Kitabı oku: «Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století», sayfa 8

Vtom stalo se s panem Broučkem něco, co v prvním okamžiku ani dobře nechápal, ale čím pojednou vzalo za své všechno jeho medové hrdinství. Železná ruka sevřela ho v týle, před ním zakmitla se palice s dlouhými hřeby a do uší zahřměl mu vzteklý hlas: „Dám ti berany, machometo nečistý!“

Episodě v krčmě hrozil přesmutný konec, ač ještě včas zachytil s jedné strany Domšík zuřivého venkovana za ruku s palicí a s druhé strany zakročil chlácholivě krčmář.

Na štěstí zalehl vtom z ulice do krčmy zmatený křik a lomoz. Vacek bezděky pustil šíji Broučkovu a všichni naslouchali; hlukem venku bylo slyšeti rány zvonu.

„Toť na radnici zvoní na poplach!“ zvolal Domšík.

Krčmář, jenž zatím vyběhl na chodbu, vrátil se rozčilen, hlásaje: „Křižáci přejeli přes Vltavu na pole Špitálské a míří k Poříčské bráně!“

Rázem zapomněli všichni hosté na spor a zvolali téměř jedněmi ústy „Vzhůru na ně!“, chápajíce se zbraní.

Jediný žák dosud pilně převracel destičky. Krčmář zaskočiv do temného pozadí, vrátil se odtud k němu s dřevěnou, hřebíky posázenou a řetězem ke krátkému držadlu připevněnou koulí.

„Ej, školáku,“ vzkřikl, „tu máš důvod pro tuto chvíli nejlepší!“

„Mníš, bych se neuměl oháněti i v takové disputací?“ opáčil žák hrdě a zchvátil nabídnutou zbraň.

Domšík vytáhl měšec s penězi, ale krčmář vyrazil již s vytaseným tesákem na ulici.

Co se s panem Broučkem v tu chvíli dělo, nemůže si určitě připamatovati; jenom nejasně se mu zdá, že Janek od Zvonu vtiskl sudlici do jeho ruky a že hrozný Vacek za ním máchal svou ohřebíkovanou palicí. Jest arci skoro jisté, že máchání to neplatilo panu Broučkovi, nýbrž Němcům křižákům, s nimiž se nedočkavý bojovník v duchu již měřil; ale pan domácí se domnívá, že hluboký respekt před touto palicí byl hlavní pobídkou, která ho v těsném klubku ostatních hostů dopravila z krčmy ven na ulici.

Celou její šíří valilo se již jako dravá, rozvodněná řeka bojechtivé množství Pražanů, křičících, tlačících se, máchajících zbraněmi všeho druhu, nedbajících varovného volání některých vůdců, a strhlo i hlouček z krčmy vyběhší rázem do svého bouřlivého, neodolatelného proudu. Pan Brouček byl jím nesen kupředu, nevěda ani jak. Přiznává se, že v té chvíli byl skoro bez ducha, bez myšlenky; cítil jen smrtelnou úzkost a nesmírnou hrůzu; byl prý jistě bled jako křída, vlasy se mu ježily, čelo kryl studený pot, kolena se mu třásla, ba i zuby prý mu cvakaly.

X

Náš hrdina (nyní mohu jej tak pojmenovati plným právem) byl v pravém slova smyslu vystrčen blízkou Poříčskou branou od bojovných davů, s hromovým křikem „Hr, Praha!“ proti nepříteli se ženoucích.

V panu Broučkovi všechny ostatní city ustoupily té chvíle smrtelné úzkosti, která ho mocí pudila směrem od bojiště opačným; ale prudký nával hustých zástupů za ním nutil jej dále a dále vpřed, kdežto s obou stran svírali ho jako v kleštích Janek od Zvonu a Vojta od Pávů.

Tak dostal se branou na most, vedoucí za ní přes široký příkop městských hradeb, a byl vlečen ještě kus dále rovinou, která se za Poříčskou branou prostírala na místě nynějšího Karlína mezi řekou a horou Vítkovou, nynějším Žižkovem, a nazývala se polem Špitálským. Byla tu většinou pole, v tu dobu před časem již posekaná, a jen něco rozptýlených domků se zahrádkami; těsně pod sráznou strání Žižkova táhla se větší zahrada a vinice. Na hřebenu Žižkova bylo viděti dva čtyřhranné dřevěné sruby a mezi nimi táborské vojsko pod bílou korouhví s červeným kalichem.

Náš hrdina nevěnoval arci okolí hrubě pozornost; prach, vybouřený kvapícím davem na široké cestě, která se od brány polem Špitálským táhla, kalil mu zraky zároveň s nevýslovnou bázní, která čelo jeho pokrývala krůpějemi chladného potu. Avšak po nějaké chvíli uvolnily se alespoň jeho pohyby. Za branou mohl se totiž tlum kvapících bojovníků šíře rozvinouti, roztrhal se v houfce, pak i v jednotlivce, kteří v divokém úprku druh druha předstihovali. Janek od Zvonu i novoměstský měšťan brzy nechali za sebou našeho sudličníka, který z dobrých důvodů příliš nechvátal. Tiskl se napravo, nedbaje nárazů a štilců, jichž se mu dostávalo od zadních, kterým v běhu překážel. Konečně se mu podařilo z nejhustšího proudu kvapících vyplésti se do pole stranou.

Zpátky ovšem do města nemohl, neboť i brána Poříčská a brána Horská na konci nynější Hybernské ulice chrlily stále nové davy ozbrojenců na bojiště; avšak zahlédl vinici pod Žižkovem a pud sebezáchování hnal ho tímto směrem, kde mohl nalézti bezpečný úkryt.

Pojednou však zpozoroval, že vyvalil se proti Pražanům na poli Špitálském nový, ohromný oblak prachu, z něhož blýskalo železné brnění a množství kopí a mečů. Tryskem přijížděl dav jezdců, od hlavy k patě železem oděných, s vlajícími chocholy na přilbách, jedni napřahujíce dlouhá kopí, na nichž se třepetaly korouhvičky s červeným křížem, jiní máchajíce dlouhými meči. S křikem strašlivým uháněli tak proti husitům a v tom nestvůrném železném zakuklení, kterým nabývali příšerného, pro pana Broučka zcela neobyčejného vzezření, nezdáli se našemu hrdinovi ani lidmi, nýbrž hroznými letícími přízraky.

Krev stydla mu v žilách a hrůzou na okamžik ztrnul jako k zemi přikován.

Jezdci setkali se již s prvními zástupy Pražanů a panu Broučkovi zjevil se hrůzně krásný obraz: v oblacích prachu chumelili se pěší i jezdci, míchaly se pestré oděvy Pražanů s lesklým brněním Němců, rudé kalichy, vyšité na šatu oněch, s červenými kříži na křižáckých korouhvičkách, hřívy koňů vlály, meče a hroty kopí se kmitaly, ježaté železné cepy a palcáty lítaly vzduchem a strašlivý třesk a řinkot těchto zbraní spojoval se s křikem bojujících, s dupotem a ržáním koňů v ohlušující vřavu.

Než Pražané bránili se jen krátce; byliť vytrhli z města v úplném nepořádku, rozptýlili se příliš, přední zástupy vzdálily se od zadních a srazily se proto se zdrcující přesilou nepřátelské jízdy. Několik jich padlo; ostatní, vidouce marnost odporu, dali se na útěk, vnášeli zmatek do zadních davů a strhovali i tyto k nepořádnému ústupu; jezdci s vítězným rykem bouřili kupředu jako hromonosné železné mračno, porážejíce Pražany k zemi a ženouce zmatené před sebou…

Již před neblahým obratem boje nabyl pan Brouček opět smyslů a pokračoval ve svém divokém úprku k vinici; ale vtom zamířila směrem k němu jedna z oněch železných příšer, a než mohl hrůzné nebezpečí řádně pojmouti, zableskl se nad ním hrot smrtonosného kopí —

Ó zlatá sudlice, ty neochotným nosičem svým stokrát do horoucích propastí posílaná a tam na břehu vltavském již ošemetně opuštěná, ty spoustou urážlivých názvů a porovnání obsypávaná: tys nyní jediná velkomyslně zachránila život mého hrdiny! Stojíš-li někde v některém museu mezi rezavou zbrojí husitskou, což rád bych k tobě putoval a vděčně zulíbal tvé červotočivé ratiště, že zachovalo národu největšího cestovatele a mně vydatný zdroj honorářů a slávy!

Ano, v osudném okamžiku slavně jsi se osvědčila, proslulá zbrani božích bojovníků – můj hrdina totiž v běhu klopýtl přes tebe a jak dlouhý tak široký natáhl se na zemi přes tvé dřevce, kůň s železným jezdcem pak mocným skokem přeletěl přes padlého, ani kopytem oň nezavadiv, a vrazil do zástupu jiných pražských bojovníků.

Ano, pan Brouček byl mezi těmi několika padlými, o nichž se historie, vypisujíc tento krátký boj, zmiňuje; avšak historie neví, že jeden z těch padlých opět vstal, ovšem nikoli hned. Neboť hodnou chvíli zůstal náš hrdina – jemuž domácí dějiny za tuto malou opravu k díkům jsou zavázány – bez pohnutí ležeti jako bezduchý. V prvním okamžiku ztratil prý leknutím opravdu vědomí, a když ho zase nabyl, setrval ve své nepohnutosti z dobré příčiny: soudil totiž, že ani nejlítější nepřítel nebude tak nemilosrdným, aby bodal ještě do mrtvoly.

Taje i dech, naslouchal vřavě bojujících, která se na štěstí vzdalovala od něho ku bráně. Konečně odvážil se mrknouti okem v tu stranu i shledal, že jezdcové dosud ženou husity před sebou a všechen svůj zřetel jen dopředu obracejí. To dodalo mu tolik hrdinné odvahy, že osmělil se pošoupnouti zlehounka tělo o poznání dále, načež opět napodobil mrtvého, až po novém mrknutí po nepříteli opakoval svůj manévr. Tak plazil se jako had po břiše dále směrem k vinici, pomáhaje si co nejopatrněji lehkými pohyby loktů a kolen, aby posouvání jeho bylo co nejméně znatelné.

Přitom pomýšlel především na úkryt ve vinici, ale zároveň uzrálo v něm přesvědčení, že učiní nejlépe, odstěhuje-li se z ohrožené Prahy prozatím na horu Vítkovu k Žižkovi, jehož pevný tábor mu poskytne ochranu alespoň do té chvíle, dokud povstání v Praze nebude udušeno.

S tímto úmyslem smýkal se opatrně dále a byl již blízko vinice, když ohlédnuv se nazpět, zočil novou překvapující změnu na bojišti. Nové, valné zástupy Pražanů, avšak tentokrát spořádané a hejtmany svými vedené, vytrhly z bran Poříčské i Horské, a nepřátelská jízda, ani jich nedočkavši, pojednou obrátila své koně nazad a ujížděla k řece.

Vtom uslyšel pan Brouček blízké kroky a hlasy směrem od vinice a mžikem ztrnul opět v živou mrtvolu.

Od vinice přicházeli dva ozbrojení mužové a již slyšel zřetelně jejich rozmluvu.

„Hle, Němci bředou zase přes řeku,“ pravil jeden. „Jistě chtěl Zikmund jediné zkusiti Pražany, jak se budou míti k obraně.“

„A počátek nebyl dobrý,“ dodal druhý muž. „Vysuli se příliš dychtivě, bez hejtmanů svých, nejsouce k boji zřízeni, a přední speřili se s jízdou mnohem silnější, která je proto snadně mohla odbíti. Však jim to bude alespoň naučením pro podruhé. – Hle, tuto leží jeden, i zdá se, žeť ještě živ.“

Pan Brouček, usoudiv dle řeči příchozích, že jsou táboři, procitl nadobro ze své zdánlivé smrti a s těžkým povzdechem napolo se vztyčil.

Zočil před sebou vysokého, ramenatého muže, velitelského vzezření, s přilbou na hlavě a s železným mlatem v ruce; vedle něho stál muž těla štíhlého a bledé tváře, však vášnivě planoucích černých očí. Černý jeho šat, černý birýt, havraní vlasy a vousy tvořily příkrou protivu k bledosti pleti a činily na Broučka dojem téměř příšerný; po boku měl dlouhý meč a pod paždím nějakou knihu v tlusté kožené vazbě.

„Jsi-li poraněn?“ tázal se muž s mlatem.

„Možná, že jsem utrpěl nějaký vnitřní úraz,“ zasténal pan Brouček, „nebo jsem byl snad omráčen.“

„Hle, tvůj klok je okrvaven,“ upozornil ho muž.

„Okrvaven?“ zvolal s hrůzou náš hrdina a rázem vyskočil. S úžasem spatřil na kloku krev a začal se rychle ohledávati, zdali snad přece nějakým tajemným způsobem neutržil poranění; ale neshledal ani necítil ničeho, co by děsivé té domněnce nasvědčovalo.

Tato krev na kloku pana domácího zůstane asi navždy hádankou nerozřešenou. Byla-li to snad medovina v krčmě rozlitá, která na fialovém kloku krvi se podobala, nebo-li šíp některého Pražana zasáhl nepřátelského koně v tom okamžiku, když letěl přes padlého Broučka, a vystříkla-li přitom krev jeho na klok, neb-li dokonce Broučkova sudlice, padajíc, nějakým podivným obratem koně poranila a způsobila ten zázrak: tyto otázky vřadí bezpochyby Klio mezi své věčné záhady.

„Kde máš zbraň?“ ptal se dále muž s mlatem.

„Nevím věru, kam se poděla,“ zapřel pan Brouček nevděčně svou sudlici, na štěstí dosti vzdálenou, s níž nehodlal se více shledati. „Napřáhl jsem ji —,“ a povzbuzen šťastným nápadem, kterým si pomohl z rozpaků, osvědčil netušené nadání k epickému básnění dalším líčením: „– napřáhl jsem ji proti jezdci, který tryskem ke mně mířil, – a vrazil jsem ji vší silou koni do boku – kůň se vzepjal – a – a.“

„A kopytem tě omráčil,“ doplnil muž. „Meč pak buď uvízl koni v boku nebo ti vypadl z ruky a někdo jej zvedl.“

„Takové to asi bylo,“ potvrzoval srdnatě náš hrdina. „Poněvadž jsem byl omráčen, nevím, co se dále se mnou dělo.“

„A kterak jsi zabloudil až sem, tak daleko od ostatních?“

„Běžel jsem napřed a chtěl jsem na křižáky se strany,“ lhal již bez okolků pan Brouček, kterého tato kritická chvíle obdařila neobyčejným důvtipem.

„Aj, tyť i chytrosti válečné vymýšlíš, že bys hejtmanem býti mohl,“ usmál se muž s mlatem. „Ale zdá se, že jsi vpravdě pacholek statečný, ač vzezření nemáš hrubě bojovného.“

Náš hrdina přijal sice titul pacholka s nelibostí, ale náhradou bylo mu uznání jeho statečnosti, při němž se skromně zapýřil. Nyní, kdy nejhorší nebezpečí minulo, pocítil v sobě skutečně cosi jako jiskru hrdinství a podíval se na oba muže již skoro beze strachu.

„Ale proč mluvíš tak chatrně česky?“ vyzvídal onen. „Jsi-li z té hrstky pražských Němcův, kteří se přichýlili k učení Husovu?“

Pan Brouček ohradil se proti nařknutí z němectví a znovu opakoval svou báchorku o dlouholetém pobytu v cizích zemích, odkud se teprve nedávno vrátil.

„Abys pomáhal krajanům v těžkém boji?“ ptal se muž s mlatem, jehož oči vlídně zazářily. – Brouček nesměle přisvědčil.

„Opravdu mi se líbíš, brachu! – Co myslíš ty, kněze Václave?“

„Rci, přidržuješ-li se učení pražských mistrův,“ otázal se pana Broučka táborský kněz.

Jak víme, umínil si náš hrdina, že přejde na čas od Pražanů k táborům, a proto odpověděl: „Abych pravdu řekl, Pražané se mi tuze nelíbí —“, načež po šťastném vnuknutí, vzpomenuv si na hádku v hospůdce, rychle dodal: „A jsem také proti ornátům —“

Tím dobyl si rázem srdce táborského kněze. „Proti mešním plachtám a všem ostatním zbytkům římské modloslužby!“ zvolal pochvalně. „Tak-li tomu, nepatříš mezi Pražany, ale mezi nás.

XI

Hejtman Chval uznal i tvou statečnost – budeš řádným bratrem táborem!“

„Ovšem, pojď s námi tuto na Vítkovu horu,“ přisvědčil Chval.

Brouček souhlasil a kráčel s Chvalem Řepickým z Machovic, hejtmanem táborským, a proslulým knězem Václavem Korandou, jejichž plná jména později vyzvěděl, po stezce mezi vinohrady, zčásti zpustošenými, vzhůru na nynější vrch Žižkov.

Hejtman Chval stoupal napřed, Koranda však držel se za ním po boku nastávajícího tábora, vykládaje mu své náhledy o zavržitelnosti postů, církevních svátků, latiny při mši, vzývání svatých, modliteb za zemřelé a jiné kusy učení táborského.

Pan Brouček stával se čím dále posluchačem roztržitějším; ani plamenná muka očistcová, která kněz obšírnými důvody odkazoval do říše bájí, nedovedla ho rozehřáti a v duchu posílal nudného společníka někam do sousedství popíraného očistce. Nebylť mu Koranda vůbec hrubě sympatický. To hubené tělo, bledé tváře, horečně svítící oči a k tomu ten ohromný meč po boku – ne, tohle nebyl společník po vkusu pana domácího. „Čistý velebníček,“ prohodil k sobě.

Kněz přetrhl pojednou svůj výklad a zastaviv se upřel naň své plamenné oči tak pronikavě, že náš hrdina leknutím až se zachvěl.

„Proč na mne tak divně hledíš?“ otázal se Koranda přísně.

„I nic, velebný pane, – nic,“ omlouval se rozpačitě pan Brouček. „Pomyslil jsem si jen, že to máte kapitální zabiják u pasu.“

„Zdaž mi chceš vytýkati oči mým mečem?“ zvolal kněz.

„Já – vám – já ti – já oči vypíchnout —?“ koktal všecek pomaten náš hrdina, který neměl ovšem ani tušení o staročeské frázi, v níž „vytýkati někomu něčím oči“ znamená prostě tolik jako v novočeštině „někomu něco do očí vyčítati“.

„Věz, že sice i já meč si připínám v dobách, kdy snad jedno rameno rozhodnouti může svatý boj pro zákon Páně,“ pravil Koranda slavně; „ale kdyby došlo na tuto potřebu nejhorší a ruce mé, boží službě zasvěcené, poskvrnily se lidské krve prolitím, tuť nikdy již nedotkly by se kalicha s velebnou krví Kristovou!“ (,Staří letopisové‘ nás poučují, že se Koranda skutečně zachoval podle slov k panu Broučkovi pronesených. Tento kněz táborský, jenž na památné hromadě U křížků první volal k lidu, že potřebí jest, aby již nechodili s poutničkou holí, ale s mečem v rukou; který dlel v tuhém boji u Sudoměře a v jiných bojích četných; který tak horlivě vodil ozbrojený lid na kláštery a nabádal k dílu zkázy; kterého ještě mnohem později Eneáš Sylvius, setkav se s ním již starcem v Táboře, nazval „starým ďábla nástrojem“: týž Koranda přestal ještě téhož roku 1420 až do své smrti sloužiti mše proto, poněvadž na Přiběnicích s jinými se bránil, házeje s věže kamení dolů na nepřátele, a tudíž se domníval, že přitom někoho se světa sprovodil.)

Po episodě s mečem pokračoval kněz ve svých náboženských výkladech; ale pan Brouček přestal již nadobro poslouchati. Ducha jeho zaměstnávaly jiné věci.

Z počátku bral se chutě do vrchu, ale čím výše vystupoval, tím více klesal na mysli. Přicházelyť mu na paměť všechny pravdivé i nepravdivé historky, které kdy slýchal o Žižkovi: ty hřeby, které prý hrozný slepec vrážel do tonsur kněžských, ty oběti, jež prý vlastnoručně palcátem zabíjel, a jiné, které dal v jedné sakristii za živa upáliti, a p. Hleděl tedy s úzkostí stále vzrůstající vstříc okamžiku, až bude představen strašnému vůdci táborů.

Na hřebenu hory, na samém kraji jeho ku Praze obráceném, stál čtyřhranný dřevěný srub se střílnami a vyčnívajícím shora podsebitím, obehnaný zdí z kamení a hlíny, jakož i příkopem. Chodci zahnuli však pod tímto srubem na zadní, jižní stráň hory, k nynějšímu Žižkovu obrácenou. Odtud bylo již viděti i druhý dřevěný srub, též na hřebenu hory v některé vzdálenosti od prvního na východ vystavěný a rovněž zdí a příkopem chráněný. Vedle něho zdvíhala se jakási věž v rohu jedné z ohrazených vinic, pokrývajících tuto jižní stráň.

„Chceš-li se státi vůdcem vojenským, jak možno se domnívati podle tvého útoku v bok Němcův, u Žižky budeš míti školu nejlepší,“ pravil s úsměvem Chval Řepický k panu Broučkovi, když se plahočili po příkré stráni zpustošenou vinicí vzhůru na hřeben. „Hle, kterak rychle a lacino si tuto zřídil znamenitou tvrz, jak vtipně se tu ohradil a okopal! Naše vojsko leží na úzkém hřebenu hory mezi oběma sruby, chráněno jimi na východ a západ; od půlnoci je mu bezpečnou obranou srázná, zhola nepřístupná stráň a také k této polední straně jest, jakož vidíš, sklon hory dosti příkrý, i vadí tu také nepříteli vinice a jejich kamenné ohrady. Žižka svým bystrým jedním okem všechno umí nejlépe vyhlídnouti a všeho k záměrům svým použíti; hleď, i ona věž viničná dobře se mu hodila k lepšímu opevnění východního srubu.“

Zatím dostoupili blízko k hřebenu, vyšli z vinice přes rozbořenou zeď a pan Brouček spatřil před sebou vojsko táborské.

Byly tu rozloženy mezi oběma sruby husté davy mužů, žen i výrostků v nejpestřejší směsici. Malá část mužů měla krunýře a přilby; většina byla oblečena jen v kabáty kožené neb soukenné, krátké sukně, nohavice a škorně neb opánky, tkanicemi k nohám připevněné, někteří v haleny nebo pláště, na hlavě pak měli kukly, nemotorné klobouky nebo huňaté čepice. Mnozí nesli na kabátě přišitý kalich z červeného sukna. Zbraněmi jejich byly sudlice, kopí, okované cepy, palcáty, samostříly, meče; část měla podlouhlé veliké štíty dřevěné, většinou koží nebo plátnem potažené a pomalované. Zbraní výrostků byl kožený ruční prak na loučení kamenů. Ženy a dívky byly buď prostovlasé nebo měly na hlavách dlouhé plachetky, páskou k čelu připoutané, na těle jen režné košile a prosté sukně, zčásti kabátce nebo pláště, a byly většinou tváří stejně opálených jako mužové, těl statných, očí jiskrných a smělých.

Některé zástupy stály dosud na půlnočním okraji hory, odkud byly patrně průběh boje na Špitálském poli sledovaly; jiní seděli, živě rozmlouvajíce o šarvátce právě ukončené; některý počet žen, mužů i výrostků pak byl již opět zaměstnán u srubů, kdež dokončoval poslední části zdí, na obranu tam sdělaných. Mezi zástupy bylo také viděti několik kněží, veskrze vousatých a šatem jen málo od ostatního množství se lišících; někteří nesli bibli pod paží nebo i kalich v ruce.

A nad celým tím pestrým, malebným obrazem vlál na vysoké žerdi dlouhý bílý prapor s červeným kalichem.

Chval z Machovic uvedl nového tábora k vojevůdci, tehdáž ještě jednookému, kterýž právě s železným palcátem v klíně na velikém balvanu jako na prestolu sedě, s výstupku hory pátravě pohlížel přes Vltavu na ležení nepřátel, do něhož se německá jízda zatím již navrátila.

Čím blíže pan Brouček přicházel, tím větší úzkost pociťoval před setkáním se strašným vůdcem táborským, a když konečně před Žižkou stanul, měl oči strachem zakaleny tak, že nemůže vylíčiti ani podobu, ani šat jeho, čehož sluší litovati tím více, poněvadž ve starých památkách dosud marně hledáme podobiznu nepochybně věrnou největšího hrdiny národního.

Přepamátné setkání Jana Žižky s Matějem Broučkem odbylo se velmi krátce.

Chval pravil: „Vedu ti nového tábora, bratře Žižko: já a kněz Koranda setkali jsme se s ním dole na poli Špitálském, kdež s Pražany mužsky bojoval, a na žádost jeho přijali jsme ho mezi bratry.“

Třesoucí se Brouček cítil, kterak bystré jedno oko Žižkovo zpytavě na něm spočívá, a pak slyšel jeho zvučný, velitelský hlas: „Zdá mi se, žes dosud břichu svému sloužil více nežli Bohu. Však u nás brzy pozbudeš hříšného tuku. Jaké jest tvoje jméno?“

„Matěj Brouček,“ stěží vyslovil pan domácí chvějícím se rtem.

„Nuže, bratře Matěji, hejtman Chval přijme tě mezi své cepníky a vycvičí tě k boji po našem způsobu; nyní jdi a pomáhej pracovníkům na zdech! Zdráv buď!“

Chval odešel s Broučkem k zástupu cepníků, kteří pozdravem a někteří stiskem ruky uvítali nového bratra, a pak jej dovedl mezi ženy a muže na zdi pracující.

„Jsi chlapík silný, bratře; můžeš podávati kameny,“ rozkázal mu a vrátil se k cepníkům.

Bratr Matěj byl sice rád, že má představení u Žižky odbyto, ale úkol na uvítanou mu přidělený naplňoval jej pramalým potěšením. „Pěkné přivítání,“ – hučel do sebe. – „Mám podávat kameny jako nádeník! Ani se to pro vojáka nesluší. Skoro se mi zdá, že jsem vyvedl notnou hloupost. Pražané znají přece uctíti hosta. Janek od Zvonu je sice jinak potrhlý, ale na špatné pohoštění – kromě té komořice – si nemohu naříkat. Mohl jsem nyní po šarvátce sedět klidně u medoviny v krčmě nebo za plným stolem u Domšíků. Baže jsem prohloupil, pořádně prohloupil!“

Brzy poznal také, že nebyla jeho práce žádnou hračkou. Musel zdvíhati balvany, že se pod nimi až prohýbal, a starý, šedobradý tábor, jménem bratr Stach, kterému Žižka dohled na pracovníky svěřil, pobádal jej ustavičně k pospěchu. Utrmácen již cestami po Praze, ruchem šarvátky a lezením na Vítkovu horu, musel nyní v úpalu slunečním robotit, až ho všecky údy bolely a po rozžhavených tvářích stékaly potůčky horkého potu. K tomu smály se ještě táborky jeho hlubokým povzdechům a žalobným posuňkům.

Jaktěživ ani nezavadil o sprostou práci a teď se musel trmácet jako nejbídnější pomahač na stavbě. On, majitel třípatrového domu! Kdyby ho viděli jeho známí při takové lopotě! Bylo mu téměř do pláče.

Když byla konečně práce hotova, svalil se únavou jako žok do trávy na pokraji příkré severní stráně. S trpkou výčitkou pohlížel na ruce rozedřené, plné puchýřů krví podlitých.

Když si poněkud oddechl a večerním vánkem se ochladil, zadíval se smutně dolů do krajiny. Vzpomněl si, kterak ještě nedávno, v devatenáctém století, zabloudil procházkou na Žižkov a jak právě s tohoto místa spokojeně pohlížel na střelbu a cvičení vojenská u invalidovny, na živé předměstí karlínské, na jasnou řeku, po níž se vlekly nemotorné staré lodě, koňmi tažené, na veselou krajinu s Libní, továrnami holešovickými, Stromovkou, vínorodou Trojí a přívětivou Pelc-Tyrolkou. Můj bože, jaká to hrozná změna! Nyní vidí před sebou tutéž krajinu, tu samou v malebné oklice zatočenou Vltavu, za ní v pozadí lesnaté Ladví a dlouhé površí, táhnoucí se odtud až k Podbabě – všechno je totéž – ale jak zcela jinak vypadá přece ta krajina ve století patnáctém!

Místo Invalidovny a Karlína holá pláň s několika rozptýlenými domky; vzadu po výšinách od nepatrné vesničky Libně až k Podbabě samý jen vinohrad; místo holešovických továren toliko široká role u malé vesničky a na nich vojenský tábor; jiné veliké tábory na Letné, u Ovence a Stromovky, tehdejší Královské obory, i blíže u hradu pražského všechna ta krajina za řekou jest pokryta vojenskými boudami a stany, hemží se bojovníky a koňstvem, ježí se kopími, blýská se všelikými zbraněmi, třepetá korouhvemi a kmitá červenými kříži. Jediné to velkolepé mraveniště válečné!

Pan Brouček teprve nyní plně poznal strašlivou moc, které troufají si čeliti zaslepení Pražané a ta hrstka táborů. Nemohl ani pochopiti takovou bláhovost a pravil sobě, že minuli se zajisté všichni s rozumem.

Starý bratr Stach, který se posadil vedle něho, ozval se pojednou, jako by četl v jeho myšlenkách: „Žasneš nad počtem nepřátel, bratře, a snad i soudíš, že pošetilci jsme, čekajíce vítězství nad silou takovou. Ha, nebyl jsi v boji u Sudoměře jako já, neviděl jsi tu strašnou blýskavici železných pánů proti nám, hrstce neoděných sedláků, jejichž hradbou jedinou bylo dvanácte vozů a Hospodin Bůh… Více než pět jich bylo na jednoho našince a na kopyta koňů svých nás chtěli rozebrati… Ale Bůh kázal slunci, aby před časem zapadlo za horu, a ve tmě bili se nepřátelé sami mezi sebou i rozprášeni jsou cepy našimi v útěk hanebný… Tys nebyl u Nekměře, bratře; tys neslyšel hrozný třeskot našich cepů, když jsme u Poříčí tepali vojska královská… A doufání pevné mám v Pána Boha, že i Zikmund nešlechetný dá hřbet před námi s těmi Míšňáky, Durynky, Bavoříky a vším tím zlostným pokolením německým, i se svými Uhřaty a všemi těmi pronárody světa… Hospodin je s námi a žehná zbraním našim, poněvadž vidí v čistá srdce naše a ví, že nebojujeme pro zisk ni slávu, než na obranu své země a svaté pravdy.“

Bratr Matěj – jakž nyní i my pana Broučka budeme jmenovati – pohověl sice z trmáceným údům, ale zato ozval se v něm jiný, tvrdošíjný nepřítel: hlad, což nebude divné nikomu, kdo uváží všechny jeho trampoty od časného oběda u Domšíků, a že od té doby požil jediného slanečka. Začal netrpělivě toužiti po večeři a znovu litoval svého odpadnutí od Pražanů, pomýšleje na dobrou kuchyni pečlivé Mandaleny a málo očekávaje od táborské polní menáže. Trpce si vyčítal, že věc tak důležitou neuvážil.

Sdílný bratr Stach po chvíli pokračoval: „Blahořečím Pánu, že dopřál mým starým očím uviděti dobu spásy. Trávil jsem život v lopotě a ponížení; viděl jsem, kterak pán utiskuje poddaného, bohatý chudého, jak bratr bratra vydírá bez milosti, jenom po vlastním zisku a pohodlí se sháněje, po hříšných rozmařilostech světa; viděl jsem, jak i kněží, v ústech majíce lásku k Bohu a bližním, srdcem lnou k bídným rozkoším pozemským a milují toliko sami sebe, bažíce po moci a bohatství, hýříce a svatokupčíce. Slyšel jsem, že slujemi neřestí staly se i nejvyšší vrcholy křesťanstva, i pravil jsem sobě, že blíží se časové, kdy v nepravostech zahyne svět… Ale tu vzešla hvězda nad Betlémem, nebeská hvězda, v jejíž záři jsem zaplesal vstříc jitru vykoupení… A tam na hrádku Kozím spatřily tyto mé oči mistra Bohem poslaného, uši mé slyšely z čistých jeho rtů slova věčné pravdy… A když zvěst o mučednické smrti jeho dolétla ke mně, tu zatřásl jsem pěstí, zaskřípal zuby, okoval svůj cep a navždy opustil chatrč i role svá. Jediná mi zbyla touha: dáti život svůj za pravdu boží. Stará moje ruka sotva zdvíhá cep, a přece již ve třech bitvách máchal jsem jím v řadě nejprvnější. Meče a střely nepřátel jako by se vyhýbaly mé šedivé hlavě; ni krůpěj krve neprocedil jsem dosud za víru svou. Však nyní praví mi vnitřní hlas, že uzřím boj ze všech nejstrašnější a že v něm konečně najdu slavnou smrt za kalich a zákon Páně!“

„Kdypak budeme večeřet?“ poněkud nevhod ozval se bratr Matěj.

Stařec překvapen zíral na něho, nemoha se vpraviti v náhlý ten obrat od věcí nebeských k nejhrubší pozemskosti. Pak vyňal mlčky z kabely u pasu veliký kus černého chleba se sýrem, a podávaje obé Broučkovi, pravil: „Přijmi večeři mou. Jedva jsem se jí dotekl. Starý žaludek můj slábne den ode dne více a již hrubě nedbám o pokrm pozemský. Však i toho má každý v našem táboře dostatek. Ovšem jen pokrm nejsprostnější; neboť hříchem by bylo krmiti pochoutkami tu blátivou schránku duše a budoucí pytel červů.“

Bratr Matěj přijal chléb se sýrem váhavě a zaškaredil se nad nimi jako noc. „A to je krásná večeře!“ láteřil v duchu, „kus komisárku černého jako zem a houževnatého jako podšev! A k tomu sýr – ba, kdyby to alespoň byl poctivý sýr, – ale – hanba mluvit. Myslel jsem, že budou mít přece kousek masa s nějakým komisním knedlíkem… Broučku, Broučku, kam jsi dal rozum!“

Hlad ho donutil, že se pustil přece do tvrdého chleba, po němž ho rozbolely dásně, a že s odporem snědl také část sýra, který zanechal v jeho ústech nepříjemnou chuť a palčivou žízeň.

„Kdepak tu dostanu něco k pití?“ ptal se malomyslně.

Bratr Stach odepjal od pasu a podal mu kulatou dřevěnou nádobku.

Bratr Matěj přijal ji nedůvěřivě a drobátko si přihnul; ale hned ji odtrhl od úst a zvolal s kyselým obličejem: „Vždyť je to čistá voda!“

„Ovšem, čerstvá boží voděnka. Načerpal jsem ji před chvilkou dole ze studánky.“

„A piva nemáte?“

„Měli jsme dnes, ale již došlo. Žižka dbává také, aby měli bratři střídmý doušek piva na posilněnou. Ovšem na pochodech píváme obyčejně jen vodu. Ale jdeme-li do některého města přátelského, tu Žižka leckdy napřed psává: ‚Myť k vám bohdá brzy přijdeme; jedno mějte chléb, pivo, obrok koňům připravený‘ a bratři chystají k našemu příchodu, co mohou. Každý rád obětuje vše, co má, na společnou potřebu. Vždyť jsme jedna rodina božích dítek. Rytíř rovně se sedlákem, všichni v našem vojsku jsme bratři. Žádný nechce se vypínati nad druhého, aniž lépe žíti ostatních. Každý stará se o všechny. Všichni prodali jsme své statky a dědiny a každý vysypal stržené peníze do kádí, na Táboře k tomu připravených, z nichž platíme společné potřeby.“

Hovorný stařec umlknul, vyrušen hlaholem zvonů, který se ozval zdola. Byloť se zatím slunce schýlilo k západu a zamodralý obzor zbarvil se jemnými odstíny červeni a zlata. Hnědý soumrak začal obestírati rozsáhlé tábory křižácké na pláních za Vltavou. Z měst pražských pak zahlaholil večerní pozdrav, nejprve z jedné, pak z druhé, pak z jiných věží, tu jasněji, tam temněji, v rozmanitých mohutných a lahodných hlasech, splývajících v ohromnou hymnu, slavnou a dojemnou.

„Toť jaksi dlouhé a slavné klekání,“ prohodil bratr Matěj.

„Slaví předvečer nedělní,“ vysvětlil bratr Stach.

„Předvečer nedělní? Vždyť je dnes teprve pátek!“ zvolal bratr Matěj, vzpomínaje si určitě, že měl včera před svým nešťastným výletem na Hradčany obvyklý čtvrteční hrách s uzeninou.

„Mýlíš se; sobota je dnes, den svaté Markety,“ odvětil Stach.

„Právě proto je dnes pátek. Vždyť jsem si včera ve čtvrtek po obědě vzpomněl, ale pak jako na své hříchy zapomněl, že bych měl cestou na Hradčany koupit nějaký dárek své hospodyni k dnešním jmeninám,“ odmlouval bratr Matěj a tiše si povzdechl: „Pěkně slavím její svátek!“