Kitabı oku: «Tajemné dálky», sayfa 2

Žeh bílý světla…

 
Žeh bílý světla v lampě duše mé jsi stáh,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách,
jak chodbami opuštěného kláštera,
 
 
kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku
a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí,
jak okna prolomená v staletí zázraků
do zasmušilých horizontů Tajemství.
 
 
A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou
nad arkýře paláců a v boulevardů ruch,
vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou
v bizzarních pěnách vášní a síly a tuh;
 
 
žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl,
spálená síla nervů pod lebkami tlí,
a v tisících illusích jásot a úzkosť a žel
třese se na napjatých strunách Tajemství.
 
 
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách
jak v kvílících melancholiích večera,
 
 
a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,
až s věží věčného Města v kovových slzách se schví
jak matutinum andělů v čekající duši mou
ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.
 

Přátelství duší

 
Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů
pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí.
S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů
jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.
 
 
K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích
i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí;
má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích
i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí.
 
 
A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál,
jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí,
a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál,
jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.
 
 
Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel!
Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné,
v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel
do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!
 
 
Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas?
Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší?
Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas
do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?
 
 
Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar?
Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.
Ve flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar,
v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.
 
 
A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů.
Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji
a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů,
jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.
 

Tichá bolest

 
Po černém koberci, jejž k mému loži stínem
v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou,
ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem
svých retů hořkou číši plnou.
Mé tělo projala’s jak bledá záře divem,
v mých nervech hořela’s jak umírání pocit,
a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém,
pod tíží polibků jsem unavený procit.
 
 
Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil,
o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá!
Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil,
jak den, jenž na východě svítá,
a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou,
kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset
hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou
jak zrní safírů a bílých ohňů naset.
 
 
Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu
tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání?
A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu,
romanci snův a odříkání?
Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil,
jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem
i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil
mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.
 
 
Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu,
v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’,
a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu,
jak rosu sladké manny v klasech.
Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla,
ve hrozny cizích vín se slila květem taktů,
a dávných sluncí žár i nocí hvězdná čela
v tvých rythmů shlížela se v černém kataraktu.
 
 
Pak v tony tajemné strun zvířením jsi sáhla,
až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem
na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla
tvá hudba Neznámého hlasem
v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul
mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku
až v okna andělů, jak oběť vůně vanul
žal budoucí mých dní a ozon příštích blesků.
 

Vzpomínka

 
Rythmem vašeho kroku a zmlženým rozechvěním hlasu
(v němž dřímou slova zapomenutá) vždy do žáru mi vzeplá
doutnající západ onoho dne a v zelenavém jasu
žene na mne oblaky vůní a mámivého tepla.
 
 
Po léta ve mně zrály ty vůně. A dnes, když je cítím,
otázka mrtvá a oněmlá se kouří z jich tlení,
myšlénky sladkosť, jež příliš pozdě roztála žitím,
hořící olej odkvetlých oliv. A brázdami snění
 
 
za noci pluji s vln písní, jež stříká pod vesel mých metrem
a pod hvězd prostřenou mapou v dál zapadlou nesen,
a cítím, jak z ostrovů opuštěných do tváře dýchá mi větrem
mír cypřiší v květu, prohřátých stínů a planoucích vesen.
 

Den výroční

 
Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích.
Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu
jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ,
hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný.
 
 
Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála.
Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi,
jak k choru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se nížil
nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem.
 
 
A ticho se kouřilo z dálek, padalo zvýší a příšerně slavné
dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše.
(Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila
žhavá žízeň rozžhatých hromnic.)
 
 
Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal
dlouhé mírání barev a světel a naslouchal hudbě
blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně
z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění.
 
 
Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta
se zdvihla v mé duši. Dech vlastní zdál se mi cizí,
jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný
a známým dotykem sevřel mi chvějící ruku.
 
 
Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných!
Mši zádušní to pějí mé myšlénky, jak zvlněným chorem
v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše
věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě.
 
 
Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše,
modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku;
neboť mých vzpomínek řásnaté závoje černé,
jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma
tvého mrtvého těla.