Kitabı oku: «Tajemné dálky», sayfa 4

Březen

 
Déšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil,
šer věčný prostoru pil jeho nektar lačen;
do modří brunátných se na východě tříštil
a v žhavých úlomech plál štěrbinami mračen.
 
 
Dech vlhký vytryskoval z němých rozloh plání
a z boků čerstvých brazd do vzduchu vůni mísil,
vod studený zněl smích a v ozvěn tiché štkání
jak oživený puls se svěžím rythmem křísil.
 
 
A v zemi navlhlé a zapařené mízou
dnů příštích dřímal svět, šleh barev, sil a jasů,
tráv šumné království a s atlasovou řízou
sbor teskných lilií a plavé zlato klasů;
 
 
mdlý oddech šeříkův i loubí modré stíny,
v nichž jednou bílý žár ve žhavém písku usne,
a libel malachit kroužících nad lekníny
ve vlhku teplých par a v lázni vůní dusné;
 
 
na květech akátů zor zrůžovělý pocel,
jenž zemi zažehne a rozleje se nachem
v těl brouků tvrdý kov, jak v zakalenou ocel,
a v křídla motýlů jak jemných barviv prachem;
 
 
tep žhavých žádostí, jenž vlny žití vzruší
a prškou jasmínů se v záhon citů slije,
i písně básníků, jimž analysa v duši
snů svěží akvarel svým chladným deštěm smyje.
 

Vězeň

 
V tvých zracích, Nejatá, jsem marně duši koupal,
jak temný oblak mlh nad kraje šíří zaleh’:
kouř vlastních myšlének mi z tvojích vůní stoupal,
a vlastní krve vzdech jsem cítil ve tvých žalech.
 
 
Mé srdce třáslo se, když k tvému jsem se chýlil,
šer vlastních illusí jsem z tebe barvou vyssál,
a vlastní duše hlas z tvých modliteb mi kvílil,
když na svém oltáři mi otevřelas missál.
 
 
Ros marné bohatství, jež bílý požár žehne
a v slzách ohnivých na ňadrech květů pálí,
i výheň západů, jež teplou krví šlehne,
jak z poraněných žil by stříkala ti dálí,
 
 
mlh hábit kající nad nahotou tvých plání
a dusot černých dní, jež slyším z dálky cválat,
tvých stromů němý žal a smutek odkvétání
i třesoucí hlas vod a noci teskných nálad
 
 
z mé krve vyrostly. Mým snem jsou barvy žhoucí,
když z hlubin umdlených se zdviháš, smutná, jarem.
Nad výhní duše své do skelné hmoty vroucí
jsem smáčel píšťalu a vydechl tě tvarem.
 
 
A v teskném nadšení když vzlétám osvobozen
z tvých loktů vysněných, i tu se zpijím vínem,
na vlastních vinicích jež uzrálo mi v hrozen,
mou krví zahořklé a mrtvých dnů mých stínem.
 
 
Svůj hrad jsem vystavěl na mračné výši spádné,
šer vlhkých katakomb se v jeho skály vrývá,
a v klenbách plačících, kde žal a ticho vládne,
za živa zazděná má píseň nocí zpívá.
 

* * *

 
Čas lije se prškou mrtvého listí, jež slétla
se stromu tvého. Ó rci, zda duší se vesním
v duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla,
jak spící sonata zvuků v mlčení lesním?
 
 
V dech kamenných květů, jež jednou dýchaly něhu
na ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří,
když zem ještě teplá se třásla v pannenském žehu
pod úrodným objetím bílých nocí a zoří,
 
 
a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssála
se tajemným fermentem v krví mladistvých rubín,
z hvězd problémů skvoucích, jak signál výstražný plála
tmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin?
 
 
Bod oživlý prachu zvířený cyklonem věků
jsem bílý stvol trávy dušený prerií žití,
a ze stromu tvého slzami horkými teku
jak z rozsedlin kůry guma, jež opálem svítí.
 

* * *

 
Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,
ó Teskná v září hvězd a v světel písni ranní,
jež tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní
paprsků ztlumených a spících zvuků paní!
V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dých
a v lože vlhké slet mi,
když v němé bolesti jsem poklad hodin tvých
jak černé krystaly ti vylamoval ze tmy.
 
 
Když střel se blankyt můj mlhami zatížen
nad smutkem neznámých a nepřístupných moří,
a sbor mých nadějí, jak zástup bledých žen,
kol mého lože stál a plakal v tichém hoři.
Ze zahrad věčných jar když úsměv vál mi v tvář,
jak hudba stínů v sadech,
a život můj se třás, jak v jeho zrudlou zář
z bran otevřených Tajemství by průvan zadech.
 
 
Když náraz věčných sil mou duší spěněn vřel
hnán tíhou zničení a galvanismem bolu,
jenž mlnem žíravým se střebe v život těl
a zemi obíhá od polu krouže k polu,
v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cev,
do uzlů žil se slívá,
a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev
a škálou bolestí po strunách nervů splývá.
 
 
A v tichu dráždivém když v němém zápase
vln jemným přílivem narážel v bytosť mojí,
jak chvění magnetické jehly v kompase
mou duši zastavil a k svému táhl zdroji.
A sklíčen tušením, jež úzkosť provází
a v těžký soumrak šíří,
proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přechází
a k polům Tajemství mi žití jehlou míří.
 

Motiv z Beethovena

 
To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých,
tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé,
jenž na mne volal: Pojď a v svitu září bledých
a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.
 
 
Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech,
zor příštích andante do poupat zavřel květ,
spí písně v teple hnizd a v dálek pološerech
vír barev zpěněný kles’ ke dnu tich a šed.
 
 
Par oddech stříbrný nad zemi závoj potáh’
do světla zasnován jak z vláken asbestu,
a v černých táborech žal lesů na samotách
do mechu v umdleném si lehl šelestu.
 
 
Tma kleneb závratná nad lustry hvězd se vznesla,
pel prachu kosmický, z ní tichá padá tíž
nad šíří prostorů, kde v dálkách šumí vesla
odplulých staletí. Ó pověz, necítíš,
 
 
jak noci narkosou dech unaven se úží?
A lehký šumot snů jak letěl kolem nás
a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží
do vání křídel svých ze svého šatu třás’?
 
 
Vzpomínek červenec jak v duše žár ti vzrůstá,
zdroj zadržených sil ti bije v stěny cév,
žeh prudký polibků ti zapaluje ústa
a světlem narudlým ti v žilách svítí krev?
 
 
Že pigment zřítelnic ti vnitřní požár prožíh’,
stín, řetěz kroků tvých ti rozlomil a sňal
a v duše komnatách na myšlénky tvé ložích
mou spoután hypnosou se položil tvůj žal?
 
 
A cítíš jeho dech, jak z mlží mléčné dráhy
na rosu stříbrnou se v hvězdný sráží luh,
a touha po smrti, jak příliv sladké vláhy
a rozkoš vítězná a černé víno tuh,
 
 
na ňader úbělích jak spočinutí měkká,
a nahých ramen dvou jak chtivé sepjetí,
v tvou bytosť pohnutou a opojenou stéká
ve smyslů umdleném a těžkém zajetí?
 
 
Pojď, olej tónů svých jsem nalil v lampy krystal,
z kamenů svítících jsem sklenul v kryptu tvou
a z květů zázračných jsem měkký polštář schystal,
kde v řasy vůní mdlých dáš hlavu zemdlenou.
 
 
Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné
žal kouzlem uspaný ti v duši ožije,
má píseň pohřební ti sladká na rty padne
a v jednom pocelu tvé žití vypije.
 
 
A jitro věčných dní až vzplá ti zruměněné
(déšť růží ohnivých), tu bude se ti zdát,
jak kdybys v ložnici měl okno otevřené
a ranních písní mír tě ovál ze zahrad.