Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem, svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev, svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém, je měkká náruč tvá, jak bílé lokty děv. Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět, můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň!
V mých očí tmavou svítilnu se, svatá, schyl, lej nový olej v ní a zapal poznání, ať zraků paprskem zřím na tisíce mil v šer mořských pralesů a výší rozplání; jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal, jak květů pletivem se prýská barev jas, jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal v bytostí nekonečný květ a vír a kvas.
A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch, ať v resonanční nástroj se mi promění, jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch jak hudby tajemné zázračné slyším vlnění; ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných dráh, paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum, motýlů tichý let a v duší hlubinách myšlének tajný vznik a zápas, vír a tlum.
Od mojí myšlénky odpoutej zemskou tíž ať světla rychlostí prostorem šlehá v let, nad moří zelenou a křišťálovou říš v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed; v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím, kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var, do jeskyň plačících, jichž slzy staletím v sen tuhnou kamenný pod baldachynů tvar.
A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh na skalách křišťálu polární září plá, i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá, nad vřavu národů a pouští němý stesk, kde rythmem sesláblým umírá žití tep, nad černé pralesy a horských štítů lesk, nad zeleň prerií a zádumčivou step.
Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát, sil živých věčný kruh, jenž konstellace hvězd v své sítě navléká a řídí vzlet a pád, jenž trpí v duši nám a voní v lilijí a modrým plamenem nad bažinou se stkví: ať douškem jediným já žízniv opiji na březích věčnosti se vínem Tajemství.
V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval se z tajných zdrojů svých mi rozlej balsámem, jak láva vytryskni a hoř a teč a pal, v rozkoší šílených vzplanutí neznámém; až smolnou pochodní žádostí žhavý dech na popel dohoří tajemným ohněm tvým, tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.
Podzimní večer
Do vzduchu prohřátého hltavě se ssaje šedivý příval soumraku a z ohně šlehá krvavý reflex pokojem. V mé duši taje stlumená hudba snův a zádumčivá něha.
Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází, jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby; a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.
Do moře šedých vln se pásy lesů noří a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží; zpěv panen klášterních se vlní z oratoří a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.
Na mramor plačící se slzná rosa ssedá; do plášťů šedivých se kostry stromů choulí; nad zemí obloha jak těžká klenba šedá a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.
Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny. U černých moří prostoru se strhly hráze. Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny zem pohlcená sesmykla se na své dráze.
A z obřích dimensí do temna pohroužených jak tisícerých křídel vnímám šum a vání; v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených a nově narozených úpěnlivé lkání.
Apostrofa zimní
Dny jasné, říjnové, v nichž září azur čistý a s větví bronzových se nítí rudé listy, jež sváty ostrým vanem podzimního dechu se stkví jak vyráženy ze zlatého plechu! Ve vaší vůni chladné cítím tát a sálat dech jiter zemřelých a dávno mrtvých nálad, blesk žlutých polední, kdy slunce žhavý oddech na šťávu sladnoucí se srážel v zralých plodech, a duše vonných večerů, jež uhořely v purpurných ohních západu. Z vás oněmělý sbor ptáků odletlých mi kvílí, jásá, zpívá orchestrem tonů. Ve vás mísí se a splývá sen květův uvadlých, šum pokosených klasů, svit zhaslých barev, smytých nuancí a jasů let mrtvých motýlův a kolotavých vření tisíců zhaslých životů ve zlaté lázni denní! Sil tajemných, když v mír a v sen a v klid se sepnou, jste sesláblou a zmírající tepnou!
Dny jasné, podzimní, v nichž září azur čistý, a s větví bronzových se nítí rudé listy, jež sváty ostrým vanem podzimního dechu se stkví jak vyráženy ze zlatého plechu! Svůj rozestřete lesk a plajte v chladný říjen svou září karmínův a minií a sien a rozlévejte smrť, jež proudem deště kane vám z třpytných paprsků, jak z číše vytepané ze studeného kovu! Vaše vůně těžká jak otrávený plyn v mé duši na dně mešká, a barev, květů, žití velkou agonii ze vzduchu vašeho jak hořký nápoj piji!
Siesta
Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil, však záře usnula ve zrůžovělých žlutích; ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složil a sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich.
Klid bílých linií se tíše krajem snoval v šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvým ladem; let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval, dech živých nesrážel se v bílou páru chladem,
jen Velká Myšlénka jak oblak táhla nivou, hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha, sil sepjetím a dominantou zádumčivou, jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá.