Kitabı oku: «Svítání na západě», sayfa 4

Vladaři snů

 
Bratři, jichž duše klekají vedle duše mé v svatyních Nepoznaného,
jichž ruce dotýkají se mých, když sypeme zrní na uhlí společné kaditelnice,
sblížení opojením společné modlitby, již přijali jsme dědictvím věků,
sesláblí zádumčivým vlněním hudby, jíž chvěje se rytmicky vesmír!
 
 
Vy, kteří vracíte se unaveni hrubými výdechy pozemských barev,
přemožení vladaři snů, inspirovaných hvězdami neznámých konstellací,
vy, jimž krev vyhrnula se z porů ve výších ztrnulých odvěkým mrazem
a dýchání křečovitě se trhalo v ovzduší, jímž proletují světy!
 
 
Vy, kteří jste zsinali omámeni tajemstvím hlubin, kde hasne pozemské světlo
v kouři plynů stoupajících z utajených plamenů věčného tlení,
a zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky, v pýše snovaná v lano!
Poutníci, kteří jste navštívili svatá místa, spustošená šílenstvím davu!
 
 
Milenci pološera, jichž zraky uvykly rozeznávati formy v zatmění noci!
Vy, jímž zhořkl výpar krve, jenž sládne otřásanými vlnami vášní,
nemocní touhou po objetí duší, jemném jak slití paprsků zbratřených barev!
Hymnus jste zapěli čistému Políbení!
 
 
Hymnus koupaný v reminiscencích kantát k oslavě Nanebevzetí,
ozářený oblak pršících tonů, jež rozplývají se jak sladkost na rtech milujících,
sníh hvězdných krystalů vůní, padající v rozžhavené záření bílých linií těla,
jež vítězné od věků pálí dědičným sněním i vaši zachmuřenou žádost.
 
 
Duše vaše v lítostech pohlcovaly narážení neviditelných barev prodlouženého vidma,
trpěly ovíváním neznámého chvění a smutkem neslyšeného pláče;
(illuse věcí – řekli o vás – hořela chorobným klamem ve vaší duši,
když smutek nekonečna dýchal ve vašich odmítnutých a zapřených rytmech).
 
 
Životem prošli jste od plamenů extasí, tepajících jak nedočkavé třesení křídel,
až k omdlévání duše, když pruty bolesti, žhavé, v páteři provlékají se míchou;
úzkostné tajemství, tušení Porozumění, zpracovalo vaše rysy,
jak idea mistra přehnětenou formu. Leč vašich očí slzy nejpalčivější
 
 
uschly ve vaší duši, by nikdo jich neviděl chvíti se v řasách, o Hrdí!
Trpěli jste šílenstvím groteskních vidin, mozek raněný úpalem krásy,
trpěli jste bolestí slova, sesláblého a znechuceného nánosem let,
osleplého jak zrcadla kovu ve vzduchu, do něhož dýchalo množství.
 
 
O Vítězi, jichž kořist je posměchem nepřátel a lítostí přátel!
Hynete samotou v ostrovech, o nichž vám zpívaly hvězdy a oceány!
Ponížení vracíte se v domov, k vápenným břehům, jež houbovité se drolí
nárazem věků, a kde nikdo nevěří vašim zvěstem, syceným vůněmi jihu.
 
 
Bledost vašeho procitnutí, jak znamení tajného hříchu vás zradí.
Úsměvy druhů zhasnou před vašimi zraky, v nichž třese se záření dálek!
(Neboť milovaná je tvář, v níž krev prosvítá růžemi usmívání,
ale hrozná, zjeví-li se z druhého žití nocím milenky v hallucinacích.)
 
 
Truchlí půjdete zahradami žertujícími s jarem, květy, jichž vůně vám cizí,
vaše setba tropických nádher vyrůstá bílá a mroucí v severních sluncích,
studené je dotknutí ženy, lhostejné potkání duší, únava mlhami padá,
a vaše pýcha, jež povrhla nasycením země, zvrhne se výsměšně v touhu
ssáti vyschlou šťávu těch hroznů,
které jste rozmačkali, bezděčně, ve svém královském snění.
 

Předtuchy

 
Dým předtuch se plazil mou duší ze sražených požárů svát.
Odpověď němou na neznámá slova na rtech cítil jsem tát.
Sinavým deštěm hasil má světla budoucích soumraků pád
a s úzkostným pohledem se ke mně tulily barvy.
 
 
Zdlouhavý rytmus věčného choru v duši mi výstražně sáh’.
A slitá echa tisíců kroků, jež zapadly v staletých tmách,
jak odražená z klenutých chodeb mých budoucích dráh,
vyšla mi naproti poselstvím tajemné jednoty snění.
 
 
Šílená jasnost mi letěla smysly, druhého zraku sršící proud,
jenž probíhá časem, krvavá zaříznutí mystických pout,
nárazy vesel zakletých loďstev, jež z dálek slyšel jsem plout
k přístavům zavřeným dosud, pod blankyty nerozpjatými.
 
 
I tušil jsem bolestnou souvislost věcí, staletých paprsků slet,
jenž vyzařuje se z duší a v duše se odráží zpět
snem příšerným otevřených očí, snem žízně, krve a let,
jenž určil jsi sníti do splnění odvěké kletby.
 
 
I modlila se má úzkost a v její slova zněl signál Anděla žní,
jenž v ložnici duší výkřikem agonie do snění zní
zvoleným žencům, již odejít mají, a těm, kteří opodál sní,
zpívá o těžké, nepřetržité práci na věčných nivách.
 

Němé setkání

 
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí zpřízněné touhy:
hlas vonný očekáváním, jak modlitba zvonů, večer, před velkými svátky.
 
 
Chladivé poprchávání tonů, jimiž okřívá píseň omdlelá tichem,
a naděje sesláblá nekonečnou chůzí v krajinách zářící mlhy.
 
 
Šumění nesmělých kroků, když láska jde dušemi v snění
a vzbouzí uvítání krve illusí úsměvu žádostivého.
 
 
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí zpřízněné touhy:
záclony lože se zachvěly, odhrnuty diskretní rukou, a klesly.
 
 
Teskno. Zapadla minulá slunce, slzami zvětšují se hvězdy,
smuteční cypřiše čekají u cest. Nepoznány se míjejí duše,
 
 
každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá,
jen dlouhé stíny vzpomínek táhnou se za nimi přes celý obzor.
 
 
Kam padnou, tam rostou mystické květy, vyzařující uhaslá světla,
a z jejich listů, rozemnutých, voní mi lítost němého setkání v smrti.