco opravdu cenného. Máme cenné aktivum, tím myslím tebe, protože dokážeš překládat ty signály. Možná, že se nic nestane. Možná to všechno proběhne v klidu, ale jak se říká: doufej v nejlepší, počítej s nejhorším.“
Když to tak podal, připadala Kevinovi džungle náhle ještě hrozivější než předtím. Všude byla spousta míst, kde bylo možné někoho unést.
Další věc, která se nedala ignorovat, bylo vedro. Kevin předpokládal, že když je z Kalifornie, nebude mu to vadit, vždyť šlo jen o pár stupňů rozdílu. Nepočítal ale s vlivem deště, který ve spojení s horkem z celé oblasti dělal ohromný skleník. Z lidí viditelně stoupala pára.
„Jsi v pohodě, Kevine?“ zeptala se doktorka Levinová.
Přikývl. „Všechno dobrý.“
„Dal bys někomu vědět, kdyby ne?“ zeptala se. Zadívala se směrem ke Kevinově matce. „Tvoje matka se o tebe bojí. Myslí si, že jsme udělali špatně, když jsme tě vzali s sebou.“
„Chci tu být,“ vyhrkl Kevin. Věděl, že se na něj vědkyně snaží dávat pozor, ale opravdu tu chtěl být. Chtěl najít to, co mimozemšťané poslali na Zem. Chtěl vidět, kam ostatní zavedou jeho překlady.
„No, jen doufejme, že tam brzy budeme,“ pronesla doktorka. „Možná jsi v pohodě, ale já se tu rozpouštím.“
„K určenému místu už to není daleko,“ ohlásil Ted s pohledem upřeným na robustní GPS. „Ještě kousek tímhle směrem.“
Pokračovali dál, našli mýtinu, kterou mohli využít jako základnu pro další hledání. Někteří vojáci postavili improvizované přístřešky, aby je chránily před deštěm. Skupina vědců připravila zařízení, které sem přinesli. Šlo o detektory kovů a podivná zařízení, která se připevňovala do ručních vozíků. Někteří zapojili počítače, díky kterým by tu zřejmě zvládli stejné výpočty, jako v laboratoři. Tedy pokud by nebyli odříznutí od světa. Nejpodivnější bylo vidět, že několik skupin připravuje v podstatě identické přístroje.
„Objekt, který dopadl na Zemi, skončil někde v okolí,“ pronesl profesor Brewster. Očividně předpokládal, že se ujme vedení. „Musíme ho najít. Takže se rozdělíme, abychom pokryli co největší oblast. Najdeme místo dopadu podle poškozených stromů a pak využijeme další vybavení k odhalení konkrétního objektu.“
„Dávejte na sebe pozor,“ pronesl Ted a Kevin předpokládal, že kdyby to neřekl on, nikdo jiný by se neozval. Profesor Brewster by je klidně poslal do džungle jen tak, bez bližších pokynů. „Neustále pracujte minimálně v párech – kdyby se něco stalo, můžete si navzájem pomoct. Držte se u tábora a udržujte kontakt. Džungle se vás pokusí pohltit. Dávejte pozor na zvířata a nevstupujte do vody. Jsou tu kajmani a hadi.“
Vědci se opatrně vydali do lesa a společně s nimi vyrazili i vojáci a místní průvodci.
„Půjdeme taky hledat?“ zeptal se Kevin.
Ted zavrtěl hlavou. „Bude lepší chvíli počkat. Necháme ostatní, ať se snaží a najdou to. Uvidíš, jak to dopadne. Já si teď musím zavolat.“
Vstal a chopil se satelitního telefonu, který by na mýtině zřejmě měl fungovat. Poodešel stranou a začal s někým tiše rozmlouvat. Kevina napadlo, že by se mohl připlížit k němu, aby si vyslechl, o čem mluví, ale něco ve vojákově postoji mu prozradilo, že by to nebyl dobrý nápad.
„Myslím, že jsme něco našli!“ ozval se jeden vědec z džungle.
Kevin nemohl dál jen tak sedět. Zdálo se, že ani zbytek jejich malého tábora ne. Byl tak jen jeden z mnoha, kteří vyrazili po směru zvolání. Snažil se s nimi držet krok, i když se pod ním propadala měkká půda. Společně s vědci doběhl na další malou mýtinu. Kevin napůl očekával, že narazí na kráter a spálený les. Místo toho viděl jen několik prohlubní v zemi, jako kdyby tudy něco prošlo.
Zvláštní bylo, že stromy kolem nevypadaly polámané. Pokud tu v nedávné minulosti něco dopadlo, neměly by být poškozené? Neměl by tu být vrak a třeba i doutnající trosky?
Kevin si uvědomil, že se na to dívá ze špatného úhlu. Mimozemšťané poslali svoji zprávu před dlouhými roky. Zpráva přitom cestovala rychlostí světla. Proč by jejich záchranné kapsle měly dorazit právě teď? Proč by tu nemohly být už celé roky nebo desítky let? Co když čekaly, až je někdo objeví? Ta myšlenka se mu líbila. Měl pocit, že na něj čeká nějaké tajemství a připadal si jako lovec pokladů.
Vědci už začali pracovat, spustili své přístroje, ale z toho, co Kevin slyšel, se nezdálo, že by se jim dařilo.
„Detektor kovů nic nezachytil,“ vykřikl Phil. Výzkumník měl svoji havajskou košili naprosto propocenou. „Takhle tichý nebyl… no, nikdy.“
„Infra taky nic,“ vykřikl někdo jiný.
„To se dalo čekat,“ ozval se znovu Phil. „Chladnulo to už od přistání a nevíme, jak je to dlouho. Co magnetometr?“
Vědec, který s sebou táhl nějaký podivný vozík zavrtěl hlavou. „Je to tu příliš zvrásněné. Nevím, jestli je to signál nebo jen nějaká interference.“
Stejný problém měl očividně i podzemní radar. Kevin ani nevěděl, že něco takového existuje. V podstatě nevěděl, jak funguje víc než polovina vědeckého vybavení. Mohla by za tím být magie, i když pochyboval, že vědcům by se takové přirovnání zamlouvalo. Měl pocit, jako by jen sledoval skupinu vědců pobíhajících po louce a poslouchajících pípání ze sluchátek. Byla to zábava možná tak první hodinu.
„Budeme muset kopat,“ pronesl nakonec profesor Brewster. „Někde to tu být musí, takže pokud to tu prohrabeme, nakonec to najdeme.“
Zdálo se, že „my“ v tomto případě nezahrnovalo profesora Brewstera, protože se k lopatě nijak nehnal. Většina vědců ale ano, a dokonce se k nim přidala i skupina vojáků. Vrhli se do hrabání ohromnou vervou, jako by tak mohli přinutit půdu, aby jim vydala svá tajemství.
Kevin zřejmě nemohl dělat nic jiného než čekat. Neměl lopatu, a navíc se nezdálo, že by se s její pomocí dalo najít něco užitečného. Všichni vlastně jen náhodně kopali a doufali, že na něco narazí. Kevinovi to připadalo stejně zbytečné jako hloubit díry na pláži a doufat, že narazí na pirátský poklad. Proto si jen dával pozor, aby se nikomu nepletl pod nohy.
V tu chvíli jako by mezi stromy zaslechl šepot. Trochu mu připomněl odpočet, který nedávno cítil, až na to, že tentokrát pulzování zesilovalo, když udělal několik kroků směrem, kterým zřejmě padající kapsle mířila. Když se vydal opačným směrem, pulzování sláblo.
Kevin se zastavil. Chtěl si být jistý. Nechtěl nikomu říct, co si uvědomil, dokud nebude mít jistotu, že nejde jen o náhodu. Co když bláznil z horka?
„Neblázním,“ ujistil sám sebe a přál si, aby si byl tak jistý, jak před sebou předstíral.
Vyrazil kupředu a snažil se následovat pulzování, které postupně sílilo. Proplétal se mezi stromy. Kdykoli pulzování začalo slábnout, zastavil se a chodil v kruhu, dokud si nebyl jistý, kterým směrem opět zesiluje. Netrvalo dlouho, než narazil na stezku, která vypadala, jako by ji vyšlapala zvířata. Šel po ní, než dorazil k přírodnímu jezírku, které vypadalo jako plavecký bazén plný hnědozelené vody. Kevin věděl, že objekt, který dopadl na Zemi, je někde tam pod hladinou. Cítil, jak ho přitahuje. Udělal krok k vodě. Pak další. Pokoušel se vzpomenout si, proč že by se k ní neměl přibližovat…
Z vody se vynořila zubatá tlama, která zaklapala vzduchem tak rychle, že Kevin jen tak tak uskočil. Kdyby je Ted nevaroval, myslel by si Kevin, že narazil na aligátora. Tahle potvora ale měla tlamu příliš dlouhou a špičatou. Kajman se nepřestával přibližovat, vylezl z vody na souš a táhl za sebou vlnící se ocas.
„Pomoc!“ vykřikl Kevin. Chtěl se otočit a utíkat, ale předpokládal, že kdyby se otočil, bestie se na něj vrhne. Místo toho tedy raději couval a kajman se k němu pomalu přibližoval. Zdálo se, že si Kevina dá k obědu. Kevin za sebou ucítil kmen stromu a věděl, že sešel z cesty. Kajmanovi tak nic nebránilo se k němu přiblížit. Otevřel tlamu a Kevin tak měl výhled na nekonečnou řadu zubů—
Ozvalo se zahřmění výstřelu tak hlasité, až Kevina málem ohlušilo. Kajman zasyčel bolestí a pak se složil. Složil by se i Kevin, ale toho podpíral strom. Pak si všiml Teda svírajícího pušku. Sklonil ji až ve chvíli, kdy si byl jistý, že je zvíře mrtvé.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Kevinovi se podařilo přikývnout, i když ještě cítil nevýslovnou hrůzu. „Asi jo.“
„Co jsi tu dělal? Myslím, že jsem ti řekl, ať se netouláš.“
Kevin chtěl říct něco o tom, že není malý kluk. Místo toho jen kývl k jezeru tmavé vody. „Musel jsem. Měl jsem pocit… myslím, že je to tam.“
Voják překvapeně zamrkal a pak se podíval na vodní hladinu. „Víš to jistě?“
„Ano,“ odpověděl Kevin. „Nevím, jak to vím, ale je to tam.“
Překvapilo ho, když se Ted dál nevyptával a prostě jen zavolal ostatní. Všichni přispěchali stejně rychle, jako když objevili první mýtinu. Když ale zjistili, že to, co hledají, je pod vodou, poněkud to jejich nadšení zchladilo. Báli se, co by tam na ně mohlo čekat. Nakonec do ní vstoupil Ted a další tři vojáci – jeden americký a dva skandinávští.
„Něco máme,“ vykřikl Ted a s ostatními obalil předmět kusem plachtoviny. Společně pak zabrali a pokusili se ho dostat z vody. Kevin měl pocit, že to trvá celou věčnost a čekal, že půjde o něco obrovského, protože vojákům nakonec pomáhal ještě půltucet vědců.
Když pak vybalili předmět z plachtoviny, rozhodně nevypadal tak, jak Kevin čekal. Jednak předpokládal, že bude větší. Jeho představivost mu vykreslila něco o velikosti osobního vozu, možná dokonce domu. Předpokládal, že to bude stříbřité a lesklé, nebo tak černé, jako vesmír, kterým to přicestovalo.
Místo toho se objevila naprosto dokonalá kamenná koule, stále ještě oslizlá z toho, jak byla ve vodě. Pod slizem ale byla naprosto hladká. Jako kdyby někdo vystřelil z obrovského děla směrem k Zemi kamennou bowlingovou kouli.
I tak se kolem ní shromáždili vědci a Kevinovi tak téměř zakryli výhled na ni.
„To je ono?“ zeptal se profesor Brewster. „Pusťte mě k tomu. Našli jsme to?“
„No, něco jsme rozhodně našli,“ pronesla doktorka Levinová. Zněla jako kdyby se nutila ke klidu. Nechtěla působit příliš nadšeně. „Teď jen musíme zjistit, co přesně to je.“
Ted zavrtěl hlavou. „Nejdřív musíme udělat úplně jinou věc. Musíme to dostat z džungle.“
