Kitabı oku: «Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století», sayfa 9

Stach znovu setrval na svém a Brouček se dále nehádal, mysle si, že s časem spletli se i svatí.

Byl také již ospalý po denním trmácení. Nyní přišla v jeho vzpomínkách i komořice ke cti, ba i posada s nebesy a pruhovanými peřinami budila žádostivý jeho vzdech. Jak by tam nyní, dobře nasycen a napojen, hověl unaveným údům v té bezpečné, tiché arše, na měkkých duchnách prachových, – kdežto zde musí spáti na holé, tvrdé zemi, pod širým nebem, uprostřed divokého, ozbrojeného lidu. Rozhodnul se již nadobro, že při nejbližší vhodné příležitosti i tábor Žižkův opustí, někde v krčských lesích se ukryje a hned po udušení vzpoury do Prahy se vrátí. Tahle společnost se pro něho naprosto nehodí. S každým otrapou se bratříčkovat, – kdyby alespoň slušně pili na to bratrství! Ale takhle! Bratr tu, bratr tam, a pak tě postaví ke zdi, abys podával kameny! Živit se černým chlebem, zapíjet vodou, spát na holé zemi, a když ke groši přijdeš, hodit jim ho do kádě, – pěkně děkuju za takové živobytí!

S tím odhodláním přitáhl si pevněji kuklu, aby mu něco nevlezlo do ucha, zabalil se do kloku a chystal se ke spaní.

Hovor a šum v táboře v táboře právě utichl, ale hned nato zazněl silný, vášnivý hlas, jenž bezděky vymáhal pozornost každého. I bratr Matěj obrátil se po něm a spatřil Korandu stojícího na balvanu uprostřed bratří, kteří se k němu shrnuli. Také Stach opustil své místo vedle Broučka a přistoupil blíže ke kazateli.

V posledních paprscích slunečních zářila tu štíhlá postava bledého kněze, z jehož roznícených očí jako by sršely blesky a jehož obě ruce hrozivě byly napřaženy dolů směrem k táborům křižáků.

Mluvil o draku ryšavém, sedmihlavém a sedmikorunném ze Zjevení svatého Jana, jenž přichází zahubit zrozeňátko ženy hvězdné, novorozenou Pravdu…

„To je nápad – kázání v noci, když si chce člověk po té nádenické robotě alespoň s pokojem zdřímnout!“ zlobil se bratr Matěj.

Obalil si zakuklenou hlavu ještě klokem a obrátil se na druhou stranu. Avšak mohutná, plamenná řeč Korandova pronikala i dvojím příkrovem a přiměla bratra Matěje po mnohém obracení se strany na stranu konečně k tomu, že rozezlen raději opět se posadil a toliko obě uši dlaněmi zacpal.

Přesto slyšel hlas Korandův i přizvukující výkřiky nadšených bratří a sester. Zatím setmělo se již. Dole po Letné, po pláních holešovických a oveneckých zaplanuly nocí četné ohně v leženích křižáků a také zde na temeni Žižkova rozžehli táboři veliké ohně strážné. Osvětlovaly příšerně některé skupiny posluchačů, uprostřed nichž nejasně se míhala postava zaníceného kazatele, pnoucího obě ruce vzhůru, jako by horoucím zápalem svým chtěl se vznésti k hvězdnatému nebi.

Posléze ukončil své kázání, za nímž ozval se bouřlivý souhlas nadšeného posluchačstva.

„Díky bohu!“ oddechl si bratr Matěj a znovu se uložil.

Ale vtom rozlehl se zpěv:

Kdož jste bojovníci

a zákona jeho,

prostež od Boha pomoci

a doufejtež v něho,

že konečně s ním

vždycky zvítězíte.

Z počátku zpíval jen hlouček, ale brzy vpadaly nové a nové hlasy, takže druhá sloka zněla již mohutným, hřímavým sborem:

Tenť Pán velí se nebáti

záhubci tělesných,

velíť i život ztratiti

pro lásku bližních svých,

protož posilňte

zmužile srdci svých.

„Můj bože! Takové hulákání! Ani vyspat se tu člověk nemůže!“ bědoval a zlobil se v duchu zoufalý bratr Matěj.

Ale musel poslouchati ještě i následující sloky písně táborské:

Kristus vám za škody stojí,

stokrát víc slibuje;

pakli kdo proň život složí,

věčný mít i bude:

blaze každému,

kdož na pravdě sejde.

Protož střelci, kopidlníci

řádu rytířského,

sudličníci a cepníci

lidu rozličného,

pomnětež všickni

na Pána štědrého.

Nepřátel se nelekejte,

na množství nehleďte.

A dále, dále zněla z tisíce hrdel ta píseň neumělá, však jadrnou silou a vroucí vírou naplněná, ta píseň samým Žižkou prý složená, před jejímž pouhým vzdáleným hlaholem později valné voje na útěk se dávaly, – dále hřímala tu velebně a nadšeně s hřebenu Vítkovy hory daleko do umlklé noční krajiny.

Posléze dozněla a tábor Žižkův uložil se ke spaní. I bratr Matěj došel dlouho kýženého klidu, chvíli jen ještě vyrušován a pak ve sny ukolébán nějakými žalmy, které starý bratr Stach vedle něho tiše prozpěvoval.

Našemu hrdinovi se zdálo o ryšavém, sedmihlavém draku a ženě hvězdné, která se však poznenáhlu proměnila v půvabnou Domšíkovu dceru…

XII

Ó slunce velikého, věčně památného dne! Ty, kteréžs ozářilo skrovný voj hrdin, jakých málo se zaskvělo v dějinách lidstva, kteréžs okázalo světu, seč jest národ malý, vede-li jej horoucí nadšení, obětující radostně statek i život za svaté přesvědčení, ty pochodni nebeská, kteráž zaplápolalas nad horou Vítkovou, abys čela bohatýrských předků věnčila glorií slávy nesmrtelné, – ó slunce, jehož odlesky ještě po staletích rozehřívají k silnějšímu tluku mdlá srdce potomků: kolik zanícení chovati může nitro české, kolik slov úchvatných a plamenných jazyk náš, všechna by měla splynouti v ódu velebnou, vítající tvůj triumfální vzchod na zlatém a purpurovém obzoru! Ale s časem změnili se i lidé. Nesčíslněkrát vzešlo jako tehdáž krásné letní slunce nad Vítkovem, však nikdy již neozářilo božích bohatýrů a po staletích svítí na pokolení malé, bez pravdy a síly, bez nadšení, cedícího poslední krůpěj krve za drahý ideál, na pokolení, které již sotva rozumí a věří velkému činu předků a usmívá se zvěsti o něm jako staré, divné pohádce, kterou již i nudno poslouchati. Neschopno jsouc oněch velkých obětí a zápalů, vymlouvá se na jiné časy a poměry, zapovídá si vyprávění o slavném skutku minulém a skládá přitom ruce v klín nebo robí trety, – ó zapadlé slunce naší síly, zda vyjdeš opět a najdeš i básníka, jenž dovede tě uvítat plamenným nadšením a ne prázdným zvoněním slov a malichernou karikaturou jako já!

„Vstávej, bratře Matěji, – jižť čas!“

Brouček protřel si oči a spatřil nad sebou vrásčité líce bratra Stacha, který mu podával těžký, hřebíky posázený cep a kus chleba se sýrem.

Bratr Matěj přijal obé s těžkým povzdechem a —, leč nebudu zevrubně vyličovati toto nedělní dopoledne našeho hrdiny, které patří k jeho nejtrudnějším svátečním upomínkám.

Jen tolik podotknu, že dnes nepodával sice kamenů, ale poslouchal kázání kněží táborských s nábožným zpěvem bratří a přijímal – nerad to vyznávám, ale konečně musí pravda na světlo, – přijímal také pod obojí způsobou, obyčejem táborským, totiž u prostého, ubrusem pokrytého stolu, za nímž stál kněz bez ornátu, odbývající krátký obřad pouze jazykem českým.

V poledne podaly sestry táborské bratru Matěji nedělní oběd, jehož součástky byly „kyselo“ – jakýsi druh polévky, o jejíž jakosti pan Brouček ze šetrnosti k dávným předkům zachovává hluboké mlčení, – kus vařené hověziny, režný chléb a náprstek – alespoň na míru bratra Matěje pouhý náprstek – všelijakého piva.

Ale když se po obědě oddával dumám nejchmurnějším, probleskla jimi pojednou myšlenka slibující spásu. Napadla mu totiž podzemní chodba, jíž se z devatenáctého do patnáctého století dostal, a k tomu přidružilo se pomyšlení: Což kdyby toutéž chodbou bylo možno dostati se nazpět? Přisvědčující odpověď jevila se mu tak samozřejmou, že radostně vyskočil a div hlasitě nezajásal. Pak zchladila ovšem jeho naději pochybnost, možno-li jen tak chodbou ze století do století přecházeti. Ale hned zase si pravil: „Jisté jest, že jsem tou chodbou do minulosti zabloudil, – proč by nemohla způsobili také zázrak opačný?“ Přišla mu na mysl vířivá závrať, která ho pojala, když zavřel dvířka, vedoucí z podzemní chodby do klenotnice krále Václava; vzpomněl si také, že tato dvířka byla na jedné straně červotočivá i zrezavělá, na druhé však úplně nová, – oč, že tvořila ona přehradu mezi oběma věky, a když dvířka za sebou zavřel, tu ocítil se závratným letem o pět století nazpět. Nyní učiní rovněž a bude zase v moderní Praze – arci, z počátku vlastně jen pod ní, v oné podzemní chodbě, vedoucí od Kozí ulice pod Hradčany, a tam nastane opět otázka, jak se dostane vysokou, sráznou šachtou nahoru na povrch země. Leč za dne se tam asi přec někoho dovolá, a ne-li, – nu, v nejhorším tom případě vrátí se zkrátka do husitské Prahy – či spíše, zásobí se napřed nějakými potravinami a zůstane v podzemní chodbě jako v bezpečném úkrytu až do té chvíle, kdy bude město dobyto a první vztek nepřátelského vojska zchlazen; pak zajisté zavládne opět pokoj a pořádek, a bude život i v tom patnáctém století alespoň snesitelný… – Byl by nejraději ihned táborům unikl, ale v tu chvíli právě bylo to nejméně možné. Žižka zpozoroval totiž podezřelé pohyby v nepřátelském ležení a rozkázal bratřím, aby byli pohotově. Následkem toho sestavovali se rychle střelci, sudličníci, cepníci a bojovníci jiného druhu na vykázaných sobě místech. Část cepníků pod vedením Chvalovým postavila se u srubu západního. Mezi těmito byl i bratr Matěj; stál sice v poslední řadě, na samém pokraji severní stráně, ale sráznost této, zeď srubu za ním a šik bojovníků, mezi ním a jižní strání hustě seřaděný, nedaly myšlence na útěk v této chvíli ani vzniknouti.

Zato mohl se svého stanoviska dobře pozorovali všecko, co se děje dole na Špitálském poli a dále za řekou.

Tam bylo již viděti na všech stranách zlověstný ruch. Oddíly jezdců i pěších měnily svá stanoviska, tu se rozdělujíce, tam se spojujíce a pořádajíce v šiky. Zvláště čilé proudění bylo v táboře Míšňanů u Ovence a v ležení Albrechta Rakouského vedle nich.

Pražané netušili patrně také nic dobrého; neboť husté jich davy stály na zdech městských i v branách, k boji připraveny a bedlivě pozorujíce pohyby vojsk nepřátelských.

Konečně – asi ke čtvrté hodině – vrhli se míšeňští jezdcové s Uhry a Rakušany, počtem asi 25 tisíc bojovníků, do Vltavy a brodili se rychle na druhou stranu. Opodál za řekou zůstaly tři šiky křižáků v záloze. Z města ozýval se hromový křik a zvonění na poplach, i bylo pozorovati, že nepřítel také na jiných stranách, od hradu pražského a od Vyšehradu, chystá se k současnému útoku.

Bratru Matějovi bylo, jako by nastával soudný den. S hrůzou pozoroval, kterak se Špitálské pole plní nepřátelským vojskem, a na chvilku jen vzpřímila ho poznámka Chvalova: „Ti mají namířeno na Poříčí; sem k nám by se na koních nedostali!“ Ale nepřítel nezamířil ku Praze, nýbrž valný počet jezdců rozjel se tryskem ve směru opačném na východ.

„Milí bratří!“ rozlehl se táborem rázný hlas Žižkův. „Tuším, že nastala chvíle rozhodnutí. Brzy bohdá ukážeme věrolomnému králi, jak umíme se bíti o boží a svou při proti všem rotám Antikristovým. Již hrnou se na nás ti nepřátelé pravdy a zhoubcové české země. Protož doufajíce v Boha, buďte pohotoví! Držtež se každý šiku svého a pozorujte svých hejtmanů. Pán Bůh rač vás posilniti!“

„Zvítězíme nebo umřeme!“ rozlehlo se táborem a zase zazněl hřímavý zpěv: „Kdož jste boží bojovníci…“

Právě když zvučela bojovně poslední sloka:

A s tím vesele zkřikněte,

řkouc: Na ně! hrr na ně!

braň svou rukama chutnejte,

Bůh náš Pán! zkřikněte,

bite, zabíte,

žádného neživte!

vmísil se do ní divoký křik a třeskný hlahol trub se strany východní, kde míšeňská jízda po mírněji skloněném svahu vzhůru byla vyjela a nyní po hřebenu hory úprkem se hnala na srub v té straně stojící.

Táboři nenadáli se tak náhlého a silného útoku s té strany; domnívaliť se, že nepřátelé spíše horu obejdou a pak od jihu neb zároveň s několika stran na tábor udeří. Nenadálý, prudký náraz útočníkův uvedl proto nečetné hajitele srubu ve zmatek, že většina jich, poděšena a zastrašena děsným křikem Míšňanů, blýskavicí dlouhých kopí a deštěm střel, na útěk se dala a nepřítel hned prvním návalem nejen věž viničnou u srubu dobyl, nýbrž i příkopu se zmocnil. Již první jeho davy, sesedše s koní, s vítězným rykem drápaly se vzhůru na zeď srubu, v němž zůstala toliko skrovná hrstka táborů s dvěma ženami a jednou pannou. Ti, nemajíce zbraně střelné, metali jen kameny s podsebití srubu i se zdi na útočníky a hrdinsky se bránili; zvláště vynikala jedna žena vysoké postavy, rozpuštěných a kolem snědé šíje poletujících černých vlasů, která stojíc na zdi srubu, jako titánka obnaženýma, svalnatýma rukama veliké kameny nad hlavu zdvíhala a zuřivě metala na dorážející Míšňany. Ostatní hajitelé již couvali, však ona zvolala velikým hlasem: „Před Antikristem nesmí křesťan věrný ustoupiti!“, a nemajíc po ruce již kamenů, holýma rukama pustila se v zápas s obrněným kolohnátem, který se právě vydrápal na zeď – leč vtom zaryl se jí oštěp jiného Míšňana do hrudi – hrdinka klesla a v pádu strhla s sebou i odpůrce dolů mezi rozlícené útočníky.

V největší té tísni přišla obráncům srubu vydatná posila. Žižka s částí svého lidu pospíšil do srubu, sám první vystoupil na zeď, a hromovým hlasem pobízeje ostatní, prudce máchal svým palcátem na všechny strany, srážeje Míšňany vzhůru se deroucí. Náhle poklesl: některý nepřítel chopil jej za nohy a táhl se zdi – již zdálo se, že je ztracen. Leč tu objevil se vedle Žižky stařičký bojovník táborský – kolem vpadlých skrání, s nichž čapku urval ruch bitevní, jako sníh poletovaly řídké, bílé kadeře – stará kostnatá ruka mladistvou ještě silou zamávla těžkým cepem a pádnou ranou povalila Míšňana – ostatní cepníci vtáhli vůdce nazpět – Žižka byl zachráněn. Ale zároveň proklály míšeňské zbraně vetchá prsa starochova – horoucí přání šedého bratra Stacha bylo splněno!

S děsným třeskotem dopadaly nyní táborské cepy na lebky nepřátel, kameny s deštěm střel sypaly se na ně, že s křikem a bolestným stonem couvali od srubu, jehož příkop se naplnil mrtvolami.

Zatím Žižka, vida, že první útok na srub jest odražen, vrátil se z něho k ostatním lidem svým a pravil k hejtmanu Chvalovi: „Dej se potichu a rychle s cepníky svými tudy vinicemi“ – ukázal zkrváceným palcátem na jižní stráň – „a chop nepřítele v boku!“

Chval jen kývl a spěšně vykonal rozkaz. Dal svým cepníkům potřebné naučení a v čele jich vybočil tiše na stráň mezi vinice.

Bratr Matěj při dosavadním průběhu boje nevycházel ze smrtelných úzkostí; třásl se na celém těle tak, že i strašný, hřeby pobitý cep kýklal se za jeho ramenem. Byl by se jistě poradil s Vaňkem, kdyby to jen trochu bylo bývalo možné. Ještě štěstí, že stál dosti opodál od vlastního jeviště bitvy.

Když nyní Chval s cepníky zatočil se mezi vinice, ovládla bratrem Matějem jediná myšlenka: že musí prchnouti stůj co stůj – již proto, že nižádná moc světa po druhé živého do bitvy jej nedostane.

Záměr jeho byl usnadněn tím, že nalézal se v poslední řadě. Sotvaže tato sestoupila do vinice, vyskočil bez rozmýšlení průlomem polozbořené viniční zdi a pádil úprkem po stráni dolů, směrem od bojiště. Zaslechl za sebou výkřik: „Zrádný zbabělce!“ i zdálo se mu, že někdo běží těsně za ním a každou chvíli koncem palcátu již dosahuje jeho zad, což ho tím více pobádalo k zoufalému, zběsilému běhu.

Tu zaslechl kdesi stranou za křovinami dva hlasy, bezpochyby venkovanů, pozorujících boj na hoře:

„Tuto běží některý Němec.“

„Tábor je to; vždyť má cep na rameně.“

„Zajisté posel Žižkův ku Pražanům.“

Tou rozmluvou vzpamatoval se bratr Matěj. Poznal, že domnělý pronásledovatel jest jeho vlastní cep, kterýž, rozkýván divokým úprkem, tepal ho do zad.

Ohlédnuv se, nepozoroval za sebou žádného nebezpečí. Táboři byli příliš zaměstnáni bitvou, než aby stíhali uprchlíka.

Slova venkovanů vnukla mu zároveň výbornou myšlenku. Ano, vydá se za posla Žižkova a tak dostane se bez překážky nejbližší branou do Prahy; tam pak pospíší do domu Jankova, převleče se opět do svých vlastních šatů, které ukryje pod širokým a dlouhým klokem, i zamíří rychle k domu královskému U černého orla…

Již neběžel, nýbrž jen rychle kráčel k blízké Horské bráně. Po levici táhly se k ní opět vinice, za nimiž blýskaly se zbraně nepřátel na Špitálském poli.

Nad branou, na obou věžích při ní a na zdech městských bylo plno lidí, pozorujících boj na Vítkově hoře, a když bratr Matěj ku bráně se přiblížil, rozeznal, že panuje mezi nimi veliké hoře a zděšení. Viděl, jak tam ženy a starci lomí rukama nebo je spínají prosebně k nebesům; slyšel také pláč, nářek a modlení úpěnlivé. Patrně pozorovali, že nepřítel na Vítkově hoře vítězí, a skládali poslední naděje toliko v pomoc boží.

Ale dole v otevřené bráně jevil se zástup, z jehož jiskřivých očí zírala neohrožená bojechtivost. Pražský kněz v komži a v ostatní církevní úpravě nesl tu na vysoké hůlce blyštivou svátost téže divné podoby, jakou pan Brouček poznal již na Staroměstském náměstí; před ním stálo pachole, také v komži, zvoníc ručním zvoncem; za ním pak tísnili se v bráně bojovníci s kušemi v rukou. V pozadí bylo viděti zástupy cepníků.

Když bratr Matěj došel k mostu, jenž vedl přes hradební příkop do brány, zvolal na něho kněz: „Kdo jsi?“

„Posílá mě Žižka,“ směle odpověděl bratr Matěj, ale hlas jeho se přece trochu třásl.

„Jak jest na hoře?“

„Zle, moc zle. Žižka vzkazuje, abyste mu přišli na pomoc,“ lhal samozvaný posel srdnatě dál.

„Právě se chystáme do boje.“

„Musím ještě k někomu do města,“ dodal bratr Matěj ostýchavě.

„Propusťte Žižkova posla,“ obrátil se kněz k bojovníkům a tito ochotně se rozstoupili. Bratr Matěj prošel branou do města s kuklou hodně staženou, aby ušel pozornosti Janka od Zvonu a včerejších soubesedníků v krčmě, kdyby snad byli mezi bojovníky u této brány. Zabočiv za roh nejbližší příční uličky, zhluboka si oddechl, vida, že lest dokonale se zdařila.

Přesvědčiv se, že ho nikdo nepozoruje, zhostil se ještě v nejbližším prázdném průjezdě nepohodlného cepu – a s táborskou tou zbraní skládáme i my s něho hodnost bratra Matěje a budeme se v příští, předposlední kapitole opět jen zabývati s pouhým, milým panem Broučkem.

XIII

S ulehčenou plecí i myslí chvátal pan Brouček dále. Ale brzy zabloudil v neznámých ulicích středověké Prahy, takže teprve po dobré hodině šťastně dostihl domu U bílého zvonu.

Cestou potkával jen málo lidí; patrně byla valná většina u bran a zdí městských. Také dům Jankův byl jako vymřelý. Ani v průjezde, ani na paláci nepotkal pan Brouček nikoho a nezaslechl ani známky života. Domšík byl zajisté mezi bojovníky pražskými a ženské meškaly bezpochyby také někde u brány nebo na zdi městské, očekávajíce výsledek boje.

Pan domácí pospíšil tedy přes pavlač do komořice. Byla otevřena; když vešel, spatřil v ní starou Kedrutu, kropící podlahu a postel z nějaké cínové nádobky.

Když ho zočila, stanula chvilku jako přimražena, s největší hrůzou v obličeji; pak sebou trhla a rychle jako vyplašený netopýr unikla kolem něho z ložnice.

„Proklatá modlářka – že tu po mně vykrápěla svěcenou vodou!“ – rozzlobil se pan Brouček.

Ale vtom zalehl sem zvenčí opět mohutný hlahol zvonů a pobídl pana Broučka, – tušícího v něm poslední zvonění na poplach proti vítěznému snad již nepříteli —, aby si pospíšil s převlékáním.

Rychle tedy svlékl středověký oděv, odhodil konečně s ošklivostí a ulehčením i červenozelené nohavice do kouta a převlékl se do svých, teď dvojnásob milých šatů moderních, které ležely vycíděny na truhle. Našel vedle nich i své boty; porouchaná byla náležitě spravena a obě nově podraženy.

S uspokojením obul se do nich, odhodiv dvojbarevné škorně s nevolí do kouta k nohavicím. Přestěhoval pak ještě své hodinky a ostatní movitosti z kapsáře a středověké tobolky nazpět do svých poctivých kapes a nakonec zahalil se od hlavy k patě do kloku, aby zakryl svou novověkou úpravu. S posupným výsměchem spočinul při odchodu jeho zrak na ohromné posadě s truhlíky a stupátkem, zdrtil přesýpací hodiny ve výklenku pohledem nejhlubšího opovržení a bez nejmenšího žalu, ne-li radostně, rozloučil se s pošmournou komořicí. Tiše plížil se pavlačí a mázhauzem kolem zavřených dveří světnice, u nichž mu přece trochu prudčeji zabušilo srdce při vzpomínce na sličnou Jankovu dceru. Ač lahodný obraz její příhodami na Špitálském poli a na Vítkově do pozadí byl zatlačen, přece dosud milostně zářil v toužebném jeho nitru. Avšak ani obraz ten nedovedl jej zadržeti v surovém středověku. Rychle sestupoval z mázhauzu po schodech a bez překážky dostal se z domu.

Poněvadž bylo na náměstí opět více lidí, dal se z opatrnosti nazad ulicí Týnskou a potom uzoučkou, pošmournou uličkou příční, která vede vlevo ke Kozí ulici. Chvátal nedočkavě, kochaje se již přeblahým pomyšlením: dostane-li se skutečně z královského domu podzemní chodbou nazpět pod Vikárku a do zlatého století devatenáctého! Umínil si také, že nyní v klenotnici krále Václava každým způsobem všechny své kapsy naplní nejvzácnějšími skvosty…

Minul nějaký pivovar – patrně onen z Domšíkova vypravování nám již povědomý pivovar V pekle, – a vyšed z uličky, namířil již napříč k ulici Hrnčířské, nynější Kozí, aby se dostal známou postranní brankou do zadní části královského domu U černého orla. Na předsevzetí, že se zásobí na výpravu do tajné chodby potravinami, zapomněl v nedočkavém spěchu svém docela.

Leč najednou se zarazil. Po celou cestu Týnskou ulicí a příční uličkou slyšel jako dříve v komořici hlahol zvonů, však stále silnější, jako by zvon za zvonem po celé Praze vpadal do toho hřímavého chorálu; nyní uslyšel také křik, hluk a řinkot z Dlouhé třídy a spatřil, že lidé z náměstí spěchají v tu stranu.

Chtěl rychle přeběhnouti ke Kozí ulici, ale bylo pozdě. Z Dlouhé třídy vyrazilo několik jezdců, máchajících dlouhými kopími, na nichž se třepetaly korouhvičky s červeným křížem. Vítězní křižáci!

Pan Brouček, seznav, že prchnouti již nemůže, ve smrtelných úzkostech klesl na kolena a zvolal německy: „Milost! Jsem Němec! Jsem katolík!“

„Zabte Němce papežence!“ vzkřikli jezdcové česky skoro jedněmi ústy a jeden napřáhl kopí po panu domácím.

Ten uskočil a zvolal teď česky: „I pro pánaboha – vždyť nejsem Němec ani katolík! Jsem Čech a husita!“

Jezdci v udivení zastavili koně a valný pěší dav ozbrojených i neozbrojených mužů, žen i dětí, který se zatím vyvalil za nimi z Dlouhé třídy jako bouřící pestrá řeka, obklíčil ubohého se všech stran.

„Proč jsi tedy volal německy, žes Němec a podjednou?“ vzkřikl jeden z jezdců, který se zdál býti vůdcem ostatních.

„Myslel jsem – myslel jsem – že jste němečtí křižáci – podle těch korouhviček,“ koktal strachem pan Brouček.

„Haha! Ty jsme ukořistili na Špitálském poli, kde Bůh právě nám popřál slavného vítězství. Ale ty jsi Němec. Vždyť ani dobře česky neumíš!“

„Ne – ne! Přísahám, že nejsem Němec – byl jsem jen dlouho v cizině Dosvědčí vám to Domšík – Janek od Zvonu —“

„Janek od Zvonu? Ten položil dnes život svůj za pravdu a vlast, vytrhnuv s námi Staroměstskými v prvních řadách z brány Poříčské a smrtelně byv raněn v krátkém boji pod Vítkovou horou. Jsi-li opravdu Čech i husita, kterakže smíš vysloviti jméno hrdinovo týmiž mrzkými ústy, kterými pro bídný strach smrti právě jsi zapřel rod svůj i víru svou?!“

„Skolte lotra! Ubijte zbabělce!“ křičel dav kolem a zuřivě vrhal se na Broučka. Ten chtěl uprchnouti, ale někdo ze zástupu zachytil jeho klok, jenž prudkým škubnutím s něho se svezl, a pan domácí stál pojednou před udiveným množstvím ve svém moderním obleku.

Úžas na chvilku zarazil útočníky; tu a tam ozval se také chechtot.

„Hle, hle, co se vyklubalo z nevinného kloku!“ zvolal vůdce. „Chceš-li ještě nyní lháti, že jsi našinec? Spíše zdá mi se, že patříš k té poběhlé sběři křižácké, žes vyzvědač Zikmundův!“

„Přísahám, že nejsem vyzvědač! Jsem Čech a Pražan —“

„Ej, nuž, jsi-li Pražan, náležíš k soudu našemu. Svažte jej a veďte na radnici! Kat a skřipec vyzvědí na něm pravdu.“

Pan Brouček, slyše o katu a skřipci, zesinal jako mrtvola. Klesl opět na kolena a v úzkosti hrozné koktal: „Smilování! Nejsem Pražan! – Jsem sice v Praze rodilý, ale dal jsem se k táborům – jsem cepník hejtmana Chvála – sám Žižka vám to potvrdí —“

„Haha, tábor – takový zbabělec!“ – „Ještě si blázny činí z nás!“ – „Hyběti tobě, křižáku a lotře ohavný!“ – Takové i jiné výkřiky hněvu zněly vůkol a pan Brouček byl by zle pochodil, kdyby nebyl znova hlas vůdcův ukrotil rozkacené množství: „Ustaňte! Hanebník ten proměnil se sice za malou chvilku z Němce a katolíka v Čecha a husitu, poté z Pražana v tábora a kdož ví, več ještě se promění, i zasluhuje smrti již pro tyto nestoudné, zbabělé lži; avšak vydává-li se za Chvalova cepníka, odevzdáme ho na soud táborům.“

„Však prý Žižka s Pražany vjíždí Horskou branou do města,“ zvolal někdo z lidí, kteří sem přichvátali z náměstí Staroměstského.

Pan Brouček byl tedy jen svázán a vlečen i strkán na náměstí.

Tam hrnuly se také již z Celetné ulice a odjinud pestré davy, živě rozmlouvajíce, druh druhu nové podrobnosti skončené bitvy vypravujíce, mnozí hlasitě plesajíce nebo písně vítězné prozpěvujíce. Bylo viděti starce na zemi klečící a ruce s horoucím díků činěním k nebi vzpínající. Panny přinášely zelené ratolesti a čerstvé kvítí, jež přijíždějícím a přicházejícím bojovníkům v cestu metaly nebo na přilbice a čapky připínaly. Na všech obličejích zářila nesmírná radost a v četných očích třpytily se slzy blaha. Samo slunce, ač již k západu se klonící, zdálo se, jako by svítilo svátečním, radostným jasem, v němž i domy zářily jak v blaženém usmívání. Všecko město rozléhalo se plesem, do něhož zvony se všech věží pražských mísily hřímavou, jásavou svoji hymnu.

Ozbrojenci s nešťastným Broučkem stanuli na rohu Celetné ulice, kde kupilo se lidu nejvíce. Na vysokém patníku, jenž měl podobu ohromné, nestvůrné hlavy, stál tam nějaký účastník nebo svědek celé bitvy a právě líčil naslouchajícím davům daleko zvučným, radostně pohnutým hlasem šťastný obrat její.

Ubohý pan Brouček ve svých úzkostech smrtelných neměl bohužel smyslu pro jeho řeč, a proto uvádím zde stručně jen to, co nám o slavné bitvě na hoře Vítkově historie zaznamenala.

Jak víme, podobalo se tam již zle k porážce; ale bystrý vojevůdce včas přispěl hajitelům ohroženého srubu na pomoc a vyslal část svého lidu vinicemi po stráni polední, aby vpadli do boku nepřátelského vojska na hřebenu hory. Ti vyřítili se nenadále od jihu i od východu na Míšňany, kteří pro úzkost horského hřebenu a příkrost stráně ani s koňmi svými se otáčeti, ani na pěší útočníky rozjeti se nemohli a tlačeni jsou k vysokému srázu půlnočnímu. Nemohouce odolati strašlivému hromobití táborských cepů, jezdec za jezdcem i s koňmi káceli se do hlubiny, v pádu vazy a údy sobě lámajíce. Také ti nepřátelé, kteří s ořů byli sesedli a na srub doráželi, nemohouce couvati pro nával zadnějších a ustavičně zasypáváni kameny a deštěm šípů se srubu, dílem do propasti jsou sráženi, dílem v zoufalém útěku sami dolů se vrhali a většinou s rozbitými hlavami nebo roztříštěnými údy na balvanech nebo úpatí vysokého srázu ležeti zůstávali; z těch konečně, kteří zbyli na hoře, jedni boje se vzdávajíce na zem sedali a toliko štíty proti kamenům a střelám se srubu pršícím se chránili, jiní marně se bránili proti rozlíceným cepníkům, jejichž pádná zbraň se strašlivým svistem a třeskotem jako smrtící železné hromobití na hlavy jejich dopadala.

Křižácké vojsko dole na Špitálském poli, vidouc úžasnou tu metelici táborských cepů na hřebenu hory, vidouc obrněnce a koně s vysokého srázu střemhlav se kotící a jiné po mírnějším svahu v šíleném úprku dolů prchající, vidouc netušenou tu krvavou porážku Míšňanů na vrchu, – bylo zachváceno náhlým zděšením, a když vtom i bojechtivé zástupy Pražanů a selských jejich spojenců, vytrhnuvše již před šťastným obratem boje na Vítkově z bran Horské a Poříčské, hrozivě do boku jeho zaměřily, majíce v čele nadšeného bledého kněze, nad jehož hlavou veliký paprskový kotouč s velebnou svátostí třepetavě se blýskal v záři sluneční jako světlý zjev nadpozemský a jehož hlasnou modlitbu provázel zvuk zvonce, jímž kadeřavé pachole, komží oděné, před svátostí potřásalo: tu pohnulo se pojednou vojsko Němců i Uhrů jako mračno ohromné, do něhož náhlý uragan zabouřil, a v divokém zmatku dalo se valem na útěk. V úplném nepořádku a šíleném chvatu uhánělo nazpět k řece a vrhalo se o překot do jejích vln. S hromovým „Hr, Tábor!“ hnali se táboři s vrchu za nimi, s bouřlivým „Hr, Hus! Hr, Praha!“ vpadli jim Pražané v bok, v divé chumelenici valila se spousta prchajících a stíhajících k Vltavě, jezdci s pěšími v těsných chomáčích, okované cepy lítaly vzduchem, v oblacích vydupaného prachu blýskala se ostří sudlic, ohromný lomoz, řehtot, křik, ston a jásot naplňoval širé prostranství pod Vítkovou horou, a také řeka rozbouřila se v celé šířce přívalem jezdců, brodících se v úprku a zmatku na druhou stranu. Množství mrtvých křižáků pokrývalo krvavé pole Špitálské a nemalá jich část utonula také ve vlnách vltavských.

A na takový obraz musel hleděti s protějšího břehu král Zikmund, týž pyšný a prchlivý král, který před chvílí krutou radostí již napřed mnul sobě ruce, pevně jsa přesvědčen, že ohromnou svou přesilou rázem zlomí vzdor smělého národa a rozšlápne hlavu nenáviděného kacířstva. Za hodinu jaká změna! Nyní rval sobě zoufale bradu, třásl se hněvem, lítostí a hanbou, vida tuto neslýchanou, potupnou porážku svého valného, vybraného, dobře oděného voje v boji proti takové menšině prostých venkovanů, ozbrojených jen cepy a jinou podobnou, z nouze pořízenou zbrojí. Ohromné vojsko, sebrané s požehnáním papežským ze všech národů a zemí křesťanstva, muselo se dívati na ten hanebný útěk svého nejlepšího oddílu a poslouchati vítězný jásot té hrstky kacířských sedláků a měšťanů!

Tak asi líčil řečník na patníku průběh nedávného boje a zakončil své vypravování nadšeným zvoláním: „Veleben budiž Hospodin za slavné vítězství, kteréhož dopřáti ráčil hrstce lidu svého nad ohromným množstvím zpupných nepřátel!“

„Vzdali jsme Bohu díky již na bojišti samém, pokleknuvše tam na krvavé zemi a prozpěvujíce hlučný chvalozpěv,“ ozval se někdo z davů nově přišlých. „Ale čest a chvála náleží také Žižkovi, kterýž svým udatenstvím a vtipem boj na hoře Vítkově k nenadálému vítězství obrátil. Bratří, jmenujme ode dneska horu tuto horou Žižkovou pro věcnou památku slavné jeho bitvy.

„Tak! Tak!“ přizvukovalo bouřlivě množství. „Čest a chvála bratru Žižkovi!“

Vtom přihrnul se ulicí Celetnou nový, valný příboj lidu a vítězný jeho jásot přehlušil hlasy davu před nárožím nakupeného. Zvolna bral se tudy k náměstí hlavní voj Pražanů s částí vojska táborského a samým Žižkou, vítáni a provázeni zástupy starců, žen, dětí a jiných obyvatelů pražských. Průvod ten uprostřed malebných středověkých domů poskytoval obraz neobyčejně pestrý, mocného ruchu plný, vpravdě úchvatný.