Kitabı oku: «Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století», sayfa 10

Vpředu vyšlapoval si hrdě zástup osmahlých hochů táborských se svými ručními praky a k nim družilo se množství dítek městských, nesoucích v ruce zelené ratolesti, namnoze i malými mečíky a oštípky máchajících. Očka drobného předvoje jiskřila se pýchou a veselím a svěží, jasné hlásky horlivě prozpěvovaly neumělou sice, ale z vroucího citu vyplynulou píseň, kterou táborský kněz Čapek v radostném zanícení hned na bojišti na oslavu vítězství složil. Nyní kráčel sám v čele dítek a předzpěvoval jim svoji skladbu:

Dietky, Bohu zpievajmy,

jemu čest, chválu vzdávajmy

i s starými,

neb Němce, Míšněny,

Uhry, Šváby, také Rakušeny,

poběhlé Čechy

zarmútil, zastrašil i rozehnal ot dietek malých,

mnoho sem, mnoho tam k utěšení svých milých stálých.

Milý otče! přijmiž chválu ot Čechóv věrných!

Za dětmi kráčela velebná postava onoho pražského kněze, který bojovníky městské do bitvy vedl; v rukou držel dosud na tenké, vysoké žerdi blyštivou svátost a před ním bral se zvonící žáček.

Za knězem pak jel na bujném bělouši jednooký vůdce táborů, pod korouhví s kalichem, kterou nad ním nesl jeden bratr, následován valným davem bojovníků táborských i pražských.

Hrůzný a zároveň unášející byl pohled na ten zvláštní průvod, na tu pestrou směs rozmanitých odění a rouch dosud prachem pokrytých a krví potřísněných, na ty tváře nadšené a vítězným jasem zářící, na tu spoustu zkrvavených sudlic a cepů, ježících se a trčících nad vlnami té bouřlivé živé řeky, z níž se ozývaly řinčivé zvuky zbraní, hřmot kročejů, dusot koní, zpěv a plesné pokřiky, splývajíce s mohutným hlaholem pražských zvonů v jedinou velkolepou hymnu radosti a slávy.

Středem nejhlučnější oslavy byl arci bratr Žižka. Dívky házely čerstvé kvítí před jeho koně, matky zdvíhaly vysoko své dítky, ukazujíce jim božího hrdinu, starci vznášeli i k němus žehnáním ruce, jásot a chvála odevšad burácely mu vstříc.

Právě nablízku zástupu, v němž jedva držel se na nohou nejnešťastnější účastník této slavnosti, náš ubohý spoutaný Brouček, zastavil Žižka na chvíli svého koně a zvolal po svém prostém, jadrném způsobu povzneseným, zvučným hlasem, z něhož se ozývala síla ryzího, hlubokého zápalu a vroucí, upřímná zbožnost: „Milí bratří! Nechvaltež mne, ale chvalte Toho, jehož jsme my všichni pouhými nehodnými nástroji. Milostivý Bůh povalil slabou rukou naší nepřátely své i naše, protivníky pravdy svaté a našeho jazyka českého i slovenského. Pán všemohoucí, svatá naše záštita, porazil a zetřel mrzkou pýchu jejich. Jemu buď proto čest a chvála na věky věkův, amen!“

„Amen! Amen!“ zaburácelo kolem jako jedněmi ústy.

Tu padl zrak Žižkův na spoutaného Broučka.

„Jakého tu máte zajatce?“ tázal se.

„Jali jsme ho v městě,“ oznamoval vůdce jezdců, „an volal, že jest Němec papeženec. Omlouval se, že tak volal ze strachu, maje nás podle ukořistěných korouhviček s křížem za německé křižáky. Jistil pak, že jest Čech a husita, zprvu vydávaje se za Pražana, ale když jsme ho chtěli vésti na radnici, pravil zase, že náleží mezi tábory. Protož vedeme jej k tobě, abys nad ním soudil sám.“

Jedno oko táborského vůdce pronikavě spočinulo na zajatci, žíla na čele Žižkově naběhla a mohutný jeho hlas zahřměl: „Ha, nepoznal jsem ho dříve v pitvorném tom přestrojení! Pohleď, bratře Chvále, není-li to zrádce ten ošemetný, kterého jsme včera po boji na Špitálském poli mezi sebe přijali, a který dnes, ve chvíli nejtěžší s hory Vítkovy zbaběle utekl?“

„Věru, že jest!“ vzkřikl Chval z Machovic, jedoucí v průvodu za Žižkou. „Ani já nepoznal jsem ho dříve v té dvorné mumraji. Padouch ten včera nestoudnými lžemi mne a kněze Korandu zaslepil, že jsme ho mezi bratry přijali. Bájilť drze, že na Špitálském s Pražany statečně bojoval a že po mnohých letech z ciziny se vrací, aby rodákům pomáhal v těžkém zápasu. Dnes mužnost svou na hoře Vítkově skutkem nejlépe dokázal, a kdokoli jen v tuto chvíli naň pohlédne, pozná ihned, jaký jest hrdina! Haha!“

Zraky všeho množství spočívaly s opovržením, úžasem a hněvem na zajatci přepodivně oblečeném, kterýž neměl v okamžiku tom opravdu ani špetky bohatýrského vzezření. Byl bled jako křída a třásl se na celém těle jako osikový list.

Vtom prodral se zástupem zavalitý vousatý venkovan v režné haleně a hrubém slaměném klobouku, s pokrvácenou těžkou palicí v ruce.

„K táborům že se přidal nešlechetník ten po boji včerejším?“ křičel venkovan, v němž asi čtenář poznal Žatečana Vacka Bradatého. „Slyšte: Malou chvíli před bojem tím, přišed jako host Janka od Zvonu do krčmy mezi nás, když jsme se tu o kněžské plachty svadili a potkli, ornátů horlivě se zastával a táborům beranů spílal, že bych byl málem tuto pohanu palicí svou na něm ztrestal.“

„A hned po boji pravil, že ornáty zamítá a proto od Pražanů ustupuje,“ zvolal hejtman Chval v největší nevoli.

„Nevěřím, by Praha mohla zroditi takovou ohavu!“ ozval se z davu Vojta od Pávů jako nový svědek proti Broučkovi. „V hrdlo zajisté lhal, namluviv nebožci Jankovi od Zvonu, že jest Pražan rodilý a že z ciziny domů se vrací. Jistě cizák jest nebo poběhlík bez domova, který lstivě vloudil se do Prahy a do táboru Žižkova, aby tu špehéřské služby konal Zikmundovi.“

„Zabte lotra!“ zaburácelo vůkol rozlíceným lidem.

„Přísahám – přísahám – že nejsem špehoun – Kdyby tu byl jen Domšík! Jsem Čech a Pražan – Milost – milost!“ úpěl pan Brouček, padaje na kolena a jektaje zuby.

„Buď kdo buď, smrti nejohavnější jsi hoden, zbabělce a pokrytče ničemný!“ rozhodl Žižka. „A jsi-li vpravdě Čech, tím spíše musí tě vyhladiti spravedlivý hněv rodáků, jimž pro hanbu jen žiješ a potupu. Hned po prvé vida tebe, soudil jsem, že sloužíš více břichu svému nežli Bohu, ale nyní poznávám, že nemáš boha žádného, že nic není tobě svato a draho kromě mrzkého prospěchu bídného těla tvého, pro kterýž hotov jsi každému po libosti zapříti Boha, pravdu, bratry, matku, rod a jazyk svůj. – Budiž vyhlazen s této země, kteréž jsi ohavou a poskvrnou!“

„Smilování!“ sténal pan domácí, šoupaje se po kolenou, a pak náhle v zoufalém odhodlání zakoktal: „Proboha – slyšte – přátelé – Vždyť ani nepatřím – do vašeho věku – vždyť jsem se narodil v devatenáctém století – jsem váš prapravnuk – a jenom zázrakem nepochopitelným dostal jsem se mezi vás – do daleké minulosti!“

Překvapené davy pohlížely naň chvíli v němém ustrnutí.

Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, – toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“

Máchl prudce rukou nad odsouzencem a pobídl znovu bělouše k jízdě.

„Upalte ho!“ dodal hněvivý Chval a jel dále za Žižkou s ostatním průvodem.

„Upálíme ho!“ vzkřikl zuřivý dav a shrnul se na ubohou, nevinnou oběť.

„Smilujte se! Smilujte se!“ úpěnlivě žebronil pan Brouček.

„Pro zbabělce a zrádce nemáme smilování!“ zvolal tvrdě Vacek Bradatý. „Marně skuhráš o bídný život svůj, jehož bohem jediným byl zajisté břich a svatyní plný sud.“

„Tak-li tomu, budiž sud i rakví jeho!“ navrhoval někdo z davu.

„Dobře díš! Upalme ho v sudě!“ přisvědčovalo bouřlivě množství a Péro klesá mi z ruky. Zdráhá se dokresliti příšerný výjev. Ale povinnost spisovatelská velí, abych provodil svého hrdinu až do strašného konce středověkých jeho dobrodružství a doplnil tou šerednou črtou svůj věrný obraz dávné doby, v níž k skvělým zářím družily se tím temnější stíny.

Útlocitné čtenářce však radím, aby přeskočila konec této kapitoly; vždyť asi již dosavadní útrapy dobrého pana Broučka vyloudily nejednou vláhu soustrasti na její řasy. Jenom čtenář pevnějších nervů sleduj mne i při smutném posledním úkolu a měj přitom na paměti, že tehdejší doba nebyla tak uhlazená a choulostivá jako náš osvícený věk, v němž sice statisícové umírají v mukách na bojišti, ale kat představuje se odsouzenci v rukavičkách. Ani v krvavých románech nesetkáváme se již s exekucemi toho druhu, jaká vykonána byla dne 14. července 1420 v Praze na panu Broučkovi a dne 21. srpna 1421 v Roudnici stejným způsobem na smělém novotáři Martinu Houskovi či Loquisovi a jeho tovaryši knězi Prokopovi.

Ostatně mohu následující děj naznačiti jen v několika hlavních, příšerných rysech. Pan domácí připomíná si tuto katastrofu jen mlhavě jako nejstrašnější sen svého života; úzkosti smrtelné kalily mu smysly, že jen kuse a nejasně vnímal všechny okolnosti strašného děje.

Polomrtev byl dovlečen za křiku a lání davu k pranýři na Staroměstském náměstí – lid snesl tam za chvíli hromadu polen a slámy – pračata přivalila veliký sud – zaslechl ještě jako v mrákotách, že vyvalili sud ten z Pekla (pivovar ten byl nyní hoden svého jména!) – ozval se praskot dřev, vyšlehly rudé plameny a příšerně ozářily strakatý středověký dav, jímž se prodrala hrbatá ohyzdná babice, čímsi nad hlavou máchajíc a zlobně spílajíc: „Dobře tak! Upalte zlého čarodějníka! Hle, tuto vrhám k němu na hranici pekelnou krabičku s kouzelnými slovy a ďábelské koření, kterým začaroval náš dům, že se stal příbytkem neštěstí. Jdi k satanu, ohavný kouzelníku, jemuž jsi zapsal černou duši svou.“ – Nato podnikl pan Brouček ještě poslední marný zápas s lítými katy, kteří ho svázaného vstrčili do sudu, – naposled zdálo se mu, že zahlédl v otevřeném okně domu Domšíkova smutnou tvář spanilé Kunky, pak objala jej tma, zabušily palice, vrážející nad ním víko v otvor sudu, sud začal se s ním valiti blíže k praskajícímu ohni.

Mrákoty obestřely jeho mysl a jen jako vzdálená hvězda zamihla se těmi chmurami ještě líbezná představa Domšíkovy dcery; zakalený duch upjal se k ní bláhově jako k poslednímu zásvitu naděje a z prsou vydral se chroptivý, zoufalý hlas: „Kunko! Kunko!“

XIV

„Božínku, copak to tady kuňká?“ ozval se nad panem Broučkem povědomý hlas, a když hlavu povznesl, zočil ustrnulou tvář pana Würfla, nakloněnou k otevřenému sudu.

„I pro všechny svaté – pan domácí!“ trnul hostinský, spráskaje ruce nad hlavou. „Můj ty spasiteli, jakpak se ráčili dostat do sudu?“ (Pan Würfel totiž někdy po starém, ctihodném způsobu ještě oniká.)

Pan Brouček neodpovídal; díval se jen vyjeveně na něho, jako by se nemohl vzpamatovat, kde jest a co se s ním děje.

„Liběji přece vylézt, pane domácí; vždyť je tam plno neřestí,“ pobízel ho starostlivý Würfel.

Ale pan Brouček prozatím opatrně vystrčil jen hlavu a rozhlédl se úzkostlivě kolem. Spatřil sice kus středověku, totiž okrouhlou romantickou věž Mihulku, ale jinak ničeho z těch děsných dávnověkých zjevů, které jej před chvilkou ještě obklopovaly. Shledal, že je sice v prázdném sudu, ale nikoli u pranýře a před hořící hranicí na středověkém Staroměstském náměstí, uprostřed hrozivých zástupů husitských, nýbrž na tichém dvorku útulné Vikárky.

Oddechl si zhluboka, jako by se mu ohromný balvan s prsou svalil, a s pomocí Würflovou vylezl pracně ze sudu. Měl údy jako přelámané a v hlavě cítil mučivou tíhu. Také jeho oděv byl nečistotou v sudu šeredně zpořízen.

„Pěkně vypadají, pěkně!“ konstatoval vyčítavě hostinský. „A zdá se, že si ulovili taky krásnou rýmu. Inu, není divu, – celou noc v mokrém sudě!“

„É, tu jsem si ulovil v komořici a při tom čistém noclehu na Žižkově,“ odsekl mrzutě pan domácí.

„V komořici? Na Žižkově?“ opakoval s úžasem hostinský a díval se na hosta, jako by pochyboval, má-li všech pět pohromadě.

Ale pan Brouček nepouštěl se prozatím do nijakých vysvětlění, nýbrž ohlížel se po svém klobouku, který byl šťastně také za sudem na zemi nalezen, arci ve stavu neblahém.

Würfel odvedl pana domácího do hostinské světnice a přivedl i paní Würflovou, načež oba o závod ulevovali největšímu svému udivení nad příhodou tak neobyčejnou. Konečně vyslovil hostinský domněnku, o níž jsem se zmínil již v kapitole druhé. Pan domácí spletl prý si v noci nejspíše cestu a nevyšel předsíňkou na ulici, nýbrž zabloudil na opačnou stranu ke schodům, po nichž bezpochyby divnou nějakou náhodou na dvorek a do starého, vysloužilého sudu se dostal, kterýž tam s vyraženým hořejším dnem v koutě stojí a k chytání dešťové vody i jiným podobným účelům slouží. Jinak prý ta věc státi se nemohla, leda by pan Brouček po druhé na měsíc byl zabloudil a odtamtud působením nějaké přitažlivé síly přímo do řečeného sudu nazpět byl spadl.

Náš hrdina odpověděl na tyto theorie jen rázným zavrtěním hlavy, ale hlasu ze sebe nevydal.

Zatím co paní Würflová něco k zahřátí a posilnění v kuchyni chystala, svlékl pan domácí k vybídnutí hostinského své zubožené šaty a zahalil se prozatím v páně Würflův župan. Za té časné doby – náš moderní Diogenes opustil totiž svůj sud k osmé hodině ranní – nebylo pro štěstí na Vikárce ještě žádných hostů.

Teprve když pan Brouček chutnou snídaní na vidličku se občerstvil, dvě sklenice plzeňského vyprázdnil a do svých vycíděných šatů znovu se oblékl, rozvázala se za třetí sklenicí mlčelivá jeho ústa. Arci mohl prozatím nastíniti jen hlavní obrysy svého podivného dobrodružství. Pan Würfel naslouchal sice v němém úžasu, ale zároveň vrtěl nedůvěřivě hlavou a nakonec ohradil se rozhodně proti tomu, že by někde v jeho místnostech hostinských nebo nablízku byla nějaká šachta, kterou by se jeho hosté mohli propadati do středověku.

K jeho žádosti kladu sem s ohledem na bázlivější hosty Vikárky výslovný jeho protest a doufám, že se později sám pan Brouček bedlivým místním ohledáním o naprosté bezpečnosti Vikárky a jejího okolí přesvědčil; ale přesto trvá i on na svém a ponechává všem znalcům podzemního stavitelství na uváženou, mohl-li se z hostince Würflova do hluboké tajné chodby pod Vltavu vedoucí dostati jinak nežli nějakou šachtou.

Pan Brouček lituje, že ústí tajemné chodby tak pojednou beze stopy zmizelo; avšak lituje toho jedině vzhledem k ohromnému pokladu krále Václava – z něhož ostatně pro případ, že bude přece nalezen, zákonný podíl, jemu jako prvnímu objeviteli náležitý, šlechetně věnuje spolku českých spisovatelů „Máj“, čímž dobývá si o spisovatelstvo jistě větší zásluhy nežli nějakou z oblíbených úvah o nynější krisi literární. Jinak nemá ani nejmenší chuti podívati se řečenou šachtou po druhé do patnáctého století a neradil by ani čtenáři k takovému výletu.

Navzdor kuřatům po půl groši, nadbytku lososiny, medovině a jiným některým výhodám středověku zůstavila doba husitská v panu domácím dojem rozhodně nepříznivý, nejen pro nedostatek sirek a vidliček, měření času posejpátkem, chvošťata na vlasy, mužské sukně a podobné barbarské hlouposti, ale i pro jiné, ještě mnohem horší věci.

Pan Brouček nemá nic proti tak zvanému vlastenectví, pokud zůstává v rozumných mezích; spánembohem ať si Čechové mluví mezi sebou česky, chodí do českého divadla, zakládají české spolky, pořádají národní slavnosti a třeba i sbírají na vlastenecké podniky – ovšem nikoli u domácích pánů, kteří za nynějších zlých časů nemohou si dopřáti takových zbytečných výdajů. Ostatně pan Brouček sám, jak bylo již na jiném místě řečeno, vystřílel na Vikárce hezkých pár krejcarů národním střelcem pro Ústřední matici a byl také dvakráte na národní slavnosti, kde vypil zcela v tichosti piva za pět chlubných národovců.

Ale chtíti jako husité, aby člověk z vlastenectví nebo vůbec pro nějaké zásady vydával v nebezpečí své jmění aneb dokonce svůj život, toť přece hotové šílenství. Každý rozumný člověk musí jen chválili, že pan Brouček přešel od Pražanů k táborům, když se mu zdálo, že si tím své postavení polepší (bylo to arci krásné polepšení!!) a že se vydával před domnělými německými křižáky za Němce, aby svůj život národu zachoval. Pro podobné věci hrozí nyní nejvýše papírový novinářský pranýř, který pro ustavičné vzájemné zrádcování našich politiků skoro již pozbyl veškeré účinnosti. Kdybychom teď každého, kdo takto jedná, vrazili místo do novin po husitsku hned do sudu, stalo by se brzy v Čechách bednářství nejvýnosnějším řemeslem.

Husité byli zkrátka potřeštění výstředníci: daleci tiché, společné práce národní, libovali si jen v okázalém bouchání houfnicemi a palcáty, dopouštěli se nedůstojných demonstrací a kompromitovali svou zbrklostí český národ v nejvyšších kruzích. Národové docházejí svých cílů toliko klidnou rozšafností, jakož nejlépe dokazuje příklad Maďarů, kteří svou vzornou umírněností dosáhli všeho, čeho si jen mohli přáli. Proto dobře činí ti mezi námi, kdož nás ustavičně k mírnosti napomínají; vždyť jsme my Novočechové, jak známo, příliš ohniví a divocí, a kdybychom druh druha nedrželi, bůh sám ví, co bychom ve své bezohledné ráznosti tropili!

Nejvíce však poškodili husité českou věc ve svém nerozumném odporu proti němčině tím, že netoliko moc druhého zemského jazyka v Čechách na dlouhé časy zlomili, ale i celou spoustu Němců odtud vypudili a tím všeliké příležitosti k německé konversaci se zbavili, bez níž se nikdo řádně německy nenaučí. Kdež jsme mohli jinak býti! Dnes by zajisté každý Čech mluvil již německy, jako když bičem práská, a nebylo by třeba, aby Vlastimilové o zachování a rozšíření německého jazyka mezi Čechy tak namáhavě pečovali.

Kromě těchto pro celý národ předůležitých zkušeností vytěžil pan domácí z výpravy do středověku pro sebe jen některé linguistické drobnosti.

Udeřením sedmé na „orloji“ bývá teď pravidelně „U kokota“ (Vikárce se od památného července jaksi vyhýbá), oklepá tam na „mázhauze“ sníh s „kloku“ a „škorní“, z jídelního lístku vybírá si s oblibou smaženou „kuru“ nebo jazyk s polskou „šalší“, bere si k tomu slaný „roháček“ a při osmém „poháříku“ začíná blouzniti o jablkové „varmuži“. Časem zamyslí se pak hluboce, zapadá v tichou melancholii, z jeho prsou derou se těžké vzdechy a někdy zatřpytí se i slza v jeho zraku – zkrátka, jevívá všechny příznaky nešťastné lásky. Domnívám se, že ho v takových okamžicích zachvacuje beznadějná touha buď po staročeské medovině, neb dokonce po spanilé Kunce, v kterémžto druhém případě by byl arci nejnešťastnějším milovníkem na světě a za své zatvrzelé panictví potrestán způsobem tak ukrutným, že by ani spanilomyslné čtenářky ukrutnější pokuty vymysliti nedovedly.

Vedle oněch morálních výsledků přinesl si pan Brouček ze středověku jedinou hmotnou výslužku: novou podrážku svých bot. Je mu tím milejší, poněvadž ji má zcela zadarmo; pohledávka husitského ševce je totiž dávno promlčena. Hospodyně (kterou mohl pan domácí k jmeninám přece mile překvapiti dárkem v podobě kartounové zástěrky, poněvadž se nepochopitelným způsobem již dne 13. července, tedy před výročním dnem bitvy na Žižkově, do novověku vrátil) upozornila ho sice, že podrážka řečená vypadá zcela jako ona stará, s níž si pan Brouček den předtím na Hradčany vyšel, ale pan domácí vítězně namítl, že arci výrobek patnáctého století nemůže vypadati jako nový a že vůbec již pouhá existence té podrážky svědčí o báječné důkladnosti staročeských obuvníků. Trvanlivost tato činí skoro již zoufalým jistého profesora, který si husitské podešve, až budou roztrhány, vyžádal k vědeckému probádání – kdož prý může věděti, nenajde-li se v nich nějaký nový proužek našich rukopisů, čímž by neblahý spor rázem šťastně byl ukončen. Ale podešve nechtějí a nechtějí se roztrhati, a proto budeme bůhvíjak dlouho ještě čekati na konečnou Obranu dotčeného pana profesora.