Dva zvony visí pod Petřínem, dva věrní druzi mnohý čas, nad mariánským vzletá týnem tři staletí jich velký hlas, jej opětují stráně kolem, on mocně duní širým dolem a plní Prahu zpěvem svým; však nasloucháš-li bystrým sluchem, zvuk proznívá těch zvonů ruchem: Hus, Hus, Jeroným!
Mnich bosák obraz matky boží kdys před vítězným vojskem nes’, a svaté panně na podnoží vzdor lidu kacířského kles’, na popravišti strašným soudem krev odbojníků tekla proudem a znovu v Čechách vládl Řím; meč břitký s ohněm vyplel sémě, jež zasili v prsť naší země Jan Hus, Jeroným!
A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy, zde vyvolil si byt a chrám, v něm spasný obraz rajské děvy nad oltář vztyčil k modlitbám a za slavíky štíhlé věži ze staré kaple bludných kněží dva zvony vyrval ssutým zdím, dva zvony, s nichžto vyhlazena zlá dvojí líc, dvě kletá jmena: Jan Hus, Jeroným!
Tak sám ten arcikacíř dvojí, jenž chystal pravé víře zmar, měl nyní slavit v novém kroji pád bludařství a církve zdar - Než, poprvé když v bytě novém zpěv jejich zazněl zvučným kovem, tu mnichy zděsil pekla šprým - Jak výsměch vzdorný v jejich cely ty zvony nepodajné hřměly: Hus, Hus, Jeroným!
Hned snešeny jsou zvony s hůry a vytržena srdce z nich i přelity jsou v nové stvůry, jež vykropil a žehnal mnich, kol vryta do nich zbožná slova, šperk svatých znaků,jmena nová - kříž zvítězil nad čarem zlým: již umlklo na české nivě: Hus, Hus, Jeroným…
Leč nikoli! V tom kovu starém přec vytrval i starý zvuk a pod vnuceným cizím tvarem bil tajně dávný srdce tluk. Jej nevytiskla z věrných zvonů moc exorcismu, svatých konů, on pod útlakem pouze zdřím’, a duším věrným v jejich znění vždy duníval jak dávné hřmění: Hus, Hus, Jeroným!
A teď jej slyší tisíc uší, těch družnýchzvonů pravý hlas, jenž z mrtvých srdcí k živým buší jak mučedníků svatých vzkaz: „Jak zvonů nám, i lide, tobě sok vyrval jaré srdce v zlobě, znak cizí údům vtiskna mdlým, byl’s přelit v nástroj svého vraha, z úst vyrvána Ti jména drahá: Jan Hus, Jeroným.“
Však nechať tebe přetvořili všem zemím v pohrdu a smích, přec v mošně žebrácké ti zbyly dva skvosty vzácné předků tvých: Ať svalili tvůj Sion v rumy a zdeptali tvé smělé dumy, tvé bible vmetli v žár a dým: vždy tajně choval’s pravdy žízeň, s níž podstoupili ohně trýzeň Jan Hus, Jeroným.
A druhý odkaz, klenot ryzí: to milý hlahol rodných slov; nechť přeléván ve tvary cizí, jím stále zvonil český kov. Ó chraň jej dál jak záři oka před úskokem a zlobou soka, vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním - stůj v boji zaň jak tvrdá skála, jak dvojice ta velká stála: Jan Hus, Jeroným!
Je trudno kol. – Na nivy naše voj stínů slavý smutný vjezd a mraky šeré halí plaše nám dvojici těch jasných hvězd. Teď prapor světla lichá třáseň, a s ostychem jen volí báseň o řeči rodné sešlý rým - Pryč, péro chabé! – - Náhle ke mně hlas dalných zvonů donik’ temně: Hus, Hus, Jeroným!
Ó nebe, rozhluč uraganem těch zvonů rety kovové, ať znovu svatým ohněm vzplanem’ v jich staré písni hromové, ať v čela vrátí hrdé vzdory a zápal zhaslý v chabé zory, ať sílu pažím vdechnou mdlým, ať k novému se vypne vzletu duch český, z něhož bleskli světu Jan Hus, Jeroným!
Fráze
Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou své city, dumy vkládám do zpěvu, že leckdo hodí knihu moji stranou a v pohrdavém řekne úsměvu: Oj, brachu, tvoje píseň není nová, jde vyšlapanou všední pěšinou, v děk davu známá, ošumělá slova tká sobě za výbavu lacinou, ji hluchým, planým třeskem doprovází zvon frází.
Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné však obviňujte jen můj chudý zpěv, jenž halí v roucho vetché, neúchvatné, co plá mi v duši, zač bych cedil krev. A věřte také: Všechno hluché není, co starým heslem zpěv můj prochvívá, co třeba ztupělost neb móda denní jen pohrdlivým smíchem odbývá, co lhostejnost neb záští skryté hází v koš frází.
Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade ten onen mezi starosvětský brak, já zbýt se nemohu té lásky mladé a ponesu až k smrti její znak. Co duše vssála prvním dětství jitrem, co prohřívalo celý život můj, to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem, to dále moji píseň posvěcuj, nechť kdokoli to pohrdavě hází v koš frází.
Ztrň moje ruka, píše-li ta slova jen pro potlesk, že lid je slyší rád! Má duše stále idol Pravdy chová a nepřilže si cností ani vad. V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí, jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, - vždy budu tam, kde její záře plá, nechť pokrytec ji pohrdavě hází v koš frází.
I Svoboda se řadí v moje hesla, ta dávná hvězda bohatýrských dum, jež za dob našich s jasné výše klesla a v žert se stala mnohým národům, že sami udidlo si kladou v zuby a líbají bič svojich tyranů, ba znakem hnusné poroby se chlubí, - té nevěrným se nikdy nestanu, ať kdokoliv ji pohrdavě hází v koš frází.
A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá vše člověčenstvo jeden bratří sbor, všem rovnost práv a povinností hlásá a blaho všech si píše na prapor, jež podle nitra jenom lidi cení, a práci záslužné jen vzdává čest, a všechny vede k světlu, povznešení, - ta bude vezdy září mojich cest, nechť kdokoli jim pohrdavě hází v koš frází.
Již ke mně zima životní se chýlí, již první vločka zalétá v můj vlas, však dosud ony hvězdy krok můj sílí a hřejí srdce jako v dávný čas. Co zlatilo svou září mladé čelo, i šedinám buď samo v ozdobu, a co v mé duši rajským zvonem znělo, chci vroucně šeptat ještě u hrobu, nechť celý svět to pohrdavě hází v koš frází.