Žeh bílý světla v lampě duše mé jsi stáh, že v agonii rudé krvácí do šera. Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách, jak chodbami opuštěného kláštera,
kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí, jak okna prolomená v staletí zázraků do zasmušilých horizontů Tajemství.
A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou nad arkýře paláců a v boulevardů ruch, vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou v bizzarních pěnách vášní a síly a tuh;
žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl, spálená síla nervů pod lebkami tlí, a v tisících illusích jásot a úzkosť a žel třese se na napjatých strunách Tajemství.
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh, že v agonii rudé krvácí do šera. Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách jak v kvílících melancholiích večera,
a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou, až s věží věčného Města v kovových slzách se schví jak matutinum andělů v čekající duši mou ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.
Přátelství duší
Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí. S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.
K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí; má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí.
A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál, jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí, a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál, jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.
Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel! Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné, v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!
Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas? Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší? Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?
Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar? Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli. Ve flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar, v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.
A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů. Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů, jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.
Tichá bolest
Po černém koberci, jejž k mému loži stínem v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou, ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem svých retů hořkou číši plnou. Mé tělo projala’s jak bledá záře divem, v mých nervech hořela’s jak umírání pocit, a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém, pod tíží polibků jsem unavený procit.
Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil, o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá! Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil, jak den, jenž na východě svítá, a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou, kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou jak zrní safírů a bílých ohňů naset.
Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání? A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu, romanci snův a odříkání? Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil, jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.
Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu, v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’, a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu, jak rosu sladké manny v klasech. Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla, ve hrozny cizích vín se slila květem taktů, a dávných sluncí žár i nocí hvězdná čela v tvých rythmů shlížela se v černém kataraktu.
Pak v tony tajemné strun zvířením jsi sáhla, až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla tvá hudba Neznámého hlasem v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku až v okna andělů, jak oběť vůně vanul žal budoucí mých dní a ozon příštích blesků.
Vzpomínka
Rythmem vašeho kroku a zmlženým rozechvěním hlasu (v němž dřímou slova zapomenutá) vždy do žáru mi vzeplá doutnající západ onoho dne a v zelenavém jasu žene na mne oblaky vůní a mámivého tepla.
Po léta ve mně zrály ty vůně. A dnes, když je cítím, otázka mrtvá a oněmlá se kouří z jich tlení, myšlénky sladkosť, jež příliš pozdě roztála žitím, hořící olej odkvetlých oliv. A brázdami snění
za noci pluji s vln písní, jež stříká pod vesel mých metrem a pod hvězd prostřenou mapou v dál zapadlou nesen, a cítím, jak z ostrovů opuštěných do tváře dýchá mi větrem mír cypřiší v květu, prohřátých stínů a planoucích vesen.
Den výroční
Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích. Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ, hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný.
Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála. Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi, jak k choru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se nížil nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem.
A ticho se kouřilo z dálek, padalo zvýší a příšerně slavné dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše. (Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila žhavá žízeň rozžhatých hromnic.)
Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal dlouhé mírání barev a světel a naslouchal hudbě blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění.
Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta se zdvihla v mé duši. Dech vlastní zdál se mi cizí, jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný a známým dotykem sevřel mi chvějící ruku.
Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných! Mši zádušní to pějí mé myšlénky, jak zvlněným chorem v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě.
Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše, modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku; neboť mých vzpomínek řásnaté závoje černé, jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma tvého mrtvého těla.