Kitabı oku: «Vysílání », sayfa 8
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Když kámen stěhovali na improvizovaných nosítkách, nechtěl z něj Kevin spustit oči. Přemýšlel, co má to všechno znamenat. Byl současně nadšený i zmatený, na pomezí mezi radostí z toho, co našel a kam ho zavedly mimozemské signály a překvapením, že nejde o velkou stříbřitou kosmickou loď, kterou si původně představoval.
Byl to zvláštní pocit, opravdu tu věc najít, i když právě kvůli ní tu všichni byli. Zdálo se mu, že by tu neměla být, ale přesto tu byla a Kevin jen těžko potlačoval vzrušení při myšlence, co by asi mohlo čekat uvnitř.
„Otevřeme to, až se vrátíme zpátky, že?“ zeptal se doktorky Levinové, která vypadala jako někdo, kdo se nemůže dočkat Vánoc.
Doktorka přikývla. „Předpokládám, že ano. Na základně OSN na nás bude čekat laboratoř, takže uvidíme, co je uvnitř.“
Očividně se i ona snažila krotit nadšení. Popravdě, většina vědců vypadala naprosto spokojeně, jako by jim nevadilo, že našli jen podivně hladký kámen, a ne nedotčenou kosmickou loď plnou pokročilých technologií. Možná to bylo tím, že to byli vědci a ten kámen jim připadal reálnější. Vždyť byli zvyklí zkoumat kameny z dalekého vesmíru a byli to zaměstnanci NASA, takže jim mimozemské lodě nejspíš připadaly nemyslitelné.
Kevin každopádně doufal, že uvnitř kamene najdou něco zajímavého. Možná, že tam budou mimozemské technologie, nebo další zprávy – jako kdyby šlo o zprávu v lahvi. Pokud mimozemšťané nebyli naprosto titěrní, nejspíš uvnitř nebudou, ale co když tak titěrní opravdu byli? Nebo co když našli způsob, jak se směstnat do těsných prostorů?
Uvnitř každopádně bude něco úžasného.
Vrátili se k místu, kde nechali auta. Vědci, kteří šli napřed, už začali s balením vybavení. Zdálo se, že stejně jako Kevin jsou všichni celí žhaví se vrátit zpátky a otevřít ten kámen. Když své vybavení vybalovali, byli na něj velice opatrní. Teď ho v podstatě jen házeli do nákladového prostoru.
„Měli bychom nastoupit,“ pronesla doktorka Levinová. „Myslím, že už jsme téměř připravení vyrazit.“
Kevin přikývl a zamířil zpátky k džípu. Všiml si ale profesora Brewstera a chystal se mu raději vyhnout. Překvapilo ho, když si uvědomil, že se profesor vlastně tváří naprosto spokojeně. Doslova tančil radostí.
„Našli jsme to,“ prohlásil profesor Brewster. „Vážně jsme to našli. Tohle je… vím, že jsem na tebe byl tvrdý, Kevine, ale bylo to jen proto, že jsem si chtěl být opravdu jistý. Tohle je vážně úžasné.“
Kevin tomu ani nemohl uvěřit. Nikdy by nečekal, že zrovna profesor Brewster bude tak dětinsky optimistický.
Doběhl k džípu, kde čekal Ted a jeho matka. Nejspíš poprvé od chvíle, kdy to všechno začalo, vypadala jeho matka, že konečně chápe, o co tady jde. Že to není jen o Kevinovi. Ted až tak spokojeně nevypadal a pokud právě jemu něco dělalo starosti, určitě to nebylo dobré. Konec konců, dokázal se bez problémů postavit kajmanovi.
Na Kevinovu radost to ale nemělo nejmenší vliv. Všichni ti vědci měli své drahé vybavení, a přesto to byl právě on, kdo našel místo, kde byla mimozemská kapsle. Měl pocit, jako by mu určitým způsobem patřila, i když byla v náklaďáku vzdáleném dvacet metrů a střežená směsicí vědců a vojáků různých národností. Měl pocit, že cokoli se s ní stane, bude to jeho chyba.
„Co myslíte, že v té kapsli najdeme, až ji otevřeme?“ zeptal se Kevin.
Ted se na několik sekund zamyslel.
„Může to být schránka plná informací. Třeba doufají, že ten, kdo ji najde, bude mít technologii, kterou by je mohl zachránit před tím, co se s nimi stalo. Nebo je oživit. Budeš se muset zeptat spíš vědců. Jsou chytřejší než já.“
Na tom možná něco bylo. Každopádně se zdálo, že většina jich už o kapsli debatuje, protože Kevin slyšel z vysílačky nejrůznější hlasy. Takhle vzrušení vědci ještě nebyli. Možná to bylo proto, že konečně měli něco víc než jen překlad signálu od nějakého třináctiletého kluka. Možná se jim líbilo, že konečně mají hmatatelný důkaz.
Kevin se jim nedivil. Dokonce i když věděl, že to, co vidí, je skutečné, po nalezení kamenné kapsle se mu ulevilo. Ukázalo se, že měl pravdu.
„Jak dlouho bude trvat cesta na základnu OSN?“ zeptal se. Nejraději by tam už byl, aby mohli pokračovat ve výzkumu.
„To záleží,“ odpověděl Ted. „Už jsi viděl, v jakém stavu tu jsou cesty—sakrapráce.“
Kevin si na chvíli myslel, že narazili na další převržený automobil. Pak si ale všiml řady uniformovaných postav se zbraněmi v rukách.
Šokovaně si je prohlížel. Slyšel z vysílačky napjaté rozhovory ostatních, kteří si všimli, co se děje. Dokonce i Ted vypadal napjatě. I když ne překvapeně. Zdálo se, že něco podobného očekával.
„Vycouvat už nezvládneme,“ pronesl a zpomalil džíp. „Je za námi moc lidí. Zdá se, že to budeme muset udělat po zlém.“
Zastavil a obrátil se ke Kevinovi. „Vypadá to, že je to kolumbijská armáda, a ne jeden z kartelů, takže by to mělo být OK. Kdyby to náhodou nevyšlo, zůstaňte tady a držte hlavy dole. Rozuměno?“
„Ano,“ odpověděla Kevinova matka.
Ted se zadíval na Kevina. „Rozuměno?“
„No jo,“ odpověděl Kevin. Co od něj asi tak bývalý voják mohl čekat jiného? „Hmm… nezastřelí nás, že ne?“
„Nejspíš ne,“ odpověděl Ted.
„Nejspíš ne?“ To neznělo zrovna dobře. Kevin by dal přednost „rozhodně ne“ nebo třeba „nemusíš se bát.“
Ted kývl na profesora Brewstera, který už pochodoval k čelu konvoje. „Předpokládám, že záleží na tom, kdo s nimi bude jednat.“
Vyskočil z vozu a Kevin si všiml skupiny dalších lidí, kteří se také hnali kupředu. Buď chtěli ukázat, že i oni tady mají nějakou autoritu, nebo jen chtěli vidět, co se děje.
Právě proto se asi rozhodl vystoupit.
„Kevine,“ zarazila ho matka. „Ted nám řekl, abychom zůstali uvnitř.“
„Já vím, mami,“ odpověděl, „ale kdyby se začalo střílet, tak to bude asi stejně jedno.“
„Kevine!“ vykřikla znovu, když seskočil z vozu a vyrazil kupředu. Slyšel, že jde za ním, ale nezastavil se. Nehodlal si to nechat ujít.
Když došel ke skupině ozbrojenců, ostatní už se dohadovali tónem, který zněl opravdu nebezpečně. Kevin už viděl podobné situace ve škole, kdy se děti navzájem urážely a nechtěly pak ustoupit, protože by působily hloupě. Vždycky se zdálo, že se nechtějí prát, protože jsou ve skutečnosti vyděšené a celé to vlastně byla hloupost, ale stejně k tomu nakonec došlo. Kevin nikdy nečekal, že něco podobného zažije u dospělých, ale zdálo se, že to tak skončí.
„… a já vám říkám, profesore, že tohle je suverénní kolumbijské území,“ vysvětloval postarší muž profesoru Brewsterovi. „Chcete mi snad tvrdit, že kdyby tento artefakt dopadl na americké území, dovolil byste mi jej odvézt?“
„Ne, to samozřejmě ne, generále,“ štěkl na něj profesor Brewster. „Protože my máme ta nejlepší vědecká zařízení světa.“
„Chcete snad snižovat kvalitu kolumbijského vědeckého programu?“ zamračil se generál.
„Chci jen říct, že nemáte ani desetinu prostředků, které máme my,“ odpověděl profesor Brewster.
Generála to ale nijak neohromilo. Spíš jako by ho to naštvalo.
„Takže o tohle tady jde, ano? USA jsou nejskvělejší a nejbohatší stát, takže se všichni musíme sklonit a fungovat podle nich?“ Kevin viděl, jak prudce vrtí hlavou. „Už toho máme dost z minulosti. Myslíte si, že nepoznávám některé z vašich lidí?“
„Tenkrát jste nás pozvali,“ vykročil kupředu Ted. „Generále Marquezi, když jsme vaší zemi pomáhali proti kartelům, neslyšel jsem, že byste si stěžoval.“
„A teď pomáháte sami sobě,“ odpověděl generál.
„Komunikovali jsme diplomatickou cestou,“ pronesl profesor Brewster. „Řekli jsme vám, že přijdeme.“
„Ale nepočkali jste na naše svolení,“ odporoval generál Marquez. Kevin měl pocit, že jde celý rozhovor rychle od desíti k pěti. A on že se nachází uprostřed hádky dospělých. Dospělých, kteří nejspíš nebudou poslouchat kluka, jako byl on a kteří se hodlali hádat a řvát na sebe, dokud se nestane něco špatného.
„Když nám dáte minutku, pane,“ prohlásil Ted, „určitě se nám podaří spojit se s naším i vaším prezidentem.“
„Aby se domluvili, že uděláme to, co chcete vy, výměnou za nějaký směšný poplatek nebo prázdný slib?“ obořil se na něj generál. „Náš prezident je dobrý člověk, ale tady jde o vojenskou záležitost.“
„Zdá se, že to tak skutečně bude,“ pronesl Ted. Divné bylo, že ani uprostřed hádky nezvýšil hlas. Ani když mu očividně hrozilo nebezpečí. Profesor Brewster se potil a Kevin cítil, jak jsou jeho vlastní nervy na pochodu, ale bývalý voják byl… prostě v klidu.
Byl to ale nebezpečný klid a Kevina znervózňoval skoro stejně, jako celá situace.
„Řeknu to takhle,“ pronesl generál Marquez. „Artefakt, který převážíte, patří kolumbijskému lidu. Vezmeme ho pod naši ochranu. Pokud se nám v tom pokusíte zabránit, budete zatčeni a uvězněni. Teď všichni ustupte.“
Zamířil k prvnímu náklaďáku v koloně a očividně se chtěl podívat, jestli najde jakékoli stopy po mimozemském zařízení.
„Nemůžu vám dovolit dotknout se toho vozu, pane,“ pronesl Ted a náhle měl v ruce pistoli, kterou mířil na kolumbijského generála.
V tom okamžiku viděl Kevin víc namířených zbraní než za celý svůj život.
KAPITOLA PATNÁCTÁ
Kevin se snažil, aby před namířenými zbraněmi nevypadal vyděšeně. Nebylo to nic lehkého. Většina kolumbijských zbraní mířila na Teda, ale protože stál Kevin nedaleko, nebylo to o nic příjemnější. Vojáci na jejich straně pro změnu mířili na Kolumbijce. Během chvilky se tak situace neskutečně vyhrotila.
„Máme početní převahu,“ pronesl generál Marquez. „Pokud vystřelíte, všichni zemřete.“
Ted pokrčil rameny. „Při vší úctě, pane, vy zemřete jako první.“
Přesunul se tak, že byl generál mezi ním a zbytkem Kolumbijců.
„Jako by mi na tom záleželo,“ obořil se na něj generál. „Něco takového je mnohem důležitější, než jsem já. A pořád máme palebnou převahu.“
„Tak to je asi dobře, že jsem zavolal leteckou podporu,“ pronesl Ted.
„Blafujete.“
Kevin ale už z dálky slyšel zvuk rotorů a zdálo se, že stejně tak i všichni ostatní. Měl by se díky tomu cítit bezpečněji, ale když nad tím tak přemýšlel, byla kvůli tomu celá situace ještě vyhrocenější. Zvýšil se totiž počet lidí, kteří se mohli rozhodnou vystřelit v nevhodnou chvíli.
Nad stromy se skutečně objevila hranatá helikoptéra, krátké pylony po stranách se ježily výzbrojí. Kevin si vzpomněl na to, jak Ted telefonoval. On očividně čekal, že se tohle stane, nebo alespoň něco podobného. Zadíval se vzhůru, pak se rozhlédl po ozbrojených mužích a věděl, že za několik okamžiků začnou vzduchem svištět kulky.
Udělal tak jedinou věc, kterou mohl a vykročil mezi Teda a generála.
„Jdi z cesty, Kevine,“ vyzval ho Ted.
„Měl bys uhnout,“ souhlasil generál Marquez.
Kevin zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Kevine!“ vykřikla jeho matka. Několik vědců ji chytilo, aby se k němu nemohla vrhnout. „Okamžitě jdi odsud!“
Kevin se ani nepohnul. Kmital pohledem mezi Tedem a kolumbijským generálem, zatímco na obloze se stále vznášela hrůzu vzbuzující helikoptéra.
„Oba se chováte jako blbci,“ pronesl Kevin. Takhle by s dospělými určitě mluvit neměl, rozhodně ne s těmi, kteří byli ozbrojení, ale podle jeho názoru to tak prostě bylo.
„Nevíš, o co tady jde, Kevine,“ upozornil ho Ted.
„Má pravdu,“ souhlasil generál Marquez. „Nevíš, jaké tohle všechno může mít následky.“
Proč si dospělí vždycky myslí, že jen oni vědí, co se děje? Proč si myslí, že děti, jako je Kevin, jsou hloupé?
„Nechcete, aby si banda lidí, kteří nejsou z Kolumbie, jen tak přišla a vzala si, co vám patří. A nechcete, aby vám říkali, co máte dělat,“ prohlásil Kevin. „Myslíte si, že se tak nad vás povyšují. Ted vám nechce dát tu kapsli, protože si myslí, že jsme udělali nejvíc pro její nalezení a taky si myslí, že když vám ji dáme, budeme působit jako slaboši. A navíc má své rozkazy a bude se jimi řídit za každou cenu. Je to všechno blbost.“
Ted naklonil hlavu ke straně. „V něčem má Kevin pravdu. Mám své rozkazy.“
„A já nechci, aby došlo k urážce Kolumbijců tím, že si Američané odvezou tenhle artefakt,“ pronesl generál Marquez. „Do našich záležitostí už jste zasahovali až moc.“
„Oba jste jen tvrdohlaví,“ prohlásil Kevin. Nepřipadalo mu správné, že s dospělými mluví zrovna takhle, ale bylo to tak. Navíc, kdyby to neudělal, nejspíš by se všichni postříleli. Což byl dobrý důvod pokračovat. Mávl rukou směrem k vědcům. „Podívejte se na všechny ty státy, které tu spolupracovaly. Když to zvládli oni, proč ne vy?“
„Co navrhuješ?“ zeptal se generál Marquez.
V tom měl Kevin jasno. „Chystali jsme se odvézt kapsli do nějakého komplexu OSN…“
„Do místního centra WHO,“ doplnil Ted.
„Tak proč ne tohle?“ zeptal se Kevin. „Bude to vypadat, že to takhle proběhlo, protože jste to dovolil a budete tam moct být, až to otevřeme. Uvidí to tak úplně všichni.“
„Včetně kamer,“ dodal Ted. Sklonil zbraň. „Slyšel jsem, že uvažujete o vstupu do politiky, generále.“
Generál se na chvíli odmlčel, zřejmě zvažoval možnosti. Kevin předpokládal, že už to chápe.
„Nebudete vypadat jako slaboch,“ řekl. „Bude to vypadat, jakože jste zodpovědný za představení našeho nálezu světu. Byl poslán na Zemi, ne do konkrétního státu. Patří všem. Není to nic, co by měl vlastnit někdo konkrétní.“
Generál Marquez se ještě na chvíli zamyslel a pak přikývl. „Dobrá tedy.“ Zavolal na své muže něco ve španělštině a ti sklonili zbraně. „Doprovodíme vás do komplexu OSN a budeme sledovat, jak artefakt otevřete. Byl jsi velice statečný, mladíku.“
Kevin při těch slovech cítil hrdost, i když pohled na matku mu prozradil, jak moc velký problém má kvůli tomu, že se tak vrhl do nebezpečí. Ted mu položil ruku na rameno a odvedl ho zpátky k džípu.
„Dobrá práce,“ řekl, „ale ani nemysli na to, že bys ještě někdy udělal něco podobně hloupého. Mohli nás všechny zabít.“
To sice mohli, ale nezabili. A co víc, konvoj mohl pokračovat v cestě na místo, kde konečně zjistí, co to mimozemšťané poslali v té podivné kapsli na Zemi.
„Otevřeme tu schránku,“ řekl Kevin. Nedokázal potlačit vzrušení v hlase.
„To ano,“ přikývl Ted a zněl přitom skoro stejně nadšeně jako Kevin. „Uvidíme, co nám to sem mimozemšťané poslali.“
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Cestou zpět do Bogoty nespouštěl Kevin oči z náklaďáku, který vezl kapsli. Téměř měl pocit, že kdyby ho jen na chvíli ztratil z očí, zmocnila by se ho některá ze soupeřících skupin, které ho chtěly získat pro sebe.
„Nikam ti neuteče,“ pronesl Ted. „Tohle se ti vážně povedlo, Kevine. To, jak jsi všechny přesvědčil, aby spolupracovali.“
Kevin by mu rád věřil, ale kapsle se taky objevila jen tak z ničeho nic, že? Proč by úplně stejně nemohla zmizet? Proč by je nemohla nechat všechny v údivu zrovna ve chvíli, kdy doufali, že objeví nějaká vesmírná tajemství?
„Bude to dobré, Kevine,“ ozvala se jeho matka a položila mu ruku na rameno. „To těžší už máš za sebou.“
Kevin to chápal, ale i tak z náklaďáku nespouštěl zrak. Nešlo jen o to, že chtěl mít jistotu, že se nic nestane. Spíš se těšil, co bude dál. Nemohl se dočkat, jak kdyby se čekání na Vánoce a návštěva u doktora slily v jedno. Bylo to zvláštní. Konečně se objevila Bogota.
„Základna OSN je nedaleko,“ prohlásil Ted a ukázal, kam jedou.
Budova před nimi vypadala tak o padesát let moderněji než většina staveb kolem. Byla z kovu a skla, zatímco domy kolem působily starobyle a nestabilně. Po základně se pohybovali vojáci v modrých helmách. Nijak se nepokusili konvoj zastavit a Kevin předpokládal, že jim někdo z vědců dal vědět o co jde.
Což taky znamenalo, že nemají šanci svůj nález utajit. Personál OSN už se začal shromažďovat a zvědavě okukoval konvoj. Kevin si všiml řady reportérů, které v bezpečné vzdálenosti držel jen kordon vojáků. Mířili na ně kamerami a když konvoj zastavil, rozzářily se i blesky fotoaparátů. Kevin si vydechl. Dostali se zpátky a měli i kapsli.
Přihlížel, jak ji skupina svalnatých vědců přenesla dovnitř. Byla zakrytá plachtou, takže reportéři neměli dobrý výhled na to, co vědci nesou.
„Bylo by lepší, kdyby ji neschovávali,“ řekl Kevin.
Ted se zadíval na kapsli a pak na novináře. „Něco mi říká, že dlouho ji schovávat nebudou. Pojďme raději dovnitř.“
Kevin seskočil z džípu a pak s Tedem, svojí matkou a všemi ostatními zamířil dál do komplexu OSN. Nepřekvapilo ho, když narazil na další reportéry, kteří se očividně rozhodli nemít fotografie tajemného předmětu výměnou za možnost křičet na ně otázky.
„Je to pravda?“ vykřikl jeden. „Opravdu jste našli loď mimozemšťanů?“
Profesor Brewster považoval za samozřejmé, že odpoví právě on. Vykročil kupředu. „Dobrý den, jmenuji se profesor David Brewster a pracuji pro NASA. V deštném pralese jsme skutečně něco našli, ale zatím nevíme, co přesně to je. Moji lidé zatím nebudou odpovídat na žádné otázky, ale již brzy uspořádáme tiskovou konferenci, na které veřejně prozkoumáme artefakt, který jsme nalezli.“
Novináři okamžitě vypálili další otázky, ale profesor Brewster je ignoroval a zamířil k hlavní budově komplexu. Kevin a ostatní museli přidat do kroku, aby mu stačili.
„Opravdu uspořádáme rovnou tiskovou konferenci?“ zeptala se doktorka Levinová. Nezdálo se, že jí to vadí, spíše ji to překvapilo.
„Trochu se nám to tu vymyká z rukou,“ odpověděl profesor Brewster. „Hádky o to, kdo na tom kameni bude pracovat… jsou drsné.“
Kevin doufal, že po tom všem, čím už si prošli, se vědci dokážou dohodnout.
„Zdá se, že jedinou možností, jak předejít dalším problémům, je vyřešit vše přímo tady. Proběhne tisková konference, kde to oznámíme, a protože spousta mých kolegů na to opravdu spěchá, pokusíme se kapsli rozříznout a zjistit, co je uvnitř.“
„Opravdu ji otevřete?“ zeptal se Kevin. Nechtělo se mu to věřit.
„Za striktně kontrolovaných podmínek,“ odpověděl profesor Brewster. „Nemůžeme riskovat potenciální kontaminaci, ať už kamene nebo okolního prostředí. Místnost, ve které otevření provedeme, musí být hermeticky uzavřena.“
Odešel, aby všechno zařídil a Kevin cítil, jak v něm narůstá vzrušení.
„Opravdu ji otevřou,“ zakřenil se. To bylo vážně super.
„A my budeme u toho,“ pronesla doktorka Levinová.
„Budete Kevina potřebovat na té tiskovce?“ zeptala se jeho matka.
„Nejspíš ano,“ odpověděla doktorka. „Zaslouží si tam být, nemyslíte?“
Kevinova matka přikývla. „To ano. Po tom všem si to opravdu zaslouží.“
***
Místnost, ve které probíhala tisková konference, byl ohromný konferenční sál, do kterého se očividně mohlo vejít obrovské množství lidí. Přesto Kevinovi připadalo, že se v něm všichni mačkají. Byla tam spousta reportérů a výzkumníků, takže se mezi nimi téměř nedalo projít. Na jedné stěně bylo připraveno plátno, na kterém bylo vidět kapsli na kovovém stole. Stála kolem ní trojice vědců. Měli na sobě bílé plastikové obleky, nejspíš určené k tomu, aby kapsli nekontaminovali. Také měli obličejové masky a brýle.
V čele konferenčního sálu byl dlouhý stůl, za kterým seděla řada vážně se tvářících mužů i žen. Kevin některé z nich znal z expedice – například uprostřed seděl generál Marquez. Kevin, doktorka Levinová a profesor Brewster vyrazili ke stolu.
„Díky vám všem, že jste přišli,“ pronesl profesor Brewster. „Jak pravděpodobně víte, vrátili jsme se z vědecké expedice do kolumbijského deštného pralesa. Během této expedice jsme našli objekt, který právě můžete vidět.“
„Co to je?“ zajímala se nějaká reportérka.
„Kde se to tu vzalo?“ zeptal se někdo další.
Profesor Brewster se na chvíli odmlčel. Kevin přemýšlel, jaké to pro něj asi je, když musí říct něco, co zní naprosto neskutečně, a přitom je to pravda.
„Máme důvod se domnívat, že tento kámen je ve skutečnosti kapsle vyslaná sem nějakou mimozemskou civilizací,“ pronesl profesor Brewster.
Několik reportérů zalapalo po dechu a vzápětí začali jeden přes druhého vykřikovat otázky. Profesor Brewster se je gestem ruky pokusil utišit.
„Nejspíš už víte, že NASA zachytila vysílání mimozemské civilizace,“ řekl. „Tato vysílání rozluštil Kevin McKenzie a na jejich základě jsme objevili tento… objekt.“
Ukázal na Kevina a toho téměř okamžitě oslepily blesky fotoaparátů.
„Ve spolupráci s kolumbijskou vládou a mezinárodním týmem vědců,“ pokračoval profesor Brewster, „jsme objekt vyzvedli a přemístili sem.“
V jeho podání to znělo mnohem mírumilovněji, než to ve skutečnosti probíhalo. Kevin předpokládal, že tohle ale byl příběh, který chtěli všichni slyšet a také verze, kterou chtěli účastníci prezentovat. Příběh o tom, jak si všichni pomáhali a spolupracovali. Nakonec to nebylo tak špatné, pokud to ostatní motivovalo ke spolupráci v budoucnu.
„Na objektu se chystáme provést několik předběžných testů,“ pronesl profesor Brewster. „A podle výsledků samozřejmě kapsli také otevřeme. Tedy podle informací z vysílání předpokládáme, že jde o kapsli.“
Místností znovu projel záchvěv vzrušení. I Kevin ho cítil. Všechno to mluvení bylo frustrující. Chtěl, aby se konečně dostali k tomu, že kapsli otevřou a uvidí, co je uvnitř. Zkusil si představit, co tam asi bude. Vlastně to ale nešlo. Mohlo tam být cokoli – počínaje informacemi zakódovanými do skrytého superpočítače až po zkumavky živého materiálu… cokoli.
„Kevine,“ vykřikl jeden z reportérů. „Co myslíš, že tohle všechno znamená? Budeš dál přijímat zprávy? Jaký dopad to bude mít na lidstvo?“
„Nevím,“ odpověděl Kevin. „Myslím… myslím, že by to pro nás mohl být nový začátek. Teď, když víme, že jsou mimozemšťané, budeme se muset zamyslet, jací vlastně jsme.“
Ve světě se odehraje tolik změn. A bylo vážně smutné, že většinu z nich už nezažije. Ani tahle myšlenka ale nedokázala zahnat jeho nadšení. Chtěl vidět, co je v tom kameni. Předpokládal, že právě teď to chtějí vidět úplně všichni.
„Pokud nejsou další dotazy,“ pronesl profesor Brewster, „začneme s testováním.“
Pokynul vědcům na plátně a ti začali pracovat s nějakými zvláštními přístroji. Kevin přitom tajil dech.
„Zdá se, že rentgen tu bude k ničemu,“ pronesl jeden z vědců. „Je to pevná hmota, ale nevíme, jak by měly vypadat výsledky u něčeho podobného.“
„Spektrometr naznačuje, že je objekt skutečně mimozemského původu,“ pronesl další. „Podobá se složení některých meteoritů v naší databázi.“
Kevin cítil novou naději. Místností se začal šířit šepot. Reportéři se očividně také nemohli dočkat, až zjistí, co je uvnitř. Kevin si ale nemyslel, že jsou stejně nedočkaví, jako on.
„Jsou nějaká předběžná data,“ ozval se profesor Brewster, „podle kterých bychom se neměli tento objekt pokoušet otevřít?“
Kevinovi se zdálo, že se snaží znít současně klidně a autoritativně. Kdyby to bylo na něm, ještě by vědce popohnal. Nebyl si jistý, jak dlouho ještě zvládne jen tak sedět a čekat, než udělají věc, na kterou tu všichni čekali.
„Nejsou žádná očividná rizika,“ odpověděl jeden z vědců na druhé straně spojení. „Struktura kamene naznačuje, že by měla tento proces vydržet a přijali jsme příslušná bezpečnostní opatření.“
Kevin měl pocit, že je to hodně obšírný způsob, jak říct, že to můžou provést. Hlavní ale bylo, že to řekli.
„Dobrá tedy,“ pronesl profesor Brewster. „Začněte s řezáním.“
Kývl na vědce na plátně a ti přistoupili ke kameni. Zafixovali ho na místě a jeden z nich se chopil elektrické pily, která vypadala pro jednoho až příliš velká. Zdálo se, že by dokázala proříznout kov i beton.
I přesto se ale Kevin bál, že se pila odrazí od povrchu kamenné koule. Předpokládal, že mimozemská kapsle dostatečně pevná, aby zvládla cestu ze systému Trappist 1 až na Zemi, bude dost odolná, aby dokázala vzdorovat pile.
Pila se do ní zakousla a vzduchem začaly létat jiskry, prach a drobné odštěpky.
„Narazili jsme na odpor,“ pronesl výzkumník. „Možná bude nutné lepší ostří.“
Pokračovali v řezání. Nejprve obkroužili celou kouli, jako by předpokládali, že se pak rozdělí v půli. Když se to nestalo, zajeli ostřím hlouběji. Pokračovali dál, až prach téměř zakryl celý výhled. Pak se koule rozpadla na dvě poloviny.
Kevin zíral na obraz a předpokládal, že stejně tak zírají i ostatní v sále a možná i na světě. Určitě tomu chtěli přijít na kloub. Zíral tak dlouho, až ho bolely oči. Snažil se rozeznat detaily, které by mu řekli, co jim to mimozemšťané poslali. Co bylo uvnitř kapsle? Co bylo tak důležité, že to poslali vesmírem na světelné roky vzdálenou planetu, do úplně jiného světa?
Nejprve si záběr prohlížel s nadějí. Pak nemohl uvěřit vlastním očím.
To, co viděl, prostě nedávalo smysl.
