Nechať osud přilby k čelům, v pěsti meče nedal nám, přece nejsme nepřátelům za míč dánik mrzkým hrám: máme na ně mnohé zbraně, jež nám ukul Tvůrce sám.
Za přilby nám skráně dány, tvrdé jako žuly hor, které snesly věků rány, věky stačí na odpor, dokud k nebi české lebi bude týčit mužný vzdor.
Marně budou kopím vrazi v pancíř našich prsou rýt, neprolomí, nerozrazí ocelový ňader štít, dokud vřelá, srdce, smělá, za ním budou věrně bít.
Máme také na obranu v ústech jazyk, živý meč; on má břitkou, skvoucí hranu, jasně zvoní v ducha seč, on se práva dovolává pro mateřskou sladkou řeč.
Máme ruce, ať ty tvoří divy v píli horečné, proti hltavému moři staví hráze bezpečné - dělné dlaně naše zbraně, práce heslo válečné.
Jen ať každý v řad se staví, kam ho volá bratří hlas, žádná zbroj ať nerezaví, z pochvy skočí v pravý čas - potom z boje české voje odnesou si vavřín zas.
Satanský dar
Když Čecha tvořil světa Pán, tu přišel škůdce starý, duch tmy a hříchu, obtěžkán jsa pekelnými dary a na hromadu štědře klad směs vášní neřestí a vad - Leč tvůrce zvolal: „Vari!
Hle, tomu tvoru podá svět jen bodláčí a hloží, jen svízel pozná, bídy hnět, všem bude za podnoží. Los černý vzal si z osudí! Než, za to dlaň má na hrudi jen dobra skvost mu vloží.“
Však Satan zpurně čelem hnul: „To proti smlouvě čelí: Ty’s ponechal mi země půl, bych kul tam svoje střely. Vždy záře sousedem je stín, vždy s jasem cnosti chmůra vin o lidskou hruď se dělí.“
„Smluv nemám s tebou, Satane,“ Bůh řekl přísné líce; „mou vůlí se ti dostane přec dílku z polovice. Mé lásce moudrosť klade mez - Smíš dar mu nechat – ale věz: dar jediný – nic více.“
Tu Satan přemítaje skryl tvář děsnou v tlapy obě a náhle zdvihl, rozjiskřil zrak v ukojené zlobě, pak mezi dary spěšně hráb’ a v jeden zaryl křivý dráp, v dar záští k samu sobě.
Báj tupíte as dětinnou - neb kdože pravdou nechá, že vadu máme jedinou?! Však hubená v tom těcha - neb jisto jest, co ztropil ďas: že z lidí nejvíc po ten čas Čech nenávidí Čecha.
Tak lítě nikdy nežehá žár jiný srdci českém, jak proti Čechu vyšlehá zášť ona zhoubným bleskem, ta v dýku mění každý hled, vše kalem třísní, chrlí jed a buší kyje třeskem.
Jen hleďte vůkol: Záště zmij co zdatných sil nám ničí, jak z líchy každé hustou šij a z každý chýše tyčí, nám v žití sype tisíc běd, i z růží uměn, knihy věd a s práhu svatyň syčí.
Až hnus tě časem zachvátí v té věčné kolem zlobě, tvář s bolestí se odvrátí a trpce vzdychneš sobě: Kéž zloduch nám chyb kopu dal a špetku jenom zpět si vzal té naší zášti k sobě!
Bratrství
Odhoďme ten kalich žluči, z něhož moru dech se chví, nechať kolem jasně zvučí svatý pohár bratrství.
Nechtěj nikdo po své hlavě všechny v jeden útvar skout; dokud národ bují zdravě, různo kypí žití proud.
Jdeme-li jen k témuž cíli, vznět-li stejný srdcem chví, však se najdem’ v pravou chvíli pod jedinou korouhví.
Cit a rozum dejte zbraně, jimiž druhu čelí druh, dravé zášti, vzteklé haně hraďme cestu v český kruh.
Kdo chceš hasit bratrů sváry, očisť láskou vlastní hruď, utlum v sobě zlobné žáry, sám vždy snášenlivým buď,
odhoď trpký kalich žluči, z něhož moru dech se chví, nechať jasně kolem zvučí svatý pohár bratrství!
Pod starým praporem
Výše ten prapor červenobílý, hrdě ať zase k nebesům vlá, v pažích ať nové procitnou síly, k činům se vypne pravice mdlá, znovu se vzpruží kročej náš vratký, naděje smělá rozjiskří hled - za čest a právo, za drahé statky veselo v před!
Slyšte, jak šumí prapor ten starý o mrtvých recích, na nimiž vlál, kolikrát nesl odpůrci zmary, kolikrát v záři vítězně plál - V krvavých cárech, do prachu kleslý stlíval pak žalně po mnohý čas, ale zas ruce věrného vznesly v nebeský jas.
Splýval nám, bratři, na mladé spánky, budil v nich roje vznešených dum, zdouval se pyšně jarními vánky, zněl nám jak orlích perutí šum - Ale pak čela klesala, stydla, mdloba nám ruce spoutala všem, prapor náš svěsil mohutná křídla, schýlil se v zem.
Pohleď, ó lide, záští jak šlape drahé ty třásně v nepřátel smích, lecjaká noha po žerdi tlape, ruměné krví praotců tvých. Prapor, jejž slzy nadšené světí, má-li jim směšným strašákem slout, má-li zde tlíti hříčka jak dětí, hozená v kout?!
Druhdy jsme pod ním v lopotném boji snášeli hojně strastí a běd, mnohdy se chvěli v tísni a znoji, ale přec chutě kráčeli v před. Skloněn je teď, a škůdce si praví, navždy že vypad’ ramenům mdlým, korouhev klesá v posměch mu žhavý, v potupný šprým.
Bratři, zda plápol hněvu a studu mdloby vám chmůru neproudí s čel? Raději nazpět do těžkých trudů, v zápasy, strasti, do deště střel! Svěží zas v pažích najdeme síly, vytryskne znovu nadšení zdroj, - vzhůru zas prapor červenobílý vytyčme v boj!