Kitabı oku: «Svítání na západě», sayfa 2

Tys nešla

 
Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí
a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:
koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,
jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.
 
 
Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.
 
 
Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.
 
 
S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.
 
 
Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká
tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?
Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,
až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?
 
 
Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;
neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším
z té písně věčné se třásti tony přitlumenými.
 
 
V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,
jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.
Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!
 
 
Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,
v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší
a pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.
 

Vteřiny

 
Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou,
jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;
z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou
tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.
 
 
Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení
dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;
šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,
bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.
 
 
Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!
Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!
Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli
a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!
 
 
Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů
nesené rythmy staletých hodin, duše minulých let
šuměním dávného smíchu, hořkostí ulehlých bojů,
touhou, jež k zapadlým blankytům lásku mou obrací zpět!
 
 
Kapky těkavých olejů, z nichž neznámá vůně se vzdýmá!
Otravná dechnutí plynů, stlačených v jiskřící sníh!
Mžiknutí blesku, v němž duše smutek zajetí vnímá
a nervosně chví se před skanutím vlhkosti z klenutí žalářů svých!
 
 
Jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit
a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu mou,
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
 
 
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.
 

Proč odvracíš se, o Slabá?

 
Znám chvíle úzkosti, když hladiny duše, zahoustlé zatížením,
dech větru z pohoří Dálek mi svraští nervosním chvěním,
květ slunce v nich roztříští v salvy bolestných jisker a žehů,
a roztřese obrazy zahrad, jež do hlubin vyrostly z břehů.
 
 
Když z kráterů Západů zdvihne se popel a v řeřavém plání
noc uhaslých hvězd a neznámých jiter mi do tváře vhání,
a v příšerném rytmu, jejž skanduje předení umírajících rukou,
mých myšlenek ztrhané lety, jak křídla krvavá tlukou
 
 
a v závrať mne rozhoupávají nad vlny tvůrčího zmaru,
kam padají světy nenávisti a smutku a světel a tvarů,
dějiny vykrvácených rodů, mlčení zakřiknutých duší,
sny, které dřímou, sny, které září a sny, které tuší,
 
 
a všechny, které se nerozsvítily! Hodiny věčné a teskné,
jež neudeřily! Dni, jichž ponuré svítání leskne
se v nocích nestvořených sluncí, až vlající, jednou,
jak svinuté prápory v rukou Nejvyššího se zvednou.
 
 
Proč odvracíš se, o Slabá, když blížíš se k rodnému prahu?
Když z výparů dědičných lánů cítíš tajemnou vláhu,
jež pozdvihla z prachu tvé snění? A zrak tvůj, bázliv a schýlen,
proč svírá se v slzách před zardělým reflexem otcovských dílen?
 
 
Slyš hučení odvěkých moří pod blankytů ohnivou šíří!
Protéká splavem tisíců duší a vře a jiskří a víří
a šlehá! K pochodu tvému píseň! Od břehů věčna se slívá
a z jejího refrénu pozvání Nejvyššího ti zpívá!