Často hledám v mocném ždání, v úsilovném přemítání slovo pravé, břitké,žhavé, jež by strasti vyjevilo, v nichž se duch náš potácí, jež by bouři ulevilo, která v nitru burácí.
A tu slovo kmitne v čele, slovo zvonivé a skvělé, hrot má řádný, důraz pádný, jím se trhá chmůra hustá, brání život, chrání čest - Ale nemluví jím ústa, mluví smělá mužná pěst.
Marně, marně! Pro nás není v tomto slově vykoupení. Rozum váže chtivé páže: Nestihlo by lebku vraha, proklálo by vlastní hruď - Jenom vroucí, pilná snaha přítomnosti slovem buď!
Slovem a kovem
Když z tribuny polnicí znívá z úst výmluvných nadšená řeč, když do srdcí lidu se vrývá hlas pěvce jak plamenný meč, nechť zápal a naděje smělá tu povznáší tisíců čela, v mém nitru dí mrazivě cos: Ne slovem, leč kovem jen padne nám budoucí los.
Když národ, jejž násilí týrá, svůj pozvedá žalobný hlas a surovým křivdám se vzpírá, jež stínem jsou v osvěty jas, soud budoucí tyranu věstí - tu násilník, s ocelí v pěsti, jen úšklebně křiví svůj ret: Ne slovem, leč kovem: duch dějin si upraví svět.
Zlá myšlenka: Od věků darmo hlas boží z úst proroků zněl a železné, krvavé jarmo duch lásky snít člověku chtěl, jsou neplatna osvěty díla - Jak před věky divoká síla hřmí vítězně v barbarský rej: Ne slovem, jen kovem dál burácí člověčstva děj.
Mrak zlověstný nebesa halí, jak před bouří dusný je vzduch, již blízko vojsk rachod se valí - hen přikloňte k pažitu sluch! Snad zítra již spousta se snese a národy oněmí v děse, jen krvavá zařinčí sbor - Ne slovem, jen kovem se rozhodne velký ten boj.
A bez moci do divé vážky zříd bude náš ubohý rod, kam schýlí se osudné vážky, zda právu či násilí vhod. Snad pravdu pak bezpráví zdolá a nepřítel potupně zvolá, šij kruše nám železem pat. Ne slovem, jen kovem můj zdržíte smrtící mlat!
Však nikoli – Jinou mám víru: Nech křivdě zdar ověnčí zbraň, přec nezajdem’ v záhubném víru, zas vypneme zdeptanou skráň. Žár posvátný ve stálé hrudi nás uchrání z mrákoty vzbudí a vyvede z ústrků všech - Ne kovem leč slovem vstal jedou již z mohyly Čech.
Tím slovem, jež efeta! dělo z úst horoucích v hrobový klid, jež v kouzelných knihách se skvělo a zázrakem vzbudilo lid - To slovo zas národ můj spasý, a vytrhne z propasti bět, jej zachovává v jasnější časy, jež v dálce zří proroků hled, kdy slovem, ne kovem, krok lidstva se pošine vpřed.
Až slovo, jež nadšení plodí, to slovo, jímž bojuje duch, jež k dobru a ku světlu vodí vždy do výše člověctva ruch, třesk utiší válečných vzteků a na prapor budoucích věků v zář napíše krásnějších zor. Pryč s kovem! Jen slovem řiď s láskou se národů sbor!
Přízrak
Když hluboká se kloní noc v Katalaunskou pláň, tu mračen dav se honí přes bledou nebes báň a v obrysech té mrakavy zříš mihotavé postavy, zříš mečů, kopí matný lesk a slyšíš hluchý šum a třesk.
Ze spousty hrobů valné to ještě v pozdní věk jak ohlas bouře dalné zní dávné bitvy jek, to válčí v říši vzduchové nesčetných hrdin duchové, jež hrozná seč tu sklátila, když s římem střet’ se Attila.
Mrak zacloňuje lunu a v přízi pochmurné zříš divné zbraně Hunů a hlavy nestvůrné; zde orel křídla rozvíjí nad mrtvou římskou legií; tam bouří vzduchem Franků voj a mračno Gotů letí v boj.
Zbraň vzdušnou stíny páží, štít nesou z oblaků a zuřivě se sráží roj mlžných přízraků - Tak nad bojištěm dávných dob plá z mohyl dosud plamen zlob a v širém nebes obvodu vře divá bitva národů.
Však podál kruté seče ve vzdušném prostranství bez boje, v pochvách meče, dvé zástupů se chví. Jich ruce nebes pomstu zvou a bolem roucha, vlasy rvou, z úst vichřicí jim sténá zpěv, v němž víří žal i stud i hněv:
„Nás nepoudil v ty lány žár pomsty, slávy chtíč, než jedny Gotů rány a druhé Hunů bič. My nevedli boj hrdinný ve vlastní při, štít otčiny - než za věc krutých vrahů svých kles’ dav tu rabů slovanských.
Sem, nástroj cizí zloby, nás hnala cizí pěst a v bezejmenné hroby nám nezní slávy zvěst: jen bol a hanba volá z nich, že pro svých škůdců zisk a pych jsme do nečestné mohyly zde bratři bratry sklátili!“
Za noci tmavé, burné mě nesl teskný duch na křídlech dumy chmurné na Katalaunský luh. Já viděl onen děsný zjev a slyšel onen strastný zpěv, hruď pronikl mi duchů žal a ze rtů těžký vzdech se dral:
Již, nebe, moje plémě dost zakusilo běd - ó nedej, by zrak země zas obraz děsný shléd: by lid můj cizím bičem štván zas kráčel na krvavý lán své bratry sklátit do hrobu a sebe v tužší porobu!
Modlitba
Ó Ty, jenž řídíš člověčenstva dráhy, moc dáváš národům, jim neseš zmar a rukou všemohoucí držíš váhy, v nichž kolísá se vojů skon i zdar: až hrozná bouře rozhodnutí třeskne, kde padne los i mému národu, buď tam, kde ocel spravedlivá bleskne za plemen uhnětených svobodu, buď tam, ó Pane, kde proti křivdě právo svaté stane!
Až národ plný zpupnosti a zloby, jenž loupí jiným volnost’, vlast’ a reč, a nad valnými zbitých plemen hroby i na druhé svůj tasí kletý meč, až léčkou zisku, postrachem i lestí ku praporům svým připne světa půl, by druhou podrobil své kruté pěsti a pak i pomocníkům pouta skul - Tam nebuď, Pane, tam nechať hněv tvůj bleskem pomsty vzplane!
Až druhý lid, jenž sotva z jarma šije sám vypjav, jiné poutá v okovy, je tupí, vraždí, z jejich bídy tyje a k jejich nářkům smích má surový, až národ ten, – jenž cizí silou straší, sám trpaslík, – v boj vyzve onu moc, jenž nocí, dnem zlé svědomí mu plaší, jsouc jeho rabům hvězdou v žalu noc - Tam nebuď, Pane, tam nechať metla Tvého trestu vzplane!
Až budou ústy chvástavými lháti, že za osvětu, volnosť pádí v seč, i jméno Tvé za clonu křivdy rváti - Ty přehluš hromem pokryteckou řeč! Nechť přestrojí se za rytíře ducha, za vojsko světla proti barbaru: hlas pravdy, práva dojde tvého ucha přes licoměrných zbojců fanfaru - Svým bleskem, Pane, spal třásně liché, lží a klamem tkané!
Buď tam, kde škůdcům hrabivým se brání rod ubohý, jenž snášel věky žal, a živoj, jazyk, svobodu si chrání, ty statky drahé, jež z Tvých rukou vzal, kde o svůj úděl světový se hlásí, a štěstí své a slávu budoucí, buď tam, kde bídným vzchází hvězda spásy - Ó vyslyš vlídně prosbu horoucí: Buď tam, ó Pane, kde slza lidu ztýraného kane!